Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Novinový článek Dailly Gazette – Harry Burn.

Využil jsem toho, že Mike si přesedl ke mně, rozložil si mapu a kontroloval cestu, abych se ho konečně zeptal:

„Můžeš mi říct ještě něco o tom... černém střelci?“

„Co tě na něm zajímá?“

„Jsem novinář, chápej... ty ho znáš osobně?“

„Znal jsem ho v době, kdy byl ještě klukem. Byl hrozně milý, o všechno se zajímal... jenomže od malička věděl, že je nejlepším bojovníkem. Dokázal celé hodiny cvičit, procvičoval každý sval zvlášť, přímo si hrál se svým tělem. Tehdy dospíval, rostl, měl pořád hlad a hrozně se cpal vším možným, na co přišel. Měli jsme z něho všichni radost, lítal po celém zámku...“

„Počkej. Zkus začít od začátku.“

„Tak dobře. Jeho otcem byl Šahin, císařův střelec. Velmi slavný bojovník, o kterém se vypráví spousta legend. Jeho vztahy k ženám byly ovšem trochu odlišné od tvých představ. Luciper není jediný jeho syn. V Šahinově světě platilo, že jeho manželkou je každá žena, se kterou se kdy miloval.“

„Jaké byl víry?“

„Obávám se, že v Boha moc nevěřil. Spíš v duchy a strašidla, proti těm se všelijak chránil. Výrazně svérázný člověk, ve vyšším věku čím dál víc. V tu dobu jedna z žen, jež poctil výronem svého semene, zrodila Lucipera. O tom jméně rozhodl podle legend Šahin, ale pochybuji. Nezajímal se o své děti.“

„Musel žít určitě zajímavě.“

„O každém lepším střelci se toho povídá tolik, že těžko zjistit, co je pravda a co řeči. Teď mluvím jen o tom, co vím jistě. Rodina té ženy, její bratr, se rozhodl vychovávat Luka, jak se dalo. Jejich výchova byla ovšem značně nesoustavná, spíš řečeno namátková. Dokud byl malý, nevšímali si ho. Toulal se, poslouchal staré legendy a snil. Škola ho strašlivě nebavila, má univerzálku a nic ho neupoutalo. Až ve vyšším věku se přinutil číst, když zjistil, že knihy jsou plné příběhů. Často měnil své zájmy. Poslouchal všelijaké kazatele různých směrů...“

„O ty u vás nikdy nebyla nouze.“

„Když jsem ho poznal já, už věděl, že bude nejlepší samuraj. Jenže rodina netoužila, aby byl bojovníkem. Přivedli ho ke mně a žádali, abych ho naučil filozofii. Dělal jsem, co se dalo. Jenže do Lukově mysli se nic nezapisuje tak, jak to slyší. Všechno se tam trochu mění, odráží, transformuje. Když jsem něco říkal přímo jemu, vypadalo to, že neposlouchá. Když jsem mluvil s jinými, poslouchal velice dobře – a pamatoval si.“

„Proč se z něj stalo tohle?“

„Jeden ze Zenových mnichů v nějakém klášteře u Kobajami mu spočítal, čím byl v minulých životech. Řekl mu, že byl skvělým bojovníkem, který vykonal mnoho dobrých činů, ale pro svoji zpupnost a svévolnost jednání se musel znovu zrodit. Vysvětlil, že může dát vysvobození každému hříšníkovi, pokud ho zbaví jeho současné ponížené existence a umožní mu odejít do duchovního světa zvláštní mantrou. Od té doby Luka pátral po znění téhle mantry. Musel splnit podmínky, naučit se bojovat, poznat všechno, co musí znát takový Drak. Je toho dost. Trvalo mu to sedm let.“

„Proč tak dlouho?“

„Učil se bojovému umění trochu zvláštně. V meditacích se spojil s dřívějšími Mistry a učil se od nich jejich techniku. Nejdřív přijal jejich vědomí, potom zkoušel sladit svoje tělo s tímto vědomím. Je to trochu mystické a trvalo by ti déle než jemu, abys to zvládl. Já to mám jednodušší, ani bych to nezkoušel.“

„Myslíš, že s nimi opravdu mluvil?“

„Těžko říct. Možná byl jejich žákem v minulých životech. Nebo byl sám někým z nich a ještě si to pamatuje. Je mnoho možností. Je mnoho mistrů a každý ho naučil něčemu. Luka mi taky všecko nevyprávěl. Jen myslím, že to dělal právě takhle.“

„Kde potom přišel k té mantře?“

„Musel jsem mu ji zjistit. Navázal jsem styky s představenými sekty Thungů. Nejsou to příjemní lidé. Musel jsem s nimi jednat, vrátit se, přivést tam Luku a zajistit setkání. A přežít to všechno. Nebylo to jednoduché.“

„Tohle můžu napsat do novin?“

„Luku potěší, když to budou lidé vědět. Ostatně, stejně tomu nikdo neuvěří. Jsou to pohádky pro poněkud větší děti.“

„Kdybych neviděl ten masakr, taky bych tomu nevěřil.“

„Luka většinou působí v Asii, Africe nebo Jižní Americe. Tam má víc práce... Mnozí ho taky hledají.“

Nedivil jsem se. Opět jsem chvíli uvažoval, než jsem se zeptal: „Miku, ty toho víš dost o takových věcech?“

„O jakých?“

„Například o tajných kultech.“

„Snažím se toho moc nevědět. Lidi neléčím, duchy nevyvolávám, strašidla nezaříkávám a budoucnost nevěštím.“

„Existuje Magie Bílá a Magie Černá. Znáš obojí?“

„Něco málo znám. Černou Magii máme zapovězeno dělat. Ale musíme ji znát, abychom se mohli bránit tomu, kdo jí užívá.“

Zastavili jsme na jakémsi odpočívadle. Mike si svolal lidi:

„Kamarádi, všichni to víte, ale měl bych vám něco připomenout. Až doposud jsme všichni pracovali v mezích zákona této země, v souladu s jejími potřebami. Teď se to trochu kazí, budeme dělat pro Vládce Arminu. Berte na zřetel: od teďka jste každý odpovědný jen mně a svému svědomí – no a já Vládci a Bohu. Jdeme do akce, kde můžeme zahynout. Prosím každého, aby si dobře rozvážil, chce-li jít se mnou. Má-li někdo jen stín nechuti, nechť odejde. Hanba nebude spojována s jeho jménem, neboť není zbabělostí bát se smrti...“

Nikdo mu neodpověděl. Mike chvíli vyčkával, pak zavelel: „No tak nasedat, jedeme...“

Jeli jsme ještě asi míli. Řídil Sid, najednou prudce zabrzdil a z příkopu proti nám vyskočila tříbarevná kočka. Sid spustil okénko a kočka mu skočila na klín. „Všechno v pořádku! Karr hlídá tam u polepšovny...“

„Dobře.“ řekl Mike.

Sid zajel do lesa a zastavil, ostatní auta vedle nás.

„Zkontrolovat zbraně...“ Vytáhl jsem z kapsy svůj revolver, prohlédl a ukázal Sidovi, ale Mike řekl: „Ty se drž zpátky, tvůj problém je reportáž.“

Všiml jsem si, že Sid vyndal z kufru dvě pušky arminské výroby, ale s uřezanými hlavněmi. Jednu dal Mikovi, druhou si nechal.

„Plán operace znáte všichni? Tak jedem.“

Sid, Oliver, Romeo, James a tři pistolníci z IS se začali nenápadně přibližovat k okraji lesa a pak přes pole k budovám. Viditelnost byla dost špatná a muži se snažili, jak jen mohli, využít všech přirozených krytů, aby je nespatřily hlídky z věží.

Mike a dívka nasedli do auta a vyjeli. Vrátili se na silnici a řítili se po ní dost velkou rychlostí. V místech, kde odbočovala cesta k polepšovně, náhle najeli proti stromu a naráz zastavili. Slyšeli jsme řinčení plechu i skla a výkřiky, ale Sid se jenom usmíval a řekl mi: „Záznam...“

Dívka vylezla z auta a pomáhala Mikovi se vyprostit. Potácel se a opíral o klacek, ve kterém jsem ovšem poznal jeho kulovnici. Dívka ho zpola vedla, zpola vlekla po cestě k hlavní bráně a při tom mu polohlasně domlouvala. Mike sténal velice přesvědčivě, jistě na sebe soustředil pozornost každého, kdo by se tam díval. Ostatní zatím přebíhali ke zdi polepšovny a pod její ochranou se přiblížili k bráně, kam mířil Mike se svou krásnou společnicí.

Nic se nehnulo, když tam došli. Dívka zabouřila klepadlem na bránu a křičela: „Prosím vás otevřte, měli jme nehodu...“

Slyšel jsem, jak zaskřípala špehýrka. „Kdo je tam? Co je?“

„Měli jsme nehodu... Manžel je těžce raněnej, proboha otevřte! Bojím se, že umře, já...“

„Jo, to tak! Eště mi to tady zakrvácíte! Tady je lapák, žádná márnice. Ať si pan manžel zhebne venku, když neumí řídit...“

„Prosím vás pěkně!“ škemrala dívka, „Aspoň bych zavolala doktora, dyť on umírá! Prosím vás...“

„To je furt ňákýho votravování!“ řekl portýr. Bylo slyšet, jak odemyká, konečně pootevřel dveře na škvíru a vykoukl. Chtěl se pustit do dalších komentářů, ale Mike, zázračně uzdravený, zprudka rozrazil dveře, dívka vrazila hlaveň pistole portýrovi pod žebra a vykřikla: „Padej! Ke zdi, ruce za hlavu!“

Portýr se lekl natolik, že skutečně zvedl ruce a dal je za hlavu, ke zdi se mu však nechtělo.

„Tvoji bouchačku!“ řekl Mike.

„Nemám! Já sem jenom vrátnej, na co by mi byla...?“

Mike mu přejel rukama po kapsách. V té chvíli se vrátný pokusil udeřit ho oběma hranami dlaní do ramenních kostí, ale Mike ten záměr postřehl a včas se sehnul. Vší silou vrazil ničemovi hlavu do žaludku, až vrátný zahekal a narazil na stůl. Mike se zvedl a ranou pěstí do brady ho srazil na zem.

„Lumpe! Side, vem mu tu bouchačku!“

Sid vylovil z pouzdra pod vrátného rukou těžký revolver a zastrčil do kapsy. Pak prohledal stůl, není-li tam další.

„Poplachové zařízení!“

Vrátný odmítal spolupracovat, takže James obhlédl místnost. Na zdi visel obraz královny. Za ním byla kovová skříňka, jeden ze specialistů ji otevřel a vypnul všechno během pár vteřin.

„Klíče!“

Vrátný uznal, že proti mužům, kteří vpadli do jeho kukaně, je zbytečno bojovat. Ukázal na zasklenou skříňku, kde visely klíče, označené visačkami s čísly. Romeo rozbil pažbou revolveru sklo a klíče vybral. Zatím James položil vrátnému pár otázek a na žádnou nedostal kloudnou odpověď, takže pozbyl trpělivosti a nařídil nasadit mu želízka a roubík.

„Koukni se, jak to vyhlíží na dvoře!“ nařídil Mike Sidovi. Ten opatrně otevřel dveře vrátnice a vykoukl.

„Bacha! Čtyřčlenná hlídka, dva čokli! Jdou sem!“

James vytáhl svou Berettu, ale Mike ho uklidnil.

„Kočky je strhnou! Klídek a sleduj to...“

Vydal ze sebe prudký skřek. Stráže procházely okolo zdi – na hlavu každého z nich dopadlo štíhlé kočičí tělo a šelma začala drásat ničemovi tvář. Muži jako obvykle neměli ani pomyšlení na zbraně, naopak snažili se zbavit útočníků holýma rukama, potáceli se a svíjeli bolestí. Jejich psi se po tom skřeku rozprchli.

„Dobrý, stačilo,“ řekl Mike, „Seberte je, hodíme je sem!“

Muži byli silně rádi, že jsme je zbavili samopalů, povinností, svobody a koček. Jejich touha položit život za pana Branga dosahovala jenom výše jejich platů, které sice nebyly malé, ale ve světle posledních událostí za to nestály.

„A vpřed! Oliver a Romeo ke dveřím do bloku. James a jeho chlapi obsadí strážnici! Side, ty...“

Oliver a Romeo vyrazili současně ke vchodu do bloku A, ale jen proběhli dvorem, zarachotil na jedné z věží samopal a kulky rozryly hlínu ve dvoře. Sid okamžitě založil ručnici a vypálil na věž. Samopal zmlkl, ale hned se ozval další z druhé věže, k čemuž se přidalo štěkání kulometu. Mike a Sid stříleli. Viděl jsem, jak se muž zamotal, přepadl přes zábradlí a padal dolů. Mike radši schoval hlavu, protože dávka z kulometu roztříštila okna a otloukla celou vrátnici. A aby to nebylo málo, ze strážnice se vyhrnul dav po zuby ozbrojených dozorců.

Zdálo se mi, že v Mikových očích zaplál divoký oheň, jaký jsem do té doby vídal jenom v očích šelem. Zařval něco italsky na Siciliána Romea, poklekl, opřel ručnici o okenní rám a pečlivě zamířil na třetí věž. Mladík Romeo vytáhl z opasku ocelové vajíčko, vyškubl pojistku a mrštil jím přímo do vchodu strážnice. Tam granát vybuchl a celý vchod zdemoloval. Muži, kteří vybíhali, se svíjeli v bolestech okolo. Současně střelil Mike z ručnice a kulomet, který právě začínal novou árii, okamžitě zmlkl.

„Kupředu!“ křičel Mike, „Na blok C, tam je Enkra...“

Obrátil se k dívce a něco jí řekl. Odporovala mu a on jí velitelsky ukázal směrem zpátky. Pak se otočil ke mně: „Ani se odtud nehne, dokud nebude po boji, jasný?“

A vyběhl za svými muži ven. Z okna někde v bloku C zapráskal samopal. Viděl jsem, jak jeden z Jamesových mužů klesl na dvůr a se skučením se plazil ke zdi. Všichni ostatní stříleli, ale k prvnímu samopalu se přidal další, pak nějaké pistole. Armini byli nuceni zalehnout za rohy a krýt se proti kulkám.

„Poslouchej, ty!“ řekla mi dívka, „Když, tak pojď aspoň za těma dvěma!“ ukázala na vchod bloku A, kterým už Oliver a Romeo pronikli dovnitř. Zdálo se mi to dost rozumné, přeběhli jsme dvůr a vběhli do budovy. Hned na prahu jsme překročili zabitého dozorce, další ležel na schodišti omráčen. Mříže v chodbě byly odemčeny, ale jinak bylo všude pusto a prázdno.

Jak ředitel Brang zaslechl první výstřely, pochopil okamžitě, co se děje. Vyhlédl a když spatřil mnoho záblesků, poznal, že Armini přišli dřív, než je čekal. „Musíme rychle pryč! Zadním vchodem! Hamiró, přiveďte mi sem toho kluka, rychle!“

„K čemu?“ ptal se vrchní dozorce zlostně, „Ještě toho?“

„Je to naše rukojmí! Neodváží se střílet, když ho budeme mít s sebou! Rychle, pane Hamiró...“

Japonec se rozběhl chodbou k celám. Po cestě viděl oknem výbuch granátu ve strážnici, ale přijal změněnou situaci s klidem sobě vlastním a plnil rozkaz, aniž mu napadlo raději vzít co nejrychleji nohy na ramena. Některým Brangovým lidem to zapálilo mnohem bystřeji. Brang a ti zbývající zatím zahájili střelbu.

Hamiró Uši odemkl dveře Enkrovy cely a vstoupil, svítě si baterkou. Světlo sklouzlo po Enkrově zkroucené postavě, ležící v koutě. Ruce měl spoutány za zády ocelovými pouty.

„Vstaň! Mám rozkaz tě přivést!“

Ale taky Enkra slyšel hluk boje. Věděl, že jsou to Armini, jeho bratři, kteří nakonec zvítězí a budou soudit. A správně tušil, že to bude soud přísný a nesmiřitelný. Pronesl japonsky:

„Otroku svých pánů! Jdeš proti svému bratru na rozkaz pojídačů psů, kteří nejsou hodni lízat prach tvých nohou!“

Hamiró neřekl nic. Pomohl mu na nohy.

„Poslouchej, Hamiró Uši! Jsi rytíř Bušidó a snad v tobě zbyla aspoň kapka cti! Víš snad, co je výzva k boji, tak teda: Vyzývám tě k boji na život a na smrt! Tamty, Branga a ty jeho hnusy, zabijí naši. Tebe chci zabít já...“

Hamiró na něj pohlédl se slabým zájmem. „Neblázni, jsem lepší! Udělal bych z tebe malý kousky...“

„Byl jsi, Hamiró! Od té doby se leccos změnilo!“

Japonec váhal. Enkra vypadal opravdu jinak než předtím.

„Je lepší zemřít než být otrokem! Sundej mi pouta a utkej se se mnou jako muž s mužem...“

Hamiró zaváhal. Vzpomněl si na slova černého muže, který mu naháněl hrůzu v mračných snech: „Kníže Yamanaki vyčetl z hvězd: Utkáš-li se s ním, podlehneš a zemřeš! Varuji tě...“

„Máš strach, Hamiró Uši?“ zeptal se Enkra tak pohrdavě, že se Japonec zachvěl. A tak rychle odemkl pouta.

„Podle rytířských pravidel?“ Odstoupil na druhou stranu cely a položil baterku tak, aby osvětlovala prostor, kde se měl souboj odehrát. Enkra si zatím protřepával ruce a snažil se třením zápěstí rozproudit krev.

„Máš právo zaútočit.“ řekl Japonec.

„Vyzval jsem tě, máš právo útoku.“

A tak se Hamiró vrhl jako býk na toho chlapce. Jeho silná, častými údery otlučená dlaň zasvištěla vzduchem a sekla do prázdna. Enkra včas uskočil – jeho pohyby byly rychlejší, než bylo vůbec možno postřehnout. Vzápětí byl Japonci za zády a udeřil ho do zátylku, byl příliš slabý, aby mu přerazil vaz, přesto byl otřesen. Kopl za sebe a zasáhl Enkru do prsou, naštěstí taky příliš slabou ranou – přesto byl Enkra odhozen na zeď a chvíli nemohl popadnout dech. Zatím se Japonec vzpamatoval a šel po něm, Enkra uskočil, při tom nechtěně shodil baterku z výstupku zdi a v příštím okamžiku na ni Hamiró šlápl. Místnost se ponořila do tmy.

„Pse,“ zasyčel Japonec, „Myslíš, že tě potmě nenajdu?“

„Čekám...“ zakňoural Enkrův hlas s jaguářím přízvukem.

Hamiró Uši se vrhl po hlase, ale uvítala ho strašlivá rána chodidlem do obličeje, až zasténal. Sekl po Enkrovi dlaní, avšak nenašel ho a při odskoku si uvědomil, že Enkra je zřejmě vybaven strašlivou zbraní vlastní Arminům: že vidí ve tmě.

Po šíji mu přejel studený strach. Ve chvíli, kdy slepýma očima mžoural do tmy, si uvědomoval další strašlivá fakta: zatímco Armin se pohyboval tiše jako kočka, každý jeho krok vyvolával jistý hluk, který zachytí jemné ucho šelmy. Hamiró tušil, že chlapec krouží okolo něho a čeká na jeho chvíli slabosti. Jenom netušil, jak zaútočí.

Náhle, v jediné vteřině, spatřil těsně před sebou záblesk jeho očí. Sekl po něm hranou dlaně, hotov zabít, ale jeho ruka narazila na kamennou zeď a současně ucítil soupeřův úder. Pocítil bodavou bolest v zápěstí a pochopil, že mu Armin přerazil pravou ruku. To znamenalo konec, jednou rukou a nohama už nemohl bojovat proti tak skvělému soupeři. Pokusil se o poslední výpad, ale rána do prsou jím otřásla a v příští chvíli jej úder do obličeje srazil k zemi.

„Jsi poražen, Hamiró Uši!“ zakňoural ze tmy sametový hlas.

„Jsem,“ vzdychl samuraj, „Máš právo mne zabít...“

„Jsem Tygr. Nelovím hady.“ řekl Enkra tvrdě, ale pořád tím kňouravým sametovým hlasem. „Můžeš žít, Hamiró Uši. Ale pamatuj si, že vítěz ti daroval život...“

Odpovědí mu bylo zavzlykání. Hamiró skutečně plakal zlobou, vztekem a zoufalstvím nad svou porážkou. „Pomoz mi vstát...“ zašeptal, „Přísahám, už ti neublížím...“

Enkra ho vzal pod rameny, pozvedl a posadil ke zdi. Japonec mlčel. Enkra odstoupil, ale slyšel, že ten druhý cosi dělá. Dokonce slyšel jemné skřípnutí kovu a připravil se k boji pro případ, že by Hamiró měl v úmyslu nějakou zákeřnost. Viděl sice jeho obrysy, ale detailně jeho činnost sledovat nemohl.

„Poslouchej, Armine, co ti teď řeknu! Jsi už pravý samuraj – dokonalý rytíř Bušidó!“

„Chtěl bych jím být...“

„V mém bytě pod podlahou u zdi... je tam volné prkno. Tam najdeš moje rodinné meče. Slib mi, že si je vezmeš!“

Enkra se polekal. Přiskočil k němu a poklekl vedle něho. Nahmatal horkou lepkavou tekutinu, stékající mu po rukou a pochopil. Vykřikl ze všech sil: „Ale ne! Neblázni, tohle jsem nechtěl! Nesmíš zemřít!“

„Zákony jsou neúprosné... Odsoudil jsi mne k smrti... a já zemřu. Sbohem... a buď šťastný, rytíři Bušidó... šťastnější než já. Klíč od dveří... v levé kapse...“

Enkra mu sáhl do kapsy, přiběhl ke dveřím, odemkl je a světlo z chodby vniklo dovnitř. Hamiró Uši klečel u zdi, z břicha mu trčela rukojeť dýky. Bílé zuby svítily z rozšklebené tváře.

Enkra na něj zíral s hrůzou. „Skutečný samuraj! Zemřel, aby smyl pošpiněnou čest! Škoda, že takový člověk byl proti mně!“

Nebyl ještě mrtev a Enkra ve zmatku usoudil, že by měl zavolat lékaře. Vyběhl na chodbu – a vrchní dozorce, přicházející od Brangovy kanceláře podívat se, co se s Japoncem stalo, strnul hrůzou. Enkra s krví na rukou, jiskřícíma očima, ale hlavně naprosto volný ve chvíli boje s Arminy, to pro něj znamenalo totéž, co Smrt. Dozorce ho spatřil ve stejnou chvíli jako Enkra jeho, chtěl se otočit a uprchnout, ale Enkra ho bleskurychle dohonil a zadržel za ruku. „Ne, počkej!“

Vrchní dozorce se otočil a vrhl se mu po hrdle. Enkrova ruka zasvištěla vzduchem a dozorce pocítil, jako by mu něco sekalo krk. Padl stranou a radši ztratil vědomí.

Enkra se rozběhl k Brangově kanceláři. Věděl, že je tam několik mužů, ale ti ho nemohli nijak zastavit. Rozkopl dveře a vletěl mezi ně jako jestřáb mezi holuby. Jeden se otočil a vykřikl, Enkra ho chytil za ruku, zkroutil mu ji a škubnutím poslal chlapa přes celou místnost na dalšího, který střílel z okna ze samopalu. Brang se otočil a vytřeštil oči – pak dal pokyn, aby zbylí dozorci chlapce zastavili. Učinili to, ale odletěli jeden po druhém jako kusy zmačkaného hadru. Enkra řádil jako tajfun – málokdo ze zasažených měl šanci a chuť ještě jednou zaútočit. Nezajímal se o nikoho, jen ho srazil a hnal se za Brangem. Když vyřídil ty ostatní, hnal ho tvrdými údery pěstí před sebou na chodbu. Vztek, bolest a lítost způsobily, že mu povolily nervy, vykřikoval sprosté nadávky a bil, hrubě a nelítostně, aby ho potrestal za vše, čím mu ublížil...

Domníval jsem se, že Komtesa se bude držet přece jen trochu zpátky, ale neměla ani tu nejmenší snahu a hnala se chodbami bez sebemenšího zaváhání. Mříže byly odemčené, jak tudy prošel Oliver a Romeo, těm se nikdo neodvážil postavit do cesty, ale dozorci tady stále ještě byli. Když z čista jasně spatřili dívku v oděvu bojovníka, šli jí dost ochotně z cesty. Kdo ochotu postrádal, na toho stačilo, když mu zamávala před nosem revolverem. Ovšem mohli jsme taky padnout na někoho, kdo by se nelekl...

Právě když mne to napadlo, zahřměl chodbou výstřel. Viděl jsem, jak Komtesa padá na zem. Skočil jsem za zárubeň jedněch dveří a střílel – vzápětí kulky rozryly roh těsně vedle mne. Polekal jsem se, ten druhý byl zřejmě lepší střelec a já, abych se přiznal, nemám zkušenosti téměř žádné. Loučil jsem se v duchu se životem, ale ona se náhle vymrštila a dvakrát střelila. Ukrytý dozorce vypadl za těžkou dobovou skříní se spisy odsouzených. Dívka se na mne zašklebila, odfoukla kouř od hlavně, zastrčila zbraň, překročila mrtvolu a šla dál.

Na místě, kde bylo dobře vidět do protějších oken bloku C, jsme se setkali s Oliverem a Romeem, kteří odstřelovali ty naproti. Právě, když jsme jim začali pomáhat, palba náhle nevysvětlitelně ustala a současně bylo slyšet Crossův hlas velící k útoku. Dole se ještě bránili, ale my běželi patry a Romeo rychle a šikovně odemykal jedny mříže za druhými. Vězňové na nás tloukli, ale neměli jsme čas se jimi právě teď zabývat. Spěchali jsme chodbami a na tu pravou jsme dorazili ve chvíli, kdy tam zdola pronikl i Mike se svými lidmi.

Na chodbě leželo na zemi v bezvědomí několik dozorců. Uprostřed nich řádil Enkra Weston a tvrdými údery obou rukou hnal před sebou staršího muže, jehož jsem později identifikoval jako Johna Guswella Branga, ředitele toho ústavu. Brang řval jako zvíře – a malý Armin, s ostříhanými vlasy a v nemožné vězeňské uniformě vypadající příšerně, měl ve tváři výraz rozzuřené šelmy. Nebylo pochyb, že i nehybní muži na chodbě jsou jeho práce.

Když spatřil Mika, zastavil se a nechal Branga. Chvíli zíral nevěřícně, pak složil ruce na prsou a zůstal nehybně stát, pozorujíc je pronikavýma černýma očima.

Brang doběhl k Mikovi – tam ho chytil za krk pistolník Sid a přinutil padnout před hrabětem na kolena.

Mike zatím rozepjal límec skvrnité uniformy a vytáhl zlatý osmihrotý kříž s rudými kameny, odznak své moci komthura.

„Johne Guswelle Brangu, jako důstojník vyšetřovacího sboru Interpolu vás zatýkám pro kuplířství, obchod s nezletilými dívkami, vraždy a ohrožení zájmů Arminského státu. Cokoliv od této chvíle řeknete, bude použito proti vám.“

Brang vytřeštil na Mika oči – ten pokynul Jamesovým mužům: „Vemte ho a zavřete někam, ať ho nevidím!“

Enkra Weston to pozoroval udivenýma očima. Hrabě Mike George von Cross, komthur Templářského řádu Blesků, dvořan Vládce a nositel mnoha dalších titulů, před ním s námahou klesl na kolena. K nevýslovnému údivu všech přítomných se dotkl čelem země před chlapcovýma nohama, pak se zvedl zase do kleku a řekl:

„Zdravím tě, princi Arminu a Světa...“

Jeho pistolník Sid mu pomohl vstát. Pak se k němu Mike obrátil a řekl: „Ohlas Vládci skončení operace Měsíční paprsek.“

Errata:

30.05.2021 11:45