Zákon orlů
Zákon-orlů
(Enkra Weston 5)
Fantasy
Mojmír Kříž
© 1983 Mojmír Kříž
Nakladatelství: Autobus
Prosba o pomoc
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Zákon orlů
Zákon-orlů
(Enkra Weston 5) Fantasy Mojmír Kříž © 1983 Mojmír Kříž Nakladatelství: Autobus
|
Je zákon orlů, můj synu.
Když jim dorostou křídla, vylétnou z hnízda
a najdou si místo, kde budou žít...
guru Nárada-dása
Roger Monroes měl špatnou náladu, a tu špatnou náladu vyvolali členové jeho smečky Jackie Therlowe, Kurt Diettermann, Sonny Albert a Enkra Weston. Ti čtyři klackové bezmála čtrnáctiletí, nejskvělejší ukázka arminské populace a lidé požívající nejvyšší úcty a všech možných výhod, nijak nedovedli ocenit, že svět jim ukazuje svou slunečnou tvář a neustále rozčilovali a zlobili svého šéfa a velitele, až se on musel rozhněvat a kárat je.
Rogerovi táhlo na šestnáct, přesněji bylo mu patnáct a tři měsíce, ale zásadně říkal, že je mu šestnáct. Protože byl už dospělý a protože byl pán, musel těm klukům ukázat, zač je toho loket. Smůla byla v tom, že jim to nemohl dokázat pěstmi, protože i když nebyl žádná padavka, na všechny čtyři nestačil. On by vlastně nestačil ani na samotného Enkru, nositele černého pásu karate a obdobných stupňů judo, jiu-jitsu, taekwon-do, kung-fu a podobně. Takže mohl jenom mluvit a v tom byla taky jeho jediná síla, protože byl chytřejší než oni všichni.
Kluci se nacházeli na Jackově chatě u řeky na jih od města. Byla to jedna z chat, co se tam nastavěly za války, Jackův otec inženýr Therlowe ji zdědil a kluci ji teď používali, s tatínkovým blahovolným souhlasem. Rogerovi se to nezdálo, ale nemohl proti tomu nic dělat.
Dřív se totiž smečka scházela v chatičce na ostrůvku ve slepém rameni řeky, kousek od parku a od paláce Monroesů ve městě. Jenže, když se stal Enkra princem, Roger lordem kancléřem a ostatní národními hrdiny, začal je tam kdekdo obtěžovat, očumovat a snažit se leccos ukrást jako suvenýr, kluci museli držet hlídky, nechat se fotografovat turisty a odpovídat na hloupé otázky, což je nebavilo. Roger navrhoval udělat si hlavní stan přímo v jeho paláci, ale to zas nechtěli oni. A tak se tedy domlouvali a domlouvali, až Jackie spolu s otcem postavili na jejich chatě saunu a kluci se tam jednou sešli, aby ji vyzkoušeli. Už si tam zvykli a postupně přestěhovali veškerý svůj majetek.
Kromě chaty vlastnil Jackie psa Allana, sestry Kateřinu, Lauru a Beatu, brášku Leslieho a Patricka a černého Joao Ballambwiho, který byl synem Therlowovic stájníka a staral se o Jackovy koně. Joao měl taky brášku, který se zas staral o koně Leslieho, oba kluci byli mladšími členy smečky, ale o to se teď nejednalo. Šlo o Kateřinu, zkráceně Kate, která byla právě teď třináctiletá, velice se líbila Rogerovi a asi i on jí. Bohužel, Kate se k němu chovala s vitální drzostí, která prý sluší mladým dámám a radši ho provokovala, než by se s ním chtěla milostně sblížit. Byla pevně rozhodnuta, že se stane jeho milenkou, ale než se tak stane, bude muset vyvinout nemalé úsilí a přemoci její hrdinský odpor. To začínal už tušit i Roger a přispívalo to k jeho rozladění.
Bylo odpoledne a Roger se blížil k Jackově chatě. Jel na koni černém jako uhel, svém nejkrásnějším, kterému taky říkal Ďábel a někdy ho pro potěšení ostatních krotil. Kůň byl duše hravá a nechal se krotit rád, ačkoliv v případě potřeby poslouchal na slovo nebo dotek. Roger se taky dneska patřičně vystrojil do černých kalhot a kabátku se stříbrným vyšíváním, vzal si bílou košili, klobouk s péry a kord, protože předpokládal, že Kate bude přítomna.
Kate samozřejmě přítomna byla, hrála s kluky tenis. Kurt soudcoval, neboť byl navíc. Roger neměl rád tenis, neměl vlastně rád žádné sporty, ježto v žádných nevynikal. Snad jen v šermu, a to mu ještě dalo spoustu práce, protože se musel pilně cvičit ve všech fintách, které jiní šermíři znají od přírody. Namátkou vzpomínal na kapitána freefighterů Sida Hawkera, který když ho Roger naposledy vyzval, byl ochoten mu šavlí osekat uši, a málem to taky předvedl. Byl to čirý nevděk, Roger mu k té skvělé funkci dopomohl, Sid ho takhle zklamal a ještě se mu smál. A není vyloučeno, že se to Kate dozvěděla.
„Ahoj!“ řekl Roger, aby si ho všimli a sesedl s koně. Ale bohužel, všiml si ho jenom Kurt.
„Ahoj,“ řekl. „Dej si ho dozadu do ohrady, ať tady nepřekáží! A až se svlíkneš, tak přijď za náma!“
Roger zavedl koně do ohrady, svlékl se a přišel. Rozhlížel se, ale černocha Ballambwiho nebylo. Pochopitelně, proč by se taky staral, když mu jeho pán nic neporučil. Tak si Roger sedl na kládu vedle hřiště a přihlížel, jak ti čtyři blázni tlučou raketou do míčku, a ještě se tomu smějí.
Pak mu stoupl krevní tlak, protože si všiml Sonnyho Alberta a jeho vlasů. Sonny, pokud něčím vynikal, tak to rozhodně nebylo krásou. Měl hrubou buranskou tvář, malé zapadlé oči, vysunutou spodní čelist a výraz ospalého idiota. K tomu vlasy jako hřebíky, které se nedaly nijak učesat a věčně mu visely podle tváře jako urousané cáry. Byl si vědom toho, že jeho vzhled nesplňuje představu o vznešeném arminském bojovníkovi, ale v jeho věku mu to bylo fuk. Proto, když mu vlasy už moc vadily, ostříhal si je, nebo dokonce dal od někoho přistřihnout. A Roger, který přísně dbal na pořádek, mravnost a dobrý vzhled svých svěřenců, mu takové způsoby nemohl trpět.
A tak, když skončili set a přišli se napít Golden Tiger Juice, Roger to nevydržel a vyrazil do útoku:
„Sonny, pojď sem! Co to máš zase s vlasama?“
„Co by?“ Sonny si během času navykl tvářit se hloupě a opakovat otázky jako debil. Rogera nepřelstil.
„Myslíš, že jsem slepej? Vidím na první pohled, že seš už zas ostříhanej!“ rozkřikl se.
„Já? A kde?“ zeptal se Sonny tak nesmírně hloupě, že Kurt už nevydržel a začal kroutit pusou v marné snaze se nešklebit.
„Tadyhle! A tady! A tady nad ušima! Vždyť to vidím!“
„Nu, a co? Překážely mi, tak co?“
V tu chvíli usoudila Kate, že je vhodná chvíle, aby se začala hádat. Okamžitě vyrazila do útoku: „Co ty ho pořád péruješ? Co se ti na něm nezdá? Náhodou to má takhle lepší, tak co?“
„Každej má povinnost udržovat svůj vzhled v odpovídající důstojnosti a vznešenosti, aby naháněl hrůzu nepřátelům a vzbuzoval obdiv v ostatním světě!“ vrčel Roger. „A nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nemá co se dávat stříhat!“
„Chm!“ řekla Kate. „Jenže, to jsem ho ostříhala já!“
„Na tom nezáleží! Něco takového sis neměla dovolit!“
„Vaše předpisy platěj jenom pro vás kluky. Mně po tom není ani tohle!“ ukázala jistý velmi srozumitelný posunek.
Roger byl nucen přiznat, že je to pravda. Ostatně Kate stejně jako většina holek nosila nyní krátký rozevlátý účes, se kterým si nedělala moc velké starosti. Roger věnoval svému účesu hodně času a považoval jej za nádherný (právem).
„Sonny Alberte, já tě naposledy varuju!“ pronesl tedy mrazivým tónem. „Jestli se to stane ještě jednou, potrestám tě příkladně na výstrahu celé smečce!“
Kluci si vyměnili pohledy. Všeobecné mínění bylo, že je Roger pitomec a že je zbytečně buzeruje.
„Hrajem dál?“ ptal se Jackie. „Už jsme si oddechli!“
„Jasně,“ točila Kate raketou. „Rogere, nechceš hrát s náma? Máme ještě dvě rakety, mohli bysme hrát v šesti!“
„Taková disciplína na světě vůbec není!“ bránil se Roger.
„Proč by ne? Vymyslíme šestihru!“ řekl Kurt. „Bude to správná psina! A ty ji můžeš nařídit jako povolený sport!“
Jackie se rozběhl pro rakety. Roger tu svou přijal jako ránu osudu, začal s ní mlátit do země a vykřikoval, že není dobře vypletená, že je stará a že se s ní vůbec hrát nedá. Kate mu ji vyškubla z ruky a vrazila mu tu svoji. „Vem si mou, je docela nová! A už mazej!“
Tohle neměli Rogerovi dělat. Poslední zbytek úcty, který k němu měli, vzal za své, když se neuměl pořádně trefit do míčku, a když občas přeryl nosem kurt. Kate hrála proti němu a posílala mu samé řezané míče, při nichž občas vysoko vyskakovala a dělala vůbec činy tak krkolomné, že to byli nuceni ocenit i kluci.
Děkoval bohu, když už byl konec. Padl na kládu a dýchal těžce jako dřevorubec. Ještě víc než únava ho tížilo vědomí, že prohráli a nejspíš jeho přičiněním. Roger prohrával nerad.
Jackie a Sonny se šli podívat, v jakém stavu je sauna a zjistili, že bude za chvíli vytopená. Přiložili tedy ještě trochu dříví a oznámili to veřejnosti. Kurt šel osekat z břízy čerstvé větvičky na šlehání a Kate se smála.
Roger ale pookřál až příliš rychle. „Nepřišel jsem za váma, abych tady s váma hrál tyhle pitomý hry! Přišel jsem, abychom si definitivně ujasnili, co budem dělat o prázdninách. Prázdniny se totiž kvapem blíží, je na čase udělat pořádnej plán! Musíme toho letos stihnout moc.“
Enkra, který se doposud věnoval jen tenisu, znatelně oživl. „Já bych navrhoval jet za tygrama! Kwarr mi onehdy vzkazoval, že by moc rád, kdybysme si to rozdali s jeho nejstarším synem. Udělali ho náčelníkem a chce to zkusit s náma jako nejlepší smečkou.“
„Samozřejmě, tygry nevynecháme. Ale jsou důležitější věci. Jak jistě víte, existuje plán na vzájemné propojení všech smeček našeho města a okolí, a ten plán, přestože ho Velký ghívar všech náčelníků schválil, nikdo neprovádí a dokonce se o něj vůbec nikdo nestará, jako by ani nebyl. Pořád to všem říkám, ale jako bych hrách na stěnu házel!“
„Ale bože,“ vzdychl Jackie. „Tak kam teda pojedeme?“
„Nejdřív musíme vyřídit svoje vztahy s Longrainovou smečkou!“
„Blbost!“ Sonny zapomněl na své idiotské chování, vyskočil a začal mávat rukama. „S Longrainem a těma pitomcema si to můžem vyřídit některej víkend! Když vyjedem v pátek odpoledne, jsme tam v sobotu ráno a vytáhnem je za uši přímo z jejich pelechů! Longrain se podřídí, v neděli provedem mučení a závěrečný hodnocení a můžeme bejt v pondělí doma. Takže Longrain padá!“
„Ty bys měl radši mlčet!“ osopil se na něj Roger. „Teďka máš řeči, ale když se na tebe podívám...“
„Sonny má pravdu!“ řekl Enkra, ostatní kývali hlavami.
„Takhle byste mohli napadnout všechny plány!“ dohřálo to Rogera. „Snad byste nechtěli takhle vyřídit i Černý Pera?“
„Smečka Černejch Per jsou zbabělci, který se umějí jenom vytahovat,“ řekl Kurt Diettermann. „Myslím, že bysme vůbec neměli brát vážně to, co povídají, a nechat je být!“
„S jejich náčelníkem jsme si slíbili na potlachu, že se na ně vypravíme! A až je porazíme, vezmeme je s sebou na jih, proti tygrům. Tygrů je moc, sami na ně nestačíme!“
„Černý Pera na tygry? Ty ses zbláznil! To je povedem za ručičku jako malý děti na exkurzi do musea, ne? Copak jsou vůbec zač, abysme se my s nima zahazovali?“
„Máme povinnost učit méně schopné kamarády...“
„To jo, ale ne úplný pitomce, snad! Proč s nima nechtějí nic mít jejich okolní smečky, na to zapomínáš?“
„Možná se spolu nemají rádi pro nějaké soukromé účty!“ řekl Roger blahosklonně. „My samozřejmě nebudeme řešit jejich vzájemné spory, nad to jsme povzneseni. Ale máme svatou povinnost pomoci, kde je třeba!“
„Já tomu totiž rozumím,“ řekl Jackie. „Ty zkoušíš vyzvat jenom ty smečky, který dokážeme přemoct levou zadní. Co takhle kdybysme si to rozdali se smečkou z Bílých skal? Znám jejich náčelníka, zval nás...“
„Skaláci? Ty si se zbláznil!“ Roger na chvíli zapomněl na svoji roli vznešeného státníka. „Copak se Skalákama se dá bojovat? Všechny okolní smečky se jich bojej a jejich náčelník je známá sadistická potvora, která s potěšením každýho zajatce přiváže k mučednickýmu kůlu...!“
„Kterej to je?“ ptal se Sonny. „Říkají mu Frenn?“
„Jo,“ řekl Jackie. „Jmenuje se Glenn Morris, ale protože jeho táta se jmenuje stejně, říkají mu Frenn. A je to pěknej drsňák. Mají sídlo v jednom starým opuštěným údolí za Sun City, ovládají celý skály skoro až k Aurrgharru. Kamaráděj s tygry a leopardy a docela schopně lezou po skalách...“
„Jo. A když někoho chytnou a chtěj zjistit, jestli není srab, nechají ho vylézt si nějakou skálu!“ řekl Sonny.
„Já bych to třeba zkusil!“ krčil rameny Kurt. „Mohla by bejt správná psina!“
„Ale to teda beze mě!“ rozkřikl se Roger. „Já s takovýma jako Frenn nechci mít nic společnýho!“
„Já jsem pro,“ řekl Jackie. „Enkro, řekni taky něco!“
„Když Roger nechce, nemusí. Stejně už jsi přestárlej na vedení smečky, Rogere. Je ti šestnáct, už bys měl předat náčelnictví někomu mladšímu a stát se rádcem, jak to dělají všichni...“
Tak zákeřné napadení Roger nečekal. „Je mi patnáct.“ řekl, aniž si uvědomil, že tím podkopává svou autoritu a obdiv u Kate Therlowové. „Můžu klidně vést smečku, dokud to bude potřeba. Myslel jsem, že tyhle prázdniny bych vás ještě mohl vodit...“
„Proti Černejm Pérům a Longrainovi a podobnejm náfukům. Děkujeme pěkně!“ řekl Kurt.
„Nejsou to tak špatný kluci!“
„A hlavně tě podporujou ve tvejch ambicích. Klidně by se nechali porazit, jenom aby si to u tebe nerozházeli, že?“ vracel Sonny Rogerovi kritiku. „Rogere, já neříkám, že chci bejt zrovna bitej jako žito. Ale taky nechci, aby si s z nás všichni dělali legraci, že si na nikoho netroufáme.“
Roger si jenom vzdychl. „Takže vy chcete Skaláky. A dál, koho ještě?“
„U Skaláků můžem zůstat třeba tejden,“ řekl Jackie. „To není problém. Třeba nás naučej lézt. A potom bysme mohli konečně vyřídit tu záležitost s leopardama.“
„Jakýma zas leopardama?“
„Nepamatuješ? O zimních prázdninách tu přece byli leopardi. Garawahsigharího syn se smečkou. Bylo jich jen pár, ale slíbili, že když pošlem výzvu, postavějí proti nám, co budou mít nejlepšího. Přece jsi při tom byl, ne?“
„Sami na ně nestačíme!“
„Když to řeknu Frennovi, půjde ochotně s námi.“
„Co řekneš!“ smál se Sonny. „Buďto ho porazíme, pak mu to můžeme nařídit, nebo vymlátí on nás, no a potom... třeba u něho budeme v otroctví a budem muset dělat, co řekne on!“
Enkra mávl rukou. „Když nám nepomůže Frenn, půjdem do toho sami nebo seženem někoho, kdo tam bude! Třebas i Černý Péra, kdyby si troufly. Ať jsou s náma aspoň bitý, když už k ničemu jinýmu nejsou. I s tím jejich opísklým náčelníkem... jak se jmenuje?“
„Alex Renniér,“ řekl Roger. „Ale je to dobrej kluk...“
„Ten, co jsi mu sháněl protekci na průmyslovce?“ ptal se Kurt. „Mám takovej dojem, že mu chceš dát nějakou funkci u dvora, ne?“
Roger se zatvářil ještě nepřívětivěji. „A co?“
Kurt neřekl nic, zato Jackie: „Koho vlastně chceš všecko do tý dvorský skupiny? Mělo by se už jednou konečně přesně rozhodnout, kdo tam bude a co bude dělat.“
„Pracuju na tom!“
„Jenže, ještě jsme neviděli žádnej návrh. Enkro, co ty na to říkáš? Jde přece o tvůj dvůr, ne?“
„No ano, ovšem. Jenže, já taky nevím, o koho půjde.“
„Koho bys tam ale chtěl mít, to víš, ne?“
„Samozřejmě. V každým případě Santanuevu. A Stephena Golda. Taky Jimmy Dixona, Zrzka z Tigeru. Harky Alligera za Black Power. A možná taky toho Frenna Morrise.“
„Proč zrovna toho?“ vyjel Roger.
„Taky jsem o něm slyšel povídat. Myslím, že by to nebyl špatnej kus. Rozhodně bych ho bral radši než Renniéra.“
„Santanueva a Gold Step jsou dobrý, ty beru,“ souhlasil Roger. „Jimmy Dixon... snad. Alliger samozřejmě, ten je fajn. Ale co dál?“
„Asthru jako nejvyšší čarodějku.“
Roger se zatvářil nedůvěřivě. A Kate vykřikla: „Jsem pro!“
„Co ty máš do toho co mluvit?“ okřikl ji Roger.
„Jsem holka, ne? Tak mám co mluvit do holek! Asthra je prej fantastická, opravdu!“
„A je to skutečně čarodějka?“ ptal se Sonny.
„Těžko říct, ale chce být. Dělá na tom...“
„Nikdy se jí to nemůže podařit.“ řekl Roger.
„Pročpak?“
„Protože... zkrátka, nejde to. A chodí se Sidem Hawkerem.“
„Valerie z Mendozy chodila s kardinálem Baarfeltem.“
„Možná, ale Asthra určitě nikdy nic nedokáže. To bych se chtěl vsadit!“
„O co?“ ptala se Kate rychle.
„Co o co?“ předstíral Roger, že nechápe.
„Říkáš, že se vsadíš. Tak schválně, o co?“
„Neříkal jsem, že se vsadím! Já se nikdy nesázím! Jenom jsem říkal, že to nedokáže, to je všechno!“
„A co dáš, když to dokáže?“
„A co bys tak asi chtěla?“
Kate přimhouřila oči a chvíli přemýšlela. Potom se zasmála a řekla: „To by vypadalo jako slib, že když se to Asthře podaří, uděláš co si budu přát. Je to tak?“
„To si zas vymýšlíš! Nic takovýho jsem neřekl!“
„Řekl!“ řekl Jackie Therlowe.
„Já jsem jenom říkal...“
„Řekl!“ pronesl nesmiřitelně Enkra.
„Ale ta holka si vymyslí nějakou hroznou pitomost!“
„Pochopitelně. Ale řekl jsi to.“ prohlásil Sonny.
„Stejně to Asthra nedokáže!“
„Řekl jsi to! Bude to psina, když prohraješ!“ řekl Kurt.
„A já pojedu za Asthrou a řeknu jí, že jsme se vsadili!“
„Ani tě tam nepustí. Asthra se nebaví s každou malou holkou, která ji přijde otravovat!“
„Náhodou, proč by se nebavila? Asthra je fajn holka! Já s ní nikdy nemluvila, ale jiný holky už jo...“
„Vzkážu jí,“ řekl Jackie. „Znám se s nima dobře, ještě z akce v Ironu.“
Roger obrátil oči k nebi, zvedl ruce a zas je spustil. Rezignoval a uznal, že mají pravdu. „Pojďte radši do tý sauny! Už možná bude vyhřátá dost...“
Šli do sauny, sedli si na nejspodnější příčku a mlčeli, protože se potili a bylo jim horko. A všichni přemýšleli.
„Jacku, jak je to s tím Frennem? On vládne celýmu okolí kolem tý svý vesnice?“ ptala se Kate.
„Není to vesnice, ale předměstí Sun City.“
„Má tam i holky?“
„Jasně. Má mladší ségru Moniku, ta je vede.“
„Takže kdyby s váma jela holka na výpravu, tak by měla kde s kým bejt, žejo?“
Roger vyletěl, jako by ho někdo píchl. Praštil se dokonce do hlavy o trám, podpírající strop, a rozkřikl se: „Ty ses úplně zbláznila, že? Máš to v tý palici vylízaný, nebo co? Kam chceš jet, a s kým vlastně?“
„S klukama na výpravu! A proč ne? Vy si to rozdáte s Frennem a já s Monikou.“
„Monika má smečku,“ řekl Jackie. „Tak pozor!“
„Do prázdnin budu mít taky smečku. Mám kamarádky, který s náma klidně pojedou. Myslím, že některý dobře znáte!“
„Nesouhlasím!“ křičel Roger. „Nedovolím! Holka na výpravě, to by byla strašná ostuda! To nepřipustím ani za nic!“
„Ani když Asthra dokáže udělat ten Oheň?“
„V žádným případě!“
„Ani když to bude předmět tý naší sázky?“
Roger se zprudka nadechl a rozkašlal se, protože vzduch v sauně byl rozžhavený. Tak si zase sedl.
„Co tam chceš podnikat?“ ptal se Enkra.
„Nic – jen se kouknu, jestli ta Monika taky něco dělá. Třeba by mohla lízt s klukama. Holky přeci taky lezou, ne? Bílé skály jsou fantastický cvičný terén, já o tom četla knížku!“
„A ty bys chtěla zkusit lézt?“
„Zkusit bych to chtěla. Nebo aspoň vidět! Mně se takový věci docela líběj...“
„Pitomá ženská...“ řekl Roger s despektem.
„Ženský nejsou o nic míň jak kluci, v některejch oborech jsou i lepší, to bys mohl vědět. Například ve vědecký práci je víc ženskejch než chlapů...“
„Jo. A právě řešej důležitej problém: Jak dostat ženskej mozek do slepičí hlavy, aby v ní tákhle nelítal!“
Kate napadlo po něm skočit, ale neudělala to, nebylo tam dost místa. A tak řekla: „Klidně se směj. Kdo se hahaha naposled, hahaha nejlíp. My se taky budem smát!“
„Jste všichni pitomci,“ řekl Roger. „Já se jdu koupat!“
Vyletěli ze sauny a skákali z prkna do vody. Kluci se okamžitě začali rvát a Kate se přidala, aniž zaváhala. Potom se vrátili zpátky do sauny a Enkra řekl: „Stejně, to nic není. Tohle dělá každej. Měli bysme si vymyslet něco originálního, jako dřív...“
„Tys u toho nebyl,“ řekl Kurt. „Když jsme se chystali na cestu do Anglie, abysme tě vykroutili z pasťáku, to bylo něco jinýho!“
„Snad nechceš, abych se dal někde zavřít, abys ty měl nějakou správnou psinu?“
„Ale psina to byla, to uznáš! A není na světě jen ten jeden pasťák. Je ještě mnoho bratří, kteří úpí v okovech a čekají na naši pomoc...“
„Tys četl moji poštu, žejo. Ten dopis z Francie!“
„Nečet. Co je tam tak zajímavýho?“
„Nějakej pitomec mi píše, abych přišel vysvobodit jeho náčelníka z polepšovny. Je to někde v Západní Francii, na pomezí Bretaně a Normandie. Díval jsem se na mapu.“
„Drzost!“ konstatoval Roger. „Někdo si dovolí žádat nás o pomoc, když si neví rady? Jak na to vůbec přišel?“
„Těžko říct. Píše jenom, že slyšel o princových hrdinských činech, proto o to žádá.“ řekl Jackie.
„Třeba slyšel, že musíme pomáhat trpícím!“ špitla Kate.
„A je to vůbec pravý? Vypadá to spíš na nějakýho vtipálka... Nejel někdo z kamarádů poslední dobou do Francie?“ ptal se Sonny.
„Bílý lidi jsou pitomci,“ řekl Roger. „Zapomeňte na ty jejich pitomý problémy. My teď máme svejch starostí dost!“
„Hlavně ty, žejo! Jak naplánovat prázdniny, abys objel všechny svý kamarády, nedostal nikde moc na frak a přitom si neuřízl nějakou ostudu!“ šťoural Kurt.
„Nebudu se s váma hádat. Jestli chcete, po prázdninách složím vedení smečky. Pak si zvolte, koho chcete, ať vás vodí třeba po horoucích peklech. Já se nemusím dát od vás pořád kritizovat...“
„Ale Rogere,“ řekl Enkra. „Tak se přece nezlob! My nechceme, abys toho nechal, ale abys vymejšlel dobrý věci!“
„Kvůli tomu přece nemusím být náčelníkem. Můžu být tím rádcem, jak jsi říkal. Nebo můžu přejít ke studentům, už na to mám roky.“
„Správně,“ řekl Jackie. „Politický funkce tě přece taky vysilujou! Pořád ještě jseš velmistr Černý Lilie!“
„A lord kancléř!“ zachechtal se Sonny.
„Počkej, to nemíchej dohromady. Velmistr Černé Lilie je funkce, která už je, a kterou Roger zastává. Lord kancléř teprve bude, až bude Enkra císařem.“
„Jestli vůbec bude.“ rýpla si Kate.
„To už je naše starost,“ mávl rukou Jackie. „Enkra je náš princ a my ho k tomu trůnu třebas dokopem, o to se nestarej. Ale teprve až bude tím císařem, rozhodne, kdo bude co dělat.“
„Podle mýho by se to mělo dohodnout hned, aby si každej ten svůj rezort chránil a zodpovídal.“ řekl Roger.
„A zasedací pořádek byste si udělat nechtěli?“ smála se Kate. „Když bude zasedat Korunní rada, aby každej věděl, kam patří!“
„To není problém, to přece už víme. Roger bude sedět na křesle, co patřilo kardinálu Baarfeltovi. Jackie na místě vévody Dunbara, taky dostane jeho titul. Kurt Diettermann dostane flek po Iwaru Wulffssonnovi. Sonny po Jimmy MacLeodovi. Santanueva po Vítkovi Jeřábkovi. Zrzek Dixon... počkej, jak to vlastně bylo?“
Od té chvíle přešli na diskusi, jak vlastně zasedala císařova korunní rada za starého císařství. Roger byl tomu rád, neboť se opustilo ožehavé téma prázdnin a jeho nápadů, jak je účelně a krásně strávit. A ostatní taky byli rádi, protože se přestali hádat a bylo mezi nimi dosaženo příměří.
Jenom Kate přemýšlela, jak si do Rogera ještě víc píchnout. A taky, co si bude přát, až vyhraje svoji sázku.
|
Váženej pane prync! Já ti píšu, protože chci, abis nám pomoh. Protože ty seš jedinej vopravdovskej hrdina, co je na světě. Já vo tobě čet v časopyse. Ty vostatní jenom kecaj a pro Leona udělali hov... nic. Jenom pořád kecaj. To ty ne. Ono je to blbý, protože budou prázdnini a nebude se tu nic dít. Vono se dělo, jenom dyž byl s náma Leon. Jenže, voni Leona zašili do pasťáku. Von Leon měl fantastycký nápady, a dycky se něco dělo. Acoho zavřeli, tak vono seuž neděje nic. A to je blbý. Tak já bych chtěl, aby byl Leon zase s klukama, a ved je, jako ty vedeš kluky v Arminu. Leon se menuje Devart a zavřeli ho do polepšovny v Troissy-sur-Mére. Ten pasťák je za městem upotoka, kus vod lesa, co se jde k moři. Ale maj tam bránu s vostnatím drátem a taky psi a ty hrozně štěkaj. A vychouši je štvou na lidi co by se tam chtěly podívat. Ale ty prej umýš se psema. Tak tě moc prosím dyby to šlo abys, toho Leona odtamtud vytáh, aspoň na ty prázdnini. My bysme ti byli všecky moc vděčný. Pasqual. |
Enkra seděl, nohy měl na stole a prohlížel si mapu Bretaně, okolí městečka Troissy-sur-Mére. Porovnával ji s dopisem a soudil, že je to nesmysl. Písmo toho kluka vypadalo taky dost rozkolísaně a nevyrovnaně, o pravopise měl matné ponětí a jeho logika byla nesmyslná. Kromě toho nenapsal kromě jména Leona Devarta a názvu města vůbec nic, čeho by se člověk mohl chytit. Enkra přemýšlel, jestli je to skutečný dopis nebo výstřední žertík někoho z kamarádů. Prozatím se mu zdálo, že spíš to druhé.
Jackie vešel, těžce si povzdychl a sedl si na stůl. „Zblázním se z tý naší holky! Je úplně cvaklá. Víš, co si zas vyvzpoměla?“
„Něco s Rogerem?“ zeptal se Enkra dost nepřítomně.
„Ale kdepak! Pamatuješ se, jak jsme v sauně kecali o Asthře? Kate za ní chce mermomocí jet. A chce, abych jel s ní.“
„Tak jeď.“
„Zkoušel jsem jí to rozmluvit, ale nedala si říct, ani když jsem jí jednu ubalil. Vypadá to, že na tom chce trvat.“
„Jeď, povídám ti!“
„Nechceš jet s náma? V sobotu, třeba?“
„Za Asthrou?“ Enkra konečně nechal mapu mapou, sedl si pořádně a zamyslil se. „Kdy říkáš, v sobotu?“
„No třeba. Stejně tuhle neděli to bude zabitý, s Rogerovejma nápadama...“
„No konečně... ale vyjedem už v pátek, hned po škole. Roger má na gymplu do půl druhý, my jen do poledne. Až nás bude hledat, tak se bude divit...“
„Ty to chceš před ním utajit?“
„Ne, proč? Ale já jsem přeci myslel, že on to ví, ne? Přece nás tam sám posílal, s Kate! Tak co by se divil, že jsme tam jeli?“
Jackie se rozesmál. „Nojo, jasně. Vždyť to přeci všichni věděli, tak jakto, že to neví Roger, žejo?“
„Jasně. Já to řeknu doma, ty to řekneš doma, všecko bude docela legální. Kluci nás taky neshoděj...“
„Dobrý! V pátek po obědě vyrážíme!“
A Jackie spokojeně odklusal.
V pátek po obědě vyjeli všichni tři rychlíkem do Iron-city. Oblékli se na to do riflí a džínových košil, takže vypadali všichni tři jako kluci, i když Kate byla poněkud nepředpisově ostříhaná. V té spoustě lidí, co se valili z města na víkend, si jich nikdo neměl šanci všimnout. Zapíchli se do posledního vagonu do přecpaného kupé, kde několik trampů hrálo na kytary a zpívalo, pomáhali vyřvávat refrény a poslouchali, co se povídá.
Do Ironu dorazili skoro k večeru, a Jackie je vedl do Kasby. Dobře se tam vyznal a věděl i to, kde je „casa“ rodu Santanuevů. Jenže zjistil, že je tam tma a pusto a že se tam nikdo nenachází. Takže proběhli okolí a splašili jakéhosi černouška, který se dost rychle neschoval.
„Santanueva?“ kulil černý kluk oči. „A co by tu dělal?“
„Přece támhle bydlí, ne?“ ptal se Jackie.
„Jo, to jo. Ale přece už tam nebejvá... jenom někdy, když sem náhodou přijede...“
„A kde teda bydlí teď?“
„No... přeci v tom svým městě, ne?“
„V jakým městě?“
„Říká mu Sluneční Obzor.“
O Slunečním Obzoru už slyšeli, jenže samé hlouposti.
„Počkej, to je vážně pravda, že si Santanueva staví nějaký město ve Větrné stepi?“ ptal se Enkra.
„No jasně! Proč by ne?“
„A jaký je to město? Doopravdický, nebo jen letní tábor?“
„Město, no! Neviděli jste nikdy žádný město?“
„A budou mu tam jezdit šáliny?“ ptala se Kate.
„To nevím. Zatím mu tam nejezdí nic. Zatím tam není ani kudy by jezdily, protože je tam jenom jedna ulice.“
Kingtownským spadl kámen ze srdce, protože usoudili, že to Pedrovo město nebude nic moc slavného. Jenže stejně se tam museli dostat, jestli chtěli najít Asthru.
„Poslyš, jak se dostanem do Slunečního Obzoru?“ zeptal se Jackie, protože černoušek jim nestačil utéct.
„No... těžko,“ chlapec se zamyslel, seč mu hlava stačila. „Ale někdy tam jezděj náklaďáky.“
„Fajn. A kdy tam jezděj?“
„Když se Santanuevům povede sehnat nějakej materiál. Na stavbu..“
„Aha. A kdy zas nějakej pojede?“
„To já přeci nevím!“
Enkra, Jackie a Kate se poradili a rozhodli se, že už se od toho kluka nic nedozvědí. Asi si myslel totéž, protože jen ho spustili na chvíli z očí, hbitě zmizel v temné uličce.
„Půjdem za Gold Stepem.“ rozhodl Jackie.
Stephen Fitzgerald Galahad Gold, syn pana guvernéra a náčelník druhé poloviny města Iron-city, se nacházel doma. Když si přáli s ním mluvit a když přesvědčili Korejce, který mu dělal velitele stráže, že je to nutné, přijal je přímo v guvernérském paláci. Byl oblečený jako běloch, dokonce ostříhaný po evropském způsobu, a choval se, jako by mu ten palác a město patřily. Ale na ně to neplatilo, věděli o něm svoje.
„Santanueva? No ovšem, je ve Slunečním Obzoru. Teď už tam bydlí trvale, co se odstěhoval...“
„A proč se vlastně odstěhoval?“ zajímal se Enkra.
„Podle mého názoru se urazil, protože se mu město nemělo chuť poddat. Santanuevové jsou nafoukanci a hrdopýškové.“
Roger by možná připomněl, že matka tohohle elegantního chlapce v bílé košilce a sametovém kabátku byla sestra Estebana Santanuevy, a že je s Pedrem bratranec, ale Jackie nebyl takových jemných diplomatických fint schopen.
„Mohli bysme se tam za ním jet podívat?“
„Beze všeho. Já vám na to povolení dávat nemusím.“
„Ale mohl bys nám poradit, jak se tam dostat.“
„Ráno tam za nima pojedou kluci z Kasby. Náklaďákama, možná i autobusem. Pomáhají jim tam stavět...“
„Škoda, že až ráno...“
„S tím se nedá nic dělat. Pomohl bych vám, ale bohužel, nemám moc času. Chystám se odjet... do Evropy, jak vidíte!“
„Vypadáš tak.“ řekl Enkra.
Gold Step se obrátil k zrcadlu a zatahal se za krátké vlasy nad ušima. „Vypadám hrozně, žejo? Byl jsem skoro bez sebe, když jsem se viděl... kdybych to byl věděl, nikdy bych to nebyl dovolil, jenže už se stalo, tak co... Nebo si myslíš, že bych měl toho člověka dát zmrskat? Přece jen se mi to nezdá, je to tatínkův osobní kadeřník...“
„Nedávej ho zmrskat,“ navrhl Enkra. „Nemůže za to.“
„Viď!“ zaradoval se Gold Step. „Inu, cestování vyžaduje oběti! Až se vrátím, budu vám o tom povídat...“
„Kam vůbec jedeš?“
„Athény, Beograd, Řím, Miláno, Bologna. A možná se na zpáteční cestě stavíme i v La Valettě na Maltě. Obchodní cesta...“
Bylo jim samozřejmě jasné, že na obchodní cestu jede guvernér a Step bude nanejvýš přihlížet a koukat s očima vyvalenýma, ale nediskutovali s ním. Radši vypadli, dokud má velký náčelník dobrou náladu.
„Step upadá,“ konstatoval Enkra. „Mohli by si s Rogerem podat ruce. Oba stejní náfukové.“
„Mám strach, že Santanueva nebude o moc lepší,“ řekla Kate. „A jeho sestra... Bůh suď!“
„Osoby ve vysokém postavení se vždycky nakonec začnou takhle chovat,“ řekl Jackie. „Počkej, až za pár roků bude Enkra skutečně vznešeným pánem. Ani nás nebude zdravit!“
Enkra po něm skočil. Chvilku se váleli po chodníku, než je nějaký kolemjdoucí mladík nakopl a vyzval, aby si to šli vyřídit bokem a neváleli se jim pod nohama. Pak se rozesmáli a utekli.
„Tak, co budem podnikat dál?“ ptal se Enkra.
„Já mám hlad, kluci.“ řekla Kate.
„I my máme hlad,“ řekl Jackie. „Pojíme nebo pojdeme.“
„Zásoby jsou zbaštěný už ve vlaku. A je večer. Musíme do bufíku, jinak opravdu umřem hlady.“ řekl Enkra.
Narvali se do tramvaje a tou tramvají zajeli k nádraží. Tam bylo ještě otevřeno, tak si koupili večeři, dost bídnou. Ironské nádraží je staré, špinavé, omšelé a plné kouře a hluku, nic pro lidi jemných mravů. Kate se tam obzvlášť nelíbilo a navrhovala, aby urychleně vypadli.
„A kam bys chtěla jet?“ ptali se kluci, když byli venku.
„Někam, kde je to fajn. Třeba k moři!“
„Tak do Rossa Blanky.“
Zjistili, že tam jezdí městská rychlodráha – to dřív nebývalo. Jackie tam už jednou taky byl, vyvedl je tedy v místě, kde dřív býval přístav rybářských loděk. Zjistili, že se tam pilně bagruje pobřeží a betonují mola, asi rozšiřují obchodní přístav. Z krásných malebných chat rybářů a útulných hospůdek se staly námořnické a stavbařské knajpy, po mole se potáceli opilci, bylo slyšet křik a hádky místo písní.
„Copak je všecko čím dál horší?“ ptal se Jackie poněkud malomyslně. „Když se konal festival, bylo tu tak veselo... A teď? Jedna hrůza!“
„Támhleto je festivalový divadlo,“ řekla Kate. „Poznávám ho podle pohlednic.“
„Jo, je to vono. Jenže je zavřený pro rekonstrukci.“
Sešli k moři. Kate neodolala, aby ho nezkusila.
„Je fantasticky teplý, kluci! Vykoupem se?“
„Nemáchej se v těch riflích, káčo,“ vrčel Jackie. „V noci ti bude zima! Nemůžeš se svlíknout jako člověk?“
Kate byla zatím ve vodě jen po kolena, ale poslechla a vylezla na břeh, aby se svlékla.
„Támhle vidím nějaký oheň,“ řekl Enkra. „Tam, za zátokou. Pojďte se tam podívat...“
Kate se přestala svlíkat a šla s nimi po břehu. Zátoka byla široká a když došli blíž, viděli ještě navíc jakýsi záliv, zabíhající daleko do pevniny. Bez váhání přebrodili a za chvíli došlapali až k ohni.
U ohně sedělo několik lidí, většinou mladých. Někdo hrál na kytaru, ostatní tiše prozpěvovali. Odněkud voněl guláš.
„Ahoj,“ řekli. Někdo se ohlédl, ostatní udělali místo.
„Ahoj,“ řekl kdosi. „Sedněte si k nám... nemáte hlad?“
„Jedli jsme.“ řekla Kate.
„Stejně si vemte. Máme toho až moc...“ Nějaká holka jim nožem uřízla chleba, přistrčili jim kotlík a půjčili lžíce.
„Správnej tramp má vždycky čím dlabat,“ poučil je mladík se šerifskou hvězdou na košili. „Pamatujte si, jenom blbci vyrážejí do světa bez řádnýho vybavení...“
„My jsme nepočítali, že budeme spát venku,“ snažil se Enkra vysvětlit situaci. „Chtěli jsme se dostat k Santanuevovi...“
„Vždycky máš počítat s nejhorším.“ řekl mu někdo.
Kate a Jackie stejně ještě váhali. Neslušelo se, aby jen tak jedli něco, co je spojeno s masem; ale Enkra pokynul, aby si toho nevšímali a chovali se, jako by byli hosty u šelem. Trampové patří ke kastě bojovníků a nesluší se je urazit.
Tak seděli, poslouchali a hřáli se u ohně. Někdo jim půjčil deku, aby se měli do čeho zabalit, protože jim na záda táhlo a zepředu na ně sálal oheň. Seděli skoro do půlnoci, i když už Kate klímala, opřena o Enkru. Nakonec se stočili do chumlu jako štěňata a nějaká dívka je zabalila do té deky.
Probudila je zima. Vstali a zjistili, že ostatní se probouzejí, a že už vaří i snídani.
„Jděte se vykoupat,“ poradil jim kdosi. „To vás přejde i ta zima. Jinak budete klepat kosu až do oběda...“
Šli se vykoupat, ostatně i trampové tak činili. Voda byla ledová, až jim rozjektaly zuby, ale když vylezli, bylo to docela fajn. Taky začalo stoupat slunce a velmi rychle je rozehřálo.
„Kam teď razíte?“ ptal se jeden z trampů, když všichni tři upíjeli čaj. „Říkali jste, že k Santanuevovi?“
„Jo. Do Slunečního Obzoru.“
„Stopněte si něco na silnici. Ale není tam silnice, jenom step. Půjdete, až narazíte na rozježděnou cestu, to je ona. Tam počkáte, až něco pojede. Taky jsem tam párkrát byl, když mě potřebovali. Jsem geometr, víte...?“
Takže poděkovali a šli.
30.05.2021 11:44