Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po celou dobu cesty domů, ale hlavně od chvíle, kdy vstoupil na palubu arminského letadla do Kingtownu, pátral Mike po čemkoliv neobvyklém, co by mu naznačilo nějakou změnu. Byl si vědom, že je nejspíš jediný, kdo by ji dokázal postřehnout; všechny ostatní to nezarazí, je součástí jejich světa a jenom on bude vědět, že něco mělo být jinak. Ale ať se díval jak chtěl, nepřišel na nic.

Až na letišti, když si v transitním baru dával kávu. Nejenom že byla nějak lepší než obvykle; měl pocit, že černý barman Tom nosí v levém uchu tři zlaté kroužky, ale teď tam měl čtyři! Zježila se mu srst a začal větřit nebezpečí; ale zeptal se.

„Jo, přesně tak, komthure!“ rozzářil Tom všecky své bílé zuby, „Tu čtvrtou mi dala moje nová holka; moc pěkná, fakt! Nosím ji pár dní, ještě jsi ji neviděl... ale máš postřeh!“

„Tak to jo,“ uklidnil se Mike, „A taky kafe děláš nějak lepší; že by ses ho po těch letech konečně naučil?“

„Je stejný jako vždycky! Jestli ti třeba nezparchantěla chuť tam, kde jsi zrovna byl?“

„Jo. Leda tak...“ Mike se uklidnil, ale jistý si pořád ještě nebyl. Pečlivě se rozhlížel, ale všechno bylo jako jindy.

Třeba mě jenom zbytečně strašil? pomyslel si a vzápětí:

On nikdy nevaruje zbytečně.

„Co je tady tak všeobecně novýho, Tome?“ vyptával se.

„Ani si na nic nevzpomínám... jo, přece jenom! Stávka městský hromadný dopravy; ani sem na letiště nejezdí autobusy! Budeš muset jet taxíkem...“ zubil se černoch.

„To je teda opravdu něco novýho!“ Mike se nevyděsil, jen ho to upřímně zhnusilo. Představa, že místo jízdy zadarmo v autobuse bude muset platit za drahý taxík...

Nakonec ho svezli chlapi od letištního dozoru svým služebním autem. Jel rovnou domů, odemkl si, otevřel okna (ježto vzduch se nedal dýchat), usedl na svou (neustlanou) postel a rozhlížel se kolem sebe. Nepostřehl žádnou změnu; rozhodně se v průběhu jeho nepřítomnosti nikdo nepokusil uklidit stávající nepořádek. Taky by se tomu hodně divil; když nebyl doma on, obývali jeho městský byt pouze hlídací psi, myši, toulavé kočky, duchové a strašidla. Měli smůlu, komthur na strašidla nevěřil. A když na to přišlo, každý, kdo by se pokusil cokoliv změnit, se ocitl v nebezpečí, že bude považován za nepřítele.

„Tak kde jste?“ zeptal se tak tiše, že by to smrtelná bytost snad ani neslyšela, „Co na mě chystáte?“

Nikdo neodpověděl. Ani nečekal, že odpovědí; ale to výhružné ticho bylo stejně znepokojivé jako odpověď.

Věděl, co má říct. Existovala jediná věta, která by vystihla jeho situaci, ale obával se, že odpovědí by byl jenom smích.

Ta věta zní: Bože, slituj se!

Některé skutečnosti jej potěšily, třeba fakt, že mu neodpojili zpravodajskou síť s preferencí vyhrazenou komthurům, takže si mohl vytáhnout z počítače důležité informace. Jedna z nich byla, že princ Enkra je momentálně hostem v paláci barona Rogera Monroese, kde projednávají vzdělávací programy. Princezna Asthra se nachází ve Slunečním Obzoru, kde se usilovně zabývá vytvářením programu o indiánské kultuře horské oblasti Costa Negry. Ohlásil se jim a oni dali najevo potěšení, že je v pořádku.

Menší radost projevil sir Lera de Guyrlayowe, Vládce Arminu a tím i Světa, Pán Nebe a Země, Vládnoucí i Času. Přivolal si svého bývalého komthura k audienci; zároveň též Rogera, a s tím se zase dostavil Enkra. Všichni tři už řádně upraveni pomocí regenerátoru, takže se mohli ukázat na veřejnosti.

Lera se tvářil velmi nepřívětivě, zejména na svého adoptivního syna. Taky jeho oslovil, když se mu konečně uráčilo promluvit: „Co ty tady chceš?“

„Přišel jsem jako ostatní!“ řekl Enkra pevně.

„Pozval jsem k audienci Mika Crosse a Rogera Monroese. O tobě nebyla řeč.“

„Přišel jsem proto, že to, o čem budeš mluvit, se týká také mne. Především mne!“ Enkra mluvil odvážně, s hlavou vztyčenou.

„Nevím proč!“ řekl Vládce.

„Jednalo se o moje lidi.“

„Mike ani Roger nejsou tvoji lidé. Dal jsem ti právo vládnout těm, kdo patří tobě: kteří jsou mladší než ty a kterým budeš jednou velet. Jim ale ne!“

„Ano, to právo jsi mi dal. Ale teď už cítím odpovědnost za všechny lidi. I za ty starší, neboť i na nich je založena má říše. Mike a Roger chránili moje lidi; ty doopravdy moje...“

„Provinili se proti mým příkazům.“

„Já také. Zasloužím si stejný trest jako oni.“

„Ty jsi velitelem nebyl.“

„Nebyl. Ale byl jsem s nimi a byl jsem jako oni. Tam, kde jsme byli, nemohl nikdo stát stranou. Každý musel dělat, co bylo třeba. Nikdo se nemohl vyhnout, ani já.“

Sir Lera mávl rukou. „Nebudu se s tebou hádat. Pozval jsem vás proto, abych posoudil a potrestal vaše činy. Takže dobře, i tvoje. Budu mluvit ke všem třem: provinili jste se tím, že jste přes můj zákaz odjeli na cizí území, bojovali tam, jednali jako důstojníci Arminu. To zákon zakazuje, jak víte. Uznávám, že jste chtěli pomoci lidem, kteří tam byli, soukromě a bez naší podpory. I vy jste tam byli soukromě; ale to nemění nic na tom, že jste občany mého státu a že jsem vám takovou činnost zakázal.“

„My to víme.“ řekl Mike.

„Mlč a nevyrušuj! Už je rozhodnuto o všech, i o tobě. Každý dostane spravedlivě svůj díl!“

Mike neřekl nic. Stál v pozoru a vyčkával.

„Tak nejdřív ty, Enkro, když ses rozhodl přijít. Nebudu tě trestat, jsi můj syn a následník trůnu. Ale rozhodl jsem takto:

Arminský princ a následník Enkra se nikdy nevzdálil z území státu, nikdy nebojoval v Costa Negře. V současné době se nachází na území národa tygrů a hraje si tam s nimi svoje války. Vyhlásil jsi léto šelem a chtěl sis hrát; teď na to budeš mít dost času i prostředků, protože se až do odvolání nebudeš muset zabývat žádnou státní agendou. Přesvědčil jsem se, že na to doposud nemáš dost schopností. Takže: odjedeš na jih a budeš pokračovat ve svých tygřích válkách. Sám, nebo s těmi, které to baví.“

Enkra zaváhal. Moc ho to nelákalo; klukovské šarvátky mu šly na nervy už předtím a několikrát se nechal slyšet, že jakmile porazí tygry, už toho nechá a dá se na něco jiného a lepšího. Vládci se to nejspíš doneslo.

„Zajistím, aby tisk a televize dodaly tvým tygřím válkám popularitu. Budou ti dodávat slávy a lesku ve všem podnikání a zdůrazňovat tvou sílu, odvahu a vše ostatní. Ale nikdy se neobjeví ani slovo o tvých schopnostech státnických. Protože zatím žádné nemáš a já sám rozhodnu, kdy je budeš mít!“

Enkra pořád ještě mlčel.

„Rozumíš mi?“

„Ano, pane.“

„Tak něco řekni!“

„Souhlasím.“ řekl princ.

„To jsem rád. Mám pocit, že jsme moc brzy dovolili dětem jednat jako dospělí. To se změní. Od teďka budete mít dost dlouhé dětství, abyste stačili nabrat rozum...“

Enkra mlčel. Jenom v jeho očích četl sir Lera, co si o jeho rozhodnutí myslí. Byl spokojen, právě toho chtěl dosáhnout.

„Teď dál: sir Roger Monroes, lord kancléř. Platí pro tebe zhruba totéž, co pro Enkru. Jenomže ty jsi... jak to říct? Možná chytřejší. Slíbíš a nesplníš. Tak ber na vědomí, že tvoje činy budu posuzovat mnohem přísněji než Enkrovy. Taky máš větší díl viny za všechno, co se stalo.“

„Přiznávám.“ řekl Roger.

„Ještě abys zapíral! Zavinil jsi celou aféru i s naší porážkou, tak bys měl za to taky nést odpovědnost!“

Roger usoudil, že je na čase zatvářit se patřičně zkoušeně, což Vládci neušlo.

„Nebudu trestat tebe. Už jsem to zkusil a vím, že to nemá žádnou cenu. Potrestám tě tím, že zruším všechna tvá opatření, která jsi učinil jako ministerský předseda. Domnívám se, že aspoň to se tě bolestně dotkne!“

Roger se zatvářil uraženě.

„Vydal jsem několik nařízení. Především jsem zrušil veškerou propagaci sexuálního styku ve sdělovacích prostředcích. Ani kvůli zvýšení populace, jak jsi to moudře navrhl. Nepotřebujeme nic, co bychom museli zajišťovat takovými prostředky! Dále jsem nařídil striktní dodržování M-zóny osobami staršími patnácti let. Pokud je mi známo, nebylo jim nic takového povoleno. Svoje rozhodnutí z dřívějška tím nikterak neruším...“

Roger mlčel. Ovládl se a tvářil se klidně.

„Mravnostní oddělení policie dostalo příkaz provádět namátkové kontroly ve sportovních a společenských zařízeních, na zábavách a diskotékách s cílem zajistit osoby starší patnácti let, které se tam nacházejí v obnaženém stavu, a pokutovat je dle znění zákona. První akce toho druhu byly již provedeny, další budou následovat ve velmi krátké době. Jsme pevně rozhodnuti zavést ve své zemi zvyklosti mravné a spořádané!“

Roger mlčel, ale v duchu už začal kombinovat; znal zvyklosti policie a dokázal odhadnout, jak proběhne praktická realizace. Náčelníci jsou lidé starší, uvážliví a rozvážní; kromě toho mají většinou řadu dětí, mnohé ve věku od patnácti do dospělosti. Těm se do provádění tohoto rozkazu moc chtít nebude, dostali by se do nesmyslných konfliktů. Zato mladší důstojníci čekají jen na to, aby mohli začít šikanovat svoje vrstevníky a vyřídit některé starší účty. Roger si uměl představit, jak vlítnou na diskotéku a začnou dělat patřičné tóčo; samozřejmě nikdo nebude mít při sobě doklady a zjistit, komu patnáct už bylo a komu teprve bude, se stane těžkým problémem; takže pochytají všechny a budou s nimi dělat psí kusy, než to zjistí.

Mladí budou to opatření považovat jednoznačně za hru, která má prověřit jejich bojové schopnosti. Už dávno čekali na nějakou podobnou příležitost; jejich hra bude nenechat se chytit. Sporné strany spolehlivě rozliší uniforma; ale Roger si dovedl docela dobře představit, že po službě řada mladších policajtů ráda svlékne uniformu, zaskočí na diskotéku a v případě razie se bude usilovně bránit svým kolegům. Bude to bojová hra, tentokrát pro ty líné povaleče, kteří ani v největším nadšení neopustili město. Měkčí povahy budou nosit patřičné oblečení, pro dobrodružnější se stane věcí cti chodit nazí a unikat nástrahám.

Ale koho tím chce Vládce ve skutečnosti potrestat? Co když ty, kdo dosavadní Rogerovy hry odmítli či nechali bez povšimnutí?

Kdo vůbec chodí ve městě nahý? Roger si s nechutí uvědomil, že o nočním životě velkoměsta má chabé ponětí, na diskotékách a zábavách strávil víc času v cizině než doma. Samozřejmě věděl řadu věcí: že jak plyne čas a roste spotřeba alkoholu, uvolňují se zábrany, což se líbí zejména cizincům. Věděl, že v některých barech, když dívka předvede striptýz a pak už zůstane nahá, je to důvod ke snížení účtu pro celou partu; samozřejmě všichni to vědí a nutí kamarádky se svlékat. Co dalšího se děje, závisí na spoustě okolností... Roger si umínil, že bude muset podrobit tyto zvyklosti důkladnému průzkumu, než si jich mravnostní policie povšimne a zruší je.

„Dál: ruším veškeré tvoje sňatky, případně sňatky dalších osob způsobem, jaký jsi zavedl. Potvrzuji, že pro všechny občany, vyjma pouze muslimy, platí povinnost současného manželství jen s jednou ženou. Až si řádně vybereš, potom se s ní můžeš oženit. Ale do tvé plnoletosti o tom bude rozhodovat kromě tebe i tvůj otec, jako o tom u Enkry rozhoduji já!“

Roger sklopil oči a tvářil se kajícně.

„Konstatuji, že tvoje jednání v této věci uvrhlo zemi do zmatku a řada úředníků přestala mít jasno. V současné době přesáhl počet tvých údajných manželek tři stovky, a není vyloučeno, že existují ještě nějaké další; tím jsi překročil i číslo, které udává Bible jako počet žen harému Šalamounova. To je zcela nepřípustné! Jaké hranice chceš dosáhnout; snad posvátného počtu 16.108?“

Roger pocítil určité překvapení. Neměl tušení, že by se oženil s tolika děvčaty; na druhé straně ovšem, zas úplně vyloučené to nebylo, nedělal si přehled o ničem, co bylo zaznamenáno, a o jeho manželkách vedli přehledy jiní, zvláště ty manželky samy. Nebylo vyloučeno, že na seznam připsaly některé své kamarádky, případně sokyně; ale stejně, je to divné.

„Zabýval jsem se rovněž myšlenkou,“ pokračoval sir Lera, „Která byla v nedávné době předložena jako návrh, totiž aby příslušníci nejvyšší šlechty neměli vůbec právo vstupovat do manželství, nebo jen po souhlasu státní rady. Uvědomte si laskavě, že přináležíte ke státním hodnostářům, každý člen vaší rodiny má jisté právo reprezentovat stát na veřejnosti! Takže žena, která se prohlašuje za manželku korunního prince či lorda kancléře, získává možnost ovlivňovat ostatní občany po stránce politické, finanční i jiné; což je nepřípustné! Návrh předpokládá, že by každá osoba, která vstupuje se členy nejvyšší šlechtické kasty do sexuálního styku, byla považována pouze za bezprávnou konkubínu; samozřejmě kromě té, která je vybrána jako oficiální představitelka říše!“

Rogerova reakce na tato slova byla mírně překvapená; zvláště ho mátl zvláštní Vládcův slovník. Už chyběly jen výrazy jako císař, Impérium a tak; příliš to neodpovídalo představě, kterou sir Lera o sobě usilovně šířil, totiž že je demokratický president, pouze z vůle svých občanů stále znovu volený a schvalovaný.

„Nehodlám omezovat vaše sexuální styky, pánové; ale rozhodně nesouhlasím s jejich oficiálním potvrzováním! Cokoliv si děláte potmě a v soukromí, je váš problém, ale nezatahujte do svých her záležitosti státu! Manželství nevzniká první souloží, jak se snažíte předstírat, nýbrž je to zodpovědný akt založení rodiny, na níž jsou postaveny základy státu! Náš stát hodlá podporovat rodinu, a to ve složení: otec, matka, řádně vychovávané děti. Nic jiného; pojem velkorodu neznáme a uznávat odmítáme!“

Roger to nekomentoval; byl v podstatě docela rád. Během jeho nepřítomnosti došlo v paláci Monroesů k nebývalé eskalaci dívek, které tam trvale pobývaly a nejevily snahu odejít. Na většinu si pamatoval, skutečně s nimi strávil nějakou noc a možná jim i něco slíbil; ale některé mu byly překvapením. Příjemným, to jistě; ale přece jen měl podivný pocit. Taky ne, že by celou tu smečku neuživil; o vaření chutných jídel se staraly samy a dohlížela na ně dívka jménem Širin, bytost jednoznačně svérázná. Ale...

„Z toho vyplývá, že děti, které se zrodí z vašich náhodných milostných svazků, jsou považovány za nemanželské a nemají nárok na nic; pokud jejich matka má pocit, že jsi jejich otcem, jediné její právo je žalovat tě o výživné před občanskoprávním soudem. Tak to předepisuje zákon; žádné zvláštní ustanovení pro nikoho neplatí, tedy ani pro vás ne!“

To byl přímý útok; Roger dovolil společenstvu svých manželek vydat směrnici o vyhledávání a ověřování totožnosti svých dětí za účelem jejich zvýhodňování; další rozšiřování těchto předpisů si už prováděly samy a protože je v současné době bavila genetika, stihly vymyslet obrovský a do detailů propracovaný plán zlepšení genetické úrovně obyvatelstva řízenou plemenitbou. Základem toho byl plán ctihodného sesterstva Bene Gesseritu, popisovaný v knize Franka Herberta Duna; měl vést k vypěstování dokonalého člověka, kwisatz haderacha. Pan Herbert to jistě nemyslel vážně, ale dámy byly příliš vzdělané a uvádět různé nesmysly do praxe se stalo jejich koníčkem. Dokonce o tom hovořily v tisku a někteří méně vzdělaní lidé se začali hrozit, že je to obdoba plánu nacistů na vytvoření rasy Nadlidí.

Přesto Roger neřekl nic, jen se zatvářil.

„Dál. Ruším tvoje pověření jakýmikoliv státními funkcemi. Když jsem zjišťoval, jaké ve skutečnosti jsou, zjistil jsem, že žádnou oficiální funkci nemáš. Včetně titulů lorda kancléře nebo ministerského předsedy mladého kabinetu. To nejsou státní funkce, ale předpokládané hodnosti, které sis vymyslel a které nemají žádnou právní platnost!“

Roger udělal obličej svědčící o tom, že tuhle drzost už Vládci nepromine. Siru Lerovi to neušlo.

„A ještě: vyjádřil jsi mnohokrát oficiálně přání bojovat za svého prince. Budeš k tomu mít možnost, protože s ním odejdeš na jih, k tygrům.“

„Ale pane...“ odvážil se říct Roger.

„Ovšem, chceš namítnout, že jsi studentem gymnázia a že bys nerad vynechal spoustu učiva, že? Podle mého názoru jsi už dosti chytrý. Zpracování programů pro Universitu se dá odložit...“

Teď se Roger zatvářil přímo zuřivě.

„Pane, mám celou řadu jiných povinností!“

„Ovšem, tvoje televizní estrády, že? Na to jsem taky myslel. Necháme diváky odpočinout a vymyslíme nějaký zábavnější pořad. Zvát zpěvačky z celého světa může klidně někdo jiný, než ty...“

Roger polkl dvakrát naprázdno a zmlkl.

„Takže, můj milý,“ řekl sir Lera, „Budeš se bavit, jako se baví děti. To se pro tebe hodí!“

„Souhlasím.“ řekl Roger vztekle.

„S nadšením?“

„S nadšením, pane.“

„Je ti to vidět na očích. Pro jistotu si vyhrazuji právo dodatečných opatření, kdybych zjistil, že tahle nějak obcházíš. Pamatuj si, že tě budu velmi pozorně sledovat!“

„Ano, pane.“ řekl Roger a dával si pozor, aby to znělo sklesle až kapitulačně.

„A kdybys přes všechno chtěl nějak prospět své zemi, můžeš ve volném čase věnovat svoji pozornost zrušení Sekty O. Chceš?“

Roger povytáhl nejistě jedno obočí.

„Nebo snad chceš předstírat, že nevíš, co je Sekta O?“

Roger bleskově šlehl pohledem po svých společnících. Ani Enkra, ani Mike se netvářili zvlášť chápavě. Roger rozpačitě kývl.

Sir Lera se zdál být uspokojen. Podíval se na třetího člena spolku a pokračoval:

„No – a teď komthur von Cross. Tebe budu muset posuzovat jinak než tyhle dva. U nich se dá mluvit o mladické nerozvážnosti. U tebe to možné není a na stařeckou demenci máš ještě dost času!“

Mike neřekl nic, i když to Vládce čekal.

„Dostal jsi za úkol vyřešit záležitost Costa Negra. Nevyřešil jsi nic. Dostal jsi za úkol zamezit porážce a následné ostudě. Nezabránil jsi ničemu. Když se z aféry stala mezinárodně trapná záležitost a já rozhodl distancovat se od účastníků té akce, ty jsi svévolně odjel do Costa Negry a svedl s sebou zhruba tři sta dalších osob, vesměs důležitých pro obranu státu. Vzal sis na to dokonce všechna letadla, která v tu dobu nebyla v jednotkách našich leteckých sil! Ohrozil jsi jejich existenci, neboť pro celou cestu jste neměli dostatek pohonných hmot. Zkrátka, od začátku jsi dělal všechno jinak, než jsi měl přikázáno!“

„Bohužel, je to tak.“

„Proč jsi neplnil příkazy?“

„Jsou-li příkazy chybné, je třeba zkorigovat je vlastním rozumem.“ řekl Mike pevně.

„Takže tys je zkorigoval vlastním rozumem! No, na to jsi měl jisté právo. Ovšem ukázalo se, že to nebylo správné rozhodnutí!“

„Dovolil bych si mít odlišný názor.“

„To sis tedy dovolil dost! Samozřejmě, že každý ze členů rady má právo myslet si něco jiného než já; ale musí taky počítat s tím, že když se jeho názor ukáže jako nesprávný, bude za něj muset nést odpovědnost!“

„Já s tím počítám.“

„Už jsem rozhodl, že tě zbavím všech tvých funkcí. Je mi jasné, že k takovému rozhodnutí nemám právo; jsi členem rady a jenom rada sama tě může vyloučit, stejně jako ostatní organizace, které ti daly důvěru. Chci tvůj případ navrhnout k projednání.“

„V rámci trestu za akci Costa Negra?“

„V souvislosti s tvými chybami a kázeňskými prohřešky. Akce Costa Negra nikdy nebyla akcí naší vlády, na tom trvám a odmítl jsem už veřejně jakýkoliv jiný názor. Té akce se zúčastnili někteří naši občané soukromě. Nebránili jsme jim v tom, jednak že jsme to nevěděli, jednak by nebylo demokratické jim v čemkoliv bránit. U tebe je situace jiná; já osobně jsem ti zakázal opustit zemi a jít tam, ale ty jsi mne neposlechl! Měl jsi za povinnost dohlížet na důležité záležitosti státu, které vyžadovaly zájmy jeho obrany, to znamená, že jsi odchodem ohrozil obranyschopnost země! To není jenom kázeňský přestupek!“

„Komthurům budeš muset zdůvodnit, jakým způsobem jsem ohrozil bezpečnost své země. Nestačí jenom všeobecné vyjádření!“

„Zdůvodním jim to, neboj se. Tvůj případ se bude projednávat mnohokrát a na různých úrovních. Nevím s jakým výsledkem, ale mohu tě ujistit, že projednávat se bude!“

„Pokud to necháme dojít tak daleko.“

„Máš jiný návrh řešení?“

„Já jsem tento problém už vyřešil. Bylo to večer před mým odjezdem; vrátil jsem ti odznaky a složil funkci. Trvám na tom.“

„Prozatím jsem tvoji rezignaci nepřijal!“

„Promyslel jsem to a trvám na ní. Když mě sekretářky pustí k texťáku, napíšu hned v předpokoji dopis, že skládám funkci.“

„Z jakého důvodu?“

„Třeba z důvodů zdravotních. Je to ta nejlepší legrace, protože nikdy jsem nebyl tak zdráv, jako nyní.“

Vládce na okamžik zaváhal.

Mike dodal: „Pro tebe je to jedinečná příležitost! Ber, dokud dávám! Slibuji ti, že se nebudu bránit, nebudu se hádat ani vykrucovat, můžeš na mne hodit všechno co chceš. Potřebuješ nějakého obětního beránka za tu akci Costa Negra, tak se nabízím. Dá se říct dobrovolně...“

„To ti nebude vůbec líto?“

„Ani ne. Víš, od začátku kariéry si přeju ze všeho nejvíc hodit jednou svým šéfům všechny svoje funkce pod nohy a odejít co nejdál od všeho, co mi ukládali za povinnost. Teď k tomu mám konečně možnost – tak mi ji nekaž!“

„Myslel jsem, že jsi šťastný?“

„Každý člověk je šťastný tím, co má. Když to nemá, zařídí si, aby to měl, ale... nerad se něčeho vzdává. Já hromadil všelijaké funkce a povinnosti, pro jedno jsem neměl čas na druhé a pro všechno dohromady neměl čas žít. Teď budu mít.“

„Předpokládám, že ode mne očekáváš čestnou penzi a nějaké další odměny...“

„Nepovažuji tě za tak lakomého, že bys mi to odepřel. Ale kdyby se tak stalo, mám přece jenom určitý majetek, abych alespoň pro první dny nemusel chodit po žebrotě. Co bude dál, to nevím, ani se o to nestarám. Dobrotivý Bůh, který mi dával obživu až dosud, mi ji určitě dá i později...“

Sir Lera se začínal pozvolna rozčilovat. Předtím, když mluvil s Enkrou a Rogerem, byla jeho rozvaha a klid zárukou převahy. Teď vyjednával s mužem daleko klidnějším; nebo se tak jen jeví? Vládce toužil zasáhnout jeho citlivé místo, ale věděl, že zatím se jeho střely míjejí cíle.

„V dějinách Arminu se ještě nestalo, aby byl komthur odvolán pro závažné nedostatky v práci. Budeš první, koho to postihne!“

„Alespoň se dostanu do dějin. Jsem dost zvědav, kolik lidí se mi kvůli tomu začne vyhýbat. Teď jsem nikdy nevěděl, kdo se se mnou přátelí pro mne samotného a kdo jen pro výhody, které mu mohou plynout z mé náklonnosti...“

„Doufám, že nemluvíš o mně! Myslím, že jsme byli přátelé...“

„A teprve budeme! Když mi splníš toužebné přání zbavit se všeho!“

„Nezlehčuj to. Je to vážná věc!“

„Ani nevíš, jak mluvím vážně.“

„Jestli si to doopravdy myslíš, tak ses zbláznil!“ vybuchl Lera.

„Nebo jsem dostal rozum.“ řekl Mike klidně.

Chvíli se navzájem měřili pohledy. Pak řekl Vládce:

„Už dlouho se mi zdá, že v poslední době ses změnil. Jsi nějak jiný než dřív, jinak se chováš, mluvíš, jednáš. Dokonce si myslím, že doopravdy nejsi úplně zdráv!“

„Naopak. Jsem dokonale zdravý. Od chvíle, kdy celé moje tělo Asthra pročistila Ohněm. Objevila zvláštní formu, která se dá pít a kompletně ti zrenovuje celé tělo; nejen zvenčí, taky zevnitř. Na první ochutnání jako žíravina, ale potom... srovná organismus do ideálního stavu. Doporučuji ti to zkusit taky!“

„Slyšel jsem o tom pokusu.“

„Já jsem to prodělal dvakrát a mám pocit, že v obou případech mi to udělalo dobře. Všichni mi říkají, že mě to změnilo, až tomu začínám věřit. Kdo ví, jaká je pravda...“

„Já si to rozhodně myslím.“

„Celá léta svého života jsem na něco takového čekal. Na něco, co mne uzdraví, uklidní a dá mi zase sílu žít. Něco, co mě zbaví všeho trápení, očistí, udělá někým jiným... Teď na to Asthra přišla. Kdo ví, zda jsem nabral sílu z Ohně nebo sám ze sebe, jak tvrdí ona; ale mám ji, cítím ji v sobě. Je možné, že teď jsem doopravdy někdo jiný...“

„Máš na mysli něco jako stav odříkání, jaký praktikují jogíni?“

„To by vypadalo hezky, viď? Ale obávám se, že vůbec ne; naopak, budu pouze drze odpočívat a bavit se. Jak, to ještě nevím a moc mě to netrápí. Budu číst knihy, sledovat filmy, konečně odpovím na dopisy... Třeba se mi podaří dopsat všechno, co mám rozdělané. Když pojedeš náhodou někdy kolem, stav se na pokec...“

Sir Lera mlčel a sledoval jej zachmuřeným pohledem. Konečně řekl: „Na situaci to ovšem nic nemění!“

„Toho si jsem vědom.“

„Jestli mi napíšeš rezignaci, přijmu ji. Ale počítej s tím, že všichni to budou považovat za trest, kterým řeším tvoji chybu.“

„Já s tím od začátku počítám.“

Sir Lera chtěl něco říct, ale zarazil se. Jen dodal:

„Doufám, že se nezlobíš.“

„Vůbec ne. Udělal jsi mi radost.“

Vládce ještě řekl: „Tak je to dobře.“

Potom vyšli z jeho pracovny.

Ve Vládcově paláci působil Roger dojmem zmáchaného afghánského chrta; teď se pomalu otřepával a vracel k normálu. Šlo mu to až záviděníhodně rychle.

„No, nedopadli jsme tak nejhůř...“

„Jo, to se ti řekne!“ vybuchl Enkra, „Vrátit se zpátky do války s tygry! Byl jsem rád, že jsem toho mohl nechat...“

„A co chceš dělat? Budeme si tedy užívat rekreace... Neboj se, však se jednou vrátíme! Vymyslím nějaký dobrý důvod, jen co to trochu utichne. Prozatím budeme tiše jako myšky...“

„Ale ta ostuda!“ řekl Enkra pořád vztekle.

„Ostuda to je, to máš pravdu. Všichni na celým světě už vědí, že arminští freefighteři odtáhli jako spráskaní psi. Ale má to dobrou stránku: tys u toho nebyl. Oficiálně. Všecko se sveze po komthurovi, kterej tomu velel. Díky, žes to vzal na sebe...“

„Rádo se stalo.“ usmál se Mike.

„Chápej, Enkro: Mike nenahrál jen šéfovi, ale taky nám. Vlastně jsme žádnou chybu neudělali, udělal ji on... My jsme svoji část smlouvy splnili, provedli převrat, dosadili k moci svý lidi. Pak to krachlo na špatným vyjednávání, a to jsme my nevedli, pravda? Nikdo nám nic nemůže vytýkat!“

„No jasně, nemůže...“ vrčel Enkra.

„Mezinárodně jsme na tom jakž takž. Jenom je potřeba provést změnu ve vedení armády.“

„Už jsem jim poslal dopis,“ řekl Mike, „Podal jsem rezignaci a navrhl za sebe Sida.“

„Sida Hawkera? Výbornej nápad! Sid už dostal rozum, vyrostl, získal si mezinárodní konexe. Přitom všichni vědí, že je to tvůj člověk, že mu v případě potřeby pomůžeš...“

„Spíš on mně. Já to budu víc potřebovat.“

„Ale, žádný poraženecký řeči! To já bych měl víc ronit slzy – a roním? Neroním!“

„Tebe taky nic nezničí, Rogere!“

Roger se zatvářil dost neurčitě. „Totiž...“

„Copak? Problémy?“

„Ale... tebe by to možná ani nezajímalo.“

Ničím jiným nemohl víc upoutat jejich pozornost.

„Miku, nepamatuješ se, kolik jsem ve skutečnosti těch manželek měl? Mám takovej zvláštní pocit, že teď je jich nějak víc!“

Mike neřekl nic, zato Enkra se s potěšením zasmál.

„Nejlepší bude, když se k nám pojedete podívat! Aby ses přestal tak blbě šklebit... mám dojem, že to přes prázdniny u nás hrozně zvlčilo. Pochopitelně za to můžou taky mý ségry, ty lesby pitomý! Spřáhly se s kdejakejma holkama a teď...“

Enkra začal s nějakou nadšenou kritikou, ale Mike byl kupodivu až příliš vážný: „Mohl bych to vidět? Je možný...“

„Právě proto vás zvu, ne?“

Neměl na mysli zámek na předměstí, ale palác ve městě, kam se dalo pohodlně dojít pěšky, takže šli. Roger vzpomínal:

„Pamatuješ, Enkro, jak jsme byli jednou na jihu v Mikovým zámku Crossu? Seděli jsme v tý velký místnosti s krbem, venku lilo jako z konve, tak jsme prohlíželi knížky a kecali, taky o pokusech doktora Mengele v Osvětimi. Tvá máma seděla u krbu a pletla, ani si nás nevšímala. Ona už byla trochu nahluchlá...“

Mike jenom cosi zabručel.

„No, a jak tak kecáme, ona se najednou nějak probrala a zčista jasna povídá: 'Mengele? To byl úplnej šarlatán! Já mu to vždycky povídala; říkám: Josef, ty nejseš žádnej pořádnej doktor! Od tebe bych si nenechala léčit ani kočku!'“ Roger se rozesmál na celé kolo a Enkra se k němu po chvíli váhání přidal.

„Ty seš přeci blbej, Rogere!“ vzdychl Mike.

„No ne, mně se to vážně líbilo! Ona se fakt znala s Mengelem?“

„Asi jo. Když si s ním tykala...“

„Tak vidíš!“

„Znala se s Evou Braunovou, milenkou Hitlera. Dodávala jí léky, který by mu pomohly... no, u té Evy. Víš přece, že Hitler byl trochu horší po těch stránkách...“

Roger se smál ještě víc. „Co dělali, když na to pak přišli?“

„Eva Braunová se to asi nikdy nedozvěděla. Reichsführer Himmler na ni vypsal nějakou cenu za dopadení. Ucházel se o ni Otto Skorzeny, ale pak neměl čas, byly jiný záležitosti. A především jí nemohl odpustit Heydrich. Štěstí, že ho zlikvidovali, ten by ji snad i našel...“

„Komu vlastně dodávala ty zprávy?“

„Všem. Churchillovi pomohla s německým kódem Enigma, hodně jednala s Dullesem z CIA, zajišťovala napojení Rudé kapely orientované na Moskvu... asi každej, kdo něco znamenal, věděl, na koho se obrátit. Canarisovi zajistila spojení na západ...“

„Ale admirála Canarise zabili!“

„Proto se tak urychleně ztratila...“

Roger se už do sytosti vysmál. „Jednou v životě bych si přál říct někomu do očí: Ty nejseš žádnej doktor, od tebe bych si nenechal léčit ani kočku. Chápeš to?“

„To tě Vládcova kritika tak bere?“

„Vlastně, ani ne. Všecko to šlo moc jednoduše, cokoliv jsem si vymyslel, všecko mi prošlo. Chyba. Začal jsem být moc voraženej!“

„Kdežto teď máš po žížalkách!“

„Ani zdaleka ne! Jenom mi přestavěl figurky na šachovnici; dost dobrej důvod, abych začal zas trochu dráždit mozek. Uvidíme, kdo vyhraje, jestli já nebo on...“

„Hodláš si nadále zahrávat?“

„A čím jiným bych se bavil?“

Za těch řečí došli k paláci Monroesů a vešli dovnitř. Okamžitě se objevilo několik úděsně krásných dívek; velela jim princezna tak vznešená, až užasli: s pletí barvy bronzu, na vyholené hlavě čelenku s královským hadem, oblečená jen do šperků, ale těch bylo zase hodně a všude, kde to bylo možné. Samozřejmě v uších, nose, prsních bradavkách, pohlavních orgánech...

„To je Širin, vládkyně mého harému.“ představil Roger.

Širin se jim poklonila s nebývalou vznešeností.

Mike trochu zaváhal. Takové zjevy viděl naposledy na nástěnných malbách v hrobkách egyptských králů. Není pochyb, poprvé v tomto životě se setkal se živou Isidinou kněžkou. Odložili oděv a vstoupili do lázně. Po koupeli ve velkém bazénu je Roger pozval do další místnosti, kde se ponořili do rozměrné mramorové nádrže se sedačkami; voda byla příjemně teplá a rychle odstraňovala jakoukoliv únavu. Dívky jim přinesly zákusky, ovoce, horký čaj, studenou limonádu... Další se věnovaly péči o jejich těla, byly připraveny je masírovat, natírat vonnými oleji... ať jim napadlo cokoliv, jejich přání bylo okamžitě splněno.

Mike tohle zařízení neznal, ale to nemuselo nic znamenat, děti Monroesů neustále něco přestavovaly a upravovaly. Mírně odmítl svěřit se péči dívek, ale dobrou kávu ochotně přijal.

„Jde mi o to,“ navázal Roger na předešlou řeč, „Možná se budete smát nebo myslet, že jsem se zbláznil, ale mám občas dojem, že něco je jinak, než jsem to nechal. Samozřejmě Širin znám, přišla před nějakým časem cosi studovat. Má fakultu egyptské archeologie v Alexandrii, pak byla nějaký čas v Paříži, v Berlíně... říkám to dobře? Nějakou dobu jsme spolu chodili... a teď mi říká, že jsem jí dovolil zařídit si tady... jak to říkáš?“

„Experimentální středisko ústavu staroegyptské kultury.“ řekla Isidina kněžka se skromným úsměvem.

„A dovolil?“ zeptal se Mike.

„Určitě ano; proč bych nedovolil takovou maličkost? Zvlášť když je to moje manželka... uzavřeli jsme sňatek dle staroegyptských zvyklostí, Širin všechno perfektně rekonstruovala...“

„Tak co není v pořádku?“

„V pořádku je snad všechno. Jen jsem neodhadl, do jaké hloubky hodlá Širin ve své práci zajít...“

„Schválně, do jaké?“

„Mám v úmyslu obnovit říši faraónů.“ řekla princezna skromně.

„V jakém rozsahu?“

„Původním. Na původním území, to jest v Egyptě a okolí.“

„Tedy, obávám se, že s tím bude dost práce!“ namítl Enkra.

„To vím. Taky to nemíním stihnout hned.“

„Už jsem se lekl! Jak si to představuješ?“

„Přesný plán prozatím není vypracován, ale počítám s ním. Zatím musím shromáždit finanční prostředky a nadšené spolupracovníky. Počítám samozřejmě s vaší pomocí...“

Roger dodal: „Širin samozřejmě nepožaduje, abych to zaplatil; tak naivní není a taky bych to okamžitě zamítl! Ale rozjela jisté obchody, na které si sice půjčila z mých peněz, ale něco už řádně zaplatila a zbytek splatí v dohodnutých termínech, počítám. Další spolupráci nevylučuji, ovšem...“

„Chce, aby ses stal v novém Egyptě vezírem?“ ptal se Mike.

„Nikoliv. Chci, aby mi dovolil k tomu účelu vychovat našeho syna.“ usmála se Širin, opět tak skromně.

„Syna?“ znejistěl Mike.

Širin si hrdě přejela dlaní po bříšku. V pupku měla instalován velký zářivý briliant.

Mike polkl naprázdno. „Ano. Ovšem, chápu.“

„Kde vezmete vhodného faraóna?“ zamračil se Enkra.

Širin se usmála. „Nebudu ti zastírat, že počítáme do jisté míry s tvojí pomocí. Potěšilo by nás, kdybys byl ochoten...“

Enkra neřekl nic, jenom se mračil čím dál víc.

„Považujeme za chybné, aby to byl někdo svázaný s Monroesovským rodem. Jako matku si představujeme dívku pokud možno pocházející z údolí Nilu, zdravou, inteligentní... každou vhodnou kandidátku samozřejmě podrobíme patřičným zkouškám! Kdyby ses uvolil stát se otcem některých z těch dětí, velice by nás to potěšilo...“

„Otcem... některých?“

„Předpokládáme výběr z velkého počtu náhodně získaných jedinců. Vybudujeme určitou síť, která bude vyhledávat vhodné kandidáty; zřejmě v závislosti na poskytování lékařské péče domorodcům. Když najdeme někoho perspektivního, budeme se mu věnovat...“

„Na jak dlouho to plánuješ?“

„No... padesát let by snad mohlo stačit.“

Enkra otevřel úžasem pusu; Mike řekl jen: „Echm...!“

„Inspirovali jsme se tvojí snahou obnovit císařský režim tady v Arminu, komthure!“ uklonila se mu Širin.

Zrozpačitěl ještě víc. „No, ale...“

„Je víc takových skupin?“ zeptal se Enkra rázně.

„S egyptským zaměřením ne.“ ujistila ho.

„A s jiným?“

„Nemám přesný přehled. Určité záměry tu jsou...“

„Ale proč to všechno děláte?“ vzpamatoval se už trochu Mike.

„Ku cti a chvále Éset, mé Paní.“ uklonila se.

„Jak dlouho už to promýšlíš?“

„První nápad jsem měla už doma, za studií. Ale ke konkrétnímu rozpracování jsem se dostala až tady. Děkuji za pomoc...“

Mike něco zamručel; pro jistotu se věnoval své kávě a zákuskům. Roger si na něco vzpomněl:

„Širin, ty máš takovej přehled – co je to Sekta O.?“

Začala ochotně vyprávět, skutečně dost věděla; pokládali jí upřesňující otázky a chvílemi se hádali, ale bude možná lepší ty informace podat stručněji. Takže:

Asthra se svými inženýry ve Slunečním obzoru vynalezla stroj na očišťování celého těla, jehož součástí byl holicí systém na bázi odříznutí veškerého ochlupení ultrazvukem. Používá se při vstupu do systému Wallisu a bývá instalován všude, kde se instalují vzdělávací stroje, takže i Onga-Orangu. Ale také tam se našli šikovní inženýři; povšimli si, že vibrace vznikající při holení jsou na určité frekvenci příjemnější než jiné a usilovně hledali, až našli tu správnou. Zkrátka objevili hloubkovou ultrazvukovou stimulaci, která při holení hlavy působí i na mozek, a to velmi příjemně. U některých pokusných osob, mužů i žen, docházelo dokonce k samovolnému orgasmu.

Původním účelem bylo zpříjemnit postiženým holení hlavy; v Onga-Orangu jsou však hlavy nápadité a přišly na to, že výroba toho strojku je poměrně snadná a mohla by přinášet zisky. Vytvořili podstatně jednodušší zařízení, jakousi telefonní budku s přílbou, do které zájemce strčí hlavu, stiskne knoflík a holicí strojek mu začne rejdit po hlavě, zatímco vysílá ony příjemné vibrace. Dělá to, dokud nachází nějaké ochlupení a dokud nevyprší čas; přístroj to totiž nedělá zadarmo, ale po vhození nejdřív desetníku, potom čtvrťáku a teď už padesáti centů. Není to moc, jasně – ale když si to někteří nadšenci pouštějí každé ráno, případně i večer, je to zisk dolar denně na osobu. Oni by si to pouštěli i častěji, ale když na hlavě skutečně není co stříhat, nefunguje to.

Kde je problém? Odborníci se začali dohadovat, je-li takové ovlivnění mozku přínosné či škodlivé. Jednoznačně by nebylo o čem mluvit, kdyby se používalo, jak je původně určeno; ovšem když se stane pro určité osoby drogou? Vědci se dohadují, zda je to návykové a jaké důsledky by mělo okamžité přerušení. Současně přibývá mladých lidí, ochotných vyhodit jeden až dva padesátníky denně, přibývá automatů a zisků výrobce i distributora. Objevují se v místech, kde se shromažďuje mládež: hernách, diskotékách, sportovních zařízeních, plaveckých bazénech. Nesporně má rovněž řadu výhod: stimulace mozku vydrží několik hodin a má za důsledek dobrou náladu, rychlé chápání školní výuky, přebytek energie. Další, velmi kladné: snižuje zájem o alkohol, nikotin, marihuanu, dokonce snad i tvrdé drogy, ale to není prokázáno. Nezdobí se přehnaným množstvím šperků, nepotrpí si na barevné tetování ani se nesnaží něčím provokovat. Mládež, která si vibrace aplikuje, je zdravá, spokojená, veselá, šťastná...

Kde je tedy problém? Těžko přesně definovat, ale zdá se, že se vibrace víc než ostatních staly oblíbenou stimulací pro kastu šúdrů, přistěhovalce a méně inteligentní osoby. Šlechta jej taky využívá, ale ne tak často, spíš účelově, jak je zapotřebí, kdežto chátra bezúčelně. Někteří to kritizují, jiní chválí a mladí se jen diví, proč je o tom tolik řečí. Kdyby sis, pitomče, namísto žvanění vrazil hlavu do vibrátoru a pustil si dávku, měl bys hned lepší náladu! Dělá to už řada dospělých i starých, ovšem taky čím dál mladších dětí. Hloupé je, že je to na nich na první pohled vidět; každodenní holení hlavy vede k opálení a zdrsnění pokožky, která už není tak jemná jako při méně časté aplikaci.

Nadšení zastánci vibrátoru se, částečně pod tlakem nepříznivé reakce okolí, sdružili do volné organizace, které se časem začalo říkat Sekta O. Ve skutečnosti se nejedná o žádnou sektu, nemá nic, co by se dalo nazvat programem a cílem. Jediným zájmem členů je, aby jim druzí dali pokoj a nechali je dělat, co sami chtějí. Až v poslední době se pár lidí pokusilo dát své sektě ideologický náboj, nejspíš aby dokázali, že i v Onga-Orangu jsou schopni něco vymyslet. Že byli nazváni sektou, je pro ně určitým zdrojem hrdosti; doposud je každý označoval za pitomce.

Čím jsou nebezpeční? Těžko říct. Posedávají po zábradlí či po lavičkách v parku, tiše čumí do blba a vypadají spokojeně. Co dělali předtím? Posedávali po zábradlích a lavičkách, čuměli do blba a čekali, až se stane něco, co by je pobavilo. Rádi pouštějí hodně hlasitou hudbu, pokud možno takovou, jaká rozčiluje všechny ostatní. Snížili spotřebu piva a cigaret; skeptici ovšem říkají, že na ně nemají kvůli padesátníkům naházeným do vibrátorů. Komu teda (sakra) vadí? Proč na ně Vládce upozornil?

Po vysvětlení měl Roger pocit, že jediným důvodem je zapojit ho do činnosti natolik nesmyslné, aby už neměl čas na nic jiného. Širin ani žádná jiná nebyla schopna mu odpovědět; jen vysvětlila, že už vibrátor zkusila a líbilo se jí to, ale stejně se dává holit od kamarádek, přičemž na sobě zároveň zkoušejí rozsáhlý soubor sexuálních dráždění. Patří to do systému tajemství harémů, o kterém bude asi lépe nic nevědět.

„Uděláme s tím něco?“ ptal se svých společníků.

„Já rozhodně ne.“ řekl Mike klidně, „Jsem rád, že už takové věci řešit nemusím. Ale vy klidně můžete...“

„Vím, co uděláme,“ řekl Enkra, „Pojedem na jih a zůstaneme tam tak dlouho, až se jim po nás začne stýskat. Však přijde doba, kdy nás budou potřebovat, a pak nás hodně rychle zavolají!“

„Jak chcete,“ usmál se Mike, „Jen se držte, děti. Teď už je to na vás. Jenom na vás...“

Errata:

30.05.2021 11:43