Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Jyri)

Opatrně jsem vyhlédl z přechodové komory, do očí mi šlehl sluneční paprsek. Je to znát, doma na Marsu jsem byl často venku, určitě častěji, než většina ostatních, takže jsem na přímé slunce zvyklý. Jenomže, tady jsme ke Slunci o půl astronomické jednotky blíž, navíc tu není ani ten tenký filtr atmosféry. Instinktivně jsem přivřel oči a raději se o čtvrt kruhu otočil. Ostatně, je to i směr mého cíle.

Poprvé sám ve volném prostoru! Trochu mne z toho mrazilo, ale věřil jsem, že to zvládnu, že Jariho nezklamu. Možná je můj výlet zbytečný, jde jen o normální poruchu, pak se sejdeme u motoru, poruchu spravíme a veškerá opatrnost se ukáže jako zbytečná. Ale možná také ne, možná se brácha dostane do léčky a pak to budu já, kdo ho z maléru vyseká.

Zkontroloval jsem pistoli. Nebyla ani zdaleka konstruovaná na ruku ve skafandru, ale jednoduchá, na rychlo připravená drátěná konstrukce přenášející neohrabaný pohyb prstu v rukavici na lučík se zdála v pořádku.

Naposledy se ujišťuji, že tenký pojistný řemínek mezi rukou a pistolí nevyklouzl z očka a pistoli neztratím. Pevně sevřu jedno z madel poblíž výlezu a vysouvám se ven celý. Soustava madel nainstalovaných po celém obvodu rakety nevedla přesně směrem, který jsem potřeboval, ale ne zase tak špatně, abych riskoval procházku volným prostorem a komplikovaně se jistil lanem, které by mi jen překáželo.

Zvolnil jsem tempo, každou chvíli jsem se musel dostat na přímou viditelnost. Pokud tam bude ještě někdo jiný, chci být první, kdo bude vědět, na čem je.

„Vzdejte se!“ paralyzoval mne nečekaný příkaz. Chvíli, snad jen vteřinu jsem se nedokázal pohnout, pak mi došlo, že výzva nebyla určena mně.

„Vzdejte se,“ ozvalo se podruhé a v krátkém sledu pak ještě několikrát. Vzpamatoval jsem se, je to tu, Jari je v potížích! Zda zůstanu nezpozorován, je teď podružný problém. Jari se jistě nevzdá bez boje, musím sebou hodit, abych mu pomohl. Přitahuji se po madlech, co to dá, nabírám slušnou rychlost. Jakási neznámá síla mne zdvihá od povrchu lodi. Carolus Rex je sice obrovská loď a její zakřivení je malé, přesto dostatečné na to, aby stačila má obvodová rychlost vyvolat odstředivou sílu, která mne dokáže v nulové gravitaci odhodit pryč.

Sevřu madla pevněji a pokračuji v šíleném letu. Nejprve se zvedají nohy, které už beztak nebyly v řádném kontaktu s povrchem lodi, tělo následuje. Síla není velká, vím, že se udržím, ale díky rozkladu sil musím vyvíjet stále větší sílu, nárůst rychlosti je stále pomalejší. Konečně se na obzoru objevují nějaké postavy.

Skafandry jsou jeden jak druhý, přesto není těžké se domyslet, že ti dva svíjející se v síti budou Jari a Betty.

„To ti nepomůže, Jari, vzdej se!“ slyším Feketův hlas.

Teď je správná chvíle pro mne. Brzdím, jak se dá, ale setrvačnost a nulové tření jsou vražedná kombinace. Rukama se vzpírám na madlu, nadzdvižené tělo pokračuje v letu a ve snaze předehnat sama sebe mne otáčí. Salto končí pořádnou ranou do zad, ale veškerá energie se absorbovala, konečně jsem v klidu, ruce stále křečovitě drží madlo.

Opatrně vstávám, zaklíním nohu pod madlo, abych neulétl, a tasím pistoli. Měl jsem z pekla štěstí, že při tom letu sama nespustila, už jsem mohl mít zásobník v sobě. V tu chvíli mi to dochází, samozřejmě, že mne neochránilo štěstí, ale pojistka. Znovu zbraň přitahuji k sobě. Co by střelec v běžných podmínkách udělal palcem pravé ruky, musím já ve skafandru udělat oběma. Ani tak to není snadné, prsty v tlustých rukavicích nemohou zabrat za výčnělek. Konečně! Pojistka je odblokována.

Času už je málo, spěchám, mířím jen krátce. V tlumeném zaúpění jsem rozeznal hlas Feketeho. Co se ale přesně stalo, jsem neviděl. Zpětný ráz pistole mne odhodil dozadu, noha zaklíněná o madlo mne zachránila před pádem do kosmu, ale na druhou stranu jsem neměl možnost jakkoli předejít pádu.

Na poslední chvíli se chytám nějaké konstrukce vedle radaru. Vyplétám nohu ze sevření, levou rukou se přitáhnu ke konstrukci tak, abych se o ni mohl opřít, a opět jsem pánem situace. Tentokrát budu pálit pro jistotu z pokleku a zamířím precizněji.

(Alan)

Radši bych šel s Alfem a Feketem do akce a nechal se trefit, než tu sedět a představovat si, jak se zase setkám s Jessikou. Jak s ní mám mluvit, když vím, že kvůli nám se Jyri a Jari zmocnili lodi. Kvůli nám, nebo vlastně kvůli mně. Hlavní zodpovědnost byla na mě. Jessiko, strašně mě to mrzí.

Nemůžu ani pořádně mluvit s Eliasem. On se na mě občas pátravě zadívá. Nevyptává se. Asi si myslí, že jsem ještě otřesený z osamělého letu vesmírem a že se musím vzpamatovat. Jenže já vím, že se nevzpamatuju nikdy. Jessiko, nenávidím tě. A zároveň tě mám ještě trochu rád, to je nejhorší.

Uklidňuje mě představovat si Alfa a Feketa, jak zanedlouho zaútočí. Postupují přesně podle plánu. Už mají za sebou nebezpečný přechod po hladkém kovovém plášti k raketovému věnci, teď čekají v úkrytu mezi pomocnými raketami, vrhače sítí připravené k výstřelu. Samozřejmě že riskují, ale chovají se klidně.

Elias mezitím zkoumá řízení letounu. Ukazuje mi tlačítko hlavního zapalování a zavrtí rukou na znamení, že se ho nesmíme dotýkat. Pak zkouší nějakou páčku, která naštěstí nic nedělá. Blikne zelené světlo. Ne u nás v letounu. U dveří přechodové komory kousek před námi, které se právě otevírají a vychází z nich postava ve skafandru. Rozhlíží se a pohybuje se rychle směrem k raketovému věnci.

Na ruce má pověšenou pistoli, nás asi nevidí. Elias zapíná korekční trysky. Ve vzduchoprázdnu je ticho, ten lotr neslyší, že jedeme pomalu k němu. Zvedá pistoli a míří, zrovna když Alf a Fekete vyrazili z úkrytu na další dvě postavy. Takhle jim vpadne do zad. Chytil se zábradlí kolem radaru a vypálil, drží se toho zábradlí, aby ho zpětný ráz neodnesl.

„Zahoď tu pistoli, parchante,“ řve Elias. Už se nemusíme skrývat, vjeli jsme přímo před Jariho, nebo kdo to je. Obrátil se na nás. Kompozitová trubka blízko mě se rozprskla. Nemůžeme se pořádně schovat, letoun je jenom holá konstrukce bez krycích plátů.

Vylézám z letounu přímo proti němu, abych upoutal jeho pozornost. Aspoň pár vteřin. Pomalu zvedá ruku a míří na mě. Mezitím vidím koutkem oka, že se mechanická ruka za radarem začala pohybovat.

(Gregor)

Bez dechu vletím na kapitánský můstek, na opatrnost dbám jen málo. Jsem si jistý, že oba jsou někde venku.

Přihlášení do systému není nutné, při odchodu jsem se neodhlašoval. Proplouvám nastaveními. Nepřemýšlím dlouho, nastavuji všem plná práva pohybu po lodi, Jyriho a Jariho vyjímám. Malá šance, že se někde zaseknou, ale zkusit to musím.

Bez velké naděje zkouším kamery. Marně, kompletně vyhořelé. Žaluzie na oknech jsou sice již otevřené, ale nic, co by mne mohlo zajímat, vidět není. Možná z oken jídelny... Není čas tam běžet.

Koutkem oka padnu na odpočet. Startovací sekvence stále běží. Bez komunikace s raketovým věncem se motory samozřejmě nespustí, ale aktivované procesy již zastavit nelze. Kudy se energie nakonec vyklube ven, je ve hvězdách.

Nadechnu se, musím se soustředit na situaci venku. Když nevidím, zkusím poslouchat. Aktivuji komunikační kanál, reproduktor ožívá okamžitě. Slyším křik, rozeznávám hlasy. Tak přece! Věřil jsem tomu, ale teprve teď mám jistotu, že k něčemu došlo. A je jasné, že jim musím pomoct. Kdybych jen viděl ven!

Čas na plán B. Spojit se s Lagrangem. Možná mají o situaci venku lepší přehled, než já tady. Z mého počítače se k vysílačce nepřipojím, o to se Jari postaral. Skokem se přenáším k centrále a zapínám. Vlastně ani nezapínám, spojení je dávno navázáno, na druhé straně jen čekají na výzvu. Stačí aktivovat. Nejprve se ozve Lagrange, ostatní kanály ožijí za několik minut, až dorazí signál.

„Lagrange čtyři, poslouchám,“ naskočí na obrazovce po nezbytné časové prodlevě operátorova tvář.

„Kapitán Carola Rexe, ovládl jsem kapitánský můstek, ostatní bojují venku, slyším je, ale nevidím, kamery jsou spálené. Očekávám instrukce... nebo jdu ven také,“ dodal jsem po krátké odmlce.

„My je vidíme. Na ravenu je funkční kamera. Najdeš ji v servisním pásmu. Posílám kód k odšifrování signálu...“

Poslouchal jsem jen na půl ucha. Podstatné jsem již věděl, podrobnosti o letu z Cruithne na Carola si poslechnu potom. Teď je důležité... Konečně. Na obrazovce naskočil přenos z kamery ravenu.

Polovina obrazu je přesvětlená, ve druhé polovině dvě postavy v cizích skafandrech. Po chvíli rozeznávám skafandry ze Sluneční laboratoře. To musí být Alan a Elias. Další postava na ně míří pistolí. Nemám zbraň, zato můžu ovládat vybavení rakety. Zapínám mechanickou ruku.

(Jyri)

„Zahoď tu pistoli, parchante!“ Byl to mladý hlas, takže Alan nebo Elias. Nebylo to podstatné, jediný, koho bych poslechl, byl Jari. Znovu jsem se koncentroval a pořádně zamířil. Pitomé zdržení, kdybych se nenechal rozptýlit a včas stiskl spoušť, mohlo se rozložení sil na Carolu změnit. Půl vteřiny a vše bylo jinak.

Náhle se mezi mne a bojující postavy u přechodové komory nahrnula hromada trubek. Tak to na první i druhý pohled vypadalo. Plášť lodi pode mnou se zatřásl, když to harampádí narazilo a smýkalo se po povrchu. Rychlost nebyla veliká, ale překvapilo mne to. Konečně jsem poznal, o co jde. Roura raketového motoru sevřená kompozitovou konstrukcí s pomocnými motorky na koncích. Plamen z nich již netryskal, ale do ruda rozpálené trysky svědčily o tom, že ještě před chvílí byly v činnosti.

Další náraz, tentokrát silnější, otřásl i mnou. Instinktivně jsem se přitiskl k zábradlí, ale nebezpečí již minulo, raven se definitivně zastavil. Dvě postavy ve skafandrech udělaly pohyb, jako by chtěly setrvačností pokračovat v letu, ale bezpečnostní popruhy je udržely na místech.

Rychle jsem přehodnotil situaci. Střílet na původní cíl skrz konstrukci musí počkat. Větší nebezpečí jsou ty dvě postavy. Střílím bez míření. Jedna z nich se konečně poprala s bezpečnostním pásem a jde po mně.

„Jyri, za tebou!“ slyším ve sluchátkách Jariho výkřik.

Ohlédnout se ve skafandru je věc nemožná, otáčím se celý, což chvíli trvá. Už nestíhám uskočit. Mechanická ruka manipulátoru mne zasáhla dost rychle na to, aby mne odhodila do otevřeného vesmíru. Zoufalý pokus zachytit se, vymršťuji pravačku, sevřu mechanickou ruku těsně pod jedním z kloubů a pevně stisknu. Prsty kloužou po hladkém povrchu, asi se neudržím. Zbývají tři centimetry, dva, jeden, ztrácím kontakt. Slabé škubnutí. Pojistný řemínek pistole skřípnutý v kloubu ruky se napjal. Chvilka zapružení, teď se rozhodne. Řemínek na takovou zátěž není stavěný, praská, pistole ulétá do volného prostoru. Perkele! Jari, co mi řekne? Můj let se tím aspoň zpomaluje a mění směr. Mechanická ruka se dostává na dosah levačky, přitahuji se, druhá ruka, jsem zachráněn. Zprudka oddechuji námahou a přestálým stresem, křečovitě objímám ruku.

(Fekete)

Jari odhodil Betty. Svou úlohu štítu již splnila, jen by mu překážela. Vrhl jsem se k ní. Oči měla strachem do široka otevřené, ale křičet se nepokoušela. Výcvik kosmonauta se nezapřel, věděla, že nesmí propadnout panice. Pevně semknutá ústa svědčila o tom, že se pokouší zadržet dech. Snad jí tedy ještě nějaký vzduch ve skafandru zbyl, proti vakuu by vzduch v plicích neudržela. Rukama se snažila křečovitě zakrýt trhlinu. Na jejích rukavicích se usazovala jinovatka ze zmrzlé vlhkosti unikajícího vzduchu.

Času jí nezbývalo mnoho, jenomže pomoci jsem jí nemohl. Nesměl. Předpisy týkající se podobných situací mluví jasně a s chladnou hlavou je snadné dát jim za pravdu. Nejprve musím spravit svůj skafandr, pak se mohu starat o její. V opačném případě bych velice rychle ztratil vědomí a pak by Bettynce nepomohl už nikdo. Už teď se mi ztěžka dýchá, lapám po vzduchu, v nose cítím nasládlý pach krve.

Kde ji mám, tady! Adhezní páska ve zvláštní stehenní kapse mi sama klouže do ruky. Dírou po kulce vystřikují malé rubínové kapky krve. Nevím, jaký rozsah má moje zranění, snad to nebude zlé, krve není mnoho. Přikládám adhezku. Tam, kde je skafandr zmáčený krví, špatně lepí, nicméně sykot unikajícího vzduchu slábne a mění se ve vysoký hvizd, jak se vzduch dere ven drobnými netěsnostmi. Otočka pásky kolem těla, pevně utahuji, ještě jednou, hvizd utichá, skafandr se z rezervy doplňuje na běžný tlak.

Přiskakuji k Betty s adhezkou.

„Musíš mě pustit k díře, jinak ji nazalepím!“ Rozevírám jí křečovitě sevřené prsty, ruka bezvládně odplouvá prostorem.

„Ty hajzle!“ zaslechl jsem Alfa, jak zakřičel na Jariho. Neměl jsem kdy se na něj podívat, ale bylo mi jasné, že při pohledu na Bettino bezvládné tělo do něj vjela taková energie, která může pramenit jen za vzteku.

„Ištváne,“ pokračoval, „musíš ji okamžitě dostat dovnitř...“ asi chtěl mluvit dál, ale rozhodl se šetřit síly na Jariho.

„Betty!“ podíval jsem se do hledí její přílby a zamrazilo mě. Dodnes Alfovi nerozumím, jak se mohl denně dívat na její hezkou tvář a o nic se nepokusit. Na fotografii by asi jako krasavice nevypadala, protože ta nedokáže zachytit hřejivý pohled, vyzařující jak lucernička z její tváře. Teď bylo zhasnuto, oteklé rty a vytřeštěné oči mě děsily. Krev stále prýštící z nosu se rozlévala po obličeji, v nízkém tlaku okamžitě vřela a zasychala. Za chvíli začne vřít i v žilách, bublinky páry a dusíku poputují krevním řečištěm...

Přes narychlo zalepenou trhlinu na Bettině ruce jsem nanesl ještě pár záhybů adhezní pásky a i ve spěchu jsem ohodnotil bezchybné utěsnění. Rutina, která se mi dostala do krve při nekonečných výcvicích, sama řídila záchrannou práci.

Skafandry nové generace opatřené regenerační jednotkou mají obrovskou výhodu, že s sebou nemusíte tahat obrovské kyslíkové láhve, vystačíte s tou trochou vzduchu, co už ve skafandru je. Nesnáz je, že pokud o ten smradlavý vzduch přijdete, máte jen malou rezervu v pohotovostním rezervoáru. S tak velkou trhlinou, jako měla Betty, ovšem skafandr neměl šanci úbytek ani valně zpomalit, natož zastavit, ani když jel naplno. Byl úplně prázdný.

V mém rezervoáru také moc kyslíku nezůstalo, ale prázdný nebyl. Uzavřít ventil, teď si musím vystačit s tím, co mám jen ve skafandru, sejmout nouzovou láhev a vyměnit ji za Bettinu. Otevírám ventil, do skafandru proudí čerstvý vzduch, měkké části nabírají na pevnosti, jak vnitřní tlak roste. Ale jen chvíli, poloprázdná nouzová láhev brzy odevzdala všechno, co v ní ještě zbylo. Zoufale málo na obnovení dýchatelné atmosféry, doufám, že dost na to, abych Betty stihl dostat do bezpečí.

Přechodová komora je nedaleko, při rvačce jsme se od ní příliš nevzdálili. Levou rukou uchopím bezvládné tělo kolem pasu a couváme ke dveřím, které se mezitím zavřely. V beztíži není práce s čímkoli balancovat nad hlavou na špičce malíčku. Problém s hybností ovšem zůstává. Přitahuji se madly, jak jen to jde, rozjíždíme se jen pomalu. Námahou mi hučí v hlavě, zorné pole se zužuje.

Probral mne náraz do jednoho z madel. Přede mnou se rýsuje obdélník dveří přechodové komory. Posledních pět metrů jsme museli dorazit setrvačností, kterou zde nezmenšuje žádné tření. Nějakým zázrakem směřovala naše dráha lehce směrem k lodi, v opačném případě bychom odpluli do otevřeného prostoru. Možná bych se ani neprobral z bezvědomí.

Je mi na zvracení, těžko se mi dýchá. Přičítám to ztrátě krve. Rána ani příliš nebolí, což ale neznamená, že nekrvácí. Doma na Marsu bych se asi skácel dřív, v kosmu žádná gravitace nebrání krvi zásobovat mozek, i když jí je málo. Tak málo. Zorné pole se zužuje, sunu se po paměti, tlačit Betty je stále těžší. S námahou se ohlédnu po Alfovi. Jari ho plně zaměstnává, ten mi nepomůže. Ani já jemu.

Ve sluchátkách se rozezní poplašný tón, koncentrace kyslíku je příliš malá. Nebo tlak? Nejsem schopen uvažovat, vchod je nekonečně daleko.

Vzrušené hlasy, stále někdo křičí. Tohle byl Jari, znělo to zoufale. Pomalu mi dochází, že to by mělo být dobře. I pro nás dva s Betty? Nevím, nechápu.

„Tady kapitán,“ náhle přeruší výkřiky klidný autoritativní hlas. „Ovládl jsem loď, je plně pod naší kontrolou. Okamžitě se vzdejte...“

Nezbýval mi dech ani na úlevné vydechnutí. Vtlačil jsem se i s Betty do přechodové komory a mačkám tlačítko s žádostí o vstup do vnitřních prostor lodi. Do komory se napouští vzduch. Nekonečnou dobu trvá, než skener zkontroluje identifikační kód skafandru. Co když mě nepustí dovnitř? Jari mohl otvírání vyhradit jen pro sebe... Dveře se otevírají. Vím, že teď už to zvládnu.

Errata:

30.05.2021 13:19