Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sedmdesátého čtvrtého dne plavby se bezvětří změnilo v tajfun. Enkra to vzhledem ke zkušenostem očekával a čarodějky potvrdily, všechny už cítily, jak napětí v přírodě okolo nich vzrůstá. Kaiití dokonce dokázala, že jí z prstů a z vlasů sršely plamínky Eliášova ohně a když se jí někdo dotkl, praskalo to a štípalo elektrickými výboji.

Enkra vydal příkaz, aby se každá loď dle možností postarala sama o sebe. Až bude po tajfunu, sejdou se všechny dohromady. Jiná a lepší opatření nebylo možno vymyslet, nikdo neměl tušení, co bude dál.

Tajfun přišel a rozehnal lodi po oceánu, kam zrovna chtěl. Trval devět dní, což nebylo tak zlé, zažili už horší bouře. Po těch devíti dnech však nebylo po flotile ani památky a Liberty se potácela oceánem neznámo kam. Enkra nařídil vyslat zprávu pro všechny ostatní, že budou pokračovat v cestě na východ.

Pokračovali další dva dny, aniž slyšeli odpověď; Sheltie Rabowski sice tvrdil, že zaslechl volání z Karakala, ale ten měl vždy lepší sluch než jiní. Enkra se spojil s Mozkem a požádal, aby jeho skvělé přijímací stanice propátraly éter a hledaly, kde by mohli být ostatní, ale ani Mozek neslyšel slabé vysílačky. Ve výstroji lodi už dávno nebylo nic lepšího a Mozek je nemohl vyrobit pro nedostatek surovin.

Po těch dvou dnech objevili v oceánu nějaký ostrov. Ten ostrov byl kamenitý a písčitý a rostly na něm jenom ubohé trsy jakési pichlavé trávy. Ani ptáček, ani zvíře nežilo na tom smutném pobřeží, tak byli s průzkumem hotovi velice rychle. Ale dalo se tušit, že by to už mohla být přední hlídka nějaké pevniny.

Zítřejšího dopoledne spatřili na obzoru pevnou zemi. Všechny to potěšilo; zavládla velká radost a hned se chystali na průzkum. Byly připraveny čluny, lodníci se oblékali do uniforem a nabíjeli zbraně. Liberty se přiblížila ke břehu opatrně, neboť se dalo tušit, že to je veliká země a kde je země, jsou i lidé. A kde jsou lidé, je pobřežní stráž, celníci a dělové čluny.

Pobřeží bylo přesně stejné jako ten ostrov, kamenité s malou písečnou pláží pod tmavými nevlídnými skalami. Bez zvěře a bez ptactva; taky bez lidí a bez strážních člunů. Nezdálo se, že by tudy někdo kdy plul; málokdy viděli tak pusté a nepříjemné místo.

„To je zvláštní!“ řekl Sebastiano, který velel směně a byl proto na můstku, „U nás nebo kdekoliv jinde by takovou stěnu okamžitě obsadili ptáci! Tam nahoře se dají skvěle vyhrabat díry pro vlaštovky, na skalách by hnízdili racci nebo třeba nějací dravci, ale ne aby to zůstalo takhle holé!“

„Poplujeme dál!“ řekl Enkra, „Třeba je to jen nějaká hloupá náhoda a dál je to lepší!“

„Na sever nebo na jih?“

Enkra zaváhal; chtěl si hodit korunou, ale v té chvíli se z radiokajuty ozval Django, který většinou držel službu u rádia. Od doby, kdy při bitvě u letohrádku přišel o oči, se soustředil na sluch, který mu zbyl: „Zaslechl jsem vysílačku! Je to Orel a pluje na jihozápad od nás!“

„Výborně, tím se to rozhodlo! Plujeme k jihu a ohlas na Orla, aby se vydal podél pobřeží nahoru k severu; tam se sejdeme!“

Liberty vyplula k jihu; všichni byli sice na palubě a sledovali pobřeží, ale časem je to přestalo bavit, zvlášť když se na břehu nic neměnilo. Kámen, písek, skály, opuštěné pláže. Tu a tam vyvržený chumel chaluh, kostra mořského živočicha, kus dřeva otlučeného mořem. Nikde se neobjevovala žádná stopa života. Nadšení se měnilo v rozčarování, rozčarování v hněv.

„Tohle je ta země Kam, kam se tak dlouho ženeme?“ vykřikoval Sheltie, „Taková pustina? Nedivím se, že se odtud nikdo nevrátil, nejspíš tady chcípnul hladem!“

„Spíš nudou,“ soudil Sebastiano, „Za celou tu dobu jsem viděl asi třikrát křoviska a jednou dokonce králíky...“

„To nebyli králíci, ale krysy jako králíci!“ poučil ho Cvrček, který měl dalekohled, „Jenom neměli tak hnusný dlouhý ocas, jinak krysy nebo dokonce potkani. A pořádný kusy!“

„O důvod víc k velikýmu nadšení!“ řekl Sebastiano a zhnuseně si odplivnul do moře.

„Průzkum pobřeží bysme provést měli,“ navrhl Enkra, „Podíváme se co tu roste, co tu případně žije a vůbec. A poplujeme dál...“

„Jasně, velikej objevitel si chce šlápnout na dobytý území!“ pochopil Sheltie, „No dobře, až objevíte něco, co stojí za to vidět, tak mi laskavě dejte echo...“

Bylo vedro. Postupně se svlékali, nejdříve Sebastiano. Enkra se postavil ke kormidlu, aby měl přehled, ostatní posedávali u zábradlí, jen Sheltie si lehl a ostentativně zavřel oči.

„Kluci, aspoň se hádejte!“ řekla Tanya, která se taky nudila, „Sebastiano, Cvrčku, už jste se hrozně dlouho nepoštěkali!“

„Proč taky?“

„Už jsi mu dlouho neřek, že je zkurvenej trpaslík!“ popichovala.

„Proč bych mu to povídal, když to ví?“

„Hm... a co ty, už jsi dorostl do těch dvou metrů, nebo ti pořád ještě nějakej ten cenťák chybí?“

„Nevím. Už jsem se dlouho neměřil.“

„Tady všecko vyroste! Třeba už máš dva metry a ani o tom nevíš!“

„A třeba máš jenom 196 cm!“ řekl Sheltie, „Třeba jsi o cenťáček zarostl do země...“

„Ty drž hubu, tebe nemůžu zmlátit!“

„Tebe bych srovnal i jednou rukou!“

To vše bohužel říkali hlasem ospalým a lhostejným, nikdo se při tom ani nehnul, aby svoje pohrůžky realizoval. Nebyla to plnokrevná a správná hádka a všichni to věděli.

„Vidím něco zelenýho!“ oznámil z přídě Kurt, pověřený funkcí hlídky na čelenu.

„Zelenýho příjemně jako tráva nebo hnusně jako krokodýl?“ ptal se Sebastiano, stále znuděně.

„Zelenýho hnusně jako tráva. Spíš do modra a nevím, co je to za rostliny. Ale vidím tam i nějaký stromy nebo co...“

„Bůh se slitoval nad svými služebníky! Jdeme na průzkum, Enkro?“

„Nejvyšší čas zvednout kostru!“

Liberty doplula ke křoviskům, mezi kterými se tu a tam objevil strom. Ty stromy měly hnusně zelenohnědou kůru, spoustu větví a málo listí; vypadaly jako před zánikem. Křoviska byla hnědá, do zelena, do modra, docela bez květů a plodů, zato s dlouhými trny. Stvořená zřejmě k rozčílení každého, kdo je uvidí...

„No jo, to je jasný!“ hlásil Cvrček, prohlížeje si dalekohledem břeh, „Je to ústí řeky!“

„Sláva, bude čerstvá voda! Tak zvedat, přece jsme sem nepřišli zdechnout na skrčeninu!“

Spustili gumový člun, ač někteří vykřikovali, že ten kousek klidně přeplavou. Liberty se vydala dál po pobřeží na nějaké místo, kde by mohla zakotvit v závětří a bylo dohodnuto, že se projdou po břehu. Tak tedy přepluli, Sebastiano, Cvrček a Tanya přeplavali. Sebastiano vyhrožoval všem mořským potvorám, že je rozpáře nožem, ony to asi tušily a žádné se neukázaly.

Rozvědčíci tygr Wagarra, leopard Tannarrsekharr a lišák Semmi se vrhli do porostu. Nic neobjevili, jen Semmi chytil buď velikou myš nebo menší krysu. Bránilo se to, tak to zakousl a přinesl ukázat.

„No, to je krásný!“ ocenil Sebastiano, „Ale příště takový zvířata nechytej. Nemůžeš vědět, jestli to náhodou není chráněný, když se tohle krásný pobřeží jenom hemží zvířatama!“

Vzali to přes křoviska k řece a zakrátko se k ní dostali. Křoví bylo skutečně trnité a bylo třeba se jím prosekávat. U vody bylo napajedlo, ale kromě potkanů a myší tam nic nechodilo. Sheltie strčil hlavu do řeky a napil se.

„No, nic moc! Už jsem pil lepší vodu...“

„A viděl krásnější krajinu, co?“

Napili se, naplnili láhve a kanystr z umělé hmoty. Neúnavné šelmy probíhaly křovisky a slídily, pořád marně.

„Zapálíme oheň a upečeme ulovenou zvěř!“ těšil se Sheltie, „Každý oblízne jednu kostičku z potkana a budem po svačině...“

„Máme zásoby,“ řekl Enkra, „Dělat hloupý řeči je nejjednodušší. Zatím jsme viděli jenom kousek a to ještě třeba neúrodnej!“

„Neúrodnej docela určitě! Tady pozdechali dokonce i brouci!“

„A to ne!“ řekla Tanya, „Já vidím motýla! Hele, já si ho chytnu!“

Sheltie a Sebastiano byli tak galantní, že jí pomohli. Jackie objevil nějakého brouka, kterého řadil k tesaříkům, ale neřekl proč. Tanya si toho brouka chytila do ruky a utíkala ho ukázat ostatním, ale najednou zařvala a pustila ho. „Ta potvora mi dala žihadlo!“ ječela.

„Brouk se žihadlem?“

„A co je tohle? To je hnus, tady je všecko tak odporný a hnusný! Jedeme pryč!“

„Klid,“ uklidňoval ji Sonny, „Dokončíme ten průzkum a jedem!“

„Jakej průzkum, ty blbe? Co tady chceš vůbec zkoumat, když tu nikde nic není?“ hysterčila Tanya.

„Třeba proč tu nic není!“

„Máš nějaký nápad?“ ptal se Kurt.

„Vzít vzorky půdy a prozkoumat je. A když to nepřinese žádné výsledky, analyzovat pomocí Mozku. Přijít na to musíme!“

„Zbytečnost!“ řekl Sheltie pohrdavě.

„No počkej!“ prohlásil Cvrček, „Já s tím souhlasím! Hele, já jsem z vesnice a když půda nerodí, nějakej důvod to mít musí!“

Porýpali se noži v zemi a vzali vzorky do igelitových sáčků, ve kterých předtím měli svačinu. Takže svačinu musel každý sníst.

„Jdeme!“ rozhodl Enkra, „Vezmeme ještě vzorky na pobřeží. Taky keře, stromy... vůbec všecko, co se dá. Ať je nějaká kořist!“

Tak tedy šli; šelmy se zdržely, pořád ještě měly snahu něco ulovit, když tak aspoň toho potkana. Semmiho poslali do jedné nory a dva velcí hlídali u jiných děr, kde co vyletí. Lidé se smáli a povzbuzovali je.

Když se Enkra, Sebastiano, Cvrček a Sheltie prosekali na pobřeží, byli velice rádi; hned seběhli dolů k vodě a šli po čáře příboje. Dohonila je Tanya, která se brodila až po kolena a chladila si poštípanou ruku.

Tak obešli skalnatý ostroh; a náhle se zastavili, když přímo proti sobě spatřili lidi. Bylo jich pět, tři chlapci a dvě děvčata. Zřejmě mladí, měli krásné štíhlé postavy, pružné jako z kaučuku. Ale to nebylo nejdůležitější: ti lidé byli modří!

Nejdřív Armini mysleli, že mají na sobě takové trikoty; ale ne, byla to jejich kůže, krásně světle modrá, neměli žádné šaty. Zřejmě se koupali, byli zmáchaní a teď šli po břehu, aby uschli. Vlasy měli světlé, až skoro bílé; žádné ozdoby a žádné zbraně, nic – jen ta nahá modrá těla.

Taky oni viděli Arminy; zastavili se, dali se do vzrušené debaty. Zřejmě jim nejvíc vadila světlá kůže, pochopili, že jsou to cizinci a nevěděli, co dělat.

„Tak jdem k nim, ne?“ navrhla Tanya.

Vyšli; skoro současně se pohnuli i cizinci a blížili se k nim. Strach tedy neměli, jako už domorodci na ostrovech.

A jak se tak blížili, seznali Armini, že tito lidé jsou nejen pěkných, ale i dost vysokých postav. Jedna dívka byla veliká asi jako Cvrček, kluci dosahovali výšky Enkry nebo Jacka. Pouze Sebastiano byl vyšší než všichni. Ti modrásci měli hladkou kůži, souměrné postavy, dost dobré svaly na hubených pažích a nohou. Tanya prohlédla pro jistotu i jejich pohlavní orgány a kromě barvy neseznala rozdílu, takže usoudila, že by si třeba mohla s někým něco začít.

Všichni zastavili kousek od sebe a zírali jeden na druhého. Enkra usoudil, že je na něm, aby zahájil jednání, tak postoupil dopředu a natáhl prázdné ruce. Pak udělal ještě několik kroků; jeden z chlapců, podporován ostatními, došel až na dotek a taky natáhl ruce; zvědavě se dotkl Enkrovy kůže a něco zašveholil.

„Jo, už to tak bude!“ řekl Enkra přátelským tónem, „My jsme hnědí, vy jste modří. Ale to ničemu nevadí, u nás jsou taky všelijaký barvy a my se tomu tak moc nedivíme...“

Takhle zblízka bylo vidět, že všichni nemají absolutně stejnou barvu. Dívka byla nejsvětlejší, modrá jako jarní nebe. Kluci tím modřejší, čím víc byla jejich těla vystavena slunci, někdy asi nosili kalhoty, neboť měli opálenou hruď, ruce a hlavně záda.

Nebáli se, dotýkali se navzájem a mluvili, každý svým jazykem.

„Nesmíme je vyplašit!“ říkal Cvrček, „Vylákáme jednoho z nich na Liberty a naučíme je arminsky...“

„Kde vůbec je loď? Co myslíte, už ji viděli?“

Jak se bavili, najednou vyběhl z křovisek Tannarrsekharr. Spatřil lidi, zarazil se a zaváhal, pak se rozběhl k nim. Mezi modrásky vyvolal pozdvižení; vykřikovali, ukazovali na něj a cenili zuby v úsměvu, ale nebáli se. Proč taky, když byl velký jenom jako pořádný pes? Když doběhl, beze strachu ho pohladili po kožíšku a nadšeně švitořili.

„Půjde to!“ rozhodl Enkra, „Pojďte pomalu dál k lodi, oni si to jistě nenechají ujít!“

Modrásci zatím prohlíželi věci Arminů. Bylo je nutné zdržovat, aby se o něco nepořezali, neboť se nebáli ani samořezných tesáků, nevěděli na co jsou. Jít s Arminy by jim nepřipadalo vůbec divné, kdyby se neobjevil další pozoruhodný kamarád, tygr Wagarra – a zas měli nad čím žasnout, co hladit, čemu sahat na dlouhé špičáky. Ne že by to měl rád, ale strpěl to. Zatím došli ostatní lidé a lišák Semmi, který vyvolal nadšení největší; dívky si ho dokonce tiskly k obličeji a mazlily se s ním.

„Jsou jako děti,“ řekl Sebastiano, „Jak se zdá, nebudou s nima problémy... jsou stejně dobrý a prostý jako na ostrovech!“

„Tak ještě se od nich dozvědět, kvůli čemu je tady tak pusto a můžem balit a jet!“ řekl Kurt, „Jde to líp, než jsme čekali!“

„Až na to, že těch pár mladých třeba nereprezentuje celou zemi!“ namítal Sheltie.

Modří chlapci a dívky se skvěle bavili. Armini se s nimi začali snažit domluvit, ale nevedlo to k ničemu, nejvíc pozornosti cizinců zabíraly pro sebe šelmy. Cvrček začal nabízet nějaké bonbóny, součást to vlastní svačiny a oni, když ochutnali, si nadšeně brali a chroupali je zuby bílými až do modra.

„Tak jdem k lodi!“ navrhoval Enkra, „V klidu a zvesela, ať je zbytečně nepoplašíme!“

„Myslím, že ti se vyplašit nedají! Mají pro strach uděláno!“

Šli. Modrásci neprojevili nejmenší obavy nebo snahu nejít, dokonce doprovázeli Arminy s patrným potěšením a projevovali zvědavost. Nejdřív našli gumový člun a Sebastiano vlezl do vody, aby jej připravil. Dva cizí kluci si šli člun okamžitě prohlédnout, ohmatávali ho, smáli se a něco povídali.

„Všimněte si,“ řekla Tanya, „Že mají všichni stejně dlouhé vlasy – kluci i holky!“

„My taky!“ řekl Cvrček.

„Jenže my proto, že jsme se stříhali naposled při odjezdu! Doma to bývá různý...“

„Nevypadá to, že by si moc potrpěli na nějakou parádu. Nemají u sebe vůbec nic, dokonce ani na tělech žádné ozdoby...“

Sebastianovi se podařilo nastartovat motor člunu. Mohlo to být pro modrásky překvapení, ale nebylo, vrčení motoru je zajímalo jenom jako věc zábavná a příjemná.

„Že by znali motor?“

Ti dva kluci klidně vlezli za Sebastianem do člunu. Udělal kolečko a oni se smáli a bavili se tím, jak přidává rychlost. Zřejmě to pro ně nic zvláštního nebylo.

„Začínám pochybovat o jejich barbarství! Zdá se, že benzínový motor nevidí poprvé!“

„Počkej! Na ostrovech taky viděli ledacos poprvé a stejně se ničemu nedivili!“

Měli pořád dobrou náladu. Že Sebastiano odvezl dva kamarády, že jsou tu s cizími lidmi a podivnými šelmami, že se dějí věcí dosud nevídané, to vše pro ně nebylo překvapením. Jako kdyby tu byli právě proto, aby nalezli někoho ke kontaktu. Snad by stejně klidně reagovali i na kosmickou loď a zelené trpaslíky.

Armini doufali, že jejich Liberty vyvolá větší pozornost. Vyvolala; modrásci na ni ukazovali, vykřikovali, dohadovali se. Ale když viděli, že Sebastiano míří k lodi, upozorňovali na to a zdálo se, že mají chuť ho následovat.

„Tak co, berem je na loď?“

„Ovšem! Tanyo a Cvrčku, zkuste tam doplavat!“

Když vlezli do vody, modrásci se nedali pobízet a taky plavali. Plavali divně, docela jiným stylem: nadechli se a pak se vlnili v bocích jako had nebo úhoř, tempa moc nedělali. Podobně plavou Polynésané, lovci perel a žraloků. Taky na ostrovech se takhle plavalo, Armini se to naučili a teď se přizpůsobili. Sebastiano dojel se člunem pro vzorky a ostatní věci a taky vzal obě modrá děvčata, i když by byla plavala bez námitek. Jejich dva kamarádi už byli na palubě a nic jim tu nepřipadalo divné.

„Zkušenosti s otrokářskými loděmi tu nemají,“ usoudil Jackie, „To by nešli na cizí loď tak klidně...“

„Mám pocit, že jim v jejich životě nikdy nikdo neublížil... Jsou to šťastní lidé!“

Když se setkají cizinci, není nejhorší začít s jídlem. Takže je zavedli nejdřív do kuchyně. Nabídli pečené maso, housky, rýži se zeleninou, kompot a sladkosti; modrásci vše ochutnávali a velice spokojeně komentovali. Někdo se snažil říkat jim jména věcí, aby zahájil kontakt, ale o to hosté nejevili zájem a ani sami se nesnažili naučit Arminy něco ze svého jazyka.

Při prohlídce lodi došli taky do knihovny. Byl to nejvyšší z chlapců s nejžlutějšími vlasy, kdo tam byl první; když před ním otevřeli knížku, zarazil se a dával najevo, že chce vidět i ty další. Poprvé ho něco překvapilo, rozkládal rukama a na něco se ptal. Když došli ostatní, hned jim to řekl a oni se divili.

„Knihy je přece jenom překvapují!“ pochvaloval si Sheltie, „Až se naučí číst, bude zajímavý, co na ně budou říkat!“

Na knihách bylo něco, co modré zřejmě velice zaujalo; když o tom promluvili mezi sebou, největší se na něco zeptal, opakoval tutéž větu víckrát za sebou s důrazem, jaký klademe na věci důležité. Byl to vůbec první pokus o skutečný rozhovor, tak dali najevo, že by bylo dobře naučit se arminsky. Jejich gestikulaci ovšem nepochopil, ani ostatní ne.

„Navnadíme je ještě víc!“ navrhl Enkra, „Pochlubíme se videem!“

„Co jim předvedem?“ ptala se Tanya.

„Něco jednoduchého a pochopitelného, třeba nějaký přírodní snímek. Máš tam něco?“

Tanya našla film o krásách Středozemního pobřeží; byl to film reklamní a ukazoval části Jugoslávie, Řecka, Krétu, Kypr, Itálii a Sicílii s nejběžnějšími záběry. Nic zvláštního, ale pro cizince to mohlo být zajímavé.

Modrásci se shrnuli okolo obrazovky, opět se podivovali a nechápali; i když podobné pocity mohli projevovat i proto, že něco podobného už znali nový byl jen tento systém. Skutečné vzrušení nastalo ve chvíli, kdy film ukázal lesy a potom město se záhony květin, hýřících pestrými barvami. To je upoutalo, hlasitě vykřikovali a opět se vyptávali. Taky je zaujali lidé plavající v moři, zřejmě se tomu smáli, ale ne tak zaujatě. A samozřejmě je zajímal kdejaký pes nebo kočka dřímající na zídce; všechna zvířata Země.

„Najdi tam něco o zvířatech! To bude to pravé!“

Tanya hledala; objevila film o soubojích jelenů v době říje. Enkra to schválil, takže jak doběhl první, založila a spustila. Správně odhadli reakci: jen co se na obrazovce objevila zvířata s mohutnými parohy, cizinci začali napjatě film sledovat a dávali svůj obdiv najevo nadšenými výkřiky. Když se začali jeleni srážet v soubojích, ozývaly se výkřiky úžasu a obav, diváci zřejmě prožívali děj ještě intenzívněji než samotní účastníci.

„Je to jasné,“ řekl Sheltie, „V jejich zemi je zřejmě málo zvířat a rostlin. Nemají jich dost, tak je tím víc obdivují...“

„Ale proč?“ ptal se Enkra.

„Nevím. Jenom tuším, že jim musíme pomoci.“

Modrásci se začali vyptávat, opět velice důrazně. Zvlášť ten nejstarší; dali se s ním do řeči a dozvěděli se, že označuje sám sebe slovem Otomi (pokud to tak myslel). Začali mu tedy říkat Tommy a on na to zřejmě slyšel.

„Začnem s agitací?“ ptal se Jackie.

Zavedli cizince k Wallisu. Stroj je nezaujal, očekávali co předvede a když se k předvádění neměl, pustili ho ze zřetele. Nějaké stroje zřejmě znali, neboť sám fakt jejich existence je zajímal míň než předváděné obrazy. Armini je začali přesvědčovat, že jejich skvělou zábavou je stříhat si hlavy ultrazvukovým strojkem; Sheltie se nechával holit a tvářil se při tom tak blaženě, jako by nic lepšího neznal. Ukazoval, aby si taky oni nechali vyholit hlavu, ale bohužel se nesetkal s žádoucí odezvou. Ba právě naopak; modrásci se vyděsili, vykřikovali a jevili snahu vrátit se na břeh. Tanya, která holení prováděla, se snažila předvést, že to nic není, taky si s veselým smíchem přejela několikrát po vlastní hlavě a mimicky naznačila, že ji to baví a vůbec nebolí; ale jak natáhla strojek k Tommyho hlavě, chlapec dával najevo, že se bude bránit, a to velmi rázně. I ostatní se změnili, teď už tu nechtěli být a chtěli se vrátit.

„Zdá se, že to nebude tak jednoduchý,“ řekl Enkra, který je sledoval, „Stříhání zřejmě odporuje jejich zvyklostem... nedivím se, našim taky! Před vynalezením Wallisu bych se vzpíral i já!“

„Ostříhat ho musíme, jinak nic nepořídíme!“ vykřikovala Tanya, „Koukejte, vy troubové, nic to není! Hele, jak je to bezva!“

Jednomu z kluků se podařilo dostat se ven, na palubu. Ne že by ho někdo zadržoval, ale nepřáli si to a dělali vše, aby hosté zůstali. Teď však spatřil něco na břehu, zahalekal a zamával rukama.

Stálo tam vozidlo; dost velké, vypadalo jako nějaká dodávka, ovšem kulatá na všechny strany a s otevřenou korbou i kabinou. V kabině seděl nějaký zrzek v ostře oranžové kombinéze a když viděl na palubě lidi s modrou kůží, zmáčkl odporně vřískavý klakson. Zamávali na něj a on se rozjel; nejdřív po břehu, potom dokonce po vodě, bez viditelných potíží.

„Vznášedlo! Opravdové vznášedlo!“

„A zřejmě běžně používané, podle zchátralosti!“

Byla to pravda; stroj měl zřejmě o svém štěstí poněkud jiné představy než jeho páni. Alespoň vysvětloval, že takhle by se s žádným dobře pracujícím mechanismem nemělo zacházet, protože i když nemá duši, má aspoň meze konstrukční odolnosti a ty jeho pán právě hrubě překračuje. Armini byli obdivovateli fungujících strojů a podobné zacházení s mechanismem jim rvalo uši; místním to tak ale asi nepřipadalo.

Vznášedlo bez problémů dorazilo k boku Liberty a zastavilo. Muž, který v něm seděl, stáhl z hlavy jakousi kuklu a předvedl narezavělé vlasy a krátké, rovněž rezavé vousy; měl příjemnou sympatickou tvář a kdyby neměl modrou barvu pleti, mohl být docela hezký. Takhle si na jeho vizáž museli nejdřív trochu zvyknout. A na té tváři bylo vidět, že je na rozdíl od dřívějších modrásků dospělý.

A potom ten muž vstal. Sebastiano překvapením až zasténal, když se vytahoval do pořádné výšky a zjevně mu to nečinilo problémy. Dva metry? Co to je? Ten chlapík měřil nejmíň dva metry třicet a jak vstával, docházelo přihlížejícím, proč ti mladí mají tak elegantní a krásné postavy: jsou to prostě děti, jejichž vzhled bývá úhledný u všech národů. A pravděpodobně považovali za děti i Arminy. A nebylo jisté, co si bude myslet muž.

Zatím stál a zíral. Děti mu začaly o překot vykládat, co vše viděly a zažily; on poslouchal, mlčel a tvářil se docela spokojeně. Zřejmě mu ani nepřišlo na mysl, že by dětem mohl někdo ublížit. Spíš ho překvapilo, když došlo na video a obrázky, které děti viděly; Armini podle posunků odhadovali, o čem je řeč a vytušili, že je tím překvapen.

Enkra se pokusil upoutat na sebe pozornost. „Pojď k nám na palubu, ukážeme ti všechno, co chceš vidět!“ řekl a doprovázel to posunky pokud možno jednoznačného významu.

Muž pochopil správně; chytil se provazového žebříku a vylezl po něm na palubu. Teprve teď si uvědomili, jak je doopravdy vysoký; Sebastiano mu dosahoval po rameno a jak byl zvyklý dívat se na všechny lidi dolů, teď musel hodně vykroutit krk, aby mu viděl do očí. Ty oči byly mimochodem bledě zelené, barvy, kterou ještě neviděli. Ale dobrácké, dávající tušit člověka povahy přemýšlivé a snad i moudré. Bylo by to určitě lepší.

Muž obešel palubu a pozorně si prohlížel vše co viděl. Neříkal nic; zato děti, které ho obklopily, toho napovídaly dost a dost. Muž se občas ohlédl po Arminech, když o někom z nich byla řeč, v jednu chvíli přistoupil k Tanye a dotkl se její hlavy. Předtím, aby dokázala, že stříhání nic není, přejela si párkrát strojkem po hlavě; muž se dotýkal oholených míst a na něco se ptal. Tanya začala mluvit, ale nic si navzájem nerozuměli.

„Počkej, opatrně!“ řekl Enkra, „Nejdřív zlehka, ať ho nevyplašíme! Dejte mu něco jíst!“

Zbylo toho ještě dost i po hostině dětí. Ten člověk všechno ochutnal a k ničemu se zvlášť nevyjadřoval, dával jen najevo, že mu to chutná. Rozhodně příliš nepodléhal svým citům.

Enkra zahájil snahu o dorozumění tím, že ukázal na sebe a řekl: „Enkra!“ Pak ukázal na Tommyho: „Otomi!“ a ukázal na muže.

„Gondri.“ pochopil okamžitě muž.

„Gondri – se mnou!“ ukázal Enkra a vstoupil do kabiny, kde bylo video. Děti šly taky a už předem vysvětlovaly Gondrimu, co uvidí. Na pokyn Cvrčka se usadil a oni pustili film o jelenech. Obraz ho moc nepřekvapil, ale jakmile spatřil první zvíře, nahnul se dopředu a jevil stejný zájem jako děti, jen mnohem poučenější a chápavější. Celou dobu promítání sice nic neříkal, ale sledoval vše velmi pozorně a když to skončilo, pronesl několik rychlých a zřejmě důležitých vět. Nemohli mu rozumět; tak vytáhl z náprsní kapsy jakousi tužku a naznačil, že chce kreslit. Okamžitě mu někdo podal blok a on začal, rychlými přesnými tahy, připomínajícími spíš technický výkres než umělecké dílo.

Nakreslil zvíře na vysokých nohách a s dlouhým krkem, pruhované po těle, s tmavýma nohama a hřbetem. Hlava byla typicky býložravá a příliš neurčitá, aby bylo možno zvíře někam zařadit. Ten výkres podal Sebastianovi a na něco se ptal.

„Ne,“ řekl Sebastiano, „Neznám.“

Gondri chytil blok a nakreslil schematicky a velice rychle jelena. Vedle nakreslil to svoje zvíře a snažil se gestikulací vyložit nějakou myšlenku, ale nešlo mu to.

Enkra vytáhl z knihovny zoologický atlas. Byly tam fotografie všech možných zvířat, v tomto díle savců od primátů po hlodavce. Gondri vzal knihu a prohlížel ji, zřejmě žasnul, ale nebylo to patrné pro nadšené výkřiky přihlížejících dětí.

Když Gondri skončil, byl na nejvyšší míru vzrušen. Bylo zřejmě obtížné vzrušit tohoto skvěle se ovládajícího muže, ale bylo to tak; a položil několik otázek, velmi naléhavých.

„U nás doma,“ ukázal Enkra k obzoru, „Armin. Země za mořem. Daleko, daleko za mořem!“

Kreslil. Nakreslil loď, plující od jednoho břehu ke druhému. Na jednom břehu stál jelen, na druhém cizí zvíře. Na lodi stál člověk a napřahoval ruku k protějšímu břehu.

„Armin.“ ukázal Enkra na zemi a na sebe. Pak na Gondriho a na jeho zemi.

„Kam,“ řekl Gondri, „Atauta Kam chano.“

Enkra se zatvářil nadšeně. „Armin a Kam jsou přátelé!“

Gondri taky něco povídal.

„Hele, řekni mu, že jestli se ten kluk nebo někdo jinej dá ostříhat a půl hodiny počká, že si pak popovídáme daleko líp!“ řekla Tanya, „Tohle je naprosto k ničemu!“

Enkra se snažil to vysvětlit, ovšem Gondri moc nechápal. Předvedli mu Sheltieho skoro holou hlavu a doholili strojkem; na to dostal takový záchvat vzrušení, až pochopili, že se dotýkají záležitosti krajně důležité. A hlavně: odmítl, když přiblížili strojek k jeho hlavě. Zřejmě mu rezavé pačesy, stejně dlouhé jako u dětí, byly velmi cenné.

Ale něco vysvětlil: nakreslil člověka s vlasy, vedle člověka s oholenou hlavou. Na nebe potom nakreslil kruh a z kruhu něco jako blesk, který s ohavným výbuchem udeřil do oholeného.

„Cože, chce říct, že kdybysme se ostříhali, praští do nás hrom?“ smál se Cvrček.

„Spíš mi to připadá, že se bojí úžehu,“ řekl realističtější Jackie, „Nedivím se, slunce tady pálí pořádně!“

„Vykašlete se na to,“ řekl Enkra, „Zkusíme to jindy a jinak. Pusťte ještě něco o zvířatech!“

Založili nějaký film o ptactvu a výchově ptačích mláďat. Gondri okamžitě zapomněl na svou obavu z ostříhání a sledoval ptáčky. Zarazilo ho, že nejsou v knize a Enkra hned přinesl díl, v němž ptáci byli. Taky tu měli plazy a ryby a hmyz a motýly, dokonce i vyhynulé živočichy, nakreslené Zdeňkem Buriánem, ale zatím se s tím nepletli, aby nevyvolali u Gondriho ještě větší zmatek a nepochopení. V každém případě se mu všechno velice líbilo.

„Něco mu dáme, ne?“ navrhla Tanya.

Měli dárkové publikace, jež tu a tam rozdávali zvlášť významným přátelům. Gondri zatím významné postavení nejevil, ale když měl o zvířata tak velký zájem, Enkra rozhodl dát mu knihu uměleckých fotografií zvířat a ptáků. Gondri ji nejdřív prohlédl a netajil se zájmem a obdivem. Když pak pochopil, že kniha je od té chvíle jeho, propadl zcela nepochopitelnému amoku; tak nějak se dá realizovat pojem zbláznit se štěstím. Vyskočil ze svého křesla, praštil se do hlavy o strop, protože ten nebyl na dvoumetrové lidi projektovaný a něco vykřikoval; pak dojatě děkoval všem, kdo tu byli a něco vysvětloval. I děti vykřikovaly, zřejmě byly rády, že tak vzácný dar mají.

„Je jasné, že zvířata jsou tady něco velice vzácného!“ řekl Enkra, „Zvláštní je, že Denis o tom nikdy nic neříkal. Ani v Mikových papírech se o zemi Kam nic nepraví...“

„Jde o to, jestli tady vůbec byl!“ řekl Cvrček rozmrzele, „Asi by takový stav jen tak nenechal!“

„Nevíme, co to způsobilo!“ připomněl Enkra, „A musíme se věnovat hostům – diskuse necháme na potom, až bude víc klidu!“

Gondri se uklidnil; už se zase perfektně a za všech okolností ovládal. A začal uvažovat: kupodivu o tom, jak knihu uschovat, protože ji nejdřív zastrčil za kombinézu, potom ji začal balit do šátku, který vytáhl z kapsy a pořád se mu to nezdálo, zřejmě to nebylo dost bezpečné pro takový dar. Sledovali ho v rozpacích.

Gondri nakonec nechal knihu jen tak, pouze nalehko zabalenou do šátku, aby se neumazala. Dovolil dětem ji prohlížet, ale nedal ji nijak daleko od ruky, zřejmě nevěřil nikomu, snad ani Arminům jako dárcům ne. Hodně toho namluvil, nic mu nerozuměli a on nerozuměl jim. Racionální dar chápat jazyky mu zřejmě nebyl dán, ale pořád doufali, že se podaří někoho prohnat přes Wallis.

Přinesli pečené ryby a najedli se. Gondri i děti jedli s chutí a nenechali ze svého přídělu nic než dokonale oblízané kosti, i drobečky chleba sebrali a bylo jasné, že jim chutná. Nedali však najevo víc než zdvořilé poděkování, jídlo pro ně nebylo tak překvapivé jako ty knihy. Pak chtěl Enkra pokračovat v zábavě, ale Gondri se podíval na pozoruhodně vyhlížející chronometr, který vytáhl z kapsy a prohlásil, že je třeba jet domů. Což pochopili, neboť děti se začaly chystat k odchodu.

„To ho necháme jen tak odejít?“ zeptal se Sebastiano, „Ani to nezkusíme?“

„Co máš na mysli?“

„Aby tady nechal někoho z nich, nejlíp Tommyho! A někdo z nás by jel třeba s ním...“

„To nepřijme! A nepochopí!“

„Zkusit to můžem!“

Enkra a Sebastiano se dali do vyjednávání. Nakreslili mu schematicky jeho vznášedlo, do něho lidi, loď Liberty. Naznačili, že jeden z posádky by jel s ním, zatímco jeden z dětí by zůstal na lodi. Předvedli spánek a potom návrat vznášedla příští den a zpětnou výměnu. Gondri pozorně přihlížel a zřejmě to chápal. Protože se obrátil k Tommymu a něco mu povídal.

Tommy dal najevo nadšení. Ta myšlenka zůstat s Arminy ho zřejmě velice lákala. Gondri ukázal na Sebastiana a ten ochotně přikývl.

„Jseš největší dlouhán, tak tě asi považuje za nejstaršího!“ řekl Cvrček lítostivě, „Jsou to přes všechno dobrý troubové...“

„Máte smůlu, že já jsem tady jedinej pořádnej chlap!“ smál se Sebastiano, „Ale nemysli si, že mě těší koukat na něj nahoru! Jestli jsou tady všichni takoví...“

„Tak si mezi nima konečně budeš připadat jako skútr!“

Že se Armini smáli a měli dobrou náladu, se líbilo i Gondrimu; smál se taky. Pokynul Sebastianovi, aby šel s nimi a děti slezly po lanovém žebříku do vznášedla. Sebastiano se nedal pobízet; Enkra mu pro jistotu strčil lejzrovou pistoli, o které modrásci neměli ponětí, k čemu by měla sloužit.

„Dávej pozor! Zítra tě čekáme...“

„Fajn – ahoj!“

„Ahoj!“ řekl Gondri a spustil motor.

Dívali se za ním a sledovali vznášedlo, až se ztratilo za dunami. Tommy si nedělal starosti, spíš se zajímal, co Tanya vkládá do videa. Dala tam samozřejmě další přírodní snímek, to ho dokonale uspokojilo.

„Co s ním uděláme?“ řekla Tanya, když stáli za chlapcem a sledovali jeho reakce na film, „Musíme ho naučit arminsky, ať chce nebo nechce. Konečně máme regenerátor, který mu ten jeho účes zase vrátí zpátky...“

„Rvát se s ním nebudem!“ řekl Enkra, „Asi bude jednodušší ho uspat. Claudio?“

Sebastianův bratr Claudio byl zkušený čaroděj. Doposud moc nezasahoval do dění, ale teď bylo jeho služeb třeba.

„Hned?“ zeptal se.

„Budeme humánní. Nejdřív ho nechte dokoukat na to video!“

Chlapec Tommy sledoval, jak lidé vypouštějí do volné přírody ochočené rysy. Líbilo se mu to až k zbláznění; když to skončilo, obrátil se a dožadoval pokračování. Ani si nevšiml, že mu jemný blonďáček Claudio položil obě ruce na spánky a zlehka stiskl. Jenom oči se mu zakalily a za pár okamžiků sladce spal.

„V pořádku! Ostříhat a do Wallisu s ním! Aspoň mu nemusíme dávat uspávací prášky...“

Postarali se o něj; Tommy spal klidně a neměl potíže. Tanya bez nesnází našla na jeho hlavě aktivní body, přiložila kontakty, přilepila leukoplastí a nasadila přílbu. Tvar lebky měl sice mnohem protáhlejší a zašpičatělejší, ale jinak patřil Tommy nepochybně k lidskému rodu.

Když spustila program, odešel Enkra do kabiny radiooperatéra. Django Bannister ho tam už čekal.

„Neměl jsem čas se zeptat, jestli ses s někým dokázal spojit?“

„Orel je kousek dál na jih, za pár hodin tady bude. Mluvil jsem s Rogerem, rozhodl se doplout až ke břehu a pokračovat podle pobřeží, aby je prozkoumal. A taky se ozval Karakal, ten je zatím daleko na moři. Ale připluje včas...“

„Takže už zbývá jen Poutník! Mike je sice zkušený kapitán...“

„Mike je všechno možné, jen ne zkušený kapitán! Jestli na jeho lodi někomu věřím, tak jsou to spíš ti domorodí kluci! Ale neboj se, budu volání opakovat. Ze světa se snad neztratil...“

„Doufám...“ Enkra vyšel na palubu. Omšelé skály bez kouska vegetace se leskly ve slunci a pod nimi se rozprostíralo pusté pobřeží. Teď už mu ale nepřipadalo tak smutné a cizí.

Errata:

30.05.2021 11:47