Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 Viděl jsem a hle, chrám Páně byl plný slávy. (Ezechiel)

Tento název kapitoly je popichovačně urážlivý, neboť vytváří představu, jako by Monty Draggon někdy nepracoval. Opak je pravdou. V celé zemi nebylo pracovitějšího člověka než on; nejen že musel všechno dělat sám, ještě toho spoustu napravoval po ostatních, protože nikdo z nich to nedokázal správně. Zvláště teď, když se blížily volby.

Volby bývají v Arminu dost často, a žádné nic nevyřeší. Tyhle byly hodně důležité, neboť byly parlamentní. Minulé dopadly nerozhodně, nikdo neměl zásadní převahu, ale koalice i opozice měly zhruba polovinu, takže dokázaly spolehlivě zablokovat cokoliv důležitého. Navíc řada poslanců (obou stran) projevovala aktivitu, jen dokud se do parlamentu nedostali; potom nedělali už vůbec nic, jenom hrabali peníze a užívali si. Někteří během funkčního období něco ukradli či zašmelili a museli urychleně zmizet, jiní byli pouze v podezření. Zkrátka, když se Monty zamýšlel nad situací, viděl ji neudržitelnou a jen doufal, že do příštího parlamentu přijdou noví lidé. Bez pochyby lepší, protože horší už snad v zemi nejsou.

Monty Draggon byl představitelem nejsilnější strany Státoprávní, barvou Bílých. Nejsilnější byla taky trochu proto, že členství bylo podmínkou postupu na kterékoliv vyšší úřední místo. Což nebylo nikde ustanoveno, avšak praxe je jasná. Opozici vedla strana Tradicionalistů – Černých. Přívrženci císařství, kterých kupodivu stále přibývalo. Dělnickou třídu reprezentovala strana Radikálně socialistická – RASAC, čili Červených. Malá část nespokojenců volila Komunisty a Anarchisty; ty dost hnětlo, že jim příslušné barvy jsou už obsazené, tak kreslili na zdi svá loga. Také existovala strana Agrární, barva Zelená. A jako poslední strana Křesťanská, barvy Zlaté. Tyto a další malé strany se v parlamentě přidávaly různě dle momentální potřeby.

Základním Draggonovým záměrem bylo posílit co nejvíc vládní stranu a poškodit všechny ostatní. Což byl úkol krušný, zvlášť po událostech v Indiopolisu a Iron-city. Ve společnosti to vřelo a další průšvihy se daly očekávat téměř jistě. A nikdo netušil, jak jim zabránit.

Jediný, na koho se Monty mohl spolehnout, byl Abner Léger. Ačkoliv, velký spoleh na něj taky nebyl, ale nikoho lepšího neměl. Grass nepadal v úvahu; Monty z něj měl odjakživa nepříjemný pocit a podezření, že ten chlap sleduje vlastní cíle. Podezření? Jistotu! Nejlepší by bylo, kdyby ho někdo co nejdřív zabil – jenže to oni ne. Klidně ho nechají vyvádět, jako by věděli, že škodí ještě víc Montymu než jižanům.

A přece existovala jedna osoba, které se mohl svěřit: kněžna Eva-Marie z Baarfeltu, pořád ještě legální manželka jeho největšího nepřítele. Starý kardinál se na veřejnosti téměř neobjevoval, maximálně o velkých státních svátcích celebroval slavnostní mši v katedrále. A to ještě většinu práce za něj dělali diakoni, on se pouze usmíval a vše schvaloval. Již brzy nadejde vhodný svátek, Den Nezávislosti, který ale nemá nic společného s čímkoliv, byl prostě stanoven k datu podepsání nějaké dílčí smlouvy. Jenže noviny už dávno považují to datum za závažné, takže je to svátek.

Eva-Marie, což vás možná překvapí, byla bystrá a nápaditá. Když jí Monty sdělil všechny svoje problémy, zamyslela se a poradila mu.

„Ano, Tomáš určitě bude sloužit slavnostní mši. Ale nebylo by lepší, aby při tom byl i císař?“

„Cože, Dědek? Nepřichází v úvahu! Ještě by udělal nějaký prů...švih!“

„No... kdyby se to pořádně zorganizovalo...?“

„Například jak?“

„Císař je přece nejvýznamnější osoba v zemi, musí tedy být dokonale střežen! Když bude neustále oddělen od diváků kordonem stráží, nebude moci nic provést. Hlavně, že vás národ uvidí sedět vedle sebe!“

Draggon se nad tím hluboce zamyslel. Znělo to docela dobře, a když promýšlel detaily, líbil se mu ten nápad čím dál víc. Takže odešel spokojen a hned vydal příslušné rozkazy.

Taky Abnerovi se ten nápad líbil.

„Když tam bude Dědek, nemusíme se tolik bát atentátu...“ uvažoval.

„Nějaký blázen se vždycky najde...“

„Jistě, ale buď klidný. Císaři nikdo neublíží a když budeš sedět vedle něho, nemůže se ti nic stát. Tak přesně zas assassini nestřílejí...“

„Ty mě dokážeš uklidnit!“

Císař žil ve svých komnatách zcela oddělen od světa. Nezdálo se, že by ho lákalo opouštět Zámek a ukazovat se lidu; ale když mu to navrhli, bez zdráhání souhlasil. Vlastně to spíš vypadalo, že je mu všechno jedno.

Monty delší dobu nechával šířit pověsti, že císař je těžce nemocen, že mu neslouží zejména paměť, musí být trvale pod dohledem. Když teď starého pána viděl, byl překvapen, jak je spokojený a tělesně zdravý. Dokonce opálený, jako by trávil značnou dobu někde v přírodě; mohutné svaly mu jen hrály, jako by se udržoval v kondici sportem.

Jako o všem, i o jeho zdraví se šířily fámy. Na rozdíl od těch Montyho se povídalo, že císař dokáže odejít z Paláce, kdykoliv chce a kamkoliv chce. Osobní služebnictvo přísně chránilo jeho soukromí; když ho chtěl někdo navštívit, obvykle ho našel odpočívat nebo si číst. Ale dlouhé hodiny trávil mimo dohled kohokoliv; co asi dělá?

A ještě ke všemu ti pitomí průvodci turistů! Značná část Zámku je otevřena, zvláště Kvádrová síň s kaplí, v níž je hrob císařovny Diany. Došlo tam k řadě zázraků; pověrčiví černoši přísahali, že císařovnin duch bloudí po nocích chodbami a koná dobré skutky. Například když je něčí dítě nemocné, stačí aby matka přinesla večer na hrob misku nějakých dobrot (Diana byla odjakživa mlsná) a hned se uzdraví. Nebo když někoho okradli podvodní prodejci šmejdu, falešní zástupci dobročinných organizací nebo soukromí exekutoři, svatá císařovna na ně na důtklivou prosbu sešle nějaké ošklivé tresty. A kdyby ne, ochrání toho, kdo jim zakroutí krkem.

Takže není divu, že domorodci i cizinci byli na císaře dost zvědaví.

V uvedený den se shromáždily davy lidu po celé trase, kudy měl císař jet. Mše byla stanovena na desátou hodinu dopolední, ale už od svítání se kolem chrámu houfovali lidé; matky přinášely děti, muži láhve alkoholu. Bylo sice zakázáno prodávat jakékoliv pití, ale málokdo poslouchal. Nebo chcete chytat pouliční prodavače s krámkem pověšeným kolem krku?

Monty Draggon samozřejmě přijel svou opancéřovanou limuzínou s nezbytnou stráží pistolníků. Císařův příjezd organizovali palácoví služebníci; vzali na to jeho bílý automobil, který mu kdysi kdosi daroval, od té doby stál bezúčelně v garáži a všichni se domnívali, že už dávno nefunguje. Teď projížděl ulicemi, pomalu a majestátně; řídil velitel Charryho stráže, černý důstojník zvaný Kain. Motor jen předl jako veliká spokojená kočka. Lidé se dohadovali, co je to za stroj a jaké značky; samozřejmě to nikdo nemohl vědět, ale vypadal jako něco ze sci-fi.

Když projížděl po Victory Street okolo Katedrály, začaly na ní najednou z ničehož nic zvonit všechny zvony. Později bylo provedeno vyšetřování, ale nikdo neměl sebemenší tušení, jak se to stalo; dokonce kdosi tvrdil, že do zvonů byly instalovány senzory, které začnou zvonit automaticky, když kolem projíždí císařská limuzína. Vzápětí se přidaly ostatní zvony města; diváky to uvedlo do stavu nadšení. Za to už ovšem mohli příslušní kostelníci, aby se neznemožnili a nezůstali pozadu.

K Draggonovu velkému překvapení, dříve než císař dorazil k chrámu Panny Marie vůz vrchního velitele armády, generála Willmarra Coxona. Docela bez pozvání, avšak ve slavnostní uniformě se všemi řády a vyznamenáními. Pozval ho snad kardinál? Nebo dokonce sám Charry? Každopádně tu byl, a s ním většina jeho štábních důstojníků, dobrovolně povinně. Když dojel císařův automobil, stál Coxon na tak nápadném místě, že ho císař okamžitě uviděl, vystoupil, stiskl mu ruku a vlídně s ním rozprávěl. Pak tiskl ruce i důstojníkům, někteří ho viděli poprvé a byli tím dost překvapeni.

Chrám Panny Marie z Guadeloupe dala kdysi postavit vévodkyně Veronika da Villablanca; proto se mu říká Španělský kostel. Je barokní, zářící zlatem a jiskřivými drahokamy. Nyní byl osvětlen tisíci svíčkami, ale všechny jeho oltáře dokázaly zářit i vlastním světlem. Uvnitř byla shromážděna rozličná honorace; když císař a generál vstoupili, zazněly slavnostní fanfáry. Monty se k nim rychle přidal, ačkoliv Coxona nijak zvlášť rád neměl.

Kardinál Baarfelt stál na stupních oltáře v nádherném zlatém ornátu. Před císařem lehce sklonil hlavu, Charry o trochu víc. A podali si ruce.

Mši svatou sloužil Tomáš latinsky. Monty nerozuměl a nudil se. Charry rozuměl všem jazykům, a Coxon? Nedával najevo, že by nechápal.

Z Evangelia četl diakon; zvolil text z Marka 12.38-40:

„Varujte se vykladačů Zákona, kteříž chtějí v krásném rouše choditi, pozdravováni býti na trzích, na předních stolicech seděti v synagogách a přední místa míti na večeřech. Kteřížto zžírají domy vdovské, a to pod záminkou dlouhých modliteb. Tiť vezmou soud nejtěžší.“

Monty se nervózně ošíval. Seděl v první lavici, ale spolu s ním tam byl také císař a Coxon, takže se mohl tvářit, že na něj to neplatí.

Kardinál na pochybách nebyl. Přistoupil k jejich křeslům:

„Dnešního dne je liturgii přítomen vzácný host, císař Arminu sir Charry de Guyrlayowe. Smím tě poprosit, bratře, abys nám řekl několik slov?“

Charry se vztyčil, vystoupil z lavice a přešel před oltář. Hovořil tiše, ale jeho hlas slyšeli nejen všichni přítomní, ale i lid venku před chrámem.

„Přátelé – bratři a sestry! Především se vám musím omluvit, že jsem od vás byl tak dlouho vzdálen. I dnes jsem přišel pouze na přání ministerského předsedy, pana Draggona. Spíše on by k vám měl promluvit, a já bych měl jen poslouchat, jako vy; neboť stejně jako vy jsem zvědav, jaké záměry má s naší zemí a s vámi se všemi. K jaké prosperitě, blahobytu a štěstí vás chce dovést, bude-li opět zvolena jeho strana. Já nemohu a nechci mluvit za něho. Nemohu o tom mluvit, neboť se již dlouhá léta nezúčastňuji důležitých porad o osudu tohoto státu. Zvláště ne od doby, kdy někteří lidé došli ke správnému přesvědčení, že na to nejsem dost chytrý.“

V chrámu se ozval smích; někdo dokonce zatleskal.

„Já netvrdím, že jsem moudrý. Možná jsem hloupější, než jsem měl být jako císař i jako člověk. Možná je to tím, že jsem nikdy nebyl chytřejší, možná jsem zhloupnul až po válce; to budou muset posoudit povolanější. Ostatně, nikdy jsem netrval na tom, že mám zvlášť bystrý a pronikavý rozum. Spíše jsem doufal, že mi soud dějin přiřkne jiný přívlastek: poctivý. Snažil jsem se řídit stát tak, abych vždy mohl o sobě říct, že jsem se ve svých činech řídil svou ctí a svědomím, že jsem všechny státní záležitosti řídil poctivě. Možná hloupě, ale poctivě. Je na vás, abyste to posoudili.“

V chrámu bylo ticho. I náměstí se ztišilo tak, že se dalo zaslechnout, jak nějaké ženě pláče dítě a matka je šeptem konejší.

Charry mlčel déle, než bylo zapotřebí. Konečně zase promluvil:

„Jak jste ode mne daleko... Vždycky jsem měl rád, když lidé byli ke mně tak blízko, abych se jich mohl dotknout. Podat ruku. Je to křesťanské, ne? Za chvíli se budeme společně modlit; proč se tedy nemůžeme pozdravit jako bratři? Ovšem, mezi mnou a vámi stojí řada strážců. Ve slavnostních uniformách, ale také s pendreky, dokonce se zbraněmi. Možná proto, že se vás někdo z přítomných bojí. Nebo dokonce štítí? Jistě, někteří lidé mají důvod se obávat o svůj život. Já ne; jsem Dědek nad hrobem, je mi úplně jedno, zda zemřu hned nebo za několik měsíců. Tak aby se nikdo nebál, prosím vás: ať nikdo nikomu neubližuje! Dopřejte dlouhý život všem zde přítomným, chraňte je a neubližujte jim! Hlavně slibte panu ministerskému předsedovi, že nikdo z vás mu neublíží, že ho nezabijete! Mějte s ním soucit, prosím vás! Snad chápete, jak je nepříjemné budit se každou noc hrůzou!“

Opět se ozval smích a potlesk. Charry se obrátil k Draggonovi:

„No vidíš, Monty. Ty se jich tolik bojíš, a oni jsou to tak hodní lidé! Já věřím, že splní moje přání a nechají tě naživu, dokud neuvidím to štěstí a blahobyt, které nám slibuješ! Že ano?“

Lidé tleskali.

Charry se opět obrátil k lidu: „Slyšeli jsme moudrá slova z Evangelia o lidech, kteří se rádi vychloubají svým postavením. Někdo by mohl říct, že je to o mně. Já sedím v přední lavici, já nosím velmi pěkný oblek a každý mne zval na hostiny, když jsem ještě vládl zemi. Rád bych uspořádal nějakou slavnost pro vás a všechny vás pozval, abych vám to oplatil. Každý z vás by si zasloužil obdržet nějaký vzácný dar; ale prozatím nevím, co tak cenného bych vám mohl dát. Snad mi později někdo moudřejší poradí.

Jenom chci všem říct: jsem zde proto, že jsem Služebníkem Chrámu. Členem řádu Templářů. Služebníků chrámu v Jeruzalémě. Jednou jsem tam byl, jenom na krátké návštěvě. Ten Chrám už nestojí, bohužel. Možná my jsme ten Chrám, ve kterém by chtěl přebývat Hospodin, náš Bůh. A já jsem jeho služebník.“

Charry se lehce uklonil Tomášovi a dal tím pokyn, aby liturgie pokračovala.

Monty seděl na svém místě a snažil se být co nejmenší, co nejmíň nápadný. Teď si trpce vyčítal, že tu slavnost vůbec dovolil; chtěl zvýšit svůj význam a proslulost, ukázat se s představitelem starého režimu. Netušil, jak je císař mezi lidmi oblíben. Dávno neměl být, když už ho pustili na veřejnost, měl se ukázat jako roztřesený, nemohoucí stařec. Jenže kardinál Baarfelt mu dovolil mluvit a teď...

Monty se sice rád zúčastňoval různých bohoslužeb, ale ve skutečnosti moc věřící nebyl a v obřadech se nevyznal. Tušil, že použitá liturgie vychází z původních textů Jana Zlatoústého, ale řádoví kněží si ji upravili tolikrát, že už nikdo neví, jaká je správná verze. Nechybělo nic, a pokud mohl posoudit, ani nic nebylo přidáno. Přesto měl podivný poct, že se ještě něco nepříjemného stane.

Proměnění Chleba a Vína v Tělo a Krev Páně proběhlo bez nesnází. Tomáš přijal Tělo Páně jako první, potom je poskytl přisluhujícím kněžím; ukázal, aby Charry předstoupil, a dal Tělo a Krev také jemu.

A potom pronesl dlouhou latinskou modlitbu. Monty příliš nerozuměl; zarazilo ho ale, když poznal slovo absolvo. Konečně mu došlo, co Baarfelt dělá: odpouští hříchy. Komu? Všem přítomným v chrámu? Nebo všem lidem?

Tomáš mu nezůstal dlužen vysvětlení:

„Podává se Tělo a Krev Páně nám, a skrze nás lidu všemu!“

Diakon mu podal zlatou mísu s úlomky posvěceného chleba.

„Charry, pomůžeš mi?“

Císař stál vedle něho, vzal tedy mísu. Tomáš uchopil pohár s vínem.

„Aby nebylo mně v soud nebo zatracení přijímání svatých Darů...“

Charry přistoupil nejprve k Coxonovi, ten si vzal úlomek Chleba a Tomáš mu dal napít z kalicha. Potom přešli k Draggonovi; ten zaváhal.

„Ale ano, vem si!“ pobídl ho Tomáš, „Nikoliv čistí potřebují tento lék, nýbrž hříšníci!“

Monty provedl, co si přáli. Potom Charry přistoupil k řadě strážných ve slavnostních uniformách; ti stáli tváří k davu, ale vždy třetí nebo čtvrtý obrácen k oltáři. Coxon zavelel:

„Všichni hleďte k nám!“

Obrátili se. Charry se vydal podél jejich řady. První dva na něj koukali překvapeně a nechápavě; třetí věděl, o co jde, takže poklekl a přijal Tělo a Krev s veškerou úctou. Pak už klekali všichni.

Monty zavřel oči. „Ať už to skončí!“ prosil, „Proboha, ať už je konec!“

Zřejmě nebyl dostatečně svatý, aby jej Bůh vyslyšel. Chleba na míse zbývala ještě spousta, když Charry začal obcházet lidi v chrámu. Přijímali od něho posvěcené Dary váhavě a s rozpaky, byli víc hodnostáři než věřící. Na věžích zvonily zvony, slavnostní sbor začal zpívat 'Blíž k tobě, Bože můj.' Lid venku před chrámem se nadšeně přidal.

Monty propadl panice. Když ne Chléb, tak Krev Páně měla dávno dojít, ten pohár nebyl tak velký. Přesto vína neubývalo, i chleba na míse bylo dost. Charry a Tomáš obcházeli další řady; odkudsi z vnitřku chrámu sem přibíhali další lidé, poklekali nebo dle řádového zvyku stanuli s rukama zkříženýma na prsou. Tělo a Krev Páně bylo podáno všem.

To už Monty věděl, že se dostane na všechny. A nebude chybět.

Císař a kardinál vyšli z chrámu na náměstí. Lid je uvítal nadšeným pokřikem, lidé před nimi poklekali, líbali jim ruce či lem roucha. Zvony stále zněly; ozýval se oslavný křik na počest císaře, ale také císařovny Diany. Koho ještě? Monty byl rád, že zůstal uvnitř v chrámu.

A věděl ještě něco: všem přítomným bude požehnáno Duchem Svatým. Nemohla to být jiná síla, která dopřála Tomáši Baarfeltovi učinit tento zázrak. Ne za nějakou zásluhu, ale pro dobro všeho lidu.

První z davu přijali svaté dary bez námitek. Ale pak jeden mladík odmítl: „Já nejsem vůbec pokřtěný! Nesmím...“

„A chtěl bys být?“ usmál se kardinál.

„No ano, ale...“

Tomáš Baarfelt se laskavě usmíval.

A v tu chvíli se dalo do deště. Byl to vlahý, teplý déšť, jaké bývají na počátku období dešťů, ale do toho bylo ještě daleko. Lidé byli nejdřív překvapeni, ale velmi rychle se jim to začalo líbit, byla to příjemná sprcha. Kardinál dal číši podržet diákonovi, pozvedl ruce a něco říkal. Asi by mu nerozuměli, bylo to česky.

„Samo nebe vás, kteří jste dosud stáli mimo svatou Církev, křtí ve jménu Otce, i Syna, i svatého Ducha! Amen!“

To řekl kardinál nahlas a zcela srozumitelně.

Lidé se smáli, křičeli radostí a tančili v proudech deště. Nejvíc se to líbilo dětem a mládeži. Přijímání pokračovalo a déšť zvolna ustával.

Chléb a Víno došly přesně v témž okamžiku, kdy přijal Dary poslední z lidí.

Charry promluvil: „Děkuji vám všem, že jste přišli oslavit s námi tento svátek. Ať jste se zrodili zde na Ostrově, nebo ať jste se přistěhovali, či dokonce přijeli jen na krátkou návštěvu, všichni jste tu vítáni, jako děti této země. Jsem šťastný, že jste mými sestrami a bratry.“

„Císaři, požehnej nám!“ vykřikl někdo.

Charry pozvedl ruce; potom je podával každému, kdo se k němu protlačil.

„Jsem cizinec, pane!“ vykřikl na něho nějaký mladík, „Ale chci žít tady na Ostrově! Chci být občanem Arminu!“

Charry mu stiskl pravici. „Buď vítán, bratře!“

„Přísahám ti věrnost, císaři!“ křičel kdosi jiný, „Do konce svých dnů!“

„Patříme tobě, pane!“ volali další, „Jsme tvůj národ!“

Císař mezi nimi procházel a podával jim ruce. Usmíval se.

Zvony chrámu stále ještě zvonily.

K Charrymu se přitočila nějaká dívka. „Jestli chceš zmizet, uděláme rozruch a vezmeme tě pryč! Za pár hodin bys mohl být na jihu!“

„Děkuji, jsi milá. Ale myslíš, že bych opravdu nedokázal odejít, kdykoliv by bylo potřeba? Ne, musím se vrátit na svoje místo!“

Chopila se jeho ruky a políbila ji. Pak vykřikla: „Ať žije císař!“

Náměstí odpovědělo nadšeným řevem.

A potom: „Ať žije císařovna Diana!“

Každý z přítomných věděl, že Diana je dávno mrtvá. Přesto byl křik na její počest stejně nadšený.

Tento okamžik zvolil Monty Draggon, aby vyšel podívat se, co se na náměstí děje a jak dlouho bude ještě trvat, než se Charry vrátí zpátky. Viděl ho obklopeného nadšeným davem; a ještě ke všemu si ho někdo všiml.

„Ať žije Monty Draggon!“ vykřikl. Chtěl se vlichotit, nebo...?

Na pár okamžiků bylo překvapené ticho. Pak náměstí zabouřilo strašlivým výbuchem smíchu. Následoval potlesk a oslavné volání, ale spíš posměšné; to Monty pochopil a rychle zacouval do stínu. Naštěstí měl chrám několik vchodů, Monty odešel zadním, skočil do své pancéřové limuzíny a odjel.

Císař se vydal do Paláce pěšky. Po cestě si povídal s lidmi, tiskl jim ruce, žertoval, hladil děti, líbal se s děvčaty. Nikdo mu neublížil.

Ale od této události mu už nikdy nebylo dovoleno opustit Palác.

Zhruba tři dny trvala euforie a všeobecné smíření.

Jako první to kupodivu narušila církev. Ne jako celek, ale jednotliví odborníci v teologii; zahájili širokou diskusi, zda Tomáš Baarfelt měl právo udělat to, co udělal. Většina argumentů byla lidu obecnému nesrozumitelná. Třeba: měl právo podat lidem Svaté Dary bez řádné zpovědi? Co kdyby byl mezi přítomnými nějaký těžký hříšník? Jistě, arcibiskup a kardinál má právo odpouštět hříchy, ale pouze po projeveném pokání, litování svých provinění. Litovali ti lidé svých činů? Co když ne?

Další problém: liturgie, kterou používali Templáři, byla směsicí obřadů západních a východních. Mnoho kněží studovalo na různých školách v Evropě, ale také v Asii, Africe i jinde. Oblíbené bylo zvláště Řecko, mnozí dokonce strávili nějaký čas na Athosu. Zvyklosti, které odtamtud přinesli, organicky zapojovali do služby, a Baarfelt jim to schvaloval. Tím způsobili, že se obřady často dost odlišovaly. Když se ho někdo přímo zeptal, dostalo se mu odpovědi, že lidé se od sebe také všelijak liší.

A dále: Není sám kardinál největší hříšník? Je pravda, že během života zplodil nezjištěný počet dětí, každé s jinou ženou. (Ovšem, s výjimkami!) Ke všem dětem cítil upřímnou lásku, ačkoliv se o ně téměř nestaral. Ony jej milovaly o to víc, Bůh ví proč. A do vůdčího postavení se všechny vypracovaly samy, aniž je prosazoval. Kdo jim záviděl? Neschopní. Těch za císařství mnoho nebylo, teď o to víc.

Nejhorším Baarfeltovým hříchem bylo, že dopustil uvolnění morálky. Ježto bylo potřebné rychle zvýšit počet obyvatelstva, povolil řetězové sňatky, fakticky mnohomužství a mnohoženství. Tak se sice všechny děti rodily ve spořádaném manželství, ale s mnoha členy. Od toho začalo všechno zlé: když se mladí přestali bát morálního odsouzení, přestali se bát čehokoliv a než si kdo uvědomil, smilnil každý s každým. Princezny, především Baarfeltovy dcery, se přestaly stydět a začaly být na počet svých milenců stejně hrdé, jako jsou všude jinde muži. Tak mohly uvažovat ženy za matriarchátu, ale ne ve spořádané společnosti. Za císařství to ještě jaksi fungovalo, ale co se děje teď, to už volá do nebes. Nebesa ovšem shovívavě mlčí, ačkoliv by se měla zachmuřit a stihnout hříšníky strašlivým hněvem. Bohužel nikdo nemá představu, jak by se to dalo vyřešit.

Na to navazoval další odporný hřích: účast pohanských božstev na činnosti státu. Svědkové tvrdí, že se křesťanských obřadů běžně zúčastňovali pohané, nejen lidé, ale i jejich bohové. Jiní oponují, že osoby jako Afrodíté, Artemis či Eponé vůbec neexistují, takže nemohly spáchat svatokrádež vstupem do křesťanské svatyně. Podal by Baarfelt i jim Svaté Dary? Nepochybně. Ta diskuse se vede léta a zatím nedospěla k žádoucímu výsledku.

Kromě jediného: téměř všichni se shodli, že kardinál Tomáš Baarfelt je už starý a senilní, a je třeba ho sesadit, případně umístit do příslušného ústavu. A na jeho místo zvolit... na tom se samozřejmě nedohodli. Ale jejich spory a hádky pronikly do veřejnosti a otrávily atmosféru.

Jako další se začali štěpit příslušníci Tradicionalistické strany. Mladí a odvážní navrhli, aby staří a zapšklí odstoupili; staří odpověděli... ne, nereagovali vůbec. Ani když byli veřejně jmenováni. Opakovaně. Mladí jim pohrozili, že je nebudou volit. Staří opět nereagovali. Naopak ještě mladší pohrozili, že ze strany vystoupí, protože je stejně k hov... ničemu. Mladí odpověděli ještě mladším, že se bez nich obejdou. Tak ještě mladší opravdu vystoupili a k nim se přidali další, kteří tam původně nebyli. Obě strany na sebe začaly útočit a hádat se; dost sprostě.

Následkem toho se začaly všechny ostatní strany rovněž hádat, že jejich představitelé jsou k témuž; někteří nespokojenci vystupovali a zakládali vlastní strany, jiní zůstali a kritizovali vedení. Vzhledem k běžné vznětlivosti arminských občanů brzy došlo na facky, rány pěstí a veřejné hanobení. Přidali se různí žertéři, kteří na politiku kašlali, ale hodlali se nějak zviditelnit; hodně jich vystupovalo v kritických pořadech v televizi.

Jako první pochopili situaci mladí anarchisté. Začali si stěžovat, že je televize nebere vážně, buď je do diskusních pořadů nepouští vůbec, nebo si z nich jen dělá legraci. Co udělat, aby si jich političtí představitelé konečně všimli? To je jasné: pořádný průser. Třeba pouliční rvačky.

Mládež je v Arminu vždy ochotná se porvat, kvůli čemukoliv. Samozřejmě ne bez příčiny; ale jak se sešli stejně horkokrevní mladíci soupeřících stran, slovo dalo slovo, pak facka dala facku, kamarádi přišli na pomoc a než se kdo vzpamatoval, už se rval každý s každým. Někdo zavolal policii, ale televize odposlouchávala jejich frekvenci a stihla to dřív.

Jistě, záběry z rvaček jsou zajímavé a potlučené ksichty obětí také. Ale pořád to ještě není dost, aby to vyvolalo všeobecný rozruch. Co by tedy bylo dost? No samozřejmě: veřejné zhanobení.

Tak moment, nikdo neměl zájem vyvolat bratrovražednou válku. Naopak, každá skupina bojovala ze všech sil za Dobro. Ovšem každá si to dobro představovala jinak, to je jasné. A když to nějaký blbec nepochopil, co s ním udělat? Pochopitelně ukázat všem, že je blbec a nezaslouží si nic než hanbu. Různé druhy zhanobení jsou běžná součást potyček dětských smeček, zvlášť když se do hry zapletou děvčata. Od někoho se znásilnit nechají a od někoho ne. Ale jak čas běží, odpor slábne a zvědavost na nové kluky sílí. Ovšem to všechno mezi přátelskými smečkami.

Ale politika vyvolávala čím dál větší nepřátelství. Nejdřív si prováděli drobné schválnosti, třeba si sebrali šaty nebo ostříhali vlasy. Pak začali na tělo nepřítele malovat svoje znaky. Kluci se navzájem krutě mučili a kdy s tím začnou děvčata, byla jen otázka času. Komu nestačily ruce, začal používat zbraně; ve špitále už ležela spousta zraněných. Ale ještě pořád nikdo nezemřel, takže to zatím nebyla válka.

Těsně před volbami byla politická scéna přesně tak rozšťouraná, jak Monty Draggon chtěl. Jeho strana však zůstávala neochvějná a kompaktní, neboť ji nespojoval žádný názor, nýbrž touha po moci a penězích. Takže se spokojeně usmíval a šťastně si mnul ruce.

Tak týden to vypadalo, že opozice je znepřátelená k smrti a už nikdy nikdo ji nedá dohromady.

Potom Renka de Castignac vydala desku. Nazvala ji prostě 'Songy a balady' a nahrála na ni některé oblíbené písně, které složila dřív a měly u publika úspěch. A doplnila je několika novými.

Zpívala o starém hospodáři, který dlouhá léta zúrodňoval svoje pole; pak přiletěli černí havrani a vyklovali zrno, ale starý muž dál chodí po poli a hladí jednotlivé klíčky zrn, která unikla ničivé spoušti.

Zpívala o lodi, která čeká v přístavu na svého pána a touží vyplout na dalekou cestu. O lodi, která poslouchá jen svého kapitána a nikoho jiného, která se pomstí tomu, kdo by se svatokrádežnou rukou dotkl kormidla. Zpívala o raccích, kteří křičí v lanoví a delfínech, hrajících si kolem lodi.

Zpívala o dívce, která chtěla žít, mít děti a být šťastná; ale měla smůlu, neboť se zamilovala do muže, který měl poslání důležitější než život. Ta dívka se chtěla vdát, být jeho ženou a chránit jej proti zlému světu; ale nebylo jí to dopřáno, neboť jejímu muži jednoho slunečného odpoledne padl špatný los. Zpívala o muži, který spí věčným, neporušitelným spánkem v černé zemi a ženě, která nad jeho hrobem pláče a svolává pomstu nebes na jeho vrahy.

Zpívala o mužích a ženách, kteří padli kdesi daleko ve stepi či džungli, utopili se v moři, shořeli v ohni nebo je rozklovali draví ptáci. O lidech, kteří měkce a pohodlně spí v otevřené dlani pohostinné země, a ta je kolébá a hýčká. Nad jejich hlavami šumí stromy a tráva, vítr zpívá v korunách a slunce líbá kameny a písek. Zpívala o větru, který proletí celou zemí a vše vidí; pak přijde a vypráví o nich stromům; a stromy to řeknou trávě, a tráva to pošeptá lidem, kteří už nemohou vidět zlaté slunce. Zpívala o tom, co vítr vypráví potomkům, když přijdou nahradit padlé.

Trochu ztloustla v břišních partiích, takže záhy vysvitlo, že čeká dítě. Přesto nepřestala zpívat všude, kam přišla. Nedala se zastavit, zpívala všem a při každé příležitosti a když neměla s sebou kapelu, doprovázela se třeba na vypůjčenou kytaru. Zpívala v parcích, na nádražích, v hospodách, na soukromých oslavách. Zpívala jako pták, který může zemřít, ale nedokáže přestat zpívat.

Mladí znali její písně většinou zpaměti, hráli je na kytary u táborových ohňů a zpívali sborem, dívky to zkoušely do mikrofonů s amatérskými orchestry a snily o tom, že jednou budou taky tak slavné. Samozřejmě se jim to nemohlo podařit, nebyly čarodějky, ale stejně to zkoušely.

Opět padlo to slovo: čarodějka. V Kingtownu mělo velmi špatný zvuk. Každý věděl, co se dělo v Indiopolisu a Iron-city. Psaly o tom noviny, každé něco jiného, ale vždycky ošklivě. Kdyby se nad těmi informacemi člověk zamyslel, dospěl by k mnoha rozporům, ale většina obyvatelstva, zvlášť přistěhovalci, nebyli zvyklí přemýšlet. Ty řeči vzbuzovaly strach a odpor; věřili, že zlé čarodějnice chtějí podrýt autoritu státní moci a zničit jejich spokojený život, a zároveň že jsou podvodnice, které nic neumějí. Nikdo si nedokázal představit, co by se mohlo stát, kdyby se taková Renka zrádně zmocnila moci a začala je trýznit svými rozmary.

Kdosi vydal povídku Strašidelný dům; byla to fantazie, ale stručný popis jasně ukazoval na jedno velmi nepěkné místo: starý palác Dunbarů na jižním předměstí. Zřícenina Dunbarova paláce; od konce války tam nikdo nebydlel, všechna okna byla zatlučená prkny a vchody dokonce zazděné cihlami. Byl to soukromý pozemek, vstup tam byl zakázán a patřilo to podle papírů jakési realitní kanceláři; ale každý přece ví, že tyhle realitky jsou prodloužená ruka zločineckého podsvětí. Jackie Therlowe, dědic majetku Dunbarů, nechtěl mít s palácem nic společného a nabízel jej k prodeji, ale nikdo si netroufl tu ruinu koupit. Vyprávělo se o ní moc ošklivých věcí.

Většina lidí, kteří se tam kdy odvážili vstoupit, se vrátila bez problémů a vyprávěla, že tam není nic kromě spousty dlouhých prázdných chodeb, chátrajících sálů, různých trosek a harampádí. Ovšem čtyři skupiny se nevrátily vůbec a předpokládalo se, že se propadly do jiných rozměrů. Další se rovněž zamotaly v chodbách, ale dokázaly najít cestu zpátky a tvrdily, že palác je skrz naskrz prosáklý magií a tudíž plný mutantů, kteří se plíží po temných koutech a útočí na návštěvníky.

Nejvíc tu bylo pižďuchů a kozloňů, po plesnivých zdech lezly plátěnky; co bylo dost malé, se pokoušel ulovit zakocour, ale nestíhal. V opuštěných sklepeních občas napadl vetřelce šidloň a tvrdilo se, že kdesi hluboko pod domem se dokonce skrývá hnus. Pižďuši a kozloni nebyli nebezpeční, pouze rychle utíkali a skrývali se; plátěnky byly jedovaté, při dotyku způsobovaly popáleniny jako od kopřiv, které strašně svědily a šířily se po kůži; po dvou třech dnech ošklivé červenofialové skvrny zmizely, ale mezitím se rozlezly dál a člověk si málem rozškrábal kůži. Navíc, když se dostaly na hlavu, působily v tom místě vypadávání vlasů. Šidloň měl jedovaté žihadlo, po kterém celý člověk strašně otekl a tři dny se zmítal v horečkách; potom se postupně probíral, ale dobře mu nebylo. Zakocour byl velká žíhaná šelma a lidem se moudře vyhýbal; čím je nebezpečný hnus, nebylo jasné. A co se skrývá v dalších podzemních patrech paláce, nikdo nevěděl.

A ještě: všechny ty podivné tvory neviděl každý, hlavně ne ten, kdo je vidět chtěl. Zato se s nimi mohl setkat někdo, kdo do paláce vlezl, aby tam objevil něco z ukrytých pokladů. Ty bylo bohužel nutno obtížně hledat, což vyžadovalo vlézt do míst, kam by běžný člověk nevlezl. Přesně to udělali ti hrdinové povídky a taky na to doplatili; některé bodli šidloni, několik jich uchopilo chapadlo, neurčitý, velmi nebezpečný tvor. Zbývající byli jen popálení od plátěnek, ale radost jim to neudělalo.

Povídka oživila diskusi, co se skutečným palácem. Parcela, na níž stál, mohla mít velkou cenu, kdyby tam ta zřícenina nebyla, takže nejmoudřejší by bylo ji odstřelit. O což se samozřejmě pokusili, ovšem marně. Některé zdi spadly sice téměř samy, zato do jiných nedokázali minéři ani navrtat díry pro nálože, jen zbytečně polámali vrtáky. Jakou technologií, z jakého materiálu stavěli původní tvůrci? To neví nikdo, podle ošklivých drbů celý palác postavily čarodějky, v různých dobách a různé osoby. Možná by dokázaly taky opačný postup, jen kdyby chtěly.

A co horšího, všelijaké zříceniny stojí porůznu po celé zemi. Obvykle si nikdo nedal práci ani postavit k nim cestu, palác stojí uprostřed divoké džungle nebo na vrcholku skály, nikomu nepatří, nikdo v něm nebydlí a nemá žádné zařízení. Kdysi možná někomu sloužil, ale ten odešel a stavba prostě stojí a chátrá.

A škodí. Jak? Koncentruje energii. Součást takové stavby je pokaždé chrám či alespoň domácí kaple, plná historicky cenných a posvátných předmětů. Asi tam byly také obrazy a sochy zdobené zlatem a drahokamy, ale buď je někdo ukradl nebo jsou prostě... zasunuté. To je speciální technika, věci někam zmizí, ale jsou tam a mohou se kdykoliv zase objevit. Když je někdo umí najít a přimět, aby se vynořily. Taky to lze udělat násilím, když má hledač dost času a příslušné nástroje. Jenže taky na něj ze zdi může vyskočit něco zlého, co tam doposud spalo.

Nejnebezpečnější je samotná energie. Jsou předměty, které při doteku způsobují pozitivní posun, všeobecnou změnu k Dobru. Takový hledač pokladů se náhle zblázní, rozdá celý svůj majetek, potom chodí a otravuje ostatní, aby se taky polepšili. Obvykle zcela zhloupne, skončí v bídě a všichni se mu smějí, ačkoliv za to nemůže; to se pomstila některá čarodějka.

Je nesmysl, že prodchnutí Dobrem přináší nějaké pozitivní výsledky. Možná sám postižený je šťastný a spokojený, ale co chudáci jeho bývalí kamarádi? Nejen že takový člověk přestane krást, vraždit, podvádět a fízlovat, on je taky schopen klidně a s veselou tváří prásknout svoje společníky. Přestává pít, hrát hazardní hry a rozhazovat peníze s pochybnými ženštinami; co pak chudáci barmani, pasáci, krupiéři a exekutoři? Mají se jít oběsit?

Diskuse o čarodějkách se Draggonovi nelíbila. Kdo ji vůbec spustil? Proč? Všichni na ně už snad zapomněli, nikdo si nepřeje, aby se vrátily. Renka je poslední a nedokáže skoro nic z toho, co uměly dámy z Atanoru. Jenom zpívá. Jenže to její zpívání taky vytváří pozitivní energii.

Takže je potřeba jí zavřít hubu. Ne za něco, co provedla. Hlavně proto, aby se nestalo nic horšího. Aby se neprobudilo to, co spí ve zříceninách, aby lidé nezačali přemýšlet a ptát se.

„Už jsi vymyslel, jak se jí zbavit?“ zeptal se Draggon.

„Grass má jeden nápad.“

„Už zase Grass? Zatím nikdy mu nic nevyšlo!“

„Snad tentokrát si už dá pozor.“

Ten pán přiletěl jako docela obyčejný turista a nikdo si ho nevšiml. Ale byl to velmi důležitý pán, což se okamžitě ukázalo, jakmile se dal odvézt na předsednictvo vlády a předal tam svoje pověřovací listiny. Potom byl bez meškání ohlášen a uveden k Draggonovi.

„Smím vědět, o co se jedná?“ Monty se trochu potil už dopředu.

„O ty vaše volby, samozřejmě.“

Monty vzdychl. Ale neřekl nic.

„Podle vás, jak dopadnou?“

„Volby teprve budou. Pochopitelně nikdo nemůže vědět...“

„Pane ministerský předsedo! Snad jste udělal nějaké opatření, ne?“

„Tedy jistě, ale... přece nemohu...“

Důležitý pán si dovolil vzdychnout a nakrabatit obličej.

„Tak dobře poslouchejte, pane! Samozřejmě bych daleko raději vyjednával s někým... kýmkoliv jiným! Ovšem ta druhá varianta je jižanský princ. A toho skutečně za partnera nechci. To raději vás, i když jste úplně neschopný!“

Montymu jedna tvář zrudla, druhá zbledla, a...

„Jak můžete, pane?“

„Jsem tady proto, abych se ujistil o vašem vítězství.“

Tak Monty vypustil páru a zmlkl.

„Takže co?“

„Obávám se nejhoršího.“

„Aha. Jakou byste potřeboval pomoc?“

„Já vlastně vůbec... nevím, co udělat. Snad kdybyste mi dopřál trochu víc času... poradil bych se s panem Légerem a ostatními ministry...“

„Ovšem. Mohl bych s tím pánem hovořit já sám?“

„Jistě. Zavolám mu a...“

Důležitý pán se přestal zlobit a začal se usmívat.

„Děkuji vám za audienci, pane ministerský předsedo. Přeju vám co nejvíc úspěchů a doufám, že ty volby vyhrajete!“

„Jistě... vynasnažím se.“

„Dozajista. Potěšil jste mě. Jste přesně takový, jak jsem si představoval.“

Abner Léger se tvářil daleko méně vstřícně.

„Proč chcete mluvit se mnou?“

„Protože váš šéf je naprostý... konečně, vy ho asi znáte nejlíp.“

„Znám.“

„Nechcete být premiérem vy?“

„Nechci.“

„Proč?“

„Protože nejsem idiot. A nic mi neschází.“

„Výborně. Jste ochoten napomoci jeho vítězství.“

„Samozřejmě. Vždycky to dělám.“

„Fajn. Kdo je podle vás nejhorší překážkou vítězství?“

„Denis Baarfelt. Mistr, Bílý Mág... víte, o koho jde?“

„Vím. Další?“

„Princ Lera. Nebo ten, kdo se za něho vydává. Ten kluk z jihu.“

„Mistrův odchovanec?“

Léger jen přikývl.

„Další v pořadí?“

„To už bych musel chvíli přemýšlet. Asi Renka de Castignac.“

Důležitý pán mu věnoval spokojený úsměv. „Vidím, že si rozumíme.“

„A pak všechny ostatní čarodějky. Její cowen.“

„Už je tak dobrá?“

„Není tak dobrá jako byla Valérie nebo Terezka. Taky není její přímá žákyně. Používá převážně hudbu. Ale zlepšuje se.“

„Jak ji zastavit?“

„Dobrá otázka, těžká odpověď. Nevím.“

„Zabít?“

„Doufám, že to ještě jde. Nejsou s tím dobré zkušenosti.“

„Aha. To už je takhle daleko?“

„Nevím. Abych pravdu řekl, snažím se to nevědět.“

„Vyhýbáte se problému?“

„Vést válku s čarodějkou je nejhorší možnost.“

„A spojit se s ní?“

Léger neodpověděl. Možná přemýšlel, možná jen vyčkával.

„Proč jste se dal na naši stranu?“

Léger váhal jen pár okamžiků. „Nemám rád Baarfelty.“

„A oni vás?“

„No právě.“

„Aha. Takže lze předpokládat, že na svém stanovisku setrváte?“

„Dokud budu živ.“

„Výborně. Vsadím na vás.“

„Dík. Jak si to představujete?“

„Za každých okolností zabránit návratu čarodějek.“

Léger vzdychl. „No nazdar.“

Potom na sebe chvilku mlčky zírali. Až řekl Abner:

„Před časem jsem jednal s nějakým vaším... kolegou. Pokoušel se zajistit, aby vaši... odborníci získali tajemství, která ty holky mají.“

„Ano. To je jedna možnost. Druhá je zabránit, aby je nezískal nepřítel.“

„Tomu rozumím.“

„Jak jistě chápete, naši politiku ovlivňují různí... významní lidé. Představitelé hospodářských struktur. Lobbisté. Jejich požadavky bývají různé, někdy mohou být i protichůdné. Nebo v určitou dobu... prostě, ovlivňují nás a požadují, abychom jim vyhověli.“

„Jak důrazně to požadují?“

„Velmi.“

Abner chápavě přikývl. „Získat – nebo zničit?“

„V současné době zničit. Předešlé pokusy se nepodařily.“

„Aha.“

„Od počátku sem posíláme různé... odborníky. Obvykle neuspěli, někteří se dokonce nechali... převrátit. Vrátili se změnění, nebo se nevrátili vůbec. Postupně převládl názor, že to nepůjde.“

„Co?“

„Poslední události v Indiopolisu a Iron-city znáte, ne?“

„Ano.“

„Nechceme, aby se něco takového stalo i u nás.“

„Mohlo by?“

„Zaznamenali jsme řadu pokusů. Prozatím naštěstí neúspěšných. Nejsou to ti nejschopnější. Ale už jsme pochopili, co by se mohlo stát.“

Abner jen zavrčel. Neřekl radši nic.

„Na předměstí Kingtownu stojí taková stará zřícenina. Dunbarovský palác. Nikdo nedokáže narušit jeho strukturu ani natolik, aby zjistil, z jakého je materiálu. Vědci to nazývají základní hmota.“

„Základní kostru vytvořila vévodkyně Julie. Čarodějka číslo dvě. Tehdy. Po vzestupu Terezy číslo tři.“

„Měly hodnostní žebříček?“

„Nebyly žárlivé. Jednička byla Valérie, dvojka zpočátku Veronika. Později se rozhodla stáhnout a předat to Julii. Triádě Julie/Maryška/May-Britt, ačkoliv May byla mimo. Jejich vazby byly trochu složitější. Všechny byly sestry, Va a Vera jejich sestřenice. Jejich matka byla Baarfeltova sestra.“

„Možná se na to už někdo ptal, ale docházelo mezi nimi ke sporům?“

„Nevím o žádných závažných. Jejich děti se rvaly pořád, ale... dospělým stačily boje s nepřáteli.“

„Ano, chápu. Existovala nějaká nepřátelská čarodějka?“

„Jistě, v altisvětech. To byli ti nepřátelé.“

„Aha. Myslím, že chápu. O důvod víc, abychom je nechtěli.“

„Ohrožují vás?“

„Naši lobbisté nám dali jasný příkaz. Nedovolit, aby nás ohrozili.“

Abner pokrčil rameny a mlčel.

„Například kdyby se v našich krajích objevil někdo, kdo umí vytvořit tu vaši základní hmotu. Prý to není obtížné!“

„Není. Vyžaduje to znalost techniky a schopnost koncentrace energie. Asi by jí tam u vás bylo málo. Jo, a zapomněl jsem: přízeň Ochránců.“

„Kdyby se to podařilo, byl by to konec stavebního průmyslu. Milióny lidí by přišly o práci. Živitelé rodin, spotřebitelé a voliči.“

„Chápu.“

„Další problém: textilní průmysl. Vaši lidé chodili nazí a vytvářeli iluzorní oděvy. I ozdoby, a všechno. Nebo vůbec žádné. Kdyby se to rozmohlo, přišly by o práci další milióny lidí. Automobilový průmysl! Víte. jak získávají vozidla? Když vidí třeba v televizi něco, co se jim líbí, prostě to ukradnou, zkopírují a zas vrátí. Odpověděli by, že přece nikdo o nic nepřišel! A co duševní vlastnictví? Patenty, licence? Registrovaná značka! Na to úplně kašlou! A stejně si tu věc přestavějí podle svého, žádný kus není stejný jako jiný. Všechny jejich věci jsou prakticky nezničitelné, samy se opravují, nebo je předělá majitel. Podstatou našeho průmyslu je opotřebování a nový design, nutnost pořizovat nový model! Kdyby věci vydržely na věčné časy, tak...“

„Chápu. Pamatuji se.“

„Třeba pojištění. Hnací silou pojišťoven je obava z nemoci, stáří, smrti. Kdo se smrti nebojí, nepotřebuje se pojišťovat, jasné? Sám připouštíte, že některé čarodějky jsou prakticky nesmrtelné! Nikdo je nevystraší pohrůžkou zešedivění, vrásek, celulitidy... toho všeho! V kosmetickém průmyslu se točí miliardy! A to všechno by padlo, rozumíte?“

„Velmi dobře.“

„Odstraňují lidské chyby! Léčí závislost na alkoholu, drogách, dokonce na penězích! Závist a chamtivost, hnací motory společnosti! Dělají z lidí spokojené stádo, kterému stačí, když má plný žaludek...“

„To není tak docela pravda, ale...“

„To, po čem touží oni, nemá komerční význam. Zkrátka, hospodářství státu by se zhroutilo. Tomu je nutno zabránit.“

„Ano, chápu.“

„Je nejvyšší čas postarat se o tu holku. Už se dostala příliš daleko. Nic víc jí nesmíte dovolit. I kdybyste ji měli zabít.“

„To ovšem nebude lehké.“

„Poskytneme vám neomezené prostředky.“

„To není otázka peněz. Zatím nevím, co s tím udělat. Také chci, aby Monty Draggon vyhrál. Kdyby vyhráli jižané, zabijou mě.“

„Takže si rozumíme?“

„Zamyslím se nad tím.“

„Nežádám od vás závazný slib. Ale úspěch bychom ocenili.“

Léger se usmál. Poněkud smutně.

Důležitý pán se bez dalších problémů vrátil domů.

A Léger zavolal Grassovi.

Herbert d'Arnoisville seděl v hospodě a pil. Jeho depresivní nálada byla ještě horší než dřív.

Grass nahlédl, ale nepřihlásil se k němu. Naopak.

„Něco bych potřeboval, strážmistře.“ řekl poddůstojníkovi policie.

Strážmistr projevil ochotu udělat pro pána z hlavního štábu cokoliv.

„Toho kluka potřebuju zatknout. Pro nějakou formální závadu. Ale tak, aby se dopustil něčeho závažného. Třeba napadení policisty.“

„Napadení policisty je závažný přečin. Proč...?“

„Proto.“

Strážmistr přemýšlel. Vyhovět nadřízenému je jedna věc. Druhá dopustit se přehmatu. Pokud se o někoho zajímá pán z Města, nebude to bezvýznamný kluk. Kdyby měl třeba významné příbuzné, může se člověk zcela nečekaně ocitnout ve válce proti nějakému jižanskému rodu. Ovšem...

„Nechcete se stát vrchním strážmistrem?“

Chtěl. Ovšem z Grasse čišelo tolik zla, že se začínal bát.

„Nebo být přeložen do Iron-city? Do dělnické čtvrti?“

Tak si raději vybral. „Provedu, pane.“

Herbert zvedl oči. Dvojici strážníků viděl trochu rozmazaně.

„Jo, klidně. Sedněte si a dejte si jednu na mě!“

„Chceme vidět vaše doklady, pane!“

„Jo, jasně.“ sáhl do kapsy a podal jim svůj pas. Chvilku ho zkoumali.

„Falešný!“

„Pitomost. Zajistil mi ho jeden fajn chlápek z Kingtownu. Major Grass.“

Strážmistr se zamračil. „Neznám žádného Grasse! A ten pas je falešný!“

„Zavolejte mu. Sedí někde na ministerstvu nebo kde. Určitě ho znají!“

„Pojďte s námi na stanici! Pokud možno dobrovolně!“

„Ale jo, klidně. Stejně tady chcíp pes. Vrchní, zaplatím!“

Herbert vstal, ale zapotácel se, málem padl strážmistrovi do náruče.

„Pane! Vy máte zbraň!“

„Ne, proč? Akorát tenhle nůž – jako každej!“

„Ten nůž má skoro dvě stopy délky! Zakázaná zbraň!“

„Co blbneš? Co ty, který nosej šavle?“

„Okamžitě tu zbraň vydejte! A nepokoušejte se o obranu!“

„Hele, kdybych se chtěl bránit, tak na vás dva nepotřebuju žádnou kudlu! Vás bych srovnal holejma rukama!“

„Pane – nepokoušejte se provokovat!“

„Hele chlapi, přestaňte šaškovat! Co jsem vám udělal? O co vám jde?“

Druhý policista mu položil ruku na rameno a stiskl. Herbert se ohnal.

„Chcete si to rozdat? Vážně chcete?“

Strážmistr ho praštil odzadu pendrekem. Herbert zařval bolestí, ale rána nedopadla na hlavu, v poslední chvíli stačil uhnout a dostal ji do ramene. Otočil se; strážmistr se rozmáchl znovu, Herbert uhnul a když muž ztratil rovnováhu a padal, udeřil ho hranou dlaně do krku. Měl těžkou ruku; páteř zapraštěla a nešťastník si ustlal mezi stolky.

Druhý policista byl mladý, ještě nikdy neviděl smrt. Vyděsil se a začal ze všech sil pískat na služební píšťalku; při tom ustupoval dozadu. Herbert se naštval a šel po něm, ale to už dovnitř vpadlo dalších šest mužů. Vrhli se na něho; rozpoutala se divoká rvačka, Herbert rozdal ještě několik úderů rukama i nohama, ale samozřejmě ho přemohli. Rozbili při tom nějaký nábytek a všechno sklo v dosahu. A nikdo nezaplatil.

Herberta odvlekli na stanici. Pro chudáka strážmistra přijel pohřebák.

„Chcete ho vyslechnout sám, pane?“ ptal se seržant, který měl momentálně nejvyšší hodnost. Bylo na něm vidět, že by se případu rád zbavil.

„Ne. Nebylo by dobře, aby o mně věděl. Sepište s ním protokol a pošlete ho na městské komisařství. Kopii protokolu mi dáte.“

„Jistě, pane.“

Seržant byl přesně ten typ, jakého potřeboval. Protokol sepisoval dlouho, důkladně a způsobem, z jakého nikdo nebyl chytrý. Herberta zatím zavřeli do cely a při tom důkladně zmlátili. Postupně střízlivěl.

Grass vydal na komisařství ještě nějaké pokyny. Pak odjel do Kingtownu.

Renka se překvapeně otočila. „Cože?“

„Tvýho brášku zatkli za vraždu. V nějaký díře u Ironu.“

„Víš nějaký podrobnosti?“

Alice potřásla hlavou. „Teď to sem někdo volal. Telefonem. Anonym.“

Renka se zaklonila dozadu. Dřív mívala sedačku, teď pohodlné křeslo.

„Ano. Je v hluboké depresi. A v útlumu, asi mu dali nějakou drogu.“

Alice vyčkávala. Patřila ke štábu, obvykle dělala produkční, ale ochotně vykonávala jakékoliv úkoly.

„To je útok.“ řekla Renka.

„Kdo?“

Renka se mechanicky hladila po nafouklém břiše. Oči měla zavřené.

„Složitý útok. Herbert nemá nepřátele, takže asi na mě. Vyčkáme.“

„Nepodnikneš žádná opatření?“

„Koho znáš schopného, aby tam dojel a vyšetřil, co se stalo?“

„Můžu sama?“

„Jo, na tebe je spoleh. Ale dávej si pozor. Možná je to válka.“

Don Isidorio di Santa Clara byl úctyhodný muž. Uomo di rispetto. Že to zní hezky? Byl bohatý, vzdělaný, téměř ušlechtilý. Od doby, kdy se stal Renčiným milencem, se zabýval pouze počestnými obchody, převážně burzovními spekulacemi. Základní kapitál ovšem pocházel ze zločinů, to je bohužel pravda. A známosti v patřičných kruzích měl pořád.

Jeho vztah s Renkou byl komplikovaný. Miloval ji k zešílení; to kvůli ní se pokoušel změnit svůj život. Ona jeho? Milovala svoje zpívání. Občas měla chuť na sex; tehdy ho navštívila a užila si s ním. Když chuť neměla, jen ho uspala a dopřála mu nádherný sen. Krásnější než realita, takže byl šťastný. Občas mu šoupla do postele některou z kamarádek a přihlížela. Někdy pak napsala skvělou písničku, zvlášť po hodně divokých orgiích. Byla hodně smyslná, jinak citově chladná. Tvrdila, že její dítě je Isidorův potomek, ale mohlo to být i jinak. Ovšem on ji miloval, takže jí věřil.

Nebyla bezcitná stvůra. Byla čarodějka.

„Záleží ti na tom klukovi hodně?“ zeptal se.

„Je to můj bratr.“

„Do nedávna jsi vůbec nevěděla, že existuje.“

„Je to jinak. Zaútočili na mě. Vyhlašují mi válku, chápeš? Útok na jednoho člena klanu je útok na celý klan. Výzva k boji.“

„Dostaneme ho ven na kauci. Zdá se, že to byla jen nešťastná náhoda...“

„Ne. Byla to záměrná provokace. Ti strážníci tam přišli, aby ho donutili k něčemu neuváženému. A povedlo se jim to.“

„Víš to jistě?“

„Vím. Poslala jsem tam holku, která dokáže sehnat všechny drby z okolí. Tou dobou byl ve městě pán z Kingtownu, který jednal s policií. Svědci se shodují, že to byl významný, leč velmi nepříjemný člověk.“

„Máš tušení, kdo?“

„Popis sedí na Ashendena. Toho vraha Peta Crowryho.“

„To je Légerův zvláštní agent. Divný chlap.“

„Pro Légera pracuje jen dočasně. Jeho zájmem je obnovení Velkoněmecké říše. Pochází ze světa, kde Německo vládne všemu.“

„O co mu jde ohledně Herberta?“

„Herbertovi prozradil svoje úmysly. Taky mně. Odmítli jsme ho. Potřebuje se nás zbavit; a když mu to Draggon umožnil...“

„Takže je to na Draggonův příkaz?“

„Zkusila jsem spočítat svoje nepřátele. Monty Draggon je nejhorší. Budou volby, víš?“

„To jsi tak nebezpečná?“

Renka odvrátila hlavu a chvíli se dívala z okna. Hladila si břicho.

„Nejsem nebezpečná. Už ne. Těším se na to maličké.“

Dona Isidoria ovládly prudké emoce. Na dítě se těšil snad ještě víc.

„Jsem unavená.“ řekla Renka, „Chtěla bych si odpočinout.“

„Odjedeme někam pryč!“ vykřikl nadšeně, „Někam do ciziny...“

„Ano, někam odejdu.“ souhlasila, „Ještě nevím kam.“

Zachvěl se. Taky slyšel o místech jako je Líheň na planetě Lucii, kde se rodí děti caanů. Jestli Renka odejde tam, už ji nikdy neuvidí.

„Neboj se,“ řekla mírně, „Zůstanu v tomto světě. Doufám.“

Odvrátil hlavu. Nechtěl, aby viděla jeho slzy.

Pozvánka byla psaná zlatým písmem, ale bylo to ve skutečnosti předvolání. Když je někdo předvolán k premiérovi, očekává se, že přijde. Pokud se nechce dostat do ostrého konfliktu se státem.

Renka se dostavila. Elegantně, leč střízlivě oděná. Nějaký poddůstojník prohlédl její pozvánku a pak ji dlouho vedl chodbami a po schodištích, až zaklepal na jedny dveře a vpustil ji dovnitř. Byla to prázdná kancelář se stolem a dvěma křesly, zasklenou knihovnou a skříní. Na obou stranách vedly dveře do dalších kanceláří.

Pak se ty dveře otevřely a v nich stanul Monty Draggon. Chvíli nehybně stáli proti sobě a prohlíželi se. Vypadal podstatně hůř než na oficiálních portrétech. V dokonalém obleku, s pleší a brýlemi, v nezdravě ztloustlém obličeji kamenně chladný úsměv.

„Posaďte se!“ pokynul jí ke křeslu. „Jsem rád, že vás mohu konečně osobně poznat. I když zrovna nepatřím k vašim obdivovatelům.“

„To je škoda,“ řekla Renka a usedla: „Já k vašim taky ne.“

Monty sundal brýle a pozorně si ji prohlížel. „Zpíváte písně, které se za jistých okolností dají vykládat jako kritika vlády. Dokonce je sama píšete. Domníváte se, že to je od vás hezké?“

„To nevím. Ale zpívat musím. Je to moje práce – a taky poslání. Lidem se to líbí.“

„Lidé mají většinou špatný vkus. Mně se vaše písničky zdají nudné a bez vtipu. Miluji klasickou hudbu, to možná víte. Ne vaše kočičí mňoukání.“

„Vydala jsem také desku s klasickými skladbami.“

Monty se zamračil. „Ale s určitými... neobvyklými prvky.“

Měl pravdu. Ve skutečnosti přesně okopírovala původní znění, a vytvořila zvuk za pomoci svých nástrojů. Určitě to věděl. A nebyl takový znalec, jak se snažil předstírat. Na tom ovšem vůbec nezáleželo.

„Docela obratně předstíráte, že nemáte strach. To se mi líbí. Měla byste se bát. Kdo vstoupí do těchto míst, musí se podřídit mému přání. Nebo se dát se mnou do boje. Chystáte se bojovat?“

Renka neřekla nic.

„Já se chystám prokázat vám dobrodiní. Nezasloužené dobrodiní.“

Opět neřekla nic, ale lehce se uklonila.

„Nezajímá vás, jaké?“

„Zajímá.“

„Znáte Herberta d'Arnoisville?“

„Ovšem.“

„Je to váš bratr, tuším.“

„Syn mé matky.“

„Momentálně je ve vězení. Povolal jsem vás jako jeho nejbližší příbuznou, neboť jeho otec i matka jsou tuším... na onom světě. Možná bychom se mohli domluvit, co udělat pro toho ubohého mladíka.“

Renka přikývla.

Draggon otevřel desky, které si přinesl.

„Tohle je policejní hlášení. Naši strážníci prováděli rutinní kontrolu dokladů. Váš bratr nebyl z ničeho obžalován, dokonce neměli ani podezření. Přesto se vzpouzel a dokonce zabil jednoho z poddůstojníků.“

„V sebeobraně.“

„Zcela bezdůvodně! Jedná se o jasnou vraždu, slečno!“

Renka neřekla nic, jen potřásla hlavou.

„Za vraždu policisty je trest smrti. Zákony jsou jasné a platí pro každého!“

„Chápu.“

„Ovšem existuje jistá možnost. Nechcete vědět, jaká?“

„Chci, samozřejmě!“

Montymu se už nějakou chvíli potila pleš. Sundal brýle a čistil si je.

„Předpokládalo by to určitou vstřícnost z vaší strany.“

„Jakou?“

„Věci by napomohlo, kdybyste se vzdala veřejného vystupování.“

„Ne.“

„V tom případě váš bratr zemře.“

Rozhostilo se dlouhé mlčení.

Monty věděl, s kým jedná. Čarodějka není bezbranná. Může zajatce osvobodit, snad dokonce zničit celé vězení. Může svědky zabít či vyděsit natolik, že zapomenou i své jméno. Může udělat mnoho věcí. A kdyby skutečně jejího bratra zabili, může zabít každého, kdo se do věci zapletl. Nastala by dlouhá a velmi krutá válka. Tím horší, že věc není jednoznačná.

A navíc: není sama. Má přátele a příbuzné; bojovat s ní by mohlo znamenat poskytnout záminku jižanům, aby se do toho pletli. Důvod? Jakýkoliv. Monty věděl, že v politice příliš nezáleží na tom, co se skutečně stalo. Brzy se do sporu vmísí novináři, budou slídit, pátrat a žvanit; přihlásí se svědkové a povedou nepříjemné řeči. A až bude situace nejhorší, princ z jihu vyšle svoje assassiny. Kruté a nelítostné...

Ale ještě je možno tomu zabránit.

„Ještě je možno tomu zabránit.“ řekl nahlas.

„Když přestanu zpívat.“ řekla Renka.

Monty se konečně spokojeně usmál.

„Ale já nemohu žít bez zpěvu!“

„Ale děvenko! Je spousta věcí, bez nichž se dá žít.“

„To je tvrdá podmínka! Tvrdší než tvoje srdce, Monty Draggone.“

„A ty máš v rukou život svého bratra.“

Sklopila hlavu. Mýlil se, nebo se skutečně v jejích očích zaleskly slzy?

„Podmínky?“ zeptala se.

„Oznámíš veřejně, že přestáváš zpívat a uchyluješ se do ústraní. Důvod si najdeš snadno – třeba to tvoje těhotenství. Vyrostla jsi v klášteře, můžeš se tam přece vrátit. Lidé to určitě pochopí.“

„A Herbert?“

„Bude propuštěn na kauci a bude mu umožněn odchod na jih.“

„Co když ne?“

„Nevěříš slovu ministerského předsedy Arminu?“

„Mnoho těch, kteří uvěřili, na to doplatilo.“

Montymu zaplály uši vztekem, ale opanoval se. „Říkám ti, že tvého bratra propustím! A když to říkám, je to pravda!“

„Já vím. Ale máš podřízené. Co když se stane nějaké neštěstí a Herbertovi se náhodou přihodí něco zlého? Ty za to nebudeš moci a pachatele nepochybně přísně potrestáš – ale neštěstí bude hotovo.“

„Chápu. Co tedy navrhuješ ty?“

„Propustíš mého bratra. Až se dostane na jih, dá mi vědět. Za hranicemi už tvoje moc neplatí, tam ať si poradí sám. Pak přestanu zpívat.“

„A záruka?“

„Moje slovo.“

„Já mám věřit tvému slovu, když ty nevěříš mému?“

„Já jsem nikoho nezradila.“

Monty zrudl jako krocan, pak zbledl, pleš se mu zpotila. Vyskočil a začal vztekle řvát: „Ty couro z ulice, ty myslíš, že nějaká hopsanda ze šantánu mě bude urážet? Dám tě pověsit i s tím tvým mizerným bráškou!“

Renka se jen ušklíbla: „Zkus to!“

Monty se přece jen uklidnil. „Nedoporučuji, abys ještě jednou zkoušela mou trpělivost! Mohla bys na to ošklivě doplatit, pamatuj si! Dobře, přijmu tvoje podmínky. Jen ještě toto: v životě nesmíš nikomu prozradit, co jsme tu dohodli. Ani svému milenci, ani bratrovi! Tvůj odchod ze scény je čistě tvoje rozhodnutí, jasné?“

Zaváhala. „Jsou minimálně dvě osoby, které o tom vědí. Jedna je Bůh. Toho se možná nebojíš, ale ujišťuji tě, že trestá každé zlo. Druhá je syn, který se mi brzy narodí. Tomu nebudu nic tajit.“

„To je v pořádku. Než tvůj syn bude dospělý, uplyne mnoho času.“

Renka vstala. „Myslím, že to je vše, co jsme si měli říct.“

„Sbohem. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“

Renka vztáhla ruce dlaněmi k němu. „Sbohem, Monty Draggone. Pamatuj si: od této chvíle leží mezi námi krevní msta, neboť jsi urazil mne i můj rod.“

„Nebojím se. Ještě něco?“

„Ano. Proklínám tě! Proklínám děti, které by se mohly zrodit z tvé krve; proklínám vše, čeho se dotkne tvá ruka. Proklínám tě, aby se žádné z tvých přání nesplnilo, aby se tvá práce nedařila a abys nesklidil úrodu ze semene, které vložíš do země. Proklínám tě, abys do konce života nepocítil žádnou radost ze svých činů. Proklínám tě, aby tvoje skutky pohltil zmar, aby zplaněly a nepřinesly plody, abys se smutkem uléhal a se smutkem vstával. Abys ráno říkal: Kéž by už byl večer! a večer: Kéž by už bylo ráno!“

Ušklíbl se: „Trochu pozdě. To všechno cítím už od války.“

Přimhouřila oči: „Pak ti přeju dlouhý život.“

Na to se otočila a beze slova odešla.

Sotva opustila místnost, vstoupil bočními dveřmi Abner Léger.

„Neměl jsi dovolit, aby předala krevní mstu svému synovi. Až udrží v ruce zbraň, zabije tě.“

„To bude trvat nejméně patnáct let. Za tu dobu se hodně změní, Abnere.“

„Nezmění se nenávist čarodějky. Proklela tě; to bývá nebezpečné.“

„Nebojím se jejího prokletí ani ničeho podobného. Už mě proklelo tolik všelijakých lidí! Nebojím se jí, ani kdyby to prokletí pronesla před svými kamarádkami a píchala při tom špendlíky do mé loutky.“

Abner Léger jenom povzdychl.

Herberta nepropustili. Stalo se tohle: do jeho cely přišel Grass a aniž by se na cokoliv ptal, nařídil ho propustit. Strážní samozřejmě uposlechli. Grass ho naložil do auta a okamžitě vyrazil k hranicím; po celou cestu si přátelsky povídali a Herbert děkoval za záchranu. Hranice přejeli na mostě v Sun City; tam ho Grass vysadil a okamžitě se vrátil do Kingtownu.

A doporučil: „Hlavně o tom nikomu nic neříkej!“

Herbert ochotně uposlechl.

Renka položila telefon. Chvíli mlčky zírala před sebe do zdi. Pak vyslala impuls, kterým přivolávala Alici.

„Posaď se!“

Alice už od začátku očekávala něco zlého. Renka ji nikdy nevyzývala, aby si sedla. Tentokrát dokonce bylo kam, vše bylo dokonale uklizené.

Sedla si, ale čekala nepříjemnosti. Dokonce věděla, od koho pocházejí. Všichni věděli, že Renka byla na koberci u Draggona.

Renka řekla: „Odcházím.“

„Na jih?“

„Do kláštera. Budu tam mít klid a dokonalou péči...“

„Rozumím. Kdy se vrátíš?“

„Nevrátím se.“

Alice se zatvářila nechápavě. Bleskově promýšlela různé varianty.

„Bar U Štěňat ti nechám. Od teďka jsi jeho šéfka.“

„Mně?“

„Jsi nejschopnější, koho znám. Doufám, že to zvládneš.“

Alici se začaly po zádech převalovat vlny horka a mrazu. Samozřejmě by to zvládla, ale potřebovala někoho, kdo by za ni přebíral odpovědnost. Věděla, že od teďka se na ni soustředí pozornost všech nepřátel. A těch je!

„Don Isidorio s tím souhlasí?“

„Ještě to neví. Ale bude souhlasit.“

Alici lítaly hlavou myšlenky. Byla by moc ráda, kdyby je Renka vnímala. Snad ano, snad si to ještě rozmyslí a zachrání mě...

Alice byla jedna z prvních, koho Renka získala. Tehdy studentka, celkem hezké, dost průměrné děvče bez výrazných ambicí. Ani si neuměla představit, co by chtěla v životě dělat. Žádný génius, ale dost schopná při kšeftování. Asi by s něčím obchodovala.

Renku zajímala pouze hudba. A magie, samozřejmě, ale tu také propojovala s hudbou. Zvlášť ji nezajímaly peníze; když zjistila, že žádné nemá, vydala další desku. Ačkoliv neměla žádné výrazné potřeby, existovala černá díra, v níž mizely jakékoliv částky: penězovod, jehož prostřednictvím financovala akce jihu. Přes Monroesovu banku i jinak, to Alice věděla. Stejně si počínali všichni starousedlíci, považovali to za svou povinnost.

Alice se osvědčila jako zdatná produkční. Sama desky nevydávala, jednala s výrobci a nechávala si provizi. Občas prodala nějaké nahrávky načerno. Měla přirozený cit pro hudbu, hrála alespoň natolik, aby dokázala rozeznat, co se bude líbit. Měla kontakty na výrobce ozdob a šperků, módní návrháře, majitelky butiků a leccos dalšího. Měla přepychový byt v centru a krásné auto, nějaké peníze v bance a spoustu v různých firmách. Ovšem všechno to dělala tak jaksi pololegálně, pod blahovolnými křídly své paní. Rozhodně nechtěla začít podnikat na vlastní pěst a vykazovat obchodní bilanci.

Taky byla různými způsoby zapletená do obchodu se sexem. Také pod laskavými ochrannými křídly. Když se setkaly, byla to středně hezká, poněkud ostýchavá dívka, která sice toužila mít spoustu milenců, ale rozhodně nechtěla, aby se o tom kdokoliv dozvěděl. Obvykle se nechala pobízet Barbarou, nyní Lady Therlowovou. Měla ráda, když to mohla svést na jiného.

Renka měla sex ráda, s chlapci i dívkami. Ještě raději je sledovala. Taky Alici co nejdřív svedla a potom vnutila mnoha klukům. Vylepšila jí fasádu, samozřejmě, udělala z ní oslnivou krasavici. Odstranila zábrany a dovolila jí realizovat všechny svoje nápady. Když poprvé předváděla striptýz, strašně se styděla, ale moc příjemně. Když si pak nechala vyzdobit tělo tetováním a piercingy, stalo se pro ni svlékání rozkoší. Postupně si zvykla tančit mezi diváky a nechat se osahávat, jako první zkusila obtěžovat některé muže tak dlouho, dokud si nelízli. A po půlnoci ráda předváděla na jevišti sex s chlapci, kteří se jí líbili.

Rence se to líbilo a chválila ji za to. Ještě víc, když začala zapojovat do hry další kamarádky, později i turistky. Ty to bavilo maximálně, kvůli tomu sem mnohé přijely. Barbara tehdy vlastnila cestovní kancelář; nikomu neslíbila, že bude v Arminu moci beztrestně dělat vše, co by nesměl doma, ale rozkřiklo se to pozoruhodně rychle. Hodně napomáhalo, že dívky mohly vystupovat pod cizím jménem a rychle měnit vzhled, takže se rodiče a přátelé doma nic nedozvěděli. Některé za to, aby mohly předvádět striptýz, případně se nechat obdivovat při orgiích, byly ochotné i platit. Ty peníze samozřejmě strčila do kapsy Alice, a Renka? Jen se smála.

Jedna z podmínek volného sexu je, že nesmí mít nežádoucí následky. Renka nebyla císařovna Diana a netrvala na tom, aby z každého sexu hned vzniklo těhotenství; znala bylinky, které fungovaly jako antikoncepce. Alice se spojila s několika dalšími a otevřeli si malou výrobnu; vyráběli bylinkovou kořalku, pilulky a dokonce žvýkačku, která taky měla antikoncepční účinky, ale zelenaly po ní zuby. Úspěch byl velký; když chlapec postřehl u dívky zelené zuby, hned vytušil, že se nebude příliš vzpouzet.

Alice měla spoustu kamarádů a kamarádek a dokázala jim dodat dobré nápady. Na její popud se vžilo, aby mladí slavili svátky, narozeniny a lecjaké slavnostní příležitosti striptýzem, případně orgiemi. Stydlivým či váhajícím dodala odvahu alkoholickými nápoji, ochucenými různými povzbuzovadly. Recepty dodala Renka; protože z účastníků zábav vysávala energii, byla by ty přípravky rozdávala zadarmo, ale Alice jí vysvětlila, že přistěhovalci si váží věcí tím víc, čím víc za ně musí zaplatit. Takže účtovala za všecko vysoké částky a lidé byli tak hloupí, že platili.

Typická oslava vypadala tak, že oslavenec pozval všechny svoje přátele do baru a zajistil jim místa vpředu. Pokud to byla dívka, tančila jako první a s největší parádou. Pak už se samozřejmě neoblékla, zůstala po zbytek času nahá a vychutnávala si zvláště ploužáky, aby se mohla tisknout k partnerům a nechat se mazlit. Poté se svlékali další, někdy podle stanoveného pořadí, jindy zcela živelně. Večer vrcholil po půlnoci orgiemi, do nichž se zapojil kdokoliv, kdo byl při tom.

Alice navrhla (a sama dodržovala), aby dívka v rámci oslavy vystřídala tolik partnerů, kolik má let. Někdy to nezvládla najednou, takže se oslavy protáhly na několik dní, ale to bohatším tolik nevadilo. Padl návrh poskytnout velmi mladým dívkám úlevu, ale rozhořčeně odmítaly, právě ty byly nejdivočejší. Muži to měli těžší, obvykle jim síly došly daleko dřív.

Praví domorodci, pokud vůbec do baru přišli, byli střídmí a uvážliví, moc nepili a vždy se ovládali. Veškerá šlechta, kterou jste tam mohli potkat, byli přistěhovalci a svoje zvyky předstírali ze zištných důvodů. Turisté se mohli přetrhnout, aby byli přijati mezi ně, platili jako mourovatí a ještě se podrobovali všemožným ponižujícím obřadům. Pokud náhodou někdo zaváhal, vymyslela Alice jednoduchou větu: „Však uvidíme, křehotinko, kolik vydržíš! Za chvilku budeš škemrat, abysme tě pustili!“ Po takové výzvě byla i nejhodnější holčička ochotná snést cokoliv.

Když uvažovala, čím ještě vylepšit program, vzpomněla si, že za časů císařství se lidé pomalovávali. Teď taky, ale sami podle vlastního vkusu, což není ono. Správná legrace začne, když si holka po svléknutí lehne kamarádům na stůl a navrhne, aby si na ni malovali, cokoliv chtějí a kamkoliv jim napadne. Musí to být kvalitní barva, aby dlouho vydržela; Renka navrhla recepturu a Alice zajistila výrobu. Jako první to předvedla na sobě, když oslavovala ona, kamarádi správně pochopili a pak už to jelo vždycky. Naznačila, že malovat se nemusí pokaždé štětcem – větší plochy je lépe dělat rukama a pořádně vetřít do kůže. Kluci s sebou neustále nosí štětec, vhodný na jemnější práci, třeba na obličeji. Nebylo stanoveno, co s hlavou; Alice se s rozkoší nechala holit, hosty k tomu však nenutila. Občas se zábava ovšem zvrhla a někdo navrhl použít násilí; Alice to mohla utlumit, ale proč by to dělala? Radši poradila, případně jim půjčila nástroje.

Samozřejmě, bar U Štěňat měl obchodní úspěch. Ostatní majitelé záviděli a snažili se přiživit; cokoliv Alice vymyslela, okamžitě napodobili. Rence to bylo jedno. Přesto existoval důležitý rozdíl: ti ostatní neměli čarodějku, jejich aktivity byly pouze zištné. A často pochybné.

Když třeba Alice vymyslela soutěž o nejmladší striptérku, stanovila Renka podmínku, že musí být sexuálně aktivní a skutečně toužit předvádět se před slintajícím davem. Odmítala nějaké děti, které nevěděly o co jde, nebo je někdo donutil. To dokázala snadno zjistit v mentálním spojení. Pokud zjistila nějaké váhání, poslala holku okamžitě domů. A pokud postřehla stopu jakéhokoliv nátlaku, byla na pachatele velmi nepříjemná. Ostatní šéfové barů si s tím starosti nedělali, ani to nijak nedokázali poznat.

Nebo si nějaká zákaznice přála být při orgiích oslepena a stát se bezmocnou hříčkou rozvášněných samců, aniž se mohla bránit nebo odhadnout, co ji čeká. (Ještě častěji to objednali pro kamarádku přátelé jako půlnoční překvapení). Renka to zvládla snadno. Jiní museli oběti oči složitě zavazovat či zalepovat, čímž zcela pominul moment překvapení.

Možná vás překvapí, že je řeč převážně o ženách. Renka byla vychovávána v matriarchátu, muže považovala hlavně za tupé vykonavatele svých příkazů. Vyjma osob z kasty bráhmanů či bojovníků, ovšem těch bylo málo a zřídka se do podobných zábav zapojovali. (Abychom jim nekřivdili: někteří velice rádi a pak se měnili v tím větší hovada. Zcela záměrně.) Alice nepovažovala kastovní příslušnost za rozhodující a pokud se chlapi měli zájem pobavit, ochotně vyhověla. Třeba za malý (větší) úplatek.

Ovšem největší hovada (muži i ženy) stejně časem přešli ke konkurenci. V blízkosti Renky se obvykle necítili jistí, byla příliš nebezpečná. Mnozí se čarodějek obávali a nechtěli, aby jim sondovala mysl, kdoví co by se na ně dozvěděla. V jiných barech to nehrozilo, a hlavně ať udělali cokoliv, dalo se to vždy vyřešit penězi.

U Štěňat se průsery stávaly málokdy. Alice (i ostatní) si mohli být jistí, že když bude nejhůř, Renka to vždy nějak vyžehlí. Teď si bude Alice muset žehlit svoje průšvihy sama.

„Teď si budeš muset žehlit svoje průšvihy sama.“ řekla Renka.

Alice se rozbrečela. Padla jí kolem krku a bulila jako malá holka.

Renka s ní jemně, téměř něžně spojila mysl. Uklidnila ji a potom předala vše, co v posledních dnech zažila. A zároveň provedla korekci jejích problémů a depresí.

Takže když ji propustila, Alice už věděla, že situaci ničím nezmění.

„Nojo – ale kdo bude hrát?“ lekla se.

„Nějakou dobu vydržíte s nahrávkami, co jste udělali. Potom si budeš muset nějak poradit sama. Samozřejmě, svoje nástroje si odnesu.“

Neříkala pravdu. Alice dokonce věděla, co udělá: odnese je zpátky do té obrovské zbrojnice, která se nachází mimo tento svět. Až za sebou zapečetí vchod, už tam nikdy nikdo nebude smět vstoupit.

Leda by přišla nějaká další čarodějka.

„Zůstane ti všechno, co jsem tě naučila.“

To byla pravda. Alice uměla vysílat impuls k orgiím, ovládnout mysl člověka mírně pod vlivem, vařit různé lektvary. Na předloktí a na hlavě měla vytetované jantry, jejichž aktivací mohla způsobit různé změny.

Jak tak uvažovala a vzpomínala na rozhovor Renky s Draggonem, začal v ní zvolna narůstat vztek.

„Jak se mu pomstíme?“

„Nepomstíme se. Necháme to tak.“

„Dobře, tys to slíbila. A on splnil slovo a propustil tvého bratra. Ale já jsem neslíbila nic a mám se za co mstít!“

„Dobře, ale bude to tvoje vlastní válka. Já mu neublížím!“

„A co potom? Až porodíš a odpočineš si? Nebudeš se chtít vrátit?“

„Uvažovala jsem o tom. Ne, nevrátím se. Zůstanu v klášteře.“

„To se vzdáš své hudby?“

„Ani nevíš, kolik se v chrámech hraje a zpívá. Naučila jsem se vytvářet hudbu, o jaké jsem dřív neměla ani zdání. Než vyzpívám všechno, co bych si přála, uplyne spousta let.“

„To už budeš zpívat jenom andělům?“

„Nevím, co přinese budoucnost. Ale docela se na ni těším.“

Alice sklopila oči. „Já už taky.“

Lhala – a obě to věděly.

Velmi znepokojen byl Manuel. Kdysi gangster, nyní velitel ochranky. Don Manuel! Přezdívkou El Diablo jej nazývali už jen nejbližší přátelé a holky při sexu, když jim pořádně dal do těla. Přestal pít, nepotřeboval drogy, už ani nekouřil. Zato se naučil vytušit nebezpečí a okamžitě zabít každého, od koho mohlo pocházet. Mrtvolu ukrýt a nikomu nic nehlásit.

Stejně jako Alice, i on přišel během času ke slušným penězům. Na rozdíl od ní je měl uloženy opatrněji a spolehlivěji. A hodlal je rozmnožit, až se mu naskytne vhodná příležitost. Opět bez veřejné kontroly.

Zatím ovšem pouze vyčkával.

„Budu vám vyprávět o jednom malém nenápadném ptáčku. Ten ptáček se vylíhl malý a slabý – nikdy nepocítil sílu a rozmach orlích perutí, ani neměl touhu vznášet se jako král vzduchu v nezměrných výšinách. Chtěl jenom svobodně létat světem a vesele zpívat; těšilo ho, když se jeho zpěv líbil lidem, aby na chvíli ustali v práci a vzhlédli k modré obloze, aby ho spatřili. Malý ptáček nikdy nikomu neublížil, chtěl dávat všem pouze radost a lásku; nebyl orlem ani havranem, který straší lidi černými perutěmi a skřeklavým hlasem. Přesto přišel zlý lovec, který na toho malého ptáčka vystřelil a poranil mu křídla, takže už nemohl létat k modrému nebi a jeho hlas dozněl.

Labuť zpívá, když umírá. Člověku je o to hůř, že může zpívat, ale nemůže zemřít po posledním tónu...“

Toho večera bylo U Štěňat podstatně víc lidí, než kdykoliv jindy. Chlapci a dívky se tlačili všude pod pódiem, málem tam nebylo k hnutí. Neznámo proč přišli někteří významní kamarádi: třeba Sandra Greenbayová, Barbara Therlowová a další. Taky někteří, co tam chodili často a každý je znal, jako Rudi Gisborn a Giselle Lenormandová. Když je kdysi Sandra pozvala na oslavu narozenin, byli to docela obyčejní přistěhovalci a neměli snahu být čímkoliv jiným. Od té doby v podstatě patřili k zařízení.

„Nepřišla jsem mezi vás, abych cokoliv získala. Vše, čím jste mne obdařili, nepatří mně. Od této chvíle nebude na světě nic, co by mi patřilo. Tiše odejdu a už nikdy se mezi vás nevrátím!“

„Ne!“ řval don Isidorio di Santa Clara, „Já nesouhlasím, rozumíš? Proč, z jakého důvodu chceš odejít? Co jsem ti udělal tak zlého, že bych měl být opět sám? Komu jsem ublížil tak strašně, abych byl takto ztrestán? Proč mám žít bez tvého úsměvu, bez tvého hlasu, bez tvé vůně? Proč už nesmím cítit v rukou teplo tvého těla? Proč, proč?“

„Musí to být.“ řekla Renka.

„To už ani neuvidím svého syna?“

„Možná ti ho někdy přivedu ukázat. Ale zatím...“

Padl před ní na zem a plakal.

Toho večera se Rudi Gisborn opil jako zvíře. Giselle ho podpírala, avšak taky měla leccos upito. Mnozí soudili, že při své úrovni se ani nedokážou otrávit alkoholem. Jistě, dokázali.

„Pomstím se!“ prohlásil Rudi, pokusil se stát pevně na nohou a vzhlížet ke hvězdám, „Přísahám, že se pomstím!“

„Jsem pro,“ souhlasila Giselle, „Jak konkrétně?“

„To je fuk. Třeba se dám do služeb prince Lery!“

„V těch už dávno jsme. Jenže náš laskavý pán se ještě nesnížil k tomu, aby na nás obrátil svůj vznešený zrak. Nebo tebe si už všiml?“

„Asi jsme ho ještě nepřesvědčili, že máme patřičný význam. Neudělali jsme nic, co by jeho pozornost upoutalo!“

„Co s tím uděláme?“

„Prostě ho přivedeme na trůn! Chci, aby se stal císařem!“

„A ty budeš velitel jeho gardy? Něco jako pretorián?“

„Správně! Pretoriánská garda! To bude naše práce!“

Gisborn se zapotácel a kdyby ho nezachytila, byl by upadl. Ale řekl:

„Přísahám hvězdám! Ti o nás ještě uslyší!“

Jak ti bylo, princezno z Castignacu, když jsi kráčela po prašné cestě ke klášteru Nemilosrdných sester, když jsi bušila na jeho bránu a procházela kolem soucitně se tvářící fortnýřky? Co táhlo tvojí hlavou, když jsi odkládala světský oděv a přijímala znovu bílé roucho řeholnice? Co zbylo z tvé slávy a moci, co zůstalo z miláčka davů? Jak dlouho bude trvat vzpomínka na malého zpěvavého ptáčka, kterému padla špatná sudba?

Zůstal ti syn. Až se naplní čas, narodí se z tvého lůna chlapec, kterému dáš jméno Raoul. Celé dětství stráví ve zdech kláštera, bude si hrát s ostatními dětmi, které tu žijí a vnímavými smysly vstřebávat atmosféru tohoto místa. Zlé a kruté stařeny, nenáviděné celým světem přistěhovalců, mu budou laskavými a vlídnými babičkami. Jejich tvrdé ruce budou hladit jeho hlavu, nenávistné hlasy předčítat pohádky. Nepochopí, proč jeho přítelkyním říkají Nemilosrdné sestry. A až jednou jejich tváře ztvrdnou nenávistí a zlobou, i chlapcova tvář se zatvrdí – a jeho dětské ruce sevřou zbraň. Až pochopí, proč se jeho matka musela ukrýt do těchto míst, hluboko v mysli se mu ozve hlas, opakující do nekonečna jediné slovo: Pomsta!

Ale nyní Renka poklekla před křesly, v nichž sedělo jedenáct starých žen s tvářemi rozmrzelých supů. Abatyše mlčky vyslechla její hlášení o všem, co se událo venku. Pak kývla svojí berlou.

„Vykonala jsi velké dílo, sestro. Je nám líto, že tvoje práce musela být ukončena předčasně. Provinění tvého bratra bylo pouze záminkou; nyní už ví, za jakou cenu byl vykoupen jeho život, je naplněn hněvem a přísahal, že ti, kdož ho zradili, zemřou jeho rukou.“

Renka k ní zvedla oči. „Vše bylo tedy zbytečné? Opět někdo touží po něčí krvi? Bylo zbytečné učit lidi míru a lásce?“

„Není míru a lásky, dokud je mezi lidmi nevyřešená msta.“ povzdychla si abatyše, „Až nebude nepřátel, nadejde opět čas hlásat lásku. Tys učinila dobře, že jsi mladé lidi z řad přistěhovalců učila žít v míru. Ale sama již vidíš, že jsi nemohla zvítězit, neboť síly zla byly příliš mocné. Je třeba vrátit Satanu Ďáblovi rány, které nám způsobil.“

„Nevzdala jsem se boje, matko.“ odpověděla Renka.

„Sestra Amelie před čtrnácti dny odešla,“ ukázala abatyše na dvanácté křeslo, „Její místo je prázdné a čeká na sestru, která bude hodna vzít do ruky její berlu. Je tvoje, dcero. Budeš jednou z nás; a až mne Pán povolá ke svému soudu, přeji si, abys byla mojí nástupkyní. To je má vůle!“

A všechny ostatní stařeny na souhlas kývly svými berlami.

Renka se vztyčila. „Já – do čela řádu?“

„Tak!“ zdůraznila abatyše, „Naše nenávist je možná větší než tvoje; ale je stará a naše rány už nebolí. Tvoje rána bude bolet ještě dlouho. Proto tvá pomsta bude mocnější, než by mohla být naše. Přeji si, abys to byla ty, kdo nás povede k vítězství...“

Tak Renka vystoupila ke křeslu a pevnou rukou uchopila opuštěnou berlu.

„Ve jménu Boha Pána a Vládce,“ řekla, „Nechť se jeho vůle vyplní.“

Monty Draggon zahájil finální fázi své volební kampaně. Nedělal to sám, měl na to lidi – hodně ochotných lidí. Plakáty s jeho tváří olepili všechny sloupy a nároží, prodejní pisálci jej chválili ve všech novinách a umělci, kteří se nestyděli znemožnit před širokou veřejností, ho propagovali. Nikdo se nemohl ubránit, aby mu jeho jméno stále znělo do uší.

Opozice neudělala nic. Pár šašků si dělalo opatrnou legraci z Draggonova hesla 'Myslím to upřímně!', vážně se mu však nikdo nepostavil. Jako by na všechny padl temný stín.

Těsně před volbami došlo k nějakým šarvátkám po ulicích; různí řečníci, hlavně členové RASAC, hovořili na náměstích k davům a vyzývali k nelítostnému boji a zničení všech nepřátel – většinou nepříliš přesvědčivými argumenty. Policie je nechala agitovat; zato na poslední chvíli před volbami pozatýkala pár desítek lidí, kteří vyzývali ke klidu a rozumu. Bylo jasné, že vláda si přeje otevřený boj, který by musel skončit porážkou opozičních stran; ostatně mnozí křiklouni byli spíš policejní provokatéři než skuteční vlastenci. Taky je lidé moc neposlouchali.

V den voleb vyjely do ulic tanky a nastoupili parašutisté ve strakatých uniformách. Všechny ozbrojené složky měly pohotovost, ač prozatím nedošlo k žádnému boji. Byla neděle, z toho důvodu byly všechny chrámy otevřeny a sloužily se v nich slavnostní bohoslužby. Věřící odcházeli rovnou do volebních místností; z katedrály na Victory Street kráčel arcibiskup kardinál Baarfelt s monstrancí v rukou, v ornátu vyšívaném zlatem a pod baldachýnem z rudého hedvábí. Za ním se řadil dav starousedlíků povětšině v brokátových kabátcích, zdobených šperky. Muži i ženy kráčeli se zpěvem a slavnostně mezi tanky a samopaly parašutistů, a kardinál po cestě žehnal davům. Pak ve volební místnosti slavnostně odevzdal svůj hlas tradicionalistické straně, aniž by jen vstoupil za zástěnu, určenou pro úpravu volebních lístků. Všichni, kdož přišli v průvodu s ním, učinili totéž.

V dělnických čtvrtích šli do volebních místností také s hudbou; jenže tam se zpívala Internacionála, Rudý prapor a bojovné dělnické písně. Policie je sledovala velmi nevraživě, nedošlo však k žádným incidentům; nepočítáme-li drobnou šarvátku, když skupina skinheadů s hákovými kříži na rukávech napadla partu anarchistů, převážně feministek. Muži se jich zastali a rozehnali fašisty na všechny strany. Policie vzápětí zasáhla, pozatýkala tři skinheady a pětadvacet anarchistů. U jednoho zjistili ve vlasech vši, takže všechny svlékli, ostříhali a jejich šaty dali vyvařit v dezinfekci. Fašistům se slušně omluvili a nechali je odvézt služebními vozidly domů, neboť byli velmi zbití a nemohli chodit.

Kdo vlastně volil Draggonovu Státoprávní stranu, není známo; ale volební výsledky ukázaly, že zřejmě mnoho lidí znechucených aférami v opozičních stranách nakonec podlehlo Draggonově propagandě a dalo svoje hlasy opět pro vládu. Nebylo by jich tolik, nebýt skandálů a trapných afér – ale byli tu a bylo nutno s nimi počítat.

Večer byly volební místnosti uzavřeny a bylo přikročeno ke sčítání hlasů. Trvalo to celou noc a tu noc Draggon nespal; co dělal Mistr, se neví. Teprve k ránu byly výsledky zveřejněny: Tradicionalistická strana získala dvaatřicet procent, Radikálně socialistická pětatřicet. Státoprávní strana získala jednadvacet procent, o zbytek se rozdělily ostatní strany, většinou po dvou třech procentech. Limit vstupu do parlamentu byl pět procent, takže neměly žádnou šanci.

Regulérnost voleb zajišťovaly vládní sčítací komise. Jakým způsobem, dokazuje instrukce starého sčítacího komisaře mladšímu kolegovi, kterou ten asi týden po volbách dával k lepšímu v hostinci 'Pod Kaštanem':

„Podívej, kluku, takový sčítání hlasů musíš provádět stejným systémem, jako se kdysi dělalo sčítání lidu v Sudetech. To neznáš? Tak koukej: žije tam sedlák Adolf Bauman, má ženu Gretchen, dceru Mariechen, syna Hanse, psa Rexe, kozu Rézi, kočku Mici, krávy Lízu a Malinu, koně Gustla a Ferdu. Tak správný sčítací komisař jenom mrkne a už píše:

Adolf Bauman – Němec. Gretchen Bauman – Němka. Mariechen Bauman – Němka. Hans Bauman – Němec. Rex Bauman – Němec. Tereza Bauman – Němka. Mitzi Bauman – Němka. Elizabeth Bauman – Němka. Malline Bauman – Němka. Gustav Bauman – Němec. Ferdinand Bauman – Němec. Když je to pořád málo, přiberou se ovce, slepice, žebřiňák a třeba i stoly a židle. Chápeš to?“

Přestože volební vítězství bylo takto skvěle zajištěno, přece byla Draggonova strana poražena. Takže noviny přinesly palcové titulky:

Drtivé vítězství opozice! Monty Draggon se právě stal velkou nulou!

Monty Draggon noc probděl. Seděl ve své kanceláři, pil kávu a kouřil; to se naučil právě za takových okolností. A čekal. Pak mu jeden z podřízených úředníků přinesl první výsledky; vplížil se jako zloděj, položil na stůl listinu se součty a vyplížil se stejným způsobem.

Monty vzal papír; čísla mu skákala před očima. Nějaký dobrodinec je sečetl a přidal výpočet procent, podtržený červenou tužkou. Draggon pochopil.

„Pitomci!“ šeptal si, „Zatracení pitomci – to nemohli něco udělat? Tolik práce... a všechno nadarmo! Opozice se nerozložila tak dokonale, jak jsem čekal! Možná jsme to načasovali moc brzy – stačili se zase zformovat! Nebo ten mizera Denis... Bože, co s námi teď bude?“

Rozhlédl se kolem; přestože dávno dal vyměnit nábytek a znovu vymalovat, zdálo se mu, že vápnem prosvítají japonské znaky, namalované černou tuší. Dřív to bývala kancelář Tošio Yamanakiho. Montymu se zdálo, že vidí v koutě na rohoži nehybný Japoncův stín.

„Moc se nesměj! Ještě nejsem mrtev!“

Vybavil si tvrdou, ostře řezanou tvář s ploským nosem a šikmýma očima, i bílé zuby, svítící z opáleného obličeje v posměšném úšklebku. Náhle se mu zdálo, že Tošio skutečně sedí v koutě a pošklebuje se mu; ve vzteku uchopil těžítko a mrštil jím proti tomu výsměšnému obličeji. Pak se zarazil.

„Bože, snad už taky vidím strašidla jako ti negři! To ta zatracená probdělá noc. Jdu domů. Nic víc už nemůžu dělat.“

Kráčel zvolna chodbou a pozoroval výrazy lidí, kteří šli proti němu. Někteří při jeho spatření uhýbali stranou; jiní ho zdravili s ponurým výrazem, vyhrazeným pro vznešené pohřby. Ve vestibulu stáli dva vojáci se samopaly; Draggonovi se zdálo, že i oni se na něho výsměšně šklebí. Stálo tu taky pár lidí a šeptali si; když k nim přišel, ztichli a obraceli se toporně k němu, jako by mu chtěli projevit soustrast. Pozdravil je nahlas; jejich obličeje připomínaly v tu chvíli tváře ryb, vytažených z vody. Koktavě a nesouzvučně odpověděli, dál stáli nehybně a teprve když šel dál, počali za jeho zády zase šeptat.

Vyšel vchodem a marně se rozhlížel po svém automobilu. To nikdy nebývalo, míval svůj pancéřový vůz vždy přistaven ke vchodu, ať hodlal odejít kdykoliv. Zarazil se a chvíli nepřítomně zíral na prázdné místo, jako by si tam chtěl vůz vyčarovat vlastní fantazií. Pak se vrátil a zeptal se starého vrátného, trůnícího v zasklené budce:

„Dobrý den... prosím vás, nevíte, proč tu není moje auto?“

„Dobrý den... nevím!“ vrátný se tvářil stejně vyjeveně jako ostatní lidé, s nimiž se Monty setkával.

„To je skandál! Sotva se něco stane, je celý palác vzhůru nohama!“ prskal Draggon, „Jak je tohle možné?“

„I s vámi se něco děje, pane.“ řekl tiše vrátný.

„Se mnou? Nesmysl – jsem stejně v pořádku jako jindy!“ řekl Monty popuzeně, „Vy se tváříte tak... hm! Nevím, proč na mne tak udiveně civíte!“

„Nehněvejte se, pane!“ stařec se stáhl poněkud dozadu, „Je to poprvé, co jste mě pozdravil... nebo mi jen odpověděl na pozdrav!“

Monty se zakuckal. „To... to ne! To není možné – snad v rozrušení nebo v přívalu práce jsem někdy opomněl, ale...“ cítil, jak mu rudne tvář.

„Ano. Tak to asi bude, pane.“ odpověděl vrátný pokojně.

Monty si zapálil cigaretu a nervózně přecházel chodbou. „Nevíte, jak to bude dlouho trvat?“

„A co, pane?“

„Než předjede můj vůz, samozřejmě. Přece musí přijet!“

„To já nemohu vědět, pane!“

„Tak aspoň něco dělejte! Zatelefonujte někam, nebo...“

Vrátný položil ruku na telefon. „A kam, pane?“

Monty vztekle odhodil cigaretu a přišlápl ji špičkou boty.

„Skandál!“ šeptal si, „To je přece k smíchu! Jen jednou něco nevyjde a už mnou všichni opovrhují a vysmívají se mi! Nikdy jsem nikoho nepozdravil! Nesmysl, dobře si pamatuji, že... to bylo mnohokrát. A vůbec, mám důležitější starosti než zdravit každého, kdo jde kolem... A co si ti lidé vůbec představují? Já jsem si takových maličkostí nikdy nevšímal! A vůbec...“

Když už se mu krev vařila v žilách, auto předjelo.

„Kde jste byl, člověče?“ vyjel si Monty na řidiče.

„U pumpy, bral jsem benzín.“ řekl řidič nevzrušeně.

„No – to jste musel zrovna teď?“ Monty vsedl do vozu a třel si čelo dlaní, „Jedu domů!“

Auto vyjelo; Monty vyhlížel okénkem do ulice a zdálo se mu, že jsou plny jakéhosi zvláštního ruchu. Lidé přecházeli slavnostně vystrojení, domorodci ve svých brokátových kabátcích, dámy v odvážných výstředních toaletách; smáli se, objímali, blahopřáli si navzájem. Na několika místech hrály kapely, lidé tančili na chodnících i v jízdní dráze a když šel kdokoliv kolem, brali ho do kola. Děti se proplétaly mezi dospělými, lízaly zmrzlinu, cpaly se cukrovím, které kdosi rozdával zadarmo, a cákaly se v kašnách, což bylo přísně zakázáno. Policisté buď nebyli nikde vidět, nebo tančili a radovali se s ostatními. U dělostřeleckých kasáren tančilo několik vojáků se služkami z okolí, ostatní hráli na improvizované nástroje a zpívali.

Monty zaklepal na sklo, oddělující ho od řidiče. „Rozmyslel jsem si to! Jeďte do Baarfeltovského paláce!“

Řidič beze slova otočil na nejbližším náměstí auto a vracel se. Shodou okolností to bylo na opačnou stranu, takže Monty měl možnost pozorovat další záchvaty veselí lidu. Dojeli až před palác, jehož brána byla tentokrát zavřená; jak taky ne, bylo brzy ráno a kněžna Eva-Marie neuvykla časnému vstávání. Monty vystoupil z vozu a zastavil se před vchodem; zvedl oči a hleděl vzhůru na průčelí paláce.

„Co tady vlastně chceš? Má se ti vysmát, že jsi poražen, že její nenáviděný manžel zvítězil? Chceš si u ní opět lízat rány, dát se od ní utěšovat? Nebo chceš znovu prosit a být znovu odbyt? Proč jsi sem vlastně přijel?“

Chvíli mlčky zíral na tichý dům; pak se vrátil do auta.

„Přece jen raději domů!“ nařídil.

Zdálo se mu, že ve zpětném zrcátku vidí řidičovy oči. Připadalo mu, že ho šofér má za blbce, ale nebyl schopen udělat nic, aby se to změnilo. Znovu projížděl jásajícím městem; už ho ten pohled začínal rozčilovat.

'Ano – smějí se, zpívají, oslavují. A zadarmo, bez peněz. On nemusel nic zaplatit, a přece všichni oslavují jeho vítězství. Celý národ je proti mně! I přistěhovalci, kterým jsem tolik věřil. Není se mnou nikdo. Nikdo na světě!' zamyslel se, pak v duchu dodal: 'Ani ona se mnou nejde.'

Náhle ho prudce a bolestivě zabolelo u srdce. Padl na skleněnou přepážku, zoufale se snažil zachytit rukama hladkého skla. Viděl znovu řidičovy oči, nyní vylekané; než se mu ale podařilo zastavit, Monty se vzpamatoval.

„To nic. Jeďte dál!“ řekl a myslil si: 'To je konec. První varování před koncem. Bolí to – moc to bolí. A bude ještě víc. Už nemám moc času na svoje veliké dílo. Musím si pospíšit!'

Zavřel oči a nechal se vézt ulicemi.

 

Joe Hansell byl profesionální dělnický vůdce. Také on dostal přehled výsledků voleb; na rozdíl od Draggona s ním byl velmi spokojen.

Jeho voliči byli převážně přistěhovalci, poctiví pracující všeho druhu. Spoléhali na něj; nyní před ním ležela nutnost sestavit vládu. Samozřejmě koaliční, s jižanskými tradicionalisty. Budou s tím nejspíš potíže, ale to věděl, když vstupoval do politiky.

Přistěhovalci se dělili na několik skupin.

Kategorie A byli bílí, spořádaní, pracovití a počestní. Přišli nalákáni slibem dobrého výdělku a spokojeného života, a obvykle toho dosáhli. Získali hezký domek v dobré čtvrti, slušnou manželku (každý jednu) a několik dětí. V mladším věku dobře vychovaných. Později jim zkusili dopřát vzdělání, což způsobilo jisté potíže, ale nebyla to vina společnosti. Mohli být křesťané, ale žádní fanatici. Nebo mohli mít jiné sympatické koníčky, sbírání známek či pěstování králíků. Byli dobromyslní, spokojení, rádi utráceli peníze za hodnotné věci a dopřáli si i trochu luxusu.

Kategorie B byli příslušníci etnik. Také oni byli slušní, žili převážně ve vyhrazených čtvrtích a zabývali se činností, která jim příslušela. Pokud byli pomocnými dělníky v továrnách, neměli tak docela jisté zaměstnání, ale všeobecně nestrádali. Také oni měli přijatelnou kulturu a náboženství, ale občas u nich propukaly záchvaty nespokojenosti, zvlášť mezi mladšími. Svým dětem se také snažili dopřát vzdělání, ale mladí se obvykle stávali radikály a vyžadovali neúměrné výhody.

Kategorie D byli povaleči, zloději a verbež všeho druhu. Nezáleželo ani na barvě, ani na původní kultuře či přesvědčení. Byli chudí a veškeré úsilí zaměřovali na to, aby uživili sebe i svou rodinu. Byly s nimi potíže, čím dál větší. Pokud se jejich počet neúměrně zvýšil, byli nebezpeční.

Cokoliv mezi B a D byla kategorie C. Nevyzpytatelná. Obvykle chtěli poctivě pracovat, jak jim bylo přislíbeno, ale společnost o ně nejevila zájem a neměla snahu splnit, co slibovala. Trvale je ovládal hněv na politiky, ty byli ochotni podporovat velmi málo, téměř vůbec.

Kategorie A volila dost často Draggona. Profesionálním zastáncům dělníků moc nevěřili, spíš se obávali postihu v případě, že by se něco dozvěděl šéf. Uvědomělejší podporovali RASAC a byli Hansellovi oporou.

Kategorie B chodila k volbám nerada; pokud rozhodl někdo významný, potom ostatní udělali, co řekl. Část volila jižany, část RASAC. Agitace mezi nimi neměla valný výsledek.

Kategorie C volila Hansella téměř beze zbytku. Déčkaři samozřejmě k volbám nechodili, taky by tam mohli narazit na policii. Občas vytloukali a rabovali obchody; tehdy se k davu přidávali C. Zatím však nebyl důvod podněcovat nepokoje. Naopak, mohli poskytnou Hansellovi silnou podporu. Kdyby se koaliční jednání vlekla přespříliš, budou muset vyrazit do ulic s prapory a transparenty. Případně v noci s krumpáči a páčidly.

Jeho partnerem bude Denis Baarfelt, zvaný Mistr. Tajemný muž; Hansell se s ním už několikrát setkal a neměl z něho dobrý pocit. Zahleděný hluboko do minulosti, provokující bílými vlasy a vousy, občas i bílým rouchem mága. Navzdory tomu je velmi pokrokový, neodmítá cokoliv nového, pouze nepovažuje technický pokrok za zázrak. Podle legend viděl daleko podivnější věci. Jeho záměrem je přivést zpět na trůn prince Leru. Mytického prince; ani toho nikdy nikdo neviděl. Přesto všichni věří, že přijde a zavede pořádek.

Strana RASAC vyhrála volby, má nejvíc hlasů. Joe Hansell tedy bude novým ministerským předsedou; o křesla ve vládě bude muset svést boj. S Mistrem? Spíš s nějakými jeho spolupracovníky, jako je Gaird Halloway, Jackie Therlowe nebo Algernon Monroes.

Nastanou problémy.

Jenže zatím je ještě čas oslavovat.

 

Oslavy trvaly nerušeně tři dny. Potom už byly vypity všechny zásoby alkoholu a i kdyby se někde nějaké našly, nikdo z lidí by na ně neměl peníze. Jak známo, politické strany nalévají lidem před volbami, nikoliv po nich; taky bylo třeba se dát konečně do práce.

Kdy přesně přijel Důležitý pán, není jasné. Byl to jiný představitel než minule a kdykoliv předtím; zahraniční patroni se poučili a posílali pokaždé jiného, který se ještě nestačil znemožnit. Tento měl společenský oděv, kravatu a aktovku plnou papírů; tak ovšem vypadají všichni.

Okamžitě svolal jednání. Přítomní: Joe Hansell, Monty Draggon, Algernon Monroes a generál Wilmar Coxon.

„Vážení pánové! Projednali jsme výsledky vašich voleb a zjistili, že neodpovídají základnímu dokumentu vašeho státu, jímž je Smlouva o příměří. Tato smlouva stanoví, že její platnost je podmíněna setrváním ve funkcích následujících osob: císař Charry de Guyrlayowe, ministerský předseda Monty Draggon a velitel spojenecké armády generál Wilmar Coxon. Zajisté chápete, že smlouvu je nutno bezpodmínečně dodržet.“

Kromě Coxona zpočátku nikdo nepochopil. Prvnímu svitlo Algie Monroesovi. ale mlčel. Kdežto Joe Hansell mlčet nehodlal:

„Ale volby přece dopadly jinak!“

„To je váš problém, pane. Nehodlám zpochybňovat výsledky vašich voleb. Nicméně naše vláda požaduje, aby premiérem zůstal pan Draggon.“

„To je nesmysl! Volby jsme vyhráli my! A tradicionalisté, samozřejmě...“

„Opakuji znovu, to je váš problém.“

„To zcela popírá veškeré demokratické principy!“

Důležitý pán vzdychl. „Pokud vím, jednalo se o parlamentní volby?“

„No – ano.“

„Nikdo nehodlá zpochybnit vaši většinu v parlamentě. Ovšem vládu sestaví a nadále povede pan Draggon.“

„A to si myslíte, že náš parlament ji schválí?“

„To bude samozřejmě muset.“

Všichni na něj zírali. Algie se nepokrytě chechtal.

„Proč se teda ty volby vůbec konaly?“

„Svobodné volby jsou základním principem demokracie. Váš národ to bude už konečně muset jednou pochopit.“

„Nemyslíte, že už ví o demokratických principech dost?“

„Určitě ne. Kdyby tomu tak bylo, volil by ty správné osoby.“

„Já jsem podle vás nesprávná osoba?“

„To nevím. Nevylučuji, že máte určité kladné vlastnosti, ale to se ukáže až později, v praxi. Pokud jste uvědomělý občan, samozřejmě vám poskytneme veškerou podporu a pomoc!“

„A to se podle vás projeví jak?“

„Účinnou spoluprací, samozřejmě. Pochopitelně nemáme nic proti tomu, aby vás zvolili předsedou parlamentu. To odpovídá výsledkům voleb. A pokud se v té funkci osvědčíte, třeba tím premiérem jednou budete.“

Dělnický předák jen kulil oči a lapal po dechu.

Promluvil Algernon: „Odhaduji, že v takovém případě parlamentem neprojde jediný návrh zákona, který jim pošle vláda. Kdežto vláda neschválí nic, co bude požadovat parlament. Dokonale patová situace!“

Důležitý pán řekl: „Odhaduji to také tak.“

„A vy snad takovou situaci chcete?“

„Naše vláda si přeje jediné: aby v zemi byl klid. Pan Draggon se osvědčil jako dobrý ministerský předseda; tak ať to dělá dál.“

„Ale nikdo ho nechce! A celý národ ho nenávidí!“

„To celkem chápu, ale pokud vím, nikdo s tím nic nedělá. Doufám, že to tak zůstane co nejdéle.“

„To národ nedopustí!“ vykřikl Hansell.

„Podívejte, pánové: za pět let budou další volby. V té době už budu snad v penzi, nebo ve vyšším postavení než teď. Pak ať ty vaše volby dopadnou jak chtějí, už mi to bude jedno. Momentálně jsem zde proto, aby dopadly tak jak říkám. Zařiďte si to, jak chcete.“

„A kdyby ne?“ zeptal se Algie.

„V tom případě bychom byli nuceni předejít politickým problémům posílením našich jednotek na vašem území. Podstatným posílením!“

Algie řekl: „Děkuji.“

Joe řekl: „To je strašné! Jak to zdůvodníme našim voličům?“

„Jakkoliv. Vy nejste dlouho ve špičkové politice, že?“

Draggon do této chvíle neřekl vůbec nic. Teď otevřel pusu, ale po chvilce úvah ji zase zavřel, aniž promluvil.

Zato Algie: „Já jsem říkal Jackovi, že tady bude legrace. Jenomže on se obával, že by se nudil. Příště ho určitě ukecám.“

Důležitý pán se k němu obrátil: „Pane Monroesi, záleží vám na spolupráci vaší banky s ostatními bankovními ústavy ve světě?“

„Zajisté.“

„A panu Therlowovi na dodávkách komponentů pro jeho výrobu?“

„Určitě!“

„Potom jistě pochopíte, jaké jednání od vás očekáváme.“

„Naprosto chápu.“

„Takže, k jakému jste došli závěru?“

„My tradicionalisté budeme pana Draggona upřímně podporovat.“

„Výtečně. A vy, pane Hanselle?“

Algie mu položil ruku na rameno. „Já ti to potom vysvětlím.“

Důležitý pán vstal. „Děkuji vám za pochopení, pánové. Ani jsem nečekal, že to půjde tak hladce.“

„Jsme trvale k službám,“ řekl Algie, „Dovolíte, abych na vaši počest uspořádal malou recepci? Jen v čistě soukromé společnosti, sotva pár lidí...“

„Byl jsem varován, abych se nezúčastňoval žádných zdejších akcí!“ řekl důležitý pán opatrně, „Ovšem na druhé straně... o vaší zemi se vypráví tolik zajímavého...“

„Takže ne recepci,“ opravil se Algie, „Malou večeři u mne doma?“

Důležitý pán neřekl nic, jen se usmál.

„To ani nesepíšeme žádnou... smlouvu?“ promluvil konečně Draggon.

„To je celkem zbytečné. Situace je jasná: Buď uděláte, co jsem vám poradil, nebo vzbudíte nelibost naší vlády. Mne samozřejmě potrestají, ale pro vás to bude daleko horší...“

„Myslím, že jsme to všichni pochopili,“ řekl Algie, „Přeji vám hezký den, pane ministerský předsedo. I vám, pane předsedo parlamentu.“

„A vy, pane bankéři?“ zeptal se Wilmar Coxon.

„Já se o sebe postarám.“ usmál se Algie.

 

Princ Lera nepatřil k lidem, kteří se často smějí. Občas se usmíval, když mu říkali opravdu dobré vtipy. Občas se zasmál z nevysvětlitelných důvodů, když... prostě se náhle začal smát a nikdo nevěděl čemu. Obvykle když četl nějaké hlášení ze severu.

Tentokrát dostal záznam jednání kecafonem. Přes sluchátka. Šklebil se, už když to poslouchal; a když přístroj vypnul, začal se smát a nešel zastavit. Smál se a smál a smál.

 

Don Angelo Corvo, zvaný Archanděl, rozložil po stole plán města.

„Zítra mezi desátou a půl jedenáctou. Bude doprovázet nějakýho panáka na letiště. Prej důležitej chlapík, ale na tom nezáleží. Každopádně s ním bude sedět ve voze. Na letišti se s ním má loučit.“

Don Isidorio vzdychl. „Dokud ten všivák žije, Renka se ke mně nevrátí!“

Archanděl zkřivil rty. Osobně se domníval, že upnout se natolik na jednu ženskou, i když krásnou a zpěvavou, je nedůstojné pravého chlapa. Ovšem to by nikdy šéfovi neřekl do očí.

Místo toho řekl: „Je to zajištěno.“

„Pokud vím, má pancéřovanou limuzínu!“

„Já vím. My zase máme bazuku. Osobně ji budu obsluhovat.“

„Jistě bude mít ochranku!“

„My taky. Dva kulomety, zbytek chlapů samopaly.“

„Víš jistě, že ti chlapi jsou spolehliví?“

„Znám je ještě z dřívějška. Neodvážili by se nás zradit.“

„Co říkali, když jsi jim to navrhl?“

Archanděl zaváhal. Don Isidorio si toho všiml.

„Nějaké protesty?“

„No... někteří naznačovali, že jsi trochu vyměkl. Co se držíš ženský sukně, už prej nejseš ten bejvalej frajer.“

„Který chlapi?“

„No... tak jaksi všichni. Z těch, co se ještě držej profese.“

Don Isidorio vstal. „Protože jsou pitomci! Je nám takhle špatně? Děláme poctivý obchody, investujeme svý peníze do spolehlivejch akcí a prachy nám jdou samy od sebe. Maximálně trochu pošimráme ty, co to nechtěj pochopit! Řekni sám, je ti jako policajtovi v Údolí ohně špatně?“

Angelo mu věnoval široký úsměv. Špatně mu nebylo, jen se trochu nudil.

„Flákání, holky a chlast.“ konstatoval.

„Vsadím se, že už jsi tam ošoustal stovky ženskejch!“

„Spíš tisíce, šéfe. A pomoh jsem si k pěknejm prachům. Díkes!“

„Tak co se komu nelíbí?“

„Nakonec to všichni pochopili, šéfe.“

Don Isidorio vstal a přistoupil k oknu.

„Zítra změním dějiny.“ řekl, „Zlikviduju Draggona a přivedu zpět na trůn starého císaře. Prokážu významnou službu kardinálu Baarfeltovi; to snad každý musí ocenit, ne?“

Angelo soudil, že podnikatel by se neměl plést do politiky. Pokud mu za to někdo řádně nezaplatí, samozřejmě. A i to je lepší v cizí zemi, kde na tebe policajti tolik nevědí. Ovšem neřekl to.

A don Isidorio dodal: „A moje princezna se ke mně vrátí.“

Střelci obsadili křižovatku a přiléhající třídu, která nesla hrdý název Bulvár Prosperity. Na obou rozích stála velká stěhovací auta, jejichž stěny byly vyzdobeny hesly oslavujícími vládu; vypadalo to, jako by byly použity ve volbách a doposud nepřestříkány. V jednom tom autě byl instalován těžký kulomet, ve druhém již zmíněná bazuka. Taky tam vyčkávali oba velitelé.

„Co se tak tváříš? Je všechno v pořádku?“ ptal se don Isidorio.

„Naši jsou na svých místech. Ovšem... někteří nepřišli.“

„Jmenovitě – kdo?“

„Nikdo z Indiopolisu, nikdo z Iron-city. Někteří z kápů si zřejmě myslí, že jim to projde.“

„Se zrádci se vyrovnáme po vítězství.“

Archanděl nevyhlížel příliš optimisticky.

„Kdysi jsi věřil mýmu instinktu, šéfe.“

„A co?“

„Tuším průser. Mám strach, že někdo něco tuší.“

Santa Clara mlčel.

„Ještě máme čas to odvolat!“ připomněl Archanděl.

Don Isidorio neřekl nic. Vzal dalekohled a díval se na konec bulváru.

„Už ne. Jedou.“ řekl.

V dálce se objevil konvoj policejních motocyklů a mezi nimi dobře známé Draggonovo pancéřové auto. Isidorio sledoval, jak se blíží; pokynul Angelovi, který je sledoval přes mířidla své zbraně.

„Sejmi toho hajzla! Za Renku!“

Ze stěhovacího náklaďáku vyšlehl oheň přímo k pancéřovému autu; zlověstné syčení přinutilo bystřejší policajty, aby se snažili rychle zmizet. Střecha nadskočila, pak auto vybuchlo a zahalilo se sloupem ohně. Pár motocyklistů bylo popálených a zraněných.

Vzápětí začali střílet kulometníci; nejdřív pokropili policisty na motocyklech, potom ostatní automobily konvoje. Kdo byl vidět za okénky, dostal kulku od odstřelovačů na střeše. Pokud na bulváru byli nějací nezúčastnění chodci, už dávno leželi na zemi a netroufali se pohnout.

Jenže pak zarachotily i jiné kulomety; z automobilů konvoje nevyskakovali členové vlády a důležití činovníci, ale příslušníci zásahové jednotky ozbrojení po zuby. Taky měli granátomety, plamenomety a všelijaké další zbraně, kterým se samopaly Mafie nemohly rovnat.

„Zrada!“ zařval Archanděl, „Všichni pryč!“

Jeho muži měli dost zkušeností, aby rychle pochopili. Stříleli a při tom ustupovali ke svým vozidlům. Jenže z bočních ulic se blížily další vozy pohotovostního pluku.

„Kryjte se!“ křičel don Isidorio, „Ustupujte spořádaně!“

V ruce držel samopal a střílel okolo sebe. Jeho rozvážné chování přece jen trochu uklidnilo zpanikařené střelce, takže se stáhli k průjezdu, kde měli auta. Archanděl střílel z lehkého kulometu a kryl ostatní.

Isidorio nezpanikařil, ani když ho jedna kulka zasáhla do levé ruky, takže mohl střílet jen pravou; roztrhl si košili u krku, rytířský kříž mu visel volně na prsou a všichni ho viděli.

Proti spořádanému ústupu za silné palby byli policisté bezmocní; mnozí nebyli na hlavu padlí a nechtěli se vystavovat příliš přesné kulce. Isidorio poslal většinu lidí dozadu; stále zůstával v přední linii a ustupoval jako poslední. Asi v polovině cesty jej zasáhla další kulka; poklesl na kolena, pokusil se ještě vstát, ale už nemohl. Dva chlapi ho odvlekli do průjezdu a tam opřeli o zeď.

Tvář dona Isidoria byla bledá, z úst vytékal pramínek krve. Naznačil, že chce něco říct a Archanděl se k němu sklonil, aby slyšel jeho přerývaný šepot: „Zrádce... potrestej! Řekni... vyřiď na jihu... já vždycky chtěl... být jako oni! A Renku... Renku mi opatruj!“

„Slibuju.“ stiskl mu Archanděl ruku.

Don Isidorio už nemohl mluvit. Ukázal očima na řádový kříž, Archanděl jej strhl a schoval do kapsy. To bylo poslední, co Isidorio di Santa Clara vnímal; pak mu hlava klesla a všichni pochopili, že je mrtev. Archanděl příliš netesknil; skočil na motocykl jednoho z policajtů a prchal, jak nejrychleji uměl. Asi proto ho nechytili.

 

Noviny líčily pozdější události jinak, podstatně vznešeněji.

Ve skutečnosti se stalo toto:

Jedním z koníčků osob věrných vládě je bonzáctví. Nepřátelé dona Isidoria ho samozřejmě napráskali, takže se policie mohla dostatečně připravit. Staronový premiér Draggon to dal za úkol Légerovi a ten Grassovi. Grass rozhodl vyřešit situaci zásadně a tak, aby úspěch byl co největší.

V pancéřovém autě neseděl Draggon, nýbrž pouze Důležitý pán. Byl jediný, koho nikdo nevaroval; Grass usoudil, že ho není žádná škoda. Večer strávil velice příjemně jako Monroesův host a teď se domníval, že Armin přece jen není tak nebezpečná země, jak všichni říkají. Bohužel neměl dostatek času, aby se o svém omylu přesvědčil.

Zásah policie se podařil skvěle, uniklo sotva několik banditů. Policistů padlo mnohem méně, mnoho však bylo zraněných. Grass velel z polního stanoviště dost daleko, aby ho nezasáhla žádná kulka, a dost blízko, aby mohl svoje podřízené dostatečně kontrolovat. Okamžitě zahájil výslechy zatčených a průběžně vydával příkazy k zatčení dalších spiklenců.

Grass byl rozhodnut dokázat svoji užitečnost a vyhovět předpokladu Légera a Draggona, kteří považovali atentát za součást rozsáhlého spiknutí. Kdo je zorganizoval? To je třeba zjistit výslechem, samozřejmě. Však se pachatelé přiznají, když na ně udeří dostatečně tvrdě!

Grass svoje řemeslo znal. Policie, posílená pohotovostním plukem, zahájila rozsáhlé koordinované zatýkání po celém městě a všechny hned svážela na velitelství. Policisté správně pochopili, že čím víc zatčených, tím lepší výsledek, tak sebrali kdekoho, i když ho budou muset později pustit. Zvlášť si vychutnali mladé studenty, kteří se snažili bránit jak sebe, tak nevinné. Byli zbiti, odvlečeni na velitelství a tam pro začátek ostříháni, vydesinfikováni a vyfotografováni pro kartotéku zločinců. Později jim samozřejmě nic nedokázali, ale to už byl ve městě klid.

Významné členy opozice jako Algie Monroese a Jacka Therlowa neuvěznili, pouze internovali, tj. zakázali jim opustit domov a postavili před jejich paláce stráže. Hansella by byli taky nechali, ale měl tolik protestů, že ho nakonec sebrali, zavřeli a dlouho vyslýchali. Nedokázali mu nic.

Na méně významné představitele, kteří se odhalili při volbách, byli však podstatně tvrdší. Hlavním záměrem bylo je zastrašit a přinutit, aby řekli co nejvíc na všechny ostatní. Pokud se to podařilo, založili na ně spis a přiměli je podepsat slib spolupráce. Nebylo jisté, že se ze všech stanou aktivní policejní donašeči, ale někteří se určitě zlomí.

Zatkli také Alici; chovali se k ní poměrně slušně, pouze ji vyslechli a na přímluvu významných přátel propustili; předtím ovšem musela podepsat spolupráci a slib, že bude hlásit cokoliv podezřelého, co ve svém baru uvidí. Samozřejmě podepsala, cokoliv jí předložili.

Zhruba za čtrnáct dní náhle zmizela neznámo kam. Bar U Štěňat prodala jistému Kidu Glabberymu, zvanému Morče; tento pán byl znám zejména v kruzích homosexuálů. Někteří soudili, že je bisexuál, zkušenější říkali, že je prostě zvrhlé prase. Též se jednalo o osobu fantasticky lhavou, plácající co mu slina na jazyk přinese. Byl tak nedůvěryhodný, že mu nevěřila ani policie. Zkušení soudili, že bar co nevidět zkrachuje, neboť Morče byl věčně bez peněz a dlužen každému, nebo že se promění v nejhnusnější ze všech pajzlů; kupodivu se nestalo nic z toho, bar prosperoval v pohodě. Asi díky tomu, že Morče měl pod trestem vykleštění zakázáno do čehokoliv zasahovat, zvláště do vedení firmy. Kdo ji opravdu vedl? Bůh suď.

Manuel El Diablo se rozhodl definitivně stát donem Manuelem. Povýšil se na plukovníka... no, prozatím kapitána císařské armády, vytvořil pluk podobných borců a nabídl svoje služby jako žoldák kdekoliv mimo Armin. Jeho chlapi měli spoustu falešných dokladů, takže jim nedělalo potíže kdykoliv odjet a vynořit se na kterémkoliv místě světa. V Arminu si ponechali pouze bankovní konta, kam pravidelně zasílali vydělané (naloupené) peníze. Státní moc se probudila příliš pozdě a neměla námitek, pokud se budou držet mimo jejich území. Na jih případně mohli.

Některý dobrý soused nabonzoval též vdovu Trenganovou. Důvody: pan Ohlson, který u ní bydlí, je hrozně divný ptáček, a její vnuk Arley zmizel a není o něm zpráv, přesto si stará nestěžuje. Během výslechu ji postihl infarkt, jemuž bohužel podlehla dřív, než se mohla k čemukoliv přiznat.

Pan Ohlson skutečně zmizel a nebyly po něm nalezeny žádné stopy.

Poslední zbylý člen rodiny byla vnučka Caroline, zvaná Carr. Ježto nebyli známi žádní příbuzní a Carr se chovala vždy velmi drze a nepoddajně, byla umístěna do převýchovného ústavu v Kamenném domě. Ještě o něm bude řeč.

Od tohoto případu se datuje konec přátelských potyček mezi policií a mládeží, přesněji chuligány. Od nynějška už budou všechna jejich střetnutí bez milosti na vážno; mezi oba klany byla položena nesmiřitelná nenávist.

Řekněme si pravdu: zhruba šedesát procent předchozích akcí spíš než zátah připomínala mejdan. Policisté, zvlášť mladí, byli drsní řízci ve frajerských uniformách, kteří se líbili děvčatům a byli pověstní sexuální zdatností, zejména sado-maso technikami. Ženy byly u policie v menšině, ovšem bez výjimky nymfomanky hrubého zrna, které masáž pendrekem přes půlky považovaly za vhodnou milostnou předehru. O co raději výprask dostávaly, tím do větší extáze je přivádělo, když mohly někoho zmlátit. Kromě pendreků často nosily krátké bičíky a švihaly jimi milence přes zadek, aby lépe přiráželi. Dívky, zvláště hezké, bývaly zadrženy za jakýkoliv nepatrný přestupek a na strážnici znásilněny, ale po pravdě se jim nestalo nic horšího než kdekoliv po půlnoci na diskotéce. Někdy to bylo trochu nepříjemné, ale hlavně mladé holčičky toužily dokázat, že vydrží všechno. Navíc účast na takové akci utvářela přátelský vztah; policisté se často cítili jako příslušníci vojenské šlechty a toužili mít hejno manželek. A když za nimi taková manželka přišla a hezky se přišmajchlovala, dalo se ledacos vyřešit.

Tak všechno tohle od teďka skončilo. Velitelé přestali mít pro přátelské vztahy pochopení, a i kdyby je měli, mladí nebyli ochotni ke spolupráci. Od nynějška znásilnění bylo skutečně znásilnění, vyhlášení války. Mnohé policajty to mrzelo, bezuzdný sex se jim líbil a záviděli kolegům na jihu či v Indiopolisu, kde to takhle zatím zůstalo.

Nastala válka, čím dál krutější. Policie měla Bílé tygry, mládež Pretoriány. Žádná ze stran neměla zájem o přímé střetnutí, podstatně raději náhle zaútočili ze tmy a do tmy se zase vraceli; za nimi zůstávali mrtví, svědci nebyli žádoucí. Později vznikla ještě organizace zvaná Chuligarmy, jejímiž členy se stávali všichni mladí, kteří se nechtěli podřídit předpisům. Její činnost byla různá, obvykle nedělali nic, jen provokovali. Hlavním znakem byly dlouhé vlasy; pořád ještě platil zákon, že z důvodu hygieny je každý povinen nosit krátký praktický účes. Nedoporučovalo se však oholení hlavy; to bylo znamení ponížení, u některých skupin odporu.

Na celou zemi padl temný stín.

 

 K O N E C  

 

Smutný konec? Asi ano. Ale každá hra má svoje pokračování.

Asi tak měsíc po skončení nepokojů přijela na Kingtownské hlavní nádraží dívenka v džínsech a pomalovaném tričku, na rameni poloprázdný tlumok a v ruce kytaru. Byla maličká, hubená a téměř průhledná, až na bohaté rudé vlasy; oči měla zelené a na nose pih, že se nedaly spočítat. Vyšla z nádraží a rozhlížela se kolem, jako by nechápala, kam se to vlastně dostala.

„Hele – kampak, kuře?“ zeptal se jí kdosi z party mladých, která se klackovala před nádražím, „Že tě maminka pustila tak daleko od domova?“

„Já...“ dívenka se trochu zajíkla, „Já hledám bar U Štěňat.“

„Tak to hledáš zbytečně. Dost to tam upadlo. Majitel je pod drnem, Renka zašitá nebo někde ulitá, nikdo neví.“

„Já vím. Já chtěla... zpívat místo ní.“

Rozesmáli se. „Ty a zpívat místo Renky? Takový kuře? Vždyť tě mimo těch rezavejch vlasů není ani pořádně vidět!“

„Na to mě snad nemusí bejt vidět!“ řekla kurážně, „Ale znám písničky, co zpívala Renka, všecky. Teda až na ty poslední. Ale já si text seženu a hudbu vždycky nějak obšlohnu.“

„To bych teda vážně chtěl slyšet!“ řekl jeden mladík.

Dívka pokývla hlavou, položila ruksak, vylezla si na klandr a začala zpívat s doprovodem vlastní kytary. Najednou už nebyla tak malá a směšná; její hlas překřičel i hluk dopravy z nádražní třídy, vznesl se vzhůru, vyplašil holuby na římsách a naplnil celý prostor. Kluci poslouchali a úsměv se jim pomalu vytrácel z tváře.

„Fajn,“ řekl pak ten, co se nejvíc posmíval, „Jakpak ti vlastně říkají? A co vůbec seš – Arminka nebo bílá?“

„Jsem z Evropy, ale už jsem tu dlouho, skoro dva měsíce. Tak už jsem asi Arminka. Jmenuju se Pamela Brewsterová.“

„Tak fajn, Pamelo. Pojď s náma – my už ti pomůžem.“

 

Takže ne konec.  

 DALŠÍ ZAČÁTEK  

 

 27. 2. 2005

 

 

Konec

© 1977 Mojmír Kříž

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Renka" v kapitole: Draggon opět pracuje Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Následuje:

Jana

Skupina Arminská 01) Diana 02) Terezka 03) Valérie 04) Denis 05) Princezny severu 06) Barbara 07) Renka 08) Jana

Titul:  Renka  Autor: Mojmír Kříž © 1977 Mojmír Kříž Skupina: Arminská válka 7 Nakladatel: Autobus Žánr: Fantasy Téma: Renka Next: Jana (Arminská válka 8) Errata:

Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

30.05.2021 11:42

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Renka" (komentáře) Téma=Renka Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! Komentáře Žádný komentář tu není. Začátek