Kornodovo jednání
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Následující den se konečně začalo něco dít. Hlídky, které měl Enkra ve městě, oznámily že přijelo velké množství vojenských vznášedel, jejichž posádky s údivem zjišťovaly, co se tu děje. Rušný život je dost překvapil a možná rozčílil, ale nedali to na sobě znát. Na půl hodiny zastavili v domě místních Sluhů, potom pokračovali k pobřeží.
Enkra je vyčkával na Liberty, v táboře byla pohotovost. Vznášedla projela mezi skalami novým průchodem, který proboural Len Carson v rámci zkoušky obranných zařízení, speciálně gravitačního děla. Dělo seřízlo skály jako nejlepší diamantová pila a vyhladilo cestu tak, že se po ní v prvních dvou dnech nedalo ani chodit, protože to klouzalo. V tomto koridoru vznášedla na chvíli zastavila a posádky se rozhlížely po podivném jevu; hned však pokračovala v cestě a zastavila na parkovišti vedle ostatních. Nejdřív vystoupili vojáci, ale chovali se přátelsky; po nich množství Sluhů s vyholenými hlavami a různých důstojníků, což označovalo reprezentační návštěvu na vysoké nebo přímo nejvyšší úrovni.
Mike je sledoval dalekohledem a Rogerovi sděloval svá zjištění. U jednoho z nich se zarazil a jeho tvář nabyla vzteklého výrazu: „Kornod!“
„Nemýlíš se?“
„Ten ksicht jsem si zapamatoval dobře!“
„Kde je? Který?“
„Ten, co teď jde dopředu... s tím tlustým důstojníkem, vidíš?“
„Jo, vidím...“
„On má tu drzost!“
„Právě s ním jsem chtěl mluvit nejvíc. Dobře, že přišel. Budeme mít rozhovor užitečný pro obě strany...“
„Já s ním rozhodně jednat nebudu!“
„Nevadí, jednat budu já. Jestli nechceš, ani tam nemusíš být!“
„Asi to tak bude lepší!“
Mezitím hodnostáře uvítal Sebastiano. Choval se na úrovni, tvářil se jako kdyby si nikdy nic nepřál víc než je poznat. Hodnostáře nejvíc překvapilo, že mluví jejich jazykem.
„Všichni tvrdí, že mluvíte nějakou zpotvořenou hatmatilkou!“ začal starý Sluha, kterému všichni prokazovali úctu, „A teď zjišťujeme, že vám rozumíme!“
„Naučili jsme se to.“ usmál se Sebastiano.
„Je snad tak jednoduché naučit se řeč cizího národa?“
„Jednoduché to není, ale my to zvládneme.“
„Učíte prý naše lidi různým vědám, které doposud nikdo nezná! A děláte to tak rychle, že ani nepostřehnou, jak se to stalo...“
„Ano, jistě. Učíme je ve spánku, to je nejjednodušší způsob.“
„Ve vašem světě se to tak dělá?“
„Ano, vždycky.“
Kornod k nim přistoupil blíž. „Kdo jsi a jakou máš hodnost?“
„Jsem Sebastiano Ramirez Odoyo, kníže z Mendozy, princ di Auro Castro a držitel řady jiných titulů. Dále jsem komthurem lóže Černé Lilie, rytířem Templářského řádu Blesků, generálem princovy gardy, viceadmirálem Moře Oceánu a členem korunní rady. V tuhle chvíli velím čestné rotě, která vás u nás vítá.“
Kornod se nad tím vším hluboce zamyslel. Tituly a hodnosti, kterými ho chtěl Sebastiano ohromit, mu nic neříkaly, byly cizí. Taky lesk stříbra a zlata mu byl lhostejný. Proto řekl bez úcty:
„Mnoho slov. Řekni, co jsi!“
„Jsem přítel prince Enkry.“
Kornod pokývl hlavou. Tohle už pochopil.
Důstojník po jeho boku si prohlížel arminské bojovníky, kteří nastoupili jako čestná rota. Všichni mu sahali po rameno, ani Sebastiano nebyl roven vysokému tlustému chlapovi hřmotného jednání. A všichni měli divné zbraně, o jejichž účinnosti měl generál matné ponětí.
„Směl bych znát jména vznešených pánů?“ ptal se Sebastiano.
„Jsem generál Džabbuš.“ zafuněl důstojník.
„Jsem Agint, předseda Nejvyšší rady,“ řekl ten stařec, shlížeje na Sebastiana dobrotivým pohledem.
„Já jsem Kornod.“
Sebastianovi řeklo to jméno dost. Nenáviděl Kornoda od chvíle, co o něm Mike promluvil a doplnil, co viděli v onom městě. Na malý okamžik zvedl ke Kornodovi oči, ale hned je zase sklopil. Kornod si toho však povšiml.
„Princ vás očekává!“ řekl Sebastiano.
Enkra rozhodl, že rozhovor se bude konat na palubě Liberty. Připravil pro to velitelský sál a nařídil veškerá potřebná opatření. Sebastiano doprovodil hodnostáře na palubu, představil je a na oplátku řekl jména kamarádů. Trvalo to dlouho a bylo to velmi slavnostní; za tu dobu si všichni stačili na sebe zvyknout a připravit se k jednání.
„Máte za sebou dlouhou cestu,“ řekl Enkra, „Jistě nás poctíte a přijmete pozvání na malé občerstvení, které se podává v jídelně!“
V jídelně se pod tím malým pohoštěním prohýbal stůl. Armini se rozsadili střídavě s modrými a ochotně nabízeli to nejlepší, co měli. Také zajistili příjemnou hudbu a všichni se usmívali.
„Jíst příliš mnoho je nezdravé!“ řekl Kornod, který seděl mezi Enkrou a Rogerem, „My se vystříháme velkého množství jídla, neboť po něm rozum tupne a ztrácí bystrost, naopak člověk se stává změkčilým a oslabeným...“
„Máš možná pravdu,“ řekl Enkra, „Ale proč bychom si nedopřáli z bohatství, které nám příroda tak laskavě nabízí? Podívej, tohle je třeba uzená šunka. Zvíře, které ji vytvořilo na svém těle, je sice poněkud zvláštní pro tvůj vybraný vkus a asi by se ti valně nelíbilo, ale to maso vynahradí všechny jeho nectnosti...“
Roger sklopil oči a škubal koutky úst, aby se nesmál. Stav, kdy přesvědčený vegetarián Enkra, který reagoval velmi nevraživě na jakékoliv pokrmy z masa, vychvaluje vepřové, byl fantastický zážitek a vyvolával určité pochybnosti o princově upřímnosti. Snad jen to, že tuto šunku vytvořil Mozek z umělých sloučenin...
Kornod okusil plátek šunky a pochválil ji.
„To zvíře se nazývá prase,“ pokračoval Enkra přívětivě, „Ve vaší zemi jsou také podobná zvířata, ne?“
„Nestarám se o to.“ řekl Kornod.
„Já se starat musím!“ smál se Enkra, „Jsem svou profesí lékař a veterinář a mou povinností je zajistit, aby lidé byli zdraví. K tomu náleží zdravotně nezávadné jídlo, dostatek jídla pro všechny. Ty, jako jeden z nejvyšších hodnostářů říše, cítíš jistě tutéž povinnost...“
„Ne. Proč?“
„Kdybychom se nestarali, mohlo by se stát, že by neměli dostatek jídla, vypukl by hlad a lidé by umírali!“
„Když nemají co jíst, ať zemřou.“
„S takovým přístupem bych asi dlouho princem nebyl! Čemu bych vládl, kdyby mi obyvatelstvo vymřelo?“
„Je tak důležité něčemu vládnout?“
„Ty přece také vládneš!“
„Ne. Já jsem Sluha a sloužím své zemi.“
„Všichni sloužíme své zemi. Právě tím, že dáváme lidem jíst a chráníme jejich zdraví...“
„Dávat jíst a chránit zdraví znamená jenom prodlužovat lidské utrpení.“
„Jaké tedy vidíš řešení?“
„Smrt.“
„Ale mají-li zemřít ostatní lidé, potom bys musel zemřít i ty!“
„Já také zemřu.“
„Ovšem, všichni zemřeme! Ale než se to stane, můžeme ochutnat tyto znojemské okurky. K šunce a pečenému masu jsou vynikající.“
„Ano, to jsou.“
Enkra se ohlédl na Rogera, který se usilovně pokoušel bavit starého předsedu. Šlo to ztuha; starý pán nejevil o nic zájem, uždiboval zdvořile z pohoštění a odpovídal jednoslabičně. Enkra obrátil oči k nápisu, který Roger sám zavěsil na stěnu:
„Překonej sám sebe! A vytrvej!“
Enkra podal konvici s vínem a nalil ohnivě rudou tekutinu do křišťálových sklenic: „Ochutnej, Kornode! Tohle víno zrálo pod nebem Španělska, jedné z nejkrásnějších zemí světa! A to bílé je z Francie, kde jsem prožil první a nejkrásnější lásku svého života. O tom všem bych ti mohl vyprávět...“
Kornod okusil červeného, bylo blíž.
„Je v tom něco, co opíjí.“
„Jenom dává dobrou náladu, zbystřuje smysly, podněcuje družnost a veselí...“
„Je to jed. Nebudu pít nic, co oslabuje vůli.“
„Potřebuješ mít silnou vůli? Proč? Tento den buďme veselí a šťastní, i když svět možná není tak krásný, jak se zdá nám...“
„Nemám proč být veselý a zdá se mi pošetilé hledat štěstí v opojných nápojích, jídle a pochybných zábavách. Ty jsi mladý, Enkro, neznáš nic vyššího a lepšího, proto tě chápu. Já už jsem poznal vyšší moudrost, proto se lehce a bez lítosti zříkám takových dětinských radostí.“
„Dobrá, můžeme mluvit o vyšší moudrosti a věcech lepších než rozkoš, ale...“
„Chceš už konečně začít jednat?“
„Je-li to tvoje přání...“
„Přišel jsem kvůli tomu.“
„Dobrá. Kdo s kým?“
„Rozhodně nechci jednat s tou ukřičenou bandou, jako je tvůj generál Sebastiano a jiní chlupatci, pošetilí a lační požitků tohoto světa. Chci jednat s lidmi moudrými, vědomými si ceny, kterou každý platí za svoji zkušenost...“
Enkra se podíval na Rogera a usmál se. Na Rogerův návrh měli oba hladce vyholené hlavy, takže byli podle Kornodových názorů vznešení a krásní. Sebastiano se zase necítil dobře bez paruky z vlastních zlatých vlasů, dlouhých až na záda.
„Budu jednat já a Roger.“ navrhl Enkra.
„Ano. Z naší strany já a Agint.“
Přešli do vedlejší kabiny, původně navigační, nyní zařízené jako soukromý salónek, a posadili se ke stolu. K osvěžení měli citronádu, kterou modří podezřívavě ochutnali a pak schválili.
A Kornod se bez meškání ujal slova:
„Kdo jste a proč jste k nám přišli?“
Enkra se předem dohodl s Rogerem, že mu dá možnost mluvit vždy, když bude vědět odpověď lepší než on. Takže raději mlčel. Asi se podobně domluvili i modří, neboť hovořil Kornod a Agint mlčel.
„Jsme členové vědecké expedice,“ vysvětlil tedy Roger, „V našem světě je zvykem vysílat ty nejmoudřejší a nejzkušenější lidi, aby poznávali cizí země a roznášeli svoji moudrost na oplátku za moudrost lidí, kteří tam žijí. A ze stejného důvodu jsme přišli my k vám!“
„Moudrost je nepřenosná a nesdělitelná.“
„Myslím, že to není tak docela pravda. Už na této plavbě jsme poznali mnoho moudrého, co je nám k velikému užitku.“
„To jste byli až doposud tak hloupí, že musíte hledat moudrost v cizině?“
„Je těžké rozhodnout, co je hloupost, Kornode. Mohl bych říct, že když spolu hovoří dva lidé a každý má jiný názor, snadno se může stát, že jeden druhého považuje za hlupáka a snaží se ho přesvědčit o své pravdě. A když jim naslouchá třetí, nezasvěcený, vzdychne jen úctou a obdivem: Ó, jak jsou moudří!“
Kornod chvíli rozvažoval, slovní eskamotáže mu nebyly vlastní. Takže řekl: „Co tím myslíš?“
„Že moudrého lze považovat za hlupáka, a zas naopak. Kdo může říct, že je moudrý?“
„Ten, kdo se dopracoval přesných a jasných názorů na všechny věci. Je to tak zvláštní?“
„My se domníváme něco jiného. Nejmoudřejší je ten, kdo si chce stále srovnávat své názory s názory druhých a poznávat to, co mu doposud zůstalo skryto. Z toho hlediska možno říct, že my jsme dost moudří na to, abychom šli do světa hledat moudrost ještě vyšší, než je naše.“
„Kolik je ti let, Rogere?“
„Osmadvacet.“ (nebyla to pravda, Roger si svůj věk upravoval podle potřeby a teď chtěl být pro změnu starší).
„Potom to chápu.“
„Kolik let je tobě, Kornode?“
„My Sluhové nepočítáme svá léta. Ale nejméně dvakrát tolik.“
Enkra vpadl dotazem: „Poprvé slyším, Kornode, že někdo počítá svůj věk. Většina tvých rodáků to jen odhaduje, tak jsme se domnívali, že nemáte žádnou časomíru se zaručenou platností. Jak počítáte roky?“
„Podle oběhu slunce naší Zemí. To neznáte?“
„Ano, známe! Ale netušili jsme, že to umíte i vy...“
„Právě to vyvolává pochybnost o té moudrosti, o níž mluvil Roger. Zajisté známe počítat léta. Jenom se domníváme, že to pro obecný lid nemá žádný smysl a cenu.“
„Jak potom můžete provádět evidenci obyvatelstva?“ zeptal se opět Roger, „Musíte přece mít nějaké záznamy, kdy se kdo narodil, ze kterého je rodu a jaké jsou jeho další osobní údaje!“
„Nemusíme.“
„Pokud vím, slyšel jsem, že ve vaší zemi je zvykem platit daně. Jak víte, kdo zaplatil a kdo ne, když nemáte přesnou evidenci?“
„Každý zná svoje lidi.“
„Co když se někdo odstěhuje do nového města a není tam doposud znám? Potom by se mohlo stát, že by třeba nezaplatil!“
„Kdo nezaplatí, zemře.“
„Ovšem, ovšem. Jenomže, mohlo by se přihodit, že někdo přijde do jiného města a tam by po něm mohli chtít daň znovu. On sice zaplatil, ale nemohl by to nijak dokázat a pak by se mohlo snadno stát, že by byl odsouzen k smrti...“
„No a co?“
„To by ti nevadilo?“
„Co na tom? Při každém vybírání daní zemřou nějací lidé náhodou pro různá nedorozumění. Na to je třeba si zvyknout.“
„A to nikomu nevadí?“
„Komu by to mělo vadit?“
„Především vám Sluhům! Zabít člověka zbytečně je přece nejvyšší nespravedlnost, a jednou z vašich povinností je bránit právo!“
„Jistě. Ale stejně všichni musejí zemřít; což záleží na tom, zemřou-li hned nebo až později?“
„Tak se na to dívají všichni lidé?“
„Ano.“
„Pochybuji. Většina lidí má ze smrti strach!“
„Ovšem. Jsou hloupí.“
„Ty strach nemáš?“
„Ne. Já vím, že zemřu.“
„Ale jistě nechceš zemřít právě v plamenech!“
„Samozřejmě zemřu na hranici, a bude to velice brzy! Těším se na svou smrt a jenom vědomí vyšší povinnosti mi zabraňuje, abych hned nastoupil cestu do Velikého štěstí!“
„Jaké to jsou důležité povinnosti?“
„Pomáhat najít správnou cestu svým bližním.“
„Ta správná cesta je smrt?“
„Ano.“
Roger se zatvářil, jako by ho bolely zuby.
„Jestli je ta tvoje povinnost takováhle, pak bys udělal nejlíp, kdyby ses upálil třeba hned!“
„Proč si to myslíš?“
„Protože štěstí není ve smrti, ale v životě! A to v životě, který je krásný a naplněný vznešenými činnostmi; i povinnostmi, ale docela jinými, než si myslíš ty! Povinností pomáhat lidem, chránit jejich život a dělat ho ještě plnější a krásnější! Co si o tom myslíš?“
„To, co stále. Že jsi hlupák.“
„Já?“ Tohle Rogerovi nikdo neřekl od pěti let a on tím byl dost překvapen, zvláště když byl na svoji chytrost velice pyšný.
Kornod se jenom usmál.
„Co je chytrého na smrti, můžeš mi říct?“
„Na smrti nic. Ale smrt těla je jen branou do vyššího světa, kde je Veliké Štěstí.“
„Myslíš, že je to pravda? My se domníváme, že tenhle život stojí za to, aby si ho člověk prožil!“
„Protože jste hloupí.“
„Tím chceš říct, že je hlupák každý, kdo má strach ze smrti?“
„Ano.“
„A moudrý je ten, kdo se dá dobrovolně upálit, aby mohl najít to vaše Veliké Štěstí?“
„Ano.“
„To si podle tebe myslí všichni?“
„Všichni, kdo poznali moudrost.“
„A já ti říkám, že je to největší pitomost, jakou jsem v životě slyšel! A nedovedu pochopit, že vás s tím ještě nehnali svinským krokem až do moře!“
„Ty toho ještě hodně nedovedeš pochopit.“
Roger zůstal koukat s otevřenou pusou. Tak se s ním mluvit nesmělo; vyvinul úsilí, aby se ovládl, pohlédl na Enkru a viděl, že ten se kouše do rtů, aby nevybuchl či se nezačal smát.
„Všichni jste pitomci.“ vydechl konečně.
„Vy nestojíte o naši moudrost, my o vaši,“ prohlásil klidně a s jistou hrdostí Kornod, „Nejlíp byste udělali, kdybyste se sebrali a odtáhli pryč. My si tady poradíme sami...“
Čímž dal Rogerovi poslední ránu. Roger jen vzdychl s pusou otevřenou: „Ha!“
A Enkra bleskem zachytil přetrženou nit: „Kdyby tak jako ty mluvili všichni v této zemi, pak bychom se sebrali a odešli hned. Ale naštěstí každý jiný si myslí něco jiného!“
„Například kdo?“
„Všichni lidé v tomto městě! Každý, kdo se už probudil z toho příšerného snu o Velikém Štěstí a pochopil, že místo smrti je zapotřebí se dát pořádně do práce; že nemusí zemřít, aby se mu vedlo líp! Vidíš sám, kolik jich tu je; a všichni chtějí žít!“
„Těm jste pomátli hlavu vy, to není žádná zásluha. Vždy se najde pár hlupáků, kteří nechápou příkaz doby.“
„To nejsou hlupáci! Hlupáci jste vy!“
„Až odejdete, všechno se vrátí k normálnímu přirozenému stavu. Na vás si už nikdo nevzpomene. To všechno už známe.“
„Co jsme zaseli, to nezplaní, neboj se! Učíme lidi myslet, a to je veliká věc...“
„Učte si, co chcete. K čemu bude vaše učení lidem, kteří už jsou odsouzení?“
„Jak zase myslíš tohle?“
„Ti lidé jsou odsouzeni k smrti. Už tím, že se s vámi setkali.“
„Chceš je dát zabít?“
„Tak zní zákon. Každý, kdo se setká s cizinci, musí zemřít, aby nešířil falešné učení.“
„To znamená i ty!“
„Samozřejmě. Taky já.“
„Jako první nebo jako poslední?“
„Už jsem řekl. Nejdřív musím pomoci ostatním. Až pak nadejde moje chvíle.“
„Víš co? Obrátíme to pořadí! Co kdybys zemřel první? Lidé jistě budou následovat tvého příkladu, když tvrdíš, že s tím souhlasí!“
„To není možné. Ještě mám povinnosti...“
„Dobře. Já mám taky povinnosti. Nejdřív zajistit, aby se nikomu z těch, kdo se s námi setkali, nic nestalo. Abyste je nezabili, naopak jim poskytli možnost využít, co jsme je naučili.“
„Nesmysl.“
„Kdepak! Neodejdeme dřív, dokud to nezajistíme. A ničím nás nevyženeš!“
„Odejdete, nebo zemřete.“
„Dovol, abych se chvilku smál!“
„Smát se můžeš, jak dlouho chceš. Ale zemřete, to je jasné. Všichni musí zemřít.“
„Co nás k tomu donutí?“
„My. Naše země.“
„To jsi nám přišel říct?“
„Ano, když ses na to zeptal.“
„Tak prosím. Změříme síly, když chceš!“
Kornod se zatvářil lhostejně. Enkra se vztekal. Roger se už trochu vzpamatoval, jeho bystrý rozum našel další východisko.
„Jsou ještě další možnosti!“ řekl.
„Jaké?“
„V oceánu jsou ostrovy. Tam odvedeme všechny, kdo chtějí hledat štěstí na zemi a ne v plamenech! Naučíme je pracovat – a taky bojovat! A co víc, budeme vám brát děti, ty, které chcete zabít. Až vyrostou, přijdou si pro vaši zemi. Asi se toho dožiješ, Kornode, protože než zabiješ všechny, kdo o nás slyšeli, oni budou dospělí! A velmi mocní!“
To slovo mocní se Kornodovi velice nelíbilo. Zamračil se:
„Ty ostrovy patří nám.“
„Co na nich máte svého?“
„Co svého máte v této zemi vy?“
„Lidi. Svoje bratry a sestry. Lidi, se kterými jsme smísili svoji krev a kteří proto patří nám, ne tobě!“
„Smísili krev, aha! Tím chceš poukázat na tu dívku, se kterou jsi spal proti všemu právu?“
„Ano. A není jen jedna.“
„To je lhostejné. Všechny zemřou.“
„Nezemřou. Narodí se jim děti. Zdravé, silné a chytré děti, které si ponesou s sebou naše schopnosti. Jednou zabuší na bránu tvého paláce, Kornode, a budou žádat vyúčtování!“
„Dostanou co zaslouží, dřív než se narodí. A ty taky, Rogere z Monroesu! Zemřeš.“
Roger se rozesmál. Vstal a svěsil se stěny samurajský meč se svým znakem. „Jsem baron z Monroesu, ano. A mám-li zemřít, chci bojovat, než se to stane. Postav proti mně někoho ze svých a jestli mě porazí, zemřu. Nebo postav deset tvých mužů, a já jim všem dám, co zasluhují!“
„Hloupý jsi ty a hloupé jsou tvoje nápady.“
„A ty jsi zbabělec, Kornode.“
„Jenom slovo.“
„Kde jsou ti, kteří mě odvedou na hranici?“
„Neboj se, přijdou!“
„Tak jim vyřiď, že tento meč je očekává!“
Kornod pokývl hlavou.
A Enkra převzal slovo: „Roger mluvil pravdu. Našli jsme ostrov, na kterém jsme vybudovali základnu. Mohl bych tě tam zavést, ale ty mi jistě věříš. Máme tam dokonce obranné zařízení, takže tvoje lodi ostrov tak snadno nedobudou. Tam budeme učit a vychovávat tvoje děti!“
„Umřete hlady. A když ne, stejně zemřete. Je to normální a běžné. Jenom zmítání v předsmrtné křeči. Dělejte si, co chcete a co můžete. Už od začátku vím, že jste zloději.“
„Co že jsme?“
„Jak se říká těm, kdo berou, co jim nepatří?“
„Například co?“
„Přišli jste sem proti všemu právu. Od té chvíle jen berete a ničíte. Vznášedla, lodi, zbraně, lidi. Co se vám líbí, je vaše? Jeden z vašich mužů to řekl jasně: Co nepatří nikomu, je moje!“
„A ne snad? Co jsme vzali, můžeme zaplatit!“
„Čím?“
„Našimi znalostmi. Postavíme vám továrny, vypěstujeme dobytek, zúrodníme pole...“
„My nic z toho nechceme.“
„Co tedy chcete?“
„Nic. Táhněte pryč. Co jste ukradli, to si můžete nechat. Ale odejděte co nejdřív!“
„Kdyby tvoji lidé přišli do mé země, dal bych jim desetkrát tolik, co vy nám. Auta, domy, zemi pro jejich zastupitelství. Všechno, co se sluší dát hostu a příteli!“
„Vy nejste hosté ani přátelé a já vám nechci nic dát. A nikdy nevložím nohu na tvoji zemi.“
„Vloží ji jiní ze tvé země.“
„Nebudou mít čas.“
„Kornode, jsi blázen a asi už zůstaneš bláznem! Ale jsou tady i jiní než ty, a ti chtějí žít. Za ně mluvím já, protože mají doposud strach z tebe a tvé moci. Já strach nemám, i oni ho ztratí a řeknou ti to!“
„Mohou říkat co chtějí, nezajímá mě to. Zemřou oni i ty; pak bude všechno v pořádku.“
„Kornode, mám hroznou chuť tě zabít hned zrovna tady. Kdybych vytáhl meč, budeš mrtev v jedné vteřině!“
„To je tvoje věc. Nebojím se smrti.“
„Kdybych věděl, že jsi největší pitomec této země, udělal bych to. Asi udělám, až přijde čas a nebudeš tu jako vyslanec. Zatím nesmím, jak jistě víš. Vyslanci se zabíjet nesmějí...“
„Další potvrzení, že jste hlupáci. Proč bys mě neměl zabít? Já se smrti nebojím a když ti udělá dobře mě zabít, učiň to!“
„Protože chci hledat v každém člověku to dobré, co v něm je! I v tobě, neboť nevěřím, že nejsi člověkem a nesoucítíš s lidským utrpením. Pořád si myslím, že jen spíš a neprobudil ses!“
„Hm. Co dál?“
„Mohu udělat z vaší země ráj! Postačí jen, abys mi dovolil...“
„Co ještě chcete ukrást a zničit?“
„Vznášedla, která jsme podle tebe ukradli, jsme přestavěli na lepší výkon a vyšší rychlost. Dali jsme je zpět jejich vlastníkům a vzali si jen vraky, které jsme opravili. Myslím, že toho co jsme vzali, je daleko míň než užitku, který z nás mají!“
„Dejme tomu. Teď mi vysvětli, jaký užitek mají mít naši lidé z lodi, kterou jste ukradli v našem opevněném přístavu.“
Enkra tu otázku čekal už dlouho. „Můžeme vám ji vrátit. Když budeš chtít, bude zítra stát zpátky v přístavu...“
„Nechceme nic, čeho jste se dotkli! Povídá se, že vám postačí položit na něco ruku, a už to otrávíte zvláštním způsobem... Ale žádám, aby pachatel té drzé krádeže byl potrestán!“
„Vzal ji náš důstojník jménem Yaggan, který je velmistrem organizace zvané lóže Koara. Učinil tak o své vůli a bez mého příkazu; hodlá ji zřejmě používat pro svoje soukromé potřeby a pro činnost lóže. My s tím máme velmi málo společného...“
„Počkej, zaplétáš to! Ten Yaggan je přece tvůj člověk!“
„Není. Pochází z ostrovů, které jsme rovněž navštívili a ty se nazývají země Nippon. Poskytli jsme mu vzdělání a pomoc, jako poskytujeme každému, kdo nás o ni požádá. Ovšem onen Yaggan se rozhodl jít vlastní cestou...“
„Přišel s vámi!“
„Ano; až sem, do země Kam. Avšak tady se spojil s několika vašimi lidmi, modrými; s těmi provedl tu akci!“
„Ještě před pár dny byl tady! Jeho muži od tebe dostali pomoc!“
„Ano, ovšem. Požádali mne o ni.“
„Potom odešel, ale nevěřím tomu, že by to bylo proti tvé vůli!“
„Každý člověk má svobodnou volbu, i Yaggan. Nezadržujeme nikoho násilím; kdo přijde, je nám vítán a chce-li odejít, odejde a my se nebudeme vyptávat, proč a kam. Tak také Yaggan...“
„Takže o něm nic nevíš?“
„Ale ano, vím. Přišel ke mně a řekl, že za ním přišel jeden z modrých, vašich lidí. Požádal ho o pomoc při záchraně dívky, kterou měl rád a kterou chtěli nějací zlí lidé zabít. Náš kamarád Yaggan nemohl odmítnout člověka, který přišel žádat lóži Koara o pomoc. Proto šel s tím mužem a pomohl mu.“
„Víš, jak?“
„Neptal jsem se ho na to.“
„Ale mluvil jsi s ním!“
„Ano. Vrátil se a s ním několik dalších vašich vojáků. Yaggan řekl, že došlo k boji mezi ním a vašimi vojáky, a že ačkoliv v tom boji zvítězil, je zřejmě pronásledován vašimi armádami. Tehdy jsem ho vyzval, aby opustil moji loď a klidil se mi z očí.“
„Proč?“
„Zakázal jsem spory mezi námi a vámi.“
„Yaggan věděl o tom zákazu?“
„Ovšem.“
„A přesto neuposlechl!“
„Bohužel. Je mladý a má bujnou krev...“
„Potom bylo tvou povinností ho potrestat! Nebo snad mlčíš, když se nedodržují tvoje rozkazy?“
„Potrestal jsem ho. Zakázal jsem mu přístup ke svému dvoru.“
„A to je všechno?“
„To je nejtěžší trest, jímž mohu postihnout takového zločince.“
Roger byl pomstěn; v tomto okamžiku byl bez sebe vzteky zase Kornod. „Ty dobře víš, že za podobný čin je jediný spravedlivý trest: okamžitá smrt! Ty se vysmíváš mně i celé mé zemi, jestli podobný zločin trestáš jen pokáráním a necháš provinilce odejít, dokonce s jeho lidmi a se zbraněmi!“
„Jsem člověk, Kornode. Nesmím nikoho zabít.“
„Nesmíš? Tvůj Yaggan způsobil v našem městě masakr, pobil pár desítek lidí! A ty chceš tvrdit, že jako člověk nesmíš zabíjet?“
„Právě proto jsem Yaggana potrestal odejmutím své přízně! Není už mým důstojníkem, bojuje nyní samostatně na svou pěst!“
„Můžeš mu dát rozkaz?“
„Mohu se pokusit...“
„Žádám, abys mu okamžitě nařídil dostavit se sem i se všemi, kteří mu náležejí! A tady aby byli okamžitě popraveni!“
„Dám mu příkaz, aby přišel. Bude se ze svých činů zodpovídat před soudem; vysvětlí nám, proč se jich dopustil a...“
„Ty se s ním chceš ještě dohadovat?“ Kornod byl na infarkt, jak Roger s potěšením zaznamenal a nadšeně se tomu šklebil.
„Jsem povinen řádně posoudit...“
„No to snad ne! Zabít, a na místě!“
„Nekřič. Yaggan se dopustil zločinu, to nepopírám. Avšak neporušil zákony, které vládnou mé zemi a mému řádu. Jedním z nich je povinnost pomáhat lidem, tu dodržel. Naopak lidé, kteří chtěli z důvodů mrzkých a nicotných upálit dívku, zcela nevinnou, se dopustili zločinu a Yaggan ten zločin jenom potrestal.“
„To byli moji lidé – a dodržovali zákon!“
„Já jejich potrestání ovšem nežádám.“
„Už jsem viděl, jak reagovali vaši lidé na uplatňování našeho práva! Byl tam opět Yaggan, ale velel tehdy Mike Cross, váš komthur a velitel jedné ze tvých lodí. Také tam zemřeli naši vojáci! Kde je ten muž?“
„V této době je nemocen.“
„Nemocen! Co mu brání, aby tedy odešel?“
„Kam a proč?“
„Každý, kdo onemocní, má o důvod víc odejít do Velikého Štěstí. Doufám, že ten muž tam míří...“
„Ne, myslím, že toto řešení ho doposud nenaplňuje nadšením. Hodlá se uzdravit a opět se ujmout velení na své lodi...“
„Ty vedle sebe strpíš nemocného člověka?“
„Proč ne?“
„Každý, kdo je nemocen, může nemoc šířit. Náš zákon říká, že je třeba odstranit každého, kdo by mohl být nebezpečný ostatním.“
Enkra se nejdřív přezíravě usmál; pak řekl rázně: „Blbost!“
„Já konstatuji,“ rozčílil se opět Kornod, „Že veškeré moje rady a pokyny, které ti uděluji jako starší věkem i postavením a jimiž ti chci pomoci, odmítáš bez uvážení!“
„Tomu se nediv, protože jsou to nesmysly, jaké jsem v životě ještě neslyšel. Ostatně, ani ty nepřijímáš mé rady příznivě!“
„Zdá se, že si těžko porozumíme!“
„Je mi to od začátku jasné.“
„Žádám, abyste odešli z naší země! Jinak budeme nuceni vás vyhnat! A současně abyste potrestali toho Yaggana, který porušuje naše i vaše zákony a vysmívá se nám!“
„Yaggana si předvolám, můžeš být u toho. Co se týče odchodu, to neuděláme. Naše práce není ještě u konce a všichni obyvatelé nejsou stejného názoru. A kromě toho, neodejdeme dřív, než splníte podmínku, kterou vám dám.“
„Jakou?“
„Už nikdy neupálíte člověka na hranici!“
Kornodova tvář zešedla, vypoulil oči a začal se téměř dusit.
„Co jsi to řekl?“
„Že už nesmíte upalovat lidi.“
„To není tvoje věc!“
„Je. Zakazuje to můj zákon a já jsem poslušen svých zákonů. Stejně jako ty!“
„Jak nám v tom chceš zabránit?“
„Naučím vaše lidi, aby se vás přestali bát.“
Kornod vstal. Byl nepříčetný vzteky. „S tebou už jednat nebudu!“ vykřikl a vyšel ven. Dveřmi za sebou nepráskl; šel rovnou na palubu, tam se opřel o zábradlí a ztěžka oddechoval, aby se vzpamatoval.
Enkra s Rogerem se nejdřív dlouho smáli. Ale pak Roger vyšel do jídelny a zavolal: „Claudio!“
Claudio tušil nějakou čertovinu; to ho přivolalo ve vteřince.
„Odvážil by ses toho, o čem jsme mluvili?“
„Jasně!“
„Chtěl bych vědět, jak daleko dokáže Kornod ve své nenávisti dojít! Kdyby byla skupinka lidí...“
„Už jsme se o tom bavili. Bruce Langren, Tanya, Len Carson, Sheltie, Kay-Britt...“
„Hm. Jestli si věříš, tak to spusť!“
„O.K.!“ rozzářil se Claudio a odběhl.
Kornod se zatím vzpamatoval. Zadržel jednoho z námořníků, aby mu položil otázku: „Kde je teď Mike Cross?“
„Je nemocnej; nejspíš leží...“
„Slyšel jsem; znám ho z dřívějška a chtěl bych se s ním setkat. Mohl bys mě k němu zavést?“
„Jistě, jak chceš!“
Mike ležel na Liberty; když vstoupili, zrovna u něho na posteli seděla Pippi a Mike jí vyprávěl o pokladech říše Inků. Ohlédla se a když uviděla Kornoda, k smrti se vylekala.
Kornod vešel a zastavil se u dveří. Už opět se ovládal a mluvil klidně a vyrovnaně: „Také ty ses už naučil naši řeč?“
„Ano, rozumím ti.“
„To je dobře. Slyšel jsem, že jsi onemocněl!“
„Ano. A ty dobře víš, jak se to stalo!“
„Když jsi dal zabít moje lidi, ještě jsi nemocný nebyl!“
„Onemocněl jsem z pohledu na lidi, kteří zaživa hořeli na tvém Velikém Ještěrovi. Je jenom málo lidí, kteří dokážou snést klidně takovou hrůzu a nepozvednout ruku na obranu!“
„Ty jsi pozvedl dokonce svoje zbraně. Nezlobím se na tebe; snad jsi to udělal jen proto, že už tehdy jsi byl nemocný. Přicházím k tobě jako tvůj přítel a utěšitel...“
„Pochybuji, že bys mi ty mohl být přítelem!“
„Proč? Stojíš na prahu smrti, proč bych tě měl ještě nenávidět?“
„Ještě jsem neumřel!“
„Ale umíráš, vidím to na tobě. Udělal bys lépe, kdyby ses zbytečně netrápil a raději odešel sám, jak odcházejí čestní lidé. Proč prodlužuješ svoje utrpení na tomto světě?“
„Rozumím ti, ale nepochodíš, Kornode. Doposud žiju a budu žít; i když mi to činí obtíže a někdy bolestivé...“
„Stačí se jenom rozhodnout...“
„Já jsem rozhodnut už dávno; kdybys nebyl tak zabedněný, věděl bys dobře jak. Nebo jsi se svými návrhy uspěl u Enkry a Rogera?“
„Neuspěl. Jsou hloupí a nevědí, jaký bude jejich osud. Také oni budou litovat, že se nerozhodli včas odejít...“
„Jestli je to vše co mi chceš, Kornode, tak se seber a jdi. Na hloupé řeči nemám čas ani náladu.“
Kornod se pořád dobrotivě usmíval. „Yaggan je tvůj syn, že?“
„Ano. Přijal jsem ho za syna, neměl nikoho na tomto světě.“
„I ti ostatní jsou tvoje děti tímto způsobem?“
„Ano.“
„Pošetilé jsou tvoje činy, komthure. Vezmeš si za syny lidi, kteří se vzbouří proti svému veliteli a dělají si, co chtějí. A možná jim tajně napomáháš, ne?“
„Vidíš sám, že jsem nemocný!“
„Princ rozhodl vyhnat je od svého dvora; nechat samotné jít do boje proti nám. Nebude trvat dlouho a bude po lóži Koara!“
„Snad. Ale dřív bude po hranicích Sluhů i po Velkém Ještěrovi!“
„Spoléháš na pomoc odbojníků? Spoléháš na to, že Yaggan sežene spojence mezi důstojníky, kteří nám nejsou nakloněni? Jednou už se to stalo a byl to Ungark, kdo se zachoval s neodpustitelnou benevolencí. Podruhé už to nebude; Ungark už není.“
„Vy jste ho zabili?“
„Udělal chybu. Vyjednával s nepřítelem, tím mu pomohl získat výhodu. Proto musel zemřít.“
„Generál Ungark byl čestný muž a nikdy se ničeho nedopustil!“
„Záleží na tom? Nyní už je šťastný. Také ten kluk Iraon, který vám pomáhal. Byl příliš geniální; naučil se sám od sebe vaši řeč. Tak skvělý mladík je příliš dobrý pro tento svět, proto dostal čest sloužit přímo Velkému Ještěrovi. Plakal štěstím, když se to dozvěděl...“
Mike zbledl, oči mu zaplanuly horečkou: „Kornode, ještě slovo a já tě zabiju!“ Měl nad postelí zavěšen svoje meče; teď po nich natáhl ruku.
„Když nechceš odejít sám, proč to neumožníš aspoň ostatním? Třeba téhle tvojí dcerušce... je slabá, stejně ti nevydrží! A jak by skvěle hořela na Velikém Ještěrovi...“
Mike vytasil meč tantó a mrštil jím po Kornodovi. Nezasáhl, nikdy se nenaučil házet čímkoliv, tak se jeho zbraň zasekla do dřevěného ostění. Kornod se jenom zasmál a zavřel za sebou dveře.
Pippi se klepala hrůzou a nedala se nijak utišit. „Proč jsi ho nezabil, tatínku?“ vzlykala.
„Nedokázal jsem to!“ objal ji a přitiskl si ji na prsa, „Opět jsem to nedokázal... odpusť mi to, dítě! Je mi hrozně zle...“
Kornod odcházel celkem spokojeně; když se mu nepodařilo vyhrát nad Enkrou, dokázal aspoň pohnout žlučí komthurovi, kterého instinktivně nenáviděl od první chvíle. Přece jen nějaký úspěch!
Když sešel po můstku Liberty, přistoupil k němu Claudio.
„Dovol mi, pane...“ uklonil se.
Stalo se to před Kornodovou suitou a to bylo Sluhovi obzvlášť milé. „Co žádáš, člověče?“
„Žádám tě o tutéž milost, jakou nabízíš svým lidem. Chci odejít do Velikého Štěstí.“
Kornod nebyl žádná důvěřivá ovečka. „Proč?“
„Jsem čaroděj. Slyšel jsem od Sluhů této země o možnosti zbavit se pozemského těla a vzlétnout do jiného a lepšího světa. Chci si to vyzkoušet.“
„Zvláštní přání... jen ty sám?“
„Ne, je nás několik. A každý má svůj důvod. Kay-Britt proto, že byl těžce raněn a bojí se, že už dlouho nebude žít. Django proto, že je slepý a na ničem mu nezáleží. Taky Sheltie, ten přišel o jednu ruku... každý má nějakou příčinu...“
„Váš princ o tom ví?“
„Řekl jsem mu to. Vysmál se mi, že jsme všichni hlupáci.“
„Tvoje žádost je velmi překvapivá, ale nevidím důvodu, proč bych jí nevyhověl. Ano, pomohu vám odejít do Velikého Štěstí, pokud po tom skutečně a nezvratně toužíte...“
Claudiova tvář zahořela vzrušením. „Děkuji, vznešený a moudrý Kornode! Jsem šťasten, že to budeš právě ty, kdo nás bude doprovázet do Velikého Štěstí jako náš ochránce...“
A tehdy Kornod najednou pochopil. Ale ano, princ to dobře ví. Našel nějaké lidi, kterým nezáleží na životě a chce s jejich pomocí odstranit Kornoda. Tyhle intriky velice dobře znal!
„Je mi líto, ale nebudu vás moci osobně doprovázet; moje práce tady není ještě ukončena. Přidělím vám však jiného Sluhu, stejně vznešeného a ve vysokém postavení...“
„Ne pane, to nedělej! Prosíme tě, abys to byl právě ty! Jak víš, jsi nejlepší ze všech...“
Kdyby aspoň nebyla kolem celá suita! Kornod by se byl rychle vymluvil tomu jelimánkovi a nabídl někoho jiného; ale všichni to slyší a on nemůže příliš lhát...
Vtom promluvil Agint, předseda Nejvyšší rady: „Přání toho, kdo chce odejít, je posvátné! Měl bys mu vyhovět, Kornode!“
Ať už byl Agint jakkoliv starý a zhlouplý, byl to pořád ještě Kornodův nadřízený. A kolem bylo tolik lidí, kteří mu to přáli!
„Rozhodni se rychle, Kornode!“ řekl někdo.
Takže konec! Už nepovede válku proti těm cizincům. Už nebude zasedat v Nejvyšší radě. Už se nezbaví přestárlých páprdů a nenahradí je lidmi, kteří mu budou vděční a oddaní! Už nebude nic, jen strašlivá smrt!
„Ano!“ vydechl z posledních sil.
„Děkuju ti za nás za všechny!“ řekl Claudio.
Kornod jej chytil za rameno a silně stiskl. „Pamatuj si: jestli je to nějaká ničemnost, potom tě nemine strašlivá pomsta!“
„Jakou ničemnost bych mohl zamýšlet? Vystoupíme na hranici a ty sám ji zapálíš; a já budu stát vedle tebe!“
„Ano,“ řekl Kornod, „Tak je to správně.“
Sluhové se okamžitě rozběhli zabezpečit vše potřebné. Myšlenka, že někdo z cizinců si přeje zemřít na hranici, byla tak skvělá a fantastická, že pro ně byla obrovským propagandistickým tahem. Dohodli se tedy, že na to pozvou všechny, kdo tady jsou přítomni; a uspořádají to nazítří ráno.
Zatím ještě Enkra podle svého slibu vyslal do éteru rozkaz:
|
My, Enkra Weston, princ následník trůnu republiky arminské, přikazujeme tobě, Yaggane Crossi, velmistře lóže Koara, aby ses dostavil před naši soudnou stolici a složil počet ze svých odporných a hnusných činů proti našemu věrnému a milému spojenci, vládě země Kam. Pokud se takto nedostavíš, staneš se nám nepřítelem, zrádcem a zemským škůdcem a my tě budeme usilovně stíhat na zemi, na vodě i ve vzduchu až do chvíle, kdy tě dopadneme a prolijeme tvoji zlořečenou krev! |
Kornod sice nebyl s tímto zněním moc spokojen, bylo na něho příliš krotké; ale souhlasil, co jiného mohl dělat?
Odpověď přišla během půlhodiny:
|
Lóže Koara byla sice založena jako součást vznešeného řádu Blesků; avšak nyní je organizací lidí tohoto světa a nepodléhá arminskému princi v žádném ohledu. V současné době bojujeme po boku čestných lidí země Kam a žádná lidská bytost, ať už pochází z kterékoliv planety, nemá právo dávat příkazy velmistrovi naší lóže. Tak mluví Yaggan von Cross, velmistr lóže Koara! |
Enkra podal překlad Kornodovi.
„Sám se vyloučil z našeho středu!“ řekl důstojně.
„Takže jej budete pronásledovat?“
„Ano. Kdekoliv ho nalezneme!“
A tak Kornod odcházel přece jenom spokojen, že se mu podařilo zasít sémě sváru mezi ty zlé bílé trpaslíky...
Ráno přišel k hranici každý, kdo vůbec mohl chodit; byl tady princ Enkra i Roger a přivedli, přesněji řečeno přinesli Mika Crosse s jeho malou Pippi. Hrdinové, kteří se chtěli odebrat do Velikého Štěstí, byli už připraveni a Kornod s Claudiem se chystali vystoupit nahoru. Přítomní jim provolávali slávu a zpívali hymnus o Velikém Štěstí, které je očekává.
Těsně před hranicí se Kornod zarazil. Začal se náhle docela nedůstojně vymlouvat na spoustu povinností, které má a nabízel hory doly, aby mu dovolili nahradit se někým jiným. Agint se zatvářil pohrdavě, i jiní Sluhové; byla to potíž, se kterou se nepočítalo a která působila trapně.
V té chvíli zasáhl Enkra. Ukázal něco na prstech Mikovi; ten cosi pošeptal dcerce a pak se oba vydali k hranici.
„Rozmyslel jsem si to. Chci odejít!“ prohlásil Mike.
To rozhodlo. Pomyšlení, že současně zničí svého největšího nepřítele, Kornoda přinutilo přestat váhat. Vyčkal, až Mike i Pippi vystoupí na hranici dříví, potom zaujal svoje místo. Claudio byl po jeho boku. Kornodovi podali pochodeň a on ji přiložil ke dříví pod svýma nohama.
Ve chvíli, kdy roští vzplanulo, vztáhl Claudio obě ruce proti plameni. V jediné vteřině vzplanul oslnivý Živý Oheň, zmocnil se hranice i lidí, kteří na ní stáli, a pohltil je. Kornod zařval bolestí a strachem, když mu pochodeň shořela v ruce; vzápětí udiveně zíral, že Oheň nepálí, že je naopak příjemný. A jak mu shořelo dříví pod nohama, dopadl ztěžka na kamenný podklad a tam zůstal stát, nahý a vyjevený. A ti všichni kolem, kterým shořely vlasy i těch pár hadříků, tam rovněž stáli neporušeni.
A do ticha řekla Pippi: „No, pěkný. A dál?“
Pak se Claudio začal smát; přidávali se k němu další, až se smálo celé shromáždění, bílí, modří i všelijací. Kornod pochopil, že byl krutě obelstěn a zesměšněn.
A co bylo nejhorší, vůbec nechápal, jak to dokázali.
30.05.2021 11:47