Vítej, návštěvníku!

„Tklivá historie,“ Jene, „už jsem ji slyšel tolikrát, že znám každé slovo téměř zpaměti a přece mě stále dojímá, zvláště když jsi již ráčil naznačit, že komtesa Josefina byla neobyčejně spanilá a my se právě blížíme k Ječné.“

„Tvé označení není nejpřesnější, jedeme směrem k městu Katovu, nad nímž se tyčí stejnojmenný hrad, ale patří rodu Grafendorfů, tedy otci drahé Josefiny,“ odvětil Jan stejně vzletně jako jeho společník Matyáš z Javoří.

Byl velmi chudým šlechticem, jeho váček zel věčně prázdnotou, zato však vedle krásných dívek miloval šarvátky, velmi dobře si rozuměl s kordem a byl bohatý na duchu. Toto duševní bohatství těžilo především ze vzdělání, Matyáš totiž uměl číst a psát a přečetl již několikero klasických svazků. Odtud jeho vzletné vyjadřování a způsoby, jež by mu mohl závidět leckterý baron či hrabě.

„Dopověz tedy tu historku až do konce, ať máme jasno, proč se sem vracíš až po takové době,“ navázal opět Matyáš na Janovo vyprávění.

„Dopovídal jsem to už také tolikrát, jako první část a tudíž ji také znáš nazpaměť,“ projevil Jan neochotu pokračovat ve vyprávění.

„Já ano, ale tady Johann ji možná neslyšel a mohla by mu chybět, nebo by si mohl domyslet něco nepěkného a to bys jistě nechtěl,“ vymlouval se Matyáš neustále na Johanna, který pocházel až ze vzdáleného Slezska.

Poté, co připadlo Pruské straně a Johann pozbyl veškerý majetek (plesnivý statek a jedno pole), dezertoval a jelikož se mu zdáli pánové Jan z Katova a na Hodorfu, a jeho druh Matyáš z Javoří na nepřítele dostatečně slušní, požádal o místo sluhy a podkoního.

Jelikož Jan ještě stále vlastnil rodovou tvrz a statek na Hodorfu, protloukali se všichni tři, než se rozkutálely všechny peníze. Dlužno podotknout, že statek zakoupil otec rytíře Jana a ten rovněž nevynikal jako hospodář. Zlé jazyky tvrdily, že když mu na jeho nečetných polnostech cosi přece jen vyrostlo, způsobil to zásah prozřetelnosti.

Také se říkávalo, že lesy v okolí Hodorfu nejsou již tak bezpečné, jako bývaly, než se sem tento rod nastěhoval. Avšak otec dovedl vybruslit z jakékoliv šlamastiky. Po jeho skonu se vedlo ještě hůře, a když konečně přišel Johann, ač rozuměl veškeré práci (včetně té nekalé), nebylo už pomalu co zachraňovat.

Jan tedy sbalil svých pět švestek a se svými druhy vyrazil do Katova, jelikož právě odtud jeho rod pocházel a právě tady doufal najít východisko z bídy. Něco peněz na cestu poskytl Žid za nevýhodně a v chvatu zastavený statek a mohli vyrazit.

„I Johann ji už slyšel a dobře ví, jak to dopadlo.“

„Spíš nedopadlo, což?“

„Moc hezká pohádka,“ ozval se málomluvný Johann, který vždy zůstával mírně pozadu.

„Řekněte si to sami, já nebudu poslouchat,“ otočil Jan hlavu hrdě na druhou stranu, kde podél cesty kvetly třešně.

„Dobře tedy, chceš vyprávět?“ zeptal se Matyáš zbytečně.

„Ne,“ odpověděl lhostejně Johann.

„Tak tedy,“ vyžíval se Matyáš sadisticky, „náš přítel a chlebodárce vylákal urozenou pannu do neobyvatelné věže jejich vlastního hradu a kdož ví, jaké s ní měl úmysly. Žel při tom přebral vína, protože její otec právě slavil zásnuby její starší sestry a víno, které se nemusí platit, se přece v konvici nechat nesmí, to dá rozum.“

Matyáš se div nezlomil v sedle, jak se smál, a dokonce i Johann vzadu hýkal na znamení souhlasu. Nicméně po záchvatu smíchu se uklidnil a pokračoval:

„Na pustém vrcholu se urozená panna ztratila, možná se propadla do země a statečný Jan z Katova a na Hodorfu uklouzl a zůstal ležet na schodech, kde jej našla k ránu stráž, hledající dívku.“

Opět dostal záchvat smíchu a katil se v sedle ze strany na stranu, takže to vypadalo, že spadne. Nicméně nespadl, byl velmi dobrým jezdcem.

„A tak se stalo, že statečný rytíř, Jan z Katova starší, jehož syn byl obviněn z nekalých úmyslů, musel opustit rodné statky a stal se pánem na dalekém Hodorfu, aniž by zjistil, co na to sličná panna a zdali po mladém pánu netruchlí.“

Jan využil chvíle nepozornosti, a když začal Matyáš opět v sedle povykovat, vší silou pleskl jeho koně po zadku. Jako vždy se lekl a vyskočil, rozběhl se tryskem dopředu a nyní se smáli Jan s Johannem, což Matyáše mírně rozladilo, ale opravdu jen mírně.

Po několika zdánlivě krkolomných úskocích, které byly tím nebezpečnější, čím víc bylo publika (především opačného pohlaví), klidně přicválal a začal, jakoby se nechumelilo:

„Sliboval jsi hospodu, Jene a zatím je tady sucho jako na poušti.“

„Támhle za tím vrškem je zájezdní hostinec, hostinský je tuším starý jako my, takže by měl mít pochopení pro chudé pocestné.“

„Jestli nám naleje zdarma, budu ho velebit v celé rakouské říši, kam jen se dostanu,“ přednášel zase už vzletně Matyáš a Johann přidal souhlasné zamručení.

Errata:

30.05.2021 15:35