Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno je nádherné. Ve velínu panuje překrásné teplo a moje nálada je mnohem lepší než včera. Jen do doby, než vyjdu do spojovací chodby. Do tváře mi dýchne žár, prosycený pachem železa a plastů.

„Bommu!“ křičím, ale bez odezvy. Hrome! Okamžitě se chytám za uši, abych zapnula komunikační rozhraní. „Bommu!“

»Jsem vzhůru, slečno Bay O´Nett! Mohu vám být něčím nápomocný?«

„My hoříme?“

»Požár není zaznamenán.«

„Tak co se to děje?“

»Nic mimořádného, slečno Bay O´Nett.« Dochází mi, že horko nepovažuje za problém. Smůla.

Teprve Rekvizito mi poskytuje vysvětlení. „První vestavěný zdroj sice běží, ale jeho chlazení selhává.“

„Hrozí požár?“ ptám se ale sama nevím zda chci slyšet odpověď.

„Zatím ne. Jen se n edokážeme zbavit odpadního tepla.“

„Dobře. A dál?“

„Dál? Teplota poroste,“ odpovídá.

To vím taky, ty plechový hlupáku! Vyrážím chodbou dozadu. Vzduch je čím dál žhavější.

Pak potkávám Bleviera. „Hej ty!“ křiknu na něj.

„K službám, slečno,“ pokývne krátce hlavou.

„Co se tady děje?!“

Jeho výraz je stále stejně namyšlený a řeč tomu odpovídá. „Jak nejspíše sama vnímáte, nedochlazujeme první vestavěný zdroj, slečno. Snažíme se tento stav společně řešit, avšak já momentálně nemohu, neboť vám musím odpovídat na otázku jejíž odpověď je očividná.“

Zase mě dostal! Tím hůř, že nedokážu najít odpověď kterou bych ho mohla tnout.

„Mohu pokračovat v práci, která je i ve vašem zájmu, slečno?“ táže se téměř výsměšně. „Mně zvýšená teplota na palubě skutečně vůbec nevadí!“

„Padej!“ procedím skrz zuby.

„Jak si přejete, slečno.“ Obrací se a odchází krokem imperátora. Sleduji ho vzteklým pohledem.

„Bommu?“ říkám úplně tiše.

»Vaše přání, slečno Bay O´Nett?«

„Především mi říkej jen jménem.“

»Rozumím, Bay.«

„Víš, že nedochlazujeme první vestavěný zdroj?“

»Ano.«

„Co se s tím dá dělat?“

Zběsilý vřískot vražděných oscilátorů v hlavě mě posílá k zemi. Uf, to je palba!

„Bommu! U všech zpráchnivělých komet! Něco jsem ti řekla, ne?!“

»Prosím o prominutí, Bay. Při pokusu o hledání odpovědi jsem se opět zhroutil.«

„V tom případě hledej odpověď tak, aby k tomu nedošlo!“

Nová sopečná erupce mi hrozí roztrhat hlavu. Tohle už je doopravdy nesnesitelné!

Zoufalým pohybem vypínám komunikátor a lapám po dechu. Hlava mi třeští. Trvá snad t ři minuty, než se odvážím znovu připojit. „Bommu?“

»Nesmírně se omlouvám, Bay. Byl to ode mně trapný a neodpustitelný přehmat. Udělám vše, aby se víckrát neopakoval. Mohu nyní zkusit najít odpověď na vaši otázku?«

„Dobře. Ale jestli se ještě jednou zhroutíš nahlas, přestanu se s tebou bavit definitivně. Jasné?“

»Zcela, Bay. Mohu přednést odpověď?«

„Už?“

»Lze s tím samosebou počkat...«

„Mluv!“

»Prověřil jsem parametry soustav. Z mých šesti vestavěných zdrojů je možno zkompletovat dva plně funkční jejichž tepelné ztráty budou kompenzovatelné s patřičnou rezervou. Kombinace součástek to umožňuje.«

„Což znamená, že se neuvaříme? Jak to bude vypadat? Tedy... máš nějaký plán?“

»Ano.«

Marně hmatám po kapsách. Kdepak nějaký zobrazovač! Tak – popadnu kus papírového obalu který se vál el v rohu, a fixem, který m ám v kapse od Luky, co nejrychleji píši Bommov y odborné termíny a čísla. Je jich hodně, převracím obal ze všech stran aby se to tam vešlo.

S narychlo načmáraným rozpisem pak klusám sálajícími chodbami za donem. Zdá se mi, že mě podlaha pálí do nohou i přes podrážky bot. Vzduch se chvěje žárem. Jsem vysušená jako treska. Ať mi nikdo nevykládá, že se nezačínáme vařit! Poslední průchod a-Vpadám do pekla. Don stojí v hale prvního zdroje a diriguje armádu synťáků, kteří zběsilým tempem přepojují chladicí soustavu. Blevier přejímá donovy rozkazy a koordinuje mechany, zatímco Mamatón ovládá přesuny materiálu.

„Vítej, Bay,“ říká don, ale jeho hlas je unavený. Košili má zcela promáčenou potem. „Rád tě vidím, ale asi je zbytečné abys tu s námi trpěla. Budu raději, pokud zůstaneš ve velínu.“ Očima zavadí o moje náušnice a povytáhne obočí. „Fungují?“

„Proto jsem tady!“ vyhrknu a strkám mu rozpis pod nos. „Tohle by mělo pomoct!“

Mhouří oči. „Já to nepřečtu...“

Beru list a nedivím se. Na škrabala jsem to nelidsky. Překládám své vlastní zápisky do výrazů, které mi často nic neříkají, a nutím vyprahlé hlasivky fungovat. Skřípe to. Don i Blevier přesto soustředěně naslouchají. Končím zcela bez dechu, s krkem rozškrabaným vyprahlou atmosférou.

„Může to tak fungovat?“ obrací se don na robota.

„Jsou-li údaje o komponentech pravdivé, může,“ připouští Blevier poněkud zaraženě.

„Okamžitě prověřit!“ vydává don příkaz.

Blevier uctivě panáčkuje: „Za tři minuty budu znát odpověď, done!“

Stojíme před masivním sarkofágem, z něhož sálá pekelný žár, a čekáme na výsledek. Lapám po dechu. Krkem jezdí žhavá pila. Hlava se mi chvilkami motá. Zdá se mi, že se peču ve vlastní kůži.

»Bay?«

„Bommu?“

»Obávám se, že vám teplota v této sekci může ublížit. Mohla byste se prosím odebrat do chladnějších sekcí?«

„Teď ne.“

»Vaše zdraví je pro mne velmi důležité, Bay. Uznávám vaše právo svobodně se rozhodnout, kde se chcete nacházet, ale důrazně bych doporučoval vybrat si nějakou odlehlejší sekci-«

„Mlč.“

»Jak si přejete, Bay.«

Bommu sice mlčí, ale asi má pravdu. Rozpouštím se jak máslo na plotně. Srdce mi divoce buší a nedostává se mi vzduch. Honem pryč, tepe mi v hlavě, ale nehýbám se. Zprávu o výsledku mého návrhu vyslechnu ve stoje! Vždyť je to poprvé, kdy moje bezvýznamná nepatrnost má nějaký smysl!!

Ani neregistruji, že Blevier něco říká. Don se ke mně otáčí a nadšený výraz jeho obličeje se mění do zděšeného, když mě zočí. Jeho ústa něco křičí, ale ani ho už neslyším. Ještě cítím něčí ruce a pak následuje tma.

Errata:

30.05.2021 13:22