Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Znalci, kteří prohlíželi Ichtiandra, museli kromě jeho fyzického stavu zkoumat i jeho rozumové schopnosti.

„Jaký máme rok? Který měsíc? Kolikátého je dnes? Který den?“ dotazovali se znalci. Ale Ichtiandr odpovídal:

„Nevím.“

Dělalo mu potíže odpovídat i na nejprostší otázky. Ovšem nedalo se říct, že je nenormální. Vzhledem ke svému svéráznému životu a výchově neznal mnoho věcí. Působil dojmem velikého dítěte. Znalci došli k názoru: »Ichtiandr je nezpůsobilý k právním úkonům.« To ho zprošťovalo soudní odpovědnosti. Soud zrušil obžalobu a prohlásil ho nesvéprávným. Dva lidé projevili přání stát se Ichtiandrovým poručníkem: Zurita a Baltazar.

Salvátorovo tvrzení, že ho Zurita udal ze msty, bylo správné. Ale Zurita se nechtěl Salvátorovi pouze mstít za ztrátu Ichtiandra. Sledoval ještě jiný cíl; chtěl se Ichtiandra opět zmocnit, a proto usiloval stát se jeho poručníkem. Obětoval desítky drahocenných perel a podplatil členy soudu a poručnické komise. Byl již blízko svému cíli.

Baltazar se odvolával na své otcovství a žádal, aby poručnické právo bylo svěřeno jemu. Měl však smůlu.

Přestože Larra vyvíjel horlivou činnost, znalci prohlásili, že nemohou uznat Ichtiandrovu totožnost s Baltazarovým synem narozeným před dvaceti lety na podkladě jediného svědectví, pocházejícího od Krista, který byl ke všemu Baltazarovým bratrem a nebyl proto z hlediska soudu nezaujatý.

Larra nevěděl, že se do věci vložili i prokurátor s biskupem. Soudu se hodil Baltazar jako postižený, jako otec, kterému ukradli a zmrzačili syna, ale jen v době procesu. Uznat jeho otcovství a svěřit mu Ichtiandra, to už se ani soudu, ani církvi nehodilo. Naprosto nutně se museli Ichtiandra nadobro zbavit.

Kristo, který se k bratrovi přestěhoval, začal mít o něho starost. Baltazar vysedával celé hodiny v hlubokém zadumání, zapomínal na spánek i na jídlo, pak znenadání vyskočil, běhal po krámku a křičel: „Můj syn, můj syn!“ V takových okamžicích spílal Španělům ve všech jazycích nadávkami, na jaké si jen vzpomněl.

Po jednom takovém záchvatu znenadání Kristovi oznámil:

„Víš co, bratře, já půjdu do žaláře. Dám hlídačům své nejpěknější perly, aby mi dovolili navštívit Ichtiandra. A promluvím si s ním. Jistě sám uzná, že jsem jeho otec. Syn musí poznat svého otce. Musí se v něm ozvat má krev.“

Kristo se snažil bratrovi jeho úmysl rozmluvit, ale marně. Baltazar byl neoblomný.

Vydal se do žaláře. Zoufale prosil hlídače, válel se jim u nohou, naléhal, a když vyznačil cestu od vězeňské brány až do vnitřních místností perlami, dostal se nakonec do Ichtiandrovy cely. V nevelké cele, skoupě osvětlené úzkým zamřížovaným oknem, bylo dusno a nepěkně tam páchlo; žalářní hlídači zřídka měnili vodu v nádrži a nenamáhali se s odklízením ryb hnijících na podlaze, kterými krmili neobyčejného vězně.

U zdi proti oknu stála plechová káď.

Baltazar přistoupil blíž a zadíval se na tmavou vodní hladinu, pod níž se skrýval Ichtiandr.

„Ichtiandře,“ řekl tiše. „Ichtiandře...,“ opakoval.

Hladina vody se lehce zčeřila, ale chlapec se neukázal.

Baltazar počkal ještě okamžik, pak vztáhl třesoucí se ruku a ponořil ji do teplé vody. Nahmatal rameno.

Z kádě se náhle zvedla mokrá hlava Ichtiandrova. Vynořil se po ramena a zeptal se: „Kdo jste? Co chcete?“

Ichtyandr se vynořil z kádě...

Baltazar klesl na kolena, vztáhl ruce a rychle spustil:

„Ichtiandře! Přišel k tobě tvůj otec. Tvůj pravý otec. Salvátor není tvůj otec. Je to zlý člověk. Zmrzačil tě...

Ichtiandře! Ichtiandře! Jen se na mě pořádně podívej. Cožpak nepoznáváš svého otce?“

Voda pomalu stékala z chlapcových hustých vlasů na jeho tvář a odkapávala mu z brady. Díval se smutně a trochu udiveně na starého Indiána.

„Neznám vás,“ odpověděl.

„Ichtiandře,“ zvolal Baltazar, „dobře se na mě podívej!“ Starý Indián najednou chytil chlapcovu hlavu, přitáhl ji k sobě a začal ji pokrývat polibky, prolévaje horské slzy.

Ichtiandr se bránil nečekanému laskání, házel sebou v kádi a voda stékala přes okraj na kamennou podlahu.

Čísi ruka chytila Baltazara za límec, zvedla ho do vzduchu a odhodila do kouta. Baltazar dopadl na podlahu a bolestně se uhodil do hlavy o kamennou stěnu.

Když otevřel oči, uviděl, že nad ním stojí Zurita. Pravou ruku měl pevně sevřenou v pěst, v levé držel jakýsi papír a vítězně jím mával.

„Vidíš? To je písemný příkaz, že jsem se stal Ichtiandrovým poručníkem. Musíš si hledat bohatého synka jinde. A tady toho chlapce si zítra odvedu k sobě. Rozumíš?“

Baltazar ležící na zemi jen tiše, výhružně zabručel.

Ale v následujícím okamžiku vyskočil a s divokým výkřikem se vrhl na svého nepřítele a srazil ho k zemi.

Indián vytrhl Zuritovi z ruky papír, vsoukal ho do úst a pokračoval ve výprasku. Rozpoutala se zuřivá rvačka.

Žalářník, který stál u dveří s klíči v rukou, považoval za svou povinnost zachovávat nejpřísnější neutralitu. Dostal tučné úplatky od obou zápasících a nechtěl jim překážet. Teprve když Zurita začal starce rdousit, řekl znepokojeně:

„Abyste ho neuškrtil!“

Rozlícený Zurita však nedbal na žalářníkovo upozornění a Baltazarovi by se bylo zle vedlo, kdyby se v cele nebyl objevil nový návštěvník.

„Výborně! Pan poručník se cvičí ve vykonávání svých poručnických práv!“ ozval se hlas Salvátorův.

„Nač čekáte? Neznáte snad své povinnosti?“ křikl Salvátor na žalářníka takovým tónem, jako by byl velitelem věznice. Jeho napomenutí účinkovalo. Žalářník se vrhl mezi zápasící.

Hluk přivolal další hlídače a brzy odtáhli Zuritu i Baltazara od sebe.

Zurita se mohl pokládat za vítěze. Ale poražený Salvátor byl stále ještě silnější než jeho soupeř. Dokonce i zde, v této cele, jako vězeň, nepřestával ovládat situaci i lidi.

„Vyveďte ty kohouty,“ rozkázal hlídačům. „Musím zůstat s Ichtiandrem o samotě.“

Hlídači poslechli. Odvedli Zuritu i Baltazara přes jejich protesty a nadávky. Dveře cely se zavřely.

Když v chodbě zmlkly vzdalující se hlasy, přistoupil Salvátor k nádrži a řekl Ichtiandrovi, který vyhlédl z vody:

„Vstaň, Ichtiandře. Postav se doprostřed cely, musím si tě prohlédnout.“

Chlapec poslechl.

„No tak,“ pokračoval Salvátor, „pojď blíž ke světlu. Dýchej. Zhluboka. Ještě. Nedýchej. Tak...“

Salvátor poklepal Ichtiandra na prsou a naslouchal jeho přerývanému dechu.

„Špatně se ti dýchá?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ichtiandr.

„Sám sis to zavinil,“ odpověděl Salvátor, „nesmíš zůstávat tak dlouho na vzduchu.“

Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom náhle hlavu zvedl, podíval se Salvátorovi přímo do očí a zeptal se:

„Otče, ale proč nesmím? Proč všichni můžou a já ne?“

Vydržet tento pohled plný skryté výčitky bylo pro Salvátora mnohem těžší než vypovídat u soudu. Přece však vydržel.

„Protože máš schopnost, jakou nemá žádný jiný člověk: schopnost žít pod vodou... Kdybys měl na vybranou, Ichtiandře, být jako ostatní a žít na zemi, nebo žít pouze pod vodou, co by sis zvolil?“

„Nevím...,“ odpověděl Ichtiandr po chvíli.

Podmořský svět mu byl stejně drahý jako země, jako Guttiere. Ale Guttiere je pro něho ztracena...

„Teď bych si vybral oceán,“ řekl.

„Rozhodl ses pro něj už dřív, Ichtiandře, když jsi svou neposlušností porušil rovnováhu svého organismu. Teď už můžeš žít pouze pod vodou.“

„Ale ne v téhle hrozné špinavé vodě, otče. Tady zemřu. Chci na volné moře!“

Salvátor potlačil vzdech.

„Udělám všechno, abych tě co nejdřív vysvobodil ze žaláře, Ichtiandře! Hlavu vzhůru!“

Poklepal chlapci povzbudivě na rameno a odešel do své cely. Usedl na nízkou stoličku k úzkému stolu a zamyslel se.

Jako všichni chirurgové i on zakusil nezdary. Nemálo lidských životů zaniklo pod jeho nožem vinou jeho vlastních omylů, než nabyl dokonalých zkušeností. Nikdy se však nad svými oběťmi nezamýšlel. Desítky lidí zahynuly, tisíce byly zachráněny. Tento jednoduchý výpočet ho plně uspokojoval.

Pokládal se však za odpovědného za osud Ichtiandrův. Ichtiandr byl jeho pýcha. Miloval ho jako svůj nejlepší výtvor. A mimoto k němu přilnul a měl ho rád jako vlastního syna. A teď ho Ichtiandrova nemoc a jeho další osud znepokojovaly, působily mu starost.

Na dveře cely kdosi zaklepal.

„Vstupte!“ řekl Salvátor.

„Nevyrušuju vás, pane profesore?“ zeptal se tiše vězeňský dozorce.

„Ani trochu,“ odpověděl Salvátor a povstal. „Jak se daří vaší ženě a dítěti?“

„Děkuju, dobře. Poslal jsem je k tchyni, daleko odtud, do And...“

„Ano, horské podnebí jim prospěje,“ odpověděl Salvátor.

Dozorce chvíli otálel, pak se ohlédl na dveře, přistoupil k Salvátorovi a tiše ho oslovil:

„Profesore! Jsem vám velice vděčný, že jste mi zachránil ženu. Mám ji moc rád...“

„Neděkujte mi, byla to má povinnost.“

„Jsem vaším dlužníkem,“ odpověděl dozorce. „A nejen to. Nemám velké vzdělání. Ale čtu noviny a vím, kdo je profesor Salvátor. Takový člověk nesmí zůstat v žaláři ve společnosti tuláků a zlodějů.“

„Moji učení kolegové,“ pronesl s úsměvem Salvátor, „dosáhli toho, abych se dostal do nemocnice jako duševně chorý.“

„Vězeňská nemocnice je totéž co vězení,“ namítl dozorce, „a možná snad ještě horší. Místo zločinců budou kolem vás blázni. Salvátor mezi blázny! Ne, ne, to nesmím dopustit!“

Ztišil hlas do šepotu a pokračoval:

„Všechno jsem promyslel. Neposlal jsem svou rodinu do hor zbůhdarma. Pomůžu vám k útěku a sám se taky někde ukryju. Zahnala mě sem nouze, ale tuhle práci nenávidím. Mě nenajdou a vy... vy odjedete z téhle prokleté země, kde vládnou kněží a kupci. A ještě něco vám chci říct,“ pokračoval po kratičkém zaváhání. „Prozrazuju tím služební tajemství, státní tajemství...“

Nabídka od vděčného dozorce

„Nemusíte je prozrazovat,“ přerušil ho Salvátor.

„Ano, ale... já nemůžu... já nemůžu vykonat ten hrozný příkaz. Celý život by mi nedalo svědomí spát. A když to tajemství vyzradím, svědomí mě trápit nebude. Vy jste pro mě tolik udělal, a oni... Nejsem ničím zavázán svým představeným, kteří mě navíc ještě nutí ke zločinu.“

„Dokonce?“ podotkl stručně Salvátor.

„Ano, dověděl jsem se, že Ichtiandra nevydají ani Baltazarovi, ani poručníkovi Zuritovi, i když má písemné potvrzení. Stejně ho nedostane, ač tak štědře uplácel, protože... protože se rozhodli, že Ichtiandra zabijou.“

Salvátor sebou trhl.

„Ano? Pokračujte!“

„Ano, tak se rozhodli. Nejvíc naléhal biskup, ačkoli slovo zabít ani jednou nevyslovil. Dali mi jed, tuším cyankáli. Dnes v noci ho mám nasypat do vody v Ichtiandrově kádi. Vězeňský lékař je podplacen. Dá dobrozdání, že Ichtiandra zahubila vaše operace, která z něho udělala obojživelníka. Když příkaz nesplním, naloží se mnou velmi krutě. A mám přece rodinu... Potom zabijí i mě a nikdo se o tom nedoví. Jsem úplně v jejich rukou. Dopustil jsem se kdysi prohřešku... menšího... téměř náhodně... Tak jsem se rozhodl, že uteču, a všechno mám už připraveno. Ale nemůžu a nechci zabít Ichtiandra. Zachránit oba – vás i Ichtiandra – v tak krátké době je těžké, skoro nemožné. Ale vás samotného zachránit můžu. Je mi Ichtiandra líto, ale váš život je cennější. Vy dokážete svým uměním udělat druhého Ichtiandra, ale nikdo na světě by nedokázal stvořit druhého Salvátora.“

Salvátor přistoupil k dozorci a stiskl mu ruku: „Děkuju vám, ale pro sebe tuto oběť nepřijmu. Mohou vás chytit a soudit.“

„To není žádná oběť. Všechno jsem promyslel.“

„Počkejte. Pro sebe tu oběť přijmout nemohu. Ale zachráníte-li Ichtiandra, uděláte pro mě víc, než kdybyste mě osvobodil. Jsem zdravý a silný, všude najdu přátele, kteří mi pomohou dostat se na svobodu. Ale Ichtiandr musí neprodleně odsud.“

„Podřizuju se vašemu přání,“ odpověděl dozorce.

Když odešel, Salvátor se usmál a řekl:

„Tak to bude nejlepší. Ať se jablko sporu nedostane nikomu.“

Prošel se po místnosti, tiše zašeptal: „Ubohý chlapec!“, pak přistoupil ke stolu, cosi napsal, odešel ke dveřím a zaklepal:

„Pošlete sem vězeňského dozorce.“

Když dozorce vstoupil, Salvátor mu řekl:

„Mám k vám ještě jednu prosbu. Nemohl byste mi zařídit setkání s Ichtiandrem – poslední setkání?“

„Nic není snazšího. Představení jsou pryč, můžeme si tu počínat úplně volně.“

„Výborně, ano, a ještě jedna prosba.“

„Jsem vám k službám.“

„Osvobodíte-li Ichtiandra, prokážete mi tím velkou službu.“

„Ale vy, profesore, jste pro mě udělal tolik...“

„Dejme tomu, že tím budeme vyrovnáni,“ přerušil ho Salvátor. „Ale mohl bych a chci pomoci vaší rodině.

Vezměte si tenhle papírek. Je na něm pouze adresa a jediné písmeno »S« – Salvátor. Obraťte se na tu adresu. Je to spolehlivý člověk. Kdybyste potřeboval dočasný úkryt nebo peníze...“

„Ale.. .“

„Žádné ale. Rychle mě zaveďte k Ichtiandrovi.“

Salvátorův příchod Ichtiandra překvapil. Ještě nikdy ho neviděl tak smutného a něžného.

Synu můj...

„Ichtiandře, synu můj,“ řekl Salvátor. „Musíme se rozloučit, dřív než jsem se domníval, a možná nadlouho. Tvůj osud mi dělá starosti. Obklopuje tě tisíceré nebezpečí... Kdybys tu zůstal, mohlo by tě to stát život. V nejlepším případě by ses stal zajatcem Zurity nebo jiného stejného ziskuchtivce.“

„A ty, otče?“

„Asi budu odsouzen a nemine mě vězení, kde si posedím asi dva roky a možná i déle. Dokud budu ve vězení, musíš se skrývat v bezpečném místě, co nejdál odsud. Znám takové místo, ale je to velmi daleko, na západ od břehů Jižní Ameriky, v Tichém oceánu, na jednom z ostrovů Tuamotu, zvaných též Nízké ostrovy. Nebude to pro tebe snadná cesta, ale všechny nesnáze, s kterými se setkáš, se nedají přirovnat k těm, kterým by ses vystavoval tady doma, v Laplatském zálivu. Snáz dopluješ k těm ostrovům a snáz je najdeš, než bys zde unikl sítím a nástrahám zákeřného vraha.

Jak se tam na západ nejlépe dostaneš? Můžeš obeplout Jižní Ameriku od severu nebo od jihu. Obě cesty mají své přednosti a své nedostatky. Severní cesta je poněkud delší. Krom toho, kdyby sis ji vybral, musel bys plavat z Atlantského do Tichého oceánu Panamským průplavem, a to je nebezpečné; mohli by tě chytit, zvláště v propustích, anebo by tě při sebemenší neopatrnosti mohl rozdrtit parník. Průplav není zvlášť široký ani hluboký; dosahuje nejvýš jedenadevadesáti metrů šíře a dvanácti a půl metru hloubky. Nejnovější zaoceánské parníky s hlubokým ponorem se kýlem téměř dotýkají dna.

Zato bys celou dobu plaval v teplých vodách. Kromě toho od Panamského průplavu směřují na západ tři velké oceánské cesty: dvě k Novému Zélandu a jedna k ostrovům Fidži a dál. Kdybys zvolil prostřední z nich a držel se směru parníků, případně se jich i občas zachytil, dostal by ses téměř až na místo. Obě cesty k Novému Zélandu se dotýkají zóny ostrovů Tuamotu. Jenom bys musel nakonec odbočit trochu víc na sever.

Cesta kolem jižního výběžku je kratší, ale musel bys plavat ve studených jižních vodách, na pomezí plovoucích ker, zvláště kdybys obeplouval mys Horn na Ohňové zemi, nejjižnější výběžek Jižní Ameriky. Magalháesův průliv je kromě toho neobyčejně bouřlivý. Pro tebe není ovšem tak nebezpečný jako pro lodě a parníky, ale bezpečný přece jen není. Stal se doslova hřbitovem parníků. Na východě je široký a na západě úzký, plný skalních útesů a ostrůvků. Zběsilé západní větry ženou vodu k východu, tedy proti tobě. V těch vírech bys mohl i ty ztroskotat v hlubinách.

Proto ti radím, abys raději zvolil delší cestu a obeplul mys Horn, než abys plaval Magalháesovým průlivem.

Voda se v oceánu ochlazuje postupně a doufám, že si na ni pozvolna zvykneš a že ti neuškodí na zdraví. O zásoby jídla se starat nemusíš, potravin i vody budeš mít kolem sebe dostatek. Od dětství sis zvykl pít mořskou vodu bez újmy na zdraví.

Najít cestu od mysu Horn k ostrovům Tuamotu bude pro tebe poněkud obtížnější, od Panamského průplavu bys ses tam dostal snáz. Od mysu Horn na sever nesměřují široké zaoceánské cesty s rušným lodním provozem. Určím ti přesně délku a šířku; budeš si ji ověřovat zvláštními přístroji, které jsem ti dal zhotovit. Ale ty přístroje tě trochu zatíží, omezí volnost tvého pohybu.“

„Vezmu s sebou Leadinga. Ponese mi věci. Copak bych se mohl rozloučit s Leadingem? Jistě se mu po mně stýská.“

„Nevím, komu se stýská víc,“ usmál se opět Salvátor. „Tedy Leading. Výborně. Až se dostaneš k souostroví Tuamotu, musíš vyhledat osamělý korálový ostrov. Poznáš ho podle toho, že se na něm tyčí stožár a na stožáru místo korouhvičky veliká ryba. To si lehko zapamatuješ. Možná že ho budeš hledat dva tři měsíce, ale nevadí. Voda je tam teplá a o ústřice nebudeš mít nouzi.“

Salvátor naučil Ichtiandra, aby ho pozorně poslouchal a neskákal mu do řeči, ale když došel k tomuto místu svého výkladu, Ichtiandr se již nezdržel:

„A co najdu na ostrově s rybou na stožáru?“

„Přátele. Věrné přátele, kteří se o tebe budou starat a budou tě mít rádi,“ odpověděl Salvátor. „Žije tam můj starý přítel, vědec Armand Villebois. Francouz, proslulý oceánograf. Seznámili jsme se a spřátelili, když jsem byl před mnoha lety v Evropě. Armand Villebois je neobyčejně zajímavý muž, ale teď není čas, abych ti o něm vyprávěl. Doufám, že se s ním seznámíš a uslyšíš přímo od něho příběh, který ho přivedl na osamělý ostrov v Tichém oceánu. Ale nežije tam osaměle. Je s ním jeho žena, milá a dobrá paní, a syn i dcera. Oba se narodili na ostrově, jí bude teď asi sedmnáct let a chlapci pětadvacet. Znají tě z mých dopisů a doufám, že se tě ujmou jako vlastního syna.“ Salvátor se zajíkl. „Ovšem budeš teď muset většinu času trávit ve vodě. Ale několik hodin denně budeš moci pobývat na břehu a sejít se s přáteli. A možná že se tvé zdraví zlepší natolik, že budeš moci být na vzduchu stejně dlouho jako ve vodě.

Armand Villebois ti nahradí otce. A ty mu budeš nenahraditelným pomocníkem v jeho vědeckých výzkumech. Už tvé dnešní znalosti oceánu a jeho obyvatel by stačily na desítky profesorů.“

Salvátor se usmál. „Divím se znalcům, že se tě u soudu vyptávali podle šablony, který je dnes den, kolikátého je, který měsíc. Nemohl's jim odpovědět prostě proto, že je to mimo okruh tvých zájmů. Kdyby se zeptali třeba na podmořské proudy, na teplotu vody, slanost Laplatského zálivu a jeho okolí, mohli by z tvých odpovědí sestavit celý naučný slovník. A jak teprve budeš moci prohloubit své znalosti a sdělit své poznatky lidem pod vedením tak zkušeného a znamenitého vědce, jakým je Armand Villebois. Věřím, že vy dva společně sestavíte takové pojednání z oboru oceánografie, které bude mezníkem v rozvoji této vědy a ohromí celý svět. A tvoje jméno se bude stkvít vedle jména Armanda Villeboise, jak ho znám, nedá jinak. Budeš sloužit vědě a tím i lidstvu.

Kdybys však zůstal tady, přinutili by tě sloužit nízkým zájmům nevzdělaných ziskuchtivců. Jsem přesvědčen, že v čistých, průzračných vodách atolu a v rodině Armanda Villeboise najdeš klid a štěstí.

Ještě poslední radu. Jakmile se octneš v oceánu, možná že to bude již dnes v noci, odeber se podmořským tunelem bezodkladně domů (je tam pouze věrný Jim), vezmi si navigační přístroje, nůž a ostatní věci, vyhledej Leadinga a vydej se na cestu, dřív než vzejde slunce nad oceánem.

Sbohem, Ichtiandře: Ne, na shledanou!“

Salvátor poprvé v životě Ichtiandra pevně objal a políbil. Potom se usmál, poklepal mu na rameno a řekl:

„Takový junák se neztratí!“ a spěšně vyšel z cely.

Errata:

30.05.2021 16:09