Jan podřimoval na tvrdé lavici u okna a pod hlavou měl znovu nabitou pistoli.

„Jdi si lehnout, Jene,“ promluvil za ním Jakub. „Stejně nemůžu spát a než přijeli, byl jsem už na kavalci. Za chvíli se začnou trousit hosté.“

Jan se tedy zvedl a těžce vystoupal nahoru po příkrých schodech. Vyzul těžké boty a upadl do mátožného spánku, snad ještě než dopadl na lože.

Jakub se motal v kuchyni, po chvíli se k němu ze zadní komůrky přišourala pošramocená Zuzana.

„Je to lepší, dcero?“ otázal se, když viděl její bezbarvou tvář a podlitinu na krku, která v noci ještě nebyla patrná.

„Je,“ odpověděla na půl úst a jala se krájet zeleninu.

„Příště musíš být opatrnější ve volbě.“

„Ano, otče.“

„Napij se, to ti udělá dobře,“ podal jí lahev koňaku, kterou schovával pro lepší hosty. Zuzana upila a Jakub ji vzal kolem ramen. „Kdo ví, jak to teď bude.“

„Myslíš na pana Wolfganga?“

„Ani ne, mohl by se mstít, ale tohle mu jistě Prokop neřekne. Leda by hrabě věděl o jeho záletech na bavorskou stranu a to se mi nechce věřit. Spíš mám obavu z radních v Katově, kdyby se o nás začali zajímat.“

„Raději dodělám polévku,“ zvedla se Zuzana. „Otče, myslíš, jak se Jan včera podíval, když jsme mluvili o tom zboží, že hledají to samé?“

„Vypadá to tak, snad o Janovi neví, všichni byli moc mladí, aby ho pamatovali. Jak jen tohle skočí,“ zoufal si otec Jakub, ale jen chvíli, protože do lokálu vrazili první hosté.

Chvíli se domlouvali hlučnou němčinou, než Jakub začal nakládat na stůl. Dokonce se mu podařilo vyjednat jakýsi obchod se špiritusem a jeho duše hostinského zaplesala. Po chvíli vyšel ven a spolu s jedním z nich táhli bednu s lahvemi dozadu do přístěnku.

Jakub ještě přidal chléb a hustou polévku a při řeči si mnul spokojeně dlaně.

Hlasitá řeč bavorských kupců probudila Matyáše i Johanna, ale raději setrvali nahoře, nevěděli, co jsou zač a nechtěli budit pozornost. Z jejich okna byl výhled na naloženou bryčku a ta jim dostatečně připomínala noční události.

„Už aby to bylo v rokli,“ řekl s odporem Matyáš, když se podíval z okna.

„Však bude,“ děl Johann s bohorovným klidem.

Jakmile hosté odešli a začal se vzdalovat rachot kol těžkého vozu, sešli dolů a pojedli to samé, co kupci. Johann šel poklidit a vyhřebelcovat koně, zatímco Matyáš se usadil na zápraží.

„Co teď, budete tady v bezpečí?“ zeptal se Jakuba, který právě vyšel ven.

„To kdybych věděl. Vůbec by mě něco takového nenapadlo. Stráž tady mít nemůžu a čekat, až vypálí stavení, taky nechci.“

„Zatím jsme tady my, ale Jan chce hledat a nevím, jak to bude dál.“

„Vím, už jsem na to myslel. Vzkážu synovi, aby přijel, je u Katova ve mlýně, tak mi snad pomůže,“ uvažoval Jakub.

„A co takhle se podívat na toho ptáčka s grošovaným hřebcem?“ vmísil se do hovoru právě přicházející Johann.

„Tak krásného koně jsem dlouho neviděl. Buďto má peněz nazbyt, nebo má štědrého mecenáše.“

„To druhé, pan Wolfgang je k němu neobvykle štědrý. Jinak je známá držgrešle,“ odpověděl Jakub zamyšleně.

„Pak by ovšem mohl být namočen i v nekalých obchodech svého chráněnce,“ řekl Matyáš.

„Takový pán?“ podivil se Jakub.

„Dnes je možné všechno, pán nebo kmán, nikomu s důvěrou nemůžeš,“ rozhorlil se Matyáš. „Možná mu dává provizi, kdo ví, zač má toho koně.“

„A umí s ním čertovsky zacházet. Skoro to vypadá, jakoby ten kůň měl křídla, jak rychle dokáže utíkat,“ řekl Jan, který právě vstal a vyklonil hlavu z okna. „Grafendorfové se dali na chov plnokrevných koní? To je mi novina.“

„Jak to?“ otázal se Jakub, který jediný netušil, o čem se ostatní baví.

„Včera jsme podobného viděli na Kolštejně, jel stejně rychle a byl také tak divoký. Jel směrem z Ječné do Katova. A sotva jsme přijeli sem, byl tady podobný. Ďas aby to spral,“ spustil Matyáš, nemohl mu odpustit, že se od něj nenechal zabít.

„Kůň je to dobrý, což o to,“ pochválil ho Johann.

„Divím se, že na něm jezdí jakýsi prostředník, ten kůň má větší hodnotu, než kdejaký statek,“ řekl Matyáš.

„Tak nádherné zvíře. Kdyby ten pán náhodou padl, ještě se o toho koně popereme.“

„Kdepak, nechám si svého,“ smál se z okna Jan a Johann také mával rukou, že udělá to samé. „Což takhle něco k snědku?“

„Jen pojď, musíš se posilnit, večer děláme dostavník do jakési místní rokle, tak abys to vydržel,“ smál se Matyáš a Jan pospíchal do lokálu.

Errata:

30.05.2021 15:35