Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ovčí chřipka

Sek zajišťoval obyvatelům Vejce všechno co potřebovali, takže nebyli závislí na hospodářské situaci, jako většina lidí ve městě i ve vsích. Neměli hmotné starosti, nic si nedělali ze zdražování, netrápily je složenky. Předtím je od takových starostí chránili rodiče, nyní se o ně staral Sek, takže to ani nepociťovali jako změnu. Naopak, Pavlovi a Zdenčini rodiče měli teď užitek ze svých dětí. Před nimi bylo zbytečné něco tajit, a proto jim jejich děti směly materiálně pomáhat.

Ne že by za ně něco platily, ale přece jen – při každé návštěvě doma naplnily ledničku, dodaly jim do sklepa výstavní brambory a když si rodina Sadových chtěla koupit televizor, Pavel navštívil s otcem ve městě prodejnu elektro, kde si nechali předvést několik přístrojů a i když si ten nejlepší nakonec nekoupili, měli zakrátko stejný typ Sadových i Vejvodovi. Sek si totiž označený přístroj za pár vteřin zapamatoval a pak jej dokázal kdykoliv podle potřeby vytvořit.

Každá drobnost přispěla do rodinných rozpočtů jen nepatrně, ale na druhé straně – jakékoliv ulehčení bylo v době všeobecného zdražování vítané.

Milča navrhla přibrat do party ještě Kubu. Beztak o nich věděl a třeba by šlo stejně pomáhat i rodině Lipinských.

Navštívila proto po delší době místní knihovnu, kde ji vřele přivítala nejen paní knihovnice Bartošková, ale krátce poté i Kuba Lipinský, který si tam přišel pro další knížky.

Milča si s ním pohovořila o možnosti využívání Seka, ale Kuba byl opatrnější.

„To by naši brzy zjistili,“ tvrdil. „A když to budou vědět naši, dozví se to při nejbližší zpovědi i pan farář. A nevěřím, že by si to nechal pro sebe. Jednou jsem mu při zpovědi přiznal, že jsem byl u sousedů na jablkách. Těch pár zdrávasů, co mi uložil za pokání, nic nebylo, ale naši to věděli hned ten den a dostal jsem doma laťkou.“

Drobná odlišnost ve způsobu trestání jen potvrzovala Kubova otce – truhláře.

„Mělo to snad být zpovědní tajemství, ne?“ zarazila se Milča.

„Mělo,“ přikývl Kuba. „Svatý Jan Nepomucký podle legendy zemřel, ale zpovědní tajemství nevyzradil. Jenže to je legenda a kdoví, jak to tenkrát bylo.“

„Ty chodíš ke zpovědi?“ podívala se na něho Milča tázavě, ačkoliv to mohla tušit, když jeho rodiče chodili pravidelně do kostela a Kuba musel pokaždé s nimi.

„Jo,“ přikývl Kuba. „Ale teď už tam přiznávám jen prkotiny – jako že jsem zhřešil pohledem nebo myšlenkou... rozhodně bych nepřiznal, že jsem byl ve Vejci, to by byl určitě mazec. Naštěstí se pan farář spokojí tím, co mu povím. Vlk se nažere a koza zůstane celá...“

„A co mu vlastně přiznáváš?“ zajímala se Milča.

„Ále...“ začervenal se Kuba. „Nejvíc ho zajímá, když mu barvitě vylíčím, která spolužačka už má velký kozy... nebo když některé koukají kalhotky a já z nich dostávám hříšné myšlenky... a tak... Obvykle dostanu odříkat dvacet Otčenášů a dvacet Zdrávasů a do další zpovědi je to vyřízené...“

„Opravdu dostáváš hříšné myšlenky při pohledu na dívčí kalhotky?“ provokovala ho Milča. „Mohla bych ti klidně ukázat svoje...“

„No bóže...“ zrudl Kuba ještě víc. „Copak jsou holčičí kalhotky problém? Dneska je holky ani moc neschovávají, nosí krátká trička s holým bříškem, koukají jim zepředu i zezadu... Ale panu faráři dělá dobře, když mi může kázat o hříchu a chtíči.“

Milča se tedy vrátila do Vejce s nepořízenou.

„No, řekl bych, že Kubu přemlouvat nebudeme,“ shrnul to Pavel.

„Jejich škoda,“ pokrčila rameny Zdenka.

„Měli bychom umožnit našim telepatii,“ navrhl Pavel. „Mohli by si přilepšovat sami, ale ještě vítanější by bylo spojení s nimi bez mobilu.“

„Ty to umíš?“ podivila se Zdenka. „Neříkal Nokimcha, že nám tyhle vědomosti nedají?“

„Říkal – ale pak mě to naučil,“ ujistil ji Pavel. „Nemám to dávat nikomu zbytečně, ale když dám našim i vašim jen telepatii, těžko toho Cechapú zneužijí.“

Dívky ovšem nebyly proti. Nokimcha kdysi Pavla varoval. Čepice ogmu, isrykyše i náramku skelte by se mohli Cechapú zmocnit a jejich moc na Zemi by to jen upevnilo. A nejen na Zemi, isrykyš by jim umožnil cesty do okolních vesmírů a toho se měli na Zemi vyvarovat. Proto sivírové nahradili všechny tyto předměty biotechnologií, která se nedá jen tak odcizit.

Uvnitř DNA červů ovrósje byla ale ukrytá upravená DNA lidí. Stačilo málo – donutit ovrósje promítnout tyto úpravy do skutečného organizmu člověka. Tuto dovednost ale dostal z trojlístku jen jeden – a sice Pavel, kterému Nokimcha důvěřoval nejvíc. I tak se asi sivírové hodně rozmýšleli, než tuto biotechnologii svěřili dětem ze Země.

Ovladač isrykyš byl poslední pojistkou, na kterou se mohli spolehnout, kdyby všechno ostatní selhalo, ale pak by jim zbývala už jen poslední možnost – útěk do světů sivírů.

Zato ogmu i skelte dokázal Pavel poměrně snadno uvolnit ze zablokování a tak způsobit, aby se vytvořily v hlavách vybraných lidí. Po krátkém váhání si vzal do péče nové kamarády a zakrátko se mohl pochlubit prvním úspěchem – Kuba, Olda, Růža, Zbynďa a Ivan pod jeho péčí navázali své první spojení s pozemským Sekem bez pomůcky ogmu.

Vaječné Bratrstvo tak získalo nečekané schopnosti. Pavel sice, jako vždy, svěřil dokončení této operace dívkám, ale Zdenka s Milčou se toho úkolu chopily s nadšením a brzy členy Bratrstva naučily samostatně používat schopnosti Seka.

Šlo nejen o schopnost požádat o všelijaké věci, ale také samostatně létat pomocí mesrini a chránit se neviditelností, aby je nikdo cizí nemohl vystopovat při jejich návštěvách Vejce. Svých nových schopností směli opatrně používat i mimo Vejce – nejčastěji doma, výjimečně ve škole, kde si směli potají vytvořit svačinu, případně i drobné školní pomůcky. Neměli to ale používat okázale a zejména ne na veřejnosti, aby na sebe zbytečně nepřitahovali pozornost.

Většina členů Bratrstva musela totiž dál chodit do školy a někteří, jako Kuba, si museli dávat pozor i doma na rodiče, kteří se jeho tajemství dozvědět nesměli. Rodina Lipinských pravidelně chodila do kostela a až na Kubu nábožně poslouchala kázání pana faráře. Kuba tam musel chodit také a i když měl jako jediný z celé rodiny ke kázání výhrady, nesměl je dát najevo, aby se zbytečně nevystavil postihu.

„Jen tam choď dál,“ pobízel ho Pavel. „Tebe si farář pamatuje jako nábožensky založeného hocha, klidně ho při tom nech, ale dobře poslouchej, jak a o čem zrovna káže. Mám obavu, že právě odtud můžeme očekávat útok proti ovrósje a přeneseně i proti nám.“

„A co mám dělat, kdybych se něco dozvěděl?“ chtěl vědět Kuba.

„Kdyby to bylo něco opravdu naléhavého, naladíš se na mě a telepaticky mi sdělíš, co ses dozvěděl,“ určil mu Pavel. „Takové varování může mít obrovskou cenu, rozumíš?“

„Takže budu vlastně – špiónem Bratrstva?“ přeložil si to Kuba do jiné roviny.

„I tak se to dá nazvat,“ přitakal Pavel. „Ale pozor, nepřátelé zpravidla nemají se špióny žádné slitování! Kdyby zjistili, že nám pomáháš...“

„Jasné!“ potvrdil to Kuba. „Nikdy neprozradit Bratrstvo ani vás.“

„A ani se nikomu zbytečně nezmiňovat o tom, co všechno umíš,“ dodal Pavel.

„Bez obav!“ ujistil ho Kuba.

Samozřejmě se Pavel vypravil za svými rodiči a pak i za Sadovými, aby všem čtyřem vytvořil potřebnou genetickou změnu. Až se projeví, naučí je oslovovat Seka.

Ale to už bude snadné.

Epidemii »ovčí chřipky« by Pavel normálně pustil jedním uchem tam a druhým ven, kdyby se v souvislosti s ní neobjevilo pár znepokojivých příznaků.

Jako u každé podobné »chřipky«, i tady se ihned objevila údajně jediná účinná vakcína. Divné bylo, že ačkoliv se »ovčí chřipka« objevila zatím jen v Německu, nabídla americká farmaceutická firma dosud nevyzkoušenou vakcínu nejprve České republice, kde se dosud nevyskytl žádný případ nakažení. Navíc začala v Českém Parlamentu silně lobovat za její povinné plošné uplatnění.

Ministr zdravotnictví pochopitelně nejprve váhal. Nabízená vakcína se mu zdála nejen značně předražená, ale i zbytečná – avizovaná epidemie ještě nepropukla a předchozí zkušenosti s jinými podobnými »epidemiemi« říkaly, že předražené vakcíny jsou nejenže neúčinné, ale někdy i zdraví škodlivé. Ve Švédsku zemřelo při podobné »prasečí« chřipce více lidí na škodlivé vedlejší účinky vakcíny než na chřipku samotnou a i v Čechách odhalili případ, kdy podobná vakcína obsahovala živou infekci, takže by místo ochrany nemoc ještě šířila.

Pak ale přišla od mezinárodní zdravotnické organizace WHO nabídka velice výhodné půjčky, což ve spojení s masívní propagandou ministra zdravotnictví zlomilo. Povinné plošné očkování by nejspíš u lidí neprošlo, kdyby byla vakcína pojatá jako nadstandard, ale ministr nařídil zdravotním pojišťovnám její plné hrazení. Ve všech médiích se objevily na vakcínu reklamy s barvitým líčením, co všechno se stane těm, kdo její dobrodiní odmítne. Ministr se nechal manifestačně očkovat jako první, jenže příštího dne ulehl s vysokými horečkami, což propagační kampaň poněkud narušilo. Po zkušenostech s minulými vakcínami nebylo divu, že se odmítli dát očkovat i poslanci.

Podnikatel Maděra samozřejmě všude vykládal, že odpor k nové vakcíně je dílem sabotáže komunistů. Rozhodl se jít ostatním příkladem a když se v městečku vakcína pořád neobjevovala, využil své cesty do Prahy, aby se tam dal očkovat.

Následujícího dne ho ale, podobně jako ministra zdravotnictví, sklátily vysoké horečky. Jenže na rozdíl od ministra, ošetřovaného smečkou nejlepších lékařů, horečky pana Maděry neklesaly, ale stoupaly a třetí den ho dala rodina v kómatu odvézt záchrannou službou do nemocnice v sousedním městě, kde skončil na jednotce intenzivní péče.

„To je divné,“ komentoval to Pavel, když tuto novinku Milča z městečka přinesla.

„Proč?“ pokrčila rameny Zdenka. „Pan Maděra zřejmě neměl ovrósje. S nimi by se ho chřipka ani vakcína nedotkla.“

„Jenže Růža se chlubila, že mu ovrósje prodala,“ namítla Milča.

„Tak se holt napil a zabil symbionta,“ pokrčila rameny Zdenka. „Na to stačí jeden panák!“

„Uvidíme,“ řekl Pavel neurčitě. Vyvstala mu totiž opět ta farářova slova.

»Pilulky již brzy způsobí několik nepřirozených úmrtí a pak bude naše kázání podepřené i ze strany lékařů i jiných vědců...«

Ne, neměli to varování podceňovat. Kdyby to spolu souviselo, bylo by to už druhé varování.

A možná i poslední...

Pavel přišel o výzvědnou mouchu, když se velitel policejní stanice nadporučík Novák prudce ohnal plácačkou. Pavel mouchu navedl příliš blízko a její muší instinkty v tomto případě nestačily.

V té chvíli ale Pavel věděl svoje a mouchy ani neměl čas litovat.

Policejní stanice dostala trestní oznámení na neznámého pachatele, rozšiřujícího po městečku a okolí »nebezpečné drogy«, vydávané za neschválené léky a ve skutečnosti ohrožující životy lidí, kteří je v nevědomosti použijí. Jejich první obětí byl podle oznámení podnikatel Maděra, ale další mrtví by mohli rychle následovat.

Nadporučík Novák však prošel smutnou zkušeností s gangrénou ruky, kterou mu zřejmě jeden z »nebezpečných a neschválených« léků v poslední chvíli zachránil od amputace. Trestní oznámení v něm proto vzbudilo značně smíšené pocity.

Co s tím? Zahájit ihned pátrání po pachatelích? To nebude snadné, i když by asi věděl, kterým směrem by se měl vydat. Ačkoliv – co vlastně ví? Může přijít za nadřízenými s podivnou historkou o neznámém klukovi, který mu nejprve přičaroval zčernání ruky, ale potom mu dal lék...to ne, to by asi neprošlo...

Jenže si dobře pamatoval, jak z toho byli v nemocnici všichni doktoři bezradní a sami se divili, jak se to samo a rychle zahojilo. Že by mu pomohly jejich léky? Když dva podobné a vlastně skoro stejné případy krátce předtím skončily amputací, ačkoliv šlo o nesmírně prestižní pacienty – o kolegu lékaře a dokonce o ředitele nemocnice?

Nadporučík Novák si dobře uvědomoval, že to nebude obvyklý úkol. Ten kluk... vypadá jako nezletilý a nejspíš je, jenže... rozplynul se mu přímo před očima... jak má toho malého čaroděje stíhat? Cožpak se to dá nazvat jinak než čarování? Nejen s jeho rukou, ale i to potom...

To bude zase nevděčná práce!

Nejlepší by asi bylo postupovat jako dosud – »nebezpečné a neschválené« drogy, vydávané za léky, se ve městě poslední dobou neobjevily – a basta! Jenže nadporučík měl nepříjemné tušení, že to tentokrát tak snadno neprojde. Podnikatel Maděra, majitel největší místní herny a známý frajer, je na tom zřejmě hodně zle, když v trestním oznámení stojí bez obalu »pokus o vraždu«. To jen tak za hlavu hodit nepůjde...

Co se dá dělat... někde začít musí, i když není čeho se chytit. Ačkoliv – nedávno vyšetřovali kluky, co ty »neschválené léky« prodávali, je to jediná stopa, třeba to někam povede...

Nadporučík si k sobě přitáhl klávesnici služebního počítače, aby se podíval, co vlastně o tom případu – pamatoval si ho pod krycím jménem »Šaman« – mají.

A ještě ta drzá moucha... Tu máš, potvoro!

Ty stopy byly dvě... nezletilý Vít Adam ty čertovy pilulky prodával a pár jich u něho našli, a potom jakási dívčina, kterou sbalili v místní knihovně. Ta by mohla vědět víc...

A sakra – tady je i hlášení, že z dětského domova zmizela... V noci, z uzamčené místnosti se zamřížovanými okny, bez porušení mříží a zámků na dveřích. Nikde nenašli žádné stopy, policejní pes dovedl psovoda k zamřížovanému oknu, kudy ale utéci nemohla. Vedení dětského domova po ní vyhlásilo celostátní pátrání, samozřejmě neúspěšné. Uprchlá domů nedorazila... záhada nad záhady.

Takže zbývá ten kluk, Vít Adam... nu což, podáme si ho, třeba kápne božskou...

Ačkoliv – jestli je přivede k tomu druhému, co umí lidem přičarovat gangrénu, mohl by být úspěch v pátrání zaplacený hodně draze...

To chce opatrnost...

Policejní auto, stojící před domem Adamů, nevěstilo nic dobrého. Nadporučík Novák naštěstí nepřijel nikoho zatýkat.

„Potřebuji si jen promluvit s vaším synem,“ prohlásil, jako kdyby o nic nešlo.

„Co zase provedl?“ zeptal se otec Adam tónem, který pro Víťu nevěstil nic dobrého.

„On nic,“ zarazil ho policista. „Jde mi jen o jeho svědectví. Kde ho máte?“

„Někde lítá,“ odvětil otec Adam. „Vrátí se ale až večer.“

„A že ho necháte takhle lítat? Víte aspoň, kde lítá?“

„To opravdu nevím,“ řekl otec Adam. „Někde s kamarády. To víte, kluci! Hrají kolem vesnice nějaké hry... na americké rangers, teroristy... my jsme v jejich věku nebyli lepší, akorát jsme si hráli na partyzány a fašisty... Má to ovšem s podmínkami. Nesmí mít ve škole špatné známky, nesmí vést podezřelé kšefty, musí mít hotové úkoly a musí být na večeři doma. Ale když tyhle podmínky plní, proč ho nenechat? Jen ať se vyřádí!“

„Jste si tak jistý, že už žádné podezřelé kšefty nevede?“

„Kdybych to zjistil, měl by s dosavadní volností utrum – a on to ví, takže žádné neprovozuje,“ odvětil pan Adam. „No – v první chvíli, když jste se tady objevil, jsem se trochu lekl, že se k tomu vrátil. Ale já si myslím, že by mu ty kšefty za případný trest nestály.“

„A do knihovny už nechodí?“ nadhodil nadporučík zvědavě.

„Chodí,“ odvětil pan Adam. „Ale je lepší, když čtení odložil na zimu. Ať se radši přes léto vydovádí na zdravém povětří!“

Nadporučík se vlastně dozvěděl, oč mu šlo. Ještě se staví v knihovně, i když se od knihovnice nejspíš nic nedozví... ta baba mu všechno zapře, major König ji bezohledným zásahem popudil...

„Poslyšte, nemám na práci jen jeho,“ pokusil se o dohodu s panem Adamem. „Nemohl byste zařídit, aby byl váš syn dostupnější? Nemohl by na mě tady počkat zítra kolem oběda?“

„Když mu řeknu, bude doma,“ přikývl pan Adam.

„Tak já se tady stavím zítra kolem oběda,“ ohlásit nadporučík svou zítřejší návštěvu.

„Budeme doma oba,“ slíbil otec Adam.

Když policista předem ohlásí, kdy přijde, pak asi nejde zatýkat. Přesto se Pavlovi nelíbilo, když se Víťa večer v knihovně pochlubil, že má zítra po obědě zůstat doma kvůli svědectví. Čeho se to mohlo týkat? Jedině ovrósje – čeho jiného? Milča, která mu o tom z knihovny do Vejce telepaticky ještě za tepla referovala, se nabídla, že to s Víťou hned na místě vyřídí.

„Navrhni mu, aby policajtům řekl, kde mě najdou,“ požádal ji Pavel. „Třeba v jeskyňce pralidí nad řekou. Autem se tam snadno dostanou... docela by mě zajímalo, s čím tentokrát přišli...“

„A ty tam na ně budeš čekat?“

„Docela rád bych si s nimi rozumně popovídal,“ usmál se Pavel. „Oni se asi chtějí dozvědět co nejvíc o nás, já bych se naopak chtěl dozvědět něco od nich. Co na nás chystají a tak...“

„Poslyš – a neměla bych se do té jeskyně vypravit spíš já?“ nabídla se Milča. „Jednak už o mě vědí, byla jsem to já, kdo ovrósje v knihovně přiděloval... a navíc už mě znají...“

„Mám tři důvody, proč ne,“ opáčil ihned Pavel. „Jednak se potřebuji dozvědět, co se proti nám chystá a vím už, kterým směrem bych se měl ptát. Druhak – tebe sice znají, ale už tě jednou zabásli a mohli by si myslet, že tě klíďo seberou i podruhé. Mě nejenže nezabásli, ale budou mít ze mě po předešlém setkání respekt, už jsem jim dost naznačil, aby mě nepodceňovali. A konečně za třetí, je strašně nerytířské posílat za sebe do nebezpečí holky, uznej!“

„No dobře,“ couvla. „Ale buď trošku opatrnější!“

„Neboj, budu,“ řekl s klidem, jako kdyby o nic nešlo.

I když to znělo zlověstně...

Jeskyňka, nazývaná po údajných pralidech, nebyla velká, ale kupodivu útulně zařízená.

Přes vchod visel závěs, zřejmě aby uvnitř byla snesitelná teplota. V létě by stínil sluneční paprsky, v zimě by snad trochu zadržoval teplo. Uvnitř bylo několik docela pohodlných sedaček, na kamenném výčnělku stál tlumeně hrající radiopřijímač.

„Vejděte v dobrém!“ ozvalo se zevnitř, sotva se nadporučík Novák přiblížil. Znamenalo to, že jeho příchod, byť se odehrál co nejtišeji, neproběhl nepozorovaně.

Nadporučík rozhrnul závěs – a stanul jako přimražený.

Tvář kluka, do které se díval, nemohl zapomenout do nejdelší smrti. Ano, byl to on. Kluk, co umí lidem přičarovat gangrénu.

„Když už jste tady, posaďte se, prosím!“ vybídl policistu. „Kdo přichází v dobrém, je vítán.“

Vlastně – momentálně jsem přišel v dobrém, pomyslel si ulehčeně nadporučík. Takže mě vítá – ale čím by asi přivítal naše přepadové komando? Možná černajícíma rukama... fuj tajksl..!

„Posaďte se,“ vybízel kluk policistu s úsměvem. „Vinnetou říkal, že muži mají při jednání sedět. A něco na tom je, vsedě se vždycky lépe jedná.“

Vinnetou! Kdo by neznal toho pacifistického náčelníka Apačů? Nadporučík Novák se usmál při vzpomínce, jak kdysi hltal všechny dostupné knihy a jak vymetal kina při každém filmu s tímto sympatickým rudokožcem... Pravda, Vinnetou to říkal často, zejména v knihách...

Nadporučík se opatrně posadil na měkkou čalouněnou sedačku.

„Předpokládám, že jste tady služebně, ne ze soukromého zájmu,“ řekl kluk věcně. „Vzhledem k tomu, že už jsem něco z vašich spisů četl, nemusíme chodit kolem horké kaše a přejdeme raději k věci. Máte už zase za úkol zjistit, kde se ve zdejším kraji vzaly pilulky, zvané ovrósje, případně co je to zač, nemýlím se?“

„Ne...“ vyhrkl zkoprnělý nadporučík. „Vlastně ano... ale jak to víte?“

„Řekněme, že mám jistá tajemství,“ usmál se kluk. „Ani vy přece nesmíte vyzrazovat všechny vaše operativní prostředky...“

„Ale... vy nevíte, že odposlouchávání Policie je trestný čin?“ zamračil se nadporučík.

„To vám přece nesdělili telefonem, ale dopisem,“ upozornil ho kluk. „O odposlouchávání tedy nešlo. Nechme stranou, jak jsem se to dozvěděl – dobře víte, že jsem si to mohl přečíst v době, kdy to lejstro leželo na vašem stole, víte, že umím být v případě potřeby neviditelný. Je to jedno z mých tajemství, ale už jste to viděl a nebudu si hrát na Tajemný hrad v Karpatech.“

„Vy jste to tedy četl?“ vyhrkl ze sebe nadporučík.

„Jistě,“ přikývl kluk. „A jen díky tomu, že mě to zajímá, jsem ochotný vám ledacos objasnit.“

„Ty o těch pilulkách víš víc, že?“ Nadporučík se osmělil a přešel na tykání, vykat klukovi mu připadalo trochu nepřirozené.

„Už jsem vám řekl, vyrábím je,“ odvětil kluk. „Proto mě zajímá všechno, co se kolem nich děje. Ale rozčiluje mě, když je někdo označuje za smrtelné nebezpečí pro lidi, co je použili. Ostatně – vy sám jste nejméně jednu pilulku použil také, jinak byste byl dnes o ruku kratší.“

„Ty jsi mě ale tenkrát nakazil!“ vybuchl nadporučík.

„Nakazil – ale současně jsem vám dal prostředek, který vám nejen tu ruku zachránil, ale navíc vám v současné době prodlužuje život, což nejpozději do dvou set let pochopíte.“

„Cože?“ vyhrkl nadporučík. Na víc se v této chvíli nezmohl.

„Označit ovrósje za »smrtelně nebezpečné a neschválené drogy«, ohrožující životy lidí, to je hodně silná pomluva!“ ztvrdl klukovi dosavadní úsměv na tváři.

„Ale... pan Maděra je skutečně v nemocnici!“ namítl nadporučík. „A ve vážném stavu!“

„Jenže ne kvůli ovrósje, ale po očkování velice podezřelou vakcínou, která způsobila horečky i samotnému ministrovi zdravotnictví!“ odpálil ho kluk. „Kterého vola napadlo spojovat je s našimi ovrósje? Máte snad nějaké horečky vy sám? Z několika tisíc lidí, kteří ovrósje použili, má problémy jediný člověk – shodou okolností po podezřelé vakcíně. Kde je skutečná příčina a kdo tady mlží?“

„Nejspíš v nemocnici označil za příčinu ty pilulky,“ zkoušel to nadporučík.

„Pan Maděra nic neřekl, byl v kómatu!“ odvětil tvrdě kluk. „Kromě toho by ho ovrósje před horečkami ochránily. Pravděpodobnější je, že je před očkováním zrušil. Dobře víte, že na to stačí jeden jediný panák vodky!“

„V tom přípisu vlastně nic konkrétního nebylo,“ připustil nadporučík. „Jen že je třeba varovat lidi před neschválenými léky a nebezpečnými drogami, ohrožujícími životy lidí. Vlastně tam ani nebylo přímo napsané, že by mělo jít o ty pilulky.“

„Pak mi ale vysvětlete, proč jdete zrovna po ovrósje?“ otázal se kluk.

Nadporučík na to chvíli neměl co říci. Vlastně – proč jde zrovna po těch pilulkách? Sám mohl dosvědčit, že mu zachránily ruku a neměl po nich sebemenší problémy.

„Když... ve zdejším kraji nic jiného nebylo,“ vykoktal po chvilce. „Nepěstuje se tu marihuana, nikdo tu nevaří pervitin, co jiného mohou ty nebezpečné drogy být? Jedině pilulky, nic jiného!“

„Potíže pana Maděry způsobilo očkování nebezpečnou a neověřenou vakcínou!“ řekl kluk. „To je pravá příčina! Pan Maděra naletěl na propagandu, že nás jedině vakcína ochrání před jakousi »ovčí chřipkou«! Vakcína přitom způsobila problémy už panu ministrovi, když chtěl demonstrovat její neškodnost sám na sobě. Někdo hledá chyby tam, kde nejsou, aby zakryl pravý problém. Ve zdejším kraji jsou to pilulky ovrósje, jinde to je něco jiného, hlavně ať nikdo nepodezírá vládou protlačovanou vakcínu, na které se chce někdo pořádně napakovat. Jenže tak se to nesmí říkat, ti nahoře jsou přece svatí a za všech okolností pravdomluvní, že? Zajímalo by mě, kolik je zase za tou vakcínou úplatků?“

„Jenže nezávislí lékaři tvrdí, že za problémy pana Maděry stojí právě ty pilulky!“

„Taky bych rád věděl, kolik úplatků ti »nezávislí« lékaři dostali!“ odvětil kluk. „Považujete je za nezávislé a nezaujaté? Oni vlastně ani úplatky nepotřebují! Pilulky ovrósje způsobily ve zdejším okolí v poslední době tak prudký pokles nemocnosti a úmrtnosti, že lidé přestali lékaře potřebovat! Klesly jim výdělky, brojit proti ovrósje je tedy v jejich soukromém zájmu! Jak je můžete považovat za nezávislé, když jsou přímo v klasickém střetu zájmů?“

„Zřejmě by bylo třeba dokázat, co se za tím skrývá,“ připustil nadporučík.

„To si taky myslím,“ přikývl smířlivě kluk. „Neříkejte, že za problémy s vadnou vakcínou může cokoliv jiného než právě ta nedostatečně prověřená vakcína. A kdykoliv uslyšíte, že horečky způsobila pilulka ovrósje, vzpomeňte si, že ji máte v sobě taky a žádné problémy vám nepůsobí!“

„Jenže u pana Maděry bylo oboje – pilulka i očkování!“ namítl nadporučík.

„Horečky pana ministra zdravotnictví způsobilo očkování. Žádnou pilulku v sobě neměl!“

„Zaručeně?“ zapochyboval nadporučík.

„Pilulky ovrósje najdete jen v městečku a v jeho nejbližším okolí,“ tvrdil kluk. „Víc jsme jich mezi lidi nedostali. Praha je daleko, tam je těžko najdete.“

„Stojíš si za tím?“

„Někteří lidé prý kupovali ovrósje i pro své příbuzné,“ připustil kluk. „Ale že by je někdo dal samotnému ministrovi zdravotnictví? To není pravděpodobné. Jako lékař měl povinnost odmítat je, ne je podporovat!“

„To vypadá logicky,“ připustil nadporučík. „Jenže tu vakcínu chtějí v Parlamentu prohlasovat jako povinnou.“

„Vždyť říkám, že se na ní chce někdo pořádně napakovat!“ ušklíbl se kluk. „Farmaceutické firmy mají dlouhé prsty a na nějaký milion nekoukají, však si to na předražených lécích vynahradí!“

Na to neměl nadporučík co říci. Předražené léky jsou v Čechách problém přímo chronický.

„Jen tak mimochodem...“ zkusil změnit téma. „Kolik jste vydělali na těch pilulkách vy?“

„Za moc to nestálo,“ mávl rukou kluk. „Celkem asi pětadvacet tisíc, hluboce pod úrovní, kdy by se to už muselo danit. Zamýšlíme z toho částečně financovat školní výlet.“

„Jak to, že tak málo?“ zpozorněl nadporučík.

„Jednoduše,“ usmál se kluk. „Nedělali jsme to pro výdělek, ale aby byli lidi zdraví, nám přece na penězích nezáleží. Ovrósje navíc prodlužují věk, jenže to se teď ještě neprojevuje.“

„Vážně? Jak to můžeš tvrdit?“

„Nemám to ze sebe, mám to potvrzené odjinud,“ ujistil ho kluk. „Ale můžete mi snad věřit, že toho mám »odjinud« mnohem víc.“

„No dobře, ale – co teď s tím?“ vzdychl si policista.

„Ulehčím vám to,“ usmál se kluk. „V současné době žádné ovrósje neprodáváme. Ve městě ani v okolí. Vy sice víte, kdo za nimi stojí – totiž já – ale taky víte, že se nenechám šikanovat. Co vám tedy brání tvrdit, že se široko daleko vůbec nic neděje?“

„Vlastně nic,“ připustil nadporučík.

„Tak nic nedělejte a bude to!“

„Jenže – co pan Maděra?“ chytil se policista pověstného stébla. „Co když nedejbože zemře?“

„Tak bude mít vakcína v tomto kraji svou první oběť,“ řekl kluk. „Ale nemá smysl svádět to na něco jiného.“

„Vždyť tu vakcínu všichni tak vychvalují!“

„Nejvíc pan ministr, co?“ ušklíbl se kluk. „Co asi musel dostat, aby mu nevadily ani horečky, co po ní protrpěl?“

„Máš na svůj věk nějak moc rozumu,“ vzdychl si policista. „Nejsou snad všichni naši ministři zkorumpovaní!“

„Spíš bych se divil, kdyby nebyli,“ opáčil kluk. „Ostatně, jsem starší než vypadám. Ale to je úplně jiná historie. Teď jsem tady ve znamení ovrósje – a nesnesu, aby proti nim někdo lhal.“

„Budeš to mít ale těžké,“ věštil mu policista. „Já ti – dejme tomu – věřím. Ale určitě sis proti sobě poštval spoustu velice vlivných lidí. A nejen lékařů.“

„Vím,“ přikývl Pavel vážně.

Errata:

20.07.2021 17:44