Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Alf)

Tak tak se mi podařilo zastavit. Otočil jsem se. Můj útok na Jariho nebyl tak úspěšný, jak jsem si přál, octl jsem se poněkud stranou. Zhodnotil jsem situaci. Betty se vymanila z Jariho sevření, Ištván už k ní spěchá. Z nové pozice se mi do zorného pole dostává jiná scéna. O notný kus dál, až u mechanické ruky, stojí další skafandr v pozici mířícího střelce. Mám jediné vysvětlení.

„Ištváne, za tebou,“ zakřičím, až bezmála zahltím vysílačku.

V Jariho ruce se ocelově zableskne nůž, v následující chvíli z Bettina skafandru vylétne obláček zmrzlých par.

Zatmělo se mi před očima. Stav v beztíži velice zřídkavý. Nejsem schopný jasného úsudku, řízení těla přejímá první signální soustava. To asi není přesné, i ten nejobávanější predátor útočí s cílem zvítězit. Můj první cíl byl zničit Jariho. Rozcupovat a rozmést po všech koutech vesmíru i za cenu sebedestrukce. Jestli při tom přežiju, nehrálo vůbec žádnou roli.

Vím, že chytám Jariho skafandr zezadu za přílbu, ale před očima vidím Betty a pořád ještě nechápu, jak někdo může takové hodné holce ublížit. Řvu na Ištvána, aby ji co nejdřív dostal do lodi. Dovedu si představit její tvář oteklou, poničenou vakuem ve vyfouknutém skafandru...

Znovu mnou zalomcoval vztek. Uchopil jsem Jariho přílbu pevněji, přímo u krku a odrazil se od pláště Carola Rexe. Asi jsem podklouzl nebo se Jari o něco zapřel, neodlétli jsme kolmo vzhůru, ale téměř tečně. Nevadí, i tak jsem tomu vrahovi zatrhl tipec jednou navždy. To navždy už nebude trvat dlouho, baterie regenerátoru kyslíku do čtyřiadvaceti hodin klekne a mezitím ho ohlídám, aby se už na loď nedostal. Držím ho jak ve svěráku, vznášíme se spolu prostorem.

Vybavila se mi jiná tvář. Marta, jak se těší na náš dům a neúnavně vybírá kachlíčky. A ty vydrží třeba tisíc let, co je proti nim délka lidského života...

„Neblázni, neblázni,“ dostávají jasný tvar slova přicházející mi do skafandru, „zabiješ nás oba!“ Z Jariho hlasu je jasně cítit děs. Mrská sebou, snaží se mne zasáhnout, ale nemá nejmenší šanci. Stále ho držím za přílbu a jinak jsem úplně mimo něj.

Povrch Carola pod námi pomalu ubíhá. Nejsme daleko, snad jen půl metru a vzdálenost se zatím viditelně nezvětšuje. To se ovšem časem změní, Carolus není nekonečný.

„Proč bych se zabíjel já?“ rozhodl jsem se Jariho trápit. „Stačí, když tě odhodím do vesmíru a já bezpečně přistanu. To je zákon akce a reakce, víš?“

„Nedělej to...“

Čekal jsem, že dopoví „prosím“. Nic takového se nestalo. Dobře, že se tak nestalo, připomnělo mi to, že Jari není měkkota a že by se mi dobré skutky nemusely vyplatit.

„Proč bych to neměl dělat?“

Zbytečný dotaz, věděl jsem, že to neudělám. Nejsem vrah.

„Skončil jsem, uznávám.“

„Tak zahoď ten nůž.“

Nůž poslušně odplul do prostoru.

„A řekni Jyrimu, ať zahodí pistoli.“ Hlava už byla opět schopna jasného úsudku. De facto jsme vyhráli. I kdyby Jyri pistoli nezahodil, sám už nemá šanci. Bylo by možná lepší počkat, až se také vzdá, a pak zavolat Alana s Eliasem, aby pro nás přiletěli ravenem. Určitě by po pár pokusech zvládli řízení.

„Jyri, za tebou!“ zařval zničehonic Jari.

Zadíval jsem se směrem ke střílející postavě. Byla téměř skryta za ravenem, mechanická ruka za ní se pohybovala. Netuším, kde se tam ten raven vzal, netuším, proč se ruka pohybuje. Je mi ale jasné, že mne potřebují hned teď.

„Myslel jsem, Jari, že se vzdáváte. Že mu třeba řekneš, aby odhodil zbraň.“

„Řeknu mu to.“

Přesto bratrovi nic neříkal. Sledoval jsem, jak se Jyri snaží udržet na mechanické ruce. „Tak řekneš to, ty bastarde?“

„Drž hubu!“ zařval Jari a ohnal se po mě. „Teď mu ulétla, tos neviděl?“

„Tady kapitán,“ zazněl hlas, na který už jsem málem zapomněl. „Ovládl jsem loď, je plně pod naší kontrolou.“

„Vyhráli jsme,“ zajásal Elias. „Alfe, máme pro vás doletět? Už s tím umím.“

Nabral jsem dech a potlačil jsem chuť ještě pořádně tou Jariho přílbou zakroutit. Několikrát jsem se zhluboka nadechl.

„Zůstaňte, kluci, kde jste. My to uděláme jinak,“ chytil jsem Jariho za regenerátor a několika pohyby odšrouboval. „Teď máš jen vzduch ve skafandru, ten ti vydrží tak akorát na to, aby ses vzdal a nechal odvést do cely.“

„A jak se dostaneme na Carola?“ vetřela se mu znovu do hlasu úzkost.

„Takhle,“ ovinul jsem levou paži kolem jeho krku a pravou zahodil regenerátor co nejprudčeji od Carola.

Když pominu samotnou obsluhu, je regenerátor nejtěžší součást skafandru. I v beztíži cítíte jeho hmotu, o kterou se dá opřít. Tahle hmota se od nás vzdalovala a my se, poslušni zákona zachování hybnosti, přibližovali ke Carolu.

(Krempner)

„Co je?“ stáhl jsem pomalu ruku, když Jessika ucukla.

„Nic, coby?“

„To ti pořád leží v hlavě ten brejloun?“

„Nech toho!“

„Takže leží.“

„Jsem unavená.“

„Hele, vysvětlilas mi, že to byla jen bouda a já ti odpustil, že ses na něj culila...“

„Ty mi nemáš co odpouštět. Měla jsem držet hubu.“

„Tak hele,“ napřáhl jsem se...

„Trhni si...“

„Necheš si vlízt až dovnitř?“ vplula mezi nás Hebbeltová.

Stáli jsme s Jessikou ve dveřích na záchod. To je taková holčičí taktika, utéct a schovat se. Klidně. Já tu počkám, jednou vylézt musí, času mám dost.

„Michale, co tam děláš!“ přilákal Cernanovou ten Hebbeltin jedák.

„Nic, jen jsme si povídali.“

„Víš co, tobě to tady evidentně nesvědčí. Rušíš, řveš na celou chodbu, někdo už spal. Nejlepší bude, když už zakotvíš.“ Ukázala výmluvně chodbou na dveře do mé kóje.

„A vás ostatní upozorňuju,“ pokračovala, „že už toho začínám mít po krk. Jestli ještě jednou budu muset něco řešit...“

Nedopověděla. Jenom já si uvědomil, že neměla co dopovědět. Co nám jako udělá, dostaneme poznámku? Těm ostatním zajícům to ale stačilo, všichni zalezli. Tak jsem zalezl také, nebudu se tu bít za jejich práva, vidím, že za to nestojí.

Banda zbabělců. Zalezli a už chrápou jak po vejprasku, stačilo zadupat. Asi bych měl taky usnout, ale nemůžu zabrat.

Ani nevím, jak dlouho jsem se převaloval. Nebo spíš kroutil, převalovat se v beztíži nemá smysl. Myslel jsem, že když vzal Alana čert, bude s Jess zase sranda. Nevím, na co si to hraje. Ta mi nadzvedla mandle. Co má co ucukávat! A nakonec mne Cernanová seřve jako malýho spratka!

Déle už jsem nevydržel, vymotal jsem se z lůžka a vyšel ven na chodbu. Něco mne zachytilo. Smyčka jednoho ze spacích popruhů mne lapila za kotník. To byla ta poslední kapka. Chtěl jsem řvát a nemohl jsem. Chtěl jsem profackovat, kdo mi přijde do cesty, a nemohl jsem. Jess, Alana i toho jeho nohsleda Eliase. Vzteky jsem utrhl úchyt a nohu vysvobodil. Ulevilo se mi, rozhlížím se, co by mi ještě posloužilo jako terapeutická pomůcka. Podvědomí stočilo můj pohled k Alanově kóji.

Než jsem doplul ke dveřím, přetransformovala se vlna destruktivního vzteku v méně explozivní, zato však vytrvalý pocit nenávisti. Pomsta musí být promyšlená.

Již opět plně při smyslech vklouzávám do kóje a rychle za sebou zavírám. Kajuta jako ta moje. A jaký tu má pořádek, mazánek maminčin. Tak copak tu máme, otevírám skříňku. Hadry, boty. Z toho nic nekouká. Svázat mu rukávy, to mne není hodno.

Něco osobnějšího. Copak si asi píšeš do deníčku, ty kluku střapatá, kdepak ho... tady. Odlupuji Alanův tablet z magnetické podložky u dveří. No ovšem, nezaheslený vstup. To tě maminka neučila, že si máš své věci hlídat? Nu, však na to brzy přijdeš.

Nepřečtená zpráva? Že se nestydíš. Ale neboj, já to napravím. Kdopak ti... ale ne! Lucka. Tak Lucka z Marsu si s tebou chatuje? A jestlipak o tom ví Elias?

„Ahoj Alane, nedaří se mi spojit s Eliasem, tak zkouším napsat i Tobě. Co se to tam u vás děje? Zprávy jsou plné Carola, ale pořád opakují to samé, nikdo nic neví nebo nechce povědět. Vím, že teď máte jiné starosti, možná se ani nedostanete na síť, ale kdyby přece, dejte vědět. Mám strach. Lucka.“

No to je dojemné, málem mi slzička ukápla. Tak to tě nesmím nechat... Nedomyslel jsem. Jak je možné, že se zpráva dostala do počítače! Jyri a Jari nás už dávno odřízli, mockrát jsme to už zkoušeli, nepřipojili jsme se ani na vnitřní síť. Rozklikávám servisní informace. Datum odeslání – už včera. Datum přijetí – dnes, před pár minutami. Něco se muselo změnit. Možná jen na chvíli, musím toho využít. Napíšu domů. Ale až za chvilku, dokud jsem přihlášený pod Alanem...

„Ahoj Lucko, neměj strach, všichni jsme v pořádku. Dobré zprávy pro tebe ale nemám. Asi už ti Elias psal, že chodím s Jessikou. Už ti asi ale nenapsal, že mi ji přebral. Tvůj pozdrav je to poslední, co mu vyřídím, dále mne prosím k posílání vzkazů nevyužívej, nemluvím s ním. Alan.“

Konečně se mi vrátila dobrá nálada. Ne dvě, ale tři mouchy jednou ranou! Ta koza mně pila krev taky. V euforii a s pocitem, že je třeba ždímat houbu, dokud je mokrá, jsem zapomněl na mail domů a pustil se do zevrubné prohlídky disku. Třeba ještě něco najdu, vymyslím legrácku...

Krátké pípnutí příchozí zprávy mne vytrhlo ze špionáže. Celkem mne to nemrzelo, ten nemrcouch vede dost nudný život. Největší odvaz je reportáž ze života kvasinek. Podíval jsem se na hodinky. Od chvíle, kdy jsem odeslal zprávu, uplynulo asi deset minut. Když započítám zpoždění signálu pro cestu na Mars a zpět, tak tu byla odpověď téměř obratem.

Klikám na ikonku s Carolus-chatem a oslněn náhlým přílivem světla přivírám oči. Ještě mám mžitky před očima, jedno mi je však jasné okamžitě. Na druhé straně chatu sedí někdo, kdo je schopen aktivovat na Alanově tabletu kameru. Jako by chtěl počítač mé úvahy potvrdit, otevírá okno se zprávou.

„Tady Maxim Ljapunov. Nevím kdo jsi, ale určitě ne Alan, ačkoli píšeš z jeho počítače a vydáváš se za něj. Ten už je i s Eliasem v bezpečí na Cruithne. Jyri a Jari také ne, ti teď na takové klukoviny určitě nemají čas. Takže někdo ze třídy. Ani se neptám, s kým mám tu čest, ostatně tě za pár minut uvidím na monitoru, a když tě nepoznám já, tak Lucka určitě, sedí tu vedle mne. Jestli chceš být trochu užitečný, tak přestaň dělat blbosti a nahlas stav na lodi a doruč tenhle počítač někomu z posádky nebo profesorce. A ať se mi identifikují heslem do svého osobního profilu.“

Rychle jsem pochopil. To je ten Lucky strýček, který pro naši třídu na Marsu uspořádal několik trapných akcí. Na tamní poměry je celkem zvíře. Kromě toho kamarád Alana a Eliase. Vypnul jsem tablet a začal po sobě zahlazovat stopy, abych se mohl nepozorovaně vrátit do své kajuty. Pak mi došlo, že už je pozdě, vědí, kdo jsem. Jestli nechci průšvih, musím spolupracovat.

Opět jsem počítač zapnul, několika slovy vylíčil situaci na lodi a přidal dovětek, že jsme tu zamčení... Poslední slova jsem zase smazal a přislíbil vyhledat někoho kompetentního. Raději se pokusím sehnat někoho z posádky, než Cernanový vysvětlovat, proč mám Alanův tablet. Jen se dostat přes zámek.

Opatrně vyhlížím na chodbu. Stále je prázdná, všichni jsou ještě v limbu. Zvolna připlouvám ke dveřím vedoucím do zbytku lodi. Vytahuji kapesní nůž. Třeba bude stačit sundat kryt zámku a nějak dveře odemknu.

Mimoděk se dotýkám snímače otisků, v zámku tiše cvakne a dveře se otevírají. Cesta je volná. Pokusím se dostat nenápadně na můstek.

(Fekete)

Držím Betty v náručí a zmocňuje se mne beznaděj. Co jsem čekal, že zalapá po dechu a zázrakem obživne? Podtlak, který zažila, jí vyrazil veškerý vzduch z plic. Jak dlouho takhle zůstala, minuty? Asi minuty, ale kolik jich bylo, netuším. Rozhodně dost na to, aby se teď bez cizí pomoci neobešla.

Hlava běží na plné obrátky, nemůže zachytit tu správnou myšlenku. První pomoc! Umělé dýchání. Zoufale se chytám naučených postupů. Vdechnout život! Tisknu ústa na její. Kolikrát jsem si to představoval, jen okolnosti byly jiné.

Nádech, výdech. Žádná změna. Znovu. Nádech, výdech, přikládám ruku na hrudník. Nádech, výdech. Teď jsem něco ucítil. Plíce se snad konečně zaplnily vzduchem, její tělo začalo kopírovat mé resuscitační pokusy, spontánní dýchání ještě nenaskočilo. Kdybych tak dokázal vydechovat neošizený vzduch. Sám bych své dýchání zastavil, aby ona dostala čistý kyslík.

Kyslík! Nejraději bych si dal pohlavek. Stýskám si tu po čistém kyslíku, přitom tu někde je. Hned na prvním školení nám ukazovali, kde všude najdeme kyslíkové sprchy a dýchací masky. Jako splašený jsem vyskočil sotva zpoloviny otevřenými dveřmi přechodové komory na chodbu a strhl plombu ze zabudované lékárničky. Do oka mi padla dýchací maska a nějaká posilující injekce. Obojí jsem vytrhl a skočil zpět k Betty.

„Dýchej!“ křičel jsem, dlaní přidržel masku na obličeji a palcem klepl do senzoru ventilu. Do trubice začal proudit kyslík. „Prosím dýchej.“ Druhou rukou jsem se snažil nahmatat tep, ruce se třásly, nevím, zda jsem něco cítil. Strhávám čepičku z injekční stříkačky, poodhrnu límec a vrážím jehlu do svalu na šíji. Zbytek těla je stále ve skafandru, zatím nebyl čas ho sundat.

Chtělo by to adrenalinovou injekci. Možná v lékárničce nějaká je. Mám od Betty odejít a hledat? Asi by to bylo správné. Připevňuji masku příchytkami k obličeji. Pod rukama mi něco cuklo. A zase, to nemůže být omyl.

Bettino tělo se propne v křeči a hned zase zkroutí. Vytrhne se z mé náruče, v ruce zůstává dýchací maska. Ozve se kašlání a lapání po dechu.

„Betty!“

Opět ji uchopím, tentokrát pevněji, natáčím tělo obličejem k sobě. Chci masku opět nasadit. Není třeba, oči má stále zavřené, ale dýchá. Dýchá sama. Připadá mi, jako by se znovu narodila. Přitahuji ji k sobě a lehce políbím.

Otevírá oči, stydím se. Dochází mi, že jsem zneužil situace.

„Promiň...“

Nemá dost síly, aby dala najevo jakýkoli pocit. Koutky úst se snad poněkud zkřivily. Přeji si, aby to byl úsměv.

(Betty)

Vzpomínám, jak jsme se učili, že člověk může ve vakuu přežít asi minutu. Žádný výcvik na toto téma jsme ale nikdy neabsolvovali. Prý je to příliš nebezpečné a v praxi k tomu nedochází. To ovšem neznamená, že bych si k vakuu nikdy nepřičichla.

Mejdany na kolejích jsou všude stejné, ale podle studijního oboru se liší v detailech. Jednou jsem byla na večírku mikromechaniků, a když čas pokročil, šlo se do laba a kluci se předháněli, kdo dokáže manipulátorem provrtat delší vlas. My zase chodili do barové komory a zkoušeli, kdo vydrží menší tlak. Samozřejmě, že to bylo přísně zakázané, jenomže, nám bylo dvacet.

Vakuum se skutečně vydržet dá. Chce to správně se rozdýchat, prokysličit si tělo a zůstat v klidu. Když mi Jari prořízl skafandr, na nic z toho nebyl čas ani pomyšlení. Přesto jsem dokázala zareagovat a prodloužit si vědomí na tak dlouho, dokud se o mne Ištván nepostaral. Jak to udělal, jsem se ale dozvěděla až z vyprávění.

Vlastně jsem nejdřív myslela, že je to Alf. Když jsem otevřela oči, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala.

„Co?“ vypravila jsem konečně ze sebe nesouvisle. Ištván pochopil, nač se ptám. Byl nepřirozeně bledý, ale usmíval se.

„Nevím, kapitán snad vyjde ven, před chvílí se ozval. Alf potřebuje posilu. Dokážeš dojít sama na ošetřovnu? Musím ven.“

Kývla jsem hlavou a odrazila se od stěny. Paží mi projela bolest.

„Au!“

„Jsi raněná?“

„Pomoz mi,“ naznačila jsem pohybem, aby mi pomohl ze skafandru. Rukáv byl omotaný adhezní páskou. Pomalu mi docházelo, že prořízlý skafandr souvisí se zraněním.

„Asi by to chtělo sešít,“ povzdechl Ištván, když jsme se konečně probojovali k pobodané ruce. „Zatím to něčím stáhni...“

Poslouchala jsem jen jedním uchem. Ištván se pohnul a z jeho skafandru vyplulo několik bublinek krve. Teď jsem teprve zaregistrovala adhezku kolem jeho boku.

„Taky tě bodli?“

„Střelili.“

„Dolů s tím,“ ukázala jsem na skafandr. Teď mi byla jasná jeho bledost. Jestliže si krev dokázala najít cestu od boku až k límci skafandru, odkud teď stále unikala, muselo tam dole něco hodně krvácet.

„Musím hned za nimi,“ chtěl se hádat. „Skoro to nebolí.“

„To bych měla spíš já, skoro mi to nekrvácí. Jen si vyměním skaf... Ištváne!“ zakřičela jsem.

Zatřepal víčky, opět otevřel oči.

„Mluv na mne, povídej mi něco,“ naléhala jsem na něj cestou na ošetřovnu. Pozorovala jsem jeho obličej, docela hezký. Zvláštní, vždycky jsem Ištvána vnímala jako úřední osobu, nenapadlo mě na něj myslet jako na člověka nebo přítele. Zamrzelo mě to. Mluvila jsem na něj a doufala, že aspoň podvědomě slyší.

Errata:

30.05.2021 13:19