Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na jedné lodi s pozemšťanem

Historii naší rodiny, do níž nutně patří mé seznámení s Pavlem, jsem se rozhodla sepsat mnohem později, než se všechny ty události přihodily. Bohužel mi k úplnému obrazu chybělo několik klíčových míst, která mohl znát jen Pavel. Dnes už se ho na nic nezeptám. Když jsem na vlastní oči viděla, co z něho zbylo, zhroutila jsem se a dodnes mi ten krvavý obraz občas vyvstává před očima. Byla to hrůza, jaká se ani do konce prodlouženého života nezapomíná.

On původně nechtěl, abych něco sepisovala. Kdyby se náš příběh nezapsal do dějin nejen mé rodné Aigury, ale do dějin celého Galaktického společenství, mohl by upadnout do zapomnění, jak si Pavel přál.

Ať chtěl nebo ne, zbyla spousta záhadných skutečností. Vyvstávaly kolem nich všelijaké fámy a ničím nepodložené dohady. Nakonec mě můj přítel Harry Ross, Pavlův krajan z jeho rodné Země, přece přemluvil, abych sepsala všechno, na co si ještě vzpomenu. Navíc chtěl, abych to nepsala v mé rodné aigurštině, ale oficiálním jazykem Bar, jímž se mluví na všech světech Společenství. Měl pravdu, nebylo by dobré zapsat historii dotýkající se všech v jazyce jediné planety. Slíbil, když to bude třeba, můj příběh upravit, kdyby moje vyjadřování nebo styl nebyly na výši. Většinu svého života jsem přece prožila mimo centrální planety a i když Bar jako dneska všichni zběžně ovládám, určitě je znát, že to není můj mateřský jazyk. Naopak mi slíbil, že mé zápisky doplní o vlastní zážitky při pátrání po okolnostech Agríšské války, zejména o své dojmy z návštěvy Dlouhé trávy, centrálního světa Říše Glug, kde od té doby kromě mých dětí už nikdy nikdo nebyl.

Čtenáře těchto stránek musím včas připravit na záhady, se kterými se zde setká. I když od popisovaných událostí uplynuly desítky let a během takové doby mohou vzpomínky vyblednout, bylo by dnes sepsání našeho příběhu těžké, ne-li nemožné. Naštěstí mi pomáhala moje dcera Gají. Zdá se to podivné, ale ona přesně zná všechno, co se týká Pavla. Co vypadá, jako kdyby napsal sám Pavel, napsala ve skutečnosti Gají. To ale neznamená, že by si vymýšlela. Já si pamatuji mnohé podrobnosti, jak se odehrály za našich společných cest, proto určitě vím, že Gají naprosto přesně zná všechny události, o nichž píše. Mnohým se určitě bude zdát divné, jak může Gají znát něco, co se odehrálo před jejím narozením a navíc tak podrobně, jako kdyby u toho sama byla! Nedá se nic dělat, je tomu tak. Zaručeně vím, že všechno, co napsala, souhlasí se skutečností. Ani mě nenapadne pochybovat. Moje děti zkrátka mají pro nezasvěcené lidi velice zvláštní, až nepochopitelné schopnosti. Třeba Gají – zná do posledního detailu všechno, co se odehrálo mezi mnou a Pavlem, takže má právo psát jeho jménem. Nevěřím kdejaké vymyšlenosti, ale ať mě krysy zaživa sežerou, mohla bych vám vyprávět o překvapeních s mými dětmi – k některým se ještě vrátím. Ano, vím, každá máma má sklon vidět ve svých dětech něco neobyčejného, zázračného, ale žádná matka v celém mně známém vesmíru se nemůže chlubit, že by její čtyřleté dítě v nelítostné kosmické bitvě pilotovalo válečný křižník! Já to mám potvrzené, a co víc, moje děti, navzdory nepřátelské přesile osmi tisíc kilometrových kosmických bitevních lodí proti pěti malým lodím, tu bitvu vyhrály. Nemusíte to chápat, ale je to tak!

Ale o tom až později. Čtenáře zatím prosím, věřte mi. Jsou to spolehlivě ověřené skutečnosti.

Nejživější vzpomínky mám na dobu, kdy nám Pavel prvně ukázal znalosti, jaké jsme u něho rozhodně do té doby nečekali. Mé probuzení v řídící kabině hvězdného letadla bylo klíčovým místem našeho příběhu. Ani desítky let mi nedokázaly ty vzpomínky zahladit.

To byl Pavel v našem hvězdném letadle jen pasažérem, považovali jsme ho za barbara z neznámé, divoké planety, což byl jeden z našich omylů. Naštěstí se ukázalo, že tento omyl vedl k naší záchraně. Za jiné jsme obvykle draze zaplatili… Vzali jsme Pavla s sebou jen náhodou na naší strastiplné cestě vesmírem, ale byl tu s námi… A pak…

Probuzení pro mě začalo nevinně.

Když jsem otevřela oči, zasvítilo mi do nich z hlavní obrazovky veliké, jasné slunce. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala a uvědomila si, že něco není v pořádku. Pocit hrozícího neznámého nebezpečí mě probudil úplně. Rychle jsem se rozhlédla, přelétla očima obrazovky, pak všech sto osmdesát šest ciferníků na řídícím panelu. Kupodivu žádný z nich nesignalizoval závadu.

Bleskově jsem se rozhlédla po kabině. Vedle mě ve křesle druhého pilota tiše seděla tmavá postava. Pozemšťan Pav-le, aspoň jsme mu tak tenkrát říkali. Vlastně jsme ho ani nepovažovali za člověka, i když se nám tak podobal. Nespal, cosi zapisoval do sešitku, který jsem mu nedávno věnovala. Jak jsem tak sebou trhla, Pav-le se na mě ohlédl a usmál se. V jeho úsměvu byla pohoda, takže jsem se na něho též bezděčně usmála, ale zlá předtucha mě neopustila. Pav-le vůbec nemusel postřehnout nebezpečí! Nebo ano, ale on by se tvářil klidně, i kdyby věděl, co nám hrozí! Neměl stejné vyjadřování pocitů jako my. Nikdy jsem neviděla, že by pohnul svým směšným nosem, snad to ani neuměl, nejspíš v něm ani neměl svaly! Jak jsme se v něm měli vyznat?

(Až mnohem později jsem přišla na to, že i ta zdánlivě kamenná tvář pozemšťanů dovede vyjádřit city. Jenže k tomu neužívá nosní mimiky jako naše, takže je pro nás těžší zjistit z jejich úst a tváří stav jejich mysli. Dnes se v pozemšťanech jakž takž vyznám, ale tenkrát?) 

Rychle jsem se podívala na stav energie. Ručička mě zprvu upokojila, energie podle ní bylo dost, ale pak jsem si najednou uvědomila, že jsem na tomto měřáku ještě od startu z Aigury tak vysoký stav neviděla! Feíon přitom spočítal, že nabíjení bude trvat dvacet dní a jako mezník si stanovil minimální požadavky!

Pohlédla jsem nevěřícně na hvězdu, svítící uprostřed obrazovky. Kde však byla ta neduživá tmavorudá bludička? Z obrazovky na mě zářilo veliké žluté slunce! Všimla jsem si, že se ručička na měřiči stavu energie zachvěla a popojela. Dívala jsem se na to fascinovaně, když najednou se pohnula opět, ještě výš! Energie přibývalo tak rychle, že se to dalo poznat během chviličky, ne po celých hodinách jako dřív.

Napadlo mě jediné vysvětlení.

Vzpomněla jsem si, že hvězdy občas z neznámých příčin ztratí stabilitu, vybuchnou a při tom sežehnou a pohltí i své planety. Tato hvězda žádné planety neměla, ale byli jsme tu my. Byla mnohem větší než prve, roztahovala se tedy velice rychle! Zanedlouho její plameny obejmou náš letoun a ani jsem si nechtěla představit, co by z nás potom zůstalo.

Pav-le si něčeho takového nevšiml, ale jemu jsem to nemohla vyčítat, byl tu cizí. Ještě že jsem usnula jen na krátkou dobu! Budu muset vzbudit Fe-í… ach, ten teď přece spí imeolem jako všichni ostatní, budou tak spát ještě pět dní, nevzbudil by je ani konec světa… Teď by se mohla probudit leda Kwaita, spí nejdéle ze všech, ale ta by se jen rozkřičela hrůzou, kdyby se dozvěděla, co se děje.

Bleskurychle jsem si uvědomovala jednu nepříjemnější skutečnost po druhé. To znamená, že budu muset přeletět k jiné hvězdě, došlo mi.

Samostatný let nadprostorem? Viděla jsem mnohokrát, jak se to dělá, ale nikdy bych se to neodvážila zkusit! Teď mi ale nic jiného nezbývá, to je jisté! Já, Yl-la Ligaidová, dcera hlavního konstruktéra císařství a majitele největší aigurské letecké továrny v Mofidii Fo-ru Ligaida, bych si samostatně troufla řídit malé letadlo, ale určitě ne tátovu mezihvězdnou loď – kdyby to nebylo tak naléhavé jako teď!

„Spala jsi dobře?“ zeptal se mě v té chvíli klidným tónem Pav-le.

„Dobře,“ odpověděla jsem a rychle jsem mu ukázala na hvězdu na obrazovce. „Vidíš to také?“

„Ano, je to jiná hvězda,“ řekl pořád tak klidně Pav-le. „Omrzelo mě čekat, přeletěl jsem k nejbližší další hvězdě.“

Hrůzou mě až zamrazilo.

„To není možné! Ty jsi letěl sám nadprostorem? Víš, co se mohlo stát?“

„Letěl jsem hned několikrát,“ přiznal se Pav-le klidně k dalšímu provinění.

„Kde jsi na to vzal energii?“ vybuchla jsem.

„Nejprve jsem se držel hvězdy, jen jsem se přiblížil na pětinu vzdálenosti, aby články dostaly víc energie,“ odtušil klidně. „To bylo pořád na dohled si-jidu, takže se nemohlo nic stát. Přitom jsem zjistil, která z okolních hvězd je od nás nejblíž a když se baterie pořádně nabily, přeletěl jsem k ní. U toho rudého obra moc světla nebylo, je to mrtvá hvězda.“

Moc mě tím neuklidnil. Dobrá, odpustila bych mu, dokud se držel si-jidu. Hvězdy i větší planety v nadprostoru doprovází malá červeně či oranžově žhoucí světélka, kterým jsme začali říkat si-jid podle majáků, zajišťujících bezpečnou plavbu lodím po mořích naší daleké Aigury. Jenomže stačí neopatrný pohyb, majáček si-jid zmizí z obrazovky a tu hvězdu jsme už nikdy nenašli! Dokud se Pav-le úzkostlivě držel si-jidu, neměl by se od hvězdy vzdálit, pravda. Ale už samo přibližování lodí ke hvězdě byl manévr, který mohl skončit katastrofou. Pokud vím, vzdálenosti se v nadprostoru odhadují špatně a kdyby se z něj Pav-le vrátil příliš blízko od hvězdy, shořeli bychom. Něco podobného se nám shodou náhod stalo u jeho Země. Naštěstí tenkrát nešlo o hvězdu, jen o planetu, jinak by z nás nic nezůstalo.

Feíon se chtěl přiblížit co nejvíc, ale vytrestalo ho to. Vynořili jsme se z nadprostoru tak blízko, že nás od povrchu planety dělilo snad jenom tři tisíce liin, takže jsme se rázem ocitli v její husté atmosféře. Hrozná zkušenost! Konstrukcí letounu otřásl strašlivý náraz, dvě obrazovky ihned zhasly a ostatní neukazovaly v první chvíli nic než bílé plameny. Feíon později usoudil, že ránu způsobil vzduch planety, jak musel naráz vyklidit místo, kde se měl objevit náš letoun. To vysvětlení se mi nezdálo, mohlo to být i jinak (a také bylo), ale pak už jsem o tom nepřemýšlela. Nejhorší bylo, že jsme v té chvíli měli pořád pěknou rychlost směrem k planetě, naštěstí šikmo a ne kolmo dolů, to bychom určitě neubrzdili. Letoun byl navíc nešťastně otočen hřbetem k planetě, zkrátka jsme navzdory přímo zoufalému brzdění se svištěním vrazili jako bomba do vysokého místního porostu, až z tamních stromů létaly třísky, větve a jehličí na všechny strany.

Přitom to bylo na planetě, podobné Aiguře! Vynořit se do atmosféry hvězdy rozžhavené na tisíce revi, ani bychom si neuvědomili, že už jsme rozprášení po vesmíru…

A Pav-le se pokusil přiblížit ke hvězdě, ačkoliv neuměl pilotovat! Byla to od něho ohromná nezodpovědnost!

„Pav-le, něco takového už nikdy v životě neuděláš, rozumíš?“ pokárala jsem ho. „Víš přece, že neumíš létat! Proč provádíš takové… klukoviny?“

„Proč klukoviny?“ podíval se na mě jako neviňátko. „Učím se řídit letoun už dva měsíce, to je více, než u vás na Aiguře vyžadujete, proč byste mě občas nenechali letět samotného? Zvlášť když doletím přesně tam, kam chci!“

„Protože tady nejsme v letecké škole v Rumo-ogu, ale v kosmu, kde každá chyba může být tvou poslední,“ vyjela jsem na něho. „Protože se tu můžeš znenadání ocitnout v plamenech hvězdy, v plamenech tak žhavých, že si to ani představit neumíš. Nepodceňuji tvé pozorovací schopnosti, asi sis všiml, že ani my se necítíme jistí na samostatné řízení letounu v evseji. Proto tu zodpovědnou činnost svěřujeme jen nejlepším z nás, jako je třeba Feíon. Chceš se snad s ním srovnávat?“

Poslední věty jsem vzápětí litovala. Lepší nahrávku na smeč ani nemohl dostat.

„A co Strašlivá?“ připomněl mi.

No, pravda, měl se čím chlubit. Na Strašlivé jsme jeho zásluhou vyvázli z nebezpečí, které by bez něho bylo naším posledním. Feíon po této příhodě netrval na tom, že Pav-le nesmí vstoupit přes práh řídící kabiny, místo toho prohlásil, že ho naučí aspoň základům pilotáže, ačkoliv my ostatní jsme tenkrát byli zásadně proti. Přidala jsem se k Feíonovi jen protože měl pravdu. Pav-le ovšemže s touto příhodou vyrukoval, jakmile jsem ho chtěla pořádně zchladit. Jenže něco jiného je síla, té měl jistě víc než my, ale něco jiného jsou vědomosti, kterých se mu žalostně nedostávalo. Vždyť neuměl ani číst a psát!

„Víš, Yl-lo, to není všechno,“ pokračoval po chvíli, když jsem nemohla hned najít slova, kterými bych ho lépe zpražila. (Totiž, některá mi hlavou bleskla hned, ale ta Pav-le určitě neznal a těžko bych mu je později vysvětlovala. Před ním jsme mluvili slušně, aby si o nás něco nepomyslel.)

„Já jsem se za těch pár hodin, co jsi spala, naučil sám víc než pod dohledem Feíona,“ pokračoval. „Pořídil jsem si mapu nejbližších hvězd. Vím, které jsou od nás na dosah a naučil jsem se, jak přeletět ke kterékoliv z nich.“

„Ty jsi zešílel!“ skoro jsem vykřikla. „Vždyť ani nevíš co říkáš! Myslíš si, že poznáš, které hvězdy jsou blíž a které dál? Určitě se mýlíš, podle jasu se to nepozná! Vzdálenosti hvězd přece neumí určit nikdo, ani Feíon ne!“

Opět jsem řekla něco, co mě vzápětí mrzelo. A to dřív, než mi to Pav-le stačil vpálit. Do té chvíle jsme se mu snažili zatajit pravý stav věcí a oddálit poznání celé pravdy o naší výpravě. Jenže ono ho to tentokrát vůbec nevzrušilo!

Nebo to aspoň nedal znát…

„Ba ne, vím to přesně,“ trval jsem na svém. „Neměřím to podle jasu, ale paralaxou, to je alespoň pro bližší hvězdy vyhovující. V našich podmínkách je plus minus pět dílků ze sta přijatelná přesnost.“

Jak bylo jeho zvykem, když neznal odpovídající výraz v našem jazyce, použil slovo ze své řeči, ale tomu jsem zase nerozuměla já.

„Chceš říci, že používáš nějakou vaši, pozemskou metodu?“ zeptala jsem se.

„Pochopitelně,“ zavrčel. „Něco si pamatuji ještě ze školy a používám to, když přede mnou vaši mezihvězdnou navigaci tak pečlivě utajujete!“

„No dobrá, pozemská metoda, pro mě za mě… Která hvězda je tedy podle tebe nejbližší? Samozřejmě kromě té tady na obrazovce, prosím,“ rýpla jsem si do něho.

„Tahle přece,“ ukázal sebejistě jednu, mezi ostatními trochu schovanou. „To je ten rudý obr, u kterého jsme trčeli ještě včera.“

„To sis vymyslel až teď, nebo už před chvílí?“

Z takové dálky se nedalo poznat, zda mluví pravdu. To světélko možná trochu narudlé bylo, ale také to mohlo být rastrem obrazovky. Hvězdy na ní nebyly ostré a už vůbec nemělo cenu přít se o jejich barvě. Až zblízka se daly odlišit vyhasínající rudé hvězdy. Ultrafialový obr svítí na první pohled stejně bílým světlem jako každá jiná hvězda a že jeho paprsky obsahují ultrafialového světla víc než viditelného, poznáte až podle toho, že vám vypálí citlivou vrstvu kamery. A zásobní kamery nám už docházely.

„Jestli mi nevěříš, mohu ti to dokázat,“ nabízel se.

„To si budeš muset nechat na jindy,“ řekla jsem. Při těch slovech jsem jediným pohybem uzamkla hlavní vypínač řídícího panelu, klíč vytáhla a dala si do kapsičky.

„Teď počkáme, až se vzbudí Feíon nebo Kalep. Až se dozvědí, co jsi vyváděl!“

„S Feíonem se snad dá mluvit,“ povzdychl si Pav-le.

„A se mnou se mluvit nedá?“ vyjela jsem na něho už nazlobeně. „Kdo tě učil mluvit naší řečí? Já, anebo Feíon?“

„Ovšemže ty, ale když ti tady nabízím pádný důkaz, sebereš mi klíče od řízení,“ řekl Pav-le. „Tomu snad říkáš rozumná diskuse?“

„Jen jsem ti zabránila vyvést něco nenapravitelného! Kdo mi bude tvrdit, že se mu nemůže nic stát, když skočí z vysoké skály, je blázen. Ale pro mě za mě, ať si to zkusí, ale sám! Když mě bude mermo mocí tahat za ruku, abych skočila s ním, budu se vzpouzet! To je přece logické.“

„Budu si muset ty důkazy schovat pro Feíona, když s tebou není řeč.“

„Víš co?“ vybuchla jsem. „Dokaž mi ty tvé rozumné úvahy! Energie máme naštěstí dost, dovolím ti jeden let nadprostorem k té červené hvězdě. Když ji najdeš, veřejně přede všemi přiznám, že to umíš!“

Hned mě sice mrzelo, co jsem tak neuváženě slíbila, ale už mi nezbylo než mu mlčky podat klíč od motorů.

„Ale to ti povídám, nanejvýš tři pokusy, každý jen na hodinu letu, ať už něco najdeme, nebo ne, rozumíš?“ snažila jsem dodatečně přidat nějaké omezení.

„Strefím se na první pokus a bude to trvat pětadvacet, nejvýše třicet minut,“ přistoupil na mou podmínku.

Tím ve mně vzbudil podezření, že si chce prostě jen tak vyletět, ať to stojí co stojí, ale energie bylo opravdu dost na týden dopředu. Ať se tedy spálí, pomyslela jsem si, aspoň se nebude tak vychloubat! Na jeden pokus se ke hvězdě ani Feíon nedostane, leda náhodou – a aby přitom doletěl právě k té červené? Tomu bych se opravdu divila!

„Ale necháš mě řídit celou dobu, ano?“ vymiňoval si.

„Když už jsem ti to slíbila, tak to platí,“ broukla jsem rozmrzele. „Já slovo držím!“

„Díky,“ řekl a sáhl do řízení.

Letoun se poslušně pohnul a začal se pomalu obracet. Když se zastavil, bylo vidět, že označená hvězda stojí přímo ve středu čelní obrazovky. Proboha, Pav-le si tam na sklo namaloval tužkou kolečko, no nechci vidět, co na to řekne Feíon! Ten obrazovku nechtěl ani zlehka utírat od prachu, aby ji nepoškodil!

A pak, než jsem si to stačila rozmyslet, což by bylo vzhledem k danému slovu problematické, Pav-le odhodlaně stiskl vypínač igidhigu. Na obrazovkách se rázem objevila zelená mlha nadprostoru, světla v kabině blikla, konvertor spolykal svou porci energie a byli jsme tam, kde nemůže existovat žádný hmotný předmět kromě letounů s igidhigem – v mimovesmíru evsej.

Ohlédla jsem se po ostatních obrazovkách.

Na pravé boční svítil oranžový majáček, si-jid hvězdy, u níž jsme byli. Další zhoupnutí znamenalo, že Pav-le zapnul girrigy a loď vyrazila vpřed. Spásný majáček si-jid okamžitě zmizel a s ním i naděje, že si to Pav-le rozmyslí.

Co se dělo potom, to mi připadalo jako zlý sen. Zelená mlha na obrazovce začala viditelně uhýbat stranou, otáčet se a kroutit, vlákna jako zelené šmouhy létala přes obrazovku. A Pav-le nic, na řízení ani nesáhl. Letoun letěl dál, teď už vyloženě špatně, jen igidhig stále vysával akumulátory. Bez motorů byl uvnitř stav beztíže, ale pohled na obrazovky ukazoval, že letounem smýkají sem a tam neznámé síly. A teď, teď nás to zastavilo a začali jsme couvat! Chtěla jsem Pav-le pomoci, už-už jsem sahala na řízení, abych let lodi trochu vyrovnala, ale on na mě varovně zasyčel:

„Slíbila jsi, že mě necháš letět samotného? Vydrž aspoň chvilku, prosím tě!“

No budiž, měj si co chceš, pomyslela jsem si škodolibě a stáhla ruce od řízení. Zelená mlha se po chvilce zastavila, pak jsme padali kamsi do strany, ale asi po dvaceti minutách se letoun sám od sebe srovnal do správného směru, jenže bez nejmenší zásluhy Pav-le. Letěli jsme bezmocně, mířili kamsi do neznáma a já jsem se soustředila jen na třicetiminutovou lhůtu, kterou Pav-le sám přijal.

Proto jsem vypadala jaksepatří vyjeveně, když se po pětadvaceti minutách přímo uprostřed obrazovky objevil růžový si-jid, dokonce s aureolou, signalizující hvězdného obra. To snad ani nemůže být pravda! On se opravdu strefil!

Pav-le ještě chvilku čekal ale když mu si-jid náhle zmizel z přední obrazovky a přeskočil na zadní, pomalu, beze spěchu vypnul konvertor – a já užasla.

Bylo to poprvé za celou dobu našeho letu mezi hvězdami, kdy se souhvězdí na čelní obrazovce vůbec nezměnila. Hlavní kamera mířila skoro přesně jako předtím, jen… vážně jsem se nemýlila, z obrazovky zmizela označená hvězda. Zato na zadní obrazovce svítila obrovská, tmavě rudá hvězda, rudý obr.

Dívala jsem se na to jako na div světa, ale bylo proč. Vždyť to bylo poprvé, co někdo evsejem doletěl tam, kam si usmyslel! To bude Feíon koukat, pomyslela jsem si. Ovšem až se vzbudí!

„Stačilo ti to?“ obrátil se ke mě Pav-le.

„Jak jsi to dokázal? Tohle přece nedovede ani Feíon!“

„To už vím,“ usmíval se Pav-le. „Přiznej konečně, že nikdo z vás neumí létat mezi hvězdami?!“

Tím ze mě vyrazil zbytek dechu. Musela jsem se asi koukat pořádně vyjeveně, protože se na mě po chvilce usmál a docela klidným tónem mi navrhl:

„Když mě necháš letět ještě jednou, mohli bychom spolu přeletět k támhle té hvězdě,“ ukázal na jednu hvězdu na levé boční obrazovce. „Není to daleko, asi čtyřicet minut letu. Souhlasíš? Ostatně jsi mi prve nabízela tři pokusy, měl bych tedy mít ještě dva. Abys to věděla, v dosahu hodiny letu byly jen dvě hvězdy: rudý obr a tahle.“

Byla jsem jako v šoku, jen jsem němě přikývla.

Netrvalo mu to čtyřicet minut, ale přesně třicet osm, když se objevil si-jid hvězdy, ke které chtěl doletět. A také se objevil uprostřed obrazovky, navíc doprovázený dvěma karmínovými, tmavšími si-jidy. Pav-le už podruhé doletěl ke hvězdě, kterou si vybral!

A navíc – měla dvě planety!

Errata:

08.11.2021 15:35