Česká převýchova

S takovými fakany se ředitelka Zlatuše ještě nesetkala.

A že už měla činění i s grázlíky většího kalibru! Jenže tihle fakani byli... prostě jiného druhu. Nevztekali se, neodmlouvali. Jen byli takoví... uzavření. Nespolupracovali. Pořád jako kdyby byli zahledění... kam vlastně? Do sebe? Jako kdyby se od celého světa oddělili nějakou psychickou bariérou...

A ty jejich příšerné hlášky! Není přece normální, aby dvouleté děcko upozorňovalo vychovatelku, že zneužívá pravomoc veřejného činitele. Jistěže je to drzost, hodná potrestání, ale tohle nemůže mít ten dvouletý fracek ze sebe! Stejně tak jako ta tříletá holčina, co jí citovala zákony! A ještě se opovážila tvrdit, že by jí, ředitelce, měly hrozit dva roky odnětí svobody!

Neuspěla už na začátku, když dětem nařídila převléknout se do osvědčených uniforem, zavedených v Dětském domově někdy před deseti lety. Děti odmítly svléci podivné oděvy, co měly na sobě, a vychovatelky utrpěly první neúspěch, když se pokoušely strhnout je z dětí násilím. Prostě to nešlo. Látka těch oblečků byla huňatá a měkká, ale vychovatelka Róza při neúspěšném pokusu o rozstřižení rukávu zlomila nůžky. Látka, na omak měkká, byla houževnatější než nejnovější dovozové řeznické rukavice z kroužkové oceli. Pokusy násilím strhnout z dětí oděv dopadly fiaskem. Udýchané vychovatelky to vzdaly, jen dětem vyhrožovaly, že když jim oblečky nepošlou do prádelny, budou muset chodit ve špíně. Na to se ozvala jen jedna dívčina strohou připomínkou, že se tyhle obleky nešpiní, takže v nich doma i spí, a budou v nich spát i tady. Drzá žába! Ale ostatní děti souhlasně kývaly, že to mají doma také tak zavedené, a do pyžam se na noc nepřevlékají.

Byla především ostuda rodičů, že hygienu dětí zanedbávali, ale dospělé tady zaráželo, jak na tom všechny děti trvaly!

A nejhorší bylo, že se nikdo z těch dětí nebránil! Jen se na vychovatelky dívaly s tak unylým výrazem, až je mrazilo. Pokusy o rozstříhání houževnatého materiálu strpěly bez odporu, jen se zřejmým zadostiučiněním a s poťouchlým výrazem tváře sledovaly marnou snahu vychovatelek.

Hraček se přitom ti fakani ani nedotkli, takže nemělo smysl jim je brát, a tím je jejich zabavením vychovávat! A když dostal pětiletý kluk od samotné ředitelky zaslouženou facku, nastavil jí i druhou tvář a vybídl ji, aby si tedy posloužila! Samozřejmě ji dostal i z druhé strany, jenže když se nečekaně ohlédla, zjistila, že si to jiná děcka natáčejí na mobily!

Následovalo pochopitelně zabavování mobilů, jenže se jí nezdařilo doličná videa smazat. Prostě je nenašla. Parchanti stačili z mobilů vyjmout karty přídavné paměti! To by tak rychle nenapadlo ani dospělé! Tělesná prohlídka všech dopadla podle očekávání negativně, titěrné paměťové karty se dají schovat skoro všude. Stačí vsunout drobnou kartu pod nesundatelný oblek, a její objevení je nemožné.

Ostatně i mobilů se našlo nečekaně málo, jen pět. Mělo by jich být víc, ale nikdo nedal najevo, že by věděl o zbývajících.

Hromské dílo, hromská práce!

Nezbylo než použít netradiční výchovné prostředky. Nemá se to, ale není-li žalobce, není ani soudce. Děcka nikomu žalovat nebudou. Nemají komu, a časem na to stejně zapomenou. A i kdyby ne, nikdo jim to neuvěří.

Zlatuše rebelům oznámila, že budou všichni bez večeře, dokud dobrovolně neodevzdají všechny mobily.

Jenže ti fakani i to přijali neuvěřitelně klidně. Žádný pláč, žádné fňukání. Z houfu se jen chlapeckým hlasem ozvalo slovo, které vychovatelky i s ředitelkou vytočilo k zuřivosti.

„Mauthausen!“

„Kdo to řekl?“ otočila se hbitě Zlatuše, ale všichni fakani se tvářili tak nezúčastněně, že se autora výkřiku nepodařilo odhalit. Výzva, aby toho syčáka ostatní označili, zůstala zcela bez odezvy, i když jim vyhrožovala, že nedostanou ani zítřejší snídani.

Zlatuše cítila, že musí něco udělat, jinak bude ohrožená její autorita. Ti malí grázlíci si z ní snad opravdu dělají psinu! Ale to se nestane, aby jim povolila!

Nařídila nástup na dvoře, kde budou stát tak dlouho, dokud neodevzdají aspoň jeden mobil. Počítala s tím, že stačí prolomit jejich odpor v malém, a pak zvolna salámovou metodou přitvrdit, jenže děcka se na špinavý dvorek vyhrnula s nadšením, jako by se na to snad ještě těšila.

Počkejte, fakani, však budete brečet, pomyslela si Zlatuše.

Na pomoc si vzala starší chovance Dětského domova, které také nechala nastoupit na dvorku. Jenže těm starším pak zavelela rozchod a dokonce jim »za odměnu« povolila otlučený kopací míč, aby se chlapci mohli těm novým ukázat.

Rebelové ovšem museli stát ve vyrovnaných řadách jako na Spartakiádě a závistivě pozorovat hrající si »poslušné«. Tak si to aspoň Zlatuše představovala, jenže noví stáli bez zájmu. To snad není pravda! Aby fotbal nezabral ani na kluky? Očekávala odpor, který by mohla zlomit, nebo aspoň protest. Skoro najisto čekala, že se z houfu dětí ozve nějaká hláška! A mohlo by to být ledacos, od srovnání s nácvikem na Spartakiádu po zmínku o apelplatzu, když už tu někdo z nich použil slovo »Mauthausen«.

Jenže všichni stáli netečně, jako kdyby něčemu naslouchali. A někteří se přitom přiblble usmívali, jako kdyby věděli něco, co nikdo jiný vědět nemůže. A pak se jako na povel otočili a dívali se vzhůru přes střechu Dětského domova, jako by tam bylo něco nevídané, přinejmenším pták Ohnivák nebo jiný zázrak...

Ředitelku Dětského domova to zaujalo natolik, že se tímto směrem volky nevolky podívala. A co tam spatřila, to ji dokonale vyvedlo z míry.

Z nebe se snášela dvojice, mladík a dívka. Jenže nad nimi nebylo ani křídlo rogala, ani padák. Vypadali jako kdyby seděli na motorce, která tam však chyběla. Přibližovali se rychle, ale prudce zpomalovali, takže bylo zřejmé, že jejich cílem je právě dvorek Dětského domova.

Při pohledu na jejich oděv však ředitelce zatrnulo. Ti dva měli stejně divné kombinézy jako děti z vesnice, dopravené dnes ráno do Dětského domova Policií. Znamenalo to snad, že s dětmi mají něco společného? Vypadalo to tak. Proč ale zaměstnance Dětského domova, nebo aspoň ředitelku nikdo nevaroval, že sem mohou ti lidé tak podivným způsobem přiletět?

Ředitelka Zlatuše vytáhla píšťalku a ostře zapískala.

„Konec vycházky, návrat do jídelny!“ poručila chovancům i vychovatelkám.

Poslechli ji však jen ti starší. Nováčci se ani neotočili, aby její příkaz splnili. Naopak vytvořili na dvoře kruh, aby mezi ně mohla nebeská návštěva přistát.

„Řekla jsem »Konec vycházky, návrat do jídelny!«“ přísně opakovala Zlatuše. „Tady poroučím já!“

Mezitím se návštěvníci z nebes snesli na dvůr a postavili se na vlastní nohy uprostřed kruhu dětí. Ačkoliv mezi nimi a dětmi nepadlo ani slovo, na dvoře panovalo stále stejné ticho, děti se začaly beze slova řadit za oběma návštěvníky do trojstupu.

„Tady poroučím já!“ opakovala zarputile Zlatuše. „Nařídila jsem konec vycházky!“

„Poroučejte si komu chcete, ale těmhle dětem ne!“ obrátila se k ní nevlídně dívka, která sem přiletěla. „Na to nemáte právo.“

„Dostala jsem je na starost!“ okřikla ji Zlatuše. „Vy mě tady komandovat nebudete!“

„Nebudu, když ustoupíte o tři kroky zpátky,“ řekla dívka.

„Ty drzá fuchtle!“ rozkřikla se Zlatuše. S těmi slovy vytáhla z kapsy mobil a chystala se zavolat Policii.

Jenže v té chvíli ji přestaly poslouchat prsty, mobil jí vypadl z ruky a křápl na asfalt dvorku. Zlatuše se zděšením pozorovala své ruce. Aniž by to měla v úmyslu, obě ruce se jí pevně sevřely v pěsti, a ať dělala co dělala, nedokázala je rozevřít. Vychovatelky v první chvíli ztuhly nad tou drzostí, ale než se vzpamatovaly, zmocnila se jich nevysvětlitelná únava. Jedna po druhé klesaly na špinavý asfalt a slabostí se jim sotva podařilo usednout.

„Ano, paní ředitelko,“ přikývla dívka. „Vím, že vám ty děti svěřila Policie, ale ani ta na ně nemá právo. Až si pro ně přijdou, řekněte jim, že jste nás nemohla zadržet. Je to čistá pravda, nemáte na to lidi, a i kdybyste měla, nepomohou vám. A děkujte Pánubohu, že nemám čas se s vámi zdržovat! Popovídaly bychom si o fackování dětí trochu déle.“

„Vy fackujete děti?“ postavila se bojovně ředitelka Zlatuše. Pořád nemohla rozevřít pěsti, ale teď jí připadal box jako vhodný způsob vyřizování účtů.

„Já ne, vy!“ odpálila ji dívka. „Děcka, složte tady na dvorku mobily, ať si paní ředitelka prohlédne vaše videa! A vy si je pak prohlédněte a zkuste nezávisle odhadnout, jaký trest byste nejspíš dostala, kdyby naší Policii šlo o spravedlnost. Líbit se vám to asi nebude, ale fackujete na nich vy, ne já!“

Ředitelka jen zalapala po dechu. Z houfu fakanů jich pár vyběhlo, položili před ni na asfalt pět mobilů a rychle se vrátili. Na žádné vyhrůžky je nevydali, ale když jim to tahleta fuchtle jen jakoby mimochodem navrhla, mohly se ochotou přetrhnout!

Náhle pocítila, že křeč v rukou ustoupila. Zase dokázala rozevřít pěsti, a hned toho využila. Sehnula se, posbírala ze země odložené mobily a nastrkala si je do kapes.

„A tím pádem nemáte důkazy!“ řekla vítězně.

„Nač?“ opáčila dívka. „Vám nedošlo, že se videa dají odeslat někam, kde jsou ve větším bezpečí než v mobilech? Nechte si originály, nám stačí kopie. I ty vám mohou způsobit bolení hlavy! Tak děcka – nasedáme a poletíme!“

Snad by se Zlatuše smířila s tím, že ti dva vetřelci přiletěli vzduchem bez letadla, bez padáku i bez rogala. Ale když spatřila, jak se do vzduchu zvedá celá horda dětí, to už bylo na ni příliš.

„Co si to dovolujete?“ vykřikla za nimi. „Tady není žádný holubník, aby si mohl přijít kdo chce a dělat si co chce!“

Dívka se na ni jen útrpně usmála a chasník, který za celou dobu neřekl jediné slovo, na rozezlenou ředitelku lišácky jednou rukou zamával. Létající děti se svými průvodci se vzápětí lehce přehoupli přes hřbet střechy a zmizeli. Ředitelku i vychovatelky zanechali v chmurných myšlenkách, jak to vysvětlí nadřízeným, když to ani samy nechápaly.

To přece ani není možné!

Ředitelka Dětského domova magistra Zlatuše nám osvobození dětí nechtěně maximálně usnadnila. Šikanózní nástup na dvorku se dal přirovnat k apelplatzu v nacistických koncentrácích, ale od dětí jsme předem věděli, že se »trestání rebelů« účastní jen vychovatelky. Sadistický správce budovy Wasrman, který občas ředitelce ochotně pomáhal krotit nejvzpurnější chovance, dnes na dvorku nebyl, a jen tak by se ho Zlatuše nedovolala.

Ostatně by jí proti Elině nebyl nic platný.

Neocenitelný byl telepatický kontakt s dětmi po celou dobu jejich odloučení od rodičů. Zlatuše správně odhadla, že tak malé děti na většinu těch překvapivých hlášek neměly. Vymýšleli je rodiče, současně děti uklidňovali a povzbuzovali, aby se v neznámém prostředí nebály. S Elinou jsme se pak k rodičům připojili, a tím jsme získali spojení i s dětmi. Ochotně nám potom popisovaly, kde se nacházejí a co se s nimi děje, a my jsme je na oplátku povzbuzovali, že už za nimi letíme a vysvobodíme je. Už předtím se všechny děti spolu telepaticky dohadovaly, a zmínka o blížícím se vysvobození jim dodala novou sílu.

Zvláštností byla Elinina navigace. Určit cíl cesty »zuzlitu« je snadné, pokud cíl znáte, a už tam někdo někdy byl. Takové cíle si Šédyše pamatují. Co ale když musíte letět někam, aniž byste předem věděli kam? Elina tomu říkala »postupné přibližování«. Znamená to určit cíl někde poblíž, ve vhodnou chvíli předstírat, že jste si to rozmysleli a určit cíl jiný. To se dá dělat i opakovaně. Další pomůckou je zaměřit se na telepatii toho, s kým mluvíte. Získáte tak sice jen směr bez vzdálenosti, ale to stačí, abyste se za ním mohli vypravit.

Ředitelka Zlatuše o tom neměla ani potuchy. Pro ni byly děti »uzavřené do sebe« a »přiblble se usmívající«, neboť nevěděla o jejich telepatickém spojení s rodiči. Podivila se, když jí tříletá dívenka citovala paragrafy trestního řádu, ale nedošlo jí, jak je fakticky vyloučené, aby to malá Janka opravdu znala.

Pak jsme ovšem k dětem dorazili rychlostí stíhačky, ještě ze vzduchu jsme zhodnotili situaci, a když jsme viděli, že děti hlídají jen postarší, neohrabané vychovatelky, bylo nám oběma jasné, že to bude snadnější než jsme doufali.

Jednou z mnoha výhod »zuzlitů« je schopnost přizpůsobit se rozdílným požadavkům. Kdo letí sám, může si připadat jako na velice silném létajícím a neviditelném motocyklu. Máte-li s sebou zavazadla, budou zpravidla za vámi, a nebudou vám tedy překážet ve výhledu. Dva mohou sedět za sebou jako na motocyklu, nebo vedle sebe, a připadají si jako v létajícím neviditelném autě. Do »zuzlitu« velikosti autobusu se vešly naráz všechny děti ze vsi.

Ještě za letu jsem se spojil se Slávkem a ohlásil mu, že jsme je naložili a letíme s nimi do vsi, kde je zavezeme do Katakomb. Policejní komanda i s jejich štábem jsou zneškodněná, takže nám překážet nebudou. Postupně tak přeneseme všechny děti, rozmístěné i do dalších zařízení OSPODu. Teprve potom vypustíme policisty a dáme jim najevo, že se zamíchali do něčeho, od čeho by měli dát raději pracky pryč, načež děti odvezeme do Beridazu. Časem za nimi přijdou i jejich rodiče.

»To bych nedělal,« nesouhlasil nešťastně Slávek. »Nedával bych jim vůbec najevo, že máme dary z Beridazu!«

»Myslím, že to nezachráníte,« podotkla Elina, propojená se mnou a se Slávkem do »bjogrítu«. »Už jsme jim ukázali příliš mnoho než aby se spokojili s nějakým varováním a nechali nás na pokoji. Dostali jsme se do konfliktu s úřední mocí, a ta to jen tak nevzdá. Mám s tím velice špatné zkušenosti.«

»Jak to myslíš?« zeptal jsem se jí.

»Podle mě je to konec našeho klidného života v Čechách,« řekla Elina. »Zažila jsem to už víckrát. Jakmile ukážeme vládcům tohoto světa sílu, pochopí to jako ohrožení své vlády. Můžeme jim tisíckrát opakovat, že je nechceme svrhnout, budou nás soudit podle sebe, takže nám neuvěří a postaví proti nám ještě větší sílu. Oni nepochopí, že stojí proti něčemu, co ani nechápou. Zjistili by brzy, že si z jejich Policie nic neděláme, a nasadili by proti nám armádu. Z té bychom si také nic nedělali, současná Česká armáda je každému soudnému člověku pro legraci, ale pozvali by na nás větší sílu ze zahraničí. Slinchimové jsou silnější, jenže vědí, že by naši vládci dokázali použít i atomové zbraně, které nejvíc uškodí okolním civilistům. Zkrátka, když proti sobě stojí dvě neústupné síly, je to mírovou cestou neřešitelné. Podle mě je spořádaný ústup jediná schůdná cesta, jak vyloučit krvavý konflikt. Stáhneme se ze Země do Beridazu, zahladíme stopy a pár desítek let se sem nevrátíme.«

»Pěkně děkuju za takovou radu!« odfrkl si v duchu Slávek.

»A co chceš dělat jiného?« odvětila Elina. »My sice víme, že jsou Slinchimové silnější, ale jak o tom chceš přesvědčit české, a později nejspíš i americké generály? To oni si budou myslet, že jsou silnější a že nás dokáží kdykoliv rozplesknout jako mouchu. Zpočátku by si neškrtli, takže by stupňovali sílu. Bombardování, ostřelování kanóny a nakonec nejspíš i ten atom. Nemyslete si, že by se zdráhali!«

»Vysvětlovali nám, jakou mají Američané úctu k lidským životům!« odvětil zaraženě Slávek.

»Mají,« souhlasila Elina. »Ale váží si jen vlastních životů. Na domorodce všude ve světě házejí bomby beze stopy soucitu. A nejsou si před nimi jistí ani spojenci.«

»A nevidíš to trochu moc černě?« namítl Slávek.

»Vidím to realisticky,« řekla Elina. »Kdyby to takhle viděli lidé už dřív, nebyly by miliony mrtvých. Vždyť i ti, kdo odjížděli do vyhlazovacích táborů, si všichni mysleli, že jsou nevinní. Proč by se jim mělo něco zlého stát? Nevěřili, že někteří »nadlidé« už mají tak blízko ke zvířatům, že se nerozpakují vraždit i malé děti! Poslední dobou jsem žila mezi Rusy, většina se jich na Beridazu zachránila na poslední chvíli, něco už o tom tedy vím.«

»No jo, Rusové!« připustil nepříliš uctivě Slávek.

»A ty si myslíš, že Germáni byli lepší?« usadila ho Elina.

»Nebyli,« souhlasil Slávek. »Ale to byla válka, ta dělá z lidí zvěř jako na běžícím pásu.«

»Když Rusové nedávno, za hlubokého míru, vydali zákaz posílání ruských dětí k adopcím do Ameriky, spustily neziskové organizace strašný nářek, jak těm nebohým sirotkům berou naději na lepší život,« pokračovala tedy Elina. »Jenže se ukázalo, že stopy několika dětí končily na transplantačních klinikách. Ty děti se pochopitelně nevypařily, ale lékaři je tam podle všeho rozřezali na orgány.²⁸ To je ta americká úcta k životu »méněcenných« dětí... Rusové pochopitelně navzdory protestům zakázali posílat tam další sirotky, ale jiné státy se takový zákaz vydat neodvážily, a transplantační kliniky prosperují vesele dál.«

»Fuj!« ulevil si Slávek. »To by se snad ale rozkřiklo, ne?«

»Jo, rozkřiklo se to,« souhlasila Elina. »Ale nejvíc se o tom diskutovalo v Beridazu. Na Zemi média tuto aféru rychle zametla pod koberec. Poslyš, Slávku, přistáváme ve vsi. Zavedeme děti do Katakomb a letíme pro další. Až budeme mít všechny, odvezeme je do Beridazu. Libor zatím vypustí Policii z pastí v hospodě a ve škole. Předpokládám, že budou upalovat, ale brzy se vrátí s větší silou. Zatím vydržte, popovídám si o tom v Beridazu se soudcem Zarónem, mívá občas dobré nápady. Teď se hlavně neukvapujte. Až se vrátím, budeme snad moudřejší.«

»Zuzlit« s námi dosedl na návsi, pod níž byla centrální hala Katakomb. Šlo už jen o to, kterým sklepem tam vejdeme, ale tato otázka byla vedlejší. Policisté byli jen ve škole a v hospodě, nejbližší dům byl Hanušů. Projdeme jejich sklepem, a jsme v podzemí.

Ještě přivezeme další tři skupinky, rozmístěné v dalších Dětských domovech, a pak se všemi odletíme jeskyněmi do Beridazu. Doufám, že to proběhne podobně hladce jako u první skupiny, už protože ty tři jsou mnohem menší.

Elina mi potom určila úlohu vyjednávače s Policií.

Inu, bude to šou!

------------------------ Poznámky:

  28 Bohužel, to se skutečně stalo.

Errata:

22.07.2021 13:18