Vyjednávání

Když se za posledním dítětem zavřela zeď sklepa Vlastova domu, mohl jsem si konečně oddychnout. Elina odveze děti do bezpečí, já si popovídám s policajty. Ovšem ne tak, aby mě na místě zatkli. Mám přece možnosti, jak tomu předejít!

Nejprve jsem se spojil se štábem v hospodě. Rozsvítil jsem jim tam světlo, a na stěně se objevilo okno, jako kdyby tam bylo okénko do sousední místnosti, kudy jsem si s nimi mohl bez obav popovídat. Myslím, že jim skoro ihned došlo, že s nimi chci mluvit prostřednictvím televizní techniky. Nedošlo jim ale, že jim budu přitom číst myšlenky, byli totiž v dosahu.

„Dobré odpoledne, pánové!“ oslovil jsem je. „Omluvte mě, že jsem vás nechal tak dlouho čekat, ale měl jsem důležitější věci na starosti než vás. Kdo z vás té vaší bandě velí?“

Byla to drzost takhle oslovit policisty, zvláště když tu bylo šest vysokých důstojníků hodnosti od majora výš. Vypadalo to, že sama Policie přisuzuje té akci velikou důležitost, když se velení ujaly takové šajby.

„Tady Policie! Vzdejte se!“ vykřikl kdosi z nich.

„Žádost se zamítá!“ odvětil jsem klidně. „Nejste v situaci, abyste se mohli považovat za vítěze. Nejprve mi zodpovíte na pár otázek, a teprve potom vás nechám odjet.“

„Tady je Policie České republiky!“ oslovil mě důrazně jiný. „Ukončete ten nesmyslný odpor a vzdejte se! Porušujete zákony České republiky!“

„Žádost se zamítá!“ opakoval jsem. „Zákony porušujete vy. Upozorňuji vás, že nebudu ustupovat násilí. Není z vaší strany oprávněné ani použitelné. Jste tady v pasti jako myši v klícce se sýrem.“

„Dopouštíte se protiprávního útoku na veřejné činitele. Na to nemáte právo! Za to vám hrozí...“

„A dost!“ zarazil jsem ho. „Jednat budu jen s velitelem. Vy to nejste, tak mlčte!“

„Jak můžete tvrdit, že nejsem...“

„Vy to nejste, pane majore Houžvičko!“ usadil jsem ho. „Ať mluví váš velitel pan Kačírek! Vy ostatní raději mlčte!“

„Zřejmě s námi chcete jednat z pozice síly,“ začal konečně podplukovník Igor Kačírek, nepatrně vyvedený z míry, odkud ho znám. Ale četl jsem myšlenky všech, nebylo to vůbec tak těžké zjištění.

„Kdybyste nepochopili, že jednám z pozice síly, opakovali byste pořád dokola vaši nesmyslnou žádost, abych se vzdal,“ řekl jsem. „Nenechám se bezdůvodně šikanovat, proto musím jednat tak, abyste mě brali vážně.“

„Ale stavíte se proti zákonům, nechápete to?“ začal mi opět vyčítat.

„Proč bych to nechápal? Chápu to,“ ustoupil jsem.

„To vás ale může šeredně mrzet, nemyslíte?“ pokračoval podplukovník.

„Stavím se proti zákonům, které mají občany chránit, místo toho jim škodí,“ pokračoval jsem klidně. „Nepopřete, že jste do této vsi přijeli škodit. Podívejte se, vím o udání, že se tady měly údajně pěstovat drogy. Váš příjezd byl omluvitelný, byl podle zákona, a vlastně to byla vaše povinnost. Až sem to bylo v pořádku. Přestalo to být omluvitelné, když jste tu žádné drogy nenašli, ale přesto jste v té akci pokračovali. Ale ovšem, ty lisované cihly při pohledu z rychlíku konopí asi připomínaly. Co jste ale dělali, když vám přišly záporné výsledky z laboratoře? Omluvili jste se zatčeným, vrátili jste je domů? Slíbili jste jim nahradit škody na domovních dveřích, rozbitých vašimi beranidly? Mimochodem, člověk vchází do dveří obvykle tak, že stiskne kliku, což jste zřejmě dávno zapomněli. Žádné dveře ve vsi nebyly zamčené, aby bylo použití beranidla oprávněné.“

„Nemáte právo soudit naše metody!“ řekl podplukovník.

„Vy nemáte právo považovat se za nadlidi!“ odpálil jsem ho tvrdě. „Ano, máte pravomoci. Přesvědčit se, zda opravdu nejde o drogy, byla dokonce vaše povinnost. Jenže v okamžiku, kdy jste zjistili, že to udání bylo křivé, měli jste ukončit akci, omluvit se, nahradit způsobené škody, a jestli jste byli odhodláni pokračovat, měli jste obvinit z křivého svědectví udavače. To jste neudělali. Překročili jste tím pádem pravomoc veřejných činitelů, a protizákonnými jste se stali vy. A ještě obhajujete neobhajitelné! Kritizovat to musím a tedy budu.“

„To může posoudit jedině nezávislý soud, ne vy!“ utřel mě důstojník.

„A bylo by to tak, kdyby v Čechách byly spravedlivé a skutečně nezávislé soudy,“ odsekl jsem. „Místo nich je policie i justice v Čechách čím dál prorostlejší mafií, spravedlivé soudy jsou chimérou, a dávat jim zapravdu je vlastně spoluvina na justičních zločinech.“

„To už je urážka celé justice!“ vyskočil podplukovník.

„Urážka by to byla, kdyby to nebyla pravda,“ odvětil jsem. „Hrubou chybou justičního systému je, že netrestá porušování zákonů soudci. Uvědomte si jednu skutečnost. Když odvolací soud zruší rozsudek nižšího soudu, a konstatuje, že nižší soud porušil zákon, vystavuje mu tím vysvědčení o podjatosti. Kdyby bylo jedno úspěšné odvolání za deset let, šlo by o »selhání jednotlivce«. Ale na to je těch úspěšných odvolání příliš mnoho. Odvolací soud jen vrátí případ k dalšímu projednávání, to znamená, že tito soudci budou zákon beztrestně porušovat dál. Ano, vím, soudci mají být nezávislí, jenže jsou dnes nezávislí i na zákonech a na zdravém rozumu, a to je velice hrubá chyba! Takovému justičnímu systému říkám plným právem »prohnilý«! Nejde už o chyby jednotlivců, ale vytváření justičních gangů signalizuje selhání samotného systému. Obhajovat to může jen hlupák, který si to neuvědomuje, nebo darebák, který z toho těží.“

Kdyby na mě dosáhli, roztrhali by mě holýma rukama, ale teď to bylo jen jejich zbožné přání. Pravda, každý mi přál jiný způsob smrti, od vlečení za autem po klasickou šibenici. Zůstalo však jen u zbožných přání.

„Podívejte se,“ řekl jsem smířlivějším tónem. „Můžeme uzavřít dohodu. Já vás vypustím z pasti, do které jste sami vlezli, vy odtáhnete, propustíte zatčené vesničany a tuhle vesnici už necháte na pokoji. Měli jste dost času zjistit, že se tu žádné drogy nepěstují. Vzorky, co jste sebrali u krav, jsou obyčejná lisovaná tráva, krmivo pro dobytek. Takový důkaz vám musí každý soud hodit na hlavy. Teď už můžete jedině se ctí vycouvat. A nebudete se za tu ostudu mstít nevinným, platí?“

„Ani vy zde nejste v situaci, abyste se považovali za vítěze,“ podnikl slovní protiútok podplukovník. „Na naší straně je zákon, který jste útokem na nás porušili! Takže máme další důvod!“

„Chcete-li, můžete si to myslet,“ pokrčil jsem rameny. „To byla nabídka, kterou samozřejmě nemusíte využít. Asi jste si nevšimli, že jste v budovách jako ve Faradayově kleci. Nefunguje vám rádiové spojení, pomoci se nedovoláte. Máte přístup na záchody, kde je i voda, ale do kuchyně se nedostanete, a když vám zhasnu světlo, budete sedět potmě. To zřejmě vydržíte, takže o vaší schopnosti vzdorovat rozhodnou zásoby jídla. Žádné nemáte, tím to bude jednodušší. Hlad už vás donutí jednat!“

„Vy nás odsud nepustíte?“ vzkypěl podplukovník.

„Bez té dohody by to bylo vaše ničím nezasloužené vítězství!“

„Na naší straně je zákon!“

„Zpočátku byl,“ přikývl jsem. „Proto vám tu nikdo, jak jste si jistě nevšimli, nekladl odpor. Jenže to se časem změnilo. Jednak jste se tu chovali jako hulváti, a nepřestali jste ani když jste zjistili, že nejste v právu. Teď je na vaší straně jen svévole a šikana. A kde se nespravedlnost stane zákonem, stává se odpor proti ní povinností²⁹. To platilo nejen za Rakousko-Uherska, ale za všech režimů.“

„Co tím ale chcete dosáhnout?“ pokračoval podplukovník. „Čím víc se vzpíráte, čím víc zákonů porušíte, tím víc zákonných důvodů k vašemu potrestání nám dodáváte. Neuvědomujete si, že nás hájí zákon i když se nechováme úplně korektně, zatímco vás zákon nakonec kdekoliv na světě dostihne?“

„Viktor Kožený se tomu s chutí směje!“ popíchl jsem ho.

„Ale i toho už zákon dostihl!“ vrátil mi míč.

„Jistě, ale ne váš zákon,“ upřesnil jsem jeho slova. „Vy jste na něho byli, jste a budete krátcí. Jenže se postavil proti Američanům, a ti mají delší prsty a hlavně větší námořní sílu.“

„Mohli bychom je požádat o pomoc!“ licitoval dál.

„Když Řeky na Kypru okupovali Turci, uctívané NATO pro ně nehnulo ani prstem. Dopadli byste stejně. Jste pro ně dobří jen jako kanonenfutr, který za ně nasazuje krky na jejich loupežných výpravách, ale aby vám pomohli? Tomu se asi všichni s chutí zasmějeme, ne? Jako vtip je to dobré!“

„Naše transatlantické spojení je vám k smíchu?“

„Budete se divit, ale je,“ zvážněl jsem trochu. „Přesněji, k smíchu i k pláči. K smíchu je, že by vám pomohli, k pláči je, kolik nás to spojenectví stojí. K pláči jsou ty miliardy nasypané do černé díry »mezinárodních« loupežných výprav, ze kterých mají užitek jen americké ropné kartely, zatímco Armáda České republiky neuhájí ani jedno okresní město, kdyby nás někdo doopravdy napadl. V Čechách se musíme pořád strachovat, odkud na nás přijedou další tanky. Přijely už ze všech světových stran, což neznamená, že z některého směru nezažijeme repete.“

„Ze všech světových stran?“ nezdálo se důstojníkovi.

„Jistě,“ ujistil jsem ho. „Jestli si myslíte, že to byl jen ze západu wehrmacht a z východu Rusové, zasluhujete pětku z dějepisu. Germánům pomáhali ze severu Poláci, kteří si ukousli Těšínsko, z jihu Maďaři, kterým připadl jih Slovenska. Rusové byli připraveni na východě, pak se nám dlouho lhalo, že nám chtěli přijít na pomoc, ale osud Polska, zejména masakr v Katyni, to ukazoval reálněji. Rusům o třicet let později pomáhaly jiné státy Varšavské smlouvy, Němci, Poláci, Maďaři i Bulhaři, takže nás obsadili ze všech světových stran. Není to tak dávná historie, měli byste ji znát.“

„Naši spojenci dnes nejsou zákeřní jako Rusko a Varšavská smlouva,“ hájil je podplukovník.

„Naši současní spojenci nás, pokud vím, předhodili v Mnichově Hitlerovi pod pohrůžkou, že mu ještě pomohou, když ten diktát nepřijmeme. Jedni jako druzí! Od spojenců se pomoci nedočkáte. Poslyšte, nevrátíme se raději k dohodě, kterou vám navrhuji? Opakuji, vypustím vás z pasti, odtáhnete, propustíte zatčené, tuhle vesnici už necháte na pokoji a nebudete se ani mstít, platí? My se naopak vzdáme podávání žalob o náhradu škod. To je ještě vstřícnější gesto, ne?“

„Jaké gesto?“ namítl podplukovník Igor Kačírek. „Odkdy mohou extrémisté diktovat Policii České republiky, a vydávat to za vstřícné gesto?“

„Takže dohodu odmítáte?“ přerušil jsem ho otázkou.

„Odmítáme!“ odvětil ještě stručněji.

„Pak tedy – Requiescat in pace!“ ukončil jsem rozhovor.

A zhasl jsem jim světlo.

Bylo vidět, že s nimi zbytečně ztrácím čas. Však on je hlad donutí jednat, ale to chce obnovit jednání až změknou, řekněme za pět až deset dní. Do té doby je tam necháme, čas pracuje pro nás.

Vesničané v zadržovací vazbě už byli také nervózní. Drželi je oddělené a vyslýchali je tak, že jim stále jen podstrkovali přiznání ke zločinu pěstování drog ve velkém, které zadržení jako jeden muž tvrdošíjně odmítali. Měli to ale lehčí než jiní nespravedlivě obvinění. Vzájemně se telepaticky povzbuzovali a domlouvali na dalším postupu. Největší výhodou bylo, že věděli o osvobození dětí a jejich odletu do Beridazu, čímž vyzněly naprázdno vyhrůžky vyšetřovatelů, že děti půjdou k adopci, a už je nikdy neuvidí. Pochopitelně jim ani náznakem nesměli dát najevo, že se o děti nebojí, zato jim mohli naopak hrozit soudem ve Štrasburku, i když toho se naopak nebál nikdo z vyšetřovatelů. Štrasburský soud pro ně nepředstavoval žádnou hrozbu, zřejmě šlo jen o falešný mýtus o Unijní spravedlnosti.

Prozatím se všichni shodli na tom, že ve vazbě vydrží určitě déle než zajatci ve vesnici. Rozdíl byl především v tom, že jim ve věznici museli dát najíst, kdežto zajatci ve vsi hladověli.

Situace se však obrátila, když se večer z Beridazu vrátila Elina. Nejen tím, že přinesla zprávu o dětech, které tam nalezly bezpečí, ale přinesla i další důležité skutečnosti.

A především, přijel s ní soudce Zarón.

------------------------ Poznámky:

  29 When injustice becomes law, resistance becomes duty (Henry David Thoreau, Slavery in Massachusetts, 1854)

Errata:

22.07.2021 13:18