Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Obrat

Zpět Obsah Dále

To odpoledne Standa s otcem Mihovičem v hradní kuchyni jen pomáhali. Hlavní slovo měla Slávka, ale své pomocníky příliš nekomandovala. Otec Mihovič jí samozřejmě opatřil všechny potřebné suroviny, Standa dychtivě mlel maso a krájel cibuli až se rozbrečel a oba jí pak fandili, aby se to tentokrát podařilo.

Nakonec Slávka vítězně odevzdala otci Mihovičovi „pravé srbské čevapčiči“. Posoudit to mohla jen ona, protože si jako jediná pamatovala, jak to mělo správně chutnat, ale nikdo jí to nekritizoval, naopak. Chutnalo jim a otec Mihovič ihned zanesl nové jídlo do knihy.

Slávka se pak pustila i do dalších specialit. Stačilo jí na Zemi chvilku pozorovat rodilé Srby při vaření a to, co dříve zkoušela metodou pokus-omyl se jí najednou osvětlilo. Ani se jich nemusela ptát – jen by je vyděsila, neboť je sledovala v podobě neviditelného ducha.

Toho večera šli všichni tři spát mnohem spokojeněji než včera. Pro Slávku to byl večer kuchařského triumfu – Standa i otec Mihovič pochopitelně nešetřili chválou na její umění. Pro Standu to byl večer spokojenosti – na pozemské výlety získal parťačku a kromě toho se začal zabývat myšlenkou získat další děti z Dzígvlegtu – v první řadě uvažoval o Oldovi Hanzlovi, hned po něm o Věrce Bělíkové a předpokládal, že od nich se dozví o dalších důvěryhodných spiklencích. Tušil ale, že při jejich získávání musí být opatrný a nezapomínat, že pro většinu dětí jsou Sandišůtové dobrodinci. Nebude lehké organizovat proti nim spiknutí, nejprve jim bude muset naviklat přesvědčení a to pro ně může znít jako kacířství.

Věrka Bělíková se narodila na Dzígvlegtu a na Zemi nikdy nebyla – přidá se k nim, když je pro ni Země jen naprostou neznámou, o níž jen občas slýchala různé pověsti?

Standa se utěšoval, že kacířství v Čechách tak nějak patří k bontonu a pro ty, kdo Zemi neznají, bude dostatečným lákadlem její exotičnost. Musel si ale připravit, co udělá, kdyby se proti němu rezolutně postavili. Znamenalo to nechat si jádro věci až na okamžik, kdy se shodnou na názoru o prospěšnosti nebo škodlivosti působení Sandišůtů.

Hned prvního dne nikoho dalšího nezískali, ale Slávka si splnila předsevzetí, že donese otci Mihovičovi aspoň malý pozdrav ze země jeho otce. Správně očekávala, že ho tím naladí hezky do měkka. Oba tak usínali spokojeně a očekávali, že i otec Mihovič bude dnes ve své rakvi spát spokojenější.

Ve dvou se to lépe táhne.

A což teprve ve třech?


Ráno na ně otec Mihovič čekal u snídaně.

„Vy se máte!“ vzdychl si, když všichni pořádali talířek míchaných vajíček s domácím, voňavým a měkkým chlebem, pečeným snad ještě ve středověku, protože tak dobrý chleba dnes pekaři ani nesvedou. Pravda, i tenkrát pekli chleba občas filutové, kteří recepty šidili, jenže je za to drábové veřejně koupali ve Vltavě. Dnes šizuňkům ledová koupel nehrozí, zato mají mnohem vyšší příjmy – tak by to ale být nemělo.

„Poslyšte, co by vám udělalo, kdybyste mě někdy – nemusí to být zrovna dneska – vzali na Zem?“ zkusil to s prosíkem.

„Ale co bys tam dělal?“ zajímalo Slávku.

„Víš, rád bych se podíval do Srbska, vlasti mého otce,“ řekl otec Mihovič zasněně. „Sandišůtové mě tam nikdy nepustili, ale vy byste mě tam mohli propašovat... Nikdy jsem tam nebyl, ale přes šest set let si pamatuji, co mi táta o Srbsku vyprávěl. A rád bych se tam někdy podíval. Ono to tam bude nejspíš jiné než tenkrát, ale víte... vy možná nevíte, co je to šest set let vzrůstající zvědavost...“

„Jenže to by chtělo, aby tě gufyrové taky upravili, jako nás,“ uvažoval prakticky Standa. „My tě tam klidně propašujeme, ale měl by ses na Zem dostat zásadně v podobě ducha. Mě to už víckrát zachránilo, bez téhle vlastnosti by mě tam prostříleli nejméně desetkrát. Nikdy nevíš, co se může stát. Jenže gufyrové mají zakázáno posílat na Zem dospělé.“

„Já bych se přece nesnažil nikoho odnášet!“ namítl otec Mihovič. „Gufyrové by mě tam nevysílali, prostě bych se tam podíval sám za sebe...“

„Nikdy nevíš, co se může stát,“ opakoval Standa. „Na Zemi to není nikde tak bezpečné, aby ses na to mohl spolehnout. Sandišůti mě tam poslali proměněného pomocí tyhborgyru. Jenže to je strašně nepraktický stroj a šlo by to jen s jejich vědomím a o jejich ochotě bych hodně pochyboval. Gufyrové na to mají šikovnější aglomno, ale na to by tě museli upravit.“

„Mohl bys mě přece přeměnit, jako jsi měnil různé předměty,“ namítal otec Mihovič.

„Kdyby to nešlo jinak, zkusili bychom to,“ ustoupil Standa. „Ale nejprve bych se o tom poradil s gufyry. Máš přece pravdu, že by tě tam nevysílali, abys tam pro ně něco zařizoval, jen by ti umožnili navštívit rodiště tvého otce. Nejsou to necitové, aby to nepochopili.“

„Ale co když vám to zakáží?“ namítla Slávka.

„Tak to padne,“ pokrčil rameny Standa. „Nebylo by dobré dělat to proti jejich vůli. Dost na tom, co nám zatím umožňují. Můžeme pro otce Mihoviče pořídit nějaké fotografie, ale ve vztahu ke gufyrům bych opravdu nejraději jednal rovně.“

„A co ve vztahu k Sandišůtům?“ vyčetla mu Slávka.

„Ve vztahu k Sandišůtům přece neděláme nic zakázaného!“ řekl Standa. „Vstup na Zem nám nezakázali, jen nám ho neumožnili. A to je podle mě podstatný rozdíl.“

„I tak mi to připadá tak trochu jako podraz,“ vzdychla si Slávka.

„Podraz...“ opakoval po ní zamračeně Standa. „Pravda, jsme tady na Dzígvlegtu závislí na jejich blahovůli, ale nevede se nám špatně, takže naše remcání vypadá jako čistý nevděk. Jenže na druhé straně... Sandišůtové na Zemi očividně udržují špatný systém, ve kterém se vede královsky darebákům a poctivé rodiny nemají zastání. Kdyby byli na Zemi gufyrové, bylo by možná peklo Ad zaplněnější, ale na Zemi by bylo snesitelněji. Není tedy podrazem spíš působení Sandišůtů?“

„Nesváděla bych na ně i to, co si děláme my lidi sami,“ namítla zamračeně Slávka.

„Ale jasně, že si to zlo děláme sami,“ přikývl Standa. „Jenže Sandišůti tomu nejen sami nebrání, ale jiným nápravu zakazují a tím naše pozemské gaunery podporují. A to je chyba!“

„Sandišůti zřejmě vyznávají zásadu nezasahování,“ pokrčila rameny Slávka. „To by se dalo pochopit. Na Zemi se stalo mockrát, že vyspělejší civilizace zasahovaly do těch méně vyspělých, ale většinou to pro méně vyspělé skončilo špatně. V lepším případě skončili jako otroci, v horším jako mrtvoly.“

„Nemusí být každé setkání civilizací poznamenané chamtivostí a vyspělejší bytosti se nemusí bavit tím, jak se ty méně vyspělé navzájem vraždí!“ namítl Standa. „Nezasahování je jistě lepší než vyložené škůdcovství, ale snad může být i kladné zasahování, ne?“

„Jde o to, čemu se dá říkat kladné zasahování,“ pokrčila rameny Slávka. „Nezdá se mi, že by spočívalo v dodávkách účinných moderních zbraní do Afriky, kde se mezi sebou různé kmeny dnes a denně vraždí.“

„To snad gufyrové nedělají,“ trval na svém Standa. „Trestání zločinů nemůžeš srovnávat s podporou ještě horších zločinů v Africe. Já bych případ otce Mihoviče předložil gufyrům, ať o tom rozhodnou oni. A řekl bych, že pokud to půjde, vyjdou mu vstříc.“

„Pokud to půjde...“ pochybovala.

„A pokud to nepůjde, tak se vsaď, že tomu budou bránit Sandišůti!“

„A nebylo by lepší udělat to sami, bez nich?“ navrhla Slávka.

„Nerad bych jim dělal problémy,“ řekl omluvně Standa. „Už tak nám znatelně pomáhají, neztěžoval bych jim to.“

„Já taky ne,“ vzdychl si otec Mihovič. „I když bych byl rád, kdyby to vyšlo...“

„Zkusíme to!“ slíbil mu Standa.


Po snídani se Standa se Slávkou vypravili do pekla pro instrukce. Spolu se jim cestovalo snadněji než předtím Standovi samotnému. Prvním krokem tentokrát nebyl let na ochoz Velké věže. Otec Mihovič přece věděl oč jde a bylo jednodušší otevřít ohnivý kruh adchyf přímo v hradní jídelně. Otec Mihovič jim stihl jen symbolicky zamávat.

Ani peklo zvané Ad už je tak neskličovalo. Jakmile to Standa přirovnal k prostředí, kde na Zemi běžně pracují hutníci či slévači, ztratily hrůzu i plameny pekelné. Ani Slávka by se nezpěčovala navštívit slévárnu nebo sklárnu, pokud by tam někdo zodpovědný pustil školní exkurzi. Pravda, ve slévárně by to muselo být organizačně velice dobře zabezpečené, přece jen si nikdo jen tak nevezme na svědomí bandu dětí v takovém prostředí. Tady zodpovídali Standa se Slávkou jen sami za sebe, jenže měli záchytný bod v místě, kde to nebylo tak horké.

Místo dvou gufyrů ale na ně čekal jen jeden. Vylepšením byl i stoleček s kovovými židlemi, ale nečekala je tam instruktáž k další výpravě na Zem.

„Musím vám oběma vyjádřit omluvu za nás za všechny,“ začal gufyr svým nepříjemně skřípavým hlasem. Ani tón jeho hlasu už jim nenaháněl hrůzu, jako zpočátku. Gufyr přece za to nemohl, že se jeho hlas podobal skřípění špatně naladěné rádiové stanice. Oba ale přece jen zpozorněli z nezvyklého úvodu jeho řeči.

„Obdrželi jsme oficiální protest Sandišůtů proti vašim návštěvám Země,“ pokračoval stále stejně skřípavým tónem. „Věděli jsme, že o vás vědí od samého začátku, ale nijak proti vám nezasahovali ani neprotestovali, takže jsme uvěřili, že i oni pochopili, že za ně už zase taháme horké kaštany z ohně. Nebylo tomu tak. Sandišůti zřejmě převzali taktiku lidských policejních sborů – namísto očekávané jednoduché, rychlé akce zakročí až po zbytečném, dlouhém a jalovém sledování. Pro nás to bylo výhodné, stihli jste se aspoň zacvičit, nicméně pak přece jen vznesli protest proti našemu zasahování na Zemi a my proto musíme spornou činnost zastavit, dokud ji s nimi neprojednáme. Takže nebudete smět do rozhodnutí Zemi navštěvovat, abyste se nevystavovali nebezpečí odvetné akce z jejich strany. Doporučuji vám, respektujte to. Sandišůti vás budou hlídat a my vás nebudeme moci chránit.“

Oba zůstali stát jako solné sloupy. Tohle věru nečekali.

„A... co když se přece jen dohodnete?“ zkusil to Standa.

„Tak bychom vám dali vědět,“ ujistil je gufyr.

„A my jsme se chystali přibrat další děcka z Dzígvlegtu...“ vzdychla si Slávka.

„Teď to nebude možné,“ odmítl je gufyr. „Jestli se to vyřeší, jak doufáme, vezmeme je také. Jak víte, úpravy jsou rychlé, v tom není problém. Ale teď to raději odložíme. Nesnažte se překračovat zákaz, byli byste sami proti sobě.“

„Chtěli jsme udělat radost našemu kastelánovi Mihovičovi,“ řekl rychle Standa. „Rád by se podíval na Zem, už tam šest set let nebyl... Slíbil jsem mu, že se vás zeptám, jestli by to nebylo možné... Nikoho by nepřinášel, je už dávno dospělý, jen by se tam sám rád podíval.“

„Naše vztahy se Sandišůty nejsou na dobré úrovni,“ řekl gufyr. „Neprovokujte je. Dalo by se o tom uvažovat později, pokud to sjednáme, ale raději vašemu dospělému kamarádovi nic neslibujte, nemuseli byste to dodržet. Není to jednoduché. Ne že by to bylo nemožné, ale jednání o tom je složité.“

Proti tomu se ovšem nedalo nic namítat. Pro oba to byla studená sprcha. O rozšiřování týmu už nebyla řeč a zbývala jim jediná naděje – že Sandišůti přece jen ustoupí.

Gufyr ale pro ně žádné další informace neměl. Krátce se s nimi rozloučil, propadl se do ohnivého kola a zmizel. Standovi se Slávkou nezbylo než se smutně vrátit do hradu jako zmoklé slepice. Otec Mihovič je spatřil, hned jak se vynořili na novém záchytném bodu ve středu hradní jídelny, ale ihned uhodl, že něco není v pořádku.

„Copak?“ usmál se na ně chápavě. „Nešlo to? Nic si z toho nedělejte, nikdo nemůže mít všechno...“

„Jenže teď už na Zem nesmíme ani my!“ řekla Slávka kysele.

Nezbylo jim než to otci Mihovičovi vypovědět popořádku.

„Takže vám to Sandišůti zatrhli úplně...“ zamyslel se otec Mihovič. „No, to je opravdu vážné. To budeme muset držet gufyrům palce, aby přece jen něco uhráli.“

„Jen aby!“ vzdychl si Standa.


Naštěstí nebylo odnášení gaunerů do pekla jedinou užitečnou činností, které se mohli na Dzígvlegtu věnovat.

Opět se ale rozdělili. Slávka se k radosti otce Mihoviče pustila do kouzlení v kuchyni, kde slavila jeden úspěch za druhým, kdežto Standa, kterého vaření nebavilo a předtím jí pomáhal jen protože to bylo pro otce Mihoviče, se začal opět zabývat podrobnějším studiem zdejšího vesmíru a okolní civilizace.

Občas se s nimi pokoušel domlouvat Olda, který se systematicky věnoval hodnocení Standou dovezených filmů a občas se s ním radil, kam má který film zařadit. Standa ale o filmy nejevil zájem. Občas o nich s Oldou diskutoval, dal si je od Oldy vyprávět, ale sám je nijak soustavně nesledoval. Spíš se s Oldou přel o zařazení filmů podle obsahu.

Standa se ale častěji domlouval s otcem Mihovičem. Zpočátku, krátce po jejich příchodu na Dzígvlegt, by si nikdy nepomyslel, že tento vysloužilý předhusitský zbrojnoš je takovým znalcem zdejšího světa. Pravda, měl tu hrad Jukagyri, kde poskytoval pomoc nováčkům, ale ti se od něho obvykle brzy stěhovali. Nebylo jasné, zda je to kvůli jeho zvyku spát v rakvi, nebo z jiných důvodů. Standa zjistil, že se má od otce Mihoviče čemu učit. Jistým příznakem mohlo být, jak rychle vymyslel způsob konverze dat z moderního pozemského notebooku do zdejších knih. Pozemské systémy vyvíjely stovky lidí a přece se jen málokdo dnes může chlubit, že zná všechny taje vnitřního kódování počítačů, jakkoli s nimi dnes stamiliony lidí běžně pracují. Ty miliony se totiž nezajímají o principy, stačí jim, že počítač funguje jak má (nebo se tomu aspoň blíží) a vhodně vybranou část jeho funkcí prostě využívá.

Otec Mihovič však dokázal pochopit strukturu dat včetně kódování pozemských filmů a dokázal je upravit tak, aby vyhovovaly schopnostem zdejších knih – výtvorů nepozemské civilizace, svěřených hrstce emigrantů k běžnému využívání.

Standa se často podivoval, jak je možné, že otec Mihovič dokáže tolik věcí? Měl přece být zaostalým námezdním vojákem, jehož vrcholem techniky byly meč a píka! Čím to je, že se vyzná i v nejmodernějším výtvoru pozemské techniky?

„To máš tak, synku,“ usmál se otec Mihovič, když mu Standa tu otázku položil. „Neměl jsem na vzdělávání šest let, jak bývá obvyklé na pozemských univerzitách, ale šest set let – a to je stokrát víc. Je sice pravda, že jsem všechen čas nevěnoval studiu, ale přece jen jsem tomu věnoval mnohem víc než uznávaní pozemští vědci.“

„No jo, ale tady jste nemohl studovat pozemskou výpočetní techniku!“ namítal Standa.

„Nemohl,“ připustil otec Mihovič. „Jenže zdejší technika je mnohem složitější.“

„Dobře,“ uznával Standa, „ale jak souvisí zdejší úplně odlišná technika s pozemskou?“

„Dostali jsme kdysi pravý turecký kanón,“ usmál se šibalsky otec Mihovič. „Nevím už kudy se do Čech dostal, ale na tehdejší dobu to byla skvostná práce, Turci měli bezesporu nejlepší dělostřelectvo na světě a Evropa se o tom ještě párkrát přesvědčila. Ale střílet jsme se z toho naučili rychle a kovář rytíře Přibíka Josef tenkrát zkoušel ukovat něco podobného, co by se dalo snadněji tahat na hřbetě koně. Husitské píšťaly se pár let poté prosadily v boji a zvěst o nich se ještě dlouho držela po celé Evropě. A to jsme to okukovali jen pár týdnů! Já jsem měl tady na okukování neporovnatelně složitější věci než bronzový kanón, ale taky jsem na ně měl neporovnatelně víc času. Chci tím říct, že technika, pocházející ze zcela odlišných civilizací, může mít dost společného a kdo pochopí princip jednoho typu, pochopí snadněji i jiné.“

„Samozřejmě pokud nejsou úplně odlišné,“ nadhodil Standa. „Pomáhá ti snad znalost civilizace Sandišůtů i v pochopení technologie gufyrů?“

„Já tu gufyrskou neznám,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Když o ní nic nevím, těžko se dá srovnávat. Ale říkal jsi, že aglomno myšlenkově vychází ze Sandišůtského tyhborgyru, tak by asi měly mít něco společného.“

„I když tyhborgyr je stroj jako dům a aglomno mám přímo v sobě?“

„Něco to musí mít společného, když to ze sebe vychází,“ trval na svém otec Mihovič. „Tranzistory řídící motor elektrické lokomotivy jsou taky větší než tranzistory v procesoru, kde se jich na mnohem menším prostoru tísní miliony.“

„No dobře,“ připustil to Standa. „Škoda, že tu nemáme nějakou civilizaci úplně odlišnou od všech ostatních. Ale myslím, že nám stačí ty, které už známe. Poslyš, když se tak vyznáš v technologiích Sandišůtů, jak mohli tak snadno odhalit naše cesty na Zem? Pravda, toulali jsme se po Zemi víc než dost, ale přece jen – jak nás mohli tak rychle odhalit?“

Otec Mihovič se zarazil a zamyslel.

„Vlastně máš pravdu,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Jak vás mohli tak rychle odhalit? To přece není samozřejmé ani tady na Dzígvlegtu. Každý už jsme občas narazili na známou větu: »spojení se nedá uskutečnit, volaný není dostupný«. Nejčastěji se to stává, když se daná osoba přemístila z místa, kde naposledy o něco telepaticky požádala, bez příkazu pro ration. No jo, to bude ono! Vy jste na Zemi létali pomocí rationů, že? Takže se za vámi táhla jako červená nit šňůrka telepatických příkazů. A na Zemi jsou telepatické příkazy obzvlášť řídké, každý je kontrastní jako kdybyste měli na hlavě obrovský maják. To se rozumí, že vás hned při prvním pokusu vyhmátli!“

„Jenže Olda se se mnou nemohl spojit, když jsem byl na Zemi!“ namítal Standa.

„A bodejť by mohl!“ usmál se otec Mihovič. „Uvědom si, ration a všechny ostatní věci nemáš přímo v sobě! Musíš si je telepaticky objednat u některého obslužného »lizidu«, což je něco jako stroj na plnění našich přání. Jedině »lizid« dokáže vytvořit ration a řídit jej k cíli, ty sám létat neumíš a nemáš na to ani dost energie. Lizidy jsou umístěné ve všech světech, všude zajišťují plnění našich přání a protože jsi létal i na Zemi, musí být nějaký i tam. A pak je to jasné – jakmile někde o něco telepaticky požádáš anebo použiješ ration, místní lizid už o tobě ví. A protože jsou to produkty civilizace Sandišůtů, pak nebude divu, když jim budou nejen sloužit, ale mohou být nastavené, aby jim oznámily kdejaký pokus o jejich použití.“

„Aha – Velký Bratr!“ zaškaredil se Standa. „Takže Oldovi nedovolily vyvolat mě, když jsem byl na Zemi, protože to mají zakázané, co?“

„Řekl bych, že je to jinak,“ uvažoval otec Mihovič. „Když požádáš o spojení s osobou, nacházející se na odlišném světě, musí se nejprve spojit lizidy na těchto světech a teprve pak se dá uskutečnit spojení osob. Země se ale nachází v odděleném vesmíru a spojení se může uskutečňovat jen pomocí chitsaldilů, což nemusí být trvalé.“

„Takže spojení s Oldou odmítly, protože to momentálně nešlo, ale bonzovat uměly?“

„Nevylučoval bych to,“ připustil otec Mihovič. „Spojení mezi různými vesmíry může fungovat nespojitě, jen občas. Krátké zprávy to umožní, ale souvislé spojení ne.“

„Dobře, ale co když si budu dávat pozor, abych za žádných okolností nepoužil nic, co by lizidy aktivovalo? Když si dám pozor, abych v telepatii ani nekvikl?“

„To by mohlo mít naději na úspěch,“ připustil otec Mihovič. „Už to, že se to stává i na Dzígvlegtu – viz zprávy »volaný není dostupný«... jenže i pak se ti může stát, že si tě tam někdo všimne. Už tě přece znají.“

„Ale kdo?“ dorážel na něho Standa. „Říkal jsi, že se pozorovatelů na Zemi dávno zbavili a sami tam nechodí. Že by tam měli špionážní kamery? Ty se teď na Zemi rozmáhají, ale že by totéž dělali i Sandišůti?“

„Nevím,“ řekl rezolutně otec Mihovič. „Ale dovedu si to představit. Dokázal bych to i já, stačilo by mi věnovat se více svým sluhům. Někteří už jsou od lidí téměř k nerozeznání, kdybych je vybavil lepšími reakcemi, pohybovali by se mezi lidmi aniž by budili pozornost. Nepochybuješ snad, že bych to dokázal? A tím spíše Sandišůti!“

„To by mohlo být,“ zchladl Standa. „Jsou ale tvoji sluhové samostatní? Spíš se mi zdá, že by nad sebou potřebovali trvalý dohled.“

„Ti moji ještě ano,“ připustil otec Mihovič. „Jenže já je mám už něco kolem sta let a za tu dobu jsem se jim moc nevěnoval. Kdybych opravdu chtěl, vypadali by dnes určitě jinak! A co víme o Sandišůtech? Kolik času a energie tomu v současné době věnují?“

„Máš asi pravdu,“ řekl Standa. „Jakou péči vlastně potřebují ti tvoji? Kromě vodění za ručičku, které by opravdu potřebovali?“

„Vodění za ručičku se dá nahradit dálkovým řízením,“ uvažoval otec Mihovič. „Jenže já tu nemám nikoho, kdo by se tím zabýval. Sám na všechno nestačím, ale Sandišůti by své sluhy řídit mohli. Dalším problémem je energie. Moji potřebují buď dobíjet elektřinou, nebo pravidelně krmit biohmotou – což je opět přibližuje lidem, ačkoliv je jim úplně jedno, zda se ládují bifteky nebo slámou.“

„Takže Sandišůti mohou mít na Zemi místo pozorovatelů roboty,“ připustil spokojeně Standa. „To vysvětluje, proč nás tak rychle objevili, zejména když se orientovali podle našich telepatických požadavků. Od rationů po vytváření všeho možného.“

„Jenže to znamená, že vás tam objeví kdykoliv,“ shrnul to otec Mihovič.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ nesouhlasil Standa. „V Evropě žijí stamiliony lidí, to není jako na Dzígvlegtu, kde zná každý každého. Rozpoznat mezi nimi určitého člověka není tak snadné, i kdyby jejich roboti měli absolutní paměť na obličeje. Jistě bude lépe připustit, že ji mají a pamatují si nás, ale očekával bych, že nebudou stoprocentně spolehliví a budou občas potřebovat nějakou údržbu, takže bych předpokládal jejich vyšší výskyt poblíž chitsaldilů. Další problém byl, že jsme se neopatrně prozradili telepatií. To jsme si jejich roboty na sebe naváděli jako laserovým zaměřovačem. Škrtneme si tedy telepatii, zapomeneme na rationy a uvažujme, co to udělá s pravděpodobností, že nás jejich roboti poznají? Podle mě stačí přimalovat si pokaždé na obličej náhodně pár pih, aby byli úplně vedle. A pokud si to dobře pamatuji, na Zemi jsou i jiné možnosti maskování. Paruky, falešné jizvy a vrásky. Nebyl by snad problém nakoupit nějaké takové věci. A pro jistotu bych se na Zem vypravoval zásadně jen v místech, kde Sandišůtové nemají chitsaldily. Gufyrské adchyfy to umožňují a hlavně – nepatří Sandišůtům, neprozradí nás. Dalo by se zjistit, kde to všude může být?“

„To ti zjistím poměrně přesně,“ ušklíbl se otec Mihovič. „Znám závislost mezi světem Vytvezyl a Zemí. Mapy těch dvou světů si odpovídají a když je položíme přes sebe, můžeme poměrně spolehlivě zjistit, kde všude chitsaldily být mohou a kde je to vyloučené. Můžeme si udělat i mapu Evropy bez chitsaldilů, jen je otázka, zda to postačí. Předpoklad, že roboti potřebují údržbu a musí se zdržovat poblíž, nemusí být pravdivý a mohlo by ti to přichystat nepříjemné překvapení. Nehledě na to, že jejich roboti mohou neomezeně používat rationy.“

„Dobře, ale čím dál od chitsaldilů, tím je pravděpodobnost setkání i odhalení menší,“ trval na svém Standa. „Dejme tomu, že použijeme záchytný bod v Srbsku. Ten by ještě mohli mít pod dohledem, protože jsme tam létali. Pro jistotu se tam přepravíme v noci a nebezpečí odhalení klesne ještě víc. Místní pozemskou dopravou se dáme odvézt na jiné místo, kde si založíme další záchytný bod. Ten už nebudou mít pod dohledem vůbec.“

„Na dopravu nemáš pozemské peníze!“ zarazil ho otec Mihovič.

„Postačí nějaký zlatý předmět,“ navrhl Standa. „Nebude přece problém vyrobit si něco, co se tam dá rychle a bezpečně prodat.“

„Zlato potřebuje nějaké... značky,“ namítl otec Mihovič. „Bez nich od tebe nikdo nic nekoupí, případně bude trvat na zdlouhavém zkoušení, jestli je to opravdu zlato.“

„Puncovní značky můžeme okopírovat,“ navrhl Standa. „Táta nám půjčí snubní prsten, ten určitě punc má. Nebude problém značku přenést naprosto přesně na cokoliv.“

„To nebude,“ souhlasil otec Mihovič. „Ale takové obchody, zejména v noci, nebudou bezpečné. Zejména ne pro děti.“

„Chtěl jsi tam přece jít s námi,“ řekl Standa. „Nikdo tě tam nezná. Zlato budeš prodávat ty, já se Slávkou tě budeme jistit. Gufyrové nám nepomohou, bude to asi nebezpečnější, ale uděláme všechno, aby to dopadlo dobře. Souhlasíš?“

„To se ví, že souhlasím!“ vydechl nadšeně otec Mihovič.

„Dobrá, dnes v noci,“ řekl Standa.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

19.07.2021 22:17