Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zuritovi pronásledovatelé nevěděli, co se přihodilo na Medúze onoho rána.

Námořníci se celou noc domlouvali a k ránu pojali rozhodnutí, že při první vhodné příležitosti přepadnou Zuritu, zabijí ho a zmocní se Ichtiandra i škuneru.

Časně zrána stanul Zurita na kapitánském můstku. Vítr se utišil a Medúza plula zvolna kupředu rychlostí nejvýš tří uzlů za hodinu.

Zurita se zahleděl na jakýsi bod na hladině oceánu. Dalekohledem rozeznal vrcholky stožárů potopené lodi.

Brzy poté postřehl na hladině záchranný kruh.

Rozhodl se spustit člun a vylovit kruh.

Když mu kruh podali, přečetl si na něm nápis:

Mafaldu.

Mafaldu utonul? podivil se Zurita. Znal onen veliký osobní a dopravní americký parník. Na takové lodi by mělo být nemálo cenností. Co kdyby mi je Ichtiandr odtamtud přinesl? Ale stačí délka řetězu? Sotva... Pustím-li Ichtiandra bez řetězu, nevrátí se...

Zurita se zamyslel. Zápasila v něm chtivost se strachem, že ztratí Ichtiandra.

Medúza se pomalu blížila ke stožárům vyčnívajícím z vody.

Námořníci se shlukli u zábradlí. Vítr se docela utišil. Medúza se zastavila.

„Sloužil jsem kdysi na Mafaldu,“ řekl jeden námořník. „Byla to dobrá, veliká loď. Hotové město. A cestovali na ní bohatí Američané.“

Mafaldu zřejmě utonul dřív, než mohl vyslat rádiovou depeši o své zkáze, uvažoval Zurita. Možná že se jim porouchala vysílačka. Jinak by sem ze všech okolních přístavů uháněly rychlé motorky, kluzáky, jachty a na nich představitelé vlády, novináři, fotografové, reportéři, dopisovatelé, námořníci z ponorek. Je třeba jednat rychle. Budu muset pustit Ichtiandra ze řetězu. Jiné východisko není. Ale jak ho donutit, aby se vrátil zpátky? A když už mám riskovat, neměl bych raději poslat Ichtiandra pro výkupné, pro jeho sbírku perel? A co když nemá tak velkou cenu? Co když Ichtiandr přehání?

Ostatně musí získat obojí: i perly, i poklady pohřbené na Mafaldu. Perly mu neutečou, bez Ichtiandra je nikdo nenajde, jen aby mu Ichtiandr do té doby neunikl. Avšak poklady na Mafaldu budou za několik dní a možná i za několik hodin již nedostupné.

Napřed tedy Mafaldu, rozhodl se v duchu Zurita. Poručil spustit kotvu. Potom sestoupil do své kajuty, napsal na lístek několik slov a vypravil se s papírkem k Ichtiandrovi.

„Umíš číst, Ichtiandře? Guttiere ti posílá dopis.“

Ichtiandr vzal chvatně papírek a četl:

„Ichtiandře. Splň mou prosbu. V blízkosti Medúzy je potopená loď. Spusť se do moře a přines z té lodi všechno, co tam najdeš cenného. Zurita tě pustí bez řetězu, ale musíš se vrátit na Medúzu. Udělej mi to kvůli, Ichtiandře, a brzy budeš propuštěn na svobodu. Guttiere.“

Ichtiandr ještě nikdy nedostal od Guttiere dopis a neznal její písmo. Když dopis přečetl, velmi se zaradoval, ale vzápětí zamyslel. Co když je to Zuritova lest?

„Proč mne Guttiere nepožádá osobně?“ zeptal se Zurity.

„Není jí docela dobře,“ odpověděl Zurita, „ale uvidíš ji, jakmile se vrátíš.“

„Nač potřebuje Guttiere ty cennosti?“ stále ještě pochybovačně se zeptal Ichtiandr.

„Kdybys byl opravdu člověk, nenapadlo by tě dávat takové otázky. Která žena se nechce krásně oblékat a nosit drahé šperky? A k tomu je zapotřebí peněz. Hodně peněz leží v potopené lodi. Teď nepatří nikomu, proč bys je neměl dobýt pro Guttiere? Hlavně musíš pátrat po zlatých mincích. Musí tam být kožené poštovní brašny. A kromě toho cestující mají jistě na sobě různé zlaté předměty, prsteny...“

„Snad si nemyslíte, že budu prohledávat mrtvoly?“ pobouřeně se zeptal Ichtiandr. „A vůbec vám nevěřím. Guttiere není lačná peněz, nemohla by mě poslat s takovým úkolem.“

„Proklatě!“ zvolal Zurita. Viděl, že jeho plán ztroskotá, nepodaří-li se mu ihned přesvědčit Ichtiandra.

Ovládl se, dobrácky se rozesmál a řekl:

„Vidím, že se nedáš oklamat. Musím s tebou jednat otevřeně. Tak poslouchej. Máš pravdu, Guttiere netouží po zlatě z Mafaldu. Ale já ano. Už mi věříš?“

Ichtiandr se bezděčně usmál.

„Naprosto!“

„Výborně! Když už mi začínáš věřit, znamená to, že se domluvíme. Ano, já potřebuju zlato. A bude-li ho na palubě Mafaldu tolik, aby se jeho cena vyrovnala ceně tvých ukrytých perel, pustím tě, jen co mi je přineseš, do oceánu. Ale je tu jeden háček: ty mi docela nevěříš a já tobě také ne. Obávám se tě pustit bez řetězu, vklouzneš pod vodu a...“

„Dám-li vám čestné slovo, vrátím se.“

„Ještě jsem neměl příležitost se o tom přesvědčit. Nemáš mě v lásce a vůbec bych se ti nedivil, kdybys svému slovu nedostál. Ale máš rád Guttiere a splníš, oč tě požádá. Je to tak? Proto jsem se s ní domluvil. Chce samozřejmě, abych tě pustil na svobodu. Jen proto napsala dopis a dala mi ho, aby ti usnadnila cestu ke svobodě. Teď tomu rozumíš?“

Všechno, co Zurita říkal, připadalo Ichtiandrovi pravděpodobné. Ale nevšiml si, že mu Zurita slibuje svobodu teprve potom, až se přesvědčí, že zlato na Mafaldu se svou cenou vyrovná perlám v jeskyni...

Abychom mohli provést srovnání, říkal si Zurita v duchu, musí Ichtiandr, a já mu to neodpustím, přinést svou sbírku perel. A pak budu mít všechno: zlato z Mafaldu, sbírku perel i Ichtiandra.

Ichtiandr nemohl tušit Zuritovy myšlenky. Jeho otevřenost ho přesvědčila a Ichtiandr svolil.

Zurita si úlevně vzdychl. Můžu mu věřit, pomyslil si.

„Pojďme, rychle.“

Ichtiandr kvapně vystoupil na palubu a vrhl se do moře.

Námořníci viděli, že Ichtiandr skočil do moře bez řetězu. Rázem se dovtípili, že se vydal za poklady na Mafaldu. Má se Zurita zmocnit celého bohatství? Museli neprodleně přistoupit k činu, vrhli se tedy na Zuritu.

V těch chvílích, kdy mužstvo pronásledovalo Zuritu, začal Ichtiandr prohledávat potopenou loď.

Obrovským otvorem v horní palubě proplul dolů, nad schody, které připomínaly schodiště obrovského domu, a dostal se do rozlehlé chodby. Bylo tu téměř tma. Otevřenými dveřmi sem vnikalo jen slabé světlo.

Ichtiandr proplaval otevřenými dveřmi a octl se v salóně. Velké okrouhlé iluminátory matně osvětlovaly obrovský sál, kam se mohlo vejít několik set lidí. Ichtiandr usedl na přepychový lustr a rozhlédl se. Byla to zvláštní podívaná. Dřevěné židle a nevelké stolky vyplavaly nahoru a pohupovaly se u stropu. Na menším pódiu stál klavír s otevřeným víkem. Podlaha byla pokryta hebkými koberci. Stěny vykládané červeným lakovaným dřevem se místy bortily. U jedné stěny stály palmy.

Ichtiandr se odrazil od lustru a plaval k palmám. Najednou se v údivu zastavil. Proti němu plaval jakýsi člověk a opakoval jeho pohyby. Zrcadlo, dovtípil se Ichtiandr. Obrovské zrcadlo zabíralo celou stěnu a matně odráželo ve vodě zařízení salónu.

Tady by se žádné cennosti nenašly. Ichtiandr vyplaval na chodbu, spustil se na dolejší palubu a dostal se do místnosti stejně přepychové a obrovské jako salón, pravděpodobně do jídelny. Na bufetech i pultech i pod nimi na zemi se povalovaly láhve vína, konzervy. Tlakem vody byly četné zátky vraženy hlouběji do lahví a plechovky byly promáčknuté. Stůl byl prostřen, ale část nádobí, stříbrných vidliček a nožů se válela na podlaze.

Ichtiandr se vydal do kajut.

Prohlédl již několik kajut zařízených s nejnovějším americkým komfortem, ale nespatřil ani jednoho mrtvého. Teprve na třetí palubě uviděl v jedné kajutě napuchlou mrtvolu, pohupující se u stropu.

Zřejmě se jich hodně zachránilo v člunech, pomyslel si Ichtiandr.

Když se však spustil ještě níž, na palubu pro cestující třetí třídy, uviděl hrůzný obraz: v těchto kajutách zůstali muži, ženy i děti. Byly tu mrtvoly bělochů, Číňanů, černochů a Indiánů.

Posádka parníku se především snažila zachránit bohaté cestující z první třídy a ostatní ponechala jejich osudu. Do některých kajut se Ichtiandr ani nedostal, dveře byly pevně zahrazeny mrtvolami. Lidé se ve zmatku vzájemně rdousili, tlačili se u východu, navzájem si překáželi a připravovali se o poslední možnost záchrany. V dlouhé chodbě se zvolna pohupovali mrtví. Voda vnikala do otevřených iluminátorů a kolébala napuchlé mrtvoly. Ichtiandrovi bylo najednou úzko a snažil se co nejrychleji uniknout z podmořského hřbitova.

Cožpak Guttiere nevěděla, kam mě posílá? uvažoval Ichtiandr. Copak mohla od něho požadovat, aby obracel na ruby kapsy utopenců a páčil jejich zavazadla? Ne, toho by nebyla schopná! Zřejmě padl opět Zuritovi do pasti. Vyplavu na hladinu, rozhodl se Ichtiandr, a vyžádám si, aby Guttiere vyšla na palubu a potvrdila svou prosbu.

Jako ryba klouzal po nekonečných přechodech z paluby na palubu a rychle vyplaval na hladinu.

Bystře se přibližoval k Medúze.

„Zurito!“ volal. „Guttiere!“

Ale nikdo mu neodpovídal. Medúza se němě houpala na vlnách.

Kam se všichni poděli? přemýšlel Ichtiandr. Co má Zurita ještě za lubem? Opatrně připlaval ke škuneru a vystoupil na palubu.

„Guttiere!“ zvolal znovu.

„Jsme tady!“ zaslechl Zuritův hlas, slabě sem doléhající od břehu. Ichtiandr se ohlédl a uviděl Zuritu opatrně vykukujícího z křoví na břehu.

„Guttiere je nemocná! Pojď k nám, Ichtiandře!“ zvolal Zurita.

Guttiere je nemocná! Za okamžik ji uvidí. Ichtiandr skočil do vody a rychle plaval ke břehu.

Když vystoupil z vody, zaslechl přidušené volání Guttiere:

„Zurita lže! Zachraň se, Ichtiandře!“

Ichtiandr se chvatně otočil a plaval pod vodou. Když byl již hodně vzdálen od břehu, vyplul na hladinu a ohlédl se. Uviděl, že se na břehu mihlo cosi bílého.

Možná že to Guttiere vítala jeho záchranu. Uvidí ji ještě někdy?...

Ichtiandr rychle plaval na volné moře. V dálce spatřil nevelikou loď. Obklopená pěnou mířila k jihu, brázdíc hladinu ostrou přídí.

Jen dál od lidí, pomyslel si Ichtiandr, ponořil se do hloubky a skryl se pod vodou.

Errata:

30.05.2021 16:09