Spanilá jízda

Vrátili jsme se z dlouhého výletu, neboli z dovolené, až po pěti týdnech. Během té doby jsme navštívili množství zdejších pamětihodností. Ale všechno má svůj konec (jitrnice dva), a tak jsme se nakonec přece jen ocitli v našem útulném pokojíčku v Červáncích. Jeho útulnost nevyplývala z nábytku, z toho zde byly jen dvě křeslopostele, ale z volby obrazů na stěnách.

Vodopády Enoyvó © Elina Makropulos, Beridaz

Pravda, po návratu z naší »svatební cesty« jsme dva obrazy změnili. Trochu již okoukaný les jsme nahradili pohledem na vodopády Enoyvó a pohled na velké vřesoviště jsme vyměnili za pohled na hrad Zevkěv, největší z hradů Seksinů.

Jenže jsme se dlouho nezabydlovali, a Elina přišla s návrhem vydat se opět na Zem do Prahy poohlédnout se po »Struldbruzích«. Elina přišla s nápadem, že se pokusí vyhledat ty starší, které na Zemi zanechala už dřív.

„A pamatuješ si jejich rezonance?“ zeptal jsem se jí s pochybnostmi.

„Nech to na mně!“ poradila mi.

Já jsem si ale dal za úkol zachraňovat filmy. K tomu se mi zdálo nejlepší dovézt na Beridaz filmy dostupné na DVD a přehrávač, nebo ještě lépe notebook, který by pomohl záznamy analyzovat. Půjde přece jen o to dostat filmy v nějaké podobě do pamětí Šédyše, ten je jistě umožní zobrazovat v kterékoliv domácnosti.

Na to jsem ale potřeboval něco, co na Beridazu chybělo.

Peníze.

Pobytem, a vůbec jakýmkoliv kontaktem s civilizací Beridaz, ztrácí většina lidí respekt k pozemským penězům. Pochopitelně nejsem výjimkou, a nejen k těm potištěným papírkům! Nečiním si žádné výčitky, když k nepotřebě znehodnotím i některé uznávané pozemské hodnoty.

Při odvážení našich migrantů do Beridazu jsem zničil pár desítek rodinných automobilů. Majitelé je už nepotřebují, a vrak spolehlivě zamaskoval »kamuflážní mrtvoly« »silgbije«. Možná jsem tím poškodil dědice, jenže když do Beridazu odjela celá rodina, byli by dědici nějací vzdálení příbuzní, kteří na dědictví neměli sebemenší zásluhu. Nejspíš jsem poškodil stát, kterému by dědictví připadlo, a jak znám naše právníky, beztak stát oškubou a majetek, jak je u nás zvykem, vydraží výhodně pro sebe nebo pro své kamarády z Bratrstva kočičí pracky.

Moje svědomí neprotestovalo ani když jsem zničil rodinný dům, zabavený exekutorem. Exekutory považuji za hyeny⁴¹ v kravatách, a škodit jim mi připadá obdobné heslu »vražda na tyranu není zločinem«. Žádná velká zásluha to asi není, ale vinu také necítím. A že exploze vysklila okna v širokém okolí? To se dalo chápat i jako trest za nevšímavost, s jakou nechali škubat postiženou rodinu.

Ale když jsem si usmyslil získat pro Beridaz nějaké filmy, tam už mi začalo svědomí trochu protestovat.

Krást se nemá, takže pokud chci do Beridazu odvézt některé předměty, měl bych je získat legálně. Jenže na Zemi se předměty legálně získávají jedině koupí. Ale jak, když nemám peníze? Babo, raď!

Svěřil jsem se Slávkovi a pak i Elině.

„Já bych si s tím taky nedělal starosti,“ řekl Slávek. „Stát nám zabavil tolik peněz, že bude ještě dlouho naším dlužníkem. Horší je, že stát dneska fakticky nic nevlastní, a soukromníky okrádat nechceme. A co vzít si na Zem pár šperků? Tady je získáš bez problémů, stačí pověřit tím nějakého technika. Stačí zadat podrobně Šédyšovi, co chceš, a továrny to dodají. Máme pár šikulů, kteří ti zařídí, na co si vzpomeneš. A kromě toho máme ve městě Františka, pořád ještě odebírá výrobky z našeho »podzemního kravína«. Už to tam jenom skomírá, ale František má na kontě pár milionů a mohl by ti pomoci.“

„Františkovi stát konto neobstavil?“ podivil jsem se.

„František žije oficiálně ve městě, má tam vlastní farmu a sýrárnu,“ řekl Slávek. „Nikomu nebylo nápadné, že dodává do obchodů sýry nejen ze své farmy, ale i naše. Proto si ho Policie vůbec nevšimla. Dojdi za ním, oslov ho telepatií a řekni mu, že tě za ním posílám, aby ti pomohl.“

Poděkoval jsem mu za radu, bude se jistě hodit.

Elina ale měla ještě lepší nápad.

„Máme přece v Praze studenty Darka a Jana, zajímají se také o filmy, a Jan se mi naposledy chlubil, že má sbírku filmů na DVD,“ sdělila mi.

Došlo mi, že by to vlastně bylo nejčistší řešení. Sehnat v Beridazu zdroj elektrického proudu pro notebook nebude jistě problém, v nejhorším si sestavíme pár obyčejných článků. A pak už půjde jen o analýzu a případný překlad formátů pro Šédyše. Tím to bude vyřešené.

Můžeme se tedy vrátit na Zem.

Hned první návštěva znamenala úspěch.

Honza Černý měl skutečně bohatou sbírku filmů na DVD i na dokonalejší technologii Blue-ray a celý zazářil, když jsem mu nabídl možnost být apoštolem pozemských filmů na Beridazu. Nejvíc ho potěšilo, že se nemusí rozloučit se svou sbírkou, ale vezme si ji s sebou.

„Říkal jste, že si tam nikdo své věci nebere,“ řekl trochu vyčítavě.

„Tohle by mohla být výjimka,“ řekl jsem. „Chceme na Beridaz přitáhnout ze Země aspoň filmy. Na Beridazu mají pochopitelně své, ale nepozemské filmy nám nic neříkají. Chceme zkrátka část naší pozemské kultury.“

„To je tam chcete promítat v kinech?“ zeptal se.

Vysvětlil jsem mu, že se pokusíme uložit filmy do Šédyše, aby si kdokoliv mohl pouštět kterýkoliv film podle své chuti. Honzova unikátní sbírka poslouží jako přenosové médium, a po převedení filmů zůstane nedotčená jako památka na pozemskou kulturu.

„Myslíš, že bych si tam mohl vzít i aparaturu?“ sondoval opatrně Honza.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „A jestli máš technické vlohy, mohl by ses tam zapojit do převodu filmů do Šédyše.“

„Tak to beru!“ chopil se Honza příležitosti.

Rozhodli jsme se tedy neztrácet čas. Honzovo zaměstnání ukončíme pomocí »silgbije«, takže to bude vypadat jako kdyby nečekaně zemřel. Odvezu ho i s jeho sbírkou a aparaturou, zůstane po něm jen prázdný byt. Honza zůstane na Beridazu, kde bude pomáhat s převodem filmů do pamětí Šédyše. Při loučení mi předal svůj zápisník se seznamem filmů, které mu ještě ve sbírce chyběly. Kdybych některé objevil, mám se pokusit získat je aspoň dodatečně.

Honzova sbírka byla i tak úctyhodná, a podle mého mínění by mohla stačit. Nemusíme na Beridaz převézt všechno. Nejsou všechny filmy jen skvosty, právě ve filmech je hodně kýče a braku. Nu, uvidíme!

Elina se mezitím dala do hledání starých »Struldbrugů«.

K mému údivu v Praze našla hned dva.

Matheus Kališník žil na starém Žižkově. Nevycházel z údivu, když Elina zazvonila u dveří jeho prastarého pokoje. Kupodivu ji poznal, ani ho nemusela oslovovat telepatií. Být to normální člověk, hádal bych mu pětatřicet, nanejvýš čtyřicet, jenže to byl, stejně jako u Eliny, chybný odhad.

„Co ty tady děláš, Evičko?“ rozzářil se, jakmile ji spatřil.

Což znamenalo, že ji zná jako »Evu Myškovou« z doby před čtyřmi sty lety, takže mu bude jistě nejméně tolik.

„Přišla jsem ti zopakovat moji nabídku,“ usmála se na něho.

„A kterou myslíš?“ oplatil jí úsměv. „Chtěla by sis mě vzít za muže?“

„To zrovna ne, jsem totiž vdaná,“ zklamala jeho naděje. „Nabízela jsem ti přece také odchod do jiného světa. A jak vidíš, už jsem s tím tady zase!“

„A kde ses celou tu dobu toulala?“ pozval nás oba dál, vytáhl ze starožitné skříně tři skleněné poháry a z moderní ledničky tři láhve.

„Máte raději víno nebo medovinu? Víno mám i červené i bílé!“ nabídl nám.

S Elinou jsme se mžikem shodli na medovině, pan Matheus ji měl také rád.

„Poslední dobou jsem žila na Beridazu,“ řekla Elina, když jsme už všichni tři seděli ve starých čalouněných křeslech.

„Takže ses mi tam vdala,“ řekl Matheus šelmovsky.

„Jsem vdaná už potřetí,“ zasmála se Elina. „Dvakrát na Beridazu, a teď jsem si vzala tady Libora.“

„Tak to vám gratuluji, mladý muži,“ obrátil se Matheus ke mně. „Evička je opravdu neobyčejná žena. Já jsem také vdovec, dokonce hned pětinásobný. Snad neprozrazuji nic tajného...“

„Neprozrazuješ,“ ujistila ho Elina. „Libor patří mezi nás. Kdybys už minule souhlasil s odchodem do Beridazu, mohl by sis tam vzít i manželku a nemusel bys být vdovcem.“

„No... nevím, jestli by to bylo dobře,“ ošíval se pan Matheus. „Manželství by bylo krásné, kdyby... Pokaždé to začalo nádherně. Zamilovanost, svatba, pak líbánky... to bylo vždycky hezké. To se ví, pořídili jsme si pokaždé kupu dětí, v domě bylo ruchu jako v úle... neříkej, že to neznáš!“

„Znám to,“ přikývla vážně. „Teda, až na tu kupu dětí, to se na Beridazu netrpí... ta drobotina je hrozně zajímavá, i když dá práci...“

„Na Beridazu nedovolují lidem děti?“ zpozorněl Matheus.

„Jedno až dvě ano,“ řekla Elina. „Ale ne víc.“

„A co když vám je obě vezme mor?“ mračil se Matheus. „Nebo horkost... Život není jen to krásné, ale střídají se v něm údobí dobré i zlé, jako den s nocí.“

„Na Beridazu nejsou nemoci,“ řekla Elina. „A lidi se tam nevraždí a neznají války. Takže lidé nemusí mít kupu dětí, aby aspoň některé přežilo.“

„To by možná bylo nejlepší,“ připustil Matheus. „Přežil jsem nejen všechny své choti, ale i děti a vnuky. A řeknu ti, bylo hrozně smutné vidět je odcházet.“

„Já jsem tě lákala, vzpomeň si!“ připomínala mu Elina. „Nebyla jsem proti tomu, abys prožil spoustu let doma, na Zemi. Ale měl jsi, když ses rozhodl oženit, vzít svoji nastávající a přijít za mnou. Prodloužila bych jí život jako tobě, a stejně tak by mohly dodnes žít vaše děti.“

„Ale ty jsi přece taky vdova! Nebo... nebo ne?“

„Ne,“ trvala na svém Elina. „Na Beridazu platí jiná pravidla. Manželství se tam uzavírají vždy na šestaosmdesát let, pak se považují za naplněná a končí.“

„To ses... jako... rozváděla?“

„Ne, tam se rozvod považuje za kromobyčejné selhání,“ vysvětlovala mu to dál. „Ale Slinchimové tvrdí, že šestaosmdesát let je právě tak dlouhá doba, aby to manželé vydrželi a nešli si na nervy. Za tu dobu není problém vychovat děti, které jsou hlavním důvodem existence manželství. A když se děti stačí osamostatnit, a další už jsou zapovězené, ztrácí manželství smysl.“

„A proč ses tedy vdávala znovu a znovu?“

„V dalším manželství smím mít s jiným manželem ještě jedno dítě,“ řekla Elina. „Není dobré žít osaměle. Podmínkou je vydržet těch šestaosmdesát let s předchozím, což jsem pokaždé splnila, takže jsem byla opět svobodná. Dalibor je můj třetí legitimní manžel. Společnost dlouhověkých musí mít jiná pravidla než jaká jsou obvyklá na Zemi.“

„No, vydržet tak dlouho s jednou ženskou dokáže jedině světec,“ mínil pan Matheus. „Zvlášť když každá po nějaké době pochopila, že stárne jen ona, a já ne. Pak mi všechny mé choti začaly dělat žárlivé scény, zkrátka ze života peklo.“

„Kdybys je vzal na Beridaz, mohli jste tam žít bez toho pekla, protože by ti neměly co závidět. A navíc, kdyby také nestárly, bylo by to s nimi jistě veselejší. Nakonec... jsi mladší než já, proč by sis tam i dnes nenašel ženu, která by s tebou tentokrát vydržela? Nezáviděla by ti, a vaše děti by nemusely umřít mladé.“

„Ty myslíš, že by to šlo?“ znejistěl.

„Tak se podívej na mě,“ pobídla ho. „Naplnila jsem dvě manželství a mám z nich tři děti. Všechny jsou naživu a vede se jim dobře. S oběma manžely jsem se rozešla přátelsky, prostě to skončilo a můžeme být jen přátelé. A letos jsem se vdala potřetí. Proč by ses nemohl také oženit? Vždyť jsi mladší než já! Chce to jen zvednout se, odejít do Beridazu a tam se poohlédnout po těch volných.“

„Když mi to takhle krásně líčíš, skoro bych šel...“

„Ale takhle jsem ti to přece líčila už před čtyřmi věky!“ řekla vyčítavě.

„Líčila,“ přiznal. „Ale nezlob se na mě, nevěřil jsem ti. Pak jsi zmizela, a už jsme se neviděli...“

„Byla jsem od té doby v Praze vícekrát,“ ujistila ho.

„Ty možná, ale já ne,“ odvětil. „Pohyboval jsem se dlouho ve Vídni, až teď, po té poslední válce, jsem se na stará kolena vrátil do Prahy...“

„Na stará kolena?“ opakovala po něm posměšně. „Z hlediska tvých sousedů možná, ale z našeho hlediska budeš mít nárok stěžovat si na »stará kolena«, až ti bude nejméně deset tisíc. Neříkala jsem ti, že tam jsou i lidé dvacet tisíc let staří?“

„Říkala, ale já jsem přitom obdivoval, jak úžasně krásně přeháníš.“

„A nenapadlo tě, že to ani nemuselo být přehánění?“

„Nenapadlo,“ přiznal provinile.

„A teď už mi to věříš?“ dorážela na něho.

„Teď už, po těch zkušenostech, jsem přinucen uvěřit ti všechno,“ řekl.

„Odjedeš tedy s námi do Beridazu?“ zeptal jsem se ho.

„Jel bych,“ odvětil. „Ale jsem zaměstnaný a ještě nikdy jsem neporušil dané slovo. Výpovědní lhůta je půl roku...“

„Libore, skočíš k Vláďovi pro materiál na silgbij?“ obrátila se Elina ke mně.

Zřejmě nechtěla Mathea jen tak pustit. Nezbylo mi než se omluvit, vyjít na zadní dvorek a odletět. Mělo to svou logiku. Nikdo nebude vymáhat plnění smluv po někom, kdo oficiálně není naživu.

Matheus tedy dnes »zemře«.

Mathea jsme tedy naučili létat pomocí »zuzlitu« a přitom jsme ho odvezli k panu Vláďovi. Trochu zezelenal, když viděl, jak vyrábíme jeho vlastní mrtvolu, ale uznal, že je to tak lepší než nedodržet slib a být někomu za nepoctivce.

„Chceš si něco vzít do Beridazu?“ zeptala se ho.

„Kdyby to šlo...“ podíval se na ni pan Matheus prosebně. „Předpokládám, že tam těžko využiji své současné profese, ale mám takové hobby, maluji obrazy pomocí počítače. Mohl bych si tam vzít své vybavení? Akorát si nejsem jistý, jestli tam bude k dispozici zdroj elektřiny, počítač je na ní závislý...“

„To tam bude,“ ujistila ho. „A nebudeš tam sám, kdo se o tohle zajímá. Už tam je parta, co se zabývá převodem zdejších filmů do formátů použitelných na Beridazu. Obrazy tam také maluje víc lidí... Vezmi si co chceš, převezeme tě tam i s tvými věcmi.“

Matheus se rozzářil a rychle sháněl všechno, co bude potřebovat.

Možná tam rychle přesedlá na metody Slinchimů, ale pro začátek bude jistě lépe, když setrvá u dosavadních technických prostředků.

Nebylo jich ostatně mnoho, do »zuzlitu« se vešlo všechno. Naaranžovali jsme zatím jeho mrtvolu v jeho bytě... sousedé ji snad objeví a vysvětlí, proč už nepřišel do práce. Byt mu patřil, ten zdědí stát a tím to bude vyřešené.

Doletěli jsme k panu Vláďovi a ten se ho ujal.

Elina ale náhle »zavětřila« a prohlásila, že někde blízko vypátrala dalšího Struldbruga.

„Ty nevíš, kdo to je?“ podivil jsem se. „Já myslel, že si dodneška pamatuješ, komu která psychorezonance patří?“

„U pár lidí si psychorezonanci pamatuji,“ pokrčila rameny. „Ale je to s ní jako s obličeji. Koho poznáš po dlouhé době? Lidé se mění, ani jejich rezonance není stálá. Psychorezonance ti navíc nedá polohu, dokonce ani směr. Můžeš mě oslovit třeba z Austrálie, ale domluvit si setkání není snadné. Já teď ale každého telepata v Praze a nejbližším okolí prostě vycítím.“

„Jak to ale děláš?“ zeptal jsem se zvědavě. „Já přece nic necítím!“

„Jsem prostě citlivější,“ řekla Elina. „Tak toho využijeme, ne?“

„To se rozumí!“ ujistil jsem ji.

Kdyby nás někdo viděl, těžko by nám věnoval pozornost. Vypadali jsme jako zamilovaný párek, jakých se po Praze každý večer toulá spousta.

„V první řadě musíme zjistit všechny telepaty v Praze,“ navrhla. „Pak bych se asi zaměřila na Vídeň. Ale tenhle je opravdu blízko! Jak to, že jsem si ho dosud nevšimla? Vycítila jsem přece pana Mathea až na Žižkově!“

„Takže po něm půjdeme,“ přikývl jsem.

------------------------ Poznámky:

  41 Hyeny jistě prominou...

Errata:

05.09.2021 20:18