Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Gurroa a válka Agríšů příběh telepatické bytosti Gurroa-a-válka-Agríšů   (GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 2) Science fiction Václav Semerád © 1966-2001 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus 1. část – Gurroa

Ve vesmíru

„Evžum vog slemká du pům djyžáb fruňkal che evrusep ho,“ přiznal jsem se.

Znamenalo to: „Někdy mám na vás takovou zlost, že bych nejraději něčím praštil do obrazovky…“

„Pa harny guo, ha ele ry…“ odpověděla mi vysokým hláskem dívka a její velké černé oči bez bělma se na mě podívaly ulekaně a se smutkem, jaký zněl i z jejích slov.

„Dychu séf, ňa zudi chitaj, tazic pataok carýf,“ obrátil jsem se k ní už zase smířlivěji.

(„Já přece vím, že by to byl konec, neboj se, neudělám to…“)

Dívka seděla bez hnutí na vedlejším sedadle a smutně se na mě dívala těma velkýma, krásnýma očima. Těsnou kabinu osvětlovaly jen slabounké jiskřičky světélek přístrojů pod hlavní obrazovkou a tisíce hvězd na obrazovce. Vlastně to nebyla obrazovka, na jaké jsem byl zvyklý, ale říkal jsem tomu tak, abych si zařízení nějak pojmenoval. Všechno jsem si musel pojmenovat po svém, abych se v tom nějak vyznal. Ti, co k nim patřila i Yl-la, to ve své řeči nazývali „altyf“.

Ano, Yl-la byla mimozemšťanka. Jako všichni ostatní, kromě mě.

Kdo vlastně byli? Nevěděl jsem toho o nich mnoho. Že jsou obyvateli nějakého nesmírně vzdáleného světa, zvaného Aigura. Yl-lu jsem si podrobně prohlížel snad už po tisící, takže se mi její tvář vybavovala, i když sama nebyla na dosah. Rozhodně to byly bytosti podobné lidem Země. Měly jako my dvě ruce, dvě nohy, tělo, hlavu, všechno v celkem přijatelných proporcích, jen maličko zmenšených. Na výšku měli všichni asi jeden a půl metru, ačkoliv to mohlo být i tím, že nikdo z nich ještě nebyl dospělý, jak se přede mnou podřekli. Podle charakteristických tvarů jsem soudil, že jsou to savci; alespoň dvě z těchto bytostí jsem si zařazoval jako dívky. Všichni měli kůži žlutou, přesněji světle okrovou až do bronzova, na hlavě černé, kudrnaté vlasy. To by u nás na Zemi ještě nebylo nic zvláštního, tohle všechno by se hodilo i na Vietnamce nebo na Číňany, ale rozdíly mezi námi byly větší a některé byly patrné hned na první pohled.

Nejnápadnější byly jejich oči.

Ačkoliv na Zemi žije mnoho různých lidských typů, oči máme všichni stejné, nanejvýš se trošku lišíme barvou. Aiguřané je měli naprosto odlišné. Úplně jim chybělo bělmo! Měli je celé tušově černé, jen s malou, téměř neznatelnou panenkou uprostřed. Nevím proč, pořád jsem si pošetile namlouval, že jsou krásné jako oči srn. Jako kdyby záleželo na tom, ke kterému pozemskému zvířeti je přirovnávám!

Druhý rozdíl byl také očividný, z pozemského pohledu i směšný. Jejich nosy měly zvláštní tvar, příliš vytočený nahoru a obrácený naplocho nosními dírkami dopředu. Když se k tomu přičetly uši, mírně prodloužené do špičky, těžko jsem mohl hledat nějaké poetické přirovnání. Neodbytně mi připomínali prasátka. Ke všemu měli v těch nosech nějaké svaly navíc, dokázali jimi hýbat všemi směry.

Zpočátku se mi to zdálo směšné, než jsem si zvykl.

I další odlišnosti byly zajímavé, ale daly se snadněji přehlédnout. Třeba jejich prsty. Neměli na nich ani náznak nehtů, měli je shora stejné jako zdola. Na nohou jim chyběly nejen nehty, ale i jednotlivé prsty, chodidla měli srostlá, i když tvarem podobná tvaru naší nohy. Stačila ale ponožka a už se to nedalo rozeznat.

Byli to ale lidé, to se jim nedalo upřít. Měli svou řeč, trochu jsem se ji naučil a mohl se s nimi obstojně dorozumět. O jejich rozumu svědčil i fakt, že dokázali postavit letadlo schopné letu mezi hvězdami. Na rozdíly v jejich vnějším vzhledu bych asi brzy zapomněl a mohl bych se tu cítit skoro jako doma, kdyby mi někteří z nich sami nedávali najevo, že jsem jiný než oni.

Pro ně byla naopak nezvyklá evropská barva mé kůže, oči s bělmem, nehty na rukou i nohou; v jejich světě asi byla velice zvláštní moje světlá hříva. Kromě toho, jak se mi Yl-la nedávno přiznala, hrozně se jim ošklivil můj nos. Připadal jim prý jako ptačí zoban, trochu hrozivý, trochu směšný. Ale i ona, bohužel asi jediná, časem uznala, že to je věc zvyku.

Byl jsem mezi nimi jediný pozemšťan. Na Zemi mi říkali Pavel Horák, nic moc, obyčejný bezvýznamný kluk, jakých po světě běhají milióny. Ale teď jsem zde zastupoval celé lidstvo, byl jsem na to pyšný, ačkoliv na druhé straně jsem z toho měl chvílemi trému. Hovory s Yl-lou mi často připomínaly nepříjemné zkoušení u tabule, když se ode mne chtěla dozvědět něco, co jsem sám neznal.

Pomalu jsem z plastikové nádobky vyškraboval hmotu podobnou modrozelenému pudinku. Musel jsem dávat pozor, aby se mi nějaký kousek neodlepil a nezačal kolem poletovat vzduchem. Letoun většinu času nehybně visel v prostoru, uvnitř byl beztížný stav a každý poletující kousek jsem musel pracně odchytit, aby nepůsobil potíže. Podivný pudink voněl po růžích, chutnal slaně, ale jeho chuť nebyla nejhorší a kromě toho jsem měl jaksepatří hlad, takže jsem pečlivě vybíral i poslední drobečky. Beztížný stav mi už vadil méně než na začátku mého pobytu v tomto nevelikém kulatém letadle. Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici.

„Kwuro af?“ zeptala se dívka.

„Gy zgycu,“ odpověděl jsem.

Nebyla to pravda, hlad jsem měl i teď, konzerva byla malá, ale to, co jsem věděl o stavu našich zásob, mi bralo chuť přikývnout na velkorysou nabídku sníst ještě jednu. Raději jsem vrátil prázdnou nádobku i lžičku dívce a obrátil se k hlavní obrazovce.

„Ger girrig, ele ret sumí,“ řekla dívka a rozepnula si popruh, který ji udržoval v beztížném stavu v sedadle.

Pomalu jsem nastavil regulátor ručního řízení. Činnost manévrovacích motorů vždy doprovázelo nepatrné zhoupnutí a současně jsem pocítil krátkou nevolnost. Stranou se ozvalo bzučení motorku dveří a zvuk pomalých a vláčných kroků. Ohlédl jsem se. Tíže byla slabá, spíš symbolická, vypadalo to, jako kdyby dívka do středové šachty odplouvala, jako kdyby se vznášela ve vodě. Kdybych přidal sílu motorů, tíže by se nejspíš zvětšila, chůze by byla přirozenější a rychlejší, ale motory by polykaly energii a té jsme měli pořád málo.

Kdesi v lodi se ozvalo tlumené rachocení kompresoru. Trhl jsem sebou a omrkl bleskově měřiče. No ovšem, jako vždycky, čistička vzduchu! Ta dokázala zhltnout pořádnou část toho, co produkovaly sluneční články, ale teď, když hvězda byla daleko a její paprsky byly slaboučké, čistička spotřebovala všechno a brala si i z toho, co jsme tak pracně nastřádali v akumulátorech. Naštěstí se automaticky zapínala jen když musela vyměnit zkažený vzduch a teď, když všichni spali imeolem, byla spotřeba podstatně nižší než obvykle.

Čistička byla už dlouho seřízená na nejnutnější provoz. Proto v letounu neustále vanul nepříjemný, štiplavý zápach, asi jako v pavilónu opic. Dalo se to vydržet, ostatně nám nic jiného nezbývalo, pokud jsme chtěli přežít. Až se čistička vypne, energie se doplní a pak už se bude produkovat další.

Trochu jsem se zavrtěl v křesle.

Ne, nikdy bych nedoufal, že budu sám sedět za řízením skutečného mezihvězdného letadla! Ještě tak v klukovských snech, kdy se zdá všechno snadné, nejen let na Mars, ale i cesta k Síriu či k jiným galaxiím. Ale asi jen ve snech. K nejbližším hvězdám je to ze Země strašně daleko. Perseus, jediný pozemský hvězdolet, který se dosud odvážil mimo sluneční soustavu, podával už celé dlouhé roky jednotvárné zprávy o nudné cestě, až si na to lidé zvykli a přestali je sledovat. V poslední době se lidé od kosmu odvrátili úplně, měli jiné starosti než sledovat vesmír. Mezihvězdný let, dřív senzace tisíciletí, byl asi poslední výkřik Země. Hrozba ekologické katastrofy, zpočátku neznatelná, už bezprostředně hrozila všem. Nejhorší bylo, že ani teď se lidé nedokázali dohodnout na skutečně účinných opatřeních.

V Rudém moři prý vyhynuly nejen ryby, ale i koráli a jiná mořská havěť a nad pobřežím se táhl smrdutý puch hniloby. Pouště se rozrůstaly rok od roku, ale nikdo s tím nic nedělal. Nikdo se nepozastavoval nad tím, když na hranicích států stříleli uprchlíky z nejhůře postižených oblastí, kteří na svém útěku před smrtí v hladovém šílenství ničili nač přišli. V tropických oblastech se každoročně objevovaly podivné nemoci, proti kterým nebyly léky a pokud je vědci vyvinuli, přišli s tím až po vylidnění celých krajů.

Ani já jsem na Zemi vlastně netoužil po dálkách.

Nesnažil jsem se cestovat ani za hranice naší krásné zemičky, kde bylo zatím ještě snesitelně. K poznání dalekých krajů mi stačila televize. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu jednou sedět za řízením mezihvězdného letadla, navíc vyrobeného kdesi mimo Zemi, sledovat na veliké obrazovce hvězdy, o nichž nevím, jak jsou daleko od našeho zářivého Slunce, a přitom rozmlouvat podivnou řečí s bytostmi, které jsou nám podobné – a přitom tak odlišné…

Nedostal jsem se mezi ně vlastním přičiněním. Ba co víc, vzali mě sem bez mého souhlasu. Nemohu říct proti mé vůli, neboť jsem v té chvíli o ničem nevěděl. Úder vlnových polí naplno pracujících antigravitačních motorů není žádné pohlazení, to teď mohu směle tvrdit, ta rána byla poslední, na co si pamatuji. Ale ať už se to stalo jak chtělo, teď vidím na obrazovce veliký, krvavě rudý kotouč hvězdy, u které si náš letoun pomalu nabíjí akumulátory. O letounu nevím nic víc než to, že motory i ostatní agregáty jsou na elektřinu a kromě akumulátorů a slunečních článků v něm žádný jiný zdroj energie není. Tahle hvězda je určitě větší než Slunce, ale jsme od ní daleko a její tmavorudé světlo je příliš slabé. Na jejich paprscích ale v této chvíli závisí nejen můj osud, ale i osudy bytostí, které naše Slunce nikdy neviděly, nanejvýš jako slabé mihotavé světélko v ohromné mezihvězdné dálce.

Vypadá to neskutečně, až protismyslně, ale je tomu tak. Když mi Aiguřané řekli, že naše Slunce na vlastní oči nikdy zblízka nespatřili, také jsem tomu nechtěl uvěřit. Teď už vím, že to možné je, neboť na Zemi přistáli v noci. Vlastně i to by vypadalo podivně, ale vysvětlím to, k Zemi se nepřibližovali, ale vynořili se tu naráz a stejně tak potom odletěli. Ve dne by to třeba dopadlo úplně jinak, ale pak bych se s nimi nesetkal a všechno bych sledoval jen hezky z uctivé dálky.

Možná bylo příjemné pomyšlení, že sedím vedle těch bytostí, mluvím jejich řečí, dokonce rozumím těm podivným ježatým číslicím na cifernících přístrojů, ale v tom sladkém poháru setkání dvou vzdálených světů bylo přimícháno i dost pelyňkovité hořkosti.

Ano, seděl jsem za řízením mezihvězdné lodi, jaké se žádný pozemský letoun nemůže rovnat, lodi schopné během několika minut překonat strašlivé propasti mezi hvězdami, propasti, na které i světlo potřebuje dlouhé roky, ale nevěděl jsem, kterým směrem ji obrátit, aby letěla k našemu Slunci.

Ještě horší bylo, že to tu nevěděl nikdo. Nikdo nevěděl, kterým směrem hledat domov. Nejen můj domov, Zemi, ale ani jejich Aiguru. Aiguřané totiž s hvězdnou lodí v mrazivém vesmíru dokonale zabloudili a nikdo z nich neměl potuchy o tom, kde se doopravdy nacházíme.

Jehla v kupce sena je proti tomu muška jenom zlatá…

„Gameta si mui tére…“ ozval se vedle mě pisklavý hlásek Yl-ly. „Keger girrig, moe te no goa ilgí…“

„Sipo, he-i-égo,“ uslyšel jsem sám sebe.

Tak už jsem zase tady, vypni motory a šetři energií… Díky, sedni si… což opravdu rozumím a mluvím řečí, jaká nezní nikde na Zemi? Vždyť jsem v tomhle letadle ještě nepromluvil česky! Jen v podvědomí pořád uvažuji vlastní rodnou řečí, nahlas už mluvím téměř plynnou aigurštinou!

Ale není to sen, dívka s velikýma očima srny (zato s obličejem vepříka) zvolna zaplula do druhého pilotního sedadla, kovově cvakl zámek pásů a já jsem opět vypnul motory, protože už nebylo třeba ztrácet ani »ilg« drahocenné energie pro vytváření tíže. Opět jsem musel potlačovat silou vůle nevolnost, bylo to velice nepříjemné. Já si snad na ten beztížný stav nezvyknu…

„Pav-le… lie ilgí?“ zeptala se dívka.

„U-ú, rúbe mutach, sil fi-e,“ odpověděl jsem. Těch několik slov jsem už uměl vyslovovat i s pravým aigurským přízvukem, tak často jsem je slyšel i říkal. Ba ne, energie je pořád málo, vždyť vidíš sama, pomyslel jsem si, ale ona to určitě řekla proto, že mlčení po celé hodiny je mnohem horší než prázdný hovor o ničem.

„Yl-la, muri ruo?“ zeptal jsem se potichu.

„Sipo,“ mávla rukou pomalým, rozvláčným pohybem, jaké člověk bezděčně dělá v beztížném stavu.

Nikdy jsem nezáviděl kosmonautům našeho prvního pozemského hvězdoletu Persea! Jejich cesta měla trvat celé desítky let – a muselo to být příšerné čekání, když se kolem hvězdné lodi nic nepohne nejen celé dny a týdny, ale měsíce a roky… Na Zemi se kdysi vášnivě diskutovalo o nebezpečí ponorkové nemoci, ale ačkoliv jsem si o tom ledacos přečetl, až tady jsem si uvědomil, jak tísnivě může na nervy člověka působit dlouhý pobyt v těsné, uzavřené prostoře. Tady jsem měl také před očima neustále to samé, aigurský hvězdolet byl opravdu miniaturní, jeho řídící kabina se velikostí příliš nelišila od kabiny sportovního auta, kam je někdy problém i nasednout. Když jsem se po tisící díval na stejnou prasklinu na skle polohoměru, který v beztížném stavu ani neukazoval, když jsem po sté prstem ohmatal ztvrdlou bublinku barvy, skrývající se mým očím pod spodní hranou řídícího panelu, když jsem musel dlouhé hodiny sedět a trpělivě se dívat bez možnosti ovlivnit to nesmyslně dlouhé čekání, až pak jsem pochopil, proč někteří psychicky slabší námořníci z ponorek skončili po návratu z plavby v blázinci. Nezaujatě vzato, i ty ponorky ze světových válek byly proti aigurskému letounu větší, něco jsem o nich kdysi četl. Ani jsem se nedivil těm členům posádky, když ochotně polykali pilulky drogy, zvané v jejich řeči imeol, a ponořili se do hlubiny bezvědomé blaženosti. Už mě také napadlo udělat totéž, bylo to lákavé a šetřil se tím vzduch, ale to by Yl-la zůstala vzhůru sama a samota by ji zničila. Ještě že se mnou bděla aspoň ona!

Povzbudivě jsem se na ni usmál, ale úsměv, který mi vrátila, povzbuzující nebyl. Pohled jejích velkých černých očí byl pohled zvířete zahnaného do kouta a připraveného na nejhorší. I tak jsem ji obdivoval, co všechno už přečkala! Jen ona se mi tu věnovala víc než ostatní dohromady. Yl-la, má opatrovnice a učitelka… Ona jediná v letadle uznávala, že mohu být svým způsobem inteligentní. Jenom pro ni jsem nebyl barbar a možná i – zvíře.

„Lie?“ zeptala se opět.

„Rúbe,“ odpověděl jsem.

Ano, ovšem, váš letoun je úžasný, pomyslel jsem si, ale slunečních článků na jeho povrchu mělo být více. Jsme od hvězdy příliš daleko, akumulátory se nabíjejí nesnesitelně pomalu, sama víš, kolik energie spotřebuje igidhig. Musíme počkat, pořád jen čekáme a nabíjíme… Pokaždé uděláme neuvěřitelný skok k další hvězdě, pět, ale i dvacet světelných let, pro tento letoun je to půlhodina letu, pak následuje dva až pět dní pomalého nabíjení akumulátorů energií pro další stejně tak úžasný a neuvěřitelný skok. Aiguřané vymysleli geniální letadlo, bohužel závislé na jediném zdroji energie, slunečních bateriích. Což byla jeho strašlivá vada.

„Muri-ruo gepej?“ navrhla dívka nesměle.

„Sipo, gepej mur imi-í,“ zavrtěl jsem hlavou.

Pravda, spát se mi chce, uvědomil jsem si, ale Yl-la nespí déle než já, měla by si proto odpočinout nejdřív ona, já to určitě vydržím déle.

„Pav-le, mi-ít, mingr-ruo?“ povzdychla si smutně.

„Oú,“ přikývl jsem.

Ovšem, někdo na lodi bdít musí, i když je kolem nás jen kosmické prázdno. Kdoví, možná už v této chvíli padáme přímo do plamenů té mrňavé rudé hvězdy na obrazovce, ale zatím je od nás příliš daleko, než aby pro nás představovala bezprostřední nebezpečí. Teď by nás spíš ohrozil malinký kamínek, jehož dráha by se v prostoru bez hranic zkřížila s naší právě v bodě, kam bychom dorazili současně a jehož rychlost by se od rychlosti naší lodi lišila víc než co vydrží plášť… Aiguřané neměli ani radary, ale meteorů je zřejmě ve vesmíru méně, než jsem si kdysi představoval.

Nedošlo mi, že to může být i nezasloužená klika a že mě vesmír z této iluze kdykoliv snadno vyvede… 

Tím horší by byl ale každý průstřel. Jakákoliv porucha hermetičnosti, každý únik vzduchu, který zatím stále koluje skrz čističku, ale jehož zásoby v této chvíli nestojí za řeč, by znamenaly katastrofu. To byl hlavní důvod, aby v lodi trvale někdo bděl, kdo dokáže pomocí stříkačky plastického tmelu misót takový průstřel zalepit, dřív než z nedostatku kyslíku ztratí vědomí. To už bych snad uměl i já, ale nevím, co bych dělal, kdybychom se nešťastnou náhodou srazili s větším kamínkem než dosud, nebo kdyby nám i nepatrný kamínek prostřelil životně důležité agregáty lodi – čističku vzduchu, koloběh vody, akumulátorovnu nebo motory…

Když Feíon, nejstarší a asi nejzkušenější člen posádky, spočítal, že palubní sluneční články ve slabém svitu hvězdy dodávají jen tak málo elektřiny, že nestačí krmit ani čističku vzduchu, nařídil všem spolykat imeol, aby se vydýchalo méně vzduchu. Většina členů posádky ho poslechla, někteří podezřele ochotně, ale Feíon sám s obavami usnul poslední. Nelíbilo se mu, že los určil zůstat vzhůru právě mně a Yl-le. Losovalo se ale spravedlivě a nás dva tedy čekalo to dlouhé čekání, sledování přístrojů a střídání v »obyčejném« spánku, než nastřádáme energii na pár minut letu.

Odměřené dávky uspávací drogy imeolu měly zajistit nejméně dvanáct až čtrnáct dní nepřetržitého spánku. Za tu dobu bychom podle Feíona měli získat energii přinejmenším na dva krátké skoky nadprostorem. Feíon nám sliboval, že se příště strefí blíž ke hvězdě, ale jistý si moc nebyl. Museli jsme mít energii nejméně na jeden další skok – kdybychom se jako posledně vynořili u tmavé, vyhaslé hvězdy, která nám poskytovala jen nepatrně životodárných paprsků. I tyto mrtvé hvězdy ve vesmíru existují a pro letoun závislý na slunečních bateriích se mohou stát kosmickou pastí. Feíon sice rozuměl letadlu ze všech nejlépe, ale ani on nebyl stoprocentně jistý.

Co jsme měli na práci, kromě hlídání?

Feíon prohlásil, že můžeme dělat co chceme, hlavně ať zbytečně neztrácíme energii. Což bylo jinými slovy totéž, jako kdyby nám přísně zakázal na cokoliv sahat. Nejen manévrování s lodí, ale vlastně všechno potřebovalo energii. Svítily jen obrazovky a měli jsme jen pozorovat vesmír, kde se už pět dní nic nepohnulo, hlídat stav hvězdné lodi, což byla ukrutná nuda, jednou za patnáct hodin krátce přerušená zvukem kompresorů čističky. Což bylo všechno. Mohli jsme se zabývat jen sami sebou. První dny jsme spolu skoro pořád hovořili, Yl-la mě učila řeči Aig, ale únava nás přemohla a teď jsme víc mlčeli. Yl-la chtěla, abych jí vyprávěl o Zemi, ale na souvislé vyprávění jsem neměl dostatečné znalosti aigurštiny. Těžko bych jí mohl popsat věci na Zemi běžné, které na Aiguře, jak se zdá, chybí. Už několikrát jsem jí začal o Zemi vyprávět, ale pokaždé jsem toho musel nechat, když jsem narazil na nepřeložitelné slovo. Když jsem se naopak já ptal Yl-ly, ukázalo se, že ani ona nezná všechno. Například o letadle věděla jen to nejnutnější.

Podíval jsem se do Feíonových tabulek. Stav energie, jaký ukazovala ručička a ježaté číslice měřiče, by dovolil jen malý skok v hyperprostoru, nazývaném v jejich řeči evsej. S tím se nedalo uletět daleko. Nezbývalo než čekat a čekat. Jinak bychom mohli dopadnout zle.

„Yl-la, muri-ri-ruo?“ zeptal jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkal.

Poděšeně jsem se na Yl-lu podíval, ale pak jsem se jen usmál. Dívka z hvězd vedle mě v křesle druhého pilota vzdor psychickému napětí usnula. Byla opravdu velice unavená. Zbyl jsem tu sám, poslední bdící v zakleté lodi, podobající se kapesnímu zámku Šípkové Růženky. Uprostřed obrazovky svítila malá rudá hvězda, nepatrně větší a jasnější než jiné. Byla naší jedinou záchranou, ačkoliv svítila jen jako kahánek a zřejmě už jen pomalu vyhasínala.

Tu umírající rudou hvězdu nám byl čert dlužen!⁰⁰¹

Kdyby na jejím místě byla běžnější a žhavější bílá či aspoň žlutá, to by se ručičky na měřiči jinak pohybovala! A navíc, no ano, není přesně ve středu obrazovky, takže její paprsky zachytáváme neefektivně trochu ze strany! Asi jsem chvilkovým zapnutím motorů vychýlil hvězdolet z přímého směru. Normálně by to nevadilo, ale teď bylo lépe obětovat trochu energie a nasměrovat články na hvězdu přesněji.

Nepatrné zhoupnutí – a všechno je v pořádku. Hvězda je opět uprostřed obrazovky a v lodi zase zavládlo ticho. Hlavně že články pracují naplno, pomyslel jsem si.

Vlastně, jaképak naplno, když je ozařuje taková slabá hvězdička? Jsou stavěné na větší žár, než panuje uprostřed žhavého poledne na Sahaře, zatímco venku je mráz, že je až div, co z toho může nějaký článek vytáhnout!

A přitom by stačilo tak málo! Energie záření ubývá se čtvercem vzdálenosti, to si pamatuji ze školy. Kdybychom se přiblížili ke hvězdě, řekněme na polovinu, bylo by energie čtyřikrát více. Přiblížit se na desetinu, dostávali bychom stokrát více síly a ještě bychom nedosáhli meze snesitelnosti článků. A i pak by stačilo pootočit lodí, aby články dostávaly energii zešikma.

Kam se to jenom Feíon strefil?

Ale neměl bych mu křivdit, řekl jsem si. Kdyby to byl ultrafialový obr, měli bychom už v téhle dálce problémy s přehřátím, jaké by klimatizace těžko utáhla a kdoví, co by to udělalo s kamerami. Čelní prý vyměňovali už dvakrát. Na veleobra to přitom skutečně vypadalo, Feíon udělal, co bylo v této chvíli nejlepší. V nadprostoru barvu hvězdy nepoznáte, ta se objeví, až když vypnete konvertor igidhig. A pak se může stát, že bude chybět energie na návrat, protože samotný počátek konverze spotřebuje více, než udržovat se několik hodin v nadprostoru. Nezbývá pak nic jiného, než se obrnit trpělivostí. Tu jsme potřebovali pořád a budeme ji ještě dlouho potřebovat.

Podíval jsem se na spící dívku.

Hlavu držela vzpřímeně, ale ta jí v beztížném stavu ani nemohla klesnout. Její tmavé oči byly zavřené jemnými víčky a z mírně pootevřených úst s tenkými červenými rty se ozývalo pomalé oddechování. Jen občas ve spánku legračně zavrtěla nosíkem. Už jsem některým výrazům jejich nosní mimiky rozuměl, teď mi právě ze spaní říkala: nech mě být – ale směšné mi to už nepřipadalo.

Spala – a musela být pořádně unavená! Ta se teď určitě pár hodin neprobudí, pomyslel jsem si.

Mohl bych si tedy něco vyzkoušet?

Přesto jsem si zamýšlený manévr pro jistotu zkusil ještě jednou na nečisto. Levou ruku dát na vypínač igidhigu, pravou na kuličku manévrovacích motorů klut. Opatrně nahmatat polohový regulátor a nohou pedál přímého tahu. Hlavně nezapomenout na odjišťovací páčku! Očima sledovat hlavní obrazovku, ale k tomu současně měřič energie a aspoň jeden z polohoměrů. Jenže který? Je jich tady osm a každý pracuje na jiném principu. Prý proto, aby se vyloučil omyl nebo porucha některého z nich, ale v evseji zatím jako na vztek ukazoval každý něco jiného, no což, to ještě uvidím! Nejvíce se mi zamlouval holu-póde, protože ten ukazoval skoro totéž, co jsem cítil i já sám. A kromě toho jsem už věděl, že jeho základem je roztočený gyroskop. Byl to jeden z mála přístrojů, jehož princip jsem pochopil.

Nebo – že bych se toho neodvážil?

Dobře jsem věděl, že se chystám překročit Feíonův zákaz. Jestli něco zkazím, už mě nikdy nenechají sedět v této kabině! Zase se budu muset spokojit s jedinou do omrzení známou kabinou dva krát jeden metr. Kromě toho by se mohlo stát, že ani nebude, kdo by mě odtud vyhodil. Kdyby se mi podařilo vynořit z nadprostoru přímo uvnitř hvězdy, jak mě důrazně varovali, nikdo si to ani nestačí uvědomit.

Stáhl jsem ruku zpátky. Co když má Feíon pravdu? Nechtěl, abych byl vzhůru právě já s Yl-lou, chtěl, aby tady seděl někdo jiný. Kalep se neochotně nabízel, ale Yl-la oba nakonec přesvědčila, že se nemůže nic stát, dokud je tu se mnou ona. Zklamu ji, nebo ji potěším?

Zůstal jsem sedět nehybně v křesle a pozoroval chvíli obrazovku, pak zase spící dívku. Spala klidně, ale na tváři měla stále tak smutný výraz, až mi jí bylo líto. Za pár hodin se probudí a zase budeme spolu čekat a hlídat… Čtrnáct dní – jako čtrnáct let vojenské služby za Marie Terezie…

Dlouho jsem pozoroval její spící tvář. I ve spánku ji cosi tížilo, občas sebou lehce trhla, povzdychla si, zavrtěla nosíkem, neubližuj mi, nic ti nedělám, a zase spala dál.

Najednou jsem se rozhodl.

Ruce jsem na nacvičená místa položil pomalým, vláčným pohybem, jaký je možný jedině v beztížném stavu. Vypínač igidhigu jsem ale stiskl tak rychle, jak jen to bylo možné. Obrazovka přede mnou skokem zezelenala, na místě všech hvězd na ní slabě zažhnulo jediné oranžové světélko, si-jid nejbližší hvězdy.

Va bank, buď všechno, nebo nic, usmál jsem se.

Errata:

08.11.2021 15:35