Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Prásk!

„Pane Holzman, to trestní oznámení myslíte opravdu vážně?“

Státní zástupce si předvolaného oznamovatele bedlivě prohlížel.

„Naprosto vážně, pane doktore. Vždyť je to hroznej šlendrián a podvod, klamání lidí! To by se mělo zarazit, čím dřív, tím líp!“

„Vás také podvedli?“

„Mě zrovna ne, já na nic takového neskočím, ale mě ten podvod čím dál víc ruinuje!“

„Jak vás to ruinuje, když nejste účastnou stranou?“

„Ti blázni všude rozhlašují, že jejich dryák, ta zázračná medicína, přestane účinkovat, když se někdo ožere, pardon, opije. Sám jsem se tomu zpočátku chechtal, až jsem se za břicho popadal, ale nevěřil byste, pane doktore, kolik lidí ve městě na to nalítlo a opravdu přestalo chlastat... pardon, pít. Dnes mi do hospody chodí sotva třetina štamgastů a i ti chodí jen na jedno, nejvejš na dvě piva a bojí se dát si vobyčejnýho panáka. Dokonce i když jim ho nabídnu zadarmo!“

„Bylo by snad záslužné, kdyby lidi přestali pít, nemyslíte?“

„Slyšel jsem, že některým to tak prospělo, že přestali obtěžovat i lékaře. Ale pochopte, pane doktore, já jako hostinský chci taky žít! Doktor dostane prachy i za pacienty, který má jen zapsaný, ale nechoděj k němu. Když budou všichni zdraví, bude mít doktor leháro, ale prachy se mu pohrnou tak jako tak. Já potřebuju i tu konzumaci, chápete?“

„Chápu,“ přikývl státní zástupce. „Pro vás by bylo nejlepší, kdyby všichni lidi ve městě lezli ožralí po čtyřech. Vy tady ale píšete, že jde o podvod, klamání důvěřivých občanů...“

„To se ví, pane doktore, copak to není klamání občanů tvrdit jim, že nesmějí pít, jinak budou nemocní až běda?“

„Ale něco takového přece tvrdí většina doktorů, ne?“

„No jo, ale tihle to tvrdí smrtelně vážně. Dyby nic jiného, prodávají lidem šmejd a vydávají to za zázračné léky. To je snad trestné, ne?“

„To právě trestné není, pane Holzman,“ pokýval hlavou právník. „Dneska si může dělat kdo chce co chce. Musel byste mít svědectví nějakého odborníka, který by ty léky analyzoval a potvrdil, že jsou neúčinné a že je to klamání zákazníků.“

„Ale vy jste přece oprávnění takový posudek někomu zadat, ne?“ divil se hospodský. „Máte snad své znalce!“

„Znalce máme, ale někdo je musí zaplatit,“ vysvětloval právník. „K tomu máme oprávnění, až když dojde ke hmatatelnému zločinu, například k vraždě. Ale nějaké laxní podezření ještě není důvod k uvolnění potřebných finančních prostředků, chápete?“

„Jo, jistě, chápu, já bych na toho znalce i přispěl...“

„Soukromé iniciativě samozřejmě bránit nemohu,“ přikývl právník. „Budete-li si přát, předám vám adresy znalců, kteří se v tom mohou angažovat – ale jednat musíte sám, soukromě, rozumíte?“

„To já budu, pane doktore,“ sliboval nadšeně hostinský. „Kdybyste ty grázlíky zavřeli, určitě by se mi to vyplatilo.“

„Počkejte... Vy ty pachatele znáte? Trestní oznámení ale podáváte na neznámého pachatele!“ vzhlédl opět státní zástupce od spisu.

„Osobně nikoho neznám, pane doktore,“ vrtěl hostinský hlavou. „Kdo by taky znal kdejaké školáky, zvlášť když dojíždějí! Ale ti kluci a holky chodí do městské školy. Jednu dobu ty pilulky, představte si tu drzost, nabízeli po odpolednech i v mé hospodě! To se ví, že jsem je hnal, když jsem zjistil, co jsou zač! Jenže to nepomohlo. Lidi za nimi většinou sami chodí na autobusák.“

„Ale to jste měl napsat, že jde o nezletilé,“ pokáral právník hostinského. „To bude složitější případ, nezletilí by něco takového sami těžko vymysleli.“

„Taky si to myslím, pane doktore,“ přitakal horlivě hostinský. „Budou za tím zaručeně nějací dospělí parchanti, co se nestydí využívat k tomu dětiček. Jestli chcete, abych to tak upravil...“

„Nechte to tady,“ zavrtěl právník hlavou. „Nač to zdržovat? Ale můžete to urychlit, když si na to seženete znalecký posudek.“

„To já zařídím, pane doktore, spolehněte se!“ kýval hostinský horlivě hlavou.

„Já to tedy předám Policii, aby se po tom podívala,“ ujistil hostinského státní zástupce.

„Čím dřív, tím líp!“ řekl hostinský.

Předvedení Víti Anděla na Policii a jeho dlouhý výslech, díky němuž mu ujel školní autobus, nemohlo projít bez povšimnutí. Rodiče se od spolužáků dozvěděli, že Víťu odvedli policajti přímo ze třídy. Otec Vít Anděl tedy nastartoval auto a odjel si do města na Policii pro syna. Samozřejmě ho tam také zadrželi a oba pustili až v pozdních večerních hodinách.

Víťa dostal od otce první výprask hned před služebnou Policie a další ho neminul doma při dalším výslechu, kdy se otec Anděl snažil zjistit, do čeho všeho se jeho syn zapletl.

„Vždyť jsem ty pilulky dával i vám!“ brečel Vítek. „Mámě pomohla od žlučníku, co si na něj pořád stěžovala. A ty sám sis po ní taky pochvaloval, jak se cítíš mladší!“

„Žádnou pilulku jsem přece nepolykal!“ namítal zamračeně otec. „To bych si snad pamatoval, takovou sklerózu ještě nemám!“

„Měl jsi ji v kafi,“ ujistil ho syn. „Vždycky kafe vypiješ naráz, až když vystydne!“

„Tak tys mi je podstrčil?“ hřměl na něho otec. „Kdes je sebral? Neříkej, že ti je prodala nějaká úplně cizí holka v dětské knihovně!“

„Ale já ji fakt neznám!“ brečel Víťa. „Přišla tam a chtěla, abysme jí pomohli a že si můžeme navíc vydělat nějaké peníze. Všichni jsme jí pak pomáhali!“

„Kdo – všichni?“

„Všichni, co jsme tam byli,“ vzlykal Víťa. „Věrka, Růža Váňová, Ivan Váňa...“

„A všichni jste se na to dali?“

„Vždyť na tom není nic zlého!“ namítal Víťa plačky. „Ty pilulky fakt pomáhají!“

„Asi nebudou tak nevinné, když tě za ně sebrali policajti!“ běsnil otec. „Jak ses s tou holkou scházel? Snad ne v knihovně!“

„Jo, v knihovně!“ tvrdil Víťa. „V úterý a ve čtvrtek, když je otevřené dětské oddělení.“

„Takže zítra!“ řekl spokojeně otec. „Půjdeme tam spolu a já si s tou holkou, nebo jak jí říkáš, osobně promluvím!“

„Nic špatnýho jsme nedělali!“ brečel dál Víťa.

„To si povíme zítra!“ odsekl otec. „A teď budeš ještě půl hodiny klečet, aby sis pamatoval, že nemáš provozovat nekalé kšefty!“

„Už bys ho mohl nechat být!“ zastala se syna maminka.

„Jen ať si to pamatuje!“ odsekl otec.

„To jste vy?“ vytřeštil Víťův otec oči na Milču. Víťa mu ji ukázal, sotva vstoupila do dveří dětského oddělení vesnické knihovny. „Ale vás odněkud znám!“

„Známe se už dávno, pane Anděl,“ usmála se trochu nervózně Milča.

Víťův ustrašený pohled jí napověděl, že něco není v pořádku, ale řekla si, že by se ho měla zastat a rozhodla se raději jeho otci připomenout, odkud ji zná.

„Před čtyřmi lety jsme na cestě ze školy záhadně zmizeli, nepamatujete se na to?“

„Před čtyřmi lety?“ zůstal ohromeně stát. „Ale... tenkrát zmizeli tři školáci... dneska už byste musela být mnohem starší!“

„Nemusela,“ ujistila ho. „Nezestárla jsem a vůbec jsem se nezměnila. Proto jste mě také mohl poznat. Jistě si na mě vzpomenete!“

„Ty jsi... Ciprová... Miluše?“ rozpomínal se pan Adam a lapal po dechu.

„Tak vidíte, že si na mě pamatujete!“ usmála se trochu sebejistěji. „Spolužáci mezitím trochu odrostli, ale my tři, co jsme tenkrát zmizeli, jsme dlouho pobývali v místech, kde čas ubíhá pomaleji než na Zemi. Proto vypadám stejně jako tenkrát.“

„To snad není možné!“ vyhrkl.

„Vždyť mě vidíte na vlastní oči a dokonce jste mě poznal!“ ubezpečila ho se samozřejmostí.

Chvíli se na ni užasle díval, ale pak si vzpomněl, proč sem přišel.

„Proč ale dáváte dětem drogy, nebo co je to za svinstvo?“ vybuchl. „To je přece lumpárna, vy to nechápete?“

„Myslíte pilulky, co nám vaše děti pomáhají šířit mezi lidi?“ zamračila se. „Kde jste ale přišel na to, že to jsou drogy, nebo nějaké takové svinstvo?“

„Prodáváte je a využíváte dětí jako dealerů!“ udeřil na ni přísně.

„Prodáváme je a využíváme děti, ale šíříme mezi lidmi život! To je přesný opak toho, co nám ve své nevědomosti přisuzujete!“ odrazila jeho nařčení.

„Kluk říkal, že to propašoval do kafe i mně!“ vyčetl jí. „A manželce to vnutil, že jí to pomůže na žlučník! Je něco takového vůbec přípustné?“

„A nepomohlo jí to?“ usmála se. „Jestli ji už žlučník nebolí, bylo by to snad dobře, ne?“

„Žlučník ji nebolí díky lékům, které užívá, ne?“

„Ty léky můžete okamžitě vyhodit,“ ujistila ho. „Léky od lékařů jsou ve většině případů jedy, žádné už neberte. Ale syn vás měl ještě informovat, že účinky našich pilulek téměř okamžitě skončí ve chvíli, kdy se opijete. Přesněji – když se do žaludku dostane alkohol ve větší koncentraci, než odpovídá přírodnímu kvašení. To se u našich pilulek nesmí.“

„Nic mi neřekl,“ zavrčel pan Anděl. „Ale já beztak nepiju.“

„Nepijete, ale mohl byste se časem někde výjimečně napít, třeba při nějaké oslavě. Pak by se účinek našich pilulek okamžitě zrušil. Měl vám to říci.“

„Chcete mi snad tvrdit, že ty vaše šmejdy účinkují déle než den?“

„Dvacet let účinkují, pane Adam, dvacet let,“ řekla vážně. „Ale těch dvacet let nesmíte pít. Je velká chyba, že vám to syn včas neoznámil a nezdůraznil.“

„Taková nanic-pilulka že účinkuje celých dvacet let?“ zasmál se ironicky. „To je vtip?“

„Není,“ odvětila vážně. „Účinkuje, dokud ji někdo nezlikviduje koncentrovaným alkoholem. Pak je ale rázem konec.“

„Poslyš, ty...“ marně hledal příhodné oslovení. „Chceš mě vodit za nos?“

„Nemám k tomu důvod, pane Anděl.“

„Tak mě tady přestaň bulíkovat!“ vybuchl. „Takové pilulky přece neexistují!“

„Musím vás opravit,“ řekla. „Je jich zatím málo, nenajdete je nikde na světě kromě zdejší vsi a okolí, ale existují a mají ohromné výsledky. Všiml jste si, kdy byl ve městě poslední pohřeb?“

„Nejezdím tak často do města a o pohřby se už vůbec nestarám,“ odvětil trochu zaraženě.

„Neříkám, že žádné nebyly,“ pokračovala. „Ale je jich míň než jindy. Předtím visely co týden na vývěskách Pohřební služby tři nová parte. Poslední parte přibylo před čtrnácti dny a od té doby nic. V hospici, který jsem osobně navštívila před měsícem, neměli od té doby pohřeb žádný. Lidé, kteří by normálně dávno prošli krematoriem, žijí a vede se jim pořád lépe. Nemoci jako zázrakem mizí a po městě se mluví o starších lidech, kterým rostou třetí zuby.“

„Chceš mi tady tvrdit, že je to vašimi pilulkami?“

„Ano, je to našimi pilulkami,“ řekla tak vážně, až ho tím vyvedla z míry.

„Proboha, jak to můžeš tvrdit?“ vyhrkl.

„Můžeme to tvrdit, protože víme, proč ty pilulky léčí,“ přikývla vážně.

„Ale Policie tvrdí, že je to podvod, navíc nedovolené podnikání, krácení daní a ještě asi pět dalších trestných činů!“

„Česká Policie má falešné informace,“ zasmála se Milča. „Podvod by to byl, kdybychom lidem neříkali pravdu. Jenže naše pilulky lidem skutečně pomáhají. Nedovolené podnikání... by to bylo, kdybychom z toho měli zisk. Spíš by to mohla být nedovolená charita, ale na ni, pokud vím, žádný paragraf není, dobročinnost ještě v Čechách trestná není. A krácení daní? Není-li zisk, nejsou ani daně. Prospěch na úrovni spropitného z toho měli jen naši malí prodavači.“

„Česká Policie ale tvrdí něco jiného,“ nepřijal to pan Anděl. „Včera nás tam vyslýchali až do večera! A chtěli vědět, od koho Víťa ty podvodné pilulky má!“

„To jsi jim ale měl říci,“ obrátila se Milča na Víťu vyčítavě. „To přece byla ta výjimka, kdy smíte mluvit! Měl jsi jim říci, že nás najdou ve zdejší knihovně. A kdyby nás tu nezastihli, ať nám nechají vzkaz, ale ať nešikanují školáky.“

„To jsem jim řekl, ale nevěřili mi. Pořád chtěli vědět, kde bydlíš!“ odpověděl kluk nejistě. „Já to ale nevím, nikdy jsi mi to neřekla.“

„To je v pořádku,“ přikývla. „Jediné místo, kde nás může někdo zastihnout, je v knihovně. Ve vsi nebydlíme a jedině sem chodíme pravidelně.“

„Poslyšte... ale to je opravdu divné. Proč vlastně nebydlíte u rodičů? Vždyť opravdu vypadáte jako školačka!“ zahučel pan Anděl.

„Vypadám,“ přikývla. „Ale podle data narození je mi už přes sedmnáct.“

„Ale to ještě nejste plnoletá!“ namítl pan Anděl.

„Plnoletí ještě nejsme,“ připustila. „A nebydlíme u rodičů, ale to je asi tak jediné, za co by nás mohl někdo šikanovat. Nic jiného proti nám nemají.“

„I když nám policajti tvrdili, že je to podvod nad slunce jasnější?“

„Podvod by to byl, kdyby pilulky neúčinkovaly,“ opakovala vytrvale Milča. „Jenže účinkují, takže to podvod není. V případě potřeby to dokážeme a falešných nařčení se neobáváme.“

„Ani kdyby vás přímo tady v knihovně zatkli a zavřeli?“

„Samozřejmě bychom si na ně stěžovali,“ usmála se. „Nemají to ničím podložené a kdyby ani to nepomohlo... no, my se Policie neobáváme ani kdyby si chtěla hrát na gestapo nebo na bývalou Státní bezpečnost. Zatknout nás mohou, ale pustit nás nakonec musí.“

„Na vašem místě bych si tím nebyl tak jistý,“ zavrtěl pan Anděl hlavou. „Nebyli byste první ani jediní, kdo jim uvázl v drápech! Stačí podezření – a už sedíte. A budete sedět rok – dva, než se jim podaří nashromáždit důkazy a prokázat vám, co chtějí.“

„My si jistí jsme,“ nedala se vyvést z míry Milča. „Jsou na světě horší bestie než naše Policie. Jenže ty sedí mnohem dál a výš.“

„Obdivoval bych vaši jistotu, kdybyste opravdu věděla, do čeho se řítíte!“

„Obdivoval byste nás ještě víc, kdybyste věděl všechno,“ usmála se. „Podívejte, nechte syna na pokoji, za nic nemůže. Naopak zasluhuje pochvalu, mnoha lidem pomohl ke zdraví a některým nejspíš zachránil i život.“

„Opravdu si to myslíte?“

„Opravdu,“ ani nemrkla. „A Policii vyřiďte, že nás najdou nejlépe tady v knihovně v otevírací době pro děti. Vás obtěžují úplně zbytečně a bylo by dobré, aby se to vysvětlilo.“

„Ale... mě by snad ještě víc než Policii zajímalo, co náš kluk vyvádí!“

„Nic špatného nedělá ani nedělal,“ ujistila ho. „Jen šířil mezi lidi léky, které jim pomáhají. To není nic trestuhodného. A jestli si policajti myslí něco jiného... u nich je to profesní deformace. Jsou placení za to, aby vyhledávali nepravosti. Až si s nimi vyjasníme, že nejde o žádný podvod, měli by nás už nechat na pokoji.“

„A když ne?“ trval na své nedůvěře. „Poslyšte, ale i kdyby se to vyjasnilo, já už mu to zakážu. Nestojím o takové nepříjemnosti!“

„A co kdybych vás požádala, abyste ty pilulky šířil s námi?“ usmála se na něho mile.

Pan Anděl se nejprve nadechl, pak zaváhal, ale nakonec spustil bandurskou:

„Žábo drzá! Vážně si myslíš, že mě zatáhneš do nějaké levoty?“

„No vidíte!“ odvětila vítězně. „Tady vidíte důvod, proč to musíme dělat se školáky! Vždyť i vy tomu říkáte »levota«! A to ve chvíli, kdy jsem vás ujistila, že to žádný podvod ani levota není!“

„To máš těžký!“ řekl pan Anděl. „Policie tvrdí, že to levota je, ty jsi proti. Čemu mám věřit? Prodavačů zázraků je dneska spousta a většina jsou darebáci. Jak ti mám věřit, že jsi jiná, když je to i proti zdravému rozumu?“

„Pane Adam, nemáte v okruhu svých příbuzných nebo známých někoho hodně nemocného?“ řekla rázně Milča. „Někoho, komu doktoři nemohou pomoci?“

„Bohužel, mám,“ zamračil se. „Sestřenice mi umírá na rakovinu.“

„Dám vám pro ni pilulku,“ navrhla mu. „Zadarmo, abyste viděl, že mi nejde o peníze. Uvidíte do týdne. Kdyby do dvou dnů zemřela, pak to znamená, že bylo opravdu pozdě. Jestli přežije ty dva dny, uzdraví se, to tvrdím já. Tak co? Zkusíte to?“

„Už se nedivím, proč vám lidi platili jako mourovatí!“ zavrčel pan Adam. „Tohle jsou přece ty nejsprostší útoky na lidské city, kdo by jim odolal?“

„Ne, to je nabídka důkazu,“ odvětila. „Nevíte, komu věřit? Nabízím vám tedy důkaz, ale ten byste neměl odmítnout. Kdo odmítne důkaz, může klidně tvrdit, že je Země placatá a nepřesvědčíte ho, ale u takových fanatiků je to beztak ztráta času.“

„Ale útoky na lidské city jsou nepřípustné!“

„Dobře, nechme lidské city stranou!“ ochladla opět Milča. „Dejte mi adresu, kde najdu vaši umírající sestřenici. Pro mě je to cizí žena, žádné city k ní nechovám, takže jí dám klidně pilulku, která ji zachrání a navíc jí přidá dvacet let života. Souhlasíte?“

„K ní se těžko dostanete,“ odfrkl si. „Je na onkologickém oddělení v nemocnici.“

„Pak se s ní asi brzy setkáte,“ odtušila Milča. „Onkologické oddělení místní nemocnice jsem navštívila před týdnem. Nikdo tam od té doby neumřel, takže už ani neumře. Budete se hodně divit, ale pacienti, nad kterými lékaři zlomili hůl, se uzdravují rychleji než ti, které se svými jedovatými léky pořád pokoušejí léčit. Ale brzy se uzdraví i oni. Naše pilulka je silnější než rakovina. Vyléčí všechny, pokud ji někdo nezničí alkoholem!“

„To je na ní právě nejméně věrohodné!“ namítl pan Anděl. „Na jedné straně tvrdíte, že si vaše pilulka poradí i s rakovinou a na druhé straně nesnese obyčejný alkohol?“

„Ten alkohol je ale jed,“ podotkla Milča. „Různé organizmy jsou na různé jedy různě citlivé. Třeba takový pes. Může beze škod sežrat i zkažené, úplně zelené maso, které by člověka bezpečně zabilo botulotoxinem, ale zabijete ho obyčejnou čokoládou, která jinak neublíží ani dítěti. Co je na tom nevěrohodného? My zkrátka předem zdůrazňujeme, že se ovrósje nesnáší s alkoholem a kdo se tím otráví, zničí všechno dobré, co ovrósje přináší.“

„Vy tedy tvrdíte, že se moje sestřenice uzdraví, ačkoliv jí lékaři nedávají žádnou naději? To byste dokázali zázraky!“

„Uvidíte!“ řekla. „A vzpomeňte si, až se s ní setkáte. Je to můj živoucí důkaz. A netrestejte syna, že nám v tomhle pomáhal. Zasluhoval by pochvalu, ne trest.“

„Dobře, odložím to až po návštěvě sestřenice,“ rozhodl se otec Anděl. „Jedu za ní v sobotu.“

„Odložte – uvidíte!“ oddychla si Milča.

To to trvalo! pomyslela si...

Policejnímu komandu, maskovanému kuklami, které obklíčilo budovu obecního úřadu a pak vtrhlo do místností zdejší obecní knihovny, velel uniformovaný major.

O něčem to vypovídalo. Normálně by i na ozbrojené a nebezpečné zločince stačil jako velitel poručík. Tady ale bylo vidět, jakou váhu této akci Policie přisuzuje.

Úlovek byl ale hubený. V dětském oddělení obecní knihovny bylo skoro prázdno. U stolu za počítačem, kde se vyřizovaly zápůjčky, seděla jen knihovnice, starší dobrosrdečná černovlasá paní, proti sobě měla jednu jedinou návštěvnici, mladou dívku, se kterou si družně povídala.

Když zapraštěly dveře vyrážené beranidlem a do dětského oddělení s řevem vtrhlo maskované policejní komando, knihovnice na ně vykřikla památnou větu, vypůjčenou ze známé české knihy:

„Co blázníte, dyť jsou tady lidi!“

Na víc se nezmohla. Chlapi z komanda se na ni i na její návštěvnici vrhli, srazili je na podlahu a za stálého řevu „Policiééé! Vzdejte sééé!“ jim zkroutili ruce a nasadili ocelová pouta. Jeden chlap vytrhl ze zásuvky napájecí šňůru počítače a odpojil i telefon, stojící na stole. Tiskárna počítače na to neuctivé chování reagovala slyšitelným zavrčením, ale chlap ji hbitě odpojil také.

„No to je teda vítězství!“ odplivla si knihovnice, když ji postavili na nohy. „Osm chlapů jako hory na jednu starou bábu a jednu malou holku! Že vás hanba nefackuje!“

Jako odpověď dostala okamžitě parádní facku od samotného majora Königa, velitele akce.

„Mlčet!“ zařval na ni. „Kde jsou ostatní?“

„Kdo – ostatní?“ odpověděla mu trochu otřeseně knihovnice. „Tady jsme na vesnici, v obecní knihovně! Snad si nemyslíte, že máme denně natřískáno? Lidi si poslední dobou odvykli číst a dnes máme navíc otevřeno jen pro děti, takže tady kromě mě žádného dospělého nenajdete.“

„Kde jsou ostatní, babo?“ přistrčil jí major k obličeji sevřenou pěst.

„Asi doma,“ odsekla mu. „Nevím, koho hledáte, ale podle mě jste se spletli! Tady je obecní knihovna, žádné drogové doupě!“

„To se uvidí! Půjdete s námi!“ rozhodl komisně major König.

Smečka hbitých maskovaných policistů rychle strkala obě zadržené ven ze dveří.

„A ke všemu jste nám vyrazili dveře!“ zhodnotila jejich práci kriticky knihovnice. „Nemohli jste je normálně otevřít za kliku? Vždyť nebyly zamčené – a teď se ani zamknout nedají!“

„To není vaše starost!“ vyštěkl na ni major.

„To je právě moje starost!“ odvětila hrdě knihovnice. „Já tu za to zodpovídám, víte?“

„My vám to tu pohlídáme!“ ujistil ji maskovaný policista zlomyslně.

„Jen aby!“ odvážila se pochybovat. „Ale jestli se tu něco ztratí, bude to na vás!“

To už je ale strkali chodbou ven, kde čekala čtyři policejní auta, hlídaná dalšími maskovanými policisty. Ve tmě byly znát jen nápisy »Policie« na jejich zádech. Zatčené vstrčili do dvou aut, která odjela se zapnutými majáčky a houkačkami.

Akce se vydařila, byť s hubeným výsledkem. V policejní cele skončila jedna starší knihovnice a jedna nezletilá čtenářka. Část přepadového komanda zůstala v knihovně, aby zatkla každého, kdo sem ještě přijde, jenže na konci výpůjční doby už přichází do knihovny málokdo.

Major König byl ale spokojený. Nezletilá čtenářka odpovídala popisu, získanému výslechem dříve zadržených nezletilých prodavačů. Navíc se v rukou Policie ocitlo několik údajně zázračných pilulek, které se soudní znalec pokusí prozkoumat.

Ještě se ukáže, zda to bude stačit.

Pavel se o Milčině zatčení dozvěděl v okamžiku, kdy do knihovny vtrhli maskovaní policisté.

„Pavle, vtrhli sem nějací policajti a strašně řvou, co mám dělat?“ volala ho Milča telepaticky prostřednictvím Seka.

„V žádném případě se nebraň!“ poradil jí ihned. „Nech se sebrat, ale požádej Seka, ať občas zaznamená tvoji polohu, ať víme, kde jsi!“

„A co když nás zabijí?“ strachovala se.

„To těžko,“ chlácholil ji na dálku. „Spíš bych řekl, že se chtějí něco o nás dozvědět a kdyby ti ublížili, nic by se nedozvěděli!“

„Dobře, ale... nasadili mi železné náramky, strašně mě tlačí!“

„To je něco jiného,“ rozhodl Pavel. „Nech Seka, aby je nenápadně zrušil. On to dovede, tlačit tě přestanou a kdyby se po nich policajti sháněli, dělej na ně jen udivené obličeje. Nedovedou si to vysvětlit a spíš si řeknou, že ti je jen zapomněli nasadit.“

Milča se tedy soustředila na příkaz anihilovat kovové náramky, ale včas ji napadlo vylepšit to. Nařídila Sekovi analyzovat je a zapamatovat si je, takže je nejprve zrušil, ale pak je opět vytvořil na podlaze policejního auta. Správně usoudila, že by brzy některému policistovi chyběly a když je tady najdou, spíš si pomyslí, že je v autě vytrousil.

Dovezli je do města na policejní stanici, kde je obě zavřeli do jedné cely. Jakmile za nimi zabouchly dveře, Milča se obrátila na paní knihovnici.

„Rozumíte tomu?“ zeptala se jí.

„To bude nějaký omyl,“ vrtěla hlavou stará paní. „Museli si splést adresu.“

„Ale kdo ve vsi by se zabýval něčím nedovoleným?“ namítala Milča.

„Jo, to já nevím,“ vzdychla si stará paní. „Dneska může kdekdo tajně pěstovat marihuanu, ani nejbližší sousedé si toho nevšimnou. Pak to někdo udá, jenže splete adresu... ale v obecní knihovně to opravdu nedává smysl, tam bych nic takového nehledala.“

„Tam přece nic ani najít nemohli!“ namítala Milča.

„Co já vím...“ vzdychla si knihovnice. „U policajtů nikdy nevíš.“

„Přece se i oni musí řídit nějakými pravidly... třeba zákony, nebo něčím takovým...“

„Oni? Oni uznávají zákony jen když se jim hodí. Můžeš být nevinná jako lilie, přece ti něco přišijí, když budou chtít.“

„Ale proč?“

„Aby se ti nemuseli omlouvat,“ hádala knihovnice. „Když jde o prachy, jde stranou zdravý rozum, logika i slušnost. Když omylem seberou nevinného, měli by se mu omluvit, proto na něho raději narychlo ušijí nějakou boudu, jen aby nemuseli hradit škodu. Tak vznikají justiční omyly.“

„To tedy nevypadá dobře,“ zavrčela Milča.

„Ale co, zavřít nás mohou, pustit musí,“ vzdychla si knihovnice. „Doufám, že ses nezapletla do ničeho nedovoleného!“

„O ničem nevím,“ odvětila Milča, ačkoliv dobře věděla, že má hodně daleko do legality.

„Jenže máš výhodu,“ řekla knihovnice trpce. „Jsi mladá, nic ti přišít nemohou. Spíš to odnesu já. Jenže mi to až tak moc nevadí.“

„Ale to by nebylo spravedlivé!“ vzkypěla Milča.

„Od naší Policie spravedlnost nečekej!“ ujistila ji knihovnice. „Naši policajti jsou jako všude ve světě. Sebevědomí, domýšliví frajeři, ale než aby poctivě pátrali po skutečných vinících, raději si důkazy přizpůsobí na prvního obětního beránka.“

„To by ale dělat neměli!“ namítla Milča.

„Neměli, ale dělají to tak všude, proč by zrovna ti naši měli být výjimkou?“ pokývala hlavou knihovnice. „Všude to bývají mladí, nadějní borci, ale málokdy uvažují zodpovědně.“

„Co ale budeme dělat?“

„Nic,“ odvětila knihovnice. „Nic jsme neprovedly, počkáme, jak se to vyvine.“

„Ale co když se to vyvine špatně?“

„Tak si budeme říkat, že to mohlo skončit ještě hůř. Víš, my dvě jsme určitě poslední, kdo to může ovlivnit. Můžeme jen čekat.“

Milča seděla na tvrdé lavici a zdálo se, že přemýšlí. Ve skutečnosti hovořila na dálku s Pavlem, který seděl doma ve Vejci a cosi vymýšlel. A nejen vymýšlel, on už vytvářel cosi, co Sek nedokázal.

Sek přitom dokázal vytvořit skoro všechno – kromě života...

Právě to ale uměl nejlépe z dětského trojlístku Pavel. Ačkoliv by to možná dokázaly i dívky.

Možná jako jediní na světě...

Errata:

20.07.2021 17:44