Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Hamiró Uši?“ podivil se Brang, „Nečekal jsem, že ho ještě někdy uvidím! No, ať jde dál...“

Hamiró poněkud změnil svůj vzhled. Především měl vlasy učesané do čela, dále na horním rtu něco jako knírek. Bylo to proto, že v současné době hrál roli mexického bandity v nějakém zcela bezúčelném filmu, ve kterém měl předurčeno jezdit v blízkosti svého šéfa, tu a tam seknout mačetou a na konci efektně zemřít, zasažen kulkou jednoho z hrdinů. V této roli nemohl ukázat nic ze svého umění, takže ho neuspokojovala umělecky ani finančně, ale nic lepšího zatím neměl.

Při životě ho udržovala jenom naděje, že v chystaném seriálu pro televizi dostane roli mimozemšťana, která mu mohla pomoci. Byla ideální, měl v ní jméno, jasně definovaný vzhled a činnost, a měl předepsáno minimálně textu, zato veškeré fyzické akce, boje s různými příšerami i jinými osobami z masa i plastiku. Problém byl v tom, že silně závisel na osobě Kapitána, jehož měl ztělesnit jistý herec velmi slavný, ale bohužel už starší, jemuž dělalo problémy křepce přejít místnost a při bojích se mohl uplatnit jen z pilotního křesla dobrou radou. Dotyčný herec o tu roli velice stál, ale byl soustavně nemocen na různé choroby, které bránily zahájení natáčení. Z nejrůznějších zmatků, k nimž vesele přispívaly protichůdné záměry produkce, plynuly současné Hamirovy problémy, zejména finanční.

Když Hamiró vstoupil, tvářil se velmi pochmurně, byl oblečen v černém a Brangovi připadalo, že se chystá do boje.

„Prosím, co si přejete?“ otázal se Brang.

Hamiró Uši mu věnoval nepřívětivý pohled svých šikmých očí. „Přicházím vás varovat před nebezpečím, o kterém zřejmě nevíte. Přišel vyslanec knížete Yamanakiho. Hrozí vám smrt.“

Brang si vyměnil pohled se svým zástupcem. „Co o tom víte?“

„Přišel za mnou černý muž s vlasy upravenými dle zvyklostí bojovníků Ostrova. Řekl, že je vyslancem knížete Yamanakiho, svatého otce sekty Bušidó, rytířů Vycházejícího slunce.“

„Dobře. Co je mi po tom?“

„Kníže Yamanaki je přímým potomkem jiného knížete z toho rodu, který byl kdysi pobočníkem císaře Arminů. Proto kníže drží svou ochrannou ruku nad Arminy, momentálně nad Enkrou Westonem.“

„Aha. Tak po tom už mi něco je.“

„Pokud ten muž dojde k přesvědčení, že jste klukovi nějak ublížili, není vyloučeno, že vás bude chtít potrestat. Nevím, jaké metody použije, ale není vyloučeno nic. Dokonce by mohl někoho zabít. Schopnosti na to má.“

„Uklidněte se, pane Uši. Žijeme v právním státě, kde vládnou zákony bránící všelijakým potřeštěným bláznům zabíjet lidi. Pokud sem ten člověk přijde, zavoláme strážníka, ten ho zatkne a odvede do vězení, kde se o něj už postarají.“

„Obávám se, pane, že si dost dobře neuvědomujete skutečnou situaci. Toho muže nikdo nezatkne. Je to Svatý Drak, bojující mnich s nejvyšším zasvěcením bojovníka i kněze. Obávám se, že ve chvíli, kdy ho někdo uvidí, bude už pozdě na jakékoliv opatření. A co se týče našich zákonů, ty ho ani v nejmenším nezajímají.“

„Taky Arminská republika je právní stát. Má tady svoje velvyslanectví, které si s námi už dopisovalo o případu Edwina Westona, a bylo jasně informováno. Bude-li třeba, napíšeme stížnost zase my jim a věřím, že ji příznivě vyřídí.“

„Jejich vyslanectví pro něho taky nic neznamená. Ten člověk je sice rodem Armin, ale domnívá se, že stojí nade všemi světskými zákony. On poslouchá jenom Boha.“

„Není náhodou blázen?“

„Je.“

„A vy nám doporučujete, abychom se toho blázna báli?“

„Blázna s nejvyšším zasvěcením bojového umění rozhodně.“

„Co umí?“

„Vše, co si umíte představit. Celý život studuje různé druhy boje, nedělá nic jiného. Podřídil tomu svůj život, chování, jídlo, všechno, co vy nazýváte požitkem. Jeho životní podmínky by pro vás byly nepřijatelné a nikdy by vás nenapadlo je přijmout. Ale dopracoval se k naprosté dokonalosti ve všem, co dělá.“

„Proč to dělá?“

„Slouží Bohu.“

„Je tam víc takových?“

„Nejsem si jist. Pár jich jistě je, ale kolik z nich to dělá jako on, nevím. Doufám, že ho zabijí dřív, než zestárne a napadne ho založit si vlastní školu.“

„Jak si představuje takovou službu?“

„Chodí světem a sleduje, kdo narušuje Boží zákony. Potká-li takového člověka, zabije ho.“

„Nepokusí se ho nejdřív od jeho jednání odvrátit?“

„V některých případech snad ano. Měl by to udělat, ovšem... záleží na jeho úsudku, zda se dotyčný může napravit nebo ne.“

„Dá se někým ovlivnit?“

„Výše postaveným bratrem ze své sekty. Nebo někým, kdo by ho přesvědčil, že dotyčný se neprovinil tak moc, aby to stačilo.“

Brang se tvářil značně nespokojeně. „Poslyšte, snad si trochu pamatuji náš předešlý rozhovor. Existuje něco jako milosrdenství, zásada, že nesmíte ublížit žádné živé bytosti. Je to tak?“

„Ahinsá, ano. To skutečně existuje.“

„Co na to říká ten člověk?“

„Dodržuje ji, samozřejmě. Nezabije jediného nevinného tvora, určitě nejí maso a... Myslím, že nejí nic, co si neuvaří sám nebo někdo s vyšší kastou než má on.“

„Ale člověka zabije docela klidně.“

„Mohl bych to vysvětlit. Jeho povinností je zabít každého, kdo ubližuje jiným živým bytostem. Takového člověka čeká velice nepříznivá karma, osud v budoucím zrození. Jestliže ho ale Drak zabije, pak ho ušetří utrpení v tisíci budoucích životů. To je velmi vznešené poslání, které pomůže i tomu, kdo při tom zemře jeho rukou, takže se dá říct, že těm lidem prospívá.“

„Není blázen? Je, já vím. Chápu...“

„Kromě toho při smrti každého člověka říká mantru. Speciální, kterou mu prozradil jeho duchovní učitel při zasvěcení. Ta mantra pomůže, aby umírající zemřel očištěn a odešel rovnou do duchovního světa, kde dostane tělo nějaké čisté bytosti. Je to vznešené poslání, které nemůže dělat každý, protože takový bojovník dělá z hříšných ateistů čisté oddané Pána...“

„Hm. Třeba byste mi mohl něco poradit.“

„Ano, proto jsem tady. Pusťte toho kluka. Omluvte se za všechno, čím jste mu ublížili a eventuálně udělejte nějaké gesto smíření... zkrátka, nějaký dobrý čin. Uděláte-li cokoliv dobrého, potom jste před Drakem bezpeční.“

„Vy jste zřejmě taky blázen, pane Uši!“

„Nestojí váš život za takovou oběť?“

„Podívejte, já nevěřím, že ta záležitost je tak naléhavá. Nějaký šílenec přišel z Japonska nebo Arminu a vymyslel si, že nám nějak ublíží. Možná je zkušený rváč, to bych chápal, ale žije v nějakém světě svých ztřeštěných vizí, které nemají se skutečností nic společného. Proč bych se ho já měl bát? Máme tady strážné, kteří udržují pořádek. Možná stačí na dva nebo tři, ale já nechám zdvojit stráže a jistě ho chytíme. Co dál?“

„Pane Brangu, já jsem splnil vše, co je mou povinností. Dozvěděl jsem se o nebezpečí, která vám hrozí, informoval jsem vás o všech jeho detailech, navrhl jsem vám řešení. Víc udělat nemohu, rozhodnout se už musíte sám.“

Brang se chvíli zamyšleně díval z okna. „Jste ochoten tady ještě chvíli zůstat a pomoci nám?“

„Udělám to, co považuji za správné.“

„Dobře. Přiveďte toho kluka! A zavolejte Bergmanna!“

Muž jménem Bergmann zastával v současné době funkci holiče polepšovny. Byl přítomen v bloku B a dostavil se neprodleně.

Potom přivedli Enkru. Brangovi neušlo, že se chová mnohem sebevědoměji než dřív. Na Hamiró Ušiho se podíval tak, že by někomu méně flegmatickému přeběhl mráz po zádech.

„Popovídáme si,“ řekl mu Brang vlídně, „Dozvěděl jsem se, že se pokouší mě podfouknout. Pořád se ještě stýkáš s Arminy!“

„Pokud je mi známo,“ řekl Enkra, „Byl jsem od nich vyloučen. Sám jste mi dával dopis...“

„Jeden dopis, co to je? Ale dějí se divné věci. Třeba se tady objevuje spousta koček – nevíš o tom něco?“

„Nevím nic o žádných kočkách.“

„Zvláštní. Se žádnými Arminy se nestýkáš?“

„Ne. Jsem uvězněn.“ prohlásil Enkra a Brangův pohled vydržel.

Ředitel vstal a pohladil ho dlaní po vlasech. „V poslední době jsme poněkud zanedbali povinnou předpisovou úpravu. V rámci... jistého přátelství. Ale to přátelství nebude moci pokračovat, pokud o to nestojíš. Měl bys nám říct, co víš. Jinak...“

Enkra tomu rozuměl. Šlehl po Brangovi zeleným bleskem z očí, ale neřekl nic, jen se ještě víc zamračil.

„Bergmanne!“ řekl Brang. Holič zasunul do zásuvky šňůru od stříhacího strojku. Hamiró Uši se preventivně připravil k boji.

V té chvíli se Enkra vypjal jako struna, aby se přiblížil taky výškou ostatním mužům. „Dobře! Když to chcete vědět, mám spojení s Arminy! A říkám vám toto: Jestli se někdo z vás odváží mne dotknout, propadne Zákonu! Černá znamená smrt! Zemřete...“

Brang zesinal. „Ty se odvažuješ nám vyhrožovat?“

„Mým jménem k vám hovoří Armin!“ řekl vysokým přeskakujícím hlasem Enkra, „Nevyhrožuji, varuji vás! Zákony Arminu...“

V té chvíli ho Hamiró uchopil za ruce a jeden z dozorců mu na nich zaklapl ocelová pouta. Enkra se pokusil bránit, ale byli na něj připravení. Hamiró se staral o ty jeho ruce, zato ostatní se neznali: tloukli ho obušky i pěstmi, kopali do něj se vším zuřivým vztekem, který v nich vyvolával.

„Tak dost,“ řekl Brang, „Bergmanne, dejte se do něj!“

Dozorci drželi Enkru, holič nasadil svůj kombajn a přejel mu středem hlavy od čela k zátylku. Hamirovi byla ta činnost příliš nízká, poodstoupil a s rukama složenýma na prsou sledoval, co provádějí. Tvářil se znechuceně.

„Žádám smrt pro Branga, Bergmanna a Japonce!“ vykřikl Enkra důrazně, „Žádám jejich smrt ve jménu zákona!“

Až po chvíli to Brangovi došlo. „Komu to řekl?“ vykřikl.

„Tam – kočka!“ ukázal Hamiró do okna. Zjevná nesmyslnost jeho počínání muže na chvíli zarazila, byli ve druhém patře – avšak oknem na ně hleděla hlava černého kocoura. Jeden z dozorců vytáhl pistoli a střelil, ale to už kočka zmizela.

Hamiró otevřel okno a vyhlédl. „Nindžovská šňůra! Tam prchá!“

„Palte po té kočce!“ řval Brang na dozorce, kteří se sbíhali, přilákáni výstřelem. Pustili psy, ale ti se místo pronásledování černé kočky rozběhli na všechny strany.

„Tisíc liber tomu, kdo ji dostane!“ ječel Brang.

Kočka vylezla po zdi, zřejmě po nějaké další šňůře. Kulky otloukly zeď, ale to už byla na druhé straně.

„Za ní!“ řval Brang, „Potřebuju tu potvoru, chlapi!“

Muži se rozběhli k bráně, jeden doběhl ke zdi a prohlížel ji. „Barví, šéfe! Dostala to, neuteče daleko...“

Vypustili taky psy, ačkoliv si už všimli, že se chovají velmi podivně, až nevhodně. Běželi oranicí, kam je vedly citlivé psí čenichy. Psi šli po stopě dost ochotně, ale naráz se zprudka zastavili, otočili se a vrhli proti lidem. Nicméně ti byli připraveni na obtíže a psy velmi rychle pokrotili. Viděli, jak kocour prchá oranicí a vleče za sebou zadní tlapky. Několikrát po něm střelili a zdálo se, že někdo zasáhl. Běželi ke kocourovi, ale v té chvíli se proti nim rozštěkal samopal.

„Pane bože! Oni střílejí!“ křikl někdo překvapeně.

„Stejně jsme ji dostali! Tak jdem, ne?“

A stáhli se co nejrychleji do budovy.

Brangem cloumal nepříčetný vztek. Zatímco Hamiró Uši stál u okna a kroutil hlavou nad hedvábnou šňůrou, vrhl se ředitel jako zběsilý býk na Enkru, jehož drželi dozorci, a začal ho surově tlouci pěstmi, kam zasáhl. Enkra neměl možnost se bránit, ale ještě měl volné nohy – ve vhodnou chvíli vykopl a zasáhl vězeňským střevícem Branga do podbřišku. Brang zavyl a složil se na zem. Dozorci mu přiskočili na pomoc, další tloukli Enkru. Jenom Hamiró nechápavě a znechuceně přihlížel.

Brang pohlédl na Enkru očima podlitýma krví a zasténal: „Ostříhat! A hned!“

Černý kocour prchal. Ale běžel už jen po předních tlapkách, zadní táhl za sebou. Na oranici za ním zůstávala krvavá stopa. Muži uprchli, když před nimi z lesa zapráskaly výstřely. Kocour se teď snažil dostat posledními silami k lesu, k záchraně.

Viděl, jak mezi stromy vyběhl štíhlý černoch a několika dlouhými skoky se dostal až k němu. Bylo vidět, že kulhá na pravou nohu, levá ruka mu visela bez vlády. Přiběhl ke kocourovi, poklekl a pravičkou mu nadzvedl hlavu.

„Pamatuj si...“ zašeptal kocour, „Ředitel Brang, holič Bergmann a Japonec... odsouzeni k smrti...“

„Kdo je odsoudil?“

„Enkra. Ve jménu Arminu.“

„Rozumím. Už zemřeli.“

Kocour zachrčel a z tlamičky mu vyteklo pár kapek krve. „Já už taky... řekni Murrimu... splnil povinnost...“

„Řeknu, bratře.“ černoch ho pohladil po kožíšku, „Jaké je tvoje jméno, bojovníku?“

„Nigger. Moji kožešinu... vem ji, ať psi...“

„Spolehni se. Zazpívám ti mantru, která tě přivede rovnou na nebeskou planetu. Bohyně s kočičí hlavou, které Egypťané říkali Bastet a Féničané Asatári, tě uvítá se všemi poctami...“ šeptal Luka a hladil ho po srsti. Kocour položil hlavu do jeho dlaně, naslouchal jeho tichému zpěvu a klidně zemřel.

Luciper Wang dozpíval. Pak vstal a šikmýma očima se vážně zahleděl ke zdem polepšovny.

Ředitel Brang přihlížel Enkrovu stříhání se sadistickým zadostiučiněním. Potom dal rozkaz, aby spoutaného chlapce odvedli do vězeňské cely, malé kobky blízko kanceláří. Po tu dobu jeho dozorci, kteří pronásledovali Niggera, čekali. Nedovolil jim podat zatím zprávu o výsledku lovu.

„Takže stříleli?“ zamračil se, když mu to řekli, „To znamená, že jsou tady kolem! Ale nevěřím, že by se odvážili nás napadnout! Co tomu říkáte, pane Uši?“

„Já neříkám nic. Poprvé v životě vidím kočku, která má výcvik nindži. Nevím, co na to mám říct.“

„Zatím to vypadá, že máme proti sobě jen toho blázna. To je dobré – než se do toho zamíchají úřední orgány, musíme... no, zkrátka uklidit. Zítra musí být všechno v pořádku. Pane Uši, měl bych pro vás práci. Potřebuju, abyste zůstal tady a pomáhal nám ve všem, co budeme potřebovat. Dám vám... Zaplatím, co si řeknete, ale potřebuju vaši pomoc!“

Hamiró Uši uvažoval. Na jedné straně bylo nebezpečí. Na druhé jeho zoufalá finanční situace, nutnost přežít a vydržet, než se ten starý uzdraví, než dostane práci, než... Peníze na ruku, možnost zaplatit dluhy! Ale taky možnost utkat se v boji s Drakem, skutečným bojovníkem! Lákalo ho to.

„Dobře. Ale každou akci mi zaplatíte zvlášť!“

Holič Bergmann na ně zíral s tichým úžasem. Nebyl to hrdina. „Poslyšte, pane řediteli, mně připadá, že berete výhrůžky toho kluka vážně! Copak se opravdu chystáme na nějaký boj?“

„Vy se nemáte ničeho bát!“ utrhl se na něj ředitel.

„Ale... něco nám skutečně hrozí, ne?“

„Vy máte strach, Bergmanne? No samozřejmě, jste zbabělec! Vy všichni máte strach, taky jste měli zbraně a přesto jste si nedokázali poradit s tím chlapem v lese! Že střílel! Ale byl jen jeden a vás bylo... Klepali jste se jako baby! Jíst můj chleba, to umíte, ale plnit rozkazy, to je jiná, že?“

„Tak to se nezlobte, ale já to balím!“ vyděsil se Bergmann ještě víc, „Já mám svý poctivý řemeslo a vůbec nemám zapotřebí tady nasazovat krk kvůli nějakýmu bláznovi!“

„Tak teda vypadněte! Krysy opouštějí loď první!“

„A víte, že docela rád? Když se sbalím, tak můžu ještě chytit autobus do Londýna! Nemám zapotřebí vám tady dělat vola!“

Hádka trvala o trochu déle a skončila tím, že Bergman utekl do svého pokoje a počal kvapně balit. Nemyslel si, že by situace byla tak tragická, ale Brangovy způsoby mu lezly krkem. Rozhodl se vzít si týden mimořádné dovolené a vrátit se, až bude po všech problémech. Potom se určitě dohodnou daleko lépe.

Za nějakou dobu opustil polepšovnu a vydal se do města na autobus. Šel nalehko, jen s malým kufříkem a spěchal, aby si to šéf ještě náhodou nerozmyslel.

Na pokraji lesa vystoupil proti němu z křoví vysoký štíhlý černoch s dlouhými rovnými vlasy. Tvářil se velmi vážně.

„Ty jsi holič Bergmann. Jsi odsouzen k smrti.“ pronesl.

„Co... co to má znamenat?“ vykoktal zděšeně Bergmann.

„Cítím tvůj strach, člověče. Ale už jsi odsouzen. Černá znamená smrt, to ti řekl bratr Enkra. Musím provést jeho rozkaz...“

Pak Bergmann viděl, jak se z jeho ruky vymrštila ocelová struna a zadrhla se mu na hrdle. Dál už neviděl nic.

Errata:

30.05.2021 11:45