„Co pravíš, kdo jim utekl?“ ptala se paní dychtivě.

Zpočátku byla rozladěná, že se vrátili až k večeru, ale když Václav spustil novinky, hned se tvářila jinak.

„Když jsme jeli tam, vzali jsme to přes kopec, však víte a nahoře byli dva koně. Dole v Ječné nás zastavili vojáci, že prý jim utekl jakýsi trestanec. A ve městě se povídá ještě víc,“ chtěl pokračovat Václav, ale z kočáru se vyklonila Rozina a hned se zapojila do hovoru.

„Prý chytli pana Jana a ostatní, je toho plné město, kdož ví, jestli to nebyli oni.“

„Co ty koně na Švédské skále, mohly by být jejich?“ ptala se Josefina vzrušeně.

„Ten jeden by mohl být hnědák pana z Katova,“ snažil se Matěj, „ale moc tomu nerozumím.“

Paní se otočila na Václava, ale ten zakroutil hlavou. „Já je neviděl. Bylo to v zatáčce a hned, jak Matěj řekl, že tam jsou, prásknul jsem do koní. Taky to mohl být kdovíjaký lapka, nebo pán a s těmi není radno pouštět se do křížku.“

„Škoda, musím se tam podívat!“ křikla Josefina a všichni rázem ztichli.

První se vzpamatovala stará Rozina a také, že byla již v letech, osmělila se to paní vymluvit:

„To není bezpečné, má paní, může to být nějaký vrah, ohrozí vás a okrade, to přece nemůžete.“

„Musím, Rozino. Matěji, přiveď tři koně. Anebo ne, zapřáhni čerstvé koně do kočáru, to bude bezpečnější. Stráž si netroufne a lapkům stejně neujedeme.“

Matěj se jen uklonil a skočil na kozlík, aby spolu s Václavem dojeli ke stájím.

„Snad napřed vynesete paní správcovou,“ hartusila Rozina a ukazovala na nebohou Alenu, která se choulila zabalená v dece v rohu kočáru. Ještě nebyla v pořádku a paní ji chtěla k sobě, pro všechny případy.

Zatímco ti dva přepřahali, paní donesla dvě pistole a dýku, zabalené v šátku a dala je pod sedadlo. Potom už jen seděla a čekala. Nakonec povolala i štolbu, sedl si na kozlík a Matěj s paní do kočáru a vydali se ten den podruhé do skal.

Slunce ještě zlatilo louky zpoza vrcholků vysokých smrků a na oblohu už nedočkavě vyskočil měsíc. Jenom tak si plul a čekal, až se setmí, těšil se, až postříbří tichou krajinu a ochladí ji po parném dni.

Kočár drkotal po staré silnici a paní uvnitř nevnímala krásu večerního kraje. Až když začali stoupat, mírně se napřímila a z oken sledovala okolí.

Vyjeli bez problémů na vrchol Švédské skály a na palouku Václav zpomalil. Matěj ukázal z okna na dva pasoucí se hnědáky až skoro na okraji skály.

„Zastav,“ řekla tiše paní. Václav okamžitě zastavil a čekal na další pokyny. Paní vystoupila, vytáhla pistole a jednu podala Matějovi.

„Je to kůň pana z Katova?“ zeptala se kočího, a když přisvědčil, otočila se. „Čekejte tady, budete nám krýt záda. Kdyby bylo nejhůř, jeďte až k nám, třeba se vám někoho podaří přejet, nebo praštit.“

Postupovali pomalu nízkou trávou, dva koně zafrkali, ale stáli klidně dál. Jistě to byli oni. Josefina obezřetně našlapovala s napřaženou pistolí a Matěj i přesto, že měl strach, nedokázal nevnímat její půvab.

Když se přiblížili ke zřícenině, vzrušení náhle opadlo.

Na zemi leželi známí pánové jako dva pytle brambor. Matyáš byl vzhůru a pokusil se vstát, ale zmohl se jen na zavrávorání a spadl zase na zem.

„S Janem je zle, pomozte,“ byla jediná věta, kterou tiše vyslovil a ukázal na Jana, ležícího snad v mdlobách na zemi.

Josefina se rozhlédla kolem dokola: „Není tu nikdo?“

Matyáš jen zavrtěl hlavou a ona zavolala: „Přijeďte sem a pomožte mi!“

Kočár se hnul, pomalu se otočil velkým obloukem a zastavil na okraji louky. Václav se štolbou pomohli naložit oba pány a Matěj přivázal jejich koně ke kočáru. Nacpali se dovnitř a zvolna klesali k Vlkovu Týnu.

Errata:

30.05.2021 15:35