Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slávka

Další mise skončila úspěšně. Standa si pěkně popovídal s Kájou – jedině před ním mohl vystupovat v duchovité podobě allohmoty a také toho využíval. Kája se ho teď často ptal na »onen svět« – a Standa mu vyprávěl... Kája byl vlastně jediný, kdo mu musel chtě nechtě uvěřit, že si jen tak nevymýšlí. Samozřejmě by mohl přesvědčit každého – stačilo by, aby se před ním zkonvertoval do allohmoty a měl by naprosto nevyvratitelný argument, ale Standa argumenty šetřil. Nemuseli to vědět všichni. Ani Kája nevěděl všechno, tomu se zase nikdy neukázal ve hmotné podobě. Jeho největší tajemství bylo přece »aglomno«, konverze mezi reálnou hmotou a allohmotou. Sandišůti na ni potřebovali tyhborgyr, obrovský, těžkopádný stroj se spoustou efektů, zatímco on se mohl měnit nenápadně a kdykoliv ho to napadlo.

Pravda, i »aglomno« se projevovalo efekty – vždycky se poblíž projevila ionizace, což se ve vzduchu poznalo podle stopy ozónu, v luminoforech i vypnutých úsporných žárovek vznikalo světlo a nejspíš by nakrátko vyřadilo i elektroniku, nacházející se poblíž. Ionizace bývá někdy projevem nebezpečného záření, ale sama o sobě je neškodná a Kája si zatím mohl všimnout jen nakrátko se rozsvěcujících úsporek v lustru.

Jiných efektů si ale – bohužel – nepovšiml...

Standa ukončil pobyt u kamaráda jako obvykle – rychlým pohledem na hodinky a mírně sehraným zděšením, jak ten čas utíká... a jako vždycky od něho odešel skrz stěnu, nasedl do rationu, za pár okamžiků poté vtrhl do kanceláře dalšího soudce a bez ohledu na jeho dva zkoprnělé klienty – či spíše právě pro ně – vyslovil obvyklou formuli: „Miloši Dvořáku, za vaše zločiny vás musím odnést do pekla!“ – vytvořil ohnivé kolo »adchyf« a zmizel v něm i se soudcem i s jeho pohodlným křeslem.

Ohnivé kolo pohaslo a místnost byla jako dřív. Chybělo jen křeslo se svým majitelem. Standa už jako obvykle neřešil, jestli to jeho podezřelé klienty varuje či ne.

Soudce v následujícím okamžiku zjistil, že ten drzý spratek nelže, ba ani si nevymýšlí, jenže to už pro něho bylo »pozdě bycha honění«. Standa ho předal nejbližšímu gufyrovi, pak se otočil a dalším ohnivým kolem opustil nevlídný svět zvaný Ad, kde soudce zanechal jeho nezáviděníhodnému osudu.

Vzápětí se Standa vynořil z ohnivého kola adchyfu na ochozu Velké věže – jenže přímo před Slávkou, přece jen jeho neobvyklým objevením vyvedenou z míry...

To, jak se tak nečekaně ocitli tváří v tvář, zarazilo oba. Slávku více překvapil podivný způsob, jakým se Standa objevil, Standu zase zarazilo, že tu byla. Slávka se ale vzpamatovala o nadechnutí dřív.

„Jak ses tu tak divně objevil?“ vyjela na něho.

„Je to snad zakázáno?“ ohradil se a zamračil se. To mu tak ještě chybělo!

„Zjevil ses tady jako nějaký... pekelník!“ pokračovala útočně.

„Jako bys věděla, odkud přicházím...!“ vzpamatoval se i on a začal se opět usmívat.

„Ty nelétáš rationem?“ vyslýchala ho dál.

„Létám – proč bych nelétal?“ usmál se ještě víc. „To snad taky ještě není zakázáno...“

„A co bylo tohle?“ ukázala prstem přísně na podlahu, kde ale po ohnivém kruhu dávno nebylo ani památky. „Vypadalo to opravdu jako něco z pekla!“

„To byl adchyf,“ odvětil klidně a opět se trochu usmál. „To je takový rychlý dopravní prostředek. A máš pravdu, pochází z pekla. Vadí ti to?“

Vzhledem k tomu, co už beztak viděla, by ji to nemělo překvapit a Standa se rozhodl, že jí tedy řekne pravdu. Slávka to pochopí. Viděla na vlastní oči gufyra, snad unese i pravdu. Ta nakonec vždycky vyplave na hladinu, tak ať je to třeba hned.

„Srandičky, na to tě užije!“ vyprskla pohrdlivě. „Ptám se tě vážně!“

„A já ti vážně odpovídám,“ řekl už zase bez úsměvu. „Přišel jsem právě z pekla. Máš snad něco proti tomu?“

„Poslyš, to je od tebe hnusné!“ nadechla se opět. „Ty mi chceš něco bulíkovat o pekle? Já jsem gufyry viděla na vlastní oči, ty ne! Kdybys nějakého spatřil, poděláš se strachy!“

„Nejsi jediná, kdo je viděl,“ řekl trochu rozladěně z jejího podceňování. „Chceš vidět na vlastní oči i pravé peklo? Pojď se mnou, ukážu ti je!“

„Nemám zájem!“ řekla zlostně. „Do pravého pekla jsi poslal moje...“

„Chceš to peklo opravdu vidět?“ řekl už opravdu nahněvaně.

„Klidně!“ řekla v dobré víře, že si z ní jenom utahuje – a byla za to na něho naštvaná, podobně jako on na ni, že ho tak podceňuje.

„Dobře – pojď ke mně!“ podal jí ruku rázně.

Zaváhala, ale když už ho tak ve svých očích pokořila, proč by teď couvala? Přistoupila proto směle k němu a dokonce ho vzala za ruku.

V té chvíli se pod nimi propadly kamenné dlaždice Velké věže a v příštím okamžiku jí pomáhal vyrovnávat ztracenou rovnováhu na holé, hrbolaté skále v jakémsi ohnivém světě. Ze skal kolem nich občas šlehaly plameny a v nose je štípal zápach hořící síry.

„Vítej v pekle!“ řekl mrazivě.

„Týýý!“ vydechla ohromeně a trochu se od něho odtáhla. „Co je zas tohle?“

„Co jsem ti sliboval? Pravé peklo!“ ujistil ji. „Už mi věříš? Neměl bych tě tu zdržovat dlouho, tvoje nadýchané šatičky nejsou ohnivzdorné, stačil by krátký závan žhavého větru... ale když už jsme tady, pořádně se rozhlédni! To kolem nás je skutečné a pravé peklo!“

„Tady opravdu všechno kolem hoří!“ vydechla v obavách. „Kde vlastně jsme?“

„Tenhle žhavý svět se jmenuje Ad,“ uspokojil její zvědavost. „Znamená to peklo a je to peklo. Pravé a nefalšované. Kousek odtud se můžeš setkat i s vašimi, ale radši to nechtěj. Brát bych tě sem neměl a nestojím o vysvětlování, proč jsi tady. Já tady obvykle jednám s gufyry – a přestaň se na mě vytahovat, viděl jsem je víckrát než ty. Teď tu naštěstí hříšníci ani gufyrové nejsou nikde vidět, tak radši pojď!“

Přitáhl ji k sobě – a v příštím okamžiku jí pomáhal obnovit ztracenou rovnováhu na ochozu Velké věže.

„Ty – Stando!“ zajíkla se hrůzou až teprve teď, když bylo po všem. „To že bylo peklo?“

„Bylo,“ ujistil ji vážně. „Už mi věříš? Necítila jsi tam tu síru? Přesně podle Bible. I když jsme tam žádného gufyra neviděli – měli zřejmě důležitější starosti, než nás vítat.“

„Ale... jak to, že znáš cestu tam – a zase zpátky?“

„Jsem s nimi zadobře,“ řekl. „Nejsou tak strašní, jak říkáš! Vypadají ohyzdně, ale mají cit pro spravedlnost. Možná větší než Sandišůti.“

„To neříkej!“ vybuchla. „Jsou strašní, viděla jsem je!“

„Nejsou!“ zavrtěl hlavou. „Uvědom si, viděl jsem jich víc než ty. A nezdají se mi tak strašní, jak se říká. Krasavci podle našich lidských měřítek nejsou, ale proč je posuzuješ jen podle vzhledu? Nejspíš to kdysi byli dravci – už podle zubů. Ale lovci jsme snad byli i my. Jenže my jsme v tom svrabu zůstali, oni se zabíjení dávno zbavili, dnes jsme odpornější my. Vedeme proti sobě války, zabíjíme se – a když ani to ne, aspoň se podrážíme, ponižujeme a okrádáme. Což oni trestají, já tomu říkám spravedlnost a pomáhám jim přinášet ze Země další darebáky.“

„Trestají je – ale jak?“ otřásla se. „Peklem? Není to trochu přehnané trestání? To přece nemůže být spravedlivé! Proč jim pomáháš?“

„Není to přehnané,“ řekl tvrdě. „Za zločiny mají být pořádné tresty!“

„Jak můžeš být tak bezcitný?“ podívala se na něho vyčítavě.

„Bezcitní byli ti darebáci a já je pomáhám spravedlivě trestat,“ trval na svém. „A víš, co mě mrzí? Že trestáme jen malé ryby, jako tvé rodiče, zatímco největší grázly, zodpovědné za války a hromadné vraždy, necháváme dál žít v přepychu jako prasata v žitě.“

„No vidíš!“ řekla vyčítavě. „Jakápak je to spravedlnost?“

„Malé ryby – taky ryby,“ odvětil. „Snad se časem dostane i na ty větší. Někteří se toho nedočkají a zemřou ve slávě a v hojnosti, než na ně přijde řada. A spousta pokrytců je bude ještě obdivovat a oslavovat, možná budou na jejich počest vydávat zvláštní zákony, ale jestli to půjde jako dosud, dojde i na ně. A pak konečně přijdou tam, kam patří!“

„Prosím tě – proč taková nenávist?“ vybuchla. „Co tobě ti lidé udělali, že je pomáháš tahat do takové hrůzy?“

„Ti lidé pomáhají na Zemi Zlu, nechápeš to? Počínaje malými zlodějíčky, přes různé podvodníky, až po vážené soudce, kteří se zpronevěřili svému poslání – místo aby pomáhali na světě spravedlnosti, sami ji ničí. Soudců jsem odnesl už pět – a počítám mezi ně i tvého tátu, zlob se na mě, jestli chceš...“

„Zlobím se!“ vybuchla. „Pro něco malicherného jsi je poslal do věčného ohně? A ještě ti to připadá spravedlivé? Jsi už spokojený, že se tam smaží?“

„No – oni se tam nesmaží,“ viděl, že to přehnal. „Oheň je tam věčný, je to přece žhavý svět, ale oni tam věčně nebudou a sama jsi to taky chvilku vydržela.“

„Jak dlouho tam budou?“ znejistěla ve svém hněvu.

„Musíš pochopit, že tam jsou za lumpárny, které spáchali a spáchat ještě chtěli,“ řekl trochu mírněji. „Nezničili jen naši rodinu, měli jich na svědomí víc. Trest jim vyprší až za sedmadvacet let, ale pak už se s nimi můžeš setkat. A měla bys být ráda, že si nikdo z těch podvedených a okradených nesáhl v zoufalství na život – každý zmařený život znamená pro viníky dvacet let v pekle navíc.“

„Sedmadvacet let v takovém pekle je ti málo?“ vybuchla.

„Můžeš být ráda, že jen tolik,“ řekl tvrdě. „Včera jsem tam přinesl soudce, který toho měl na svědomí víc, mimo jiné tři sebevrahy. Bude v pekle osm set let – to je přece mnohem větší paleta než pro tvé rodiče, ne? Možná to vypadá strašně, ale ve zdejším vesmíru se pomaleji stárne a ani těch osm set let není věčnost. Hromadní vrahové mohou dostat trest až dvacet tisíc let pekla a ti, kdo na Zemi vyvolají válku, už z pekla nikdy nevyjdou.“

„Jenže ti největší hlavouni se tam nedostanou!“ odsekla mu. „Aspoň nevím o žádném takovém případě.“

„Co není, může být,“ pokrčil rameny. „Víš, já nelituji toho, že ve jménu spravedlnosti pomáhám gufyrům. Jeden člověk jistě svět nepředělá, ale já považuji za štěstí, že smím být u potrestání aspoň některých lumpáren. Přece musíš uznat, že náš svět je všechno možné jen ne spravedlivý. A mělo by se to změnit!“

„Ale přece jen... uznej konečně, to peklo je příšerné!“

„Uznávám to,“ přikývl. „Ale úměrné provinění. Uznej konečně, že bylo příšerné ničit lidi, až skončili jako bezdomovci, jen aby si někdo pořádně napakoval šrajtofli. Soudci mají v Čechách platy, o jakých se většině lidí ani nezdá, prý aby nebyli úplatní. Ale jak se sama dobře pamatuješ, většině to nestačí. Peníze lidi kazí a čím víc jich mají, tím jsou hrabivější.“

„No dobře, ale to žhavé peklo je trochu moc...“ pokoušela se ho zviklat...

„To peklo je normální pracovní prostředí pro některé lidi i na Zemi – hutníci, slévači, horníci, skláři, hasiči – žijí v tom už dnes a snad si nemyslíš, že jejich platy snesou srovnání s platy soudců! Tvoji rodiče se měli skvěle a jediné, co se od nich očekávalo, byla poctivá služba spravedlnosti. Místo toho se dali na organizovaný zločin a přikrádali si na nevinných. Za co brali své platy? Chovali se jako kdyby hasiči zapalovali lidem střechy nad hlavami. To peklo je pro ně naprosto spravedlivé!“

„Ale přece jen – dohadovat se s gufyry je... zvrhlé! I kdyby byli spravedliví, jsou pro nás navždycky jen čisté Zlo!“

„A Sandišůti jsou pro nás čisté Dobro?“ rýpnul si.

„To se snad rozumí!“ odvětila naježeně, že se to odvážil zpochybňovat..

„I když to jejich Dobro zapříčinilo na Zemi současné bezpráví?“ pokračoval v rýpání. „Ano, oni jsou Dobří! Tak dobří, že lumpárny netrestají, ale tolerují – a pak se snadno řekne, že příležitost dělá zloděje! Víš, co mi říkali gufyrové? Že Sandišůti už o mých únosech asi vědí – jenže museli uznat, že je to potřebné a účinné, takže nad tím raději zavírají oči. Je pro ně pohodlnější nic nevidět, když za ně někdo jiný zavádí ve světě aspoň trochu pořádek!“

„Ty snad gufyrům věříš?“ vyčetla mu už trochu nešťastně.

„Otec Mihovič s nimi také souhlasí,“ vytáhl svůj další trumf.

„Otec Mihovič v tom jede taky?“ rozšířily se jí panenky v očích údivem. „On taky lítá na Zem a tahá lidi do pekla?“

„On ne,“ vzdychl si Standa. „Víš, gufyrové dodržují prastaré dohody se Sandišůty, podle kterých sami na Zem nesmí vstoupit, ani tam nesmí posílat dospělé emigranty – nás. V těch dohodách je naštěstí skulinka, jako v každém nedokonalém zákoně. Mohou tam posílat děti. Je to málo, ale aspoň něco. Takže tam otec Mihovič nesmí, ale já tam létám bez porušování dohod a nikdo mi nemá co vyčítat. Jenže to potrvá jen dočasně, než budu dospělý. Pak s tím bude konec, ledaže si najdu někoho mladšího, kdo v tom bude pokračovat. Poslyš, Slávko, nechceš se připojit, dokud můžeš? Když nás bude víc, víc toho dokážeme!“

„Cože? Já?“ vybuchla. „Já abych tahala lidi do pekla? To nemyslíš vážně! Aby mě pak vlastní rodiče prokleli?“

„Mohla by ses naopak za ně přimluvit,“ navrhl jí.

„Vážně doufáš, že by na mě ty obludy něco daly?“

„V souvislosti se mnou jim zkrátili pobyt v pekle o rok,“ řekl. „Původně tam měli být osmadvacet let. Nečekej, že bys je vysvobodila úplně, ale i kdyby jen o rok...“

„Ale přece jen... nesnesla bych dívat se na ty bestie zblízka a jednat s nimi!“

„Většinu karnevalu jsi protancovala s gufyrem,“ sdělil jí. „Zaskočil za mě, když jsem s nimi jednal. A jak se ti to líbilo!“

„Cože?“ zděsila se docela upřímně. „Ten Lord Darth Vader – tos nebyl ty? Z té masky ses přece na konci karnevalu vyloupl ty, neříkej!“

„Jo – ale chvilku mě sháněli, vzpomeň si!“ zkoušel jí to připomenout. „Přiletěl jsem až na vyhlašování soutěže masek oknem rovnou do sálu, do té doby mě zastupoval jeden gufyr v mé masce! Tancoval asi líp, než bych to dokázal já, já jsem na tanec dřevo! Ale jak sis ho pochvalovala! A nejen ty, slyšel jsem, že se holky o něho málem popraly!“

„Podvodníku!“ vybuchla. „Nechat nás tancovat s takovou... s takovou příšerou...!“

„Jak se ti líbilo v jeho náručí?“ ušklíbl se na ni.

„Darebáku!“ rozehnala se po něm.

„Hele, Slávko,“ změnil tón na smířlivější. „Proč si myslíš, že ti to teď říkám? Byla jsi dneska v pravém pekle, předtím jsi viděla na vlastní oči gufyra a nesložilo tě to. Zřejmě jsi dost silná, abys pravdu unesla. Jen proto ti to tady na tomto místě nabízím. Zkrátka věřím, že tě to nerozhází a že budeš pořád schopná uvažovat rozumně...“

„Ty si vážně myslíš, že bych jako dcera svých rodičů mohla...“

„Ty za ně nemůžeš!“ ujistil ji. „Teď budeš jednat sama za sebe. Nikdo tě nikam tlačit nebude, máš tady svobodu, jakou jsi na Zemi neměla, nejsi na nikom závislá, tak se konečně rozhoduj sama! Já ti to jen nabízím, k ničemu tě nenutím.“

„A vážně si myslíš, že ti na to přikývnu?“

„Má to i výhody,“ lákal ji. „Když se ke mně přidáš, budeš se moci občas rozhlédnout po Zemi, třeba si jako já popovídat s bývalými spolužáky. Co se týče odnášení a trestání lidí, ujišťuji tě, že gufyrové vybírají zásadně takové, kteří si to zasluhují. Svědomí tě tížit nemusí – a jestli se ti zdá peklo příliš kruté, tak si uvědom, že některá pozemská vězení jsou daleko horší a to nemluvím o našich proslulých pozemských koncentračních táborech, ať už jsou kdekoliv a provozuje je kdokoliv! Všechny jsou neporovnatelně horší než peklo!“

„To záleží od toho, jak se gufyrové v tom pekle k lidem chovají!“

„Jistě,“ souhlasil. „Ne že by je tam obskakovali, peklo je trest a ne rekreace, ale aspoň je zbytečně netýrají a neponižují. Mohla by ses setkat s lidmi, které už gufyrové propustili. Pouštějí je prý na svět Ažefkoj, kde nemají volnost pohybu po zdejším vesmíru, ale to je prý spíš pro jejich dobro. Je to odsud daleko, ale žijí si tam v pohodě, nikdo je neobtěžuje a až tam přemístí tvoje rodiče, mohla by sis je odtud vyzvednout.“

„Oni by je pustili i k nám?“

„Gufyrové jim poskytují prakticky totéž co Sandišůtové nám, až na rationy,“ řekl. „Už jsem se o tom informoval. Nám zase Sandišůtové nedovolují cestovat na Zem. Ale cestování po zdejším vesmíru nám neomezují a nikdo ti nebude bránit odvézt si je. A kdo se nějakou dobu chová mravně na Ažefkoji, získá časem i to poslední, co mu chybí – rationy. A pak už může cestovat jako ostatní, kamkoliv se mu zlíbí.“

„Líčíš mi to sice úžasnými barvami, ale já v tom pořád cítím čertovo kopyto,“ řekla po chvilce přemýšlení. „A co když si teď vyžádám čas na rozmyšlenou?“

„Máš ho mít, rozmýšlej,“ řekl Standa bez zaváhání, ale s neskrývaným zklamáním.

„Musím si to pořádně ujasnit,“ ospravedlňovala se. „Nechám si to projít hlavou. Což znamená, že neříkám ano ani ne. Rozumíš?“

„Proč bych nerozuměl?“ pokrčil rameny. „Chceš si to rozmyslet, rozmýšlej! Uznávám, bylo toho na tebe moc. Ale když už jsi mě tady vyhmátla, musel jsem ti to objasnit. Peklo tě napadlo správně, jenže jsi to pochopila jako něco zavrženíhodného a já bych ti z toho vyšel jako zvrhlík. Tak se na mě nezlob, snad ti to bylo k užitku.“

„K užitku?“ vzdychla si. „No, možná. Ale byl to šok...“

„Užitečný šok,“ usmál se.

Slávce ubyla dosud nejvýznamnější zábava – odhalování Standova tajemství. Zaměřila se raději k velké radosti otce Mihoviče do kuchyně – pokračovala v pokusech vyvářet slíbené srbské speciality. Neměla to ale jednoduché. Pamatovala si, jak ta jídla vypadala a chutnala, jenže bez znalosti přípravy se tomu mohla jen přibližovat. Metoda pokus-omyl není vždy nejvhodnější a pokud některé jídlo vyžadovalo fintu, kterou pochopitelně neznala, její šance na úspěšné napodobení se blížila nule. Měla k vaření vlohy a nechyběla jí šťastná ruka, ale některé recepty jí prostě nešly. Její výtvory byly chutné, ale od pravých se chuťově lišily. Nikdy se vám nepodaří pravé srbské čevapčiči, když nevíte, že musíte použít skopové maso. I z hovězího masa vám mohou chutnat, ale málo platné, srbské čevapčiči to prostě nejsou. Otec Mihovič znal jídla jen z vyprávění svého otce, ale na Zemi je nikdy neochutnal, takže byl spokojený s každým Slávčiným výtvorem, jenže ona sama měla ke spokojenosti daleko.

„Asi bych se měla učit od skutečných Srbů!“ posteskla si otci Mihovičovi.

„To těžko,“ povzdychl si. „Srbů je v našem vesmíru příliš málo. Vlastně tu nejsou.“

„Ale proč?“ nechápala to. „To se lidem v Srbsku daří tak dobře, že sem neutíkají?“

„Tím to není,“ vysvětloval jí otec Mihovič. „Problém je zeměpisný. Sandišůti nemají chitsaldily všude, ale jen na určitých místech naší staré Země. Někde se jim nikdy nezdařilo vytvořit průchody. Na taková hluchá místa ve světě se pak nedostali, lidé je tam ani okem nespatřili a pokud se tam pověsti o podivných nebeských bytostech přece dostaly, pak jedině odjinud, zprostředkovaně.“

„A Srbsko je takové hluché místo?“

„Nejen Srbsko, celá oblast,“ potvrdil jí otec Mihovič. „Srbsko, Bulharsko, Rumunsko i Turecko jsou bez spojení s Vytvezylem. Na Vytvezylu je na tom místě moře, kde se žádné chitsaldily vytvořit nedají. Prostě to geograficky nejde.“

„A mohl by se tam dostat Standa?“

Otec Mihovič se zarazil a pátravě se na ni podíval.

„Poslyš, dívčí, co ty máš společného se Standou?“ začal podezíravě.

„Ale otče, nedělejte se!“ odfrkla si. „Standa se přece na Zem podívá, kdy se mu zachce – a vy o tom víte!“

„O něčem vím,“ připustil, „ale nevím, co víš ty!“

Musela mu tedy vysypat, jak Standu načapala, když se vracel pomocí ohnivého kola na ochoz Velké věže, jak ji vzal s sebou do pekla zvaného Ad a po té ukázce ji přemlouval, aby se k němu přidala.

„Když mě dokázal odnést do pekla a zpátky, nemohl by mě stejně vzít i do Srbska?“ zeptala se bezelstně otce Mihoviče.

„To nevím a zeptej se na to jeho,“ řekl zachmuřeně otec Mihovič. „Ale cestovat na náš starý svět jen kvůli nějakým receptům, to snad za to nestojí!“

„A přece bych to kvůli vám udělala!“ řekla.

„Poslyš, Slávko,“ řekl zamyšleně otec Mihovič, „kdybych ti směl radit, měla bys místo přemlouvání Standy přijmout jeho nabídku, dokud to jde. Jsi přece kurážná dívčí, nelekla ses ani pekla, ani gufyrů, mohla by ses uplatnit stejně jako Standa. Každým dnem jste oba starší a kvapem se blíží chvíle, kdy vás gufyrové na Zem nepustí, abyste neporušovali dohody se Sandišůty. Zkrátka – už brzy přestanete být děti a jako dospělí se na Zem nepodíváte. Měla bys využít příležitosti, dokud to jde. A kdyby ses při tom podívala po našem starém světě a třeba i do Srbska, byla by to pro tebe zasloužená odměna, jako si to užívá Standa.“

„Užívá – ale jiným připravuje peklo, dokonce to pravé!“ naštětila se.

„To jim nepřipravuje on,“ opravil ji otec Mihovič. „To je pro ně připravené už dlouho a zajistili si ho sami. Nemůžeš to chápat jako Standovu zlovůli, on jen naplňuje spravedlnost. A kdyby ses přidala, bylo by to záslužné i od tebe.“

„Já?“ vybuchla Slávka. „Vždyť se do toho pekla dostali i moji rodiče a já abych tam přinášela další?“

„Další – koho?“ ušklíbl se otec Mihovič. „Další nešťastníky, chceš zřejmě říci? Jenže milá zlatá, ti nešťastníci patří v současné době mezi největší gaunery. Nešťastné jsou jejich oběti – a právě těm bys mohla přinést aspoň část spravedlnosti, kterou jim tvoji rodiče odepřeli. Mohla bys tak za ně splatit část jejich dluhu.“

„I vy?“ vzdychla si Slávka.

„Jo, tak si to myslím i já,“ přikývl pevně otec Mihovič. „Neváhej, čas nečeká.“

„Dobře, promyslím si to,“ přislíbila mu Slávka.

„Promýšlej, ale rychleji,“ pobídl ji.

Slávka se odhodlala k činu již u večeře.

Vzhledem k tomu, že byla s otcem Mihovičem a Standou na hradě sama, mohla začít bez dlouhého vysvětlování. Oba přece věděli, oč jde.

„Víš, Stando, rozmyslela jsem si to, jdu s tebou. Představíš mě gufyrům?“

„No sláva!“ chytil se toho Standa. „Půjdeme tam hned, ne?“

„Tak moment!“ zarazil je otec Mihovič. „Slíbil jsem vašim, že na vás dohlédnu, abyste nevyváděli alotria. A teď je večer, nejvyšší čas spát. Já vím, noc se dá těžko odlišit ode dne, ale nečekáte snad, že to s vámi gufyrové sfouknou za okamžíček? Pak si ještě vezmete úkol na Zemi a vrátíte se až po půlnoci. Kdepak! Pořádek musí být! Ráno bude moudřejší večera! V kolik chcete vzbudit?“

Jeden vtip říká, jak udělat z buldoka kolii – položte před něho přihlášku do politické strany a uvidíte, jak se mu čumák protáhne! Lidem se obličej protáhne jen obrazně, ale na obou bylo rázem vidět, jak jim Mihovičova slova nepřišla vhod.

„No ták!“ domlouval jim Mihovič. „Řeknu to tedy jinak – kdybyste šli na Zem teď, nic tam neuvidíte. Zapomněli jste oba na to, že tady je v noci světlo, ale na Zemi bude tma jako v pytli. Budete tam platní jako myšinec v obilí. Nebude to přece jen ráno lepší?“

Standa se Slávkou na sebe krátce pohlédli – a oba skoro současně pokrčili rameny. Otec Mihovič měl zase pravdu. Tady i v Adu bude jistě světlo jako ve dne, ale na Zemi...

„No dobře,“ připustila Slávka. „Jak nás chceš ale ráno budit? Doufám, že nevpadneš do mé ložnice – to bych vážně křičela!“

„Toho se neboj!“ ušklíbl se otec Mihovič. „Tak v kolik hodin?“

„Dejme tomu v šest ráno!“ poručil si Standa.

„Stane se!“ slíbil otec Mihovič. „A teď hajdy do koupelen a spát!“

„Ráno uvidíme!“ řekla Slávka.

Ono se řekne – jít spát. Ale když má člověk usnout v očekávání něčeho výjimečného, obvykle neusne, jakmile padne do postele. Standa se v posteli dlouho převaloval jako kapr v síti a Slávka na tom nebyla lépe. Nakonec oba usnuli, ale to už bylo hodně pozdě.

Ráno je probudilo zavřeštění několika desítek břeskných trubek.

Na nádvoří pod jejich okny stála vyrovnaná řada rytířů, každý držel dlouhou trumpetu a troubili z plných plic jako na poplach – každý ale troubil jinou melodii a po nočním tichu to byla příšerná kakofonie.

„Dost, dost!“ volal na ně z okna Standa. „Vždyť to trhá uši!“

„Už jste vzhůru?“ volal na ně z nádvoří otec Mihovič v čele svých rytířů. „A oba?“

„Jo, oba!“ rozhrnula se těžká záclona na sousedním okně a vyhlédla rozcuchaná hlava Slávky. „Uznávám, to se ti povedlo!“

Otec Mihovič pokynul svým rytířům, aby odložili trubky. Všichni je na ten povel naráz sklonili k zemi a hradem opět zavládlo ticho.

„Sejdeme se u snídaně!“ zavolal nahoru do oken otec Mihovič a vykročil v čele svých rytířů do hlavní budovy, doprovázen zvukovou kulisou břinkotu naleštěných brnění...

„Tak – a fofr!“ pobídl Standa Slávku. Neviděl ji, ale předpokládal, že když ji prve slyšel on, bude teď slyšet i ona jeho.

A vyrazil poklusem do koupelny.

Podruhé toho dne na ně otec Mihovič netrpělivě čekal ve velké jídelně u oběda. Přišli spolu a jak se zdálo, v povzneseném rozpoložení.

„Tak jak jste dopadly, děti moje?“ uvítal je.

„Byli jsme dnes na Zemi oba,“ řekla Slávka slavnostně.

„Jen tak?“ usmál se na ně otec Mihovič. „Nebo s nějakým výsledkem?“

„Výsledků máme hned několik,“ řekl Standa. „První a nejdůležitější je ten, že Slávka už umí ovládat adchyf i aglomno. Umí se proměnit v ducha a samostatně se přemisťuje pomocí ohnivého kola gufyrů. Dnes jsme gufyrům přinesli každý dva hříšníky.“

„Já jednu soudkyni,“ hlásila Slávka. „Podle gufyrů má na svědomí odsouzení několika nevinných, přičemž jim s pomocí svých kompliců rozkradla majetek, zanechaný bez dozoru, takže po návratu z vězení skončili jako bezdomovci. Kromě ní jsem přinesla jejího manžela. Ten se zase vyžíval v zatýkání nevinných lidí, když byl ministrem vnitra. Jeho podřízení ze všech vymlátili přiznání k něčemu, co nespáchali, a opět jim pak rozkradli, co se dalo.“

„A mě poslali pro další dva policajty z bandy bývalého ministra,“ hlásil Standa. „To se jim to kradlo! Nejprve sami organizovali bytové loupeže a pak vinu ušili na někoho dalšího, na kom si taky pěkně smlsli. Banda zlodějská, pod svícnem na policii byla největší tma!“

„Výborně!“ povzbudil je otec Mihovič. „Další banda dostala citelnou ránu! Odnášeli jste je potají nebo veřejně?“

„Veřejně!“ odvětila stručně Slávka.

„Ty dva manžele odnesla Slávka z nějaké rodinné oslavy,“ doplnil ji Standa. „Odehrálo se to na zahradě jejich vily, bylo tam hostů nepočítaně. A když byli v nejlepším, Slávka jim to dokonale zkazila. Zrovna všechny vyzvali k jakémusi přípitku a když povstali, zjevila se před nimi přímo uprostřed slavnostního stolu a oznámila jim, že je musí za jejich nebetyčné zločiny odnést do pekla. Při těch slovech je přimrazila, aby se nemohli ani hnout, postavila se mezi ně, popadla je za ruce a všichni tři se na místě propadli do adchyfu. Měl jsi vidět ten poprask mezi hosty, zejména když tam po Slávce zůstal pach hořící síry! Slavnost skončila strašlivou panikou, ječením vyděšených ženských a hromadným úprkem ze zahrady do aut na parkovišti... no a přitom jsem si přisedl do auta k jedné dvojici policajtů. Chtěli ujet spolu a tím mi to usnadnili. Chtělo to jen trochu manipulace, abych neotevřel adchyf vodorovně na zemi, ale svisle, ale ten efekt stál za trochu námahy!“

„To muselo vypadat obzvlášť zajímavě!“ přikývl otec Mihovič.

„Taky že jo!“ přisvědčil Standa. „Před rozjíždějícím se policejním autem se znenadání rozevřela obrovská kruhová ohnivá brána, kterou bylo vidět do plamenného pekla. Chlap za volantem sice sešlápl brzdu, ale auto už jelo právě tak rychle, že setrvačností do pekla zajelo a zastavilo se až za branou, která hned poté zmizela.“

„Já jsem to viděla z druhé strany,“ přidala Slávka své dojmy. „Právě jsem předávala svoji dvojici gufyrům, když vjel do pekla ohnivou branou policejní passat. Brzdil, jen se mu kouřilo od kol, ale to už byl za branou a ti dva byli v pekle. Když začaly hořet pneumatiky, ti dva vyskočili ven. V té chvíli se objevili tři gufyrové – rozebrali si je a odnesli. Zůstal tam jen hořící vrak luxusního policejního auta.“

„Takže máš za sebou křest ohněm!“ usmál se Mihovič. „Když jste je odnesli veřejně, může to mít vliv na ostatní. Přiznám se, mám radši polepšené než potrestané darebáky.“

„A pak jsme si udělali soukromý výlet rationem do Srbska,“ řekla Slávka spokojeně. „Takže jsem se konečně dozvěděla, jak se dělají pravé srbské čevapčiči – hned po obědě se na ně vrhnu a to by bylo, abych je už konečně netrefila!“

„Ty jsi na mě ani na Zemi nezapomněla?“ blesklo otci Mihovičovi v oku dojetím.

„Zapomenout? Na tebe? To přece nejde!“ usmála se na něho.

„Tak ti díky!“ odvětil otec Mihovič.

Errata:

19.07.2021 22:17