Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zuznelai (světy za kráterem) Zuznelai   (Světy za závěsem 6) Dětská science fiction Václav Semerád © 2013 Václav Semerád, Nová Ves Nakladatelství: Autobus Výlet

 „Proč jste lezli na Mount Everest, pane Hillary?“

 „Protože tam stojí!“

S nápadem na výlet přišla Zdenka.

„Každý den jezdíme kolem sopky a ještě jsme na ni nevylezly!“ prohlásila Milči, když jely spolu jako každé ráno do školy. „To musíme napravit, vždyť je to ostuda!“

Milča neodporovala, ale moc nadšeně se netvářila.

„A to tam polezeme jen my dvě?“ nezdálo se jí. „Co když tam spadneme?“

„Proto přece budeme dvě!“ vysvětlovala jí Zdenka. „Kdyby se některé z nás něco stalo, ta druhá jí dojde pro pomoc.“

„Jen dvě – to je málo!“ trvala na svém Milča.

„Neboj se, bude nás víc,“ ujistila ji Zdenka. „Někoho ještě seženeme. Když nebudeme čekat na autobus a vyrazíme hned po vyučování, můžeme být doma stejně, nebo jen nepatrně později.“

„Na sopce se přece zdržíme!“ připomněla jí Milča.

„Ančov není žádný Popocatepetl, dyť je to sotva větší krtinec!“ odvětila Zdenka pohrdlivě. „Na ten vylezeme ajncvaj! Slyšela jsem, že se tam dají najít nádherně barevný kusy lávy!“

Milča ji tedy ujistila, že s ní může počítat, a Zdenka pak věnovala několik školních přestávek po sobě opatrnému oťukávání spolužáků.

Velký výběr ovšem neměla. Nejezdily do školy autobusem samy, ale z jejich vesnice jezdila do téže třídy jen hrstka. Většina spolužáků se sjížděla z okolních vesnic a ty by k výletu na sopku těžko přemluvila, byla by to pro ně nepříjemná zacházka. Sopka ležela na přímé spojnici mezi jejich vesnicí a městem, jenže autobus nejel přímo, ale objížděl všechny okolní vesnice, takže cesta kolem sopky Ančova byla mnohem kratší než trasa autobusu. Závod s autobusem by asi prohrály, ale když místo lelkování na autobusáku vyjdou už půl hodiny před odjezdem a navíc půjdou přímo, mohly by získat slušný náskok, takže byla naděje, že si toho rodiče ani nevšimnou.

Jenže to taky znamenalo pohnout kostrou a když se započítá námaha spojená se šplháním na vrchol, nikdo se nadšeně nehrnul. Bohouš a Hynek odmítli výlet okamžitě a Lenka si sice ponechala čas na rozmyšlenou do konce vyučování, ale na konci poslední hodiny si vzpomněla, že k nim dneska přijede tetička a jakékoliv zdržení by znamenalo nepříjemný výslech a kdoví, třeba i nějaké to jelito tátovou rákoskou.

S tetičkou to sice vypadalo podezřele, kdyby to byla pravda, snad by si na to vzpomněla hned a ne až po poslední hodině, ale Lenčin táta byl skutečně od rány, o tom se nedalo pochybovat.

Jediný, koho nakonec Zdenka zlákala, byl Pavel. Milča z něho nebyla dvakrát nadšená, Pavel byl ve vesnici přistěhovalec a navíc mu říkali Tintítko, neboť byl z celé třídy nejslabší. Při pohledu na něho se Milča obávala, aby ho ještě nemusely nahoru vynášet. Měl ale proti nim nespornou výhodu – vlastnil starší, leč fungující mobil. Dostal ho od rodičů, aby domů vždycky včas oznámil, kdyby mu ujel autobus. Vzhledem k půlhodinové rezervě do pravidelného odjezdu autobusů to byla zřejmě zbytečná obava, nicméně mobil měl a mohl by v případě nouze zavolat nejen domů, ale kdoví, třeba i pro pomoc. Nebyl ve třídě jediným vlastníkem mobilu, ale jediný projevil ochotu účastnit se, až ho nakonec i Milča vzala na milost. Tintítko netintítko, nepolezou přece na Everest!

Trojice se po poslední vyučovací hodině oddělila od hejna žáků, táhnoucího se na autobusové nádraží, a zčerstva zamířila nejkratší cestou na silnici z města. Výhodou bylo, že prošli i úzkými uličkami, které musí autobus objet, nevadila jim ani jednosměrka, pro auta také neprůjezdná. Brzy byli za posledními domky městečka a odhodlaně pochodovali po hladké asfaltové silnici.

Zdenka Sadová, energická krátkovlasá blondýnka v modrých džínách a strakaté flanelové košili, zvyklá na vůdčí úlohu, kamarádům navrhla pokračovat indiánským během. Milča Ciprová sice na to přistoupila, ale dost neochotně a v tajné naději, že Tintítko Pavel Vejvoda brzy odpadne a všichni budou muset opět zvolnit.

Bylo pro ni zklamání, když nakonec byla ona sama první, kdo zpomalení požadoval, protože ji běh nejvíc zmáhal.

„Poklus není dobrý nápad,“ řekla mezi supěním. „Jestli k Ančovu dorazíme úplně vyflusaní, jak budeme šplhat nahoru?“

Na tmavovlásce Milči bylo prostě znát, že s takovou výpravou předem nepočítala.

Už podle toho, že na ni nebyla vhodně oblečená. Na červenožlutě károvaných šatičkách a bílé košili se bude jistě vyjímat kdejaká špína, bílé podkolenky měly tutéž nevýhodu. Ani nízké letní botky se na šplhání do kopce příliš nehodily a nebylo divu, že ji i krátký poklus rychle zmohl.

Zdenka to naštěstí velkoryse uznala a ani Pavel neprotestoval.

Pavel byl z nich oblečený nejvšedněji. Kalhoty i košili měl obyčejné, mokasíny také. Navrchu měl lehkou letní bundičku. Pavel nikdy oblečením nevynikal, ale na výlet i na případné šplhání po kopcích se jeho nevýrazné oblečení hodilo rozhodně víc než Milčiny nápadně barevné šaty.

Dál šli jen poněkud ostřejší chůzí, ale na křižovatku, kde trasa školního autobusu odbočovala do okolních vesnic, došli aniž by je cokoliv předjelo, což nahrálo Zdenčině předpokladu dostatečného náskoku a tím také co nejmenšího zpoždění.

„Jen klid, ještě ani nenastupují,“ řekl Pavel při krátkém pohledu na displej mobilu, který vyňal na tu chvilku z plátěného pouzdra, zavěšeného na šňůrce na krku. Byla to jeho další výhoda – nikdo z nich neměl hodinky, ale mobil je dostatečně zastoupil. Měl sice jen postarší Nokii a pouzdro na krk mu očividně ušila maminka, ale byla to nesporná výhoda.

Odbočili tedy na pěšinku, vedoucí k sopce.

Sopek jako Ančov je v Čechách víc. Od třetihor byl vyhaslý a jak Zdenka říkala, byl to takový větší krtinec. Nad říčním údolím přečníval sotva o sto metrů, takže to nebyl žádný Popocatepetl ani Milešovka a kdo o něm nevěděl, snadno ho mezi ostatními kopečky přehlédl.

Byla to ale pravá sopka, jeho vrcholkem byla skála nezarostlá stromy a vyšplhat se na ni byla výzva, které se nedalo odolat. Tak to aspoň znovu a znovu opakovala Zdenka, když všichni po čtyřech šplhali a podkluzovali se po zarostlém svahu. Počínalo už léto, ale půda byla vlhká a klouzala.

Jako prvního vyslaly dopředu Pavla, aby jim vyhledával schůdnější terén. Zdenka to zdůvodnila zásadou, že v karavaně musí jít vpředu ti nejslabší, aby jim ostatní neutekli. Milča si spíš myslela, že Zdenka na sebe nechce vzít zodpovědnost za případnou bžundu, kdyby výpravu zavedla do nějaké slepé uličky, ale nahlas to neřekla a ani Pavel neprotestoval. Už dávno si zvykl na přízvisko Tintítko i na nepokryté přezírání spolužáků. Nevadilo mu to zřejmě ani od spolužaček a kdyby ho to přece jen štvalo, nedával to najevo a raději mlčel. Místo odpovědi šplhal tím usilovněji a obě brzy nechal daleko pod sebou. Zdenka na něho nakonec musela zavolat, aby na ně počkal.

„Máš z nás nejlehčí tašku!“ pokusila se vysvětlit to tak, aby mu nenechala žádnou zásluhu.

„A co kdybychom tašky schovali tady do křoví?“ navrhl. „Stejně se tudy budeme vracet, proč je tahat až nahoru?“

Bylo to logické a Zdenku zamrzelo, že na to nepřišla sama. Ale nechtěla se smířit s tím, že by na něco tak jednoduchého přišel zrovna on, když velitelem výpravy byla bezesporu ona.

„Někdo by nám je mohl ukradnout!“ odpálila ho.

„Tady?“ podivil se hodně okázale. „Sem živá noha nepáchne, jak je rok dlouhý!“

Pěšinka, vinoucí se vzhůru, jeho slova usvědčovala z přehánění – někdo ji musel prošlapat, ale její zanedbanost znamenala, že se tady netáhnou procesí každodenně.

„Řekli jsme si přece, že si nahoře nasbíráme nějaké hezké kusy lávy!“ doplnila to tedy jiným argumentem. „Na to potřebujeme tašky, v ruce toho moc nepobereš!“

„Na to by snad stačil pytlík na cvičky!“ odvětil Pavel.

„Ty si nenecháváš cvičky ve třídě?“ pokusila se ho zpražit Zdenka.

„Cvičky jo, ale prázdný pytlík na vzorky jsem si vzal,“ odvětil klidně Pavel. „Podle mě by se tam vešly i vaše šutry, pak se o ně dole rozdělíme.“

Byl to velice vstřícný návrh, ale Zdenka se jen tak nedala přesvědčit. Nejlepší nápady má přece vždycky ona! Jenže Milča se k Tintítkovi nečekaně přidala – vidina odlehčení o těžký školní batoh byla pro ni příliš přesvědčivá. Obě se tedy doškrábaly až k němu, shodily batohy a spolu s Pavlovou staromódní školní taškou je schovaly do hustého křoví. Pavel si plátěný sáček na cvičky nacpal do kapsy, vyrazil opět jako první a dívkám nezbylo než ho následovat.

„Když si představím,“ supěla Milča, „jak tam všichni tři spadneme do kráteru, budeme možná rádi, kdyby tady záchranná výprava našla naše věci – měli by aspoň potvrzení, že jdou správně.“

„Jaká záchranná výprava?“ okřikla ji Zdenka. „Do kráteru samozřejmě vlezeme, prej to není nic těžkýho a nejvíc šutrů je právě tam!“

Vrcholek kopce se blížil. Až nahoře se ukázalo, že kráter není otevřený směrem nahoru, jak se sopky obvykle malují, ale zešikma, takže se dovnitř dá docela pohodlně vstoupit bez nutnosti šplhat úplně nahoru. Za malou chvilku stáli na jeho okraji a shlíželi dolů na nepříliš velkou prohlubeň, na jejímž dně se leskla voda.

Kráter studený už deset milionů let...

„Představovala jsem si to trochu jinak,“ vzdychla si Milča při pohledu na protilehlý vrcholek, tvořený ostrou skálou, na kterou se bez horolezecké výzbroje očividně nedalo vylézt.

„Účelem není vyšplhat se na nejvyšší bod, ale spustit se do kráteru sopky,“ ujistila ji rychle Zdenka, aby zamezila Pavlovi pokračovat v dalším výstupu. Ten kluk byl ochotný vylézt úplně nahoru, kde by si nejspíš srazil vaz, pomyslela si přitom.

„Plno krásnejch šutrů je i tady,“ ukázal Pavel kolem a Zdenku těšilo, že to řekl stejně udýchaně, jako se cítila sama. Měl ale pravdu. I tady, co stáli, bylo plno krásně zbarvených kamenů. Láva při větrání pukala skoro pravoúhle, kameny měly tvar kvádříků a proměnlivou barvu – od okrově žluté přes červenou až po tmavě hnědou a často se všechny odstíny vyskytovaly na tomtéž kusu kamene. Stačilo nasbírat ty nejbarevnější a mohli by se vrátit.

„Jenže by nebyly z kráteru,“ odsekla Zdenka, aby měla zase něco navrch.

Pavel pokrčil rameny a začal se bez odmluvy opatrně spouštět do kráteru. Kráter začínal skoro dvoumetrovým schodem, ale dál už tak strmě nepokračoval. Šlo tedy jen o ten první úsek. Pavel to nakonec vyřešil tím, že dolů prostě seskočil. Bylo to od něho nezodpovědné, kdyby si přitom zvrtl nohu, těžko by vylezl zpátky, ale odhadl si to dobře a nebylo to z takové výšky, aby to nezvládl. Po dopadu se zhoupl v kolenou, ale zůstal stát.

„Polezte taky, podržím vám nohy!“ nabídl se.

„To by se ti hodilo!“ zpražila ho hned Milča. „Já na sebe sahat nenechám, to si piš!“

Až teď si zřejmě uvědomila, že sukně není na takovou výpravu nejlepší. Co kdyby jí teď Pavel zespodu pod ni koukal? Zdenka měla samozřejmě džíny, té nic takového nehrozilo. Že to aspoň o den neodložili... vědět to dopředu, oblékla by se na to jinak...

„Netýkavky!“ zavrčel na ně Pavel. „Tak vám tady udělám aspoň kozu, ať nemusíte seskakovat do takové hloubky!“

Proti tomu už Milča ani Zdenka neprotestovaly a Pavel se rychle ohnul, aby mu mohly sestoupit na hřbet. Milču to uklidnilo, ohnutý se snad nahoru koukat nemůže. Ale být na jeho místě pověstný sprosťák Bohouš, který na začátku školního roku chodil po třídě i na chodbách se zrcátkem na botě... Za to zrcátko dostal ředitelskou důtku, ale Bohouš si z toho nic nedělal. Ještě že tu není!

Naštěstí Pavel nejevil sklon ke šmírování dívčích kalhotek a nejspíš ho to ani nenapadlo, takže se Milča odhodlala spustit se po vnitřní stěně kráteru. Zakrátko nohou nahmatala jeho záda, kam se mohla opatrně postavit. Pavel se pak trochu přikrčil, aby pro ni nebyl problém seskočit.

Stejnou cestou sestoupila i Zdenka – jen s větší jistotou. Jednak měla vhodnější džíny a za druhé už věděla, že to jde. Kromě toho měla z nich nejlepší boty – s hrubým vzorkem, které se nesmekaly.

Dno kráteru bylo pokryté vrstvou zvětralých kamenů, jenže většina z nich byla zelená od řas, kterým se ve zdejším vlhku dařilo. Úplně na dně kráteru bylo jezírko – či spíš větší louže, tak kolem dvou metrů v průměru. Zblízka bylo znát, že je v ní nanejvýš metr vody – ačkoliv, jak se říká, hůl do vody ponořená zdá se býti zalomená, leč není tomu tak a pohled ze strany je pro určení hloubky značně ošidný. Kolem byly navíc kameny mokré a kluzké, málem se Pavel do té vody smekl.

„Tady je všechno porostlé řasami!“ povzdychl si, když zvedl a odhodil pár kamenů. „Nahoře byly šutry lepší.“

„To nebylo shora vidět!“ omlouvala to Zdenka. „V nejhorším nasbíráme nejhezčí kameny až na zpáteční cestě. Důležité je, že jsme vlezli až dolů do kráteru. Uznejte, stát na kraji a nevlézt sem by nebylo vončo.“

Uznali to k její spokojenosti oba, ale Pavel se nespokojil s omšelými černými kameny na dně mělkého kráteru. Ty, co namátkou zdvihl, brzy odhodil do kráterového jezírka, kde pěkně žbluňkly, a vydal se na obhlídku kráteru. Protilehlý strmý svah se mu zdál barevnější, jenže musel obejít jezírko a balancovat na několika vyčnívajících kamenech, aby se dostal k nejbarevnějším kusům.

„Dají se docela dobře odloupnout,“ hlásil dívkám.

Odlupovaly se od zvětralé stěny bez námahy, ale odloupl jen jeden. Měl totiž volnou jen jednu ruku, druhou se musel přidržovat, aby nespadl.

„Hodím vám nejprve pytlík na cvičky a po něm pár pěkných kousků!“ navrhl. „Chytejte zatím tenhle šutr!“

Opatrně se rozmáchl a spodním obloučkem poslal kámen k Zdence. Ta po něm hrábla, jenže tak nešikovně, že jí upadl a na kamenech se od řas umatlal do zelena.

„Nevadí, pošlu další!“ komentoval to smířlivě.

„Hodil jsi mi ho blbě!“ zpražila ho Zdenka, aby to nebylo na její nešikovnosti.

„Chytit se dal,“ nenechal se tentokrát peskovat. Ale místo aby vyňal z kapsy sáček na cvičky a hodil jim ho, opatrně se k nim po vyčnívajících kamenech vrátil.

„Tady máte!“ podal Zdence plátěný sáček. „Ty ho budeš držet, Milča chytat. Doufám, že už nic neupustíte. Na té stěně jsou nejkrásnější kousky, kam se hrabou ty nahoře!“

„Ale měl bys je házet líp,“ nedala mu pokoj Zdenka.

„Tak pojď na tu stěnu šplhat a já budu chytat!“ navrhl jí. „Já je ale chytím, nedělám nadarmo při školní házené brankáře!“

Počkal pár vteřin a když se k navrhované výměně neměla, otočil se tam sám.

„Mně se tam šplhá nejlíp,“ zavrčel. „Taky mám na to nejlepší boty!“

Dalo by se o tom diskutovat, jeho mokasíny vypadaly proti Zdenčiným pohorkám příliš lacině, ale Zdenka ani Milča se s ním už hádat nechtěly. Spíš se divily, jak se na té skoro kolmé stěně udrží a nespadne. Jezírko se nezdálo být hluboké, ale nezáviděly by mu, kdyby musel jít domů v mokrém.

Pavel se ale jako kočka přešplhal až tam, kde byl prve. Volnou rukou zapáčil jeden vyčnívající kámen a rychle ho vyviklal, až mu zůstal v ruce.

„Chytej!“ upozornil Milču a stejným spodním obloučkem jí poslal nevelký, podivuhodně pravidelný kámen.

Chytila ho a podala Zdence, která se teď změnila v důležitou strážkyni pokladu.

„Tak vidíš, že to šlo chytat!“ neodpustil si ale rýpanec vůči Zdence.

„To byla náhoda!“ odbyla to Zdenka. Patřila zřejmě k tomu druhu lidí, kteří dovedou své přednosti vždy dobře uplatnit a svá pochybení naopak zlehčit, takže vycházejí vždy a ze všeho jako vítězové.

Pavel jí už neodporoval, ale soustředil se na další kameny. Zakrátko jich vypáčil ze zvětralé skály tolik, že byl sáček na cvičky plný až po okraj.

„To stačí, další už neber!“ poručila mu Zdenka.

„Mám ještě prázdné kapsy!“ opáčil. „Nemáš taky místo po kapsách?“

„No, pár bych jich ještě pobrala,“ připustila. „Nejhorší to má Milča, ta nemá kapsy vůbec!“

„Kdyby tě to napadlo aspoň den dopředu, vzala bych si na to taky kalhoty!“ vyčetla jí Milča.

„Tak se nehádejte!“ zarazil je. „Miluško, chytej!“

Další dva pěkně vybarvené kameny zmizely v kapsách Zdenčiných džín. Pavel pak vypáčil ze skalní stěny největší kámen, který tam vyčníval.

Ale neuložil ho do kapsy, jak měl v plánu. Místo toho se zarazil a díval se vytřeštěně na cosi, co ho přitahovalo jako magnet.

„Holky...!“ řekl trochu přidušeným hlasem.

„Co tam máš?“ zeptala se ho Milča.

„Tady je ve skále něco...“ začal zaraženě, tajemným tónem, ale nedokončil. Místo toho se přitáhl, aby na to viděl zblízka.

„Nějaký hodně barevný šutrák?“ nadhodila Zdenka.

„Žádnej šutr!“ odpálil ji. „Vypadá to jako kus skla! Taková velká skleněnka! Tak pět centimetrů!“

„Blázníš?“ zasmála se Zdenka. „Kde by se ve skále vzala? Vždyť tam jsou jen šutry, normální zvětralej čedič!“

„No právě!“ souhlasil. „Jenže pod nimi je... vypadá to jako sklo a navíc je to kulaté!“

„To si jen tak vymýšlíš!“ nevěřila mu.

„Počkejte!“ zavrčel na ně. „Ta skála kolem je dost zvětralá, já to z ní dostanu!“

Přitiskl se ke skále, aby mohl volnou rukou do zadní kapsy svých kalhot. Vytáhl z ní opatrně starý nožík, lidově zvaný rybička. Chvíli opatrně balancoval, aby mohl nožík otevřít, pak se pokusil vsunout ostří do pukliny ve skále.

Marná práce! Skála byla příliš tvrdá.

Pavel zapáčil trochu víc. Ozvalo se sotva slyšitelné lupnutí a špička nože se ulomila. Pavel na nožík chvíli nešťastně civěl, jakoby tomu nemohl věřit, ale laciný nožík byl očividně zničený.

„Co je?“ volala na něho Zdenka.

„Ále!“ odvětil nerudně. „Zlomil jsem si na tom rybičku!“

„Vykašli se na ni, zahoď ji a vrať se!“ poradila mu.

„Zkusím to jinak!“ zavrčel. Zničený nožík zaklapl o kalhoty a vsunul do zadní kapsy. Zahodit ho nemohl, bude potřeboval důkaz, až bude doma zdůvodňovat požadavek na koupení jiného.

„Moment!“ obrátil se opět ke skále. Zkusil ten kousek skla pootočit, třeba mu to pak půjde vyviklat, jako ty šutry nad ním.

Najednou slabě vykřikl, pustil se skály, ztratil rovnováhu a vteřinu poté voda v jezírku vysoko vystříkla, jak do ní pozadu zapadl. Naštěstí jeho pád ztlumila a navíc se ukázalo, že není hluboká. Vyskočil a začal prskat, až Zdenka propukla v smích.

„No nazdar!“ smála se mu. „Půjdeš domů jako vodník!“

„Závidíš?“ vyprskl další vodu a konečně se pořádně narovnal.

„Vůbec ne!“ ujistila ho. Celkem zbytečně, to bylo přece všem třem jasné.

„Cos tam vlastně dělal?“ zeptala se ho trochu soucitněji Milča a podala mu pomocnou ruku, když se tak hrabal z jezírka.

„Holky, nebudete mi to věřit!“ řekl ještě tajemnějším tónem než dřív. Slizké kameny, porostlé řasami, klouzaly pod rukama i pod nohama. Podané ruky se proto vděčně zachytil.

„Co tam bylo?“ pomohla mu Milča konečně se z vody vyškrábat.

„Nebudete mi to věřit! To sklo – vypadá doopravdy skoro jako oko. Veliký skleněný oko.“

„Nestraš!“ zaškaredila se na něho Milča.

„Nečekej, že ti to sežereme!“ přidala se i Zdenka.

Pavel ale dělal, jako by jejich posměšný tón přeslechl.

„A mrklo na mě!“ dodal vážně.

Samozřejmě nemohl čekat, že mu to spolknou bez důkazů. Jenže jak je přimět, aby se samy pokusily přešplhat po skále do míst, kde v ní ten důkaz trčel? Milča by si to se svými letními botami netroufla a Zdenku před pokusem účinně odrazovala jeho vlastní nehoda. Počínající léto sice znamenalo, že nedrkotal zuby, jenže voda v kráterovém jezírku studená byla, to nemohl ukecat.

„Mrklo to na mě, rozumíte?“ opakoval tak zaraženým hlasem, až všem třem přejel po zádech mráz. Zřejmě to myslel vážně.

„Blázníš?“ vzpamatovala se první Zdenka. „To je nesmysl, vždyť je to v té skále snad ještě od druhohor, nebo tak nějak...“

„Od třetihor,“ opravil ji pedantsky. „Ančov je třetihorní sopka, přečetl jsem si to v městském muzeu, když jsme tam tudle byli se školou. Soptila někdy před deseti miliony let.“

Byly tam taky, ale takových podrobností si nevšimly. Jenže Pavlovi to věřily, byl to takový pilný školomet, že si v muzeu jistě přečetl všechny cedulky, co jich tam měli.

„Druhohory jako třetihory, mrkat to nemohlo,“ mávla rukou Zdenka. „To bys mi musel ukázat.“

„Tak tam polez se mnou!“ navrhl jí.

„Abych se taky zkoupala?“ namítla.

Když to odmítla ona, přesvědčovat Milču byla jasná ztráta času. Pár metrů od nich se ve skále ukrývá taková záhada, jako snad nikde jinde na světě, ale nikdo mu to neuvěří?

„Zkusím to oko vyloupnout ze skály, nemůže tam přece držet tak pevně,“ rozhodl se.

Teď už mu na další koupeli nezáleželo. Nešlo už o exoticky zabarvené kameny, v sázce bylo víc. Skleněné oko? Nebo jen tak vyhlížející kámen? Odhodlaně se obrátil ke skále a začal se po nepříliš pevných výstupcích sunout stranou do míst, kde stál před svým pádem. Přešplhal se pak opatrně až k výklenku, který před chvílí sám vytvořil vylámáním několika zvětralých kamenů.

To, co považoval za skleněné oko, tu pořád bylo. Kulatý, lesklý kámen, podobný sklu. Nebylo čiré, barvou se podobalo zeleným pivním lahvím. Ale když se do něho předtím opřel...

Zkusil to nejprve prsty levé ruky, pravou se pořád držel jako držadla kamenného výčnělku. Oko ale na svém místě drželo pevně. Přehmátl a opět to zkusil nožem. Protože mu už nezáleželo na tom, zda čepel zlomí nebo ne, podařilo se mu zlomit ne pouhou špičku, ale přelomil čepel vejpůl. Oko se však ani nehnulo. Drželo ve skále pevněji než si myslel.

„Nemáte, holky, něco, čím by se dalo zapáčit?“ zeptal se jich přes rameno. Ovšemže marně. Milča mu sice ochotně nabídla sponku do vlasů, ale ta byla ještě tenčí a měkčí než čepel nožíku.

„Moment, nejprve zkusím uvolnit okolní kameny,“ rozhodl se, když už mu bylo jasné, že se od nich účinné pomoci nedočká.

Zaviklal vyčnívajícím kamenem v sousedství a skutečně se mu podařilo jej uvolnit. V první chvíli uvažoval, že si dá kámen do kapsy, jenže ty už měl plné a tak kámen prostě odhodil dolů pod sebe, jen dole voda vystříkla.

Pak zkusil viklat kamenem vedle skleněné kuličky, ale ten držel pevněji. Při těchto pokusech se několikrát otřel i o skleněnku, když si všiml, že se mu pod rukou pootáčí. Ze skály se jí nechtělo, ale byla ve svém lůžku upevněná otočně. Opřel se tedy o ni prsty volné levačky. Kulička povolila, klouzala trochu pod prsty, jako kdyby ji tam něco přibrzďovalo, ale zvolna se otáčela. Chtělo to jen trpělivost, ale nakonec ji otočil úplně.

V té chvíli se překvapením málem pustil a moc nechybělo, aby si zopakoval koupel ve studené vodě kráterového jezírka.

Skleněnka se otočila – a zezadu se skutečně podobala oku. Dokonce se mu opět zdálo, že po něm mrklo, ale pak si uvědomil, že to byl jen odlesk světla. Ze zadní strany mělo sklo mléčně bílou barvu, uprostřed s černou ploškou neuvěřitelně podobnou zřítelnici lidského oka. Lekl se toho, ale jakmile kuličku pustil, aby se mohl lépe chytit výčnělků skály, kulička se rychle vrátila zpátky.

„Fakt to vypadá jako oko,“ komentoval to nahlas. „A otáčí se za mnou!“

„Kecáš!“ nařkla ho Zdenka, která ta tam ze svého místa nemohla vůbec vidět.

„A dá se to otočit,“ dodal vítězně. „Otáčí se to kolem svislé osy jako korouhvička! Zezadu je to zelený, zepředu bílý a má to úplně černou panenku.“

„Dyť je to tam od druhohor!“ zaúpěla Zdenka. „To v Čechách bloumali akorát dinosauři!“

„Když, tak od třetihor,“ opravil ji puntičkářsky. „Deset milionů let, to už byli dinosauři dávno vyhynulí, akorát do člověka bylo ještě daleko. Holky, kdybyste to viděly... nechcete se na to sem ke mně podívat samy?“

„Říkal jsi, že to vylomíš ze skály,“ připomněla mu Milča.

„Jo, říkal, jenže jsem na tom už podruhé zlomil nůž,“ zavrčel. „Vylomit se to nedá, drží to v tý skále jako helvétská víra. Snad kdybysme se sem vrátili s nějakým páčidlem!“

„Kašli na to,“ mávla netrpělivě rukou Zdenka. „My ti to jako budeme věřit!“

„Jakýpak jako?“ zavrčel vztekle. „Žádný jako! Když se vám sem nechce lézt, vlezte mi třeba na záda, ale já tu záhadu tady nenechám!“

To by tak ještě scházelo, pomyslel si. Držet v ruce takovou senzaci první velikosti a aby mu to – jen jako – věřily!

Pustil se skály a zabral za skleněné oko oběma rukama.

Skleněnka náhle povolila, Pavel už podruhé ztratil rovnováhu a padal pozadu do studené vody kráterového jezírka, jenže tentokrát s kořistí, v jakou ještě před půlvteřinou nedoufal. Držel v ruce deset milionů let staré skleněné oko, vyloupnuté ze skály, vyvržené třetihorní sopkou!

Jenže se ukázalo, že jásá předčasně.

Dopadl opět pozadu do studené vody kráterového jezírka, ale vzápětí tam za ním žbluňkly obě dívky, jako kdyby se obě současně smekly po kluzkých kamenech.

Nebylo to ale tím, že by se jen tak smekly.

Kamenné dno sopečného kráteru se prudce prohnulo směrem dolů a obě po něm sjely jako po mýdle. Ale to nebylo všechno. Voda kolem nich prudce vystříkla vzhůru, takže se všichni tři na okamžik ocitli uprostřed vodního gejzíru. Pak prudce klesla dolů, jenže i s nimi, s kamenným dnem a vlastně se vším. Obloha zůstala kdesi vysoko nahoře, klouzali černým tunelem hluboko dolů jako do studně – a pak to s nimi smýklo do strany, do černé tmy...

Křičeli všichni tři leknutím a hrůzou z neznáma, které je obklopovalo.

Pak se všichni tři, mokří jako ondatry, jeden přes druhého vykulili do světla na měkký zelený mechovitý koberec. Zastavili se – a v první chvíli nemohli uvěřit ničemu z toho, co viděli.

To přece – nebylo možné!

Errata:

20.07.2021 17:44