Karma

Elenin cit nás tentokrát vedl do blízkosti Pražského Hradu. Byl už večer, ale tahle oblast byla zalitá světlem pouličních lamp. Pražané se sice nekoukali nahoru, ale byl problém najít místo, kde by se dalo nenápadně přistát. Ne že by tu nebylo dost stromů, ale problémem byly zdi. Až jsme konečně objevili pár neoplocených stromů, kde jsme se mohli snést na zem aniž by si nás lidé všimli.

Dál jsme pokračovali pěšky, vypadali jsme jako normální dvojice na večerní procházce. Touhle dobou tu nebylo mnoho lidí a nikdo si nás nevšímal. Pomalu jsme se blížili k místu, kde Elina tušila dalšího Struldbruga.

„Tohle nebude nic obyčejného,“ řekla, když jsme se přicházeli Kanovnickou ulicí na Hradčanské náměstí.

„Aby tak byl prezident republiky Struldbrug!“ snažil jsem se žertovat.

„Tenhle jistě není,“ odvětila. „Panu Matheovi jsou čtyři sta a viděl jsi, jak dobře vypadá!“

„Ty taky,“ přispěchal jsem s poklonou.

„Ale mohl by to být zaměstnanec Pražského Hradu,“ připustila. „Pak by to chtělo dostat se k němu co nejblíž, aby se dala vystihnout jeho psychorezonance. Jinak se s ním nedomluvíme. A protože tu zřejmě nebývá trvale, mohli bychom ho úplně minout.“

Jenže jsme nedošli ani do poloviny Hradčanského náměstí a Elina začala být nervózní.

„To není z Hradu,“ řekla. „To je blíž.“

„Mohl by být i v některé hospodě,“ napadlo mě.

Jak jsme pomalu kráčeli kolem restaurací, zachycovali jsme myšlenky hostů i personálu, ale Elina pořád jen nesouhlasně vrtěla hlavou. Došli jsme až na konec Arcibiskupského paláce – a nic.

„Bude přímo v paláci,“ řekla Elina zamračeně.

„Co by tam ale dělal?“ nezdálo se mi to. „Pojď, obejdeme Arcibiskupský palác, třeba lépe určíš směr.“

Zabočili jsme kolem paláce, ale Elina se mračila ještě víc.

„Směr je vlevo nahoru,“ řekla. „Takže náš Struldbrug je někde v patře, není v restauraci ani jako číšník.“

Po několika dalších metrech jsme se dostali ještě blíž. Zachycoval jsem už myšlenky lidí z paláce a připadalo mi to jako nezdvořilé šmírování. Oba jsme pochopitelně chytali i myšlenky lidí které jsme potkávali na ulicích, ale ty jsem se úspěšně snažil ignorovat. Jenže tady jsem se více soustřeďoval na to, co zachytím, takže mi to připadalo jako nezákonné odposlouchávání telefonních hovorů.

„Poslyš, Libore, myslím, že mi to došlo,“ zastavila se Elina náhle. „Víš, kdo to bude? Pan farář ze vsi.“

„Co by ale dělal tady?“ nechápal jsem to.

„Třeba je »na koberečku« u arcibiskupa,“ navrhla Elina.

„Toho bychom snad mohli oslovit telepatií,“ napadlo mě.

„Jestli jsi ho někdy »slyšel« telepaticky, můžeš to zkusit,“ přikývla. „Přede mnou ale nikdy telepatii nepoužíval, takže jeho psychorezonanci neznám.“

Zamyslel jsem se, ale až pak jsem si uvědomil, že pan farář, ačkoliv jistě telepatii ovládal, ji přede mnou nikdy nepoužil. Telepatický hovor s ním navázat nemůžeme. Jako když chcete někoho volat mobilem, ale neznáte telefonní číslo.

„Jestli je to opravdu náš pan farář, tak bych se s ním vůbec nezdržoval,“ řekl jsem. „Farář nám po těch podrazech může být ukradený. Zajímal bych se o něho, kdyby to byl někdo z tvých dřívějších Struldbrugů.“

„Já si zase myslím, že by si pan farář nějaký trest zasloužil,“ namítla.

„Trestem pro něho bude už to, že se od něho odtáhneme,“ mínil jsem.

„To by nebyl žádný trest,“ zavrtěla hlavou. „To by žil v blahém domnění, jak nad námi slavně vyhrál. Já bych mu do toho vítězného pocitu přimíchala pár kapek pelyňku. Asi by stačilo upozornit ho na to, že se mimozemšťané obávají katastrofy na Zemi a navrhli nám stažení našich Struldbrugů do bezpečí Beridazu. Pana faráře tady samozřejmě zanecháme, ať si tu katastrofu pěkně vychutná.“

„No, to by asi stačilo,“ ustoupil jsem.

„Půjdeme se raději poohlédnout po ostatních,“ rozhodla Elina. „Nemá cenu ztrácet čas jedním darebákem.“

Měla pravdu a brzy jsme objevili dalšího z těch starších. Johan Boleslavský byl mladší, pamatoval Elinu jako Emilii Marty, ale také ji poznal na první pohled. Johan už dávno litoval, že tenkrát Emilii neposlechl, když mu nabízela odchod do Beridazu. Prohlásil, že dlouhý život mezi lidmi s krátkým životem není žádný dar, ale trest, protože »pořád aby jeden někoho oplakával«. I když mu předchozí ženy zemřely, kupodivu byl opět ženatý, takže Elininu nabídku odjet do Beridazu a vzít si tam i svou ženu a děti nejenže uvítal, ale byl by jí za to políbil i botky, kdyby mu v tom nezabránila. Znamenalo to ovšem dát »ovrósje« i jeho rodině, ale pro mě to nebylo nemožné. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme jednali o odjezdu do Beridazu se členy Johanovy rodiny a přišla řeč na to, co si tam mohou vzít s sebou a co je lépe nechat na Zemi. Johanův nejstarší, sedmnáctiletý syn Ruda, se začal zajímat o to, zda si do Beridazu může vzít nějaká »semínka k pěstování květin«.

„To rozhodně ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pochop to, nesmíme dopustit, aby se do Beridazu dostaly neschválené pozemské druhy. Slinchimové nám až dosud schválili krávy, koně, kočky a psy, ale i ty jen v kontrolovatelném množství.“

„Co by jim udělalo pár kytek?“ zamračil se Ruda.

„Ty jsi nezaznamenal v Čechách potíže s bolševníkem?“ zeptal jsem se ho. „A byla to také nevinná květinka! A slyšel jsi někdy, jaké potíže měli v Austrálii s obyčejnými králíky?“

„Říkáte, jací jsou ti mimozemšťané machři v biologii, ti že by si neporadili s jednou kytkou?“ čuřil se Ruda.

„Jsme tam hosté,“ řekl jsem rezolutně. „Musíme se chovat tak, jak se hosté chovat mají, a ne jako horda barbarů.“

„Tak to já bych radši zůstal tady,“ postavil si hlavu Ruda.

Jenže nepočítal s tím, že já i Elina čteme myšlenky a jakmile si pomyslel na důvod, proč tu chce zůstat, byli jsme oba hned doma.

„Poslyš, Rudo, tohle bys neměl rodičům dělat,“ zatvářila se Elina přísně.

„Nic zlého jim nedělám!“ nasupil se.

„Ale děláš!“ opravila ho. „Proč svému otci neřekneš, že bys zahodil dlouhý život v Beridazu kvůli nějaké pitomé trávě?“

„A proč bych nemohl zůstat tady jako táta?“ načepýřil se. „Když říkáte, že to můžete zařídit už tady, proč jezdit do neznáma?“

„Elina má pravdu,“ přidal jsem se k ní. „Navíc, prodloužení života nemá smysl, když si ho chceš sám úmyslně zkrátit.“

„To není pravda!“ vyjel i na mě. „Proč bych si měl zkracovat život? To je dávno vyvrácená lež!“

„Promiňte mi, ale o čem se vlastně bavíte?“ zeptal se mě otec Johan. „Nějak vám nerozumím...“

„Slyšel jste, že váš syn chce zůstat na Zemi, ne?“ obrátil jsem se na něho. „Nejprve chtěl přenést na Beridaz nějaké květinky a když jsem mu vysvětlil, proč nemůžeme zaneřádit cizí, pohostinný svět pozemským plevelem, radši by zůstal tady na Zemi.“

„To není plevel!“ vyskočil opět syn.

„Ale přece bys tady nezůstal kvůli nějakým květinkám?“ vrtěl hlavou otec Johan. „To prostě nepochopím! Říkal jsem právě před chvílí, že život mezi lidmi s krátkým životem není žádný dar, ale trest.“

„Nehledě na to, že by ho tu nečekal dlouhý život, ale kratší než si myslí,“ dodal jsem.

„Tak umíte lidem prodloužit život, nebo ne?“ zarazil se syn.

„Umím,“ ujistil jsem ho. „Jenže ty sám si chceš život velice razantně zkrátit. Pak je každé prodlužování života úplně zbytečná práce.“

„Já si přece nechci zkracovat život!“ nesouhlasil Ruda.

„Ta tvoje tráva by ti ho zkrátila,“ ujistil jsem ho.

„Tráva život nezkracuje!“ vybuchl mladík. „To je lež!“

„Ta tvoje tráva totiž zabíjí,“ ujistil jsem ho. „Ne snad tebe a ne hned, ale... víš, co se stane, když dáš psovi celou tabulku čokolády? Zemře v těžkých křečích. Člověku přitom čokoláda nevadí, jedí ji i malé děti. Pro psy je ale čokoláda velmi prudký jed. To jsi ani nevěděl, co?“

„To je možný,“ připustil.

„Takže připustíš, že i marihuana některé tvory zabíjí?“ udeřil jsem na něho. „Vždyť ani pro člověka není tak neškodná, jako čokoláda!“

„Copak, copak?“ zbystřil pozornost pan Johan. „Tady jde o marihuanu?“

„Přesně tak,“ ujistila ho Elina. „Váš syn si na konci zahrady pěstuje konopí, má ho tam celou plantáž. A chtěl by si to přinést s sebou do Beridazu. To by nás Slinchimové hnali, zanést jim tam takový svinčík!“

„Rudochu!“ zdvihl obočí otec Johan a jeho hlas zpřísněl. „Je to pravda? Snad to svinstvo nekouříš? A snad jsi to nedával i Markétce?“

„Kouří,“ odvětila za syna Elina. „Naštěstí to Markétce nenabízel. Na Beridazu se zlozvyků rychle zbaví. Žádná semínka konopí tam nepropašuje a nic takového tam není. Ale nepotěšil mě, že by kvůli nějakým drogám zahodil život. Vždyť ho tam bereme jen abychom netrhali rodinu. Kamarádi z jeho party zůstanou na Zemi a ani pes po nich neštěkne.“

„Jací kamarádi?“ pokračoval ve výslechu otec Johan.

„Nechte ho být,“ ujistila ho opět za syna Elina. „Prostě se tady v domě sešla partička znuděných hochů, kteří společně páchají různá alotria. Kouří marihuanu, pořádají mejdany s krabicovým vínem, sprejují po domech a tak... Říkají tomu »svoboda«. Odjezdem do Beridazu ten kamaráčoft naštěstí skončí.“

„To jsou kecy!“ nadskočil syn Ruda. „Nic z toho není pravda!“

„Můžeme se jít na tu plantáž podívat?“ zeptal jsem se ho bezelstně. „Nebo do sklepa na tvou sprejerskou brašnu s nádobíčkem?“

„Ne!“ vyskočil. „Nic takového tam není, nic není pravda!“

Zapřel by i nos mezi očima, díval se na mě i na Elinu jako na strašidla, ale měl to marné, četli jsme v něm jako v otevřené knize.

„Buď rád, že se těch náfuků kámošů zbavíš!“ řekla dobrácky Elina. „Tam se naučíš jiné, lepší věci. Svoboda přece neznamená vandalismus, nemysli si to!“

„Proč se ho zastáváte? A jak to všechno můžete vlastně tvrdit?“ obrátil se na ni otec Johan.

„Jednoduše,“ usmála se Elina. „Čtu jeho myšlenky. Nic přede mnou neutají. Mám to od Slinchimů, abych se od některých lidí nenechala obalamutit. Tohle je přitom jen drobnůstka, setkáváme se i s horšími případy.“

„Bože, zač mě tresceš?“ spráskl ruce pan Johan.

„Budete se muset nějakou dobu synovi víc věnovat,“ řekla Elina. „Vaše žena se stejně tak zaměří na Markétku. Její parta sice nepáchá taková alotria, ale že by plané chlubení se cizím peřím bylo tak chvályhodné, to si také nemyslím.“

Dvanáctiletá Markétka zrudla jako pivoňka. Ale co, pomyslel jsem si, tyhle slečny aspoň nikomu neškodily...

Najednou mě něco napadlo.

„Pane Johane, máte v bytě slivovici, že?“ zeptal jsem se, i když jsem to samozřejmě věděl. „Mohl byste mi ji věnovat? Nechci ji pít, potřebuji jen alkohol jako rozpouštědlo. Kanabinoidy se ve vodě špatně rozpouštějí, ale v alkoholu jsou velice dobře rozpustné.“

„Chcete snad užívat marihuanu v lihu?“ podíval se na mě pan Johan divně.

„Říkám přece, že to pít nechci, nejsem sebevrah,“ ujistil jsem ho. „Potřebuji jen roztok kanabinoidů. Kanabinoidy a opiáty jsou v Čechách jediné jedy, schopné při vyšší koncentraci hubit červy »ovrósje«. Na Zemi je jedů víc, ale buď jsou příliš silné a zabijí i člověka, jako uštknutí korálovců, nebo jsou aspoň v Čechách nedostupné. K opiátům se tady nedostanu, kanabinoidy jsou dostupnější.“

„Aha,“ došlo Elině. „Farář.“

Pan Johan samozřejmě nic nenamítal proti mému úmyslu sklidit jeho synovi úrodu z tajné latifundie vzadu na zahradě. Ruda proti byl, ale netroufal si tátovi odporovat. Jen mě zarputile pozoroval, jak připravuji z jeho »okrasných květinek« roztok a lítostivě sledoval, jak zbytky mizí v záchodové míse. Asi jsem v něm získal úhlavního nepřítele, ale doufal jsem, že na Beridazu získá jiné, lepší hobby. Lidi jako on jsme ani neoslovovali, dostane se tam jen díky tátovi, ale snad ještě není úplně ztracený.

S malou lahvičkou koncentrovaného roztoku kanabinoidů jsem se vypravil na Hradčanské náměstí, zatímco Elina s rodinou Boleslavských přelétala do bytu pana Vládi Zachariáše. Původně chtěla jít Elina se mnou, ale rozmluvil jsem jí to. Nechtěl jsem, aby proti němu přece jen nepoužila něco, čím by ublížila víc sobě než jemu. Její přítomnost by také pana faráře vyplašila, což nakonec sama uznala.

Krátkou procházkou kolem Arcibiskupského paláce jsem se ujistil, že tam náš bývalý farář pořád ještě je. Elina ho vycítila na dálku, až od Zachariášova domu, ale na blízko jsem cítil myšlenky i já a poměrně rychle jsem odlišil, které komu patří. Zastavil jsem se a abych nebyl nápadný, vytáhl jsem z taštičky mobil pana Boleslavského, zapůjčený právě proto, abych mohl předstírat telefonování.

Stál jsem tedy opřený o stěnu a dělal, jakože s někým vášnivě diskutuji, ale místo toho jsem se soustředil na poslouchání myšlenek těch za zdí.

Pan farář nebyl »na koberečku«, ale byl tam váženým hostem. Rychle jsem také pochopil, oč mu jde. Přesvědčoval právě arcibiskupovo kolegium o výhodách telepatie, zejména o snadném vlivu na netelepatické věřící, kterým by touto cestou snadněji »vštěpovali víru«. A nejen v kostelích, kde se beztak nacházejí již pevní věřící, ale mohli by takto získávat i lidi dosud vlažné a možná i zapřisáhlé ateisty. Promyšlené to měl dobře, bylo znát, že o tom uvažoval už dlouho. Slabinou jeho uvažování bylo, kde získat telepaty. Pan farář pochopil, že telepatii získávali lidé ve vsi ode mne, jenže pokus o mé zatčení nevyšel a telepatických dětí se Policie zmocnila také jen na krátkou dobu.

„Chyba byla,“ vykládal pan farář, „že se toho chopila ateistická Policie. Ti policajti vůbec nechápali oč jde, jinak by to tak diletantsky nezpackali. Mocenské prostředky sice mají, ale ty samy o sobě nestačí, chce to spíš pevnou víru. Brali to na lehkou váhu, proto to tak dopadlo.“

A zdálo se, že mu jsou nejvyšší představitelé církve v Praze nakloněni. Jistě se tu projevilo i jeho telepatické ovlivňování »zjóncigó«, v tom smyslu měl pan farář pravdu. Telepatií se dá ovlivňovat i podprahově. My jsme to nepoužívali a Slinchimové to považovali za přípustné jen v krajní nouzi, proto jsme to oba, já i Elina, na Zemi nikoho neučili, ale při troše štěstí na to mohl pan farář přijít sám. Kdoví, jestli se to nenaučil při přesvědčování Policie o nutnosti zásahu ve vsi i proti mně a Elině v Praze.

Slinchimové se právem obávali zneužívání telepatického ovlivňování »zjóncigó«. Pravda, Elina to používala, ale vždy dodržela podmínku, aby to bylo v nouzi. Profesionální zabiják, vyslaný k její vraždě, pak před ní padl na kolena a bez mrknutí oka strpěl, aby si o něho otřela zablácené botky, dozorci ve věznici bez váhání propustili zadržované vězně, aby po skončení »zjóncigó« vyhlásili teď už zbytečný poplach. Použít »zjóncigó« k upevňování víry? Jistě, šlo by to. Ale k tomu jsme to od Slinchimů nedostali.

Pan farář však nevěděl, že nám už Slinchimové zakázali rozšiřovat telepatii a zejména dlouhověkost mezi lidi na Zemi a navíc zapomněl, že myšlenky nečte jen Elina, ale i já a Slávek. Eliny se bál, protože ho čtením myšlenek odhalila před vesničany. Ke svému štěstí věděl, že čtení myšlenek nikomu nic neřekne o pozdějších rozhodnutích. Když před Elinou projevil pokoru a tehdy ještě upřímnou lítost, dala se obměkčit a ještě se postavila proti jeho potrestání. Uvěřila, že tu pokoru myslí upřímně, v té chvíli to ostatně byla pravda. Jenže později o samotě v panu faráři převážilo jeho horší »Já« a snadno se opět vrátil do původního způsobu myšlení. Elina již ve vsi nebyla a stačilo mu držet se dál od Slávka. Výsledkem bylo další udání. Jenže mu jistě nešlo o porušování elektrárenských předpisů a tím méně o trestání pěstování konopí na marihuanu. Chtěl se zmocnit telepatických dětí. Neprošlo to, ale tím to nebylo méně nebezpečné.

Už jsem stál dost dlouho opřený o Arcibiskupský palác, aby mohl náhodný divák pochybovat, že vůbec telefonuji. Naštěstí farářova audience již končila. Obrazně mu poklepali na rameno a řekli mu, že budou o jeho návrzích přemýšlet. Nevypadalo to jako odmítnutí, takže pan farář nakonec vyšel z paláce v dobré náladě a zamířil k nejbližší otevřené restauraci. Bylo jich tu víc, ale pan farář si nevybíral a zapadl do první, co se mu naskytla.

Počkal jsem před vchodem, opět jako kdybych byl zaujatý telefonováním, než si farář objednal jídlo a pití. Teprve pak jsem vstoupil také. Počítal jsem s tím, že od plného stolu přede mnou neuteče. Rozhlédl jsem se a zamířil přímo k němu. Ani to nevypadalo podezřele, restaurace byla skoro plná a u jeho stolu bylo volno.

„Smím si přisednout?“ zeptal jsem se ho. Byl tak zaujatý jídlem, že mi jen mlčky přikývl. Teprve když jsem se k němu posadil, podíval se na mě – a strnul.

»Panenko Maria, to je přece Dalibor!« prolétlo mu hlavou.

„Jak se máte, otče?“ oslovil jsem ho tlumeným hlasem. Bez telepatie, ale aby mě v okolním šumu slyšel.

„Děkuji za optání,“ odvětil poplašeným tónem.

Chvíli uvažoval, jak se má zachovat. Váhal mezi nutkáním vyskočit od stolu i od jídla a dát se na útěk, a nápadem začít nahlas volat o pomoc, jenže já jsem se nehýbal, seděl jsem klidně a nevypadalo to, že bych ho ohrožoval.

Konečně ho něco napadlo, co by podle něho mohlo mít naději na úspěch. A asi by úspěch měl, kdyby šlo o někoho jiného než o mne.

„Moment, hned se vrátím,“ zadrmolil najednou, zvedl se a rychlým krokem zamířil k toaletám, jako kdyby si tam opravdu musel náhle odskočit.

Jenže hned za dveřmi vytáhl mobil a začal volat Policii. V té chvíli mi však nahrál, ani netušil jak. Vytáhl jsem hbitě z taštičky lahvičku a vylepšil jsem panu faráři sklenici vína. Naštěstí se v červeném víně nazelenalá barva roztoku bez nejmenší stopy rozplynula.

Teď šlo ještě o to, jak rychle se mu podaří přesvědčit Policii, že ho ohrožuji a jak rychle Policie přijede. Mohlo to být hned a mohlo to být až za pět minut, to by mi asi stačilo. Mezitím jsem totiž stačil nenápadně projít hlavou číšníka, abych se dozvěděl uspořádání zadního východu. Ale ani pan farář nemohl příliš dlouho čekat na toaletách. Jistě ho zajímalo, jak dopadne moje setkání s Policií. Jakmile dotelefonoval, otočil se a vrátil se ke stolu.

„Pane faráři, neudělal jste dobře, když jste se postavil proti nám,“ začal jsem mírně, když opět usedl proti mně. „Děláte nám jen problémy.“

„Máte něco proti tomu?“ vyjel na mě nevrle.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Děláte nám to těžší než jsme očekávali. Ale snad už jste zjistil, že jsme z problémů skoro venku. Nemusíte se mě bát, naše přesvědčení nám nedovoluje vyloženě vám škodit. Jenom, jak vám už také jistě došlo, přestali jsme být vaši kamarádi. A vy náš, pochopitelně.“

„O nic se vás neprosím,“ řekl.

„Však už také od nás nic nedostanete,“ ujistil jsem ho. „Ale řekl bych, že o dost přijdete. Museli jsme se na čas stáhnout do mimozemského světa Beridazu, ale my máme času dost.“

„Já taky,“ zavrčel ne zrovna vstřícně. Ale ani já jsem nebyl v příliš vstřícné náladě. Uvědomoval jsem si, jak mě tlačí čas. Farář zalarmoval Policii a někdo na dispečinku mu slíbil příjezd motorizované hlídky. Teď mu podle jeho vlastních myšlenek šlo o to, aby mě zdržel co nejdéle.

„Nenechte se rušit od jídla,“ řekl jsem. „Jak už jsem řekl, naše přesvědčení nám nedovoluje použít proti vám násilí. Ale abyste si nemyslel, že jste nad námi slavně zvítězil, řeknu vám něco. Mimozemšťané došli k názoru, že se na Zemi schyluje ke katastrofě. Možná ke stejnému názoru dojdete i sám, ale není to jisté. Mimozemšťané mají ke srovnávání velice podobnou situaci, jaká se odehrála ve vesmíru daleko od Země. Podobnost je tak velká, že nás vyzvali, abychom naše přívržence stáhli do bezpečí Beridazu. Kdyby došlo k nejhoršímu, zůstane nás tam dost na nové osídlení vyvražděné a spálené Země, i když třeba až za dvě stě let, až tady klesne radiace. Vás tady ovšem zanecháme, takže si tu katastrofu pěkně na vlastní kůži vychutnáte.“

„Myslíte?“ podíval se na mě podezíravě.

„Mimozemšťané jsou o podobě obou světů přesvědčeni a říkají, že se to na Zemi podle všech známek zopakuje i se všemi podrobnostmi, jako je zhroucení světového hospodářství, rozklad společnosti, války, násilí a lidojedství z hladu. Až to nastane, vzpomeňte si na mě.“

„Vy jdete pryč?“ zeptal se mě.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Jak říkám, vyhledal jsem vás, abyste si nemyslel, že jste nad námi slavně zvítězil. Tím jsem vám nechtěl kazit jídlo. Zajímat vás to asi bude, až se to začne naplňovat, ale to ještě může nějakou dobu trvat.“

Tím, že jsem mu připomněl jídlo, sebou trhl, ale pak si uvědomil, že nesmí dát najevo, jak napjatě čeká na sirény policejní hlídky. Pustil se tedy do jídla, ale určitě ani nevnímal, co vlastně jí. Počkal jsem, až se pořádně napije, abych měl jistotu. Bezmyšlenkovitě vypil půl sklenky červeného a tím to zpečetil. I kdyby se od jídla odtrhl, teď už nic nezachrání. Nechtěl jsem zbytečně dávat najevo, že vím, co si myslí, dokud jsem nezaslechl vzdálené kvílení policejních sirén. Čekal jsem je, proto jsem je zaslechl už z velké dálky.

„Nenechte se rušit,“ řekl jsem panu faráři. „Také si musím odskočit.“

A zamířil jsem, jako předtím on, do chodbičky na toalety. Nevypadalo to jako útěk, takže nevyskočil a nepokoušel se mě zadržet. Jenže teď už masky padly a musel jsem se postarat o své bezpečí. Kdybych hledal spásu v útěku směrem na ulici, padl bych policistům přímo do rukou. Od číšníka jsem věděl o zamčeném zadním vchodu, ale též o okně v patře, které se dá otevřít. Víc jsem nepotřeboval.

Vešel jsem do provozních místností restaurace. Pár zdejších zaměstnanců se po mně udiveně podívalo, došlo jim, že tam nemám co dělat, ale reagovat na mě nestačili. Zrychleným krokem jsem prošel kolem nich na velkou chodbu a zamířil ke schodům. U zamčeného zadního vchodu by mě policisté nejspíš chytili, ale až se po mně začnou shánět, začnou od přízemí, kde už nebudu. Nemohli čekat, že zamířím po schodech vzhůru. Na konci chodby v prvním patře bylo okno, kam si personál restaurace kvůli zákazu kouření v provozních prostorách chodil zakouřit. Otevřel jsem je, vyšvihl se na parapet, dal se obalit bublinou »zuzlitu« a vznesl jsem se šikmo vzhůru. A teď mě hledejte, šmudlové!

Ode dneška nám můžete být, pane faráři, srdečně ukradený. Neublížil jsem vám, jen jsem zrušil dar, kterého jste nebyl hoden. Zůstane vám asi telepatie, ale bez »ovrósje« vám zbývá života sotva o deset let víc, než kolik byste měl bez jeho krátkého omlazujícího působení. Ani těch deset let navíc jste si nezasloužil, ale to už nám bude jedno. Tisíc let to už nebude.

Misi jsem splnil.

Errata:

05.09.2021 20:18