Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nemuseli jít až na hlavní cestu. Právě šli po místní silnici v Rossa Blance a dohadovali se, kde by se asi měli připojit na hlavní, když s kvílením brzd zastavil těsně před nimi otřískaný náklaďák s černou labutí na dvířkách.

„Hele, patříte ke smečce?“ ptal se řidič, vykloněný okýnkem bez skla. Mohlo mu být tak nejvíc šestnáct.

„Jako k Santanuevovi? Zrovna k němu jdeme...“

„Potřebuju někoho na nakládání cementu. Chcete se svízt?“

„Jasně,“ řekl Jackie za všechny. „Jestli jedeš do Obzoru!“

„Nejdřív musím naložit, potom tam pojedem.“

Vylezli si na korbu a vyrazili do přístavu. Řidič to tam znal, proplétal se obratně mezi kupami všelijakého nákladu a proklínajícími nakladači, a zajel tak daleko na molo, jak jen to vůbec šlo.

„Jasně,“ řekl, když vystoupil. „Jako obyčejně nic neklape. Měli tu dávno bejt, a kde jsou? Sami vidíte!“

Vylezli a sami viděli, že tu nikdo není.

„Já jsem Jeff,“ řekl řidič a podal jim ruku. Potom nasypal každému z papírového pytlíku hrst oříšků. Sedli na molo, rozbíjeli dlaní oříšky a pojídali jádra. Moře jim přívětivě hladilo bosé nohy, občas přišla větší vlna, která je pohladila celé, tomu se vždycky smáli. Nemohli se nijak bránit, protože museli držet oříšky, aby jim neuplavaly – zato slupky skončily vždy v oceánu, který ani zdaleka nebyl čistý.

Konečně se objevila šalupa stejně otřískaná jako náklaďák a její posádka se chystala zakotvit. Jeff zručně chytil lano, všichni pomohli přitáhnout záď k molu a uvázali loď k úvazišti.

Všichni kromě Kate, která jako dívka byla poslána pomoci počítat, se jali nosit z lodi po úzkém prkně pytle a nakládat na auto. Moc dlouho to netrvalo a bylo naloženo, že těžko chytalo dech. Loď odrazila a Jeff nastartoval.

„Vmáčknem se do kabiny všichni? No, snad jo...“

Vmáčkli se, i když se dost lisovali. Jenomže, arminské děti nejsou z cukrkandlu. Tak vyrazili, nejdřív po silnici a potom po cestě do stepi. Což nebylo tak lehké, jak se to říká, protože ta cesta byla více méně nezpevněná půda, jakou vytvořila příroda. Občas náklaďáky vyhrabaly hluboké díry, do kterých jejich vozidlo se skřípěním zapadalo a s mohutným chrchláním a kašláním se hrabalo ven. K tomu ještě navíc Jeff při každém takovém případě radostně volal:

„Nezapadli jsme! Zase jsme nezapadli!“

Pak se stalo, že v jednu chvíli auto nemělo dost síly. Kola se bezmocně protáčela, písek vířil, ale nic se nelepšilo. Takže byl Jeff nucen říct: „Tak už je to tady! Už jsme zapadli!“

Všichni vylezli a šli se podívat. Jeff dokonce vlezl pod kola, kroutil hlavou a říkal: „To půjde. To bude dobrý! Stačí nějaký protismykový žebříky. Kate, umíš šoférovat?“

Kate samozřejmě neuměla. Ale byla posazena za volant a Jeff jí dal řidičský kurs slovy: „Motor ti nastartuju. Takhle hodíš jedničku, až ti řeknu. Vyjedeš, a až budeš na pevným, zastavíš. Takhle, povytáhneš klíček. Volantem kruť jenom, když si budeš chtít hrát. A neujeď nám moc daleko!“

Vytáhl stočené balíky provazových žebříků, které ovšem nebyly určeny ke šplhání, ale k podkládání kol. Kluci mu je pomohli položit, pak se všichni tři opřeli vzadu do postranice a Kate zařadila jedničku. Auto zavylo, zakňučelo a vyrazilo vpřed. Chvilku se kolébalo jako kačena, potom se ale dostalo na pevnou zem a už zas mohlo jet. Kate zastavila, kluci doběhli a naložili i provazy.

„Fajn, můžeme jet dál,“ řekl Jeff. „Zatím to šlo dobře.“

„Bude hůř?“ ptal se Enkra.

„Doufám, že ne. Ale radši to zaklepu na dřevo.“ A protože tu žádné dřevo nebylo, zaklepal Enkrovi na čelo.

A už se zas řítili stepí. Jeff byl dobrý šofér v tom smyslu, že nikde nezastavoval a nedal se ničím vyvést z míry. Soudil, že život je už tak dost komplikovaný, než aby si ho ještě on sám komplikoval předpisy o silniční dopravě.

„Teď všichni tři držte palce,“ řekl za chvíli. „Vjíždíme do oblasti šotů. Tak bacha...!“ rozjel se na plný plyn.

„Co jsou to šoty?“ ptala se Kate.

„Solná jezera,“ řekl Enkra. „V poušti někdy bývají. Taková nesmyslná slaná bažina. Snad to projedeme...“

„Jasně! Jsem král řidičů!“ volal optimisticky Jeff. Kolem nich začala stříkat špinavá slaná tekutina, vzdáleně připomínající vodu. Jeli mezi řadou zatlučených kůlů, označujících sjízdnou cestu, a jejich auto řvalo jako raněný slon.

A potom se to stalo. Levé zadní kolo zahrabalo naprázdno, auto se v té rychlosti natočilo, chvíli ještě bruslilo po silnici, ale pak zajelo zadkem napřed do bažiny. Porazilo při tom jeden kůl a zřejmě se o něj zastavilo, protože dál neklouzalo. Ale taky nemohlo samo vyjet.

„To je radosti v malý chaloupce!“ řekl Jeff, vyskočil do bahniska a brodil se dozadu. „Pojďte si taky užít tý legrace!“

Pochopitelně se nedali prosit. Taková maličkost jako slaná bažina je nemohla zastrašit. Vyskákali do vody a šli za ním. Vzadu v bažině to bylo Kate po prsa. Jeff se už potápěl a ohmatával terén.

„Když to dobře půjde, vyjedem,“ řekl, když se vynořil a vyplivl odporně chutnající solnou kaši. „Zkusíme žebříky... ale asi to bude málo. Ještě že je nás tolik...“

Žebříky podkládali samozřejmě všichni. Když se vynořili, smáli se jeden druhému, všichni měli vlasy slepené dohromady a tváře špinavé k zoufání.

„Zkusím vyjet,“ řekl Jeff. „Ještě počkejte...“

Zkusil to. Kola se ve vodě protáčela, motor řval, slaná kaše lítala všude kolem. Auto se pohnulo, ale nevyjelo.

„Máme poslední šanci,“ rozhodl Jeff. „Svlíkat!“

Všichni se svlékli. Bylo štěstím, že na rozdíl od normální situace měl každý dost oblečení, neboť všecko podložili pod kola. Potom to Jeff zkusil ještě jednou a tentokrát se to povedlo. Ovšem v šatech, které se jim podařilo v bahnisku najít, byly slušné díry a v žádném případě to už nebyly obleky pro dámu a mladé gentlemany.

„To nic,“ smál se Jeff. „Přijdou třeba horší časy a bude se nám to ještě hodit...“

Už se neoblékali, hodili všecko dozadu a vyrazili zas na další cestu. Slané bahno na nich pozvolna usychalo a jak schnulo, zdálo se, jako by byli posypaní stříbrným prachem. Zvláště sůl usazená ve vlasech se leskla ve slunci jako diamanty.

„Tohle bych si udělala, až půjdu někam na diskotéku,“ řekla Kate, která se obdivně prohlížela ve zpětném zrcátku.

„Však si tím holky pudrujou vlasy, když chtějí vypadat,“ řekl Jeff s převahou. „Pak se můžem jít vykoupat k moři, je kousek od města...“

„Proboha, kde už je to město?“ ptal se Enkra. „Je pomalu k polednímu, a my jsme pořád ještě na poušti!“

„Za chvilku tam budem. Neboj, oběd ještě stihnem!“

A skutečně. Za chvíli nato se na obzoru objevily jakési nezřetelné siluety staveb, připomínajících zříceniny. Potom si všimli větrníků, točících se v dost ostrém větříku a čerpajících vodu. A oslnivě se lesknoucích zrcadel.

„Sluneční kolektory. Ty znáte, ne?“ vysvětlil Jeff.

Taky potkali několik vozidel. Neuvěřitelně rozmlácený autobus na chvíli zastavil a jeho řidič křičel: „Kde jsi zapadl?“

„V šotu – je tam vyvrácenej kolík, nestihli jsme ho dát do pořádku. Dávej tam pozor, nebo zapadneš taky!“

„Jasně. To je hrozná cesta! Řekni to náčelníkovi, ať už se s tím konečně něco udělá...!“

„Jo. Zavezou to hnojem.“ řekl Jeff a vyrazil vpřed.

Pak se dostali mezi zavlažovaná pole, na kterých tu a tam pracovaly skupiny dětí a mládeže. Ale Jeff měl svůj úkol, mířil přímo ke stavbám, které odtud už nevypadaly jako zříceniny, ale jako staveniště.

Na vykládání se našlo dost ochotných rukou, takže to šlo dobře. Enkra a Jackie shora podávali pytle, Kate odpočívala. Nějaký vyšší velitel se zeptal Jeffa: „Jak to šlo? Nějaký problémy?“

„Nezdá se... Nikdo si nás moc nevšímal...“

„Je to dobrý zboží. Až budou mít, vezmem od nich zas...“

„Jo. Říkal, že by se to dalo třeba příští sobotu...“

„Hlavně, aby do toho nikdo moc nešťoural...“ řekl náčelník a šel.

„Vypadá to, že ten cement ukradli.“ usoudil Enkra.

„Jak se tak rozhlížím, řekl bych, že toho ukradli víc.“ prohlásil Jackie. „Podívej se na tu techniku!“

Technika to byla skutečně překvapivá: dílem zcela moderní, dílem vyřazené vraky všeho možného, které někdo ledabyle zflikoval a odtáhl do pouště. Smečka zřejmě zápasila s finančními potížemi a brala, kde se dalo.

Když doskládali, vydali se s Jeffem ke kuchyni. Zdaleka už cítili příjemnou vůni a když dostali každý na plechový talíř pořádnou porci zeleninového sabdží a k tomu čerstvý krajíc chleba, byli zcela spokojeni. Sedli do písku a dlabali, až se jim za ušima dělaly boule.

Jeff jim někam zmizel – vydali se k náklaďáku a nalezli ho opuštěný. Takže chvíli bloumali sem tam, až si jich všiml nějaký mladík. „Hele, vy nemáte co dělat, nebo co?“

„No, moc toho nemáme,“ řekl Jackie. „Totiž, my bysme potřebovali mluvit se Santanuevou. Nebo s Asthrou.“

„A co, nejste spokojeni se svým zařazením? Na to stačím snad i já, abych vás přeložil, ne?“

„My jsme z Kingtownu. Enkra Weston a Jackie Therlowe...“

„Enkra... cože?“ náčelník se podíval na Enkru a podivil se. „Ty jseš opravdu náš princ?“

„Jo, to jsem. Ale to neznamená, že bych nemohl pomoci...“

„Santanueva bude támhle u tavicích čoček. Trefíte tam, nebo vás mám zavést? Asthra... nevím, kde je...“

„Děkujem,“ řekl Enkra. „My už to najdem...“

Šli po staveništi a vyhýbali se pracujícím. Město bylo prozatím ve stádiu výstavby hlavních objektů, paláce a společenských domů. Jediné, co skutečně už stálo, bylo kino a krytý bazén. Krytý ale nebyl proto, že by venku byla na koupání moc zima, ale aby při písečné bouři nenafoukal písek do vody a nevytlačil ji ven, jak se to stávalo otevřeným bazénům. Koupat se chodilo ale až večer, teď měli všichni moc práce na stavbách.

Už zdálky viděli veliké skleněné čočky, otáčející se na dost pochybné ocelové konstrukci. Řídili to lvi, kteří se v takové práci vyznali odedávna – tavili tak svou slavnou lístkovou ocel. Tady se ovšem ocel netavila, tady se vyrábělo něco jiného a kamarádi dlouho nemohli pochopit, co. Většinou se používalo jemnozrnného písku přímo z pouště a protože byla potřeba skutečně co nejmenší zrnka, písek se několikrát pečlivě přesíval. Pak se nasypal do míchačky a přidávaly se k němu nějaké přesně odvážené ingredience. A taky voda, kterou sem nosili od nejbližšího větrného čerpadla.

Velel tomu veselý mládenec v brýlích, který měl na prsou vytetován znak chemické fakulty Kingtownské university. Toho se taky ptali po Santanuevovi.

„Teď tady byl, ale odvolali ho. Jenže za chvíli přijde, chtěl vidět, jak to dopadne. Počkejte si tady na něho...“

„Můžem se dívat, co to děláte?“ ptal se Enkra.

„Jasně! Hele, nechce se vám čůrat? Kdyby jo, tak ne jen tak do písku, ale támhle do toho kýblu, přidává se to do těsta! V lidské moči je spousta nerostných surovin, který nám pomáhají!“

„A co to děláte?“ ptal se Enkra. „Hele, řekni nám to! My máme ve škole taky chemii, snad to pochopíme!“

„Proč ne? Zkrátka, děláme keramické dlaždice. Podívej, tohle je forma. Nalejem tam tu masu, až bude pořádně rozmíchaná, a strčíme to pod čočku. Sluníčko nám pomůže, je to pracovitej kamarád. Kdybych tam strčil ruku, tak mi do ní za pár vteřin propálí díru jako vrata...“

Zkoušel sáhnout do masy a prohmatat ji v prstech, a zřejmě byl velmi spokojen. Zastavil míchačku a dal nasypat do formy přesně odváženou dávku. Tu potom rozetřeli pečlivě do stejné vrstvy a dlouhou kovovou vidlicí zasunuli pod čočku. Nějaká dívka počítala na logaritmickém pravítku, je-li ohnisko přesné – zřejmě bylo, protože za několik vteřin se hmota začala tavit. Veselý mladík kontroloval, jak to pokračuje, občas přesunul formu o pár milimetrů. Za minutu pak formu vytáhl, převrátil a vyklepal dlaždici, svítící pastelově modrou glazurou.

„No, šlo by to,“ řekl, vzal dlaždici opatrně do kleští a prohlížel si ji. Potom vzal kladívko a oklepával ji – zvonila všude stejně a ten zvuk mu byl příjemný.

„Není to moc bledý?“ ptala se dívka. „Snad trochu víc té modré barvy by tomu neuškodilo...“

„Ne, tohle je přesně ona. Další várka bude o stupeň tmavší, a tak pořád dál. Ty poslední, co budou až na vršku kupole, musejí být nejtmavší. Viděl jsem plány...“

„Na co to bude?“ ptal se Jackie.

„Na kupoli posluchárny místní školy.“ mladík ukázal na jednu ze staveb, ze které zatím stály jenom obvodové zdi.

„Celá škola bude obložená takovýma dlaždicema. Jako medresa v Samarkandu, jestli ji znáte.“ řekla dívka.

Mladík dvakrát šikovně klepl kladívkem do dlaždice a přerazil ji. Pečlivě zkoumal lom, oklepával, pak ji ještě jednou přerazil na čtvrtiny. Domlouval se s dívkou a zřejmě byli spokojeni.

„Zavoláme Santanuevu. Myslím, že to bude dobrý.“ řekla.

Mladík vytáhl z vaku zrcátko a začal jím blikat v přesně určeném směru. Pak chvíli čekal, a za několik okamžiků se k nim z té strany vydal jezdec na koni. Když přijel blíž, poznali ho.

Od doby, co ho Enkra viděl naposledy, Pedro Santanueva zhubl, byl téměř kostnatý. Tvář měl šedivou od prachu a unavené oči, ale energie mu nechyběla. Seskočil s koně, prohlížel dlaždici a nechal si líčit, jak to jde. Nakonec rozhodl, že je to v pořádku a může se najet na sériovou výrobu.

Pak si všiml kamarádů z Kingtownu a podal jim ruku. „Přišli jste se podívat, co stavím v poušti? Je dobře, že to budete vidět. V tomhle městě budeš vždy vítán, můj princi...“

„Zdá se, že to bude skutečně velké město,“ řekl opatrně Enkra, prohlížeje si staveniště podobné rozvalinám.

„Myslím, že nebude ani tak veliké, jako důležité. Máme zatím veliké plány... ukazoval jsem ti, kde co bude?“

„Ne. A poznat se to zatím nedá.“

„Tak tam bude vládní palác. Naproti bude velký umělecký palác, divadlo, kino... to už stojí. Tam, jak je krytý bazén, bude palác sportu. A vzadu potom obytná čtvrť. Výškové domy pro obyčejné zájemce, pro ty, co na to mají, čtvrť vilek. Všechno to bude schované a utopené v zeleni...“

„Tomu, co postavíš, věřím,“ řekl Enkra. „Ale ta zeleň... to se mi zdá přece jen trochu přehnané!“

„Už jsme začali. Viděl jsi ta pole kolem města?“

„Viděl. Zatím živoří.“

„Když jsme sem přišli, nebylo tu nic. Zkrátka vůbec nic, jen takové údolí. Všechno jsme vybudovali my! Každý, kdo sem přijde, zasadí jeden stromek. Za dvacet let budou ty stromy dávat stín! Stromy přivolají deště, vyroste nová tráva a voda se bude držet v zátočinách... usídlí se tu ptáci a zvěř si najde doupata v našich lesích...“

„Nevěřím, že se ti tu podaří vypěstovat skutečné lesy.“

„Kdybych tomu nevěřil, nežil bych tady,“ řekl Santanueva skoro přísně. „Viděl jsem osady stepňáků. Založili si svá sídla na té nejpustší zemi a vytvořili ráj na zemi. Taky já to dokážu udělat. Věřím tomu!“

„Stejně. Čekat dvacet let...“

„Vynalezneme metodu, jak urychlit růst stromů. Dostatek vody a naše ruce změní poušť v ráj...“

Nezdálo se, že by byl Enkra docela přesvědčen. Santanueva ale mluvil s čím dál větším nadšením:

„Sem, za mnou do pouště, přišli ti nejlepší z nejlepších, kteří nemají nikde jinde možnost uskutečnit svoje ideály! Proto šli sem, proto mi pomáhají! Já věřím, že ti lidé to dokážou. Kdybych tomu nevěřil, nemohl bych dál velet takové práci!“

„Ta akce vyžaduje velké náklady,“ řekl Jackie. „Máš na to?“

„Dal jsem na to všechno, co má moje smečka. Teď prodáváme, co získáme. Zlato, perly, diamanty. Všecko jsem prodal vládě za stroje a stavební materiál. Teď už to jde, ale za dřívějších časů to bylo zlé...“

„Viděli jsme tu tvou techniku. Myslíš si doopravdy, že to není katastrofická situace?“

„Ne. Dřív jsme ji neuměli opravovat a udržovat v chodu, teď už to umíme. Dřív jsme neuměli stavět větrníky. Dřív jsme neznali technologii keramických dlaždic a cihel, teď už je dokážeme udělat dokonale. Pojďte se podívat, jak děláme nosníky!“

Vedl je k nejbližšímu staveništi – tam měli postavenou podobnou čočku z obrovského kusu skla a pod ní se pomalu spékala písková malta okolo svazku ocelového drátu. Vytvářela se tím betonová traverza, která zřejmě patřila do nosné zdi stavby.

„Písek,“ Pedro sáhl do malty a rozemnul ji v prstech. „Všechno kolem je písek. Zjistili jsme, že má vysoký obsah křemíku. Dokážeme jej spékat v něco podobného sklu, o vysoké tvrdosti a nosnosti. Zpočátku byla ta hmota velmi křehká, ale vynalezli jsme přísady, které tomu pomáhají. Dnes máme hmotu, do které můžeš střílet dělem a ona se nerozbije!“

„Tamty dlaždice šly lámat dost lehce...“

„To byly obklady, ne nosné zdivo. Máme kvádry, vyztužené ocelovými dráty. Postavili jsme k tomu účelu také menší ocelárnu. Sbíráme železný šrot a vyrábíme si profily, jaké potřebujeme. Mám ještě nějaké návody od svého děda Juana, ten byl prvotřídní metalurg. A taky vlastní návody od svých lidí...“

„Nová technologie? Je drahá?“

„Vyžaduje vlastně jenom práci, rukou ku pomoci máme prozatím dost. Kromě toho, obnovil jsem přijímání nových lidí. Nebo aspoň jsem k tomu položil základy...“

„Jakých lidí?“

„Sbíráme ve světě mladé, kteří chtějí žít s námi a poslouchat naše zákony. Nebo... bereme i ty, které jejich vlastní společnost nechce.“

„Jakým způsobem?“

„Občas se našim podaří někoho přesvědčit. Víš, potřeboval bych od tebe něco, princi. Povolení, abych mohl získávat lidi...“

„To znamená přesně co?“

„Ve světě žije spousta dětí, co jsou samy. Například ve všelijakých těch... polepšovnách. Někteří jsou možná už zkažení, ale mnoho jich dokáže ještě začít jinak, než jak jim dala možnost jejich společnost. Chtěl bych je. Když to půjde, koupit nebo... zkrátka, získat je.“

„Chceš je třeba ukrást?“

„Když to jinak nepůjde, tak třeba ukrást. Okovy je zapotřebí zlomit, zajatce osvobodit! Naše zákony říkají, že každý, kdo je uvězněn, má právo a povinnost se osvobodit a jeho kamarádi mají povinnost mu přispět ku pomoci. Proto chci já osvobodit ty, co jsou nespravedlivě uvěznění mezi lidmi.“

„Myslíš, že s tebou půjdou?“

„Ty myslíš, že ne?“

„Taky jsem byl zavřen v takové polepšovně. Našel jsem tam všelijaké lidi, dobré i zlé.“

„Vím to, ale z úcty k tobě jsem to nechtěl připomínat.“

„Jak poznáš, kdo stojí za to, aby byl zachráněn?“

„Já možná ne – ale má země to pozná velice rychle. Kdo nevydrží, musí odejít. A bude sám chtít odejít. Kdo zůstane, je náš bratr a má právo být tady s námi. Já věřím, že těch, co zůstanou, bude většina.“

„Nabízíš jim tvrdý život, strádání, nepohodlí, nedostatek všech základních potřeb pro život. Co jim za to dáš?“

„Svobodu.“

Enkra se obrátil stranou a rozhlížel se kolem sebe. Santanueva řekl naléhavě: „Zdá se ti to málo?“

„Pro někoho je to víc než život.“

„Tak co! Dáš mi to svolení?“

„Konkrétně – k čemu?“

„Moji agenti projdou světem. Když narazí na někoho, kdo se jim bude zdát použitelný, kontaktují ho a když bude souhlasit, pomohou mu. Zajistí odpovídající dokumenty a přepravu sem k nám. Pochopitelně bez vědomí místních úřadů, na vlastní pěst. Jde mi o to, abys dovolil poskytnout jim útočiště.“

Enkra mlčel a přemýšlel. Po chvíli řekl dost vážně: „Za prvé nemám ještě moc něco takového rozhodnout. Za druhé bych se měl o tom poradit s Rogerem. Za třetí bych měl zjistit sám, jaká je skutečnost s těmi lidmi. Promyslím to a dám ti odpověď.“

„Kdy?“

„Blíží se prázdniny... Snad po prázdninách?“

Pedro potřásl trochu nespokojeně hlavou. Potom ale se usmál. „Dobře, tak po prázdninách. Zatím prozkoušíme cesty a spojení, a třeba někoho i seženeme, abychom to viděli v praxi.“

„Dobře. Možná bude ta praktická stránka zajímavá. Dohodneme se.“

Podali si ruce. Pak se vydali k dalšímu staveništi.

„Kromě toho,“ řekl Santanueva. „Chtěl bych ještě jednu takovou maličkost. Jestli moje město dostoupí počtu obyvatel vyššího než deset tisíc, měla by pro ně platit M-zóna.“

„Jo, takový je zákon.“ souhlasil Enkra.

„Chtěl bych, aby moje město mělo výjimku.“

„Výjimky může udělovat jenom Vládce.“

„Jsi jeho syn. Můžeš mu navrhnout, aby nás vynechal. Nebo to zařídit nějak jinak. Přece se nebudeme oblékat...“

„Všichni tady chodí nazí. To je fajn, ale až sem začnou jezdit cizinci...“ zašklebil se Enkra.

„Až sem přijdou cizinci, přizpůsobí se oni nám a ne my jim! My jsme tu pány a my nechceme žádné zóny, ve kterých bychom nesměli vidět nahá těla. Je to naše město, ne město hlupáků z Vnějšího světa!“

„Tvá řeč je opovážlivá. Kdyby ji sir Lera slyšel, zřejmě by se pohněval...“

„Sir Lera, tvůj vznešený a moudrý otec, se může hněvat, jak chce. A pokud se rozhněvá, může mi i nadávat. Ale to je asi tak všechno, co může. Doufám, že kvůli tomu, že nebudem uznávat jeho M-zónu, nás neobsadí vojskem...“

„To jistě ne. Otec je milostivý. Ale... zákony...“

„Právě. Zákony musí vycházet ze skutečnosti. Který mladý člověk se dneska chce povinně oblékat, když ho k tomu nic nenutí? Člověk by měl mít možnost volby, zda se má obléci či nikoliv. A když to bude zapotřebí, jistě se každý rád přizpůsobí...“

„Ano, to jistě. Jenže... nevím, jestli to prosadíme.“

Jackie Therlowe poslouchal dlouho mlčky, ale teď řekl:

„Pamatuji si, co ti jednou řekl Vládce. Že jsi pánem nade všemi, kdo jsou mladší než ty, protože to jednou budou tvoji poddaní. Co kdybys prosadil zrušení M-zóny pro ně?“

Enkra se podíval trochu překvapeně, ale Santanueva se rozesmál. A k němu se postupně přidali ostatní, i s Enkrou.

„To není zas tak hrozně špatný nápad!“ řekl Enkra. „Slíbil mi, že se budu moci učit vládnout – a tohle přece je moje právo! Nezasáhnu do kompetence vlády, a přece něco udělám pro kluky!“

„Udělej to!“ řekl Santanueva.

„Hned, jak se vrátím domů, navrhnu to Korunní radě.“

Za řeči došli ke stavbě, kterou zatím Santanueva neoznačil nijak – ale bylo v ní živo, přízemí už bylo dostavěno a dokonce dost pečlivě uklizeno.

„Tohle je nemocnice,“ řekl Pedro poněkud nespokojeně. „Tady vládne moje sestřička Asthra... Chtěli jste ji vidět, ne?“

„Ano, právě za ní jsme přijeli...“ řekl Jackie.

„Tak půjdem dál. Nelekněte se, máme poměrně dost zraněných. I když se většinou jedná o maličkosti, je to dost nepříjemné. Je to vlastně jediná věc, která se nám nedaří...“

Vstříc jim přicházela dívka s dlouhými černými vlasy a výraznýma hlubokýma očima. Byla oblečena v bílém plášti a vypadala v něm starší, než skutečně byla. „To je návštěva! Ani jsem nečekala, že se princ přijde osobně podívat na moji práci!“

„Hlavně tě chtěla vidět tuhle Kate,“ Enkra postrčil dívku dopředu. „Chtěla by být čarodějkou jako jsi ty!“

„Jenže já nejsem čarodějka,“ řekla Asthra vážně. „Ani si nedovedeš představit, jak moc nutně bych potřebovala jí být!“

„Dokážeš toho dost, jak jsem viděl!“ řekl Jackie.

Asthra zvedla ruce. „Zkoušela jsem to... a opět bezvýsledně! Asi to nedokážu nikdy...“

„Co zkoušíš?“ ptal se Enkra.

„Slyšel jsi někdy o Živém Ohni?“

„Pohádky...“

„Moje babička Olivie zaklínala Živý Oheň a koupala se v jeho plamenech, když byla malá. Učí mne to, a věřím, že naučí.“

„Říkají,“ prohlásil Jackie opatrně. „Že se to nemůže podařit dívce, která není panna.“

„Abatyše Valerie nebyla panna a stala se čarodějkou!“ řekla Asthra zostra, téměř hněvivě. „Nezáleží na tom, jestli jsem měla milence, ale jestli se dokážu soustředit! A já to musím dokázat!“

„Kdybys to dokázala, tak co?“ ptal se Enkra.

„Pak nemusíme stavět tuhle nemocnici. Živý Oheň léčil zranění velice rychle a pomáhal těm, kteří do něj vstoupili, zahánět únavu a bolest. Vše, co člověka trápí, se dá vyléčit tím ohněm, všechno zlé a odumřelé oheň spálí. Proto ho chci umět ovládat...“

„Ale zatím neumíš.“

„Dokážu to. Musím to dokázat, i kdybych měla zemřít.“

Enkra přistoupil k trojnohé bronzové míse, stojící na jakémsi oltáři, a prohlížel si ji.

„Až v této míse vzplane Živý Oheň, započne nová éra života Arminu,“ řekla Asthra. „Zapálím oheň, a ze všech stran k němu přijdou lidé toužící po vědění! Otevřeme všechny pokladnice znalostí, které nám zanechali předkové, dáme napít každému, kdo žízní po poznání! Nastane jitro čarodějů a náš oheň bude opět hořet v Atanorském chrámu, jako tomu bylo za císařství!“

„A naše země bude opět středem světa a ze všech stran přijdou králové sklonit hlavu před naším vládcem!“ řekl její bratr. „Nový císař, Pán Tří Korun, usedne na svůj zlatý trůn a bude soudit Nebe i Zemi, jak má právo od věků do věků!“

„A tím císařem budeš ty!“ ukázala Asthra na Enkru. „Přichází čas, abychom se ujali svého dědictví! Také ty musíš splnit svou povinnost! Pamatuj si to!“

Enkra váhal. Koukal z jednoho na druhého a nevěděl, co říct. „Chtěl bych vidět ten tvůj oheň.“ řekl konečně.

„Zkusím to. Večer, až vyjdou hvězdy. Pomůžeš mi, děvče?“

Kate, na kterou se Asthra znenadání obrátila, zrudla.

„Já... jistě... chtěla bych...“

Asthra jí přejela rukama po čele a spáncích. Upřela své velké oči do jejích a něco jí šeptala. Kate neřekla nic, ale Asthra ji znovu pohladila po čele a Kate se překvapeně rozhlížela kolem.

„Myslím, že budeš dobrou Pannou Měsíce,“ řekla Asthra. „Dej mi to dítě, Enkro!“

„Patří Jackie Therlowovi. Je to jeho sestra.“

„Tak ty, Jacku. Dej mi ji!“

„Dát ti ji nemohu – ale bude-li chtít, může tady zůstat s tebou. Stejně něco takového měla v plánu...“

Asthra vyhlédla oknem na slunce. „Jděte teď všichni pryč. Budu si s ní povídat a vyzkouším, co dokáže, jestli ji uvedu do hypnotického spánku. Sejdeme se večer u moře...“

Chlapci vypadli i se Santanuevou. Enkra se ohlížel zpět, ale Asthra si Kate odvedla dovnitř.

„Myslíš, že to skutečně dokáže? To s tím ohněm?“

„Nevím. Získala někde staré knihy, ve kterých se píše o těch věcech. Nejen od Valerie, ale i Denise Baarfelta, kardinálova syna. Taky on byl zasvěcencem...“

„Stejně se mi nezdá možné, aby existoval nějaký Živý oheň,“ řekl Jackie. „Prý bylo možný na něj sáhnout a nespálit se, pálil neživé předměty, ale neublížil ničemu živému.“

„Je to tak. Otec mi o tom vyprávěl. Bylo dost lidí, co to uměli... pak byla válka a oni zahynuli nebo ztratili tu schopnost. Je to dost obtížné...“

„Co je k tomu zapotřebí?“

„Absolutního soustředění. Čaroděj ovládá oheň svojí vůlí...“

„Tak to ta naše holka nedokáže! Je to jen ztřeštěnej janek. Táta říká, že měla bejt radši kluk.“ povzdychl si Jackie.

„Nech to na Asthře, ona rozhodne...“ řekl Pedro. Rozhlédl se kolem sebe: „Čas letí, kluci! Chcete mi s něčím pomoci?“

„Jasně! Proto jsme tady!“

„Tak pojďte! Umíte lézt po lešení?“

„Aby ne! Žijem přece pořád v džungli!“

Vyšplhali se s ním po bambusové konstrukci až na samotný vrchol university a dívali se, jak tam připravují maltu na spojování dlaždic. Zatím už vypálili velké množství keramických destiček bleděmodré barvy, teď je pomocí kladky vytahovali nahoru.

„Vylezte si támhle nahoru, kluci!“ řekl Pedro. „Budete roztírat dlaněmi maltu a já budu klást do malty dlaždice. Dokážete to? Jste lehcí, snad to s vámi nespadne...“

Enkra vyzkoušel dost nepevné lešení a kroutil trochu hlavou. Ale přestal, když donesli dvě lana a uvázali jim je horolezeckými smyčkami kolem prsou. Pak tam ochotně vylezli a roztírali maltu, kterou jim zdola podávali. Pedro a několik dalších potom ukládali dlaždice, pečlivě podle odstínu, aby vytvořili patřičný dojem.

„Stejně je to divný, začínat dům od střechy,“ řekl Enkra. „Zatím je postavený jenom ten sál dole, a tahle kupole. A co ten zbytek, ten bude kdy?“

„Až doděláme kupoli, bude možné začít s přednáškami. Universita bude moci zahájit činnost. Potom sem přijdou studenti a budou ve volném čase pracovat na dalších objektech, které k universitě budou patřit...“

„Víš jistě, že sem někdo půjde?“

„Jistě! Každému dáme možnost, aby si své objevy ověřil v praxi! Tomu žádný skutečný vědec neodolá, to mi můžeš věřit!“

Enkra tedy nediskutoval a pracoval, dokud nebyly usazeny dlaždice asi v metrové šíři. Potom toho nechali, protože všichni byli umazaní až za ušima, a slunce se klonilo k západu.

„Půjdem se vykoupat, pak se navečeříme,“ řekl Pedro. „Děkuju kluci, pomohli jste nám...“

„Jestli chceš, ještě ti zítra pomůžeme!“ nabízel Jackie.

„Jistě, práce se najde pro každého...“

Slezli dolů a zespoda pyšně sledovali svoje dílo.

„Až bude kopule celá obložená, bude to fantastický!“ soudil Enkra. „Jako z nějaký arabský pohádky!“

„Celá universita bude obložená dlaždicemi,“ řekl Pedro. „Někdy ti ukážu plány...“

Někdo jim přivedl koně, nasedli a jeli k moři. Většina mladých končila a mířila sem také, jenže někteří pěšky. Kluci byli umatlaní až ke špičce nosu, takže vjeli přímo na koních do příboje a přinutili je zaplavat si. Teprve pak sklouzli z hřbetu do vody a nechali zvířata, aby se sama propláchla a pak vylezla na břeh. Chlapci ve vodě zůstali – voda byla teplá a oni neměli tak často možnost koupat se v příboji. Enkrovi voda podrazila nohy a chvíli jím mlátila o písek, což ostatním přišlo hrozně k smíchu, dokud se jim nestalo totéž.

Pak, když se vykoupali a odrhli ze sebe všechnu nečistotu, lehli si na písek a odpočívali. Slunce se pomalu nořilo do vln a oni je pozorovali s okouzlením, které člověka přepadá jen na břehu moře. Až když zmizel poslední kousíček, obrátili se a šli k ohni, který tam byl mezitím zapálen.

Enkra byl nezvykle potichu a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Jackie se na něj dvakrát obrátil s nějakou otázkou a Enkra odpověděl dost nepřítomně – až najednou řekl:

„Pedro, přemýšlel jsem o tom, že byste si měli spravit tu silnici. Pomalu se sem nedá jezdit...“

„Na betonový nebo asfaltový povrch zatím nemáme! Já vím, že je to mizerná cesta, ale asi taková bude muset prozatím zůstat...“

„Já... přemýšlím nad tím. Zaujala mě ta technika vypalování dlaždic. Víš, říkám si, kdyby se ta čočka dala na kolečka a kdyby se pomalu posunovala, mohlo by to spékat písek přímo na zemi. Že by se jako celá ta cesta udělala tak, že by se písek jenom stavil dohromady... v takovou velkou dlaždici!“

Pedro se začal smát, ostatní se k němu přidali. Taky Enkra se začal potměšile usmívat, jako by to byl vtip – a přestal, až když si všiml, jak Santanuevovi tuhnou rysy.

„Počkej! Kdyby se to uhladilo a přidávaly se rovnoměrně jednotlivé přísady, míchalo se to přímo na místě s pískem... počkej tady!“ vyskočil a odběhl do tmy. Za chvíli se vrátil s tím veselým mladíkem, který jim ukazoval postup tavení dlaždic. Diskutovali a mávali okolo sebe rukama a navzájem si dokazovali, že to nejde, ale oba se snažili najít způsob, jak by to šlo. Sedli si k ohni, ale hádat se nepřestali.

„Zkusíme to spočítat,“ říkal Santanueva. „Zítra se pokusíme něco s tím udělat. Ale budeme potřebovat novou čočku. Reorti se musí vytáhnout a udělat ji co největší...“

„Bude to potíž. Musíme jim vysvětlit, na co to chceme.“

„Jsou to chytří chlapci, jistě nás pochopí!“

„Tím si právě nejsem tak jist...“

Na ohni se peklo tele. Klukům se sbíhaly sliny a nemohli se dočkat, až bude hotové, vzali své lovecké nože a upižlávali ty nejupečenější kousky. Někdo přinesl dost tvrdé chlebové placky, aby měli do čeho maso brát a nepopálili si prsty. Chvilku to trvalo, ale nakonec se najedli docela dobře a zapíjeli to šerbetem nebo něčím podobným.

U jednoho z ohňů se začalo hrát na kytaru a zpívat, všichni se přidali. Kluci se toulali od jednoho ohně ke druhému a všude poslouchali, co se povídá – někdy to byly zajímavé věci, tak si na chvíli sedli a špicovali uši. A šli zase dál, když je hovor přestal zajímat.

Pak našli u jednoho ohně sedět Asthru. Byly s ní tři další a taky Kate; když viděla brášku Jacka a Enkru, hned se k nim vrhla. „Kluci, tady je to fajn! Víte, co se mnou všechno Asthra dělala? Uspala mě a dávala mi všelijaký zábavný pokusy... Viď, Asthro?“

Čarodějka se zvedla od ohně. Její oči v temnotě zářily jako oči šelmy. „Kate je skvělá dívka... nechám si ji tady. Jacku, požádáš doma, aby mi ji tu nechali?“

„Jak... i přes prázdniny?“

„Dokud sama bude chtít. Nechci ji tu držet násilím, ale chci ji tady podržet, dokud to bude nutné.“

„Já tady ale chci zůstat!“ řekla Kate rychle.

„Ale... přeci jsme plánovali všelijaký akce,“ namítal Jackie. „To všecko necháš plavat?“

„Já někdy přijedu podívat se domů... vezmu si taky nějaký věci. Ale zatím tady chci zůstat...“

„Je to tvoje věc,“ řekl Jackie, pořád ještě ne zcela přesvědčený, že je to správné. „Můžeš si dělat, co uznáš sama za vhodný. Ale stejně je to takový divný. A naši se budou divit..“

„Asthra slíbila, že mě naučí pracovat s ohněm! Já chci poznat Živý Oheň! Věř mi to!“

„Sama to neumí.“ řekl Enkra.

Asthra po něm blýskla očima. „Dokážu to! Není daleko ten den...“

Enkra pokrčil rameny. Jackie řekl: „Dobře. Když chceš, zůstaň tady. Ale přijeď domů, říct to našim. Aby si nemysleli, že jsem tě tady vyměnil za závodního koně nebo jinou užitečnou věc...“

„Jasně, přijedu příští sobotu. Za ten týden Asthra zjistí, jestli mám talent na tuhle práci, a napíše to našim!“

Jackie ji pleskl do ramene a zasmál se. „Tak dobře, když chceš! Budu mít švícu čarodějku! Jsem zvědavej, jestli mi budeš něco platná, když tě budu potřebovat!“

„Jen co se naučím, to něco uvidíš!“ slibovala.

Přišla sem jedna z Asthřiných dívek a žádala Kate, aby jí něco vysvětlila. Kate koukla na Asthru a když ta neměla námitek, odešla s tou dívkou. Ostatní odběhly s ní a Asthra zůstala s chlapci sama. „Sedněte si! Chci vám říct, proč ji nechávám tady. Chci s vámi mluvit jako s dospělými muži a bude lepší, když ona o tom nebude vědět.“

Kluci se tvářili dost neinteligentně a netrpělivě vyčkávali, o co se bude jednat. Asthra řekla:

„Tvá sestra, Jacku, je už dospělá žena. Možná tobě to nepřipadá, ale přišel její čas a je zapotřebí, aby byla chráněna před každým, i před sebou samotnou. Ještě o tom neví, ale je připravena stát se ženou.“

Enkra a Jackie se na sebe podívali. Enkry se to netýkalo, tak nechal řeč na Jackovi a ten řekl: „Vím, co myslíš. Ale ujišťuju tě, že na takový věci nemá naše Kate ani pomyšlení!“

„Taky jsem se nesvěřovala bratrovi se svými nápady, když mi bylo tolik, co jí,“ potřásla Asthra hlavou. „Řekla mi některé věci a snad nebude vadit, když je řeknu i vám. Je jeden člověk, který se jí líbí natolik, že je ochotna zapomenout se a podlehnout mu. Roger Monroes.“

Jackie si skousl rty a podíval se na Enkru. Ten mlčel.

„Roger je krásný muž a všechny ženy jsou potěšené jeho zájmem. Každá dívka jako Kate by byla ráda, kdyby jí věnoval svou přízeň. Prozatím to ještě nedošlo tak daleko, ale přijde léto, bude dost času a dost příležitostí. Nikdo nemůže zaručit, že se tvé sestře nebude chtít zažít s ním něco krásného...“

„Nesmysl!“ štěkl Jackie. „Nepřichází v úvahu! Na to je opravdu ještě malá!“

„A za sebe chceš ručit? Chceš mi říct, že tys ještě nikdy nepřemýšlel o žádné dívce?“

Jackie otevřel pusu, aby něco namítl, ale zarazily ho ty její veliké zářivé oči. Zas pusu zavřel, podíval se na Enkru a pokrčil rameny.

„A ty, Enkro?“

„Já ne!“ řekl Enkra rychle.

„Tak ještě chvíli vzpomínej. Jackie, chceš nám něco říct, nebo si to chceš nechat pro sebe?“

Jackie Therlowe chvíli váhal. Pak sklopil oči a řekl: „Enkro, pamatuješ, jak jsme se byli koupat na Diettermannově plantáži u toho jejich rybníka?“

„Ani mi nemluv! Tam byla voda jako kafe! A ty jejich malý na nás pořád dorážely...“

„Právě. Diettermannovi mají z obou rodin spoustu dětí a ty škvrňata jsou děsně opísklý. Pořád provokovaly, abysme si s nima rozdali rvačku, tak jsme si to dali na tý mělčině, jak bylo to příšerný bahno...“

„Jasně,“ mávl rukou Enkra. „Ale snad nechceš říct, že ses tam zakoukal do některýho z těch škvrňat?!“

„Byla tam taky Senta Diettermannová! Když bránila svý malý brášky, dala se se mnou do rvačky. Vůbec neměla šanci, přemohl jsem ji jako nic. Jenže, potom jsem na ní najednou ležel a ona se pokoušela vyprostit a já jí držel ruce... a najednou jsem ji musel pustit, nebo... nevím, jak to mám říct!“

„Najednou jsi ji nechal vyhrát,“ řekl Enkra. „Všiml jsem si toho, i když na mně viseli tři ty malý. Myslel jsem, žes ji nechal schválně zvítězit, aby měla radost...“

„Nechal jsem ji zvítězit, aby šla ode mne pryč. Musel jsem ji nechat odejít co nejrychleji, protože... zkrátka, mohla by to být hrozná ostuda! A už se s ní nikdy nebudu prát!“

„Jak stará je ta dívka?“ zeptala se Asthra.

„Chodí do třídy s naší Kate. Jsou kamarádky...“

Asthra přimhouřila oči a usmívala se. „Co ti přesně řekla, když jsi ji nechal vyhrát?“

„Měla radost. Smála se a křičela, že jsem zbabělec. Chtěla bojovat dál a...“ Jackie v rozpacích zmlkl.

„Chtěla bojovat dál a obviňovala tě ze zbabělosti! Kdyby při tom nebyly ty děti a všichni ostatní, ten boj by dopadl docela jinak. Nemysli si, že to neznám...“

Chvíli bylo trapné ticho, pak řekl Jackie dost nevrle: „Řekl jsem ti, jak to bylo. Nic jsem si nevymyslel!“

„Kdybych ji viděla, řekla bych ti, jak to bude dál. Ale myslím, že se to stejně stane. Že se spolu ještě jednou budete prát, a tentokrát ti nedovolí být zbabělý. Až do rozhodnutí...“

Jackie zvedl oči, ale nezeptal se na nic.

„Myslím, že v tom druhém souboji zvítězíš. Ty i ona, protože dívky vítězí jinak než kluci. Ty už to sám víš, jenom jsi to ještě nezkusil. O tom jsi napřed před Enkrou. Nebo alespoň on si to nechce přiznat...“

Enkra, ke kterému se obrátila jejich pozornost, upadl do stejných rozpaků jako Jackie. Jenom zavrtěl hlavou.

„Já jsem o sobě všechno řekl,“ prohlásil Jackie. „Povídej taky něco! Nebo sis fakt ještě žádný holky nevšiml?“

„Holky vem čert!“ zavrčel Enkra. „Nechci s nima nic mít! Jsou to všechno potvory a umějí člověka jenom zradit...“

„Kdo tě zradil?“ ptala se Asthra.

„To bylo ještě v Anglii, když jsem tam byl. Taková jedna... vlastně, ani mi nic neudělala. Já byl pitomec, že jsem si o ní něco myslel...“

„Noc je dlouhá,“ usmála se Asthra. „Povídej!“

„Fakt není o čem. Byla to holka... no, holka zkrátka. Jmenovala se Dot. Dorothy, příjmení jsem myslím nikdy ani neznal. Jednou jsme se potkali na ulici, měla nějaký trable, tak jsem jí pomoh. Pak jsme se párkrát viděli, než mě zavřeli. Byla fajn a já myslel, že to tak bude pořád. Jenže jak jsem jí nebyl na očích, tak na mě hned zapomněla.“

„Byla ještě mladá,“ řekla Asthra. „A ty jsi taky ještě nebyl takový, jaký jsi teď.“

„Myslíš, že jsem nenosil tu korunku na erbu, nebo co?“

„To ne. Byl jsi mladší. Teď už jsi skoro dospělý. Brzy budeš mužem. A muž miluje jinak než dítě.“

„To mi ani neříkej! Já vím, oč ti jde, Roger mi to už párkrát říkal. Ale Roger je cvok a pořád se stará jenom o holky. Já na ně kašlu!“

„Přijde čas a změníš názor. Potom přijď za mnou, já ti prozradím, co musíš vědět.“

„Nejsi první, každý mi chce něco prozrazovat. Roger a taky jiní. Jenže, já nejsem na nic takovýho zvědavej.“

„To je v nejlepším pořádku. Ale stejně potom přijď.“

Enkra se odvrátil, poněkud rozladěn. Neměl rád řeči toho druhu a divil se dokonce Jackovi, že se tak vytahoval s tou svojí zkušeností. Cítil, že mezi Asthrou a Jackem existuje jakési utajené duševní spojení, do kterého on není zasvěcen, a nevěděl, jak by je zrušil nebo do něj pronikl.

Asthra se začala tiše smát. A řekla: „Možná by bylo dobře, abys zažil něco vzrušujícího. Kdybych měla tu moc, poslala bych tě do světa, zažít tam nějaké dobrodružství!“

„Se ženskou?“

„Když je správný čas, žena se vždycky nějak zaplete. Kdyby se to týkalo nějaké holky, asi bys couvl. Musí se to týkat jenom kluků. Nejlíp něčeho, co tě pálí a co si sám potřebuješ pro sebe vyřešit. Nějaký problém, který ti zůstal v srdci.“

„Já ale nemám žádné problémy!“

„Každý by měl znát sám sebe. Ty se před sebou sám zamykáš na tři západy. Ale přijde čas, brána se otevře, ty vstoupíš do své duše a poznáš její záhady.“

Enkra vstal. „Už toho mám dost! Co vlastně ode mne chceš?“

„Nic. Co bych mohla chtít? Jenom s tebou mluvím!“

„Tak nemluv!“

„Proč se zlobíš? Ublížila jsem ti?“

„Všichni mi ubližujete! Všichni si ze mě děláte blázna, všichni od té doby, co jsem se stal princem! Jako kdyby mi místo té koruny narostly rohy nebo co, každý na mě kouká, jako že jsem něco výjimečnýho!“

„Jsi něco výjimečného. Jsi princ.“

„Já se o to nikoho neprosil!“

„Ale stalo se to. Sedni si a mluv klidně. Nebo už se mnou nechceš vůbec mluvit?“

Enkra zaváhal, pak si sedl. Jackie Therlowe řekl: „To byla politická nutnost, abys byl princem.“

„Jo, já vím. Jenže Asthra je princezna odjakživa, já jen od té doby. Tak se nedivte, že se mi to zdá takový... nějaký uhozený. Jistě by byli našli někoho lepšího, kdyby se byli pořádně podívali kolem sebe...“

„Já nejsem princezna odjakživa.“

„Já myslel, že jo! Tvůj dědeček byl kníže Juan...“

„Můj dědeček si tu hodnost přisvojil sám a po válce mu ji oficiálně sebrali. Ani já o tom dlouho neměla tušení, dokud mi to neřekli...“

„Kdo?“

„To bylo tehdá... bylo mi tak asi devět, možná ani ne. Ten den jsem se pohádala s Pedrem a byla bitá jako žito. Navíc mi ještě vynadal, že nosím vlasy učesaný jako kluk, máma se smála a říkala, že to není moderní a pěkně hloupý. A Pedro vzal nůžky a ustřihl mi copánky, které jsem měla zapletené. To mi ani tak moc nevadilo, holky se mi ve škole stejně smály. Ale urazila jsem se a utíkala do zahrady – měli jsme tam bazén. Voda byla teplá, skočila jsem do ní a trochu plavala, pak jsem si lehla na sluníčko a opalovala se. V domě někdo byl, přišel prodat tatínkovi zlato, co našel na cestách. Slyšela jsem, jak mluví s otcem, měl silný hlas a ten hlas zněl nevychovaně, nějak moc hlasitě, a vůbec. Pedro se jen objevil, zamrkal a zase zmizel – a já se šla ještě jednou vykoupat. Jak jsem tak plavala, koukám, tatínek s tím mužem vyšli z domu a šli na zahradu ke stolku, zřejmě ke svačině, protože na něm táta vydělal hodně peněz, on také a byli oba veselí. Ten muž něco vyprávěl Pedrovi a Pedro na něm mohl oči nechat...“

Enkra mlčel, třel si bradu a mračil se. Asi si představoval sluncem zalitou zahradu v Iron-cityské Kasbě.

„Byl to vysoký muž a velice tlustý – tehdy jsem ještě nevěděla, že je to ošklivé, protože jsem nikdy neviděla tlustého člověka. Měl dlouhé vlasy, dost nepořádně učesané, rozcuchané vousy a po čele a tvářích mu pořád tekl pot, bylo horko. Na sobě měl kostkovanou zálesáckou košili, kalhoty od maskáčů a podivné boty, a opíral se o hůl, protože směšně pajdal. Viděla jsem takové lidi jenom v pohádkách, na které jsem se dívala v televizi nebo v kině. Vylezla jsem z bazénu a šla k nim. Podíval se na mne a táta řekl: „To je naše malá“.

Ten člověk přistoupil blíž a sklonil se.

„Jak se jmenuješ, krásná dívko?“ ptal se a Pedro vyprskl.

„Asthra.“ řekla jsem.

„Astoreth... máš jméno fénické bohyně! Těší mě, že jsem se s tebou seznámil, princezno...“

A políbil mne na čelo. Tehdy mi poprvé řekl někdo princezno. Pedro se tomu smál ještě za pět let – ale to už učinil z Pedra nejvyššího náčelníka Ironu a ze mne skutečnou princeznu...“

„Jedno oslovení nic neznamená!“ řekl zavile Enkra.

„Taky jsem si to tehdy myslela. Pedro se mi jenom smál. Vyžvanil to před holkama z ulice a ty se mi pak posmívaly, když mě viděly, klaněly se mi a měly všelijaké hloupé řeči. Když pak Mike přišel zas s nějakým zlatem, řekla jsem mu to – a on mi slíbil, že budu princezna. Že zařídí, abych jí byla. Že zařídí, aby se Pedro stal náčelníkem a oni ho poslouchali. Učil nás číst a psát, taky spoustu jiných věcí. Například zákonům, které kdysi platily... Já vlastně ani nevím, kdy jsem začala být tím, čím jsem. Najednou se stalo, že jsem byla princezna, Pedro byl kníže a vládl tomu městu. A pak, když jsme přišli sem do Slunečního Obzoru, vystoupili z pouštní plachetnice na písek a zapíchli do toho písku svoje meče, řekli mi: „Nyní poneseš korunu. Jsi princezna.“ Nevím, jak se to stalo.“

Enkra hleděl při jejím vyprávění do ohně – teď řekl, nedívaje se na ni, jako by mluvil pro sebe:

„Byl jsem uvězněn v polepšovně, odříznut od přátel, neviděl celé dny tvář dobrého člověka. Najednou povstal v budově boj – viděl jsem, jak Armini zabíjejí nepřátele. Bojoval jsem s jedním mužem, statečným samurajem, který se jmenoval Hamiró Uši. Já zvítězil a on provedl harakiri. Potom jsem vyšel ven a dal se do boje, abych pomohl kamarádům zvítězit – nebo zemřít. A pak přišli oni – on šel ke mně, poklonil se mi a oslovil mne jako prince. Od té doby jsem princ – a on řekl, že mne sir Lera adoptoval. Najednou se svět celý změnil, obrátil se vzhůru nohama: na jediné slovo arminského důstojníka! Když jsem přišel do Arminu, už jsem byl princ. Ani já nevím, jak se to vlastně stalo. Vůbec jsem na tom neměl žádnou zásluhu.“

„S každým z nás udělal něco zvláštního,“ řekla Asthra. „Moc dlouho jsem přemýšlela, proč právě já. Proč právě já – a proč třeba ty, Enkro. Ty a já – a přece to mohlo být tisíce jiných, stejně dobrých jako jsme my. Ale on vybral nás.“

„Roger se ho na to jednou ptal,“ řekl Jackie. „Povídal: ten chlapec byl v neštěstí. Byl smutný. Chtěl jsem, aby byl šťastný. Chtěl jsem mu pomoci, proto jsem to udělal.“

„Pro naše štěstí,“ řekl Enkra a pokrčil rameny. „Říká se, že štěstí člověka je nejvyšší cíl...“

„Možná to nebylo to nejlepší, co mohl udělat.“ řekla Asthra.

„Co může být lepšího než stát se princem Arminu a tím i světa?“

„Může. Být majitel malé farmy a několika hektarů polí, bojovat jako šestý pěšák odleva ve třetí řadě svého pluku domobrany, vzít si hodnou ženu a mít s ní pět dětí, dožít se devadesátky a kupy vnoučat a potom zemřít v bázni boží na svém lůžku. Ale to se tobě, princi, nikdy nestane. Ty zemřeš v boji, ani se nedožiješ padesátky. A budeš-li navíc hodně bojovný, ani to ne. A celý ten život bude naplněn ruchem, shonem, povinnostmi, zkrácenými právy a nadšením nad tím, co tě netěší. Nedožiješ se vysokého věku, ale vstoupíš do dějin. Mně už taky možná zbývá jen pár let...“

„Chceš mi radit, abych nebyl princem?“

„Ty už si nemůžeš vybírat. Jednou jsi na tu cestu vyšel, a už z ní nikdy nemůžeš zpátky. I kdyby sis přál, nikdo ti nedovolí. Je tvá povinnost být princem. A Roger ti to brzo připomene...“

„Roger!“ Enkra zkřivil rty. „Někdy ho mám plný zuby...“

„Roger se učí být prvním ministrem, stejně jako ty se budeš muset naučit být císařem. Roger má na mysli blaho státu, proto tě potřebuje. Bude si tě hlídat. Chtěl mít svého prince a dostal ho. Teď je spokojený, dokud ho posloucháš. Možná i víc, když ho neposloucháš a on tě může krotit. Roger má skvělý, bystrý mozek, ten mozek potřebuje často cvičit. Proto vymýšlí hlouposti...“

„Roger mě nikdy neměl rád...“

„Ale ano, měl. Jednou poznáš, jaký skutečně je. Ale teď ještě ne, protože ani on ještě není hotov sám se sebou. Teď si chce hrát stejně jako ty, chce si hrát na vládu, a protože má moc, budou i jeho hry někdy kruté a nelítostné. Dobře tak každému, koho postihnou, i kdybych to měla být třeba já...“

„Proč ty?“ ptal se Jackie.

„Nevíš? Vzala jsem mu milenku, holku, na kterou měl spadeno. Myslíš, že mi to jen tak projde?“

„Myslíš Kate?“ Jackie se naježil. „Ty si představuješ, že by se to skutečně stalo?“

„Myslím, že se to skutečně stane, pokud si nenajde Kate někoho jiného. Ale odloží se to a Roger možná zapomene. Nebo to vezme jako křivdu a pokusí se mi ji vzít. Uvidíme, co dokáže!“

„Říkáš to, jako by ses těšila na souboj s ním.“

„Samozřejmě, že se těším. Taky já si myslím, že mám dobrou hlavu a chci vidět, jak to dopadne. Tím spíš, že nemám prozatím úplně jisté, že to budu já, kdo zvítězí...“

„Proč myslíš?“

„Jestli dokážu ovládnout oheň, budu silnější a Roger ustoupí. Taky on ví, co to znamená... Ale zatím to ještě neumím, zatím mohu jen slibovat. Uvidíme, co dokáže on.“

„Začínám tě obdivovat, Asthro,“ řekl Enkra. „Poslechni, je to těžké – s tím ohněm?“

„Není to těžké, když to umíš. Ale dost těžké, když se ti to nedaří, jako se to nedaří mně...“

„Zkus udělat něco teď hned!“

„Sama, bez pomoci ostatních? Vůbec nemám šanci! K tomu musí být hodně složitých příprav a soustřeďování a přivedení se do stavu vytržení a vůbec moc pokusů. Takhle bych si leda spálila ruce!“

„Ty už jsi dokázala vzít oheň do ruky?“ ptal se Jackie.

„Vždycky se nejdřív zkouší rukama...“

„Tak to zkus,“ řekl Enkra. „Teď hned!“

Asthra chtěla protestovat – ale neřekla nic. Obrátila se tváří k ohni, vztáhla k němu ruce a něco šeptala. Oheň zaplápolal, i když nefoukal žádný vítr.

„Poslouchá tě...“ zašeptal Jackie.

Asthra si toho vůbec nevšimla – pořád něco šeptala, rukama dělala drobné kroužky a občas pohnula prsty. Zdálo se, že podle těch pokynů plameny vyšlehují výš nebo zůstávají u země. Skláněla se níž a níž k ohni, její ruce se už skoro dotýkaly plamenů.

A najednou oheň oslnivě zaplápolal a vmžiku shořelo všechno dřevo, které jej živilo. Asthra uskočila zpátky, aby jí oheň nešlehl do tváře, a foukala si na popálené ruce.

„Co to bylo?“ lekl se Enkra.

„Vzbouřil se. Něco jsem udělala špatně. Kdyby to bylo v domě, shořel by možná celý i s námi. Takhle shořela jen ta hranice...“ Asthra vstala a ohlížela se. „Tady už se nepodaří nic, musíme k jinému ohni...“

Přiběhl sem Pedro a byl vzteklý. „Už si zas hraješ s ohněm? Viděl jsem na svém ohni, žes něco vyváděla! No ano, pochopitelně! Nebo jste to uhasili sami?“

„Zkoušela jsem jim ukázat, jak se s ním pracuje,“ bránila se Asthra. „Vzbouřil se a zhasl!“

„Dobře ti tak! Ještě tě měl popálit, abys neblbla!“

„Spálila jsem si prsty, ale jen trochu.“

„Povídám, že ti to patří. A mělo to být pořádně!“

„Nezlob se,“ řekla Asthra smířlivě. „Už budu opatrná...“

„Ještě lepší by bylo, kdybyste šli všichni spát. Už je po půlnoci, a ráno bysme měli být svěží...“

„Půjdem spát,“ řekla Asthra. „Hned půjdem...“

Kluci si našli vhodné místo ke spánku – byla teplá noc, tady na břehu moře teplejší než ve stepi. Zabalili se do přikrývek, lehli si co nejblíž k jednomu z ohňů a za chvíli už spali.

Enkrovi se zdálo o Živém Ohni. Dotýkal se ho, koupal se v něm a oheň ho příjemně hladil po nahém těle. Vůbec ho to nepálilo, bylo to naopak velice příjemné. Jenomže, pak musel od ohně odejít a začala mu být čím dál větší zima, chvíli drkotal ze sna zuby a nakonec se probudil.

Nad stepí pomalu bledla obloha, blížilo se ráno. Oheň dávno zhasl, od země se táhl lezavý chlad. Enkra zůstal nějakou dobu zabalený v dece a poslouchal, jak ostatní dýchají – ale pak už to nemohl vydržet, pohnul se prudčeji a pak se dokonce posadil.

„Nespíš?“ zeptal se Jackie.

„Je mi zima. Nemůžu už spát...“

Vylezli z dek. Byla jim ještě větší zima.

„Jdem si zaplavat,“ řekl Jackie. „To pomůže.“

Udělali to přesně jako včera ráno, zaplavali si v moři. Bylo strašlivě studené, takže dlouho nevydrželi, ale když pak vylezli, bylo jim docela fajn. I jiní už vstávali, zapalovali ohně a chystali snídani. Kluci samozřejmě přiběhli k jednomu ohni a ohřívali se.

„Za chvíli vyjde slunce,“ řekla jim nějaká dívka. „Potom už vám bude dobře...“

V dálce na obzoru se objevil slabý narůžovělý přísvit – kluci tím směrem obrátili hlavy a pozorovali, jak se paprsky slunce proklubávají ranní mlhou. Pak se objevil maličký zlatý proužek, ten proužek sílil a bobtnal, až z něj byla část kruhu, ten kruh se zvětšoval a stoupal pomalu vzhůru. Když už je bolely oči a museli odvrátit hlavy, přestali ho pozorovat – a uvědomovali si, že se tábor pomalu probouzí.

Někteří kamarádi cvičili, modlili se nebo zpívali. Taky Asthra na chvíli strnula na čáře příboje, tvář obrácenou k slunci a ruce zvednuté před obličejem. Nebylo slyšet, co říká, ale pohybovala rty a po skončení se uklonila a šla po své práci.

Enkra a Jackie se najedli, pak se vrátili do Slunečního Obzoru. Nejdříve se zúčastnili ranní liturgie v katedrále, ze které byly zatím postaveny jen základy. Enkra od návratu z Himálajského kláštera nedával najevo nějakou obzvláštní zbožnost a bohoslužby po příkladu jiných hodnostářů z Kingtownu navštěvoval jen velmi nerad v případech, že to bylo nutné z politických důvodů. Bylo to tím zvláštnější, že dřív byl znám prudkou útočností vůči nevěřícím, teď se k nim choval téměř laxně. Pokud ho někdo žádal o vysvětlení, řekl, že považuje službu Bohu za soukromou záležitost každé osoby, do níž nikomu nic není.

Ale tady, když sám kníže Santanueva předstoupil před svůj lid, aby před jejich zraky proměnil chléb v Tělo Páně a víno v jeho Krev, stál před kamenným oltářem a hleděl na Pedrovy ruce s určitým okouzlením. A když na něj přišla řada, přijal kousek černého chleba a doušek z poháru vína a cítil se jaksi očištěn.

Potom se všichni zase rozešli po práci – neděle v tomto městě nebyla o mnoho víc než pracovní den. Enkra a Jackie pracovali s ostatními až do oběda. Když jedli, přišel k nim Pedro a Asthra.

„Tys nám dal, Enkro, s tím nápadem!“ řekl mu Pedro. „Celou noc jsme to s Billem počítali a vypadá to, že to půjde. Pokusíme se udělat vhodnou čočku a namíchat správnou směs, potom to zkusíme. Jestli se to povede, pozveme tě na slavnostní uvedení silnice do provozu.“

„Rád přijedu...“

„Já ale myslím jako oficiální delegaci, s Rogerem a ostatními členy kabinetu,“ řekl Santanueva vážně. „Doufám, že to u Rogera prosadíš, kdyby se mu nechtělo...“

„Spolehni se! Kdyby bylo nejhůř, naznačím mu, že Kate si přeje předvést mu svoje pokroky v krocení Živého ohně...“

Všichni se rozesmáli, i Asthra. Ale ta řekla: „Odpoledne pojedem do Rossa Blanky. Zkusíme tam udělat nějaký lepší pokus než včera. Pojedete s námi?“

„Těžko. Nestihli bychom vlak do Kingtownu.“

„Máte tam něco tak důležitého?“

„Musíme zítra do školy,“ řekl Enkra, ale už při tom přemýšlel – o čem, na to se hned ptal Jacka: „Co vlastně máme zejtra?“

„Anglinu, fráninu, fyziku, matiku... dvě hodiny tělocviku a pak... nevím přesně! Oni by se tam teda bez nás obešli, ale...“

„Jasně! Jazyky, matika, nic pro nás,“ mávl Enkra rukou. „Když tam nebudeme, houby se stane...“

„Jenže, co řeknem, kde jsme byli?“

„Tak třeba, že nám ujel vlak. A možná něco vymyslíme...“

„Fajn, jedem v pondělí. Aspoň nebude ve vlaku takovej nášvih jako v neděli večer...“

Byli s tímhle řešením velmi spokojeni a pilně pracovali až do pozdního odpoledne; pak je Asthra vyzvala, aby si sbalili věci a jeli s ní domů. Pedro zůstal v Obzoru, s kluky a s Kate jely v landroveru ještě čtyři dívky z Asthřiny družiny.

„Tamté holky se šátkem na hlavě si všimněte,“ šeptala klukům Kate „Když si ten šátek sundá... skoro nemá vlasy!“

Měla smůlu, ta dívka si toho všimla a rozesmála se. „Je řeč o mně? Tak se podívejte, když chcete, no!“

Stáhla si šátek z hlavy – zjistilo se, že má kratičkého, dost nepravidelného ježka, navíc hlavu jaksi divně zraněnou. „No, jen se dívejte! Dala jsem hlavu blízko k ohni a vlasy mi trochu chytly. Taky mě to trochu popálilo, ale to už je v pořádku. Co zbylo, jsem radši dala ostříhat. To se stává. Když si nedáš pozor, taky se ti to stane...!“

„Kdysi čarodějky vůbec nenosily vlasy!“ řekla jedna z dívek.

„Proboha... to ani kluci ne?“ ptal se Jackie.

„Nikdo, kdo se koupal v ohni. Všem ohořely...“

„To by se Roger zbláznil!“ řekl Enkra a všichni se rozesmáli.

„Jak to Roger udělá, až bude potřebovat dát se ostříhat s nějakou holkou?“ zeptala se potměšile jedna dívka.

„Proč by to měl potřebovat?“

„To neznáš? Nojo, ty seš telátko... Když spolu kluk a holka spí poprvé, měli by se navzájem ostříhat. To je starý zvyk...“

„Že jsem o tom v životě neslyšel! Ty jo, Jacku?“

„Copak vy v Kingtownu! Vy se v životě nic nedovíte!“

„A kde se to dělá?“ ptal se Jackie.

„Teď už nikde, ale ve válce běžně... I potom, po ní.“

„Nojo, válka! Jenže, to bylo někdy před třiceti lety! A jak se to tehdy stříhali? Myslím, jak moc?“

„Vyholili se...“ řekla dívka a všichni se smáli.

Kluci samozřejmě nevěřili, povídaček z dávných časů je mnoho a většinou nesmysly. Nikdo v tom ani nepokračoval, protože vítr vanul z pouště spousty jemného písku a nebylo radno zbytečně moc otvírat pusu. Zbytek cesty téměř mlčeli a teprve když se objevilo město Iron-city, zase trochu oživli. Ve městě vystoupila jedna dívka, Asthra a ostatní mířili do Rossa Blanky.

Tam se zatím nic zajímavého neudálo, vesnice vypadala pořád tak jako včera ráno. Asthra zamířila do rybářské čtvrti, dřív vlastně samostatné vesnice, prokličkovala mezi domky, chvíli jela skoro po pláži a nakonec zastavila u domku z odpadového materiálu, dost blízko u moře. Před domkem seděla slepá stařena, která při zvuku motoru zvedla hlavu.

„Ahoj, babičko!“ řekla Asthra. „Přivedla jsem hosty...“

„Jsou vítáni,“ řekla stařena, vztáhla ruku a pohladila Asthru po tváři. Potom zatápala rukou a uchopila Jacka za ruku – přejela mu po dlani zkřivenými prsty a řekla:

„Jsi statečný bojovník a moudrý náčelník, chlapče. Asi patříš do našeho rodu, že? Máš štěstí – budeš mocný, moudrý a bohatý a budeš se vždy těšit přízni svého pána. A ženy tě budou stále milovat...“

Jackie se čím dál víc usmíval, dost potěšeně. Obrátil se k Asthře a zeptal se: „To mi věští nebo si dělá legraci?“

„Babička je slepá, ale uhádne budoucnost člověka z čar dlaně.“

„Tvoji ruku už jsem jednou viděla,“ pokračovala stařena. „Je to dávno, ale byl jsi tady! Nevím, kdo jsi, ale měla bych tě znát!“

„Jsem Jackie Therlowe. Byl jsem tady, to je pravda. Ale jak to myslíš, že jsem z vašeho rodu?“

„Ovšem, že jsi! Dunbarova dcera si vzala jakéhosi Therlowa, dobře se na to pamatuji!“

„To byla moje babička...“

„Tak, správně. Jdi, chlapče, a dobře si chraň svoje štěstí!“

Asthra postrčila Enkru blíž ke staré ženě. Ta uchopila jeho ruku, přejela ji prsty a potom ztěžka sklonila hlavu.

„Zdravím tě, Vládče Nebe a Země!“ řekla.

„Cože?“ Enkra měl chuť utéct, ale držela ho pevně.

„Jsi předurčen, abys nosil korunu... ne, dvě... dokonce všechny tři koruny! Až se naplní čas, budeš nosit tři koruny všech národů Arminu! Tak, jak zní zákon...“

„Koruny jsou přece dvě,“ řekl Enkra nejistě. „Zlatá koruna Arminu a ocelová koruna Reortie!“

„Byla ještě třetí,“ řekla Asthra. „Kamenná koruna říše Argerranu. Armini a Reorti zničili říši, ale koruna prý zůstala někde ukrytá...“

„Až se na hlavě jednoho muže sejdou tři koruny dávných říší, bude to předurčení,“ řekla stařena. „Ten muž bude mít ve svých rukou vládu nad celým světem. Mohl bys to být i ty.“

Enkra se rozhlížel z jednoho na druhého a zdálo se, že tomu nemá chuť moc věřit. A stařena pokračovala: „Chraň se zlých lidí, chraň se těch, co ti závidí! Je mnoho zlých, kteří touží po tvé krvi. Dávej si dobrý pozor, a budeš vládnout Zemi i Nebi!“

„To ale bude až za dlouho,“ řekl Enkra. „Já bych radši chtěl vědět, co mám dělat teď!“

„Dělej si, co sám chceš. Jsi princ, máš svobodnou vůli! Nikoho se neboj a zkus svou vůli prosadit!“

Enkra se podíval na Jacka a usmál se trochu shovívavě. Stařena asi nikdy nejednala s člověkem formátu Rogera Monroese, proti němuž svou vůli nikdy prosadit nedokáže!

„Stojíš ve stínu velkého muže,“ řekla, jako by mu odpovídala na tu myšlenku. „Bojíš se toho muže. Nemáš proč se ho bát. On slouží tobě, ne ty jemu. Ty jsi jeho pán, smíš mu poručit. Tak se ho neboj a dělej, co si přeješ. Máš plány, tak je uskutečni! Po čem vztáhneš ruku a zmocníš se toho, to bude tvoje!“

Stařena odstrčila jeho ruku a Enkra se překvapeně díval na svoji dlaň, ve které sám číst neuměl.

Asthra přistrčila k babičce Kate, která se trochu bála.

„Dobře se podívej! Chtěla bych...“

Stařena přejela dívce po ruce. „Ano, správně! Dobře jsi ji odhadla, zkus to s ní!“

„Myslíš, že to dokáže?“

„Jistě! Taky je z našeho rodu a bude velice chytrá a schopná!“

„Třeba i dnes večer?“

„Dnes je dobrý večer,“ řekla stará spokojeně. „Udělej to! Ať princ pozná tvoji moc – bude potřebovat to vědět!“

„Myslíš opravdu, že se mi to podaří?“

„Nepochybuj, nevyčkávej a zkus to! Budu ti nablízku, kdyby bylo zapotřebí... a jestli se ti to podaří, pomohu ti...“

„Byla bych ráda, ale...“

„Nevěříš mi? Já vím, jsem slepá a nemohu už chodit. Ale stačilo by, abych se jednou omyla ohněm, a mé oči budou zase vidět a zchromlé hnáty chodit!“

„Tomu už nevěřím!“ řekl Enkra zprudka.

„Nevěř, když nechceš! Uvidíš to na vlastní oči!“

„A ty už jsi to někdy viděla?“

„Koupala jsem se v ohni, když jsem byla malá! Moje matka, můj otec i moji bratři uměli vyvolávat oheň...“

„Valerie z Mendozy, čarodějka,“ řekla Asthra. „Otec byl kardinál Baarfelt. A bratři Denis a Christian, oba čarodějové...“

Stařena vztáhla ruku, podržela si ji za vlasy a přitáhla její hlavu blíž k obličeji. Chraplavým hlasem jí syčela do tváře:

„Ty budeš největší čarodějka v téhle zemi! Ty dokážeš oživit oheň a ty to budeš učit jiné čarodějky! Jenom když se odvážíš!“

„Udělám to!“ vykřikla Asthra. Vyprostila se a obrátila ke Kate, která se trochu bála všeho, co se kolem ní dělo.

„Zkusíme to dneska?“

„Já... jo!“ řekla Kate dost kurážně.

„Doufám, že se nebojíš?“

„No...bojím se, ale... myslím, že se přemůžu.“

„Nebudeš muset nic dělat. Jenom mi půjčit svoje ruce...“

Kate souhlasila. Asthra ji odvedla stranou a vysvětlovala jí, co bude třeba. Pak se vrátila ke klukům.

„Měli byste se něčeho najíst. Máte hlad?“

Kluci měli hlad, pochopitelně. Naposledy jedli v poledne.

„Co budeš jíst ty?“ ptal se Enkra.

„Radši nic. Kdybych se moc najedla, rozptylovalo by mne to. Až po pokusu. Ale pro vás něco udělám...“

„Tak to nedělej, my se nějak obejdeme,“ řekl Jackie. „Radši se pořádně připrav na ten pokus...“

„Na to není potřeba se připravovat dlouho, ale intenzívně. Klidně to zvládnu... a pojďte se vykoupat!“

Šli se vykoupat do moře. Kate měla zadostiučinění, neboť taky Asthra se koupala v džínách. Ostatně všechny jejich šaty zasloužily vyprat, v poušti se zmazaly a potrhaly. Zaplavali si v příboji, pak se svlékli, vyždímali svoje hadry a rozvěsili po plotě u chatrče.

„Proč vlastně žije říšská princezna a dcera knížete v tomhle?“ ptal se Enkra. „Nemohla bys jí poskytnout lepší příbytek?“

„Člověk potřebuje velmi málo, když je starý, slepý a v období zbavování se všech přání,“ stařena neviděla, ale slyšela velmi dobře. „Tady se mi líbí, a mám všechno, co chci.“

Čekali až přijdou dívky, které měly Asthře pomáhat. Zatím pekla ve žhavém popelu brambory, kluci je loupali a foukali si na spálené prsty. Asthra ani Kate nic nejedly, ani dívky, které se začaly pomalu scházet, nevečeřely. Přijely taky dívky z Iron-city, a bavily se o nadcházejícím pokusu.

Na obloze se rozzářily hvězdy. Asthra přinesla z chatrče starou bronzovou mísu na třech nožkách, postavila ji na kámen nedaleko mořského břehu a klekla si k ní. Dívky se rozmístily do kruhu kolem ní. Kate klečela naproti Asthře a čekala, co se bude dít. Kluci seděli za nimi a přihlíželi.

Asthra vložila do mísy několik kousků papíru a tenkých dřevěných třísek. Zapálila oheň obyčejnou zápalkou. Jedna z dívek otevřela velikou starou knihu v kožené vazbě a Asthra začala tiše zpívat nějaký starodávný, dávno nesrozumitelný text. Ostatní naslouchaly a občas hlasitě opakovaly některou větu, která měla zřejmě větší význam. Kate seděla, mlčela a dívala se.

Potom Asthra vstala. Přistoupila ke Kate, položila jí ruku na hlavu a hleděla do očí. „Spi!“ řekla. „Tvoje vůle je moje vůle, tvoje duše se podřizuje mé duši. Odpovídej mi!“

Kate mlčela a hleděla na ni.

„Jak se cítíš?“

„Je mi dobře.“

„Víš, kde jsi?“

„Na břehu moře. V kruhu zasvěcených.“

„Co je před tebou?“

„Mísa na Živý Oheň.“

„Polož ruce na okraj mísy a opakuj, co budu říkat...“

Kate poslechla. Asthra usedla vedle ní, dívka jí nastrčila před oči posvátný text. Asthra opět recitovala nesrozumitelné věty, ostatní opakovaly po ní. Kate měla ruce položené na míse, hleděla do plamenů. V její tváři se nehnul ani sval, vypadala jako socha.

Náhle Asthra z monotónního tichého zpěvu přešla do vysokých tónin a její nádherný zvučný hlas naplnil vmžiku celé prostranství. Zdálo se, že to zvoní stříbrné zvonky nebo vlci vyjí v dálce – zvrátila hlavu k obloze, upřela oči ke hvězdám ve výši a z hrdla se jí dralo teskné skučení. Vzápětí se přidaly ostatní; nějaký chlapec začal rytmicky tlouct do bubnu, další tři mu pomáhali cinkáním na maličké ruční činely, kterým se říká kartály. V tom rytmu se dívky začaly pohupovat ze strany na stranu, propletly si navzájem prsty a kývaly se, až se málem dotýkaly hlavou ramene své sousedky. Jenom Asthra a Kate byly uvnitř kruhu – ale zdálo se, že i Kate se přidává k písni. V jejích očích se objevil zájem, zdálo se, že si uvědomuje, co se kolem ní děje. A najednou, na Asthřin příkaz, vztáhla ruce nad ohněm, a on zaplanul oslnivým jasem. Během setiny vteřiny spálil vše, co bylo v míse, včetně popela, který zůstal po předchozím hoření. Nyní ten oheň planul v míse, aniž mu byla dodávána potrava.

Asthra se sehnula nad mísou, vnořila ruce po lokty do plamenů. Kupodivu se vůbec nespálila, oheň hladil její ruce, jakoby se s ní mazlil. Asthra nabrala oheň do dlaní, vztyčila se a obrátila se s ním k ostatním. „Sestry, bratři! Opět plane posvátný oheň v našem kruhu! Opět přišel mezi nás, aby nás posílil a dal nám život! Pozdravte se se svým přítelem...!“

Dívky vztahovaly ruce, dotýkaly se ohně, který hořel v Asthřiných dlaních. Jedna z nich dokonce vzala trochu ohně do ruky, přiblížila jej k tváři a nechala se jím pohladit. Žádná neprojevovala bázeň, tak Enkra i Jackie také přistoupili a dotkli se plamene. Enkra očekával něco nepříjemného – skutečně, v první vteřině oheň opravdu pálil jako každý jiný, ale pak to byl pocit velice příjemný a Enkrovi bylo skoro líto, že se ho směl jen dotknout a hned musel stáhnout ruku zpět.

A potom najednou oheň náhle a bez zřejmé příčiny uhasl. Asthra se zapotácela – klesla na kolena a opřela se rukama o mísu. Dívky ji zvedly, podepřely ji vlastníma rukama.

„Co se stalo?“ ptala se jedna z nich.

„Už... už toho bylo dost,“ vzdychla Asthra sklesle. „Nemám už sílu pokračovat... bylo toho moc najednou! Ale jsem čarodějka! Dokázala jsem to, rozumíte? Dokázala jsem to!“

Jackie se dotkl Kate, která jediná klečela u mísy a ničeho si nevšímala. Ani toho doteku si nevšimla, zůstala tak, jak byla. Jackie s ní zatřásl, ale nic to nebylo platné.

„Co se s ní stalo?“ divil se.

Dívka přistoupila, přiložila Kate dlaně na spánky a něco jí šeptala. Vzápětí se Kate pohnula, vstala a rozhlédla se.

„Podařilo se to!“ řekla jí dívka. „Dokázala jsi to! Víš o tom, že se to podařilo?“

„Ano... ale já jsem to neudělala! To Asthra... já jenom dělala, co mi nařizovala!“

„Dokázaly jsme to obě,“ řekla Asthra velmi unaveně. „Ale teď půjdu spát. Musím si odpočinout... bylo to moc namáhavé!“

Odcházela do chatrče, opřena o jednu z dívek. Na prahu se ale ještě otočila, nedalo jí to: „Ale jsem čarodějka, viďte?“

„Jsi!“ řekl jí Enkra.

Asthra odešla do chaty. Nikdo za ní nešel, dívky uložily věci, které používala, a potom se rozešly.

„Co budeme dělat my?“ ptal se Jackie Enkry.

„Půjdeme asi taky spát... Kate, jak je ti?“

„Ale, docela dobře,“ řekla holčička. „A vůbec se mi nechce spát! Pojďte se ještě vykoupat!“

Moře teď bylo tiché a klidné jako rybník. Zaplavali si, potom si lehli na pláž a čekali, až uschnou.

„Co jsi cítil, když jsi se dotkl ohně?“ ptal se Enkra.

„Bylo to fajn,“ řekl Jackie. „Napadlo mi, že bych si vzal trochu do ruky a umyl si s ním obličej, jako ta holka. Ale zatím už to skončilo, Asthra neměla sílu...“

„Prý se lidé za starých časů koupali v ohni.“ řekla Kate.

„Jak koupali?“

„Vstoupili celí do ohně. Nechali se jím omýt od hlavy k patě. Asthra mi to vyprávěla. Oheň jim léčil rány a všechny nemoci, ke kterým se dostal. Spálil prý odumřelou tkáň a hned vzápětí jim narostla nová...“

Možná by nevěřili, ale dnes v noci věřili všemu.

„Dovolila by nám to Asthra?“

„Asi ne. Tohle byl první podařený pokus... možná až se to naučí líp. A až bude mít obřadní přílbu...“

„Proč?“

„Nechápeš? Oheň by ti spálil vlasy! A taky šaty a všechno, co není ze zlata nebo ze speciálně upraveného kovu. Kdo se chce koupat v ohni, musí se dobře chránit...“

„To všechno ti povídala?“

„Ptala jsem se, proč čarodějky chodily ostříhané.“

„Na starých obrazech skutečně nemají vlasy. Vzpomněl jsem si. Ale já myslel, že to byl takový zvyk...“

„Možná se taky nechám ostříhat...“

„Neblázni, Kate! Nedělej to! Smáli by se ti!“

„Co na tom záleží? Kdoví, co bude zítra! Dnes začala nová epocha lidstva!“

„Jitro čarodějů?“

„Tak tomu říká Asthra. Já sama taky cítím, že se něco stalo... ještě nevím, jaké to bude mít důsledky, ale je to něco velkého! A já jsem při tom!“

„Mám o tebe strach.“ řekl Jackie.

„Neboj se. Asthra mě dokáže ochránit před vším nebezpečným...“

Ještě chvíli si povídali – potom odešli, zabalili se do svých pokrývek a usnuli.

Ráno bylo nádherné a Asthra vstala čiperněji než jindy. Když otevřeli oči, vařila už horký sladký čaj.

„Přemýšlela jsem, Jacku. Necháš mi tu Kate?“

„Jistě, když si to přeje...“

„Dokážu s ní velké věci! Už vím, co to bude... mám spoustu plánů! Za pár týdnů, možná měsíců, ovládnu oheň docela a dokážu to, co dávné čarodějky! Půjde mi to dobře, mám záznamy mé prababičky Valerie, a babička mi taky poradila. Zkusím hodně věcí... jsem ráda, kluci, že jste sem přijeli!“

„Proč se to podařilo právě včera v noci? Zkoušela jsi to přece dřív, ne?!“

Asthra vzala Kate kolem ramen. „Myslím, že je to kvůli tobě, sestřenko. Přinesla jsi mi štěstí! Až se naučím ovládat živly, odměním se vám, pamatujte si to!“

„Co bys pro nás mohla udělat?“ smál se Jackie.

Asthra chvíli přemýšlela. Potom vyskočila jako srnka a vběhla do chatrče. Vrátila se s tykví černé tuše a malým štětečkem. Usmívala se, ale její oči byly vážné.

„Každému z vás se splní jedno přání. Nakreslím vám na čelo symbol štěstí, a ten vás bude chránit. Chápete to?“

Kluci ochotně nastavili tvář – Asthra namalovala každému na čelo složitý obrazec v podobě kroužku s nějakým symbolem uprostřed. Vypadalo to dost divně, ale v Arminu si zvykli chodit všelijak vyzdobení.

„Nějakou dobu to nepůjde umýt, je to rostlinná barva,“ řekla jim. „Ale to nevadí. Aspoň vás drak štěstí bude déle chránit...“

„Nevypadá to moc jako drak!“ řekl Enkra.

„Je stočený do klubíčka. Drží si zuby svůj vlastní ocas.“

„Hm... jsem zvědavý, jak mi pomůže!“

„Taky jsem zvědavá! Dejte mi vědět, jak se vám daří!“ smála se.

„Mně to namaluješ taky?“ ptala se Kate.

„Až budeš odcházet. Kluci odjíždějí už dnes...“

„No, že bysme ještě zůstali?“ ptal se Enkra. „Co máme zejtra?“

„Arminštinu... a potom dějepis. Prý bude film...“

„No... koneckonců, kdybysme ho neviděli...“

„Radši jeďte,“ řekla Asthra. „Mám před sebou hodně práce. Co jste viděli, je jenom začátek. Bude zapotřebí mnoha namáhavých pokusů...“

Kluci uznali, že by ji svou přítomností rušili – tak se nacpali dobrým jídlem, a Enkra byl spokojen, že v něm není maso. Babička si potrpěla na jídelníček dle zvyklostí čarodějek. Pak se rozloučili s Kate a všemi ostatními a vydali se k domovu.

Na nádraží v Iron-city, kde museli čekat na vlak, je čekalo ještě jedno setkání: jedním z vlaků přijel vysoký štíhlý černoch s dlouhými rovnými černými vlasy, nosem ostrým jako zobák dravého ptáka a tenkými rty. Ačkoliv byl až nepřirozeně krásný a vznešený, jeho tvář připadala lidem, kteří ho viděli, jako tvář anděla smrti.

Všiml si Enkry – přistoupil k němu, a sklonil před ním svou hrdou hlavu, poklekaje na jedno koleno.

Enkra k němu vztáhl ruku. „Luciper Wang! Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“

„Zapamatoval sis jméno svého nejoddanějšího sluhy?“ zeptal se mladý muž hlubokým hlasem, neodvažuje se zvednout hlavu.

„Jsem povinen pamatovat si jména svých nejstatečnějších a nejslavnějších samurajů. A ty jsi oporou mého trůnu, Lucipere Wangu!“ řekl Enkra vznešeně. „Nepodáš mi ruku?“

Černoch se pomalu vztyčil. Vztáhl ruku, Enkra ji uchopil a stiskl starým jižanským pozdravem.

„Je známo, že komu Vládce podá ruku, bude žít,“ řekl Luciper Wang. „Děkuji ti, můj pane...“

„Já tobě musím děkovat za tvoji oddanost a statečnost!“

„Nezapomenu na tuhle chvíli.“ řekl černoch a odešel.

Pak už se Jackie a Enkra vrátili domů.

Errata:

30.05.2021 11:44