Propast
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Během času, co Tommy procházel výukou, mluvil Enkra s Rogerem. Ten požadoval, aby s výslechem počkali, až tam dojede a sliboval, že to bude co nevidět. Enkra rozhodl, že tedy počkají až dopluje Orel; Tommymu ostatně neuškodí se prospat a zesílit.
Taky mluvil s Karakalem; ovšem Asthra byla ještě daleko a čekat na ni nebylo rozumné. Sama navrhla, aby zatím provedli tolik výzkumů, kolik se jen dá a pořídili o všem nezbytnou dokumentaci. Doposud nebylo jasné, kam se ztratil Poutník, ale Enkra věřil ve všechno dobré.
Roger nepřiplul za hodinu, ale za tři, což bylo taky k něčemu dobré, protože Enkra se zatím stačil prospat. Když se objevil Orel, vzbudili ho, aby šel kamarády přivítat. Na Liberty připluli skoro všichni, kdo patřili ke špičkám, mimo Asthřiných čarodějek; tak Enkra nejdřív podal hlášení, co zažili na tomto pobřeží.
„Měl jsi kliku,“ ujistil ho Roger, „My pluli podle pobřeží celé odpoledne a neviděli jsme nic. Zkrátka nic v krystalický formě; jenom ty blbý skály, ani kousek zeleně, ani travičku, ani vtáčika letáčika, zkrátka nic. Hnus, svrab a neštovice! Ba ani to ne!“
„Tak se pojď podívat, jaký klenoty tahle země nosí!“ pozval ho Enkra do kabiny.
Tommy spal, klidně a spokojeně. Neprobudil se ani, když ho Roger prohlížel, ohmatával mu protáhlou lebku i celé tělo a vyměňoval si s ostatními odborníky své poznatky.
„Probudíme ho?“
„Když už jsme se tu sešli...“
Tanya se ujala toho úkolu a Tommyho opatrně a něžně probudila. Otevřel oči a když uviděl lidi, trochu se lekl; ale byl tu taky tygr, na toho se dokonce usmál.
„Jak je ti?“ zeptal se ho Enkra klasickou otázkou, kterou používali při každé výuce.
Tommy řekl něco svou mateřštinou.
„Nerozumíš? Odpověz, jak ti je!“
„Dobře,“ řekl Tommy arminsky, „Jak to, že ti rozumím? Naučil ses... řeč lidí?“
„Ne, ty ses naučil naši. Uvažuj!“
Tommy skutečně uvažoval. Když mluvil, dělal velké pomlky, jako kdyby si vzpomínal na slova, která už dávno zapomněl, ale kdysi je znával. Jemu samému to bylo zvláštní.
„Najednou... rozumím! A mluvím! Všechno... jako kdyby... mám v hlavě... cizí slova! Rozumím... a nerozumím nic! Proč?“
„To jsou slova naší řeči.“
„Je jenom jedna řeč. Vy děláte skřeky jako zvířata nebo velcí ptáci koara. My jsme lidé, my mluvíme. Ale vy teď taky mluvíte. A já mluvím jako lidé nelidé!“
„To myslíš nás?“
„Jste lidé a nejste lidé. Jste zrůdy. Máte barevnou kůži. Barevné vlasy. Mluvíte skřeky! Máte divné věci. Bojím se! Tygr!“
Tygr byl pořád u něho. Byl to Obarrik, jeden z mladých a nejméně zkušených, ale taky nejpřítulnějších. Tommy ho objal kolem krku, přitiskl si k němu hlavu a mazlil se s ním. Obarrik nepřišel na nic lepšího než mu lízat obličej.
„Tygr je dobrý. Měkký, teplý, chlupatý. Cítím, že je dobrý. Lidé jsou zvláštní. Lidé nelidé.“
„Lidé jsou taky dobří. Uklidni se, Tommy!“
„Dali jste mi jméno?“
„Tvoje znělo podobně. Je to tvoje jméno, Otomi?“
„Jméno je takové, jaké mi dáš. Když dáš jméno, dáš život. Když vezmeš jméno, dáš smrt.“
Roger jemně odtlačil ostatní a posadil se k němu na lůžko. Vzal jeho ruku, hladil ji a mluvil velice jemně, hlubokým uklidňujícím hlasem. Jeho potměšilé zelené oči, které uměly tak dokonale bodat, teď dodávaly důvěru.
„Klid, Tommy, všechno je v pořádku, jen toho na tebe bylo moc. Chceš si odpočinout? Chceš, abychom odešli? Tygr třeba zůstane!“
„Ne. Nechoďte pryč. Buďte se mnou všichni. Já nechci být sám!“
„Chceš, abychom ti nějak pomohli?“
„Nedá se pomoci nějak.“
„Chceš s námi mluvit?“
„Ano, chci moc mluvit.“
„Když znáš naši řeč, není to těžké. Budeš s námi přece mluvit naší řečí?“
„Budu. Jsem rád umět řeč. Já chci všechno vědět. Chci vidět zvířata na video. Chci vidět, jak rostou květiny. Jak lítají ptáci. To všechno já chci poznat. Cítit chlupatou kůži. Teplo, vůni šelmy. Je to dobré...“
„Ve tvé zemi nejsou šelmy?“
„Ne.“
„Nikdy nebyly?“
Tommy zvedl hlavu a díval se Rogerovi do očí. „Kdo ty jsi?“
„Jsem Roger. Lékař a člověk, který rozumí duši jiných lidí. Mám tě rád, Tommy.“
„Ti ostatní jsou kdo?“
Říkali mu svá jména. Díval se po nich.
„Vy jste všichni dobří.“ řekl.
„K tobě ano.“
„A ke komu ne?“
„K tomu, kdo sám je zlý. Ale tobě nechceme ublížit. Naopak; kdyby někdo chtěl ublížit tobě, budeme tě bránit.“
Chlapec si to musel nechat projít hlavou. Až po chvíli začal mluvit: „Je pohádka. Stará, moc stará pohádka. Přišlo zvíře se srstí a dlouhými zuby. Příšera. Hrdina Kiwik zvíře zabil. Od té doby nejsou šelmy se srstí. Ani žádné příšery. Škoda.“
„Proč škoda?“
„Příšery jsou krásné.“
„U nás příšera znamená něco ošklivého. Asi jsi to nepochopil!“
„Ne. Příšera je chlupatá, má dlouhé zuby a zabíjí. Pije lidskou krev. Je krásná.“
Někdo se zasmál, ale Roger se podíval tak, že ten úsměv zmrzl pachateli na rtech. A vzápětí už zase mluvil vlídně a laskavě:
„A ještěr? Viděl jsi někdy ještěra?“
„Ještěra...?“
Roger měl po ruce fotografie místních tvorů, rychle jednu našel. Tommy pohlédl na odporného tvora, pak na Rogera a řekl:
„Ještěr je pán. Pán je dobrý. Ošklivý.“
Roger hledal další snímek. Ptáka koara, opeřenou stíhačku.
„Koara létá. Nepodřídil se!“ řekl Tommy.
„Je dobré nebo špatné se nepodřídit?“
„Je veliký. Nedá se zkrotit.“
„Ale je to dobré nebo špatné?“
„Špatné. Dobré jenom pro něho.“
„Nám se ptáci koara taky líbí.“
„Koara shoří ve vzduchu, když přiletí krást dobytek. Letí a hoří. Křičí. Dlouho letí a hoří.“
„Proč hoří?“
„Zabijí ho, když ho uvidí.“
„Zapálí ve vzduchu, když se snese, aby ukradl nějaké dobytče?“
„Ano, tak. A on letí a hoří. A křičí.“
„Ale zkusí to znovu!“
„Ano. Je veliký a silný. Chce maso.“
„Má třeba mláďata, která chtějí jíst.“
„Maso patří lidem.“
„Je hodně ptáků koara?“
„Málo. Všechny zabijí.“
„Nezabijí. Koara je silný a mocný pták.“
„Nepodřídil se.“
„Lidé se podřídili, viď? Čemu?“
„Pánům.“
„Kdo jsou páni?“
„Páni jsou páni.“
„Říkal jsi, že taky ještěr je pán.“
„Ano. Páni jsou ještěři. Dobří. Oškliví.“
„Vážně jsou páni ještěři? Páni jsou lidé!“
„Páni jsou ještěři lidé. Takhle...“ Tommy ukázal kolem hlavy ještě jednu ve tvaru hlavy ještěra, i s kostěnými hřebeny.
„Nosí masky ještěrů? Ještěr je znak pánů?“
„Tak.“
„Náš znak je tygr. My jsme lidé šelmy!“
„Áááá!“ vydechl chlapec.
„Tygrů se přece nebojíš. Ani leopardů...“
„Rys... chci vidět rysa!“
„Nemáme s sebou žádného rysa!“
„Když jsem spal, viděl jsem rysa. Přišel a dal mi plamínek ze svých očí. Měl na uších štětičky. Řekl, že je člověk rys. Že bude se mnou a že i já budu člověk rys.“
„Předtím se díval na film o rysech!“ vysvětlil Enkra, protože Roger to nevěděl a nechápal.
„Můžeš být člověk rys. Proč ne?“
„Ne. To ne! To nejde.“
„Proč nejde?“
„Nejde.“
Roger chvíli čekal, až Tommy objeví nějakou další otázku. Pak ho pobídl: „Chtěl jsi se ptát na mnoho věcí!“
„Bolí mě hlava.“
Roger vzal jeho hlavu do dlaní. Hladil ho a odnímal mu bolest.
Tommy se uklidnil. „Jak jsi to udělal?“
„Naučím tě to, až bude čas.“
Tommy si sáhl na hlavu. Dotkl se holé kůže a strašně vykřikl. Chvíli křičel ve své řeči, strachem, hrůzou, bolestí. Pak se uklidnil: „Vy jste mi ostříhali vlasy!“
„Ano, museli jsme. Neboj se, narostou znovu!“
„Už ne! Není čas! Zabijí mne...“
„Cože?“
Tommy neodpovídal. Mlčel a klepal se hrůzou. Roger se snažil ho uklidnit, ale on nereagoval na nic.
„Povídejte mi o vaší zemi! O šelmách!“
Roger mu začal něco vyprávět, na přeskáčku a jen samé zábavné podrobnosti. Tommy naslouchal až do chvíle, kdy Roger řekl: „Však sám uvidíš!“
„Neuvidím. Zemřu.“ řekl tehdy.
„Nezemřeš! To je nesmysl!“
„Chci vědět všechno a rychle. Dřív, než se to někdo dozví. Pak už nebude čas.“
„Tommy, věř mi! Nikdo ti neublíží, slibuju ti, že ti pomůžeme! Ochráníme tě!“
„Přijdou Sluhové a dají mě ohni.“
„Kdo jsou Sluhové?“
„Sluhové jsou Sluhové!“
„Sluhové pánů?“
„Ne. Páni je poslouchají a Sluhové říkají, co se má dělat. Páni mají zbraně a Sluhové mají Slovo. A pravdu...“
„Chápu. Proč Sluhové nechtějí, aby se někdo ostříhal?“
„Jenom Sluhové nemají vlasy.“
„Počkej, to je nějak divné. Podle délky tvých vlasů jsi už taky někdy musel být ostříhán!“
„To ano.“
„Proč ne teď?“
„Není ten čas.“
„Jaké to je, když je správný čas?“
„Když je Svátek Daní, přijdou všichni na náměstí k váhám. Tam odevzdají daň a Sluhové jim ostříhají vlasy. Pak mohou odejít.“
„A kdo nezaplatí daně?“
„Zabijí ho.“
„Cože? To by zabili dítě jako jsi ty kvůli nezaplaceným daním?“
„Ne. Kvůli ostříhání.“
Armini se na sebe dívali s úžasem. Svět, ve kterém sluhové poroučejí pánům, příšery jsou krásné, ještěři jsou páni a děti se bojí smrti za ostříhání vlasů, jim nepřipadal moudrý.
„Nedivím se, že se o zemi Kam povídají takové věci!“ řekl Enkra, „A že Denis o ní taky nemluvil moc dobře!“
„V každém případě je to ideální způsob, jak vidět na první pohled, kdo zaplatil daně a kdo ne,“ smál se Kurt Diettermann, „Asi to zavedeme taky, co říkáš, Enkro?“
„Držte huby, vy idioti!“ řekl Roger, který se staral o Tommyho, vyplašeného, že lidé začali mluvit jiným jazykem. „Neboj se, Tommy. Nikdo ti neublíží. Umíme zařídit, aby ti vyrostly nové vlasy!“
„To není možné!“
„Je, uvidíš. Můžeš si dokonce poručit, jak je chceš dlouhé!“
Tommy se vylekal. „Jako ostatní!“
„Ovšem, chápu. S těmi tvými Sluhy si budeme muset promluvit!“
„Sluhové nemluví s každým!“
„Já taky nésu každé!“ řekl Roger hrdě.
Tommy se lekl a Roger hned zmírnil: „Podívej se, my všichni jak jsme tady se dáváme stříhat každou chvíli, když používáme některé naše přístroje. Už jsme si zvykli a umíme si pomoci...“
Tommy moc nevěřil. Roger to chápal.
„No nevadí, uvidíš sám. Teď bych se tě ještě chtěl na něco zeptat, jestli mi odpovíš!“
„No... ano, ovšem!“
„Gondri je tvůj otec?“
„Ano.“
„Kolik má dětí celkem?“
Tommy chvíli přemýšlel. „Sedmnáct.“
„Cože, tolik? Kolik má manželek?“
„Tři. A Jogonu.“
„Kdo je Jogona?“
„Jogona... byla žena jeho bratra. Zemřel.“
„A tvůj otec se o ni postaral?“
„Ano.“
„Teď je tedy jeho ženou?“
„Ano.“
„Kolik žen může mít muž?“
„Kolik jich uživí.“
„Tvůj otec je hodně bohatý?“
„Ano. Vždycky sežene peníze.“
„Cožpak on nemá stálý majetek?“
Tommy nechápal. Kromě toho se zdálo, že se dost neorientuje ve slovních spojeních. Sice znal arminská slova, ale přiřadit k nim správné pojmy nebylo jednoduché. Občas si museli navzájem vysvětlovat situaci.
„Odkud bere peníze tvůj otec?“
„Jako všichni. Od horníků.“
„Myslíš od lidí, kteří vytvářejí mince?“
„Co jsou mince?“
Roger měl na krku pro štěstí provrtaný deseticent, ukázal ho Tommymu a ten se smál.
„Tak malé? To by nevyvážilo ani malé dítě!“
„Jaké peníze máte vy?“
„Jsou to kameny, které vyváží člověka.“
„A to máte doma?“
„Ne. Máme poukázky. Přinesem poukázky, horníci přivezou peníze. Ty dávají na váhu podle toho, kolik máme poukázek. A tak vyváží všechny postupně, podle jejich váhy...“
„O čem to mluvíš?“
„O penězích přece!“
„Ale co se jimi platí ve váze člověka?“
„Daně.“
„U nás se penězi platí všechno, co lidé mají. Jídlo, oblečení, domy, automobily...“
„Také. Ale nejdřív daně.“
„Takže tvůj otec musí zaplatit daně za všechny, kteří patří k jeho rodině? Za ženy a děti?“
„Ano. Za všechny, kterým chce dát život.“
„To znamená, že kdyby ta Jogona, které zemřel muž, nemohla zaplatit daně, co by se stalo?“
„Poslali by ji do dolů.“
„A děti?“
„Když můžou pracovat, taky do dolů. Ostatní zabijí.“
„Proč?“
„Nikomu nepatří. Ztratí jméno.“
„Jak je zabijí?“
„Nevím. Různě.“
„Jak často musí tvůj otec takhle platit?“
„Při každém Svátku Daní.“
„A jak je to často?“
„Vždycky, když kvete obilí.“
„Takže jednou ročně?“
„Ano.“
Roger se hryzal do rtů. Enkra promluvil:
„Chápete to? Systém, kde otec musí platit za svoje děti, aby zůstaly naživu a každý rok riskuje, že mu je zabijí, když nebude mít dost těch poukázek na nějaké kameny! A Gondri...“
„Ten tvůj Gondri bude pěknej řízek!“ řekl Roger, „Zachránit bratrovu ženu a děti a riskovat, že napřesrok nebudu mít dost pro vlastní...?“
„Gondri zřejmě věří svým schopnostem.“
Roger se obrátil na Tommyho:
„Proč je potřeba tolik lidí do dolů?“
„Musejí kopat peníze.“
„Kolik je jich v dolech?“
„Nevím. Pořád musejí být noví.“
„Ale proč?“
„V dolech za rok oslepnou. Za tři roky umřou.“
„Horníci musí taky platit daně?“
„Ne. Horníci už nemají jména.“
„Mít jméno je tak důležité?“
„Kdo nemá jméno, nemá život.“
„Kdo tohle stanovil? Páni?“
„Nevím. Asi to tak musí být.“
„Kdo rozhoduje, kdo půjde do dolů?“
„Sluhové. Vezmou jméno. Pak ho vojáci odvedou. Od té chvíle je zapomenut.“
„Poslyš, Tommy: to s tím všichni souhlasí?“
„Ano.“
„Ty taky? Ty bys souhlasil s tím, abys byl poslán do dolů, kdyby tvůj otec nemohl platit?“
„To už je jedno. Já jsem stejně už mrtvý...“ Tommy se dotkl své ostříhané hlavy.
Roger konečně ztratil trpělivost: „Říkám ti, že tvoje vlasy ti zase dorostou, a to do zítřka rána! Jestli chceš, tak třeba hned, můžeme ti to ukázat! Hoďte sem ergéčko!“
Někdo odběhl pro regenerátor; Roger osobně omotal Tommyho hlavu drátem, zkusil kontakt a pak zapnul přístroj. Mravenčilo to pod kůží a Tommy se dokonce zasmál.
„Zatím povídej, jaká zvířata žijí u vás ve městě. Která znáš?“
„Krávy. Krávy dávají mléko, že?“
„Ano.“
„Pak zvířata, která dávají maso. Prasata?“
„Počkej. Ty přece víš, jak vypadají prasata u nás. Podobají se jim ta vaše?“
„Moc ne. Podobají se zvířeti... hroch. A tapír.“
„Aha. Jakou mají barvu?“
„Šedou.“
„A jakou srst?“
„Žádnou. Jsou holá.“
„A ty vaše krávy?“
„Taky jsou holé. A hnědé. Veliké. Já přesně nevím, jak vypadají – neviděl jsem je moc zblízka.“
„Nikdy jsi nebyl tam, co jsou zvířata?“
„Ne.“
„A jiná zvířata? Psi, kočky?“
„Ne. Nejsou. Byli zlí, tak zemřeli.“
„Doufám nechceš říct, že by i za ně musel tvůj otec zaplatit daň, kdyby je chtěl mít doma?“
„Nevím. Možná ano!“
„Hrom do toho!“
Tommy smutně potřásl hlavou, ale dráty mu to nechtěly dovolit. Tak se ještě víc lekl.
„Dobře. Divoká zvířata!“
„To ano. Myši a potkani.“
„Ty už jsi viděl?“
„Ano. Ty je potřeba zabít. Kradou jídlo.“
„Jak jsou velcí?“
„Takhle... myš. Takhle... potkan.“
„Co s tím zvířetem děláte, když je takhle velké? To byste ho museli střelit z pušky!“
„Pušky... neznám. Samostříl. A plamenomet.“
„Samostříly i plamenomety známe. Co máš ty?“
„Nic. Otec má samostříl.“
„A plamenomety?“
„Ty mají vojáci.“
„Můj ty Bože... tady je veselo!“
„U vás je to jinak?“
„To bych tedy prosil!“
„Vy... taky žijete někde ve městech?“
„Ano. Máme ostrov Armin... tam jsou taky města, jako tady. Mohl jsi je vidět na videu.“
„Já vím. A tam nejsou daně a Sluhové?“
„Jsou, jenže nikoho neposílají do dolů ani nezabíjejí děti. Ostatně, my patříme k vyšší vrstvě, k těm pánům, jak ty říkáš.“
Tommy se pochopitelně vylekal.
„Jsi náš přítel, tobě nikdo neublíží! Nikdo; u nás ani tady, spolehni se. Domluvím se s Gondrim a jestli je všechno tak, jak jsi říkal, tak ty vaše Sluhy čeká řada škaredých překvapení!“
„A jakých?“
„Sluhové taky platí daně?“
„To nevím... asi ne!“
„A že ještě nešli do dolů!“
„Sluhové – a do dolů? To přece nejde!“
„Jak nejde? Když všichni, tak všichni! Co by to bylo za spravedlnost, někdo jo a jinej se bude jenom smát?“
„No ale... Sluhové přece mají docela jiné povinnosti! Rozhodně nejsou jako jiný lidi!“
„To je fakt. Jsou nafoukaný a myslej si, že stojej vejš a tím že je to v pořádku. Omyl!“
„Neznáš je. Vůbec nic neznáš!“
„Ale jo, znám toho hodně. A dovedu ledacos správně odhadnout, protože sám jsem už taky něco viděl. Uznal bych privilegia, co si vyhradili ti vaši Sluhové, kdyby byli aspoň trochu lidští, netropili takový lumpárny. Jenže tady narazej na tvrdou vodu!“
Tomu Tommy nerozuměl. Posmutněl.
„No nic. Sáhni si na hlavu, jestli ti tenhle účes vyhovuje!“
Tommy si skutečně sáhl na hlavu a divil se.
„Když něco říkám, tak je to pravda!“ urazil se Roger, „Snad jsem ti jasně řekl, že ti vlasy dorostou jako předtím, ne? Tak teď je máš a už můžeš bejt klidnej. A taky je můžem nechat dál růst, jako to mají některý kamarádi; chceš?“
„Já nevím. Radši ne!“
„Tak co chceš? Třeba spát?“
„No... třeba spát!“
Roger uklidil RG, potom uložil Tommyho a osobně ho uspal. Usoudil, že posilující spánek mu prospěje nejvíce.
„Štábní porada!“ řekl Enkra.
Přešli do jídelny a Enkra se ujal slova: „Zítra provedeme důkladné prověření toho, co říkal ten kluk. Jestli je všechno skutečně pravda, tak se dá čekat, že ti Sluhové nebudou vůbec nadšeni naší přítomností. A že se s nimi co nevidět dostaneme do nějakého konfliktu.“
„Podle mého už s nimi v konfliktu jsme,“ soudil Roger, „Podle předpisů máme povinnost pomáhat lidem, když to potřebují. Ať mě čert vezme, jestli modrásci nepotřebujou pomoct víc než kdokoliv druhej!“
„Jasná zpráva!“ souhlasil Jackie, „Tady budou brzo padat hlavy, a budou to jejich hlavy!“
„Moment,“ řekl Fernando, „Mám pocit, že jsme přehlídli, že stojíme proti organizovanýmu a dobře vyzbrojenýmu státu. I když je to hnusná diktatura, je to jejich společnost a zřejmě v ní fungují mechanismy zajišťující obranu. My pro ně budeme zrůdy, cizinci, kteří jim přišli ublížit. Nebude to lehký!“
„Taky neplánuju, že bysme tam vpadli jako Němci do Polska!“ řekl Roger, „Nejdřív samozřejmě zahájíme jednání po dobrým. Až když se přesvědčíme, že situace je skutečně tak zlá, což podle mýho bude během několika dní, budeme se starat, jak ji změnit!“
„Tato situace nemůže přece každému vyhovovat!“ řekl Enkra, „Musíme o tom mluvit s Gondrim, případně s dalšími. Už to, že se Gondri ujal lidí, kterým by bez něho hrozila smrt, svědčí o jeho silném pocitu odpovědnosti za cizí lidi a kladných morálních vlastnostech. Taky jeho city k živé přírodě mu dělají jenom čest. Chtěl bych postupovat opatrně, ale zásadově...“
„Jasně. Poslechněte lidi, copak asi udělali se Sebastianem? Co když už ho chytili ti Sluhové a teď ho vyslýchají a mučí?“
„Prosím tě, neblázni! Já uvažuju spíš o jiných věcech. Gondri a jeho děti se chovali docela bezstarostně. Až do chvíle, kdy jsme je zkusili ostříhat, to vypadalo, jako kdyby se s lidmi jako my setkávali každou chvíli. Nebo jako by byli na školním výletě. Rozhodně my jsme byli překvapeni víc než oni...“
„No a co?“
„Nevím. Nejspíš mají tvrdou náturu, jako domorodci na Šťastných ostrovech. Nepřekvapují je stroje, lodě, zbraně. Jen zvířata a rostliny!“
„No ovšem – a co z toho?“
„Proč v téhle zemi není dost života?“
„To už jsme se ptali...“
„Obávám se, že všechno co jsme slyšeli, je toho důsledek. Oni umírají hlady a aby nezemřeli docela, ti jejich Sluhové rozhodli zlikvidovat každého, kdo by neměl co jíst. Je to tvrdé, ale asi nezbytné. Mám návrh pomoci jim!“
„To bude trvat dost dlouho!“
„Provedeme rekultivace, zavlažování, pomůžeme jim třeba lepšími odrůdami obilí nebo pěstěním výkonného dobytka. Ale v každém případě jim musíme pomoci. Třeba přes odpor vládnoucí třídy!“
„Takže válčit a ještě pomáhat, jo?“
„Je to naše povinnost.“
„Sami to nezvládneme!“
„Ne. Nejdřív zjistíme situaci a vytyčíme systém nápravy. Potom pošleme domů jednu loď pro potřebné věci. Rostliny, zvířata a tak dál. Potom uvidíme, co bude.“
„Já vím, že řádové předpisy mluví o tom, že je třeba pomáhat; ale týká se to taky těchhle lidí?“
„Týká se to všech živých bytostí. Oni jsou taky lidé!“
„Taky Kaneda bude muset pomoci!“
„Správně! Dodá osivo, plemenná zvířata, třeba s nimi budou spolupracovat i ty jeho továrny. A pošle nějaký odborníky...“
„Už ho vidím, jak nad tím jásá!“
„Kaneda jo. Je to Japonec, jistě pochopí, že bude mít dobré trhy, až začne vyrábět televizory a magneťáky a motorky Honda. Naše Japonsko se mu moc líbilo, jistě jim závidí...“
„Teď jenom přinutit ty zdejší strejce...“
„To se zvládne!“ smál se Roger, „A kdyby se jim to nezdálo... malý násilí ještě není žádnej fašismus, ne?“
Enkra byl spokojen, proto rozhodl: „Je pozdě, kamarádi, zítra nás čeká perný a dlouhý den. Proto kdo nemají hlídku, zalehnout na ucho a spát! Myslím, že všichni odpočinek potřebujeme...“
Ráno se rozbřesklo a všichni vstávali. Taky Tommy vstával a proti včerejšku byla situace zcela jiná, nikdo si ho nevšímal. Dostal snídani jako ostatní a potom mu bylo doporučeno, aby se někam ztratil a nepřekážel. Pochopil to zcela správně a zalezl si s knížkou do kouta. Ta knížka byla pohádka o medvědech, kterou si vybral pro pestré obrázky. Jak si je prohlížel, přišel na to, že rozumí písmenkům a dal se do čtení, s dost velkými potížemi, protože mnohé nechápal.
Ještě četl, když se na břehu objevilo vznášedlo. Kromě Gondriho v něm seděl Sebastiano a dva dospělí muži, Gondriho přátelé. Jeden byl lékař ze včerejška, druhý zatím svoji profesi nedokázal objasnit.
Sebastiano se probudil, dostal snídani do pokoje a Gondri mu sdělil, že pojedou zpět k pobřeží. S nikým dalším už nemluvil, zřejmě před ním po včerejšku chtěli ostatní zavírat. Trochu se uklidnil a cítil se vinen za nezdar v jednání; třeba se měl trochu přetvařovat.
Gondri nedal najevo překvapení, že jsou tady dvě lodi místo jedné. Dojel k Liberty, vystoupil na palubu a pomohl vystoupit svým přátelům. Enkra jim vyšel vstříc spolu s Rogerem a dalšími; Tommy nebyl dosud nalezen, ale usilovně se po něm pátralo.
„Vítám tě na palubě!“ řekl Enkra, „Ještě chvíli, než přijde tvůj syn. Vítám samozřejmě i tvoje přátele!“
Gondri taky něco podobného povídal; Sebastiano ukázal na prstech: „Bylo to fajn! Zvláštní!“
Konečně se objevil Tommy i s knížkou o těch medvědech. Vrhl se k otci a něco mu vypravoval.
„Řekni mu, Tommy, že ho u nás vítám a že my všichni jsme rádi, že se s ním setkáváme. Dál mě velice potěšilo, že s sebou přivedl svoje přátele, jistě přední odborníky na nějakou specializovanou problematiku. Řekni jim, že jsme tě naučili hovořit naším jazykem a že budeš konat tlumočnickou službu...“
Tommy to vyslechl a vzápětí přeložil. Modří lidé se divili, Gondri se zeptal: „Jak jste dokázali Otomiho naučit svoji řeč za jedinou noc? Je to velmi zvláštní!“
„Vysvětli jim to, Tommy!“
Tommy začal vyprávět a tři muži překvapeně a nechápavě zírali z jednoho na druhého. Když skončil, muži se začali dohadovat a Tommy řekl: „Musíme se o tom poradit.“
Poradili se, poměrně rychle. Gondri začal mluvit a Tommy překládal: „Mohli bychom se i my naučit vaši řeč?“
„Ano, velmi snadno.“
„Jak dlouho by to trvalo?“
„Půl hodiny u jednoho.“
Nastala diskuse, časové jednotky byly u každé skupiny odlišné. Nakonec jeden začal o něčem vehementně diskutovat a Tommy řekl:
„Moudrý Palduff vás žádá, abyste se zaručili, že je možné zařídit, aby po ostříhání narostly vlasy jako předtím. Říkal jsem mu to, ale on chce slyšet vaše ujištění.“
„Slibuji.“ řekl Enkra.
Palduff byl onen lékař. Co řekl, znamenalo beze vší pochybnosti souhlas se vším, co Armini vymyslí a provedou. Okamžitě se vydali do laboratoře, kde už Tanya připravila stříhací zařízení a Wallis. Byl tu ještě od včerejška.
První se proceduře podrobil Palduff. Enkra by dal přednost Gondrimu, protože ho znal, ale lékař se zřejmě těšil značné oblibě a vážnosti a sám Gondri mu dal přednost. Mezitím, co zapnuli Wallis a druzí dva se dávali stříhat, požádal Roger Sebastiana, aby podal hlášení. Ten ochotně vyprávěl vše, co zažil; ostatní mu pozorně naslouchali.
„Odpovídá to našim pozorováním,“ řekl Enkra, „Musím ti říct, žes měl dost kliku. Tahle civilizace není moc humánní ke svým členům a pochybuju, že by u cizinců byla laskavější...“
„Copak – nějaký problémy?“
„Jenom ten, že je tady zvykem každýho, kdo není zrovna potřeba, okamžitě likvidovat.“
„Jak se to projevuje?“
„Ostře. Jseš navíc, prásk – a nejseš!“
„Ke mně se chovali dobře!“
„Však povídám, že jsi měl kliku!“
Sebastiano se šklebil a moc nevěřil.
„Jednu chvíli to vypadalo, že jsem jim trochu pokazil náladu; to když jsem se pokusil zeptat, jestli bych nemohl trochu potěšit jednu tu Gondriho holku...“
„A sakra! Co ti říkali?“
„No... nevím. Ale tvářili se divně!“
„To se nediv; nemůžeš vědět, jaký jsou jejich zvyklosti v těch věcech. Asi pro to nemají pochopení, když každej člověk někomu patří. Nebo třeba chtěli, abys za ni nejdřív zaplatil daně!“
„A v čem se platí ty daně?“
„To nevím. Tommy tvrdí, že v nějakejch kamenech, který se kopou v dolech; a do dolů posílají lidi za trest. Nikdo to nepřežije.“
„Já bych řekl, že za trest je už tady žít, nepotřebujou ještě trestat hornictvím! Ještě jim nikdo to jejich skvělý hospodářství nenačechral dynamitem?“
„Nejspíš s tím čekají na nás!“
Sebastiano se choval skvěle; vypadal, že je se svou misí spokojen. Bylo tedy třeba vyčkat, co budou povídat místní lidé.
Enkra byl u Palduffa, když se probudil a Roger mu položil kontrolní otázky. Lékař se bez rozpaků zorientoval; ostatně věděl, co se s ním dělo a proč rozumí ostatním. Jen promluvil s Gondrim, který nastupoval jako druhý, pak už se ochotně věnoval Rogerovi, který byl pověřen jednat za Arminy.
„Rozumíš, co ti povídáme?“
„Ano, rozumím všem slovům. V některých případech ovšem nechápu, jaká je souvislost. Týká se to i předmětů v místnosti, když je vidím, mohu si uvědomit jména, ale důvod jejich existence mi prozatím uniká...“
„To je v pořádku. Můžeme ti pomoci se zorientovat a poskytnout další školení. Máme v tom už určitou praxi.“
„To jsem rád.“
„Mohl bys nám říct, kdo jsi?“
„Moje jméno je Palduff. Jsem lékař. Jsou mezi vámi lékaři?“
„Všichni máme lékařské vzdělání.“
„Je to u vás obvyklé?“
„Máme program, jímž se lze naučit medicínu stejně jako jazyky.“
„Považujete za možné, abych se s tímto lékařstvím seznámil?“
„Samozřejmě. Poskytneme ti jakékoliv informace, které budeš chtít a potřebovat. A budeme rádi, pokud nám budeš ochoten osvětlit problémy, které nebudeme znát my.“
„Ovšem, to je moje povinnost.“
Palduff si je všechny prohlédl.
„Těžko se orientuji ve vašich hodnostech a významu jednotlivých lidí. Především: vaše velikost mne dezorientuje při odhadu věku. Vy přece nejste děti, jak se domnívám?“
„Ne, to nejsme, a naše výška je běžná. Nejvyšší je mezi námi Sebastiano, ten už se považuje za člověka velmi vysokého...“
„Kolik let je například tobě?“
„Jedenadvacet.“ řekl Roger.
„Mohl bych tě případně prohlédnout?“
„Ano. Prohlédnout i vzít vzorky, jako jsi to už udělal Sebastianovi. Informoval nás.“
„Překvapilo mne, že nám poskytl vzorek svého těla tak klidně a bez problémů. Není zvykem sám se zraňovat, i když z tak závažných a důležitých příčin!“
„U nás občas dochází ke zraněním.“
„Ovšem chápu, vyrozuměl jsem to z jeho počínání. Musím přiznat, že se v jeho chování projevuje velká tvrdost a necitelnost!“
„Mám tě přesvědčit, že i já jsem stejně tvrdý a necitelný k tělesné bolesti?“
„Ne, děkuji, snad to ani nebude třeba. Nebyl jsem si v té době jist jeho věkem, proto jsem se tomu tak divil. Když vím, že jste dospělí muži, už chápu...“ Palduff se zarazil. Bylo vidět, že se chce na něco zeptat a neví, jak to formulovat, aby neurazil.
„Řekl jsi, že jsi lékař,“ řekl Roger, „Provozuješ lékařskou praxi nebo jsi specialista na některou chorobu?“
„Prosím?“ Palduff to vůbec nepochopil.
Roger mu vysvětlil, co má na mysli; lékař ho vyslechl a potom řekl: „Myslím, že jsem spíš výzkumník. Když někdo onemocní a je třeba zachovat ho při životě, já jej vyšetřím a rozhodnu, jak se to má udělat.“
„Termín je třeba zachovat ho při životě by mohl znamenat, že to u někoho zapotřebí není. To odporuje naší zásadě humanity!“
„Nerozumím.“
„V našem světě platí zásada, že každého člověka je zapotřebí ponechat naživu za použití všech lékařských znalostí tak dlouho, dokud on sám nezemře a lékař nekonstatuje smrt.“
„Ovšem, tu zásadu znám. Moudří a prozíraví lidé ji prosazují. Ovšem jsou případy, kdy je lépe ponechat člověka, aby zemřel.“
„Takové případy u nás nejsou!“
„A u lidí, kteří jsou odsouzeni k smrti?“
„To se netýká lékařů, ale soudů. Lékař je však povinen udržovat při životě i odsouzence, aspoň dokud není rozsudek vykonán.“
Palduff to chápal; jenomže po svém: „Myslím, že jsou případy, kdy je lépe nechat člověka zemřít. Smrt je často bolestivá a člověk vytrpí víc, než kdyby zemřel v klidu a ve spánku...“
„O kterých případech mluvíš?“
„O případech poprav, samozřejmě.“
„Tenhle problém nás zase tak moc netrápí. Kromě toho, nemohli jsme jej dost jasně prozkoumat, protože se jen málokdy dostaneme k nějaké popravě. Výjimečnost těch případů nás nutí je pominout.“
„Výjimečnost? Jak často jsou u vás lidé popravováni?“
„Přibližně třikrát do roka,“ řekl Roger, „Za velmi těžké a odporné zločiny. Nemůžeme to ale říct přesně...“
„Myslím, že si nerozumíme,“ řekl Palduff poněkud nervózně, „Ve vaší zemi jistě víte, kolik tam žije lidí. Smím to vědět?“
„Ano, jistě. Okolo patnácti miliónů.“
„Patnáct miliónů? To je hodně!“
„Přesné informace momentálně nemám, ale měl bych někde mít statistickou ročenku. Mohu ti ji ukázat...“
„Já ti věřím. Kolik lidí z těch patnácti miliónů je během jednoho roku zabito?“
„Nevím. Tak... deset? Asi spíš ještě míň.“
Palduff zůstal zcela ohromen. „Jenom deset z patnácti miliónů? Ty lžeš!“
„Ne – proč bych měl lhát?“
„A co děláte s lidmi, kteří přebývají?“
„Nám se lidí spíš nedostává.“
Palduff mlčel. Díval se na Rogera a nevěřil vlastním uším.
„Nemýlíš se? Třeba to tají před obyčejnými lidmi!“ řekl konečně.
„Netajíme nic. Kromě toho, jsem syn ministra vnitra, nejvyššího šéfa nad policií a vším tím ansámblem. Těžko by mi něco utajili, když se mám stát ministerským předsedou.“
Což byla další rána do Palduffovy hlavy. Sice nechápal, co znamenají ty hodnosti, ale tušil, že Roger má vysoké postavení; tak se chvíli dohadovali, než pochopil co a jak. A že Roger je skutečně představitelem státu.
„Netušil jsem, že jsi jeden z nejvyšších pánů své země! Je ještě někdo výše postavený, než ty?“
„Ovšem; Enkra je princem, následníkem trůnu. Nejvyšším pánem, který tu je.“
Tím bylo vysvětleno Enkrovi postavení, pak i dalších lidí. Čímž se Palduff dozvěděl, že Sebastiano, kterého považoval za nějakého poskoka, má hodnost plukovníka a rytíře Blesků a může zastávat hodnosti přiměřeně vyšší, jen co bude plnoletý. Ve starém lékaři to vyvolalo značnou úctu, páni tu budili respekt podstatně větší než v Arminu.
„Smím-li už pokládat otázky, pak bych se rád zeptal ještě na nějaké další věci. Například: patří někdo z vás ke Sluhům?“
„Nevím. Už jsem o nich slyšel, Tommy něco říkal, ale nevysvětlil, kdo jsou Sluhové a co je jejich úkolem.“
„Sluhové střeží Myšlenku a slouží Velkému Ještěrovi.“
„Ach... zdá se, že už rozumím. Máš na mysli kastu, které se říká kněží? Někteří z nás k ní patří... Vlastně, všichni jsme členy některé součásti Templářského řádu, což je ozbrojená moc naší církve. Dá se říct, že my všichni jsme Sluhové.“
„To snad ne!“
„No... do jisté míry. Jenže nesloužíme nějaké ještěrce, ale Bohu, který je... člověkem, jako jsme my. Naše náboženství je vírou spravedlnosti a lásky k bližnímu. Proto také nesouhlasíme, aby lidé byli zabíjeni, ať z jakkoliv nesmyslných důvodů.“
„To nechápu! Vy se nebojíte Velkého Ještěra?“
„Ne. Nebojíme se vůbec nikoho a ničeho!“
„Potom vás strašlivě potrestá!“
„Může to zkusit. My už mu předvedem... už jsme pár ještěrek viděli a nestačily se divit. Velkýho Ještěra vezmem při jednom!“
„Budete-li takhle mluvit, nebudete dlouho naživu! Sluhové trestají urážky Velkého Ještěra velice rychle; a je povinností každého, kdo něco podobného slyší, aby jim to oznámil. Já sice budu mlčet; ale řekneš-li něco podobného před dvěma lidmi, každý z nich to okamžitě oznámí. Bude se bát, aby to neoznámil ten druhý; pak by zemřel i on!“
Na Palduffovi bylo vidět, že má strach, a to veliký; ohlížel se, ačkoliv věděl, že je zatím jediný, kdo umí z jeho národa arminsky. Roger se naopak rozčílil.
„Řeknu cokoliv a komukoliv, jak budu chtít! Především to řeknu těm tvým zabedněným krvelačným Sluhům, jen co je potkám!“
„Potom zemřeš!“
„Tady, na své lodi? Tvoji Sluhové jsou možná mocní, ale ne tak, aby dosáhli až sem!“
„Povolají vojáky. Ti vás zničí všechny.“
„Čím nás mohou ohrozit?“
„Mají létající oheň, který zabíjí.“
„My taky.“
„Mají střely, které doletí daleko a způsobí smrt každému, koho se dotknou!“
„My taky.“
„Mají veliká kouzla, kterými mohou zničit celá města najednou!“
„My taky. Co dál?“
„Nevím. Mají tajemství!“
„My taky!“
Palduff pokrčil rameny. „Dál už nevím.“
„Dobře. Mají toho dost, ale nic tak zvláštního, abychom se toho museli bát. Naopak oni by se měli bát nás, protože máme světelný paprsek, který taky dokáže ničit, a to pořádně. Jenomže my máme taky leccos jiného: například můžeme zařídit, aby se ta vaše suchá pole zazelenala, aby se po nich rozběhla zvěř a všichni měli co jíst. Můžeme postavit stroje, které nahradí lidi v dolech. Můžeme vám pomoci ve všem, co budete potřebovat!“
Palduff mlčel. Neudělalo to na něj velký dojem, buď nechápal, nebo tomu nevěřil. Ostatně slibů už asi v životě slyšel hodně.
„O tom všem si ještě promluvíme,“ přibrzdil Roger, „Ovšem o vašich zvláštních zvyklostech bychom si promluvit mohli; rád bych si ujasnil, jak to u vás chodí. Říkáš, že vaši Sluhové zabíjejí lidi, které nepotřebují. Je to tak správně?“
„Ano.“
„Mimochodem, je dovoleno o tom mluvit?“
„Nevím, že by to bylo zakázáno.“
„I s cizinci?“
„Těžko říct. Jste první cizinci, kteří sem kdy přišli.“
„V tom případě jsi dost klidný, když mluvíš s lidmi s jinou barvou pleti a jinými zvyklostmi!“
„Ty jsi taky klidný, když se mnou mluvíš.“
„Ovšem, zapomněl jsem, že už jste viděli Sebastiana a mohli ho prozkoumat. Dobře, když se o tom smíme bavit, můžeš mi říct, co udělají Sluhové s lidmi, kteří nemohou platit daně?“
„Muže a ženy, kteří mohou pracovat, pošlou do dolů. Děti pošlou do Velikého Štěstí.“
„Do Štěstí? Slyšel jsem, že je zabijí!“
„Ano. To je totéž.“
„Kromě dětí těch, co nezaplatí daně, posílají Sluhové do Štěstí i někoho dalšího?“
„Ano. Toho, kdo se proviní.“
„Čím?“
„Nějakým zločinem. Zločiny jsou různé a nevím přesně, jaké tresty se za co dávají. Nezabývám se bádáním o trestech...“
„Ovšem, ovšem. Například vražda?“
„Ano.“
„Svedení dívky bez souhlasu rodičů?“
„Ano.“
„Kritika řízení státu Sluhy?“
„Nerozumím.“
„Kdo například řekne, že Sluhové jsou lotři, Velký Ještěr je hloupá smyšlenka a že je zapotřebí všem, kdo zabíjejí druhé lidi, zakroutit rychle a bez diskusí krkem?“
„To by mohl říct jenom šílenec!“
„A kdyby to udělal?“
„Zemře.“
„No vidíš! A teď: jak?“
„Bude očištěn posvátným ohněm.“
„Přesněji řečeno: upálen?“
„Ano.“
„A to všichni? Muži, ženy... i děti?“
„Ano.“
„Ještě jednou! Oni upálí děti jen proto, že je rodiče nemohou uživit a platit za ně daň?“
„Ano. Je postaven Velký Ještěr ze dřeva a papíru a na jeho hřbet usednou všichni, kdo se chtějí odebrat do Štěstí. Pak je Velký Ještěr zapálen a oni odcházejí...“
„A co dělají lidé kolem? Ti, kteří to vidí?“
„Doprovázejí je posvátnou písní o Štěstí.“
„Nikdo neprotestuje? Nikdo se nebrání?“
„Proč? Kdo chce, může odejít s nimi...“
„To ani ty děti se nebrání?“
„Některé je potřeba svázat. Nevědí, že po chvíli bolesti je čeká Veliké Štěstí.“
„Ty tomu věříš?“
Palduff zaváhal. Nejdřív chtěl přisvědčit, ale podíval se Rogerovi do očí – a jeho oči ho zradily. Ale řekl něco jiného:
„Viděl jsem odcházet do Štěstí děti svého bratra.“
„Proč?“
„Nemohli zaplatit daně.“
„Ty jsi jim pomoci nemohl?“
„Nestačilo to. Stačilo to jenom pro jednoho z bratrových synů. Vychovávám ho teď ve svém domě. Já sám děti nemám...“
„Říkal jsi, že odejdou všichni, kdo chtějí odejít. Oni chtěli?“
Palduff opět neodpověděl.
„Takže nechtěli?“
„Neptej se na takové věci!“
„Nesmíš odpovědět, nebo nechceš?“
„Je to zlé, odpovídat na tvoje otázky! Tvoje řeči jsou velice zlé! Nechtěl bych... nechci o tom už mluvit!“
„Já o tom naopak mluvit chci a budu! Ale ne s tebou; s těmi, kdo za to odpovídají! Se Sluhy!“
„To nedělej! Přivolal bys tím neštěstí na sebe i na ostatní!“
„Strach nemám a na diskusi se Sluhy se docela těším; co já jim budu povídat, se jim určitě nebude líbit!“
Palduff vypadal velice smutně. „Poslouchej mne! Jsi mladý, nerozvážný! Taky tví přátelé jsou mladí; já vím, že mladí lidé často nerozvažují co podniknout. Sluhové jsou mocní a za nimi stojí celý národ...“
„To vím. Ale za mnou budou stát všichni, kterým se nechce umírat a vidět umírat svoje děti! Nebo snad se nikdy nestalo, že někdo se bouřil proti těmhle zvykům?“
„Ano... to stalo.“
„Jak to s nimi dopadlo?“
„Zemřeli.“
„Všichni?“
„Ano. Někteří v boji a jiní... v ohni.“
„Na světě není jenom země Kam. Jsou také jiné země! Nepokusil se nikdy nikdo uprchnout?“
„To také.“
„A co bylo?“
„Moře si je vzalo.“
„Od které doby vládnou Sluhové?“
„Od nepaměti.“
„A za celou tu dobu se ani jednomu člověku nepodařilo uprchnout?“
„Ne.“
„Jak to můžeš vědět? Slyšel jsi to prozatím jen vyprávět, nebo jsi o tom získal nějaké důkazy?“
„Vím co se proslýchá, víc nic.“
„Co když se to podařilo a Sluhové to tají?“
„Nevím. Je to těžké, na co se ptáš!“
V té chvíli přišel na palubu Gondri. Vypadal otřeseně; Roger se k němu obrátil: „Tak co, jak je ti?“
„Dobře. Je to trochu zvláštní...“
„Posaď se! Mluvím tady s Palduffem a dostali jsme se k problému daní a k tomu, co se stane s těmi, kdo na ně nebudou mít. Ty máš děti; co by se stalo, kdybys neměl na daně?“
„To se nemůže stát. Mám na daně.“
„Máš tolik, abys zachránil celou svoji velikou rodinu?“
„Ano, mám.“
„Měl jsi vždycky?“
„Ano. Umím si vydělat...“
„Dobrá, jsi bohatý; ale jiní lidé jsou chudí a peníze nemají. Nevadí ti, že jejich děti musí zemřít – a ještě tak příšerně?“
Gondri se zarazil. Podíval se na Palduffa a ten sklopil hlavu.
„S Palduffem jsme už mluvili. Říkal mi, jak zahynuly děti jeho bratra. Souhlasí s tím. Ty bys taky souhlasil, aby zemřel někdo, kdo je ti blízký a koho máš rád?“
„Je to... neodvratné!“ řekl Gondri tiše.
„Mýlíš se, není to neodvratné! Jsou země, kde lidé neumírají, kde život je nejcennější hodnotou, jakou známe!“
„To je velice krásné. Ale je možné uvěřit, že by bylo možné...“ Gondri se zarazil.
„Je možné uvěřit, že je možno dát Sluhům mezi rohy a poslat všechny do Štěstí, když po tom tak touží! Ano, to možné je a my to uděláme, až se mezi vámi najde dost lidí ochotných jít s námi a pomoci nám!“
„To se nenajde.“
„Proč? To každému vyhovuje?“
„Každý se bojí.“
„Jo, tak bojí? Máte strach, že byste museli něco udělat, co? Že by to mohlo ohrozit tvoje bohatství a spokojenost?“
„Nechápu, o co ti jde! Hněváš se na mne? Já za to přece nemohu!“
Roger se zarazil, ten muž měl pravdu a vyčítat všechno jemu bylo nespravedlivé. „Já vím. Promiň mi to!“
Gondri si mnul obličej, přejel po oholené hlavě a ještě víc znervózněl. „Jde o to... víte, přišli jsme sem hlavně proto, že nás zaujalo... množství živých tvorů ve vaší zemi. Náš třetí kolega Bobbor je odborníkem na zvířata, ale rád by... pochopil, jak je to možné!“
„Živá příroda je velice variabilní. Udivuje mne, že u vás je tak chudá!“
„Naše země rodí málo. Jsme prokletí.“
„Ano, zdá se. Ale pomůžeme vám!“
„To je od vás velmi hezké. Ale doposud nejsem zcela přesvědčen, že to půjde. Udělali jsme některé pokusy, ale nepodařily se.“
„Já dokonce vím proč!“
„To vědět nemůžeš!“
„Ale ano, můžu. To proto, že se nesmyslně zbavujete toho nejcennějšího, co máte: lidí!“
„Co tím myslíš?“
„S každým dítětem, které vaši Sluhové pošlou do Štěstí, ubývá jeden člověk, se všemi svými myšlenkami a schopnostmi. Jeden z těch, kdo můžou přijít na to, proč jste chudí a vaše zvěř vyhynula. Naše země má lidí daleko víc; ale život každého je u nás posvátný a nedotknutelný! A nejhorší zločin, kterého se může kdo dopustit, je vražda dítěte!“
Gondri sklopil oči. „Jenže, to nemůžete dávat za vinu nám! Ani nemůžete všechny problémy, o kterých promluvíme, okamžitě otáčet na tuhle záležitost! Máme i jiné starosti!“
„Jenže tento problém je základní! Jakmile jej odstraníte, bude po všech ostatních!“
„Nevěřím. Čím víc lidí, tím víc potřebují potravin. A potravin je velice málo!“
„Právě ti co přežijí, budou vyrábět další potraviny. Jak myslíš, že je tomu u nás? To lidé se starají, aby bylo co jíst! Staráte se o svá pole? Těžko, nejsou lidé! Staráte se o dobytek? Mizerně! Lovíte třeba ryby? Ani vás nenapadne, přitom žijete u moře! Zde v ústí řeky by mělo stát město s rybářskou flotilou, konzervárnou, výrobnou rybí moučky, kterou se dají hnojit pole, rybím tukem na svícení... zkrátka město se vším co k tomu patří. Město, které by mohlo mít dvacet tisíc lidí. Ovšem to by byli právě ti lidé, kteří shořeli na příkaz Sluhů!“
„Tvoje sny jsou krásné; ale nedají se bohužel uskutečnit. Je to nádherná myšlenka, ale zůstane jenom snem!“
„Jo, jenom sen? Tak to už jsi mě nasral, kamaráde! Tak podívej, ten tvůj sen ti předvedu v praxi, víš? Tady v ústí řeky postavím město; to město bude brzo ovládat celý kraj! A udělám to právě s těmi lidmi, kterých se vy chcete zbavit! Ty děti, které tenhle rok budou chtít Sluhové zabít, si vezmu já! Dám jim vzdělání a dám jim možnost pracovat! A pak uvidíte, všichni i se Sluhy!“
„Nedělej to! Ani o tom nemluv! Je to velice nebezpečné!“
„To už mi říkal Palduff. Jenomže kdo se bojí, sere v síni! A některý srabové se neodvážej ani do síně, protože co kdyby tam číhal nějakej bubák! Třeba Velkej Ještěr, co?“
„Velkého Ještěra neurážej!“
„Proč? Nevěřím, že taková potvora vůbec existuje! Nebo ty jsi ho viděl? A ty, Palduffe?“
„Ne. Velkého Ještěra není možno vidět.“
„Kdo ho teda viděl?“
„Říkám, že to nejde! Ale zcela jistě existuje, o tom Sluhové mají důkazy!“
„Důkazy? Šaškárny! Pár ještěrek jsme už viděli a moc velikej dojem to na nás neudělalo! Kde je ten váš Velkej Ještěr?“
„Létá nad oblaky a trestá lidi ohnivým dechem. Zničí zemi i vše co na ní žije, když ho Sluhové neuprosí...“
„No jasně! A není ho vidět!“
„Velký Ještěr se leskne tak, že kdo spatří jeho zářící pancíř, oslepne na místě. A kdo se k němu přiblíží, shoří v jeho žáru!“
„Což není velká škoda, protože tady stejně každý skončí v plamenech. Ostatně, ještě vám v tomto směru něco předvedeme, jestli se to povede, ale až později. Zatím jen ta maličkost, že všechno cos nám řekl, mě nepřesvědčilo, že nějaký Velký Ještěr skutečně existuje. Buď si jist, že kdyby byl, my už si ho najdeme! A abychom neoslepli, vezmeme si sluneční brýle!“
Oba modří muži byli upřímně otřeseni takovými slovy. Urážet Velkého Ještěra bylo v této zemi důvodem k smrti a možná bylo zakázáno takové řeči i poslouchat. Ještě štěstí, že Gondri i Palduff patřili k nejinteligentnějším lidem v zemi a byli ochotni aspoň tolerovat odlišný názor. Mluvit takto se Sluhy by asi nebylo tak bez nebezpečí.
„Hádat se nemá význam,“ řekl Palduff, „Budeme k tomu mít ještě dost času později...“
„To je teda fakt! Hádat se budem a na některý fáze těch hádek se docela těším. Zatím to berme tak, že jste nás o existenci Velkýho Ještěra nepřesvědčili.“
„Ve svrchovanou moc Velkého Ještěra věří celá země. Myslím, že kdyby to byla jenom nějaká smyšlenka, těžko by se o ní nechaly přesvědčit celé generace lidí!“
„No vidíš; já zas myslím, že je to důvod, proč vám vládnou Sluhové. Oni předstírají, že slouží Velkému Ještěrovi; kdyby tomu tak nebylo, těžko by někdo dovolil, aby z vás ždímali daně a zabíjeli lidi, kteří jim je nemohou dát! Jinak byste je už dávno hnali svinským krokem!“
Oba modří se po sobě podívali. Pak promluvil Gondri, a to velmi vážně:
„Řeči, které tady vedeme, se týkají věcí, které přesahují naši kompetenci. My nepatříme ani ke Sluhům, ani k pánům v zemi; jsme obyčejní lidé, kteří se dopracovali během let k určitým znalostem ve specializovaných oborech. Já jsem inženýr, Palduff lékař. Ale mluvíme o záležitostech víry a filozofického názoru, který je u nás platný, neměnný a věčný. My cítíme, že diskutovat o tom, zda zákon zavedený našimi předky je správný, nám nepřísluší!“
„Zkrátka, jste uraženi tím, že pochybujeme o existenci Velkého Ještěra!“
„Pochybovat máte právo o všem. Ale kvůli tomu nás ještě nemusíte urážet. I vy máte zajisté některé součásti svého života, které jsou pro vás posvátné a nedotknutelné.“
Roger se zarazil. Z tohoto hlediska o tom ještě neuvažoval.
„Promiň mi tedy neuvážená slova! Jenže nemohl jsem tušit, že s tím, co se děje ve vaší zemi, souhlasíte!“
„Prozatím jsme neměli příležitost s něčím souhlasit nebo nesouhlasit. Naše zákony jsou odvěké a nedotknutelné; není nikdo, kdo by se odvážil pochybovat o nich. Je to poprvé, co potkáváme cizince a překvapuje nás, že žijete podle jiných zákonů než my. Zajisté nás velice těší, že u vás není zvykem umožnit lidem, kteří jsou přebyteční, aby klidně zemřeli. Zdá se nám to velmi krásné. Ale nedovedeme si představit, jak taková společnost může fungovat v praxi.“
Teď bylo na Rogerovi, aby byl otřesen.
„Ještě řekni, že nám to nevěříte!“
„Věřím všemu, co jsi říkal. Ale ty sám jsi řekl, že patříte ke špičkám svého státu, že jste páni a vojáci, snad i Sluhové. A my dobře víme, že z hlediska vysokých nadřízených vypadají problémy státu jinak než z hlediska našeho. Nevylučujeme, že kdybychom se setkali s vašimi lidmi a hovořili s nimi, nalezli bychom i ve vašem světě různé problémy, které by zarážely nás!“
A Roger řekl: „Ha!“
„Ještě jedna věc,“ dodal Palduff, „Několikrát jsi vyjádřil, že hodláš o problémech naší země hovořit se Sluhy i s pány. A to pokaždé způsobem, který je bude podceňovat a urážet je. Dá se říct: z pozice síly. Chtěl bych připomenout, že i když možná z tvého hlediska je náš svět špatný, jsou to naši lidé. Naše vláda, za kterou my stojíme až do hrdel a statků, jak se píše ve vašich zákonech. Kdežto vy jste cizinci.“
Roger měl vrozenou bystrost a rychlý úsudek.
„Začínám chápat! Ovšem, vy jste občané této země a musíte poslouchat její zákony. Až přijdou Sluhové, dosvědčím vám, že jste se nikdy a za žádných okolností od jejich linie neodchýlili a vždy ji dodržovali...“
„To by bylo dobře.“ řekl Gondri.
„Zdá se, že je to hlavní důvod, proč tak vehementně zdůrazňujete svou oddanost...“
Na to neřekl nikdo nic.
„Konečně, s vašimi Sluhy budeme muset jednat co nejdříve. Předpokládám, že naši návštěvu budete muset ohlásit.“
„Asi jsme to měli udělat okamžitě. Udělali jsme chybu, že jsme s vámi jednali sami – ale nemohli jsme vědět, že jste schopni...“ Palduff se zarazil, cítil, že se zaplétá. Roger se šklebil.
„Dejme tomu, že to bylo takhle: Gondriho děti se s námi setkaly a protože jsou nevědomé a nemají představu o zákonech, nevěděly co dělat. Řekly o tom Gondrimu, který nás také viděl a byl naším vzhledem překvapen a otřesen. Protože nevěděl, co si počít, pozval dva přátele, aby mu pomohli se v tom vyznat. Netušil, kdo jsme a čeho jsme schopni. Ale jakmile pochopil, okamžitě ohlásil svoje zjištění a všechny události Sluhům. Souhlasí to?“
„Ano, to by šlo...“ přikývl Palduff.
„Snad,“ řekl Gondri, „Jenže, jak vysvětlíme, že nás cizinci naučili svojí řeči?“
„Jednoduše,“ řekl Roger, „Přinutili jsme vás. Zajali jsme vás a zkoumali. To je podle našich zákonů v pořádku...“
„Ale to nevyvolá moc příznivou reakci!“
Roger se rozhlédl. „Podívejte se, prosím, kolem sebe: téměř každý náš člověk nosí u pasu zbraň. Vy jste neozbrojení. Vyhrožuji vám tady použitím zbraně, pokud odejdete dřív, než vás propustíme. Stejně tak vám ublížíme, pokud nebudete odpovídat na naše otázky. Používám tedy hrubého násilí!“
„Stejně! Sluhové budou pochybovat!“
„Předvedeme jim svoji agresivitu!“
„Jenže v tom případě se rozhněvají!“
„To můžou. Nebojíme se jich.“
„Budou vás považovat za nepřátele!“
„Jsme vědecká expedice. K našim záměrům patří kromě jiného výzkum obyvatelstva. Tohle jim vysvětlíme a taky, že jsme vás zadrželi až do chvíle, kdy jste nám vyložili váš systém. Pak vás propustíme a budeme se těšit, až přijdou Sluhové!“
Gondri a Palduff chvíli uvažovali.
„Nezní to moc věrohodně!“ řekl pak Gondri.
„Podstatou hry je mluvit všichni stejně; pak se můžou Sluhové stavět třeba na uši. A stejně, až s námi budou jednat, budou mít asi jiné starosti, než se bavit o vás!“
„Je otázka, jak dalece budou vůbec ochotni projednávat otázku naší viny. Taky je možné, že se ani nebudou ptát, k čemu došlo a označí nás rovnou za chybující.“
„Co by to znamenalo v praxi?“
Gondri neodpověděl.
Roger řekl užasle: „Smrt?“
„Nevím. Nikdy se nic takového nestalo.“
„Kdyby vám něco hrozilo, postavíme se za vás celou naší silou!“
„To asi nebude moc účinné.“
„Dobře. Můžeme zařídit, aby tady zůstalo pár Sluhů jako rukojmí!“
„Co to je?“
„Záruka, že se vám nic nestane. Pohrozíme jim, že kdyby vám ublížili, zabijeme ty jejich členy na oplátku.“
„Toho se asi bát nebudou.“
„Myslíš? O život se bojí každý!“
„Nejvyšším cílem každého ze Sluhů je zemřít. Je to pro ně nejvyšší vyznamenání a největší rozkoš.“
„Co... doopravdy?“
„Tak mluví jejich zákon.“
„No jasně, chápu. Naše zákony taky říkají, že největším štěstím je zemřít pro vlast. Jenže když na to dojde, každej dělá všechno, aby toho nejvyššího štěstí nedosáhl tak hned!“
„Nevím. Ale pro Sluhy je to skutečně štěstí a snaží se zemřít!“
„To bysme jim eventuálně mohli zařídit!“
Palduff dodal: „Při slavnostech bývá vždy vybrán některý z nejlepších Sluhů, aby mu bylo umožněno odejít do Štěstí. Je dokonce poctěn tím, že zapálí hranici, na které odcházejí!“
„To si docela dovedu představit. Někdo mladý a hloupý, nebo starý a zasloužilý?“
„Nevím, jak jsou vybíráni. Je to vždycky někdo, kdo něčím vyniká nad svoje druhy.“
„O takovou rozkoš musí být asi velký boj, co?“
„Ano. Všichni po tom touží...“
„Jo, věřím. Buď vyberou nějakého mladého nadšence, který neví o co jde, nebo naopak někoho ze starých, koho se chtějí zbavit. Docela dokážu pochopit, jak se o to derou!“
„Zase se posmíváš?“
„Ani moc ne. Jenom to trochu líp chápu. Asi by se našlo i u nás dost lidí, kteří by dopřáli někomu ze svých bližních tu radost!“
Modří muži radši moudře mlčeli.
„Docela chápu, že brát rukojmí za takových okolností je nesmysl. Určitě by neudělalo velký dojem na nadřízené, kdybychom jim pohrozili, že pár jejich podřízených zlikvidujeme. A naopak, pokud bychom zajali někoho z předáků, ostatní by ho rádi urychleně odeslali do Štěstí a zabrali jeho místo sami...“
I teď Gondri a Palduff mlčeli.
„Jaký by mělo smysl pohrozit, že zničíme tuto zemi ještě víc, než už je?“
„Sluhové se starají o duchovní stránku světa. Zničení země jim ani trochu nevadí.“
„Jo, to je vidět! Proto se asi takhle pečlivě starají o její rozkvět a prosperitu!“
To taky nekomentovali; zřejmě se jim to zdálo urážlivé.
V tu chvíli přišel Claudio oznámit, že třetí muž jménem Bobbor už taky prošel kursem arminštiny; ale po kontrolních otázkách se okamžitě zakecal s leopardem Tannarrsekharrem, s nímž si povídá až do teďka a oba se baví tak dokonale, že je škoda je rušit. Sice jsou si pro odlišnost kultur zcela vzdáleni a nechápou stanoviska toho druhého, ale to je právě na jejich diskusi tak hrozně baví. A taky jestli chce Palduff dostat lékařský kurs, Claudio je ochoten to zařídit hned.
Palduff chtěl, tak s ním odešel. Gondri se zeptal:
„V jakých oborech je možné získat vzdělání tímto způsobem?“
„Máme s sebou programy, které by mohly zajistit téměř všechno. Jenže tímto menším Wallisem je neobsáhneme. Potřebovali bychom vystěhovat ten lepší a postavit pro něj vzdělávací středisko. On totiž potřebuje určité provozní podmínky, které se nedají jen tak zařídit. I když, některé kazety by se pustit daly.“
„Mohl bych i já něco... zkusit?“
„Počítám s tím. Taky bych od tebe ale něco potřeboval: vytvořit program vaší řeči, aby se naši lidé mohli naučit jí mluvit.“
„Ale... já to neumím!“
„Nevadí. Naučíme tě převést váš slovník do kódového systému...“
Načež nastala kratší zmatená diskuse o slovníku. Roger si představoval něco jako knihu na výuku dětí, která by se jednoduše převedla do kódu pro hypnopedii. Gondri nebyl proti, ale bohužel, nic podobného v jeho zemi neexistovalo, nebo aspoň on o tom nevěděl. Takže se zahájil delší rozhovor o vzdělávání.
Úroveň vzdělanosti v zemi Kam byla různá. Nižší vrstvy a chudší lidé byli vzděláni chatrně, děti procházely školou, kde se učily číst a psát. Děti z významných rodin, Gondriho v to počítaje, šly do škol lepších, kde je naučili v podstatě taky číst a psát; jenže snad líp. Školství ovládali Sluhové a používali k tomu jedinou a univerzální pomůcku: Knihu Zákonů, v níž byla shromážděna veškerá odvěká moudrost. Tuto knihu lepší lidé uměli zpaměti, jak Gondri hned dokázal citacemi. Méně vzdělaní znali aspoň hlavní zásady a řídili se jimi. Že by někdo mohl Knihu Zákonů ignorovat nebo si myslet něco jiného, než je v ní psáno, si Gondri nedokázal představit.
Krásná literatura neměla ustláno na růžích. Sluhové občas sepisovali traktáty na různá témata. Ty lepší byly rozšiřovány pro poučení lidu a obíhaly po rodinách, kde je za večerů určení členové četli, načež je dávali dál. Kromě toho byly spisy, které Sluhové uznali za tak skvělé, že nejsou určeny lidem, ale jejich moudrost může ocenit jenom Velký Ještěr. Takový autor byl i se svými díly spálen na hranici. Roger myslel, že si Gondri dělá legraci, ale on to myslel zcela vážně.
„To seš vážně tak debilně důvěřivej?“ řval na něho Roger, „Vážně myslíš, že někdo dělá svoji práci jen proto, aby se zalíbil nějakýmu blbýmu Ještěrovi? A ještě se nechá uvázat ke hranici a upálit i s tím co udělal, aby dřív dosáhl Štěstí?“
„Jak by to mohlo být jinak?“ zeptal se zamyšleně Gondri a jeho tvář dávala najevo, že nad tím poprvé v životě upřímně přemýšlí.
„Jakkoliv, jenom ne takhle! Nenapadlo tě, že se Sluhové sami chtějí zbavit takového člověka, třeba proto, že je chytřejší než oni? Proto mu nedovolí mluvit a radši ho upálí i s jeho spisy!“
Gondri to uznával. Přece Sluhové sami přiznávali, že dotyčný je moudrý a jeho dílo skvělé a hodnotné, tak moc, že ho lidé nejsou ani hodni! Proto je přece posílají přímo Velkému Ještěrovi!
Roger, soptící vztekem, vyprávěl o dějinách lidského poznání. O Jakubu Molayovi, Giordano Brunovi, Janu Husovi a dalších, kteří všichni hořeli za svoje přesvědčení. Gondri s tím souhlasil a uznával, že když je někdo zvlášť chytrý, nejlepší je hned ho upálit. Že se to dotyčnému nelíbí, to sice chápal; ale na druhé straně si byl jist, že po krátké chvíli bolesti už nešťastníka čeká jen Veliké Štěstí, osvobození z bolestného života na zemi.
Když byla hádka v nejlepším, přišel jim s ní pomoci Sebastiano.
„Nerad ruším, panstvo, ale zakrátko budete mít možnost pokračovat v diskusi na odbornější a kvalitnější úrovni...“
„Cože?“ vybuchl Roger, pořád ještě ve stavu zvýšené hladiny adrenalinu.
„Že sem jedou odborníci. Nejspíš ti slavní Sluhové... a jejich vojáci. Někdo nás zřejmě nabonzoval... Asi z těch panáků, co mě včera očumovali jako kobylu na trhu...“
Roger se rozběhl k zábradlí. Na břehu stála dvě vznášedla, o chlup lepší než to Gondriho. V prvním se lesklo slunce na plešaté hlavě nějakého hodnostáře, ve druhém zase bylo vidět hřebenové přílby ve tvaru ještěří hlavy.
„Aspoň máme po starosti, jak Gondri & spol. zdůvodní, že nás nenahlásili!“ dodal Sebastiano, který se zřejmě dobře bavil.
Enkra, zamračený a vzteklý, nařídil:
„Všichni poplach! Buďte připraveni na každou eventualitu!“
Pak se obrátil ke Gondrimu: „Bude líp, když za těchto okolností necháš mluvit nás. Nebudeš se snažit něco vysvětlovat, jen překládat. Ještě lépe, překládat bude Tommy. Slovo od slova, co říkají oni nám a my jim. Ty mlč, dokud ti nedovolím. Chápeš?“
Nechápal nic. Jen kulil oči.
„Jde mi o to, abyste neměli problémy z toho, do čeho jsme vás zatáhli. Sveď všechno na nás, my už se z toho nějak dostanem! Plnili jste ve všem naše příkazy, rozumíš?“
Nerozuměl. Příchodem vojáků pokleslo jeho sebevědomí k nule.
Obě vznášedla zatím dojela k lodi, zastavila a muži se hrnuli na palubu. Nepočkali, až budou pozváni, zkrátka vyšplhali po lodním můstku, vylezli na palubu, tam se zastavili a rozhlíželi.
Enkra byl rád, že Orel odplul hned ráno na obhlídku pobřeží směrem k jihu. Takhle nebyl k dosažení a nemohl být ani obsazen, i když těch pár chlapíků s ručními plamenomety a dvěma dlouhými noži na bocích se nebylo třeba bát.
Mezi plešatými Sluhy se vynořil jeden, který tady zřejmě poroučel. Byl to chlapík šeredný jako chrlič na gotické katedrále nebo ďábel na obrazech Hieronyma Bosche. Na výšku dva a půl metru byl vychrtlý, že mu málem chrastily kosti; kromě toho zvláštním způsobem protahoval sykavky, jako když syčí had, takže ho Roger hned obdařil přezdívkou. Ten muž se rozhodl zahájit jednání, přistoupil ke Gondrimu a začal na něj syčet. Roger, stojící vedle, ho hned zarazil, když chtěl odpovědět, a Enkra postrčil dopředu Tommyho.
„Než budeš mluvit s Gondrim, chci s tebou mluvit já, a to prostřednictvím tohoto chlapce! Chlapec překládá to, co budeme říkat a nebude do toho vkládat vlastní myšlenky, které by mohly diskusi zkreslit.“
Tommy to překoktal, jak se dalo; a plešatec vykulil oči, jako kdyby viděl strašidlo. Chvíli váhal, zda se vůbec má s Enkrou bavit, ale pak usoudil, že to neuškodí. Zeptal se kdo Enkra je, co se jim stalo s pletí, že je tak nezdravě bílá a vůbec.
Enkra přednesl úvodní projev. Představil sebe, loď, expedici i lidstvo jako celek a nabízel drahým přátelům z této země svoje přátelství, pomoc a vše, co jenom šlo nabídnout. Had poslouchal Tommyho kostrbatý překlad s úžasem; chlapec totiž překládal všechno slovo od slova a Had chápal slovní obraty málo a smysl všeho dohromady už vůbec ne.
Konečně řekl něco přímo Enkrovi. Tommy to poslušně přeložil:
„Nechci mluvit s tebou! Chci jednat s někým starším, kdo tady o něčem rozhoduje!“
„Já rozhoduju!“ Enkra pochopil, že bude muset mluvit stručně.
„Ty jsi na to ještě malý!“
„Větší už nebudu. My nebýváme tak vysocí. Ale jsme dospělí lidé!“
„Směšní trpaslíci!“
Sebastiano několikrát zapolykal naprázdno.
„Snad,“ připustil Enkra, „Ale mohu ti říct, že patříme v našem národě k největším.“
„Co tady děláte?“
„Zkoumáme tuto zemi a její obyvatele.“
„Tady nemáte co zkoumat!“
„Je mi líto. Jsme vědecká expedice a je to důvod naší cesty.“
„Nerozumím. Jak jste naučili toho kluka mluvit svojí řečí?“
„Přístrojem, který máme. Můžeš se to naučit také, chceš-li.“
„K čemu? Vaše řeč je hloupá a směšná! Až vy zemřete, nebude už nikdo, kdo by jí rozuměl!“
„Nevím, proč bychom měli zemřít.“
Had se na Enkru podíval tak, jako kdyby on to věděl velice dobře. Enkra si všiml, že kromě hlavy má oholené taky obočí; to se stávalo při koupání v Živém Ohni, ale ten zde jistě neznali.
„Proč jste ostříhali Gondriho?“ ptal se Had.
„Před použitím stroje je zapotřebí ostříhat člověku vlasy. Tommymu jsme je ostříhali také a pak mu nechali narůst nové.“
„Narůst? Na místě?“
„Ano. My to dokážeme.“
Had se podíval na chlapce. Díval se na něho dlouho a na něco se zeptal; Tommy zaváhal, co má udělat – pohlédl na Enkru.
„Neodpovídej! Překládej!“
„Proč jsi chtěl mít vlasy, když stejně zemřeš? To řekl!“
„Tommy nezemře. Potřebujeme ho!“
„Co ty se do toho pleteš?“ zasyčel Had; tentokrát mu Enkra rozuměl i bez překladu.
„Ticho, Tommy! Za tebou stojíme my!“ poučil chlapce a pak řekl do překladu: „Potřebujeme Tommyho, Gondriho a všechny ostatní. Nesouhlasíme s tím, abyste pro ně chystali smrt!“
„Ty přece zemřeš také!“
„Proč?“
Had zíral a váhal. Nechápal, jak někdo může klást tak hloupé otázky. Přece zemře, takže má mlčet a chystat se, ne?
„Všichni musí zemřít!“ řekl konečně, „Tam, kam odejdete, vás čeká Veliké Štěstí!“
„Zatím se spokojíme se strádáním tady na zemi. Netoužíme po Velikém Štěstí a nedovolíme tam odejít ani našim přátelům.“
„O tom rozhodujeme my!“ zasyčel Had.
„Nerozhodujete.“
Had tohle nedokázal pochopit. Rozhlédl se po lodi, kde se rozlezli jeho vojáci i Sluhové sami a všechno očumovali. Enkra poznal, že je na čase předvést svoje možnosti. Luskl prsty.
Sebastiano stál mezi dvěma vojáky. Současně udeřil oba hranami rukou na žaludek a jak se káceli, dorazil je úderem do páteře, takže se oba dva a půl metru dlouzí chlapi rozplácli na palubě jako žáby. Pak skočil, chytil jednoho z mladších Sluhů za kombinézu, zamotal s ním a praštil o prkna, jen to zadunělo.
„Nerozhodujete.“ řekl Enkra poučně.
Na celé lodi to dopadlo stejně; modří byli vmžiku přemoženi a váleli se po zemi pod nohama námořníků. Jediní, kdo stáli na nohou, byli Had, Tommy a Gondri.
„Na palubě mé lodi rozhoduji o životě a smrti všech lidí já.“ řekl Enkra a Tommy to přeložil.
Had v obličeji poněkud zešedivěl; nešlo poznat, zda strachem či vzteky. „Naše vojáky můžeš přemoci! Ale je zde vyšší síla, kterou nepřemůžeš! Síla Velkého Ještěra, který tě ztrestá!“
„Ano, to bych si rád vyjasnil,“ souhlasil potěšeně Enkra, „Váš Velký Ještěr je mi sympatický a rád bych se s ním seznámil. Mohl bys mi zařídit jednání přímo s ním?“
Had se poprvé usmál. Usmíval se taky divně a nepřívětivě.
„Ano, to mohu; a udělám to velmi rád! Odejít za Velkým Ještěrem je to nejlepší, co můžeš udělat!“
„Jakým způsobem?“
„Než odejdeš k Velkému Ještěrovi, je třeba se zbavit lidského těla, které tě svazuje; osvobodit se od vší pozemské špíny! Posvátný oheň tě očistí a vyzvedne přímo do výšin, kde je sídlo Velkého Ještěra...“
„Doprovodíš mě tam?“
Had zaváhal, ale hned našel řeč: „Dám ti důstojný doprovod z řad svých bratří! A současně s tebou odejdou všichni tvoji přátelé, kteří budou chtít... taky Gondri, jeho syn a každý, kdo se s vámi setkal...“
Enkra se začal usmívat. „Počkej, kamaráde! Ty rozhoduješ nějak moc rychle a děláš účty bez hostinského! To znamená, že jsi o mně rozhodl a na nic ses neptal! Mlč! Já chci jít k Velkému Ještěrovi, ale chci se taky zase vrátit! Chápeš?“
„Nikdo se nikdy nevrátil! Tam nahoře je Veliké Štěstí, kdo by je chtěl dobrovolně opustit? Ale chceš-li, Velký Ještěr má moc ti dovolit, aby ses vrátil zpátky na zem!“
„Tak dobře. Nejdřív tam půjdeš ty; vrátíš se zpátky na zem a řekneš mi, co Velký Ještěr vzkazuje. Pak tam půjdu s tebou!“
„Ty myslíš, že Velký Ještěr se bude s tebou o něčem dohadovat?“
„Nejen to. Bude poslouchat moje rozkazy! Asi sis ještě neuvědomil, s kým jednáš! Víš vůbec, kdo já jsem?“
Za celý svůj život nepotkal plešatý Sluha nikoho, kdo by se opovážil mluvit s ním takhle. Jeho tvář nabrala v obličeji barvu temně fialovou a on se začal dusit.
„Jsem princ Arminů, víš co to je? Princ a čaroděj svého lidu! Nepřišel jsem, abych se s tebou dohadoval, ale aby mě smetáci jako jsi ty a ostatní Sluhové, poslouchali na slovo! Zapiš si do své zabedněné palice, že se nebojím ani tebe, ani Velkého Ještěra – jestli po mně bude něco chtít, tak ať tvůj Velký Ještěr přijde pěkně sem a poprosí! Rozumíš, bude mne prosit!“
Nejen Sluha; takhle neslyšeli prince nikdy mluvit ani Armini. Opět jednou v něm vybuchl nahromaděný vztek.
„Ty jsi blázen!“ řekl Had vyděšeně.
„Blázni jste vy, kdo se dáváte dobrovolně upálit kvůli nějaké směšné ještěrce! Jestli chceš, nechám tě shořet třeba ještě dneska a můžeš ho tam ode mne pozdravovat!“
„To nebudu dál poslouchat!“ vykřikoval Sluha, „A ty zemřeš! Všichni zemřete! Celé město, celý kraj bude spálen na prach!“
„Stůj!“ zařval Enkra a Had se skutečně zastavil a obrátil zpět.
„Sedni si!“ ukázal Enkra; Sluha usedl ještě dřív, než hrůzou rozklepaný Tommy stačil přeložit jeho slova. Enkra došel k němu a zůstal stát, protože tak si konečně hleděli tváří v tvář.
„Nepřinesl jsem do vaší země smrt, ale život a mír! Dokážeš to pochopit? Vaše země je chudá a co v ní roste, se stěží drží při životě, ale my ji můžeme změnit v rozkvetlou zahradu, která uživí stokrát víc lidí, než v ní nyní žije! Copak si to nepřeješ? Copak nechceš, aby život zvítězil, aby bylo dost jídla pro každého, aby nebylo zapotřebí zabíjet nevinné lidi jen proto, že jim nemáte dát co jíst?“
Sluha mlčel. Vyslechl Tommyho překlad a při tom se tvářil, jako kdyby nic nechápal.
„Ty jsi možná nejvyšším pánem ve městě, ale dál v zemi jsou další, mocnější a třeba moudřejší. Jdi k nim a řekni jim, o čem jsme mluvili! Že vám nabízím pomoc a že jsem silnější, než si vy umíte představit! Ale nechci zabíjet, nechci ničit, protože už takhle vypadá tato země, jako by se po ní prošla Smrt! Řekni jim, že už nemusí hořet žádné hranice! Že já jim nabízím život a skutečné štěstí, už tady na zemi!“
Teď Enkra zmlkl a Sluha byl nucen odpovědět:
„Co se stane a co se stát má, je předurčeno Zákony. My lidé nic nezmůžeme tam, kde je nutno uposlechnout Velkého Ještěra!“
Enkra se nerozčílil, stačil se už uklidnit a teď se dokonale ovládal: „Pojď se mnou; v naší jídelně jsme připravili obrazové záznamy světa, v jaký by se mohla snadno proměnit vaše země, kdybychom vám pomohli. Až je uvidíš, sám rozhodneš, co dál!“
„Nechci nic vidět!“
„Já chci, abys to viděl. Viděl to Gondri, on pochopil! Taky ostatní už něco viděli; a ty se budeš dívat, ať chceš či nechceš. Mohl bych tě naučit naši řeč třeba násilím, ale prozatím budeme tobě a tvým lidem překládat. Pak uvidíme, co na to odpovíš!“
Videozáznamy měli připravené pro Gondriho a jeho hosty; teď se do kabiny nacpalo co nejvíc modrých lidí, Sluhové i důstojníci, a všichni tři hosté. Enkra podával odborný výklad, Tommy překládal. Enkra stál stranou od videa, hlavu měl ve stínu a nedíval se na obrazovku, ale na tváře lidí, když filmy sledovali. Rozzářené oči Gondriho, Palduffa a Bobbora, záblesky pochopení ve tvářích některých dalších. A tvář Hada, která zůstávala nevzrušeně klidná, ať se odehrávalo cokoliv.
Když měnili kazetu, řekl Enkra: „V takové zemi budou žít vaše děti! Copak nechcete, aby žily a byly šťastné?“
„Samozřejmě, že bychom to chtěli!“ řekl Gondri.
„Já ti to slibuju! Slibuju vám všem, že se to stane, i kdyby někteří zabedněnci byli proti tomu! A říkám rovnou, že s Velkým Ještěrem se dohodnu sám a taky sám rozhodnu, jaká je jeho vůle!“
Had neřekl nic. Ani dobrého, ani zlého. Mlčel.
Běžely další filmy. Mezi Hadovými stoupenci začal nervózní šum, který měl nějaký význam, ale Had prozatím zůstával klidný. O přestávce bylo podáváno občerstvení; někteří jedli s chutí, Had a jeho věrní odmítli vzít si cokoliv.
Za Enkrou přišel Claudio: „Poslyš, mám takový nápad. Pamatuješ, jak se natáčeli Mikovi Rytíři?“
Rytíři byl sáhodlouhý televizní seriál, ve kterém si leckdo s lecčíms vyhrál. Měli ho samozřejmě taky na záznamech.
„Na scénu, jak chtěli upalovat jednu čarodějku a ona jim přímo na hranici změnila oheň v Živý a spálila celý dav diváků?“
„Jo, pamatuju! Tam jsme tenkrát zlikvidovali celý sklad kostýmů filmovýho studia!“
Claudio se potěšeně zachechtal. „Co takhle jim to ukázat? Aby viděli názorně, co dovedem!“
„Myslíš?“
„Je to film – je to nezávazné!“
„A máš tady tu kazetu?“
„Jinak bych asi neagitoval!“
Enkra na něj mrkl. „Tak jo!“
Když se shromáždili v jídelně, Enkra sám uvedl film. Oznámil jim, že se rozhodl pro odpočinutí diváků a zpestření zábavy uvést jeden díl zábavného příběhu, jaké se točí v Arminu a doufá, že se bude líbit. Že je sice trochu nepřehledný, ale snad to pochopí.
Seriál Rytíři pojednává o všelijakých válkách a sporech dvou rytířských rodů někdy ve středověku a vyniká především skvělými výkony šermířů a kaskadérů všeho druhu. Tento díl se soustředil na osudy mladé čarodějky Coralie, kterou jeden z hrdinů sebral během svých cest a která prováděla všelijaké pozoruhodné kousky, pročež se dostávala do nesnází. Její vyvolený za ni bojoval v několika tvrdých rvačkách a porazil pár jiných rytířů, nakonec ale došlo k nejhoršímu, byla chycena a odsouzena k upálení.
Enkra sledoval reakce publika. Zajímalo je to, to bylo vidět; Tommy dokonce přestal uprostřed filmu překládat, protože ho děj přespříliš zaujal. Naštěstí textu nebylo mnoho. Když potom došlo na soud a rozhodnutí o upálení, nevyvolalo to u diváků takový ohlas jako doma v Arminu; místní zvyklosti to předpokládaly samy sebou a diváci se jenom podivovali, že k tomu nedošlo už dřív.
A tak se konala slavnostní poprava. Lešení, na lešení vyšňoření páni a dámy, král s královnou, jejich dvůr, potměšilý korunní princ, kterého si s velikou chutí zahrál Roger. Mniši přivedli dívku, potupně ostříhanou, zbičovanou a zmučenou, uvázali ji ke kůlu na hranici a kolem se nahrnul velký dav lidu. Stráže, rytíři v brnění, preláti, páni všeho druhu. Poslední pokus milého hrdiny osvobodit svoji dívku, který se ovšem nepodařil a on byl zraněn a zajat; žoldnéři ho přinutili se na popravu dívat.
A pak byla hranice zapálena. Zapaloval ji katův pacholek, jehož hrál Claudio, protože ta dívka byla herečka a zacházet s Ohněm neuměla. Kdežto Claudio to uměl, byl to on, komu byla svěřena zodpovědnost za hladký průběh akce. Jak oheň vysoko vyšlehl do výšky, Claudio jej hned změnil v Živý a začaly se dít věci.
Především Oheň osvobodil a vyléčil rány čarodějce Coralii. Taky jí spálil vlasy, což se dalo očekávat. Potom se hbitě rozšířil na ostatní lidi, co přihlíželi; kata a jeho čeládku, stráže, dav kolem hranice a nakonec i to pódium s vysokou společností. Kamera se popásala na vytřeštěných a udivených obličejích a marných pokusech uniknout zkáze; pak zabírala lidi, kteří už prošli Ohněm a zůstali nazí, bez vlasů a beze všeho, někteří jen se zlatými náušnicemi nebo náhrdelníkem. Králi a královně zůstaly koruny; jinak nic a oni z toho byli patřičně vyplašeni.
Hlavní hrdina se vyškubl vojákům, několik jich zmlátil, sebral Coralii a oba zmizeli dřív, než panstvo dostatečně pochopilo, co se vůbec stalo. Potom se naštval lid a nastala veliká všeobecná rvačka pěstmi, protože žádné zbraně už nikdo neměl. Skončilo to povstáním, svržením krále a nastolením nové vlády.
Enkra sledoval, jak se to líbí. Nevšední a v této zemi zřejmě nepochopitelný konec vzrušil nejvíc Gondriho a oba druhé; ale taky někteří vojáci a mladší Sluhové byli překvapeni. Had se tvářil důstojně a nedával na sobě nic znát, jenom sem tam jeho oči blýskly po Arminech a bylo vidět, že se v něm vaří vztek. Takovou blamáž při upalování jedné ženy nebyl ochoten připustit.
„Zajímavé!“ řekl konečně Palduff, „To všechno se opravdu stalo?“
„Ne. To vymyslel jeden kamarád. Někteří lidé vymýšlejí pro pobavení ostatních příběhy, které pak předvádějí ve filmu. Je to taková hra...“
„Ale při té hře bylo nutné zapálit hranici s tou ženou! A ona to přežila?“
„Všichni přežili, kdo tam byli!“
„Jak je to možné?“
„Jednoduše – zkrátka to umíme!“
„V tom je nějaký trik!“ řekl konečně Had.
„No... i tak by se to dalo říct!“
„Vaše hra je ničemná a kazí mravy celého společenství! Ta žena i ostatní by zasloužili, aby si odpykali svoje provinění a zemřeli!“
„Naše zákony říkají něco docela jiného,“ zasmál se Enkra, „Právě ten film ukazoval, jak si ta dívka poradila se zabedněnci, kteří ji chtěli zabít. Zkrátka to vyhrála...“
„Tak nemravné příběhy by se měly zakázat!“
„Známe ještě nemravnější! Ostatně je to přece zábava, tak proč si dělat nějaké problémy?“
Hadův pohled obsahoval jediný cit: obrovskou, bezbřehou a vše spalující nenávist. Pokořit jeho zvyk umírat v ohni, to byla příliš velká svatokrádež.
„Velký Ještěr vás zničí!“ zasyčel vztekle.
„Velký Ještěr se nechytá,“ pokrčil rameny Roger, „Obávám se, že nějaká ještěrka nebude mít dost síly nás porazit...“
„Velký Ještěr je nejmocnější bytost světa!“
„Vážně si to myslíš? To máš tedy smůlu! Připouštím, že Bůh, který je naším Pánem a Vládcem, určitě má ve svém paláci nějakou sympatickou ještěrku, které možná dal za úkol pohlídat pořádek a klid v zemi Kam; ale to zřejmě netušil, že pár ubožáků si začne myslet, že ten Ještěr je nejvyšší osobnost božství...“
„Velký Ještěr je mocnější než váš směšný bůh!“ vykřikl Had.
„Ale jdi, to už jsme si přece vysvětlili! Radši ty uvažuj, co budeš blekotat, až přijdeš ke svému Velkému Ještěrovi a on se tě zeptá, proč jste to tady nechali tak zpustnout! Pokud vím, Bůh je někdy extrémně citlivý na neprofesionální vedení státu; dle Jeho vůle má být každá země spravována řádně k blahobytu obyvatelstva, což tady nevidím. Kdyby sis přečetl naši Bibli, je tam řada příběhů o králích, kteří to vedli blbě a dostávali za to různým způsobem kapky. Mluví o něčem takovém i Kniha Zákonů?“
„Co ty víš o Knize Zákonů?“
„Bohužel nic; ale jeden z našich záměrů je ji řádně prostudovat a posoudit, jak odpovídá našim Písmům. Tak povídej: co například se v ní píše o zodpovědnosti Sluhů za hospodářský rozvoj?“
„Nic!“ řekl Had, ale zcela jistě to neznělo.
„Ale jdi? Nebo sis to pořádně nepřečetl! Máš ji někde tady?“
„Knihu Zákonů nemůžeme dát do ruky tak bezbožnému ničemovi, jako jsi ty! Kdo ví, k čemu bys ji použil!“
„To ti klidně řeknu: Prostudoval bych si ji a stal se členem nejvyššího kolegia Sluhů. To děláme všude, kam přijdeme.“
„Jak se můžete opovážit?“
„Tak nám to přikázal Bůh. Sloužíme mu – stejně jako tvůj Velký Ještěr. Možná tě to překvapuje, ale můžu tě ujistit, že to není zdaleka poslední překvapení, které tě s námi čeká...“
Hadovi se z toho dělalo špatně. Lehkovážný Rogerův přístup k nejsvětějším tajemstvím ho děsil a nemohl pochopit, že z nebe okamžitě nesjede blesk a svatokrádežného rouhače nezničí. Faktem je, že Roger ho dráždil schválně a dost ho to bavilo; měl snahu ho donutit, aby předvedl svoje Písmo a nějaké jeho zásady, ale to bylo nejspíš nad Hadovy síly. Pronesl některé citáty, které už před ním citoval Gondri a Palduff, zřejmě byly všeobecně známé.
Život je plný utrpení; skutečné Velké Štěstí lze naleznout jen ve věčné nadoblačné říši Velkého Ještěra.
Velký Ještěr stvořil tento svět a zničí jej podle Své vůle; žádná lidská moc mu v tom nemůže zabránit.
Člověk je ubohý a slabý před svrchovanou mocí Velkého Ještěra.
Očisti se od své pozemské špíny, bídný chlupatče, a vydej se do říše Velkého Štěstí...
„No, dobrý,“ souhlasil Roger, „A dál?“
„Kdo nepochopí tyto věčné moudrosti, není hoden té cti spatřit Knihu Zákonů otevřenou!“ rozkřikl se Had, „Copak ti to nestačí?“
„A víš, že ne? Uděláš mi tu radost a pošleš sem příště někoho chytřejšího, kdo by měl aspoň základní vědomosti?“
Had by hrozně rád odpověděl něco stejně jedovatého, ale nemohl popadnout dech, dusil se vzteky. Enkra zasáhl:
„No, tak jsme se zasmáli; snad by bylo dobře vrátit se k vážné práci! Další film pojednává o rekultivaci pouštních oblastí na Sahaře, v pásmu tak zvaného Sahelu. Je dost zajímavý...“
Byl. Zvlášť proto, že ta poušť živě připomínala jejich domov.
Enkra tiše vyšel ven. Nebylo ho tam zapotřebí, Tommy mohl překládat přímo ze slovního doprovodu. Zamířil do rádiokajuty.
„Mluvil někdo s Asthrou?“
„Ano, před chvílí. Pluje sem...“
„Ať okamžitě obrátí opačným směrem. Doporučuji přiblížit se k pobřeží a sledovat je k severu, ale přitom se nepřiplést nikomu do cesty. Rád bych věděl o zemi Kam trochu víc a přitom utajil, že máme ještě další lodě...“
„Provedu!“
„Vysílej nějakým krycím jazykem. Nemůžeme vyloučit, že to nahrávají a rozšifrují. Arminsky jsme jich už pár naučili...“
Den se chýlil ke konci; hosté museli být dost unaveni, zvláště Sluhové, kteří odmítali cokoliv sníst od Arminů. Enkra se vrátil zpátky a vyčkal, až skončí kazeta, načež všem poděkoval za účast a vyjádřil názor, že by se už směli odebrat domů.
Had promluvil za všechny svoje lidi. Poděkoval za zajímavá představení. Vyjádřil názor, že další jednání budou následovat a po poradě vyššího vedení bude rozhodnuto, co se vlastně má stát s Arminy i lidmi, kteří se s nimi setkali. Enkra to vyslechl a usoudil, že naprosto nepochopil situaci a stále je odhodlán všechny a všechno zničit.
„Ano, očekávám, že budeš informovat o našem příjezdu nadřízené! Vyřiď jim, že s nimi chceme jednat a že buď počkáme tady na jejich vyslance, nebo na požádání přijdeme k jednání přímo do místa, které nám určí. Ať jsou připraveni na naši návštěvu!“
Had to vyslechl s tváří neobyčejně zlostnou. Byl si vědom, že zabít je nedokáže, alespoň ne prostředky, které má k disposici. Nicméně zatím ho nic nedonutilo svoje názory změnit.
„Zapamatuj si jedno,“ řekl mu Enkra, „Jestli se opovážíš udělat něco proti nám nebo proti našim přátelům, odvedu ti to tak, že na to do smrti nezapomene celá tvoje země!“
„Rozumím!“ řekl Had nenávistně.
„Zatím se nás bát nemusíš – zatím, chápeš? Já jsem přišel jako přítel, ale nedovolím, aby tady umírali lidé! Žádní lidé; moji ani tvoji, je ti to jasné?“
Had si nemohl nechat líbit všechno. Najednou zprudka vybuchl zlobou: „Co uděláme s našimi lidmi, to je jenom naše věc! O nich rozhodnou naše Zákony!“
Vzápětí ho Enkrova ruka popadla za hubený krk a přiškrtila tak, že nemohl ani dýchat. Enkra si tu jeho hlavu stáhl o metr níž, aby mu viděl do očí:
„Dobře mě poslouchej, ty jitrnice plná smradlavých hoven! Jsi Sluha, tak budeš sloužit; a to mně, protože jsem princ a čaroděj a stojím nad tebou tak vysoko, kam ani váš Velký Ještěr nemá šanci doletět! Tak drž hubu a dělej co se ti říká, nebo s tebou zatočím tak, že zapomeneš, po kolika nohou jsi sem přišel!“
Stalo se něco neuvěřitelného: Had se polekal. Když ho Enkra pustil, chvíli lapal po dechu a pak řekl:
„Vyřídím všechno, co jsi mi říkal...“
Pak odešel i s ostatními.
Enkra vyčkal, až všichni opustili pobřeží. Došel za ním Jackie Therlowe; Roger zatím vyjednával s Palduffem a Bobborem, zatímco Gondri a jeho syn přihlíželi Enkrovi.
„Nedomluvíme se,“ řekl Enkra Jackovi, „Mezi námi je propast. Naprosté nepochopení...“
„Nejsou všichni jako ten plešatec! Gondri už to pochopil; jistě nebude sám...“
„Zatím s nimi souhlasí! Možná by souhlasil i s tím, aby ho upálili s celou jeho rodinou...“
„Nevěřím. Do téhle doby neměli jinou možnost; Sluhové zavedli tvrdý teror a zlikvidovali na místě každého, kdo měl jiný názor. Ale teď...“
Enkra se porozhlédl. „Jo, večerní rozkaz. Liberty odpluje dál na moře a zakotví v bezpečné vzdálenosti od břehu. Na břeh vyšleme stráže. V noci pravidelně hlídkovat... pro případ, že by se tamti chtěli vrátit.“
„Čekáš zradu?“
„Nečekám nic. Ale připraven jsem na všechno.“
Gondrimu, Palduffovi, Bobborovi a Tommymu trvalo loučení déle. Taky si museli sbalit všechno, co dostali od Enkry, Rogera i dalších členů posádky. Oblečení, nástroje, ozdoby, ale hlavně spoustu všelijakých knih. Do budoucna Roger uvažoval dát jim taky jedno video a nějaké filmy. Vůbec měl řadu plánů; jenže bylo třeba vyčkat, jak bude jejich snaha přijata.
Když potom vznášedlo odjelo, Enkra zůstal stát u zábradlí a pozoroval to smutné pobřeží.
„Propast...“ šeptal si.
30.05.2021 11:47