Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Olsen seděl na velké bárce a díval se přes okraj do vody. Za obzorem se právě vyhouplo slunce a osvětlovalo svými paprsky průzračnou vodu v nevelké zátoce až na dno. Po písčitém bílém dnu lezlo několik Indiánů.

Chvílemi vyplouvali na hladinu, aby se nadechli vzduchu, a zas se potápěli. Olsen bystře pozoroval lovce.

Ačkoli bylo časně zrána, slunce již připalovalo. Což abych se taky trochu osvěžil a jednou dvakrát se ponořil ke dnu? pomyslil si Olsen, rychle se svlékl a skočil do vody. Ještě nikdy se nepotápěl, ale teď se mu to zalíbilo a zjistil, že vydrží pod vodou déle než Indiáni, kteří tomu byli zvyklí. Připojil se k lovcům a brzy ho nová práce upoutala.

Když se potopil potřetí, všiml si, že dva Indiáni, kteří klečeli na dně, náhle vyskočili a vyplavali na hladinu s takovým chvatem, jako by je pronásledoval žralok nebo piloun. Ohlédl se. Blížila se k němu rychle podivná bytost, zpola člověk a zpola žába, se stříbrnými šupinami, obrovskýma vypouklýma očima a žabíma nohama.

Všichni prchali před ďáblem.

Stvoření odhazovalo nohy jako žába a silnými nárazy plavalo kupředu.

Dříve než se Olsen dokázal zvednout z pokleku, byla už obluda u něho a chytila ho za ruku svou žabí tlapou.

Polekaný Olsen si přesto všiml, že bytost měla krásnou lidskou tvář, kterou hyzdily jen vypouklé, svítící oči.

Strašidelné stvoření zapomnělo, že je pod vodou, a začalo něco povídat. Olsen je nemohl slyšet. Viděl jen pohyb rtů. Neznámá bytost mu oběma tlapami pevně svírala ruku. Olsen se s pomocí pravé ruky silně odrazil ode dna a rychle vyplaval na hladinu. Obluda se táhla za ním a nepustila ho. Když Olsen vyplaval na hladinu, chytil se okraje loďky, přehodil nohu, vyskočil na loďku a odhodil od sebe to napůl lidské stvoření se žabíma nohama, takže hlučně plesklo do vody. Indiáni, kteří seděli v bárce, skočili do vody a se spěchem plavali ke břehu.

Ale Ichtiandr se znovu přiblížil k bárce a oslovil Olsena španělsky:

„Poslyšte, Olsene, musím s vámi mluvit o Guttiere.“

To oslovení překvapilo Olsena neméně než setkání pod vodou. Olsen byl statečný muž s jasnou myslí. Jestliže neznámý zná jeho jméno a jméno Guttiere, je tedy člověk, a ne strašidlo.

„Mluvte,“ odpověděl Olsen.

Ichtiandr vylezl na bárku, usedl na přídi, skrčil nohy pod sebe a zkřížil tlapy na prsou.

Brýle, napadlo Olsena, když si pozorně prohlížel vypouklé, zářivé oči neznámého.

„Jmenuju se Ichtiandr. Jednou jsem vám přinesl z mořského dna perly.“

„Ale tenkrát jste měl lidské oči a ruce.“

Ichtiandr se usmál a potřásl svými žabími tlapami.

„Sundávají se,“ vysvětlil stručně.

„Myslel jsem si to.“

Indiáni, skrytí za pobřežními skalisky, zvědavě pozorovali tuto zvláštní rozmluvu, přestože z ní nemohli slyšet ani slovo.

„Máte rád Guttiere?“ zeptal se Ichtiandr po chvíli mlčení.

„Ano,“ prostě odpověděl Olsen.

Ichtiandr těžce vzdychl.

„Ona vás taky?“

„Ano.“

„Ale vždyť má ráda mě.“

„To je její věc,“ Olsen pokrčil rameny.

„Jak to její věc? Je přece vaše nevěsta.“

Olsen se zatvářil udiveně a odpověděl stejně klidně jako dřív:

„Ne, není má nevěsta.“

„Lžete!“ vzplanul Ichtiandr. „Sám jsem slyšel, jak snědý muž na koni povídal, že je nevěsta.“

„Moje?“

Ichtiandr zrozpačitěl. Ne, snědý muž neříkal, že Guttiere je nevěstou Olsena. Ale přece nemůže být mladičké děvče nevěstou snědého muže, takového starého a nepříjemného? Bylo by to možné? Snědý muž je asi její příbuzný... Ichtiandr se rozhodl zaměřit své otázky jiným směrem.

„Co tu děláte? Hledáte perlu?“

„Musím se přiznat, že se mi vaše vyptávání nelíbí,“ zamračeně odpověděl Olsen. „A kdybych vás tak trochu neznal z vyprávění Guttiere, shodil bych vás z bárky a bylo by po rozmluvě. Nesahejte po noži. Mohl bych vám rozbít hlavu veslem, než byste se stačil pohnout. Ale nevím, proč bych před vámi měl tajit, že jsem opravdu hledal perlu.“

„Velikou perlu, kterou jsem hodil do moře? Guttiere vám o tom vyprávěla?“

Olsen přikývl.

Ichtiandr triumfoval.

„Tak vidíte, říkal jsem jí, že vy tu perlu neodmítnete. Navrhoval jsem jí, aby si perlu vzala a dala ji vám. Nechtěla a vy ji teď sám hledáte.“

„Ano, protože teď nepatří vám, ale oceánu. A kdybych ji našel, bude to jen a jen moje zásluha.“

„To máte tak rád perly?“

„Nejsem žena, abych si potrpěl na tretky,“ namítl Olsen.

„Ale mohl byste perlu... jak se to říká? Ano! Prodat,“ vzpomněl si Ichtiandr na málo srozumitelné slovo, „a dostal byste za ni mnoho peněz.“

Olsen znovu souhlasně přikývl.

„Máte tedy rád peníze?“

„Co vlastně ode mě chcete?“ již podrážděně se zeptal Olsen.

„Chci vědět, proč vám Guttiere dává perly. Chtěl jste si ji přece vzít?“

„Ne, nechtěl jsem si ji vzít,“ řekl Olsen. „Ale i kdybych chtěl, teď by bylo pozdě o tom uvažovat, Guttiere je už ženou druhého.“

Ichtiandr zbledl a chytil Olsena za ruku.

„Snad ne toho snědého muže?“ zeptal se polekaně.

„Ano, vzala si Pedra Zuritu.“

„Ale ona přece... Myslel jsem, že mne miluje,“ tiše řekl Ichtiandr.

Olsen se na něho soucitně podíval, pomalu si zapálil kratičkou dýmku a řekl:

„Ano, také si myslím, že vás milovala. Ale vrhl jste se před jejíma očima do moře a utonul, alespoň ona si to myslela.“

Ichtiandr s údivem pohlédl na Olsena. Nikdy neřekl Guttiere, že může žít pod vodou. A vůbec ho nenapadlo, že by si dívka jeho skok ze skály do moře mohla vysvětlit jako sebevraždu.

„Minulou noc jsem mluvil s Guttiere,“ pokračoval Olsen. „Vaše smrt ji velmi rozrušila. »Zabila jsem Ichtiandra,« říkala.“

„Ale proč si tak rychle vzala jiného? Ona přece... Vždyť jsem jí zachránil život. Ano, ano! Už dávno se mi zdálo, že je podobná dívce, která se topila v oceánu. Vynesl jsem ji na břeh a schoval se za skaliskem. Potom přišel ten snědý muž, toho jsem hned poznal, a namluvil jí, že on ji zachránil.“

„Guttiere mi o tom vyprávěla,“ řekl Olsen. „Stejně nevěděla, kdo ji vlastně zachránil, zda to byl Zurita, nebo ta zvláštní bytost, kterou letmo zahlédla, když se probírala z mdloby. Proč jste jí neřekl, že jste ji zachránil?“

„Bylo mi trapné o tom mluvit. A také jsem si nebyl úplně jist, že jsem zachránil právě Guttiere, dokud jsem neuviděl Zuritu. Ale jak mohla svolit k tomu sňatku?“

„Sám nechápu, jak se to mohlo stát,“ řekl Olsen pomalu.

„Povězte mi všechno, co víte,“ požádal ho Ichtiandr.

„Pracuju v továrně na knoflíky jako přejímač lastur. Tam jsem se s Guttiere seznámil. Nosila k nám lastury, otec ji posílal, když neměl čas. Seznámili jsme se a spřátelili. Někdy jsme se scházeli v přístavu a chodili na procházku po pobřeží. Vyprávěla mi o svém trápení, že se o ni uchází bohatý Španěl...“

„To byl on. Zurita?“

„Ano. Zurita. Otec Guttiere, Indián Baltazar, velmi přál tomu sňatku a všemožně dceru přemlouval, aby takového záviděníhodného ženicha neodmítla.“

„Co je na něm k závidění? Je starý, odporný, ošklivě páchne,“ nemohl se zdržet Ichtiandr.

„Pro Baltazara byl Zurita skvělý zeť. Tím spíš, že Zuritovi dlužil hodně peněz. Zurita mohl Baltazara zničit, kdyby si ho Guttiere nebyla vzala. Představte si, jaký měla život. Z jedné strany se jí dotěrně vnucoval ženich a z druhé – věčné výčitky, domlouvání, otcovy výhrůžky...“

„Ale proč Guttiere Zuritu nevyhnala? Proč vy, takový veliký a silný, jste ho nezabil?“

Olsen se udiveně usmál. Ichtiandr není zřejmě hloupý, ale přesto dává takové otázky.

„Není to tak jednoduché, jak se vám zdá,“ odpověděl. „Zuritu a Baltazara by chránil zákon, policie, soud.“

Ichtiandr to stále nechápal. „Zkrátka to nešlo.“

„Tak proč tedy neutekla?“

„To už bylo snadnější. Však se taky rozhodla utéct od otce a já jí slíbil svou pomoc. Dávno jsem se chystal odjet z Buenos Aires do Severní Ameriky a nabídl jsem Guttiere, aby jela se mnou.“

„Chtěl jste si ji vzít?“ zeptal se Ichtiandr.

„Vy jste ale,“ pousmál se opět Olsen. „Řekl jsem vám přece, že jsme byli přátelé. Co se z toho mohlo vyvinout, těžko říct.“

„Proč jste neodjeli?“

„Protože jsme neměli dost peněz na cestu.“

„Cožpak je cesta na Horroksu tak drahá?“

„Na Horroksu? Na Horroksu mohou cestovat jen milionáři. Copak jste, Ichtiandře, spadl z měsíce?“

Ichtiandr zrozpačitěl, začervenal se a umínil si, že už nesmí dávat takové otázky, které by Olsenovi prozradily, že se nevyzná v nejprostších věcech.

„Neměli jsme peníze ani na cestu v podpalubí. A po příjezdu na místo nás přece také čekaly výdaje. Práce neleží na ulici.“

Ichtiandr se zase chtěl něco zeptat, ale ovládl se.

„A tehdy se Guttiere rozhodla, že prodá svůj perlový náhrdelník.“

„Kdybych to byl věděl!“ zvolal Ichtiandr, když si vzpomněl na své podmořské poklady.

„Co?“

„Nic, jen tak... Pokračujte, Olsene.“

„Byli jsme už připraveni k útěku.“

„A co já? Jak to? Promiňte... Ona tedy chtěla opustit i mě?“

„Všechno to začalo, když jste se ještě neznali. A potom, pokud vím, vám to chtěla říct. Možná že vám chtěla navrhnout, abyste jel s ní. Konečně vám mohla napsat i z cesty, kdyby se jí nebylo podařilo promluvit s vámi o útěku.“

„Ale proč s vámi, a ne se mnou? S vámi se radila, s vámi se chystala k útěku!“

„Známe se déle než rok a vás...“

„Mluvte, mluvte, nevšímejte si mých slov.“

„Tak tedy. Všechno bylo přichystáno,“ pokračoval Olsen. „Ale pak jste se vrhl do moře před očima Guttiere a Zurita ji náhodou viděl ve vaší společnosti. Brzy ráno, předtím než jsem šel do závodu, zašel jsem za Guttiere. Dělával jsem to často i dřív. Baltazar se ke mně choval dost vlídně. Snad se bál mých pěstí nebo snad ve mně viděl druhého ženicha, kdyby Zuritu omrzela Guttieřina umíněnost. Prostě Baltazar nebránil našim stykům, jen nás žádal, abychom spolu nechodili Zuritovi na oči. Starý Indián neměl ovšem tušení o našich plánech. Toho rána jsem chtěl Guttiere oznámit, že jsem koupil lístky na parník a že do deseti večer musí být připravená. Přivítal mě Baltazar, byl velmi rozčilený. »Guttiere není doma. Ona... tu vůbec není,« řekl mi. »Před půl hodinou přijel před náš dům Zurita v zbrusu novém lesklém automobilu. To se podívejme!« zvolal Baltazar. »Automobil je v naší ulici vůbec vzácnost, a tady zastavil rovnou před domem. Vyběhli jsme s Guttiere na ulici. Zurita už stál venku vedle otevřených dvířek a nabídl Guttiere, že ji sveze na tržiště a zpátky. Věděl, že Guttiere tou dobou chodívá nakupovat. Guttiere si prohlížela lesklý vůz. Jistě chápete, jaké je to lákadlo pro mladou dívku. Ale Guttiere je chytrá a nedůvěřivá. Zdvořile odmítla. Viděl jste už někdy tak umíněné děvče!« zlostně vykřikl Baltazar, ale vzápětí se rozesmál. »Jenže Zurita neztratil hlavu. »Vidím, že se ostýcháte,« řekl, »dovolte, pomůžu vám.« Chytil ji a posadil do vozu. Guttiere zvolala ještě: »Otče!« a už se po nich jen zaprášilo. Myslím, že se už nevrátí. Zurita ji odvezl k sobě,« skončil své vyprávění Baltazar, a bylo vidět, že je velmi spokojen tím, co se stalo.“

„Před očima vám unesou dceru, a vy o tom vyprávíte tak klidně, div ne s radostí!“ řekl jsem pobouřeně Baltazarovi.

„Proč bych se strachoval?“ divil se Baltazar. „Kdyby šlo o někoho jiného, prosím, ale Zurita je můj starý známý. Když on, taková držgrešle, nelitoval peněz na auto, znamená to, že je do Guttiere celý pryč. Odvezl ji a ožení se s ní. A ona ať si z toho vezme poučení a nestaví si hlavu. Bohatí nápadníci nerostou jako vrby u cesty. Naříkat nemá proč. Zurita má haciendu Dolores poblíž města Parany. Žije tam jeho matka. Jistě tam odvezl i moji Guttiere.“

„A vy jste Baltazara nezabil?“ zeptal se Ichtiandr.

„Podle vás by se člověk musel věčně s někým rvát,“ odpověděl Olsen. „Přiznávám, že jsem měl chuť Baltazarovi natlouct. Ale pak jsem si řekl, že bych tím celou věc ještě víc pokazil. Předpokládal jsem, že ještě není všechno ztraceno... Nebudu vám vysvětlovat podrobnosti. Už jsem vám řekl, podařilo se mi mluvit s Guttiere.“

„V haciendě Dolores?“

„Ano.“

„A vy jste toho ničemu Zuritu nezabil a neosvobodil Guttiere?“

„Už zase! Kdo by do vás řekl, že jste tak krvežíznivý?“

„Nejsem krvežíznivý,“ vykřikl se slzami v očích Ichtiandr. „Ale je to přece hanebnost!“

Olsenovi se Ichtiandra zželelo.

„Máte pravdu,“ řekl. „Zurita a Baltazar jsou darebáci, zasluhují hněv a opovržení. Patřil by jim výprask. Ale život je mnohem složitější, než si myslíte. Guttiere sama odmítla utéct od Zurity.“

„Sama?“ zeptal se Ichtiandr nedůvěřivě.

„Ano, sama.“

„Proč?“

„Předně je přesvědčena, že jste si vzal život, že jste se kvůli ní utopil. Vaše smrt ji moc trápí. Zřejmě vás chudinka velmi milovala. »Teď je se mnou konec, Olsene,« řekla mi. »Teď už nic nechci. Všechno je mi jedno. Když nás kněz, kterého Zurita pozval, oddával, vůbec jsem to nevnímala. Nic se neděje bez vůle boží, řekl kněz, když mi navlékal na prst snubní prsten. Co bůh spojí, člověk nerozlučuj. Budu se Zuritou nešťastná, ale bojím se uvalit na sebe boží hněv, a proto ho neopustím.«“

Jak jste jen mohla!

„Ale vždyť to jsou hlouposti! Jaký bůh? Otec říká, že bůh je pohádka pro malé děti!“ zvolal ohnivě Ichtiandr. „Copak jste ji nemohl o tom přesvědčit?“

„Guttiere bohužel té pohádce věří. Misionáři z ní dokázali udělat fanatickou katoličku. Dávno jsem se o to snažil, ale nepodařilo se mi otevřít jí oči. Dokonce vyhrožovala, že budu-li s ní mluvit o církvi a bohu, přestane se se mnou přátelit. Musel jsem čekat. A v haciendě jsem neměl čas dlouho ji o něčem přesvědčovat. Podařilo se mi promluvit s ní jen několik slov. Poslyšte, co ještě řekla. Když bylo po svatebním obřadu, zvolal Zurita se smíchem: »Tak jedna věc by byla hotova. Ptáčka jsme chytili a posadili do klece, teď nám zbývá ještě chytit rybičku!« Vysvětlil Guttiere a ona mně, o jakou rybku jde. Zurita jede do Buenos Aires, aby chytil mořského ďábla, a pak bude z Guttiere milionářka. Nejste to snad vy? Můžete bez úhony pobývat pod vodou, strašíte lovce perel...“

Opatrnost bránila Ichtiandrovi, aby Olsenovi prozradil své tajemství. Stejně by mu nemohl všechno vysvětlit. A tak neodpovídaje na otázku zeptal se sám:

„K čemu potřebuje Zurita mořského ďábla?“

„Chce ho donutit, aby mu lovil perly. A jestliže jste mořský ďábel, mějte se na pozoru!“

„Děkuju za výstrahu,“ řekl Ichtiandr.

Netušil, že jeho kousky zná celé pobřeží, že se o něm mnoho psalo v novinách a časopisech.

„Já za to nemůžu,“ řekl najednou Ichtiandr, „ale musím ji vidět. Musím s ní aspoň ještě jednou v životě promluvit. Město Páraná? Ano, vím. Cesta tam vede vzhůru po řece Paraně. Ale jak se z Parany dostanu do haciendy Dolores?“

Olsen mu to vysvětlil...

Ichtiandr pevně stiskl Olsenovi ruku.

„Odpusťte, pokládal jsem vás za nepřítele, ale najednou jsem našel přítele. Sbohem. Jdu hledat Guttiere.“

„Hned?“ zeptal se Olsen s úsměvem.

„Ano, nesmím ztratit ani okamžik,“ odpověděl Ichtiandr, skočil do vody a plaval ke břehu.

Olsen jen pokýval hlavou.

Errata:

30.05.2021 16:09