Vítej, návštěvníku!

Paní poodhrnula záclonku v okně a se slovy: „můžeš klidně spát, než budeme v Týně, bude dávno tma,“ se skryla za sloupek dveří tak, aby ji nebylo vidět z ulice, ale ona sama tak měla výborný přehled.

„Děkuji, má paní,“ řekla roztřeseně Rozina a na chvíli udělala to samé. Za sloupkem pozorovala hemžení večerního města Katova. I když byla stará a unavená, tohle si nikdy nenechala ujít.

Viděla, kdo se s kým baví, kde je plná hospoda, ale hlavně poslední dobou každodenní obrázek všudypřítomných vojáků. Uvědomila si, že jsou úplně všude a tím pádem nevidí žádná děvčata ani mládence.

Děvčata se skrývala v obavách o svou čest a mladí muži se chtěli vojně vyhnout. Verbíři, nastrčení po hospodách, hostili kde koho a rádi nalévali, hlavně když ptáčka pevně lapili. Jezdili také po vsích a rozdávali příkazy k odvodu, sedláci přicházeli o pacholky i o syny, nevěsty o ženichy.

„Podívej, Rozino, Magdalena s Mikulášem, co je synem mistra truhlářského, vedou se spolu, jako by jim požehnal pan páter,“ zvolala paní na služku a ta měla příležitost posloužit čerstvými zprávami, které se zřejmě k uchu její paní prozatím nedonesly.

„Jakpak by ne, požehnal, bude to týden. V chrámu svatého Jiří to měli a říká se, že spěchali, to jistě Mikuláš nechtěl na vojnu, jinak by tatík tak snadno nesvolil,“ vysvětlovala Rozina zasvěceně.

Magdalena, dcera koželuhova, jistě neměla žádného věna a tak by mistr truhlářský byl zcela určitě nesvolil, ale představa, že se syn nedobře oženil, byla pořád lepší, než ta, že by o syna přišel.

Mladí byli spokojení a mohli tak vlastně vojsku děkovat, což jistě neučinili. Málokomu se podařil takovýto sňatek, ženicha, či nevěstu přísně vybírali rodiče a málokdy něco slevili ze svých požadavků.

„Snad budou šťastni,“ zasnila se paní a v jejím hlase se nechtěně ozval jakýsi stín.

„Ano, snad jim pán nebeský dopřeje věčnou lásku,“ hlesla Rozina, protože dobře znala nálady své paní a jejímu citlivému sluchu ten závan sebelítosti z jejích slov neušel. Věděla, že bude lepší přivést paní na jiné myšlenky.

„Zdalipak bude již v Týnu hotova ta nová truhlice?“ ptala se snaživě.

„To jistě ano, ale možná se začne pracovat na tom velikém překvapení, mistr Bartoloměj vzkázal, že již namaloval plány a slíbil je zítra doručit,“ chytla se paní na vějičku a rozhovořila se o jedné ze svých nových zálib.

Rozhodla se totiž, že ve Vlkově Týně, malém zámečku na břehu starého rybníka lemovaného alejí lip, nechá postavit malou kašnu se sochou Neptuna a možná i rybou, chrlící vodu.

Kašna už stála, ale žádný z návrhů sochy se paní nezamlouval a tak nešťastný mistr navrhoval stále mužnější tvary, které se paní velmi zamlouvaly. Nechtěla již déle zkoušet starého mistra kamenického a byla rozhodnutá přejít ke stavbě, jenomže hra s návrhy ji nesmírně bavila.

Paní se zasnila a odmlčela při té představě a ani si neuvědomila, že projeli městskou bránou, aniž by jim strážný věnoval pozornost.

Rozina byla ráda, když paní snila, nehrozil žádný výbuch hněvu a mohla klidně usnout, protože za branou, v širé krajině jí připadalo všechno stále stejné a nezajímavé.

Jak by se v jejích očích mohl srovnávat právě přeběhnuvší zajíc se zaručenými zprávami o nevěrníkovi, či nevěrnici, o nichž věděla každá služka i hospodyňka ve městě víc, nežli oni sami.

Errata:

30.05.2021 15:35