Žena položila zdrátovaný hrnec na plotnu a ta výhružně zasyčela. Syčela zlostně ještě chvíli, než všechny kapky z oroseného hrnce vysušila a konečně začala ohřívat jeho obsah. Přiložila drobně naštípaná polena a usedla na tvrdou lavici pod oknem.

Třela si unavené tváře žilnatýma rukama a celá se třásla chladem, i když venku byla dusná letní noc. Toužebně probodávala šedýma očima bytelnou kamennou stěnu, za níž byl její pokojík a v něm jednoduché lože, které před chvílí opustila.

Paní se vrátila opět pozdě a poručila ohřát odvar z meduňky, aby se jí lépe usínalo. Přijela rozrušená a neměla dobrou náladu. Rozina si utáhla šátek na dlouhých bílých vlasech, povzdechla a zamíchala dřevěnou lžící obsah hrnce.

Teplota musela být tak, jak to má paní ráda a bude-li spokojená, je naděje, že nebude nic dalšího chtít a propustí starou služebnou do lože.

Ještě chvilku a Rozina opatrně scedila bylinky, naplnila pohár ze silného skla a těžce stoupala revmatickýma nohama do pokoje své paní. Uklonila se a mlčky donesla pohár na stolek, u kterého napůl seděla, napůl ležela paní, prostovlasá a málo ustrojená na francouzské pohovce s krkolomným názvem »chese-long«.

„Bude si paní přát pomoci s převlékáním?“ zeptala se opatrně služebná a nebylo těžké uhodnout, že by to měla ráda co nejdříve za sebou.

„S tím ne, jenom mi pomož rozplést vlasy a můžeš jít spát,“ řekla paní energicky, ale přece jen s náznakem vlídnosti v hlase. Rozinu měla ráda a uvědomovala si její věk a dnes se jí zdála ještě sešlejší než jindy.

Nebýt toho, ještě dlouho by hovořila o svých starostech a strastech, stará služebná musela často vyslechnout její plamenné proslovy, většinou v pozdní době.

Rozina počala hbitě rozplétat dlouhé plavé hlasy, vlnily se jako zlaté moře a kontrastovaly s červeným opěradlem pohovky. Na protější stěně bylo zavěšeno veliké zrcadlo, kde paní shlížela na svůj hezký obličej.

„Řekni, Rozino, nezdám se ti už stará?“ vystřelila očekávanou otázku, na níž služebná odpovídala několikrát do týdne stále stejně:

„Nezdá, má paní. Já jsem stará.“

„Říkáš pořád to samé.“

„Paní se stejně ptá.“

„Stejně je to jedno. Ty chceš jít spát a já se nemám pro koho strojit. V celém Katově není pořádný mužský, Rozino.“

„Dnes jsem jednoho viděla, má paní. Seděl na koni a měl moc pěknou uniformu, asi nějaký důstojník,“ rozpovídala se stará žena s patrnou jiskrou v bledých očích, roubených vráskami. „Teď je v kraji kdejaké vojsko, prý je to kvůli těm Francouzům.“

Paní se zvonivě zasmála. „No tedy, na starou služebnou máš lepší vědomosti, než kdejaký mužský. Kdepak jsi to všechno slyšela?“

„V lékárně, vlastně před ní, ten důstojník tam cosi nakupoval. Měl havraní oči, vlasy a knír, a kdyby nebyl tak hezký, musel by být sám belzebub,“ pokřižovala se Rozina, zatímco se paní smála a na její tvář byl ještě hezčí pohled, než před chvílí.

Natáhla se na lenošce a nechala se vískat ve vlasech a teprve teď z ní spadla tíha posledních dní a svět se zdál mnohem hezčí. Přemýšlela, zda je to jenom pro to povídání se služebnou, ale cítila se mnohem lépe. Ani si neuvědomila, že poslední slova vyslovila nahlas.

„Lépe? To jistě ten důstojník! Pozor na něj, má paní, aby vás tak očaroval,“ strachovala se Rozina a paní ji se smíchem propustila.

Když odešla, paní se udělala pohodlí a naráz vypila pohár těžkého německého vína, tak jak to dělávala, když byla mnohem mladší. V jakési rozvernosti si nalila další a dotancovala k sekretáři, vykládanému slonovinou.

Napřed sklopila desku k psaní, potom rychlým pohybem odjistila neviditelný zámek na péro a pohnula naráz dvěma antickými sloupy, oddělujícími sloupce malých zásuvek na drobnosti.

Objevila se dvě kožená pouzdra se složenými archy papíru. Opatrně je kontrolovala. Svazek v levé části obsahoval jakési mapy a ona jej hned dala zpět. V pravé části byly smlouvy a dokumenty.

Paní chvíli hledala, až našla přeložené lejstro opatřené pečetí. S uspokojením jej přečetla a pak ještě jednou. Zdálo se, že je sama se sebou spokojená. Vrátila vše do původního stavu a opět vyprázdnila pohár.

Než usnula, myslela na to, kolikrát i zkušený pijan tomuto vínu podlehl. Bylo záludné, mírné chuti, avšak nebývale silné. Dokázalo uspat, nebo rozvázat jazyk, když bylo třeba. Ona chtěla to první.

Errata:

30.05.2021 15:35