Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

A mám další důvod oslavovat: poprvé jsem přežila teleport bez záchvatu!

„Fakt? Vážně to zvládáš?“ žasne Ortogon. „Super!“ Máme z toho radost oba.

Náš přílet na orbit Bokweru je ale jinak ve znamení ohromení a úžasu. Bommu je vyšperkován mnohými Mechanicianskými technologiemi a Správa orbitu netuší, co si k nám může dovolit. Náš respondér vysílá poznávací kód, který nemají v tabulkách. Jsme jak vlk mezi ovcemi. Leckteré koráby raději přecházejí na odlehlejší orbity, aby nám nemusely být nablízku. Oproti tomu po krátké době dostáváme nevítaného čmuchala – ozbrojený strážní člun orbitální ostrahy. Zatímco vyřizujeme zdravotní protokoly, o bezřetně krouží kolem a horlivě nás skenuje vším co má k dispozici.

Je nám to jedno. Jen ať se podívá, co jsme zač! Jsem si jista, že po poslední rekonfiguraci je Bommu to nejmocnější, co se kdy na orbitu Bokweru objevilo.

„Člunu XR 71 od Bomma bez domoviny,“ vysílám poněkud drze. „Ne abyste se lekli a zaháj ili palbu, když na vás přátelsky zablikám pozičními světly!“

„Od XR 71 pro Bomma,“ přichází okamžitá a citelně stísněná odpověď, „konáme výhradně svou práci a ani v nejmenším nehrozí z naší strany překročení mezí zákon a !“

Zatímco Ortogon vyjednává s orbitálním dokem podmínky přistání, jdu se připravit. Tentokrát chci vypadat co nejlépe. Apsa si to zaslouží. Fakt se na něj těším, a usilovně v sobě potlačuji nesmírně sobeckou myšlenku, že by právě on mohl být mou životní kotvou ve světě lidí...

Když Bommu spořádaně spočine uvnitř obrovitého vesmírného kotviště, sedáme do výsadkového modulu a s požehnáním centra letového provozu se snášíme do atmosféry.

Zjišťuji, že klesáme po mnohem strmější dráze než minule; vylepšení zasáhlo jak vidno i výsadkové moduly. Vracíme se zcela jinak než minul e. Tehdy uprchlíci – nyní vážení, snad i obávaní hosté.

Apsův kosmoport je téměř celý obsazený, sedáme na samý okraj. Náš modul je jako Goliáš vedle drobných strojů, kotvících opodál.

Pestrobarevná skvrnka Apsova vznášedla už míří nejkratší cestou k nám.

„Drahý done Ortogone!“ Mistr pokrmů vystupuje z kabiny, náruč dokořán.

„Rád tě vidím, milý příteli!“ odpovídá don. Apsa dosud nic neví o změně v palubní hierarchii Bomma, dodržuje společenský protokol který ukládá vítat kapitána jako prvního. Snad to má na svědomí i dlouholeté přátelství. Stejně mi to nevadí.

Pak náš milý hostitel spatří mou maličkost a slova mu uváznou v hrdle. Mlčky pokleká na jedno koleno a sklání hlavu. To je výmluvné, vzdává hold mé osobě, ne mojí funkci. Dovolím si ho jemně obejmout. Je to milé, a znovu cítím, že mi tenhle pěkný chlap docela chyběl.

Svištíme po ploše kosmoportu a ve vznášedle je podezřelé ticho. Apsa ze mě nespustí oči.

Vystupujeme a jsme vedeni krásnými chodbami běloskvoucího sídla do přední haly. Obrovskou stěnou, průhlednou od podlahy ke stropu, pronikají dovnitř paprsky dopoledního slunce, nádherně prosvětlující bohaté girlandy ze živých květů. Jsou tu už nějací jiní lidé, od pohledu samá vybraná společnost.

„Vzácný host, don Ortogon, kapitán korábu Bommu,“ ujímá se Apsa povinnosti představit naši dvojici. „A mému srdci ještě vzácnější host slečna Bay od tamtéž,“ dodává. Když o mně znovu zavadí pohledem, hlas mu maličko přeskočí.

„Během naší nepřítomnosti došlo k výměně palubní hierarchie,“ uvádí don věci na pravou míru.

„Cože?“ reaguje Apsa, když slyší oč jde. „Kapitánko Bay?“ obrací na mě užaslý pohled. „Ale to je... úžasné! Ohromující!“

„Pouhý důsledek určitých událostí,“ mírním jeho úžas, a vysloužím si hromadný potlesk.

Don se uklání. „Drahý Apso... velmi děkujeme za tvé dokonalé pohostinství, ale máme na srdci jinou, mnohem závažnější věc.“

Apsa je zvědav, ale vědom si nových společenských vztahů neopomene pohledem zkontrolovat, zda nemám námitky aby můj podřízený vedl hovor. Lehounce přikývnu a hostitel může dát průchod svému údivu. „U Leptona! Co může být závažnější?!“ ptá se teatrálně.

„Konec vesmíru.“

V hale rázem panuje naprosté ticho. Trvá delší dobu, než se shromážděným lidem podaří strávit tu definitivní informaci. Pak se někdo zasměje a ve chvilce se chechtá celá společnost.

„Hle!“ volá Apsa a bere dona kolem ramen. „Zde je živoucí důkaz, že i velký plavec vesmírem dokáže mít excelentní smysl pro humor!“ Lidé se k němu hrnou a potřásají mu rukou, hala je plná výkřiků a štěbetání. Využívám toho, prorážím řadu čekajících služek a mizím do vedlejší místnosti.

»Čekala jsi něco jiného?« slyším Bomma.

-Ne. Společenský tanec našeho hostitele je mi lhostejný. Potřebujeme ale ověřit ty výpočty.-

»Chvíle zdržení nás snad nezabije...«

-Snad.- Usedám do draze zdobeného křesla a čekám na ten správný čas.

Netrvá dlouho a ve dveřích se objevuje Apsova ustaraná tvář. „Á! Tady jste, drahá kapitánko...!“

Přistupuje ke mně a je viditelně dojat. „Nedoufal jsem již, že se ještě dožiji té radosti smět spatřit vaši půvabnou tvář... Moje smutkem ztemnělé srdce opět zahlédlo hřejivý paprsek naděje...“

Dochází mi, že tu jsme jen my dva. Zlehka ho obejmu. „Apso... moc mě těší tvá blízkost bez přítomnosti cizích očí, ty můj milý chlape. Ale d on si nedělal legraci.“

Trvá dost dlouho, než jeho okouzlením pronikne obsah toho, co říkám.

„Nerozumím, ó světlo mých očí...“

„Ve vesmíru se stalo něco špatného a potřebujeme to ověřit.“

Vidím, že už to bere vážně. „Mám pochopitelně styky i mezi kosmologickou elitou,“ ujišťuje mě. „Předám vaše data a budu žádat okamžitě co nejpřesnější přezkoumání.“

„Kdy se dozvíme výsledek?“

„Jak nejrychleji to bude možno...“ A znovu na mě upírá hořící pohled. „Oh Bay, hvězdo mého srdce... nikdy dřív jste nebyla tak nepopsatelně krásná!“ No to máš pravdu. Ani nevíš jakou. „Proč se mé oči radují, když vás vidím, zatímco moji duši svírá neurčitý strach...?“ I on poznal, že jsem jiná, bleskne mi hlavou. Proč sama v koutku duše stále naivně doufám, že jsem tatáž jako dříve?

„Měním se, drahý Apso. Sama nevím, zda k lepšímu či k horšímu. To, co vidíš zvenku, nejsem tak úplně já. Bloudím ve světě, který nechtěj nikdy poznat. Nerada to říkám, ale chci k tobě mluvit otevřeně.“

Zraňuji ho, to vidím. „Takové myšlenky vás tíží, má hvězdo? Prosím, mohu vás pozvat zpět do společnosti, abychom se pokusili trudy zahnat... aspoň na chvilku?“

Nejde stále odmítat. Je mi jasné, že coby zlatý hřeb společenské události nemohu prostě jen tak zmizet – hlavně kvůli Apsovi. Přikyvuji. Uvádí mě do sálu, hosté mě vítají spontánním potleskem. Rozhlížím se kolem a myslím si: mrtvé tváře. Všichni už jsme odsouzeni. K čemu lesk a přepych? K čemu smích?

Jsem znovu středem pozornosti a pokouším se nekazit náladu. Patrně mi to jde: jak čas ubíhá, zvolna se ke mně stahuje víc a víc místních elegánů, kteří se na mě lepí jak vosy na med. Jejich partnerkám to tak zábavné nepřipadá.

„Ač jsem nesmírně ráda ve společnosti tak dokonalých a zábavných mužů a žen,“ rozhlížím se, „nerada bych se stala příčinou roz ladění okolní společnosti ...“ Dotyční chápou ihned, další si to vykládají jako známku že už jsem poněkud unavena jejich pozorností a velká část se uctivě odporoučí. Dva, vlastně tři obdivovatelé vytrvávají. Pokouším se tedy udržet laťku úrovně společensky lehké konverzace a snažím se je opít, aby konečně dali pokoj.

Nedají. Coby uprchlá Skarinžská kapitánka jsem asi ú činný magnet. Vtom mě napadá nová věc. Když mohu do Bomma, mohu i do někoho jiného?! Nejlepší odpovědí je pokus!

Nenápadně se opírám o sloup a zkouším sáhnout do hlavy Inskernovi – tak se jmenuje ten hejsek proti mně. A pak zlehka zadržím dech...

Ups! Což o to, ze sebe se do s tanu snadno, jenže moje tělo přitom začíná kolabovat.

Tak jinak! -Bommu, podrž mě chvíli!- S podporou mozku kosmolodě se stabilizuji a pak jedním skokem vrážím do Inskernovy hlavy. No ale fuj, tady je nepořádek! Jsem prvně v mysli jiného člověka, a po pravdě, není to vůbec dobrý dojem. Navíc otevřeně vidím, na co při pohledu na mě myslí.

-Vypadni, mladý muži,- našeptávám mu.

„S prominutím,“ uklání se elegán a odchází b ezcílně mezi ostatní hosty. Honem vyskakuji a vracím se zpět do vlastního těla. Úspěch!!

Ale než stačím odehnat i zbylé dva, n áhle se mezi postavami proplete náš hostitel. „Ctěná kapitánko Bay...“ zašeptá letmo. „Prosím...!“ Nahlas říká: „Drazí hosté nechť prominou...“ Don už také jde, následuji tedy Apsu na chodbu. Tam již stojí trojice jakýchsi mužů v oficiálních oblecích.

„Kapitánka Bay O´Nett, první důstojník don Ortogon,“ ujímá se Apsa představení. „Tajemník Bokwerské kosmologické společnosti Trins, přísedící Blark, přísedící Zmourl. Vážení, nebudu rušit.“

„Prosím, setrvejte, vzácný mistře pokrmů,“ říká ihned Trins. „Projednávaná věc se týká i vás.“

Je mi to rázem jasné.

„Pánové... upřímně doufám, že nás jdete pokárat za šíření poplašné zprávy,“ říkám tiše.

Jejich mlčení je hrozným rozsudkem.

„Pojďme zde do salónku,“ ujímá se konečně Apsa tichého slova. „Nikdo nesmí dovnitř. Nikdo!“ nařizuje dvěma sluhům u dveří a zavírá. Pak teprve povolí jeho mistrně udržovaná maska a nechá svůj strach vyplout na povrch obličeje. „Je to... pravda?!“ zasípe.

„Vážení,“ říká tiše Trins. „Nic z toho, co si zde řekneme, nepronikne k dalším uším. Platí?“

Přikyvujeme. Polkne a kyne Zmourlovi. Ten rozevírá starodávné desky s emblémem Bokwerské kosmologické společnosti. Mluví monotónně, jako účetní. „Data, naměřená korábem Bommu, a výsledky z nich vyvozené, v prvním přiblížení ... potvrzujeme. Předané hodnoty v dosud zhodnocených mezích s ouhlasí s modelem poruch, kterým se již několik dní snažíme popsat n evysvětlitelné jevy části nebeské mechaniky. Vaše závěry zatím vypadají jako ... řešení s maximem shodných znaků. Jediné co nemůžeme potvrdit, je definitivní verdikt konce vesmíru.“

„Přesto neskrýváme své znepokojení, které se nás zmocnilo při vyslechnutí komunikace mezi Bommem a sebevražednou Homicingskou flotilou. Tím spíše, že Homicinga je pro naše teleporty od udané doby nedostupná,“ dodává ještě tišeji Blark. „Obchodní lodě, které měly Homicingu za svůj cíl, prozatím umísťujeme na vyhrazené orbitě. Oficiální verze zní: neznámý zdroj rušení teleportového zaměření. Od chvíle, kdy jsme obdrželi vaši zprávu, vláda blokuje jakoukoli jejich komunikaci s povrchem. Vážnost situace zvyšuje fakt, že průzkumné sondy i čluny, vyslané aby zjistily co se děje, se nehlásí...“

Tos řekl něco nového...!

„Neposílejte tam nikoho dalšího. Postupující konec vesmíru je pohltí jako cokoli jiného. Jaký další postup má vláda v plánu? Jak dlouho to chcete tajit?“ ptá se Ortogon.

Zmourl se ohlíží po společnících, jako by u nich hledal oporu. „Je jasné, že to dlouhodobě není udržitelné. Výbor planetární bezpečnosti VPB byl již seznámen s vašimi daty a řeší, co dál.“

„Usilovně na dané otázce pracujeme,“ ujišťuje nás Blark. „Zcela jistě dříve či později nalezneme řešení. Je velmi nepravděpodobné, že by se skutečně jednalo o skon všehomíra.“

„Ještě moment, pánové,“ zasahuji tichým hlasem do rozhovoru. „Pošlu vaší společnosti nevelký datový balíček. Získali jsme ho z jedné Homicingské lodi, s níž jsme na poslední chvíli stačili navázat určitý kontakt.“

Pánové jsou viditelně zaraženi. „Obsahuje fakta, závažná v našem problému?“ ptá se Trins.

„Patrně a no.“

„Kapitánko Bay... odpusťte, ale vaše dosavadní zatajení balíčku je poněkud nezodpovědné. Potřebujeme absolutně všechna dostupná naměřená data, jedná-li se o takto delikátní problém...“

„To nejsou měření, pánové,“ vrtím hlavou.

„A co tedy?“

„Vědecký popis vzniku této katastrofy.“

Errata:

30.05.2021 13:22