Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příprava na večer spočívala hlavně v nalezení vhodného místa. Nejlépe někde, kde není moc rušno, aby je při akci nikdo nerušil, ale zase by nebylo od věci, kdyby tam vůbec někdo přijel.

Projeli tedy lesem Horky směrem k městu a usoudili, že tam sice jezdí povozů dost, ale není kam se schovat a stráž u městské brány vidí nebezpečně daleko. Mohli by slyšet nějaký ten výkřik a zhatit dobře připravený pych.

Objeli tedy Horku na stranu, kde je Jakubova hospoda a Jan usoudil, že by mohli hospodu nenápadně obhlédnout, protože by jim mohla zhatit plány posádka, která se tady už jistě ubytovala.

Dojeli opatrně až ke kapličce, za ní se vnořili do hustého lesa a tam nechali koně. Pěšky postupovali co nejblíže k hospodě a dávali pozor na případné stráže. Čím víc se blížili, tím víc se rozléhaly hlasy zespoda.

Po chvíli se už nenamáhali s obezřetností, dokonce mohli nahlas mluvit, protože dole bylo hlasů a povyku jako o pouti. Přišli až téměř za stodolu, viděli v trávě ležet tři vojáky, kteří mohutně tahali z dýmek, a na verandě hospody opilý důstojník halekal německou odrhovačku.

Johann bezděčně uchopil rukojeť pistole, ale Jan položil svou ruku na jeho.

„To nemůžeme, ale také mi svrbí dlaně. Kéž by se smažili v pekle, holomci.“

„Kdyby jich nebylo tolik, mohli bychom je v noci podříznout a ráno odvézt, jako tamty,“ žertoval Matyáš a ukazoval na vůz s plachtou zaparkovaný u stodoly.

„A další den přijede půl regimentu a rozvěsí nás v aleji pod kaplí,“ usmál se Jan. „Vždyť ani nevíme, kolik jich je uvnitř, podle toho řevu tam bude jistě další důstojník a kdo ví, kdo ještě.“

V tu chvíli přišla Matylda a donesla džbán opilému oficírovi. Cosi prohodila a podívala se k lesu, jako by tušila, že je pozorována. Vzápětí se ale musela otočit, protože si důstojník přihnul tak mocně, že část vína vytekla na jeho kabátec a tak tak, že Matylda džbán včas zachytila, málem jej shodil pod stůl.

Nato vyšel Jakub a zkušeným hmatem ho uchopil pod rameny a přivolal dosud ležící vojáky, aby mu pomohli odnést velitele na kavalec. Zatímco dva nesli opilce, třetí uchopil džbán a řádně si přihnul za soustavného nadávání ostatních.

„Hovada!“ ulevil si Johann a nikdo nic nenamítal.

„Jestli takhle vypadá celá rakouská armáda, tak nebude mít nepřítel mnoho práce,“ filosofoval Matyáš. „Stačilo by ke každému regimentu poslat sud vína a večer je sesbírat jako spadané hrušky.“

„Těch sudů by muselo být víc,“ smál se Jan a ukázal zpátky. „Pojďme, tady jsme zbyteční a musíme se připravit.“

Ostatní souhlasili a vydali se ke koním.

Opět objeli Horku a vhodné místo nenašli. Buďto se nebylo kam schovat, nebo byla cesta tak zarostlá, že po ní jistě nikdo nejezdil, takže nakonec objeli i Katov. Našli příhodné místo na staré silnici, vedoucí z města více na jih.

Uvelebili se v hustém lesíku, který řídnul směrem k silnici, což v noci tak nevadí, naopak, všichni tři vyhodnotili místo jako velice strategické. O kousek výš byla krytá mýtina, kde se dalo pohodlně čekat na západ slunce.

Další příprava spočívala v odpočinku a vyjedení skromných zásob. Na silnici občas zarachotil vůz, většinou měl plachtu, pod níž se mohl schovávat kýžený lup. Nadšeně si sdělovali, kolik, vozů projelo a jakých a očekávali vše ukrývající tmu.

Errata:

30.05.2021 15:35