Slunce zlatilo začínající den. Děvečky si prozpěvovaly při práci, pacholci po nich vesele povykovali a všichni se těšili z nádherného rána.

Josefina byla zachmuřená, krásu okolo sebe vnímala jen napůl. Stála u okna a sledovala kočího Václava, jak leze těžce na kozlík. Matěj mu chtěl pomoci, ale starý hrdě odmítnul a poslal ho otevřít bránu.

Ta však byla otevřená, protože před chvílí vyjel na pole žebřiňák. Matěj si vesele vyskočil a hned začal brebentit, zatímco se kočár hlučně rozjel po kamení.

„Kterou cestou se dáme, Václave? Nemají nám co vzít, leda holý život.“

„Asi tou kratší. Jak říkáš, nic nemáme, paní nemá dobrou náladu, když přijedeme až večer, jistě bude hartusit,“ odvětil starý kočí. Vyrazili tedy do kopce a zanedlouho už svižně stoupali do skal. S prázdným kočárem se koním jelo dobře a tak se bez problémů ocitli na vrcholu.

„Zatraceně, jsou tady čerstvé stopy od koní, nevím, zda jsme udělali dobře,“ řekl Václav a popohnal koně opratěmi.

„Už ať máme to prokleté místo za sebou.“

„Máš pravdu, vlevo vidím dva koně, na tom palouku, jak jsme šli s paní. Jeď, Václave, ať jsme rychle pryč,“ řekl vzrušeně Matěj a sevřel v ruce malou sekeru. Oba se přikrčili a Václav znovu popohnal koně.

„Kdo tady jen může být. Prokletá doba, všude vojsko a jakási čeleď nečistá, člověk aby se bál pomalu na každém kroku.“

Kočár začal poskakovat s kopce dolů a Václav zmlknul. Musel brzdit a přitom se snažil jet co nejrychleji. Matěj se obdivoval jeho umění, sám měl co dělat, aby se udržel na kozlíku.

Starý kočí si vedl výborně, během krátké doby sjeli z kopce a zatočili na Ječnou. Tady se cítili bezpečněji, přešli do mírného klusu a po chvíli přebrodili řeku. Zatočili směrem k městu a vzápětí odněkud vyběhlo pár vojáků a zatarasili jim cestu.

Matěj se napřímil a schoval sekeru pod sedadlo. „Co má být zase tohle?“

Před vojáky přešel jejich velitel, blýskal černými kníry, které částečně zakrývaly červený nos od pití, a hrubým hlasem promluvil: „Pozdrav Bůh, hledáme zločince, včera nám uprchl z arestu.“

„Jedeme z Vlkova Týna pro panstvo do města Katova. Můžete se přesvědčit,“ napřímil se Matěj, a ukázal do prázdného kočáru.

„Dobrá, buďte opatrní. Chlap je velký a nebezpečný, jakýsi zchudlý šlechtic. Huba mu jede, jen co je pravda. A jistě není sám, někdo mu z arestu pomohl, ale my už si s nimi poradíme,“ štěkl velitel a uvolnili cestu.

Václav se bez řečí rozjel a pronesl k Matějovi: „Ti toho tak chytnou, beztak se ožrali a on nehlídán, odešel domů. Nechápu, proč si císař platí takovou ničemnou hordu.“

Matěj se jenom smál: „Ty bys Václave i vojnu vyhrál,“ ale pak dodal na usmířenou: „Tihle ale opravdu vypadali spíš na vyvrhele a chlast jim koukal z očí, že nebylo pochyb, co dělali celou noc.“

„Bodejť, vzbudili se z opice a chlapa nebylo. Beztoho se teď nahoře vyspává, zpátky jedeme delší cestou, tohle nemáme zapotřebí,“ řekl Václav a klusal dál k městu.

Errata:

30.05.2021 15:35