Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Před kongresovým centrem, zářícím sklem, ocelí a zlatem, neboť zlato je zde jen technický kov, se srotil slušný dav. Každý chtěl vidět příslušníky sekundární civilizace, která se vyvinula po Velké migraci. I pozemšťané zírali. Mezi spoustou zelených těl v kombinézách se proplétali šestinozí tvorové, vzhledově připomínající rudobíle pruhované kočky, ale metr vysoké. Na vykulené oči reagovala jejich průvodkyně, Jirka CBX:

„Promiňte, zapomněla jsem se zmínit, že nebudete jediní cizinci. Během výzkumů jsme narazili na několik civilizací, některé byly primitivní, ale dvě byly civilizačně srovnatelné s námi. Ti chlupatci je civilizace Meow, jméno té druhé je pro nás nevyslovitelné, ale nechávají si říkat Ptákové. Několik jich hřaduje na kraji střechy Centra.“

Mnozí si div nevyvrátili krk, ale pak zírali na další jev. Ptákové, jakmile zjistili, že jsou centrem pozornosti Pozemšťanů, předvedli úchvatný seskok. Normálně skočili ze střechy a řítili se dolů. Teprve na poslední chvíli roztáhli křídla a téměř na místě svůj let zabrzdili. Takhle zblízka se ukázalo, že vypadají jako malí hubení lidé s hrbem na zádech, který sloužil jako základna pro široká blanitá křídla. Ta ve složeném stavu vypadala jako frak po dědečkovi. Ptákové měli však i normální ruce s šesti útlými prsty, čtyřmi normálními a dvěma protilehlými palci, a nohy podobající se spíše lidským než ptačím.

Malý sál kongresového centra.

Další prohlídky ukončil malebná zvonkohra, která se ozvala od kongresové haly. Jirka CBX se rozhlédla po svých svěřencích a se slovy Vzhůru do t-rexova doupěte vyrazila v jejich čele k hale. Propletli se několika chodbami a na chvilku se zastavili před nenápadnými dveřmi. Ty se za chvilku otevřely a zelená ruka pokynula, ať vstoupí. Ocitli se na pódiu malé konferenční místnosti, skoro celé zaplněné. Všichni už seděli u oválného stolu, akorát Ajnštajn stále strnule trčel u dveří, vytřeštěné oči, levou rukou ukazoval kamsi do prostoru a něco si nehlasně povídal. Jirka CBX se musela vrátit a probrat ho. Ještě se ho zeptala, co ho tak zaujalo. Ajnštajn jen kroutil hlavou, ale odpověděl:

„Prosím tě, kdo od koho opisoval? Kdysi jsem byl na výměnném pobytu na univerzitě v Nitře, to je město v sousedním státu. Tam mají posluchárnu naprosto stejnou včetně té stropní konstrukce!“

Teď pro změnu kulí oči Jirka CBX, posílá Ajnštajna, ať si jde sednout k ostatním a odchází k hloučku postav u pódia. Chvilku se s nimi baví a pak odchází zpět k sedícím pozemšťanům. U Ajnštajna se na chvilku zastaví a tichým hlasem mu říká:

„Prosím tě, zatím nikomu nic neříkej. Je to taková nechutná záležitost, je dost tajná, slíbili mi dodat informace. Až je dostanu, tak se podělím.“

Druhá skupinka mezitím obsadila druhý oválný stůl. Zazněla tichá zvonkohra a sál se pomalu utišil. Ten pravděpodobně nejstarší, jehož barva pomalu přecházela do tmavě šedozelené, si přitáhl mikrofon blíže a chraplavým hlasem začal hovořit. Nikdo z Pozemšťanů mu nerozumět, naštěstí překladače fungovaly bez problému:

„Bhůé mrinfostu ... Stala se věc, kterou jsme naprosto neočekávali. Po pádu umělého tělesa, které původně obíhalo okolo Měsíce, se zdál život na Zemi zničený. Předpokládali jsme, že další působení tělesa bude život potlačovat. Místo toho, po mnoha mutacích se zrodil biologický druh, odolný proti působení tělesa. Vyvíjel se až k inteligenci.“

Na to téma hovořil ještě přes půl hodiny, načež si asi uvědomil, že není v kroužku svých kolegů a urychleně skončil. Již tiše hlučící sál ho za to odměnil potleskem. Tím také skončilo úvodní představení hostů. Jirka CBX, která se mezitím na chvíli vytratila, se k Pozemšťanům otočila s otázkou, jestli nemají strach z výšek, že má pro ně překvapení. Nikdo nic nenamítal, tak je odvedla do zadního traktu kongresového centra. Zastavili se před obyčejnými dveřmi, které však postrádaly to nejdůležitější – kliku a nějaký zámek. Jirka k nim zazpívala nesouvislou řadu tónů, načež dveře zajely do zdi vpravo a odhalily chodbu s betonovou podlahou i stěnami. Beton však nezůstal dlouho, za první zatáčkou byl vystřídán rostlou skalou a ta později kamennými kvádry. Na dotazy archeologů odpovídala úsměvem a slovy o překvapení. První již minuli cestou – zářivky byly postupně nahrazeny svítícími koulemi z bílého skla. Chodba ústila do kruhové prostory, připomínající vnitřek věže. Ten dojem umocňovalo i kamenné schodiště, jehož stupně vypadaly jako úzké ploché kameny zaražené do stěn. Jirka CBX na něj vstoupila jistým krokem, ostatní, když po zkusmém našlápnutí zjistili, že se kameny nehnou, šlapali za ní. Schodiště skončilo v malé polokruhovité místnosti. Jediná další cesta vedla po pár schůdcích na kamenný balkon. Na něm návštěvníci zalapali po dechu.

Balkon byl přilepen k boku mohutné věže, skoro až pod cimbuřím. Úžas vzbudil pohled přes zábradlí. Věž vyrůstala z obrovského gotického hradu, který ale z téhle výšky vypadal jako dětská hračka. Nejen Ajnštajn se přistihl, že křečovitě svírá oblý vršek kamenného zábradlí. Chvilku zvládal paniku, pak se mu podařilo zeptat se:

„Kde... Kde to jsme? A jak vysoko???“

Kuchyně...

Jirka CBX pokynula ke druhým dveřím na balkon. Za nimi byla místnost nejvíc připomínající kuchyni. U stolu seděl starší bělovlasý muž a soustředěně něco studoval v napůl rozkuchaném srnci. Když se vchod zatměl, zvedl hlavu a řekl:

„Hleďme, návštěva. Momentík, hned se vám budu věnovat. Zatím se někam posaďte.“

Pak se opětovně zahleděl do vnitřností. Usmál se, jistou rukou sáhl dovnitř a vytáhl šipku z kuše. Tu pohodil na zem, mrkl na návštěvu a začal podivně mávat rukama. Následovalo další kulení očí a množství štípanců, jestli dotyční nespí. Srnec se zvedl do vzduchu, ladně přeplachtil kuchyň na další stůl. Tam se nějak rozpadl na několik kusů, kosti skončily spolu s pár kusy nekvalitního masa v kotli s vodou, visícím nad plameny v krbu, vzápětí za nimi naskákala zelenina. Hromada kostiček masa začala vířit v kamenné míse, do které neviditelná ruka přisypávala bylinky. Pak se zvedl kamenný poklop na okrouhlé díře, ze kterého vyšlehl plamen Do otvoru přesně pasovala kamenná mísa. Kamenný poklop přiklopil mísu a muž se otočil k návštěvě. Před ním defilovala sbírka vyvalených očí a čelistí až na stole. To doplňovala skvostně se bavící Jirka CBX. Muž musel zvednout hlas, aby ho začali vnímat:

„Haló, budíček. Konec divení, půjdeme si sednout do altánu, tady to už nebude zajímavě.“

Vstal a vydal se přes kuchyň k dalším dveřím. Návštěva z ním, průvod uzavírala Jirka CBX. Za dveřmi však nebyla věž ani hrad. Ústily na malou zahrádku na povlovné stráni. Vlevo u vchodu byla od kamenné zdi natažena plachta podepřená několika kůly. Pod ní byl stůl, křesla, stoličky a hromada polštářků. Muž se na ostatní usmál a řekl:

„Pohodlně se posaďte, bude to delší povídání.“

Počkal, až se všichni usadí a začal:

„Dobrý den, mé jméno je Korakas. V jednom z vašich jazyků, tuším ve starořečtině je to Havran. Zdejší překlad je Moudrý havran. Určitě jste si všimli ve vašem světě několika podivuhodných úkazů, které se objevily v poslední době. Kus světa se změnil v čarodějnou říši se všemi průvodními jevy, včetně porušování fyzikálních zákonů. Ty zákony ve skutečnosti porušeny nebyly, na subatomární úrovni se vše vyrovnávalo. Má to vcelku jednoduché vysvětlení. Představte si vesmír jako list papíru. Ano, vím, třírozměrný fyzikální prostor a tak dál. To vše je na jedné straně papíru. Co je na druhé straně? Je tam taktéž třírozměrný prostor, ale fungující na jiných principech. Pro návštěvníka podivných, pro nás naprosto pochopitelných. Co se vám zdá jako magie je pro nás využívání našich přírodních zákonů. Jak vaše fyzikální energie, tak i magická síla pochází ze stejné podstaty. Sice je skryta hluboko ve struktuře hmoty či matérie, ale je tam. Zatím všichni chápou?“

Podle kývání hlavou to všichni chápali. Korakas upil z poháru, který tam před chvilkou nebyl, a pokračoval:

„Co se stane, když se papír oddělující oba vesmíry poškodí, ať už přírodní cestou nebo, jako ve vašem případě, úmyslně? V obou vesmírech začne docházet k prolínání sil z druhé reality. Děje se to v obou vesmírech, ale nejmarkantnější projevy jsou u planet. Musíte si uvědomit, že planety jsou dvě na tom samém místě, oddělené nepostřehnutelnou bariérou. Tam, kde se u vás odehrává magický děj, na druhé straně, v magickém světě, je kus fyzikálního světa. Například tam padají létající koberce, protože nedovedou využít sílu pokřivenou fyzikálním světem. Ano? Máte připomínku?“

Míša se již chvilku pokoušel přivolat Korakasovu pozornost. Teď tedy řekl:

„Jen poznámka. Jeden můj kolega měl podobnou teorii. On se výzkumem těchto hraničních jevů zabývá dlouhodobě a podle něho ty jevy způsobuje prosakování magie do našeho světa.“

Korakas jen pokýval hlavou:

„A nikdo mu samozřejmě nevěřil, že? To se stává, lidé chtějí být klamáni. Takže, abych to dopověděl. V určitých místech je bariéra slabší a je možno soustředěným úsilím z obou stran vytvořit stabilní portál. Jedním takovým vás moje dcera přivedla.“

Jirka CBX nabrala tmavě zelený odstín:

„Ale tati, nemusel jsi to prozrazovat hned...“

Bioložka Kateřina jen vyjekla:

„Jak to? To přece nejde, brání tomu mezidruhová bariéra!“

Korakas se k ní obrátil:

„Ono je to složitější. Souvisí to s případem šíleného doktora Frankensteina...“

Jirka mu skočila do řeči:

„Mám dostat od Rady nějaké informace, tady Ajnštajn na něco přišel.“

Korakas se na ni usmál a pokračoval:

„Na Radu čekat nemusíš, já jsem byl přímý účastník. Asi takhle. Jednou za občas se vyskytne někdo s poruchou osobnosti. Obvykle bývá rychle odhalen při průběžných testech. Frankenstein ale dokázal své zvrácené myšlení skrýt. A jelikož byl také geniální, postupoval rychle k požadovanému místu samostatného výzkumného pracovníka. Měl svoji laboratoř, kde ho prakticky nikdo nekontroloval. Dělal pokusy s přenosem myšlenek a vědomí, a to i přes bariéru oddělující magický a technický svět. Měl jsem být jeho obětí, chtěl být geniální v obou světech. Naštěstí jako obyvatel fyzického světa si neuvědomil, že my jsme tady proti takovým útokům poměrně imunní. Jo, ještě předtím způsobil na Zemi poněkud rozruch, měl tam laboratoř umístěnou v opuštěném Dómu. Dokázal svým myšlením ovlivnit pár citlivějších osob Nového lidstva. Asi nejhůř dopadl člověk jménem Leonardo da Vinci, tomu nahrál do hlavy učebnici fyziky a mechaniky. Nepovedl se mu zpětný přenos, tak zemskou laboratoř zavřel a vrátil se k nám.“

Korakas natáhl ruku, uchopil ve vzduch pohár, který tam do teď nebyl, napil se a pokračoval:

„Ve svém světě zneužíval k pokusům svoji laborantku a milenku. Už uměl pomocí ní získat vědomosti z méně chráněných mozků, většinou z dětí. Ladil svoji aparaturu mě na míru, pak v příhodné chvíli akci spustil. Někde udělal chybu nebo nevydržela nějaká součástka v jeho zařízení, každopádně mu aparatura explodovala. A jelikož měl svoji laborantku již nasměrovanou a přichycenou na moji osobu, v okamžiku exploze se změnilo psychokinetické spojení na nestabilní portál. Nebohou laborantku vtáhl portál do sebe, hrozně ji zhmoždil a vyplivl mi tady v pracovně. Žila ještě několik minut, ale přes veškerou magickou i lékařskou pomoc zemřela. Z posledních sil mi řekla pár vět, mimo jiné i to, že nosí oplodněné vejce. To mi prakticky vnutila a přikázala mi, ať se o ně i vylíhnuté mládě dobře starám. O přání umírajícího se nediskutuje, zvláště v magickém světě. Tak jsem přišel k dceři.“

Korakas umlkl. Dlouhé mlčení přerušil až Ajnštajn:

„Co se stalo s tím šílencem?“

Korakas proto dodal:

„Frankenstein byl těžce raněn, skončil na operačním sále. Jak se probíral z narkózy, začal mluvit. O svých pokusech, práci, nadějích a touhách. Doktoři ho na příkaz vyšetřovací komise udržovali v tom polovědomém stavu. Závěrečná zpráva měla přes tři sta stran a musela být označena za neveřejnou, málokdo snese přečíst ji celou. Sám Frankenstein byl podroben socializující operaci, ale jeho psychická porucha byla vnořena hluboko do vědomí, takže se ukázala být nedostatečná. Z další operace se již neprobral...“

Korakas umlkl, ale pobídla ho Jirka CBX:

„Prý byl nějaký problém při likvidaci laboratoří?“

„Jo to byl. Při likvidaci zemské laboratoře nechtěně naběhlo opuštěné zařízení, půlce techniků to vymazalo paměť. Mezi nimi byl i architekt a projektant Kongresového centra. Takže teď víme, že to paměť nevymazalo, ale přemístilo. Už se tím nikdo zabývat nebude, přístroje byly zničeny.“

Ticho tentokráte přerušil Kulíšek:

„Nechme mrtvé spát. Mě by zajímala jiná věc. Jak vlastně fungují ty portály nebo jak to nazvat. Sem jsme přišli tunelem, který byl zpočátku betonový a končil stěnami z kamenných kvádrů. Pak jsme vylezli na nějaký balkon na vysoké věži, snad pár set metrů nad povrchem země. I tu kuchyň bych chápal, že to byla místnost ve věži, ale vyšli jsme z ní na nějaké louce, přitom bychom měli být ve výšce toho balkónu!“

Korakas se přestal chmuřit a odpověděl:

„Jistě znáte tunel, ať již železniční, silniční nebo jen podchod pro chodce. Ten má dva konce a mezi nimi je tělo tunelu. Teď si představte, že jeden konec tunelu přemístíte. Co se stane? Tělo tunelu se bude deformovat, což je v technickém světě značně obtížné. V magickém světě je tělo tunelu imaginární. V tomto případě to znamená, že vstup do tunelu je ve stěně kuchyně a výstup je tady za mnou ve zdi. Imaginární tělo tunelu má nulovou délku, čímž to vypadá jako obyčejný průchod nebo dveře. Stačí toto vysvětlení?“

Kulíšek kýval hlavou, ale ozval se Míša:

„Mám takový kacířský dotaz: Zkoušeli jste udělat takový portál mezi různými magickými planetami?“

Teď už se Korakas usmíval doopravdy:

„Budete se divit, ale toto zkoušel můj děda před osmnácti sty lety. Počáteční magická energie je značná, ale dobře udržovaný portál má už minimální spotřebu... Co na mě tak zíráte?“

Za všechny odpověděl Ahmed, jako voják byl na překvapení uvyklejší:

„Váš děda a před osmnácti sty lety? Jakého věku se to dožíváte? Jak jste starý vy?“

Vložila se do toho i Jirka CBX:

„Teda tati, co všechno se ještě dovím?“

Korakas se zatvářil rozpačitě:

„Ono je to poněkud složitější. V magickém prostředí se tělo opravuje samo do ideální formy, proto žijeme déle. Samozřejmě, při větším poškozením integrity to tělo už nemusí zvládnout a my umíráme, ale při jisté dávce opatrnosti se dožíváme asi tisíce let. Má to také omezení. Pokud ženy používají magickou sílu, ta jim blokuje rozmnožování. Aby se schopnost plodit obnovila, nesmí použít magii, dokud ta z jejího těla nevyprchá. Samozřejmě to jde pomalu podle toho, jak je její magie silná. U začátečnic to trvalo přibližně rok. Velekněžka hlavního Chrámu podle pověstí nepoužívala magii šedesát šest let, aby zplodila následnici. Ale od jisté doby máme výhodu, přesně od doby zprovoznění mezirealitního tunelu. V technickém světě vyprchává magie podstatně rychleji. Mimochodem, i těla návštěvníků se v magickém světě regenerují, ale pro dosažení ideální formy byste tady museli strávit rok.“

Jirka CBX vytřeštila oči:

„Tati, tím chceš říct, že budu mít potíže s rozmnožováním?!“

Korakas mávl zamítavě rukou:

„To bys musela magii používat vědomě. Jistě si pamatuješ, že jsem tě odmítal učit magii, to bylo z toho důvodu. Pobyt u mě ti vždy upevnil zdraví a kondici, proto jsi tak lehce procházela testy.“

Překvapením však nebyl konec. Ozval se melodický zvuk a na loučce se v jednom místě začal mihotat a blýskat vzduch. Korakas pronesl několik slov v podivně znějícím jazyce, načež se z mihotání vyloupla duchovitá ženská postava ve splývavém rouchu. Rozhlédla se kolem sebe, pak se zahleděla přímo na Korakase a spustila:

„Já tě zahryznu! Dcera zase jednou najde cestu domů, přivede si přátele a ty ani nemukneš!“

Korakas jen rozhodil rukama:

„Ahoj miláčku. Do teď to bylo nezáživné povídání. Právě jsem ti chtěl volat, předběhla jsi mě o pár vteřin!“

Duchovitá postava s úsměvem zakroutila hlavou s výrazem Ach ti muži. Korakas pokračoval:

„Víš co? Přijď sem.“

Ani to nestačil doříct, když se duchovitá postava změnila ve skutečnou ženu. Korakas jí kývl na pozdrav a otočil se k ostatním:

„Dovolte, abych vám představil svou dlouholetou družku, Ryuu Kami. To je po vašemu něco jako Majestátní drak. Slyší i na jméno Dračinka, ale jen od přátel. Mnohé národy tohoto světa pocházejí původem z nějakého zvířete, v Dračinčině případě to byli draci.“

Bioložka Kateřina se již nadechovala k protestu, tak jen ještě dodal:

„V tomto světě je to naprosto přirozené, ale pro biology z technických světů to je noční můra.“

Obrátil se k Dračince a pokračoval:

„Že neuhodneš, koho dovedla dcera na návštěvu?“

Dračinka se vědoucně usmála a naprosto jistě prohlásila:

„To jsou ti tvorové z posledně objeveného magického světa? Už se tvému otci podařilo ustanovit stabilní portál?“

Korakas se na ni líbezně usmál a odpověděl:

„Miláčku, úplně vedle. Dovol, abych ti představil příslušníky sekundární civilizace z technické strany původní Země!“

Dračinka vykulila oči, div jí nevypadly:

„Kecáš, miláčku. Jasně od nich cítím magickou esenci. Nebo vlastně... Oni tam mají to Měsíční vejce, že? Ale to by znamenalo... “

Dračinka se zarazila, došla ke Korakasovi a obrátila se k Pozemšťanům:

„Já se velice omlouvám. Chovám se jako malá holka, co nemá vychování. Probírám tady vaše soukromé věci. Můžete mi odpustit? Jestli budete souhlasit, zahrnu vás do svého okruhu přátel, kteří mi mohou říkat Dračinka.“

Tentokrát vyvalil oči Korakas i se dcerou, jaký to vzalo rychlý obrat. Dračinka vždy nejméně rok někoho oťukávala, než ho přijala mezi přátele. Draci mají mimořádně citlivý smysl pro magii, možná v Pozemšťanech vycítila něco, co ji přinutilo udělat takové rozhodnutí. Odpovědi za pozemšťany se ujal Ahmed. Uklonil se a řekl:

„Děkujeme, Dračinko. Byly by nám ctí, potěšením a národním svátkem.“

Ukázalo se, že draci mají citlivý nejen magický cit, ale i sluch. Dračinka se otočila k oběma Italkám, co si něco šeptem sdělovaly. Obě zrudly, ale dcera Chiara pevně prohlásila:

„Možná je to pronikáním magie do našeho světa, ale v poslední době se objevuje zvýšený zájem o vše magické, v mnoha případech ve formě románů či povídek. V nich má každý slušný drak dvě podoby, vlastní a jako mladá žena. Jak je to tady? Je to fakt nebo výmysl?“

Dračinka ve své majestátní podobě

Dračinka se usmála a udělala rukou krouživé gesto. Najednou nestála u Korakase, ale uprostřed loučky, kde pomalu mizela v mihotajícím se kuželu světla. Když se mihotání vytratilo, odhalilo velkého zlatého draka. Blanitá křídla pročísla vzduch a zobákovitá tlama vychrlila na překvapenou skupinku proud ohně. Než se stačili leknout, závan teplého vzduchu vonící hořícím dřevem jim pocuchal vlasy. Dračinka opět stála u Korakase, spokojeně se usmívala a uprostřed loučky pomalu vychládala dvojice dračích stop vypálených do půdy.

Korakas je všechny pozval na menší svačinku, jelikož srnec již bude dozajista hotov a připraven k podávání. Stoly, do této chvíle ledabyle umístěné v prostoru zahrádky, prkenně odpochodovaly doprostřed, kde vytvořily podkovu. Židle pro hosty je následovaly. Křesílka, ve kterých seděl Korakas s Dračinkou, se plynule zvedla a plavně doplachtila do čela podkovy. A z dveřního otvoru začalo vylétat stolní nádobí i náčiní, následované mísami s pokrmy. Každý si mohl nabrat, co hrdlo ráčilo.

Po chvíli se Dračinka naklonila ke Korakasovi:

„Když jsem byla v dračí podobě, pořádněji jsem prohlédla naše hosty, ty ze Země. Byla jsem hodně překvapená!“

Korakas se po ní znepokojivě podíval a zeptal se:

„A co jsi zjistila?“

Dračinka se rozhlédla kolem sebe, zda někdo nepovolaný neposlouchá:

„Vypadají tak... Normálně. Každý je však napojen na obrovský rezervoár Moci. Ty jsi u nich asi viděl něco jako nehmotný ocásek, že?“

„Jo, viděl. Považoval jsem to za stín života, pozůstatek minulosti. Co to tedy je?“

Dračinka ho uchopila za předloktí. Lidé stále vypadali normálně, ale krátký ocásek se změnil na pupeční šňůru vedoucí někam vzhůru. Dračinka si ke sledování vybrala tu lehce růžovou, která vedla od pozemské dívky Sofie. Po chvíli dorazili k předělu světů. Vypadal jako blána neurčité barvy, ale šňůry jí procházely naprosto bez problémů. Pak Dračinka něco zamumlala a oba prolnuli bariérou. Korakas obrazně zalapal po dechu. Kolem něj se rozprostíral nekonečný oceán různobarevných záblesků. Pak ucítil, jak se Dračinčina ruka na jeho zápěstí napjala. Na malou chvilku viděl v rozsahu, jak vidí drak, od tmavě infračervené až daleko za ultrafialovou. Zatočila se mu hlava, až se probral ve svém křesle. Dračinka pokračovala:

„Nikdo tu sílu vědomě nevyužívá, jen nevědomě. Je to tady cítit. Podívej se na moje stopy na trávníku!“

Korakas se ohlédl a strnul. Po šlépějích, vypálených hluboko do země, nebylo ani stopy. Místo nich tam byl trs trávy. Ale jaké! Jásavě zelená, vyšší než okolo a mnohem hustší. Což o to, to by zvládl taky, ale musel by se dost snažit, obnova života je jedna z nejtěžších věcí. Hostům pravděpodobně jen vadila vypálená místa...

A Dračinka si povzdechla:

„Hrozně ráda bych právě Sofii získala do učení, ale přitom se bojím, co se stane, až bude umět tu Sílu využívat. A mám obavy, že by s ní nic nepořídil ani celý Sněm...“

To se ale už zvedala Jirka CBX, že se musí vrátit, tady byli jen na skok. Nikomu se nechtělo, Sofie to dokonce dala hlasitě najevo:

„Tady je tak krásně! Ráda bych tu zůstala!“

Dračinka se ohlédla po Korakasovi, ten jen pokývl hlavou, že si náhlé vlny magie všiml také. To se také hned ukázalo při odchodu skupiny. Všichni prošli dveřním otvorem v kamenné zdi, jen Sofie narazila na kamennou stěnu. Když Sofie dlouho nešla, vydala se Jirka zpět zjistit, co se děje. Našla viditelně rozrušeného Korakase a rozpačitou Sofii s rostoucí boulí na čele, která právě vysvětlovala, že vůbec neví, co se děje. Chvilku zkoušeli projít spolu se Sofií, ale nešlo to. Sofie prostě nějak ovlivňovala okolí, a to ji nechtělo pustit za kamennou stěnu. Sám Korakas měl nakřáplou hlavu, jak se se Sofií v náručí pokusil, magicky urychlen, projít portálem. Dračinka mezitím vysvětlovala Jirce CBX, o co se jedná, o rezervoáru Moci, o tom, že mimoděk vyslovené přání se Sofii splnilo a podobně. Nedalo se nic dělat, Jirka ponechala Sofii v péči své rodiny a se zbytkem se vrátila na technickou stranu planety. Nesla sebou dopis od Korakase, adresovaný členům Nejvyšší rady světa, kde zhruba vysvětluje, co se se Sofií stalo.

Errata:

31.05.2021 17:19