Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nastala tmavá lednová noc argentinského léta. Černé nebe bylo poseto hvězdami. Medúza klidně stála na kotvách. Ani pleskání vln, ani skřípot lanoví nerušily ticho. Zdálo se, že oceán spí hlubokým spánkem.

Na palubě škuneru leželi polonazí lovci perel. Převalovali se unavení prací a slunečním žárem, vzdychali a vykřikovali z těžké dřímoty. Jejich ruce a nohy sebou nervózně škubaly. Možná že viděli ve snu své nepřátele žraloky. V těch žhavých bezvětrných dnech byli lidé tuze unavení, a když skončil lov, taktak že vytáhli loďky na palubu. Ostatně to ani nebylo zapotřebí, protože nic nenasvědčovalo změně počasí. Loďky přivázané ke kotevnímu lanu zůstávaly tedy přes noc na vodě. Ráhna byla nevyrovnaná, lanoví nedbale utaženo, neskasaná kosatka se maličko zachvívala ve slabém vánku. Celá paluba od přídě až po záď byla zavalena hromadami perlorodek, úlomky korálů, lany, na nichž se lovci spouštějí ke dnu, plátěnými pytli, do nichž ukládají nazelenalé škeble, a prázdnými soudky.

Vedle vratiplachtového stožáru stálo veliké vědro s pitnou vodou a plechovou naběračkou na řetízku. Kolem vědra se na palubě černala tmavá skvrna rozlité vody.

Občas se zvedl některý lovec a šlapaje spáčům po rukou i po nohou, potácel se v polospánku k vědru s vodou. Se zavřenýma očima vyprázdnil naběračku a svalil se, kam se dalo, jako by nevypil vodu, ale čistý líh.

Lovce trápila žízeň, ráno před prací nebylo radno jíst, protože ve vodě je člověk vystaven příliš velkému tlaku, pracovali tedy celý den, dokud se ve vodě nesetmělo, na lačný žaludek, a teprve před spaním se mohli najíst; krmili je soleným masem.

V noci měl hlídku Indián Baltazar. Byl to nejbližší pomocník kapitána Pedra Zurity, majitele škuneru Medúza.

Baltazar býval v mládí proslulý lovec perel: vydržel pod vodou devadesát, ba i sto vteřin, dvakrát tak dlouho než průměrný lovec.

„Proč? Protože za našich časů bylo jinačí učení. Vtloukali nám to do hlavy už od dětství,“ vyprávěl Baltazar mladým lovcům perel. „Hned jako desetiletého kluka mě táta dal do učení na tendr k Josému. Ten měl dvanáct učedníků. Učil nás takhle: Hodí do vody bílý kámen nebo škebli a poručí: »Potop se, přines!« A hází pokaždé hlouběji. Nepřineseš-li, spráská tě tenkým lanem nebo karabáčem a hodí do vody jako štěně.

»Potop se znova!« Tak nás naučil, jak se potápět.

Potom nás učil vydržet déle pod vodou. Starý zkušený lovec se spustí na dno a přiváže na kotvu vrš nebo síť.

A my se pak potápíme a pod vodou to odvazujeme. Dokud to neodvážeš, neukazuj se nahoře. Ukážeš-li se, dostaneš karabáčem nebo lankem.

Bili nás nemilosrdně. Moc nás to nevydrželo. Ale ze mne se stal nejlepší lovec široko daleko. Vydělával jsem hromadu peněz.“

Když Baltazar zestárl, zanechal nebezpečné živnosti lovce perel. Levou nohu mu znetvořily žraločí zuby, bok pošramotil kotevní řetěz. V Buenos Aires měl malý krámek, kde prodával perly, lastury a jiné mořské rarity. Ale život na břehu ho nudil, a proto se občas vydával na lov perel. Podnikatelé věděli, jakou má pro ně cenu. Laplatský záliv, jeho pobřeží a místa, kde se vyskytují perlorodky, neznal nikdo lépe než on. Lovci si ho vážili. Uměl vyhovět všem, lovcům i pánům.

Mladé lovce zasvěcoval do všech tajemství lovu; jak zadržovat dech, jak odrážet útoky žraloků, a v dobré chvíli dokonce i poradil, jak schovat před šéfem vzácnou perlu.

Podnikatelé, majitelé škunerů ho dobře znali a cenili si ho proto, že uměl na první pohled odhadnout hodnotu perly a rychle vybírat ty nejlepší.

Proto ho rádi brávali s sebou jako pomocníka a rádce.

Baltazar seděl na soudku a pomalu kouřil tlustý doutník. Světlo svítilny připevněné ke stožáru mu dopadalo na tvář. Byla to podlouhlá tvář Araukána⁰⁰¹ bez vyčnělých lícních kostí, s pravidelným nosem a velkýma krásnýma očima. Víčka mu těžce klesala a pomalu se zvedala. Dřímal. Ale spaly-li jeho oči, uši nespaly. Ostražitě bděly a upozorňovaly na nebezpečí i ve chvílích hlubokého spánku. Teď však Baltazar slyšel pouze vzdechy a bručení spáčů. Od břehu se táhl zápach hnijících škeblí měkkýšů; nechávali je hnít, aby snáze mohli vybírat perly, protože škeble živého měkkýše se špatně otvírají. Nováčkovi by tento zápach připadal odporný, ale Baltazar ho vdechoval téměř s požitkem. Jemu, tulákovi, hledači perel, připomínal radosti nespoutaného života a vzrušující nebezpečí moře.

Když vybírali perly, přinášeli největší škeble na Medúzu. Zurita byl vypočítavý; prodával škeble do továrny, kde z nich vyráběli knoflíky a sponky.

Baltazar spal. Brzy mu vypadl z ochablých prstů i doutník. Hlava mu klesla na prsa.

Ale tu zasáhl jeho vědomí jakýsi zvuk doléhající sem z dálek oceánu. Zvuk se ozval znovu o něco blíž.

Baltazar otevřel oči. Bylo to, jako by kdosi troubil na roh a vzápětí jako by mladý lidský hlas zvolal: „Á“ a potom o oktávu výš: „Á-a!“

Melodický zvuk rohu se nepodobal ostrému houkání lodní píšťaly a veselé volání vůbec nepřipomínalo křik tonoucího o pomoc. Bylo to cosi nového, neznámého. Baltazar se zvedl, zdálo se mu, jako by se rázem ochladilo. Přistoupil k zábradlí a bystře obhlédl hladinu oceánu. Ani živáčka. Ticho. Šťouchl nohou Indiána ležícího na palubě, a když se muž zvedl, řekl mu tiše:

„Křičí. Je to jistě on.“

„Nic neslyším,“ stejně tiše odpověděl Indián kmene Hurónů, který naslouchal vkleče. Najednou opět přerušil ticho zvuk rohu a volání:

„Á-a!“

Když Hurón zaslechl tento zvuk, schoulil se jako pod ranou biče.

„Ano, to je jistě on,“ řekl a zuby mu jektaly strachem.

Procitli i ostatní lovci. Připlazili se k místu osvětlenému svítilnou, jako by v slabých paprscích nažloutlého světla hledali ochranu před tmou. Stulili se k sobě a všichni napjatě naslouchali. V dálce se ještě jednou ozval zvuk rohu a hlas. Potom všechno utichlo.

„To byl on...“

„Mořský ďábel,“ šeptali rybáři. „Musíme ihned odtud!“

„Zavolejte šéfa!“

Bylo slyšet pleskání bosých nohou. Na palubu vyšel Pedro Zurita, šéf, a podrbával se na zarostlých prsou.

Byl bez košile, pouze v plátěných kalhotách; na širokém koženém opasku mu viselo pouzdro s revolverem.

Přikročil blíž k mužům. Svítilna osvětlila jeho ospalou, do bronzova ožehnutou tvář, husté kučeravé vlasy spadající v pramenech do čela, knírek nakroucený vzhůru a malou prošedivělou bradku.

„Co se stalo?“

Jeho obhroublý klidný hlas a sebejisté pohyby Indiány uklidnily.

Baltazar zvedl ruku na znamení, aby se všichni ztišili, a řekl:

„Slyšeli jsme hlas... mořského ďábla.“

„Něco se vám zdálo,“ odpověděl Pedro ospale a hlava mu klesla na prsa.

„Ne, nezdálo. Všichni jsme slyšeli »á-á« a zvuk rohu!“ křičeli rybáři.

Baltazar je stejným pohybem ruky znovu umlčel a pokračoval:

„Sám jsem ho slyšel. Takhle umí troubit jenom »ďábel«. Nikdo na moři tak nekřičí a netroubí. Musíme rychle odtud.“

„Báchorky,“ stejně mdle odpověděl Pedro Zurita. Nechtělo se mu nakládat z břehu na loď dosud neprohnilé smrduté škeble a zvedat kotvy. Ale přemluvit Indiány se mu nepodařilo. Rozčileně mávali rukama a výhružně křičeli, že nezvedne-li Zurita v noci kotvy, všichni hned zítra vystoupí na břeh a vydají se pěšky do Buenos Aires.

„Čert aby vzal toho mořského ďábla! Dobrá! Na úsvitu zvedneme kotvy.“ A kapitán s tichým proklínáním odešel do své kajuty.

Spát se mu už nechtělo. Rozsvítil lampu, zapálil si doutník a přecházel křížem krážem po své malé kajutě. Myslel na onu podivnou bytost, která se před časem objevila ve zdejších vodách a děsila rybáře i pobřežní obyvatelstvo.

Nikdo tu obludu ještě neviděl, ač již několikrát na sebe upozornila. Povídaly se o ní hotové báchorky. Námořníci si je vyprávěli šepotem, ustrašeně se ohlížejíce, jako by se báli, že by je obluda mohla slyšet.

Jedněm tato bytost přinášela škodu, jiným nečekaně pomáhala. „Je to bůh moře,“ říkali starší Indiáni, „jednou za tisíc let vychází z hlubin oceánu, aby obnovil spravedlnost na zemi.“

Katoličtí kněží ujišťovali pověrčivé Španěly, že je to »mořský ďábel«. Prý se zjevuje lidem proto, že obyvatelstvo zapomíná na svatou církev katolickou.

Tyto pověsti putující od úst k ústům došly až do Buenos Aires. Mořský ďábel byl pak po několik týdnů oblíbeným námětem dopisovatelů a kronikářů bulvárního tisku. Jestliže se z neznámých důvodů potopil škuner či rybářský člun, potrhaly se rybářské sítě nebo ztratily nalovené ryby, pak se to všechno přičítalo mořskému ďáblu. Jinde se zas vyprávělo, že ďábel hází rybářům do člunu ryby, a jednou prý dokonce zachránil tonoucího.

Jakýsi muž, který se onehdy topil, alespoň ujišťoval, že když už klesal do hlubin, kdosi ho zachytil zespodu za záda, doplaval s ním až ke břehu a ve chvíli, kdy zachráněný stanul na písku, skryl se neznámý opět v příboji.

Nejpodivnější však bylo, že ďábla ještě vůbec nikdo nespatřil. Nikdo nemohl popsat zevnějšek této tajemné bytosti. Ovšemže se naskytli svědkové, kteří ďábla přizdobili rohatou hlavou, kozlí bradou, lvími tlapami a rybím ocasem, nebo ho vypodobňovali jako velikánskou rohatou žábu s lidskýma nohama.

Vládní úředníci v Buenos Aires zpočátku oněm povídačkám a článkům nevěnovali pozornost, neboť je pokládali za čirý výmysl.

Avšak rozruch se ustavičně vzmáhal, hlavně mezi rybáři. Mnozí se již neodvažovali vyplout na moře. Rybolov upadal a obyvatelstvo pociťovalo nedostatek ryb. Teprve tehdy se místní úřady rozhodly věc objasnit. Vyslaly na pobřeží několik parních a motorových člunů pobřežní policie s příkazem »zadržet neznámou osobu, která rozsévá paniku a zmatek mezi pobřežní obyvatelstvo«.

Policie slídila v Laplatském zálivu a podél břehu po dva týdny, zadržela několik Indiánů jako zlolajné šiřitele lživých povídaček zasévající neklid, ale »ďábel« byl nepolapitelný.

Policejní náčelník vydal oficiální prohlášení, které konstatovalo, že ďábel prostě není, že to všechno jsou výmysly hloupých lidí, kteří už jsou zajištěni a budou patřičně potrestáni, a přemlouvala rybáře, aby nevěřili povídačkám a vypluli na lov.

Na krátký čas to pomohlo. »Ďáblovy« žertíky však neustávaly.

Jednou v noci se probudili rybáři, kteří vypluli dosti daleko na širé moře, mekotem kůzlete, jež se jakýmsi zázrakem octlo na jejich bárce. Jiným rybářům kdosi rozřezal vytažené sítě.

Novináři potěšení skutečností, že se »ďábel« znovu objevil, čekali nyní na vyjádření vědeckých kruhů.

Vědci přispěchali se svým vysvětlením.

Domnívali se, že v oceánu nemůže přebývat mořská obluda vědecky nezjištěná, která by si počínala jako člověk. „Něco jiného by bylo,“ psali učenci, „kdyby se takový tvor vyskytl v nepříliš probádaných hlubinách oceánu.“

Ale ani pak vědci nepřipouštěli, že by si takový tvor mohl vést uvědoměle. Ve shodě s náčelníkem pobřežní policie došli k úsudku, že je to všechno dílo nějakého výtržníka.

Ve vědeckých kruzích se však vyskytly i jiné názory.

Někteří učenci se odvolávali na proslulého švýcarského přírodovědce Gesnera², jenž psal o mořské panně, mořském ďáblu, mořském mnichu a mořském biskupovi.

„Koneckonců mnohé z toho, o čem psali starověcí a středověcí učenci, se ukázalo pravdivé, přestože současná věda tyto staré učence neuznává,. Božská tvořivost je nevypočitatelná a nám vědcům přísluší skromnost a opatrnost v závěrech víc než komu jinému,“ psali někteří starší vědci.

Ostatně bylo těžko pokládat tyto skromné a opatrné muže za vědce. Víc než ve vědu věřili v zázraky a jejich přednášky se spíš podobaly kázání.

Aby spor nějak vyřešili, uspořádali nakonec vědeckou výpravu.

Členům výpravy se nepoštěstilo setkat se s mořským ďáblem. Zato se dověděli o četných nových kouscích neznámého tvora (staří učenci naléhali, aby slovo tvor bylo zaměněno slovem bytost).

Ve zprávě uveřejněné v novinách psali členové výpravy:

1. Na několika místech v písečných mělčinách jsme zpozorovali otisky lidských chodidel. Stopy vedly od moře a opět zpátky k moři. Takové stopy však mohl po sobě zůstavit i člověk, který připlul na člunu.

2. Sítě, které jsme prohlédli, vypadají, jako by byly rozřezány ostrým předmětem. Je však možné, že se zachytily za ostré výběžky skal pod vodou nebo za železné trosky potopených lodí a tak se roztrhaly.

3.Podle vyprávění očitých svědků byl delfín, vyhozený bouří na břeh značně daleko od moře, stažen kýmsi v noci do moře zpět a zároveň se na písku objevily stopy nohou a jakoby dlouhých drápů. Je pravděpodobné, že jakýsi soucitný rybář odtáhl delfína do moře.

Víme, že delfíni v honbě za rybami prospívají rybářům tím, že zahánějí ryby k mělčinám. Proto rybáři často pomáhají delfínům z nouze. Otisky drápů mohly zanechat i lidské prsty. Fantazie dodala otiskům vzhled drápů.

4.Kůzle mohl přivézt na člunu nějaký šprýmař a vpašovat je na loď.

Vědci vymysleli i jiné neméně prosté příčiny vzniku stop, které po sobě zanechal »ďábel«. A tak došly vědecké kruhy k názoru, že žádná mořská obluda by se nemohla dopustit tolika složitých kousků.

Ani toto vysvětlení však neuspokojilo všechny. I mezi učenci se našli pochybovači. Jak by mohl i ten nejobratnější šprýmař provádět takové věci, aniž ho někdo viděl? A hlavně vědci ve své zprávě pomlčeli o tom, že podle zjištění prováděl ďábel své kousky během krátké doby na nejrůznějších místech značně od sebe vzdálených. Buď uměl neslýchané rychle plavat, anebo měl jakési zvláštní pomůcky či snad nakonec nebyl sám a měl pomocníky. Ale pak byly všechny ty kousky ještě nepochopitelnější a zlověstnější.

Když Pedro Zurita vytrvale přecházel po kajutě, znovu v mysli probíral tu záhadnou historii. Nevšiml si, jak se rozednilo a jak okénkem dopadá růžový paprsek. Zhasl lampu a začal se mýt.

Zrovna když si lil na hlavu teplou vodu, zaslechl polekané výkřiky, které sem doléhaly z paluby. Zurita nechal mytí a rychle vyběhl po schůdcích nahoru.

Nazí lovci s plátěnými převazy na bocích stáli u zábradlí, mávali rukama a zmateně pokřikovali. Pedro se podíval dolů a viděl, že loďky zanechané přes noc ve vodě někdo odvázal. Noční odliv je odnesl dosti daleko na volné moře. Ranní příliv je teď zvolna hnal zpátky ke břehu. Vesla člunů poházená na hladině plavala v zálivu.

Zurita přikázal lovcům, aby uklidili čluny. Nikdo se však neodvážil seskočit z paluby. Zurita opakoval svůj příkaz.

„Vlez si ďáblovi do drápů sám,“ odpověděl kdosi.

Zurita sáhl na pouzdro revolveru. Hlouček lovců se rozptýlil a opět shlukl opodál stožáru. Hleděli na Zuritu nepřátelsky. Srážka se zdála nevyhnutelná. Ale tu se do věci vložil Baltazar.

„Araukán se nezalekne ničeho,“ řekl, „už jednou mě žralok vyplivl a ďábel se taky udáví starými kostmi.“

Baltazar, indián z kmene Araukánů

Sepjal ruce nad hlavou, seskočil se zábradlí do vody a plaval k nejbližší loďce. Lovci přistoupili k zábradlí a ustrašeně se dívali za Baltazarem. Přes své stáří a pohmožděnou nohu plaval výborně. Po několika tempech se octl u loďky, vylovil z vody veslo a vlezl dovnitř.

„Provaz je přeřezán nožem,“ zavolal, „a pěkně! Nůž byl ostrý jako břitva.“

Když rybáři viděli, že se Baltazarovi nestalo nic zlého, následovali jeho příkladu.

------------------------ Poznámky:

  2 Konrád Gesner, proslulý švýcarský vědec (1516-1585). NapsaL "Knihu o zvířatech", jež měla dlouhá léta silný vliv na přírodfovědce

Errata:

30.05.2021 16:09