Měsíc v úplňku se rozvaloval vedle hranaté strážní věže, která v jeho matném osvětlení připomínala prst, trčící zpupně k nebesům. Skalnatý výběžek, z něhož vyrůstala, stínil první i druhé nádvoří hradu a světla pochodní by mohla být považována za odlesk hvězd, kdyby se ovšem nehýbala. Ticho vlahé letní noci rušily výkřiky opilého panstva a posádky z nového zámku na náměstí. Občas zalomozila okovaná loukoťová kola kočáru, otáčejícího se na hradním nádvoří se skalnatým povrchem.

Jan si pomyslel, že v zimě muselo celé nádvoří, skloněné k jižní straně nebezpečně klouzat a do toho dole zařehtal kůň, jako by přitakal. Možná ho napadlo něco podobného, když se pokoušel rozjet těžký kočár do svahu.

„Josefino, slyšela jste? Není to hnědák z vašich stájí? Jistě na vás zapomněli a vracejí se do města,“ šeptal jí vzrušeně na úzké dřevěné lávce nad strží, oddělující severní vyvýšené předhradí se strážní věží od ostatního hradu.

„Jistě byste něco takového uvítal, pane?“ odpověděla poněkud výsměšně a pomalu stoupala ke schodům vytesaným ve skále.

„Ano, komteso, měl bych tu čest přečkat noc s vámi na hradě. Pečeně už nezbyla, není ani co pít a tak se spokojíme s měsícem v rozvalinách,“ řekl Jan naoko zasněně a postupoval za ní.

Lem jejích šatů z nějaké drahé a jemu zcela neznámé látky odrážel bledou záři oblohy a její silueta vypadala větší, než byla ve skutečnosti.

„Jste blázen, pane, máte silné řeči a přitom byste mě v noci nedoprovodil ani tam do té zřícené věže,“ zavolala provokativně a rozběhla se s nečekanou rychlostí do příkrých schodů, vytesaných před lety do skály.

Na rozdíl od svého průvodce vypila pouze dva poháry vína a neustále poletovala kolem hostů. Jan jich vypil víc a na kluzkém kameni se necítil nejlépe.

„Tak přece pojďte, statečný rytíři,“ smála se odněkud shora a Jan klopýtal a padal střídavě na obě strany, kde naštěstí stálo dřevěné zábradlí.

„No tak, pane, kde jste? Mám vám přijít podat ruku?“ provokovala.

Vzepjal se tedy jako kůň v posledním tažení a vyrazil. Skočil přes dva schody, nevšiml si, že zatáčí a tak zase upadl a znovu vyrazil, až se těsně před ním zaleskla plošina na vrcholu skály.

Slyšel jen tlukot svého srdce, cítil bolest v nohou a hlava, zrazená silným německým vínem, hučela jako včelí úl. Vůkol to vypadalo pustě, jakoby všechno živé zůstalo dole na nádvořích a tady mráz postříbřil poslední výspu země před nekonečnou noční oblohou.

Byl to samozřejmě klam, odlesk světla způsobovala hladká skála z čediče a mráz seděl jen na zádech rytíře Jana z Katova. Skutečně ho cítil, jako zlá předtucha jej celého roztřásl a proto zoufale zavolal:

„Komteso, jste tady!?“

Místo odpovědi se zvedl mírný letní vánek, při němž však mrazilo ještě víc. Netuše proč, vrávoral Jan po hladkém kameni k mohutné stavbě věže snad z patnáctého století a obešel ji dokola.

Znal ji dosud jen z vyprávění a pověst říkala, že vchod byl až ve druhém patře, kdysi k němu vedlo točité dřevěné schodiště, ale to dávno odnesl čas. Otvor nahoře ostřila lomená pískovcová klenba. Jan se pokusil šplhat po kamenném zdivu.

Zkusil to několikrát a pokaždé spadl, pak vždy znovu obešel věž o kruhovém půdorysu, aby se ujistil, že tady jeho společnice být nemůže. Na úzkém prostranství skalního výběžku by se neschoval ani králík, natož mladá žena v honosných šatech.

Znovu a znovu hledal nějaký jiný vchod do věže, protože by to byla poslední naděje, jinde být nemohla. Nechtěl si připustit poslední a zároveň nejhorší možnost a zoufale volal, dokonce i jménem, prosil ji, ať se ozve, je-li to hloupý žert.

Ticho a chladný stříbřitý svit ho přiváděly k zoufalství. Musel slézt okamžitě dolů, zburcovat posádku, musel ji najít!

Rozběhl se ke schodišti, klopýtl a sklouznul na ošlapané hraně kamene. Měsíc mu na okamžik prudce zasvítil do očí a pak někam odplul, zanechávaje za sebou hustou a neprostupnou tmu.

Errata:

30.05.2021 15:35