Pippi se dařilo skvěle. Pobíhala celé dny po lodi a přihlížela, co dělají ostatní členové posádky, zvláště Sheilla. Odnaučila se bát, stala se všímavou a bystrou a zajímala se o všechno. Sheilla si ji oblíbila a ledacos ji naučila. Taky Kaiití měla Pippi moc ráda a byla by pro ni udělala cokoliv.

Ale nejradši měla Pippi chvíle, kdy Mike řídil Poutníka jako kormidelník. Dobrovolně bral noční hodiny, kdy Cvrček i Sheilla měli jiné starosti; Pippi sedávala vedle něho na zábradlí a poslouchala jeho vyprávění. Někdy s nimi býval Altarrac nebo jiná šelma, někdy i Ťapka. Ale Pippi nechyběla nikdy, a i když mlčela, slyšela vše a možná i rozuměla. V takové chvíli by nebyla odešla za všechny poklady světa.

Mike se vyptával Sheilly, jak vlastně se stalo, že rozumí Kaiití. Dozvěděl se, že Asthra požádala Kaiití, aby namluvila základní slovník svého národa na magnetofonový pásek a pak se ty, jež měly zájem, naučily ve stavu aktivního polovědomí základům řeči. Kaiití se zajímala o změněné stavy vědomí; spíš jen pro legraci jí to vysvětlovaly, ale ona chápala tak rychle, že to brzy zvládla. Rozhodly, že zkusí jít dál a půjčily jí nějakou odbornou literaturu; sama od sebe se naučila rychlému čtení a pak se začala silně zajímat o metodu mentálního přenosu, při níž se účastníci snaží vzájemně proniknout do mysli druhého. Zvládla to také; nezarazily ji ani určité prvky blízkého fyzického kontaktu, které se velmi podobají lesbické lásce.

Mike se opatrně zmínil, že by si také přál ovládnout jazyk domorodců. Sheilla okamžitě souhlasila a protože Ťapka se zúčastnila pokusů, svěřila to jí. Mike nijak oslnivě neovládal podobné metody, ale Ťapka na něho byla přímo napojená a dokázala mu předat jakékoliv informace během spánku. Stejnou metodu použila i u Pippi; jakmile s někým navázala citový kontakt, mohla mu předat prakticky cokoliv.

Sheille a Kaiití se to líbilo; k technickým metodám měly vztah neutrální až opatrný, v podstatě dávaly přednost vlastnímu úsilí. Navíc je podobné pokusy velice bavily, tím víc, že do nich mohly zaplétat další osoby. Sheilla se dokázala na dálku spojit s Asthrou a tvrdila, že i ona je vrcholně spokojena.

Do blízkosti ostrova Tanečníků se dostali třetí den cesty. Kaiití je upozornila, že zakrátko spatří jeho břehy.

Ale dříve než ostrov se objevila velká kánoe, nádherně zdobená vyřezávanými ornamenty ve spoustě barev; obsazená asi dvaceti bojovníky, velmi dobře vyzbrojenými luky a šípy, všelijakými pozoruhodnými kyji a kamennými sekerami; byli skvěle pomalováni, na hlavách měli čelenky z per. Kánoe se blížila a muži, kteří neveslovali, se postavili a něco na posádku křičeli.

Kaiití přešla na příď a odpovídala; Ba-Tao už tam byl, nadšený, že vidí krajany. Mike se trochu obával, zda všichni jsou skutečně upřímně potěšeni návštěvou, ale byl ujištěn, že tohle je uvítací ceremoniál.

Velitel kánoe byl pořádně velký a silný chlap. Vylezl nahoru, uvítal se s Mikem a vyptával se na zdraví náčelníka Fu-Kaa a jeho mužů i na výsledek jejich války. Když se dozvěděl, že sice mnoho bojovníků padlo, ale ti zbývající získali spoustu hlav nepřátel, zajásal a hned to oznámil ostatním. Omlouval se také, že uvítání nebude tak slavnostní jako za přítomnosti náčelníka; ale Mikovo ujištění, že Fu-Kao má ještě povinnosti v boji, jej dokonale uklidnilo. Zdálo se, že by raději i on sám byl ve válce.

Sheilla navrhla, aby muži z kánoe navštívili Poutníka; taky by bylo možné, aby kánoe byla zapřažena do vleku a Poutník ji táhl za sebou až k ostrovu. Než to vysvětlila, už se to organizovalo; jen dva zůstali na kánoi, ostatní už šplhali po poutacím laně na palubu, rozesmátí a bezstarostní.

Na lodi nejdřív podrobili pečlivé prohlídce vše, co se dalo. Běhali sem tam, prohlíželi si vybavení, brebentili a smáli se; kupodivu ale nic neukradli a když jim bylo něco darováno, velice pěkně děkovali. Uchopili dlaň dárce, položili si ji na srdce a pak ho konečky prstů zlehka pohladili po tváři. Ba-Tao a Kaiití je prováděli s takovou pýchou, jako kdyby tu loď sami postavili.

Pak se objevila druhá kánoe a to už Kaiití ukazovala černou tečku na obzoru; později se ta tečka roztáhla v čárku, nad čárkou se objevily palmy, pak další malé loďky, plující k Poutníkovi a nakonec skvělé domy z vyřezávaných kmenů, zdobených barevným malováním. Za všeobecné veselé pozornosti zakotvil Poutník v zátoce, kde obvykle kotvily válečné kánoe.

Mika přišel uvítat velice starý domorodec; byl tak starý, že se opíral jednou rukou o svůj válečný oštěp a druhou o jakéhosi výrostka kolem patnácti. Byl to momentální náčelník a jmenoval se Bo-Toa. Kromě jiného vykonával funkci čaroděje v době, kdy na ostrově nebyl A-Aka.

Nastala dlouhá složitá diskuse. Bo-Toa velmi obřadně vítal Mika a všechny jeho společníky na ostrově. Pak promluvil zase Mike a hovořil pokud možno stejně vznešeně, zdvořile a zdlouhavě, neboť tušil, že se to patří. Potom se Bo-Toa vyptával na osudy různých bojovníků ve válce a Mike, který už znal, co se domorodcům líbí, po pravdě vyprávěl. Přiznal také, že mnoho mužů padlo; Kaiití, která všechny znala, řekla i jejich jména.

Většina posluchačů byly ženy a děti; příbuzní padlých. Když se ozvala jejich jména, začaly ty ženy kvílet a hořekovat a drásat si tváře nehty; taky děti se daly do pláče a nakonec se ti, komu z rodiny někdo blízký padl, vzdálili pryč ze shromáždění.

A Mike líčil slavné vítězství a počet nepřátelských hlav, které muži ukořistili. Lidé jásali a radovali se; dokonce i ty ženy, které předtím pomáhaly vdovám kvílet, se nyní smály a slavily porážku nepřátel. Kaiití a Ba-Tao taky promluvili a potvrdili vše, co Mike řekl; pak mluvili ještě různí lepší bojovníci a taky vítali posádku jako posly dobrých zpráv.

Mezitím se konaly přípravy k zahájení oslav. Starý Bo-Toa stanovil jejich dobu termínem dlouho a podle zkušeností z legend už věděli, že skutečně budou dlouho trvat. K oslavám patřily sportovní hry a všelijaké další zábavy, o nichž někdy Kaiití ani nevěděla. Možná i lidské oběti, které ale tentokrát nebyly, neboť náčelník se doposud nevrátil a zajatce neměl.

Nejdříve Bo-Toa přidělil hostům obydlí. Hostí bylo víc, takže jim dal tři chýše hned blízko svojí; lidé, kteří tam momentálně bydleli, se museli okamžitě vystěhovat, což jim nedalo moc práce. Rozhodně ale při balení svého skromného majetku nadělali křiku a zmatku, jako kdyby stěhovali cirkus.

Mike dopředu upozornil, že není zdvořilé se moc zajímat o majetek domorodců; mohlo by se totiž stát, že by někdo něco pochválil a bylo mu to darováno, aniž by to chtěl. Stejně však mladí, kteří pomáhali při stěhování, chválili nějaké zbraně nebo ozdoby a majitel jim je dal, aniž jakkoliv váhal.

Ovšem na druhé straně, každý arminský bojovník je ověšen spoustou náramků, náušnic, náhrdelníků a přívěsků. Některé jsou odznakem jeho postavení, další magické amulety, ale většinu jim darovaly dívky, s nimiž prožili něco hezkého; ty dívky, pokud jsou přítomny, bedlivě kontrolují, zda jejich milý ozdobu nosí a je dost nezdvořilé ji nemít. Tím vzniká prekérní situace, kdy už toho chlapec má na krku tolik, že mu to překáží; zatímco oděv jim připadá nepříjemný a nejradši chodí nazí, na ozdoby si každý potrpí. Tady nastala příležitost se něčeho zbavit výměnou za parádní věci domorodců a chlapci i dívky toho s potěšením využívali. Taky ostrované byli vrcholně šťastni.

Mike sledoval navazování kontaktů a zdálo se mu, že to takhle nejde. Takže svolal posádku v čele s Cvrčkem a Sheillou a preventivně je seřval: „Kamarádi, jak už jsem řekl, tak ještě jednou zdůrazňuju: tento ostrov patří domorodcům a je ve všeobecném zájmu, aby zůstal takový, jaký je! My jsme tu hosty a budeme pokud možno dodržovat místní zvyklosti, nikoliv zavádět svoje! Projednal jsem to a Bo-Toa slíbil, že nebudou dělat vylomeniny; takže jde o to, aby ani nikdo z nás nic nevyváděl! Přál bych si, aby o nás získali dobré mínění a vy se budete snažit o totéž! Já si teď pokecám s Bo-Toou, který je tu vrchní šéf a až podle toho, co se dohodne, bude stanoven program! Je to jasný?“

Bylo to jasný a Armini se rozešli.

„Můžeme jim teda aspoň dávat dárky?“ ptal se Cvrček.

„Ne!“ zaječel Mike jako píchnut jehlou, „Už jsem ti řekl, že až jak se dohodne! Copak nevíš, že na to mají speciálně vyhrazenou dobu a způsob předávání? Celý dění bude v režii náčelníka a až on řekne, tak se můžou dávat dary, ale...“

„No tak jo! Už se nevztekej! Mně nešlo o nic velkýho, a výměna ozdob snad není takovej průšvih!“

„Taky nemluvím o ozdobách; ale koukám, že některý kluci už si s nima vyměňujou nože a sekery! Zbraň není žádnej přívěsek; to bys mohl některýmu dát třeba taky pušku!“

„Já? Teda, co ty máš o mně za mínění!“ pokrčil rameny Cvrček a odešel, mumlaje něco o pitomcích.

Mike s Ťapkou a Pippi se nastěhovali do první chýše; společně s nimi se usídlily šelmy, pokud hodlaly vůbec někde bydlet. Do další chýše se složil Cvrček, Sheilla a jejich spolek a do třetí všichni ostatní.

Chýše byly parádní; především jejich nosné sloupy ze silných dřevěných klád, vyřezávané a malované různými barvami. Každý ten ornament byl trochu jiný a všechny velmi vynalézavé. Ťapka si hned všechno nahrávala na video; při tom vyložila domorodcům, co to dělá, oni zajásali a hned ji zvali, aby si přišla nafilmovat i jejich domky. Což slíbila na den, kdy bude určeno chodit po návštěvách, s čímž se taky počítalo.

Zjistilo se také, že ornamenty na nosných trámech mají určitou souvislost s rodinou, která v chatě bydlí; opakovalo se tam totiž tetování jednotlivých čelných členů rodu. Zatím ještě měl každý bojovník svůj vlastní znak, který měl platnost jen pro něho; tímto znakem vyzdobili i sloupy. Byl to jakýsi počátek tvorby erbů, ač doposud velmi nesmělý. Armini zjistili a pochopili, že život a kultura domorodců budou pravděpodobně mnohem zajímavější, než dosud poznali.

Při stěhování i všech ostatních pracích, přestože chýše už byly předány Arminům, chodili místní sem a tam docela volně, očumovali či pomáhali a necítili potřebu uchovávat svoje ani ničí soukromí. Proto Mika poněkud zarazilo, že přišel důstojný starý náčelník Bo-Toa, zastavil se na prahu v nejnešikovnějším místě a stál tam, překážeje všemu dění. Zapátral v paměti a uvědomil si, co to znamená: tímto gestem požadovali domorodci, aby byli pozváni dál v případě, že se dostavili projednat něco důležitého.

Takže ho Mike pozval dovnitř. Bo-Toa se usadil vedle něho, velkomyslně přehlížeje zmatek, který kolem organizovali všichni ostatní. Patřilo ke zdvořilostním zásadám nabídnout hostovi něco na posilněnou a Mike požádal Ťapku, aby jim udělala kafe. Uvařila ho na lihovém vařiči a Bo-Toa se zájmem sledoval, jak nasypala po lžičce mleté kávy, zalila vařící vodou, přidala cukr, postavila šálky na víko od ešusu a podala jim je s hlubokou úklonou dobře vychované domorodé ženy. Kávu očichával a ochutnával se zájmem a není jasné, jak mu zachutnala, ale vyslovil se o ní dobře a zajímalo ho, z čeho to je a jak se vyrábí. Nebyla to záležitost, o kterou mu šlo, ale neslušelo se zeptat rovnou, proč přišel; tak Mike strávil pernou chvíli, než mu vysvětlil, co je káva, jak se vyrábí a proč se pije.

Když Bo-Toa několikrát obšírně ujistil Mika, že jeho vysvětlení pochopil a porozuměl mu, začal konečně o tom, oč mu šlo a proč přišel. Taky tohle zahájil zeširoka a složitě; Mike mu sotva rozuměl a jakmile to Bo-Toa postřehl, okamžitě ještě přidal na výřečnosti. Ostrované hovořili rádi, obšírně a o čemkoliv. Mike nakonec nechal starého muže povídat, co chce a snažil se z toho postřehnout, o co mu vlastně jde, až nakonec pochopil: Bo-Toa si nevěděl rady s organizací oslav a chtěl se o tom poradit. Mike okamžitě slíbil, že mu vyjde ve všem vstříc, podřídí se jeho potřebám a přizpůsobí místním zvyklostem. Ovšem to taky nebylo tak jednoduché.

„Byl jsem velmi mladý, když k nám přišel velký moudrý čaroděj, jemuž říkali Denis Baarfelt,“ vyprávěl Bo-Toa, „Jenom nejstarší z nás se ještě pamatují na něj a jeho posádku. Ale víme dobře, že vaše zvyklosti jsou jiné a jsou věci, ve kterých se odlišujeme. Především je to otázka žen...“

„Ano, ovšem,“ řekl Mike, „Jaký je tvůj názor?“

„Naši moudří bohové stanovili, aby přijde-li na náš ostrov cizinec, sluší se, aby se naše ženy a dívky snažily získat si jeho lásku a přízeň. Sémě cizích mužů oplodní naše ženy a děti, které se narodí, budou zdravé, silné a ku prospěchu celému rodu. Stejně tak je povinností našich mužů oplodnit svým semenem každou ženu, která je schopna porodit zdravé dítě, kamkoliv přijdou.“

„To je velice moudré rozhodnutí!“ souhlasil Mike, snaže se zatím nic neslibovat.

„Když se Denis dozvěděl o našich zvyklostech, rovněž je schvaloval a nazýval moudrými...“

Mike se tomu nedivil, zvyklosti Baarfeltů mu nebyly neznámé.

„Stejně tak ovšem víme, že někteří z vašich lidí jsou chráněni mocným tabu, které jim brání vcházet ve styk s cizinci; především ženy, které ovládají léčivý oheň. To respektujeme a rádi bychom věděli, jak zjistit, kdo je pro nás volný a kdo ne.“

„Volný? Myslíš tím, že vaši muži si budou vybírat z našich žen?“

„Ovšem! Vaše ženy jsou krásné a muži se už těší na jejich lásku!“

„Aha. Projednám to s naší čarodějkou; to je Sheilla, tam ta dívka. V každém případě je pro muže tabu Kaiití, A-Akova dcera.“

„Ale ta je přece z našeho ostrova!“

„Je; ale v tuto chvíli už patří čarodějce a sama bude pracovat s Ohněm. Taky moje žena...“

Ťapka slyšela daleko líp než všichni ostatní, i když se zabývala prací v uctivé vzdálenosti a věděla všechno, o čem je řeč. Nyní se nenápadně v předklonu přiblížila a řekla věcně: „Nekomplikuj to! O sebe se postarám sama...“

„Až promluvím s čarodějkou, řeknu ti. Některé dívky se ale už určitě taky moc těší...“

„Mnoho našich žen ztratilo svoje muže. Obvykle bývá zvykem, že válečníci přivedou z boje zajatce, a ti mají za povinnost tyto vdovy oplodnit, dříve než jsou snědeni při oslavách vítězství. To se nyní nestalo a ženy, které nejsou těhotné, nyní nevědí, kdo by k nim měl vstoupit. Budete to muset udělat vy.“

„Proč je to zapotřebí hned po smrti jejich muže? Nebylo by spíš normální, kdyby své muže nějakou dobu oplakávaly?“

Bo-Toa to nemohl pochopit a bylo zapotřebí mu to vyložit poněkud jasněji, než řekl: „Ovšem, že ženy budou truchlit! Ale přece, když někdo zemře, musí se narodit nový, ne?“

„To jistě chápu. Potřebujete děti...“

„Jistě, musí se narodit co nejvíc zdravých a silných dětí! Potřebujeme každého, právě proto mají naše ženy povinnost přivést je na svět, kdykoliv mohou.“

„Od kolika let začínají dívky rodit děti?“ (Doslovně a přesně: „Jak velká a stará holka jde souložit, aby bylo dítě?“)

Bo-Toa se překvapeně zasmál: „Velká jak velká. Stará ne. Mladá. Proč na to ptáš?“

„Jak moc mladá? Kolik mladá?“

„Nevím kolik mladá. Jak chceš poznat?“

„Jak ty starý?“

„Nevím. Já moc starý. Proč ptáš?“

„Já starý čtyřikrát deset prstů a ještě tolik. Rok je doba oběhu slunce kolem dokola.“

„Slunce kolem dokola to den. Ty směješ se!“

„Slunce dokola den a taky dokola rok. Rok všechny dny. To doba, kdy hvězdy kolem světa a zase na tom samým místě na obloze!“

„Hvězdy přece pořád dokola a celý život! Proč si pamatovat, kdy byly kde? Já vím, kde ony teď, to ostatní jejich problém!“

„Pro nás potřeba vědět, kolik kdo starý, aby mohl říct, jestli už je čas nebo ne!“

„Každý ví, když je čas! Holka ví, že je už čas a kluk taky ví, že ona už čas! Tak hned na ni skočí a udělá jí dítě! Tak je to!“

„A když ona ještě nechce?“

„Proč nechce? Ona někdy nechce, ale potom už chce. To potřeba udělat dobře, a ona ráda!“ Bo-Toa se šklebil ústy, ve kterých mu už ubyla polovina zubů a vypadal, že považuje Mikovy otázky za žerty; přece takové samozřejmosti každý ví!

Mike něco takového čekal. Pochopil, že domorodcům je nejspíš zdrženlivost naprosto nepochopitelným pojmem; pokládal ještě všelijaké další otázky a zjistil, že každá dívka, i nedospělá, si považuje za čest, že se o ni kluk zajímá. Kdyby ji třeba přinutil násilím, brala by to jako zábavnou hru a nic nenamítala. Takže se rozhodl položit konkrétní dotaz: „Jak je to třeba s támhle tou dívkou?“

Dotyčná mohla mít tak čtrnáct, podle evropského počítání. Pomáhala při stěhování. Bo-Toa vycenil vyžrané zuby v úsměvu: „Ona tobě líbí? To Saama, už na čase, aby porodila. Kluci už zkoušeli, ale nic ještě z toho nebylo...“

Mike s úsměvem prohodil, že se i jeho chlapci pokusí něco v tom podniknout a pak ukázal na další dívenku; ta nepomáhala, protože jí bylo teprve deset, možná ještě míň; jen se pletla.

„Kdo ví?“ smál se Bo-Toa, „Ještě neví, na co to má. Ale při oslavě se bude pít – kluci jí třeba ukážou. Ona by ráda...“

Mike se usmíval. A ukázal rukama, aby okamžitě přišel Altarrac. Což nebyl problém, jaguár se potloukal vždy tam, kde se dělo něco zajímavého. Přiběhl a zvědavě nastrčil hlavu; Bo-Toa si ho taky prohlížel se zájmem a nebál se.

„Altarracu, dám ti úkol dohlížet na Pippi. Po celou dobu, co budeme tady, se od ní nehneš! Ani když bude spát. Kdyby se někdo pokusil nějak jí ublížit, zasáhneš!“

„Zabít?“ olízl si jaguár tesáky.

„Není třeba. Stačí poučit o slušných mravech. To jistě zvládneš.“

Altarrac vykouzlil svůj nejkrásnější úsměv: „Spolehni se!“

Bo-Toa sledoval diskusi s potěšením. „Znám šelmy se skvrnami i pruhy,“ vysvětlil, „Když u nás byl Denis, oni byli s ním...“

„Ano, to jsou jejich příbuzní. Musel jsem mu dát pokyny pro slavnost. A vůbec, jaký bude program slavností?“

„Nejdřív já rád vědět, jak dlouho tvoje loď u nás zdrží. Aby ne potřeba nedůstojně spěchat s oslavama...“

„Počítali jsme několik dní, ale rádi se přizpůsobíme. Jak to plánuješ ty?“

Bo-Toa počítal na prstech: „Zpěv smutku. Pak oslava vítězství. Tance předkům. Slavnostní hry a boje o ženy. Tolik...“

Napočítal to na osm dní, což Mika překvapilo. Ale nakonec souhlasil, neboť usoudil, že to bude zajímavý etnografický materiál. Bo-Toa nadšeně souhlasil s nahráváním na magnetofony i videokazety; Denis sice nic takového neměl, ale měl gramofon, na který nahrál zpěv domorodců a pak jim ho pouštěl.

„Dobře,“ řekl tedy Mike, „Zůstaneme, jak dlouho budete chtít!“

„Uděláte nám veliké potěšení!“ řekl Bo-Toa a konečně se zvedl, „Teď my odpočineme. Odpoledne radost, kdyby vy přišli na začátek oslav!“

„S potěšením. Co se bude dít?“

„Nejdřív ze všeho zabijeme Tlusťocha.“

Ostrov Tanečníků je dost rozlehlý a v jeho středu se nachází laguna. V té laguně měl žít řečený Tlusťoch, jehož zabitím měly započít slavnosti. Domorodci se na to velmi těšili a už se vyzbrojovali a šlechtili jako na velikou a důstojnou událost.

Tlusťocha měli zabít mladí bojovníci a kluci; ti všichni se nejdříve od hlavy k patě pomalovali válečnými barvami. Bo-Toa ochotně souhlasil, aby i Čingiz a jeho kamarádi pomohli, tak se zdobili také oni. Za velikého nadšení a smíchu byli pomalováni po celém těle černě, červeně a bíle v divokých ornamentech podobných těm, jimiž byli vyzdobeni dospělí bojovníci, když přišli pomáhat Arminům v boji. Do vlasů si zastrkali barevná péra, do dírek v nose dlouhé ostny, vypadající jako nakroucený knír. Pak každý popadl svůj oštěp a k tomu ještě kamennou sekeru či nějaký nůž ze zvířecího zubu. Oštěpy dostali i arminští kluci, a k tomu svoje nože; pár domorodců mělo taky kovové zbraně, už hodně staré a obroušené do tenkého plátku; asi pozůstatky po Denisovi.

Nejvíc se chystal jistý Pi-Pu, přední bojovník kmene. Odhadli ho tak na šestnáct, ale už to byl pořádný klacek a nosil se hrdě, jako by mu patřil celý svět nebo aspoň všechna děvčata. On byl pověřen, aby řídil zabití Tlusťocha, či aspoň mu zasadil rozhodující ránu, a byl na to patřičně pyšný.

Když byli všichni řádně vyzbrojeni a vyzdobeni, vyrazili ve veselém hloučku k laguně; nejdřív hrdě kráčeli mladí bojovníci, pak ostatní muži včetně hostí a nakonec ženy a děti. Všichni se smáli a bavili, jako by zabití Tlusťocha byla největší legrace.

Tak dorazili ke břehu; staří muži, hosté, ženy a děti zaujali místa na břehu v širokém vějíři jako na divadle, bojovníci se rozmístili, jak rozhodl Pi-Pu. Armini se rozhlíželi; pak si všimli několika zvířat, která se svezla do vody, když lidé přicházeli a nyní se tam potápěla, vystrkujíce jen nozdry a čenichy.

„Tamto je Tlusťoch?“ ptal se Mike.

„Jo! To jeho mláďata!“ nadšeně souhlasil Bo-Toa, „My zabijeme velikého, dobrého! Bude moc dobré maso, ty uvidíš!“

Pi-Pu, oštěp v ruce, procházel po břehu a po něčem pátral; voda v těch místech byla zkalená, zřejmě jak se v ní něco ukrylo. Mladík zkoušel, kde zvíře může být; nejspíš se potopilo, když byl tak blízko, ale utéci nechtělo nebo nemohlo. Ale muselo se někdy nadechnout, a na to Pi-Pu čekal. Mike usoudil, že se jedná o něco podobného tuleni, rypoušovi či jinému ploutvonožci; stopy na břehu tomu nasvědčovaly.

Pak voda zažbluňkala, zavlnila se a vynořily se nozdry. V tu chvíli hodil Pi-Pu oštěpem přesně nad tyto nozdry; a ještě než dopadl, už skočil do vody a vrhl se na zvíře s kamennou sekerou.

Začalo se dít mnoho věcí najednou, ale Mike to vnímal jen útržkovitě. Nejdřív se z vody vynořila obrovská hlava, rozevřela tlamu a hrozně zařvala. Z té tlamy vyčnívaly dva kly dlouhé dvě stopy a zuby ohyzdného kuželovitého tvaru, tak pět palců velké a hrozně špičaté. Hlava patřila k obrovskému sudovitému tělu, které by Mike přisoudil nejspíš slonovi, ale nohy byly zvláštní; přední měly plovací blány a pořádné drápy, zahnuté jako srpy, zadní byly prozatím ve vodě a během boje se

zjistilo, že jsou ještě víc uzpůsobeny k plavání a drápy mají tupější a menší. Jedna přední tlapa pohladila Pi-Pu po hlavě a prsou, a voda rázem zrudla jeho krví. Jenomže ve stejnou dobu zasvištělo pár oštěpů; některé se zabodly přímo do tlamy, jiné do těla netvora. Skoro současně pár nejnedočkavějších kluků naskákalo do bahnité vody a vrhlo se na obludu s noži a sekerami. V tu chvíli se Tlusťoch převrátil a zametl je zadníma nohama; jeden se mu neopatrně připletl před tlamu a ta se sklapla jako past na vlky – ještě že kluk v poslední chvíli uhnul.

Čingiz, plný odvahy a ozbrojený jako ostatní, neudělal vůbec nic; stál a čuměl, stejně jako ostatní Japonci. To Ba-Tao byl jiný hrdina; už byl samozřejmě ve vodě a pokoušel se, prozatím marně, zabodnout svůj lovecký nůž do Tlusťochova těla. Cvrček, Sheilla i Ťapka vytáhli svoje lejzrovačky, ale prozatím je nepoužili, neboť bojovníci se jim značně pletli.

„Odvolej ty kluky!“ křičel Mike na starce, „Zabijeme ho líp než oni!“

„Zabít Tlusťocha právo mladých bojovníků!“ odporoval Bo-Toa, „Oni urazili by se, kdyby jim to právo brát!“

Zasunuli pistole; dost neochotně, těm v bažině šlo o život. Tlusťoch se bránil jak uměl, a uměl toho dost; už pár hrdinů se vyplazilo zraněno tak, že nebyli schopni pokračovat v boji, krev z nich stříkala a jen šťastnou náhodou nikdo nepřišel o ruku nebo o nohu. Dvěma musely z vody pomoci dívky a kluci, kteří ke své velké lítosti ještě nebyli dost velcí na boj s Tlusťochem. Ale ti, kdo ve vodě zbyli, zaráželi další oštěpy, vytahovali ty první a vráželi je znovu či tloukli zvíře do hlavy sekerami. Netvor se už podobal velkému jehelníčku, krev z něj stříkala, ale bojoval a rozhodně se nechtěl dát zadarmo. Trvalo dost dlouho, než začal malátnět a ochabovat, až ho k veliké radosti celého kmene kluci utloukli a ubodali. Když pak umíral, ozval se dlouhým táhlým skučením, při němž krev tuhla v žilách a mráz běhal po zádech.

„Sláva, Tlusťoch je mrtev!“ ječely ženy a děti a všichni, bez ohledu na krásné ozdoby, skákali do vody smíšené s bahnem a krví, aby pomáhali vysíleným a zraněným bojovníkům. Protože Čingiz a ostatní kluci se zapojili v poslední fázi, vylezli teď taky ven a pospíšili k Mikovi.

Mike prohlížel rány kluků, kteří už leželi na břehu a většinou se nemohli moc hýbat. Pi-Pu měl rozdrásané břicho, střeva z něj visela ven; kousal se do rtů, aby nekřičel.

„Sheillo, rychle Oheň!“ nařídil Mike, tentokrát odhodlán vůbec nediskutovat se starým náčelníkem. Sheilla už stejně odběhla stranou a chystala se k ošetření.

„Vytáhněte Tlusťocha na břeh!“ velel Bo-Toa.

Bylo k tomu zapotřebí spojených sil celého kmene; proto si nikdo moc nevšímal počínání Arminů. Takže Mike s Cvrčkem popadli Pi-Pu, Ťapka dalšího nejhůř poraněného, a přinesli je k Ohni, kde je docela bez diskusí ponořili do plamenů. To už Pi-Pu nevydržel a zařval, ale ve všeobecné vřavě se to ztratilo. Na mladíkovi ohořela krev, špína i vlasy a pomalování, což ho bude za chvíli mrzet; prozatím měl ještě jiné starosti, když ho uložili na břeh, radši se nehýbal ani nemluvil.

Tehdy si Ohně všimli všichni a taky postřehli, co způsobil dvěma jejich soukmenovcům. Takže bylo na čase, aby nastala vřava. Což se samozřejmě stalo a rámus odpovídal významu chvíle.

Bo-Toa přišel nečekaně křepce, ani nepotřeboval ničí pomoc. A kupodivu, nebyl příliš nadšen tou pomocí poraněným.

„To je Živý Oheň,“ řekl mu Mike, „Jistě jsi ho viděl, když tady byla Denisova expedice...“

„Já viděl. Já v něm taky koupal.“

„Jestli chceš, můžeš to zkusit i teď, jenom co ošetříme zranění všech ostatních...“

„Jaká zranění?“ zachechtal se stařec, „To žádná zranění není!“

„Rozervané břicho podle tebe není nic?“

„Tlusťoch nemůže udělat člověku nebezpečný zranění!“ poučoval stařec skoro shovívavě, „On příliš tlustý a nemotorný, leze pomalu, každý mu stačí utéct! Mořský drak horší!“

To Mike věděl taky, ale i tak ho to rozčílilo. „Považuju za potřebné ošetřit i drobná zranění, jako se to dělá u nás! Divil bych se, kdyby se to tady nedělalo!“

„Vy cizí lidi choulostivý,“ šklebil se stařík, „Čím by chlubili mladí muži, kdyby ne stopy po hrách s Tlusťochem?“

„Opravdu, bezva hra! Někdo by mohl přijít i o život!“

„Když přijít o život, on hloupý a nemotorný jako Tlusťoch! Takový bojovník moc stydět a lepší, kdyby zahynul!“

Mike si opět povzdechl. Otočil se k mladíkovi Pi-Pu, který už přišel k sobě a dokonce se postavil na nohy. Opíral se sice o nějaký klacek, ale usmíval se a jevil chuť zapojit se do práce na vytahování Tlusťocha z vody. Bez ohledu na to, že břicho měl ještě pořád rozpárané; Oheň sice ránu vyčistil, ale zacelit tak rozsáhlé poranění na jedno ošetření nemohl.

Ostrované omotali zvíře provazy a nyní je vlekli na břeh, za pomoci všech, kdo tu byli. Taky to bylo zapotřebí, bylo pořádně veliké a těžké; dost jim při tom překážely oštěpy, trčící porůznu z trupu, ale takové drobnosti tu nikdo nebral vážně. I Armini pomohli, až konečně byl celý živočich na břehu a mohlo se začít porcovat, aby mohl být upečen. Pustili se do něj různými nástroji, většinou pochybnými; až se rozhněval Cvrček, vytáhl tesák s protonovým ostřím a Tlusťocha jim odborně rozporcoval, což vyvolalo bouři nadšení.

U Cvrčka patřičně menší; ani vcelku zvíře zrovna moc příjemně nevonělo, ale když je rozpáral a z objemného bachoru se vyvalila střeva a vnitřnosti, byl to puch, který by dokázal zabít tchoře, kdyby byl citlivější na podobné zážitky. Cvrček se málem udusil, když rozřízl sval, jenž mu byl v cestě a vyvalila se na něj krev, hustá, tmavočervená a lepkavá. A vzápětí se na něj ještě svalil kus masa o váze dobrého metráku; Cvrček měl co dělat, aby se zpod něho dostal. Domorodce to ovšem nesmírně pobavilo a upřímně se tomu všichni smáli.

O Oheň nebyl zájem; jen ti nejtíž ranění se více méně násilím podrobili a nechali se ošetřit. Bo-Toa se neodvážil účinněji protestovat a v klidu to dovolil, ale bojovníci sami neměli valný zájem něco dělat s krvácejícími ranami.

Takže se nakonec všichni vrátili do vesnice a přinesli s sebou maso, které vylepšili o jakési aromatické listí, jež nacpali do zářezů v mase a všechno zavěsili nad ohně.

Stmívalo se; jako každý večer, spojili se vysílačkou se základnou v Kjótu, aby oznámili denní události. Enkra je ujistil, že se o výsledky expedice velmi zajímá a souhlasil i s pobytem mezi těmi lidmi po dobu, která jim bude připadat potřebná. O situaci v hlavním městě prohlásil, že je klidná a nic podstatného se neděje. Naopak, daří se zavádět civilizované mravy, i sám Kaneda podporuje každý arminský návrh. Mike soudil, že je to proto, aby Armini co nejdřív vypadli a Enkra se s tím ztotožnil.

Večer se všichni sešli u ohně; a že byla vhodná chvíle, požádal někdo z kmene starého Bo-Toa, aby vyprávěl o příchodu Denisovy expedice a o všem, co se tehdy stalo. Taky Mike si to přál a starce povzbuzoval, ten se nenechal prosit dlouho a dal se do vyprávění. Ťapka nahrála celé dění na magnetofon, takže mohlo být později pečlivě přeloženo a zaznamenáno.

„V té době jsem byl ještě malý chlapec, který nikdy nebojoval a nikdy nepoložil ruku do klína ženy. hrál jsem si se zajatými dětmi a neznal ještě život; právě proto mi nepřipadalo nijak divné, že k nám přišli cizí lidé z dálky.

Naši muži vedli tehdy válku s ostrovem na severu, kterému vládl zlý a krutý král Go-n-go. Snědl mnoho našich žen a dětí a my jsme se museli bránit proti jeho nájezdům. Já sám to už nepamatuji, ale matka mi vyprávěla, že když jsem byl malý, přepadly jejich dlouhé kánoe naši vesnici a útočníci chytili mnoho žen a dětí. Muži v té době byli na lovu ryb daleko odtud a ti zlí lidé využili jejich nepřítomnosti. Naši bojovníci byli odvážnější a silnější než jejich, ale král Go-n-go měl mnoho mužů a dlouhých lodí, a považoval se za pána celého světa...

Naši muži rozhodli pomstít se jim za jejich zločiny a vrátit naše ženy a děti zpátky. Vydali se na velkou vojenskou výpravu, vzali si ty nejlepší oštěpy a nože a sekery a vypluli na sever, kde ležela králova země. Ukryli se do jedné zátoky a tam vyčkávali, až nepřátelské lodi vyplují na moře, aby mohli přepadnout jejich vesnice. A když se stalo, naši stateční muži vesnici přepadli a pobili mnoho jejich lidí.“

Ke cti a spravedlnosti všech je třeba říct, že starý Bo-Toa líčil události zásadně velice tendenčně. Naši muži byli vždy stateční a dobří, nepřítel byl tak ničemný a podlý, že nestál za dobré slovo. Ve skutečnosti byl zřejmě morální charakter všech účastníků z obou stran přibližně stejný.

„Král Go-n-go měl ve svém domě mnoho žen a mezi nimi byly také ženy, které původně patřily do našeho národa. Ty ženy se dostaly na svobodu a jedna z nich vyprávěla našim mužům, jaký má král důvod k vyplutí flotily: jedna z kánoí se přiblížila a nakonec přistála u ostrova, kde zároveň přistály dvě kánoe tak veliké, jaké nikdy nevidělo lidské oko. Ty kánoe jsou desetkrát i víc větší než jakékoliv, jaké by mohl postavit člověk a nad nimi se ještě vznášejí mohutné bílé mraky, které loď nesou a popohánějí, i když její veslaři odpočívají. A na těch lodích se plaví podivní lidé se světlou a červenou pletí, kteří se rádi smějí a baví a vůbec neumějí bojovat a bránit se. A jejich ženy jsou divné a půvabné a všichni mají mnoho věcí, které by se mohly hodit bojovníkům krále Go-n-gy. Ti lidé se k ubohým špinavým domorodcům z toho ostrova, poddaným krále Go-n-gy, kteří musejí dávat daň tomu králi, chovají tak přátelsky, jako by šlo o svéprávné lidi; už z toho je jasné, jak jsou hloupí a nic nechápou. Dělají kouzla a všelijaké kejkle a sami se tím baví. A mají u sebe podivná zvířata se strakatou srstí, která jsou sice veliká, ale hloupá a nikomu neublíží. Ty všechny je třeba zabít a vzít si od nich vše, co mají a co by se mohlo hodit.

Když to slyšeli naši muži, zahořeli strašným hněvem a rozhodli se jít na pomoc cizincům, které chce ohrozit zlý král Go-n-go. Vyplenili a zničili jeho vesnici, pobili všechny zlé bojovníky a vzali si zpátky naloupené věci; pak odpluli a ukryli se, aby viděli, jak se nepřátelé vrátí. Čekali tam tři dny; potom se objevilo pár kánoí a muži se domnívali, že to král Go-n-go poslal své bojovníky, aby oznámili vítězství. Ale jen co ty lodi přistály, objevily se za nimi dvě veliké kánoe tak krásné, jako by byly ze snů. A byly desetkrát větší než největší kánoe a nad nimi vlály bílé oblaky, které je nesly. Na těch velikých kánoích pluli bojovníci, kteří nemuseli veslovat, protože vítr je hnal, jako vítr vždycky žene mraky po obloze.

Když bojovníci krále Go-n-gy vystoupili na pobřeží svého ostrova, spatřili zničenou vesnici a počali plakat a hořekovat. Pak zahodili své zbraně, ostříhali si vlasy, podrápali si tvář a pomazali ji blátem; potom poklekli do prachu a čekali, až ti lidé z velkých kánoí přijdou a vezmou si jejich životy.

Ale oni přišli a nezabíjeli ani neničili; naopak řekli těm ničemům, že jim odpouštějí, že na ně zaútočili a pobili mnoho jejich lidí. Taky jim dali najíst a ošetřili jejich rány Živým Ohněm, aby mohli dál žít.

Tehdy vyšli z úkrytu i naši lidé. Když ti cizí lidé viděli bojovníky, sáhli sice po zbraních, ale naši muži dávali najevo, že nechtějí nikomu ublížit a oni také zbraně zastrčili a uvítali nás přátelsky. A naši bojovníci je pak pozvali na náš ostrov. Tak jsem je spatřil i já a všechny děti z našeho kmene.

Nebyli tak velcí jako my, jen někteří z nich se nám podobali; ale velmi krásní a jejich pleť měla barvu slunce. Byli moudří, veselí a šťastní; i když nám vyprávěli, že někteří jejich přátelé zahynuli v boji s muži krále Go-n-gy. Ale král sám a jeho divocí bojovníci zahynuli také, jejich zbraněmi; ti co zůstali, se rozptýlili do celého moře a už nikdy nebudou mít sílu někomu ublížit. Naši lidé řekli, že nás bojovníci krále Go-n-gy napadali a zle nám škodili; lidé z velkých kánoí prohlásili, že zákon zakazuje zabíjet a škodit lidem a že oni to nedovolí. Také my už nikdy nesmíme ublížit lidem krále Go-n-gy. Což naši náčelníci slíbili, protože už stejně nebylo s kým bojovat.

Jejich náčelník Denis byl velmi moudrý a rozuměl všemu, co na světě existuje. Ptal se na naše zvyklosti a obyčeje, zajímala ho příroda a všechno, co roste a žije na našem ostrově. Na oplátku nám vyprávěl o cizích zemích, kudy pluly jeho lodě a ukazoval nám obrázky těch zemí a lidí, kteří tam žijí. Tak jsme poznali, že svět nejsou jen naše ostrovy, že existuje mnohem více světů a každý z nich je jinak zajímavý. V srdcích našich mladých mužů se usídlila touha po dálkách a ta nás přiměla, abychom se snažili poznat všechno, co je na našem světě. Proto někteří z našich tehdy odešli s našimi hosty na jejich velikých kánoích a jen věčné moře ví, kde skončili...

A tehdy naši náčelníci nařídili navždycky vzpomínat na ty, kdož dokázali přeplout moře a uctívat jejich památku. A věřit a čekat, že se opět jednou objeví veliké kánoe, které táhnou bílé oblaky. A ten den přišel, proto jsme my teď velice šťastní...“

Příští den byl zasvěcen oplakávání mrtvých příslušníků kmene. Hned ráno Kaiití a Ba-Tao zopakovali náčelníkovi, kteří muži až dosud padli; on nakreslil jejich znaky do kůry stromu, která se dobře loupala a dalo se na ni psát zaostřeným klacíkem. Když se sešel celý kmen, zahájil Bo-Toa obřad.

Nejdříve pronesl jména jednotlivých padlých. Domorodci už sice věděli, kdo zemřel a dokonce i za jakých okolností; ale nyní, když to slyšeli, propukli v mohutný pláč a kvílení a každá rodina padlého se shromáždila do hloučku a tam smutně vykřikovala a zpívala žalostné písně. Když náčelník dokončil vyjmenovávání hrdinů, zůstalo jen málo ostrovanů, kterým nikdo z rodiny nepadl. Za dlouhá léta byly rodiny všelijak promíchané a dalo se říct, že všichni jsou příbuznými všech; měli by vlastně oplakávat každého, kdo kdy na těchto ostrovech žil.

Kromě jiného tu rostlo trnité křoví, jemuž se všichni vyhýbali; Armini už je poznali a věděli, že zanechává na kůži škrábance, které se velmi špatně hojí a dlouhou dobu pálí, zřejmě kvůli nějakému rostlinnému jedu. Toto křoví teď domorodci osekávali a jednotlivé pruty si rozdělovali. Oproti včerejšku, kdy vše činili se smíchem a veselím, se chovali vážně, téměř důstojně.

Když ty šlahouny přinesli na shromáždiště, kde vyčkával zbytek kmene, vystoupil jeden muž a začal vyprávět o svém padlém bratrovi. Hovořil dlouho, připomínal jeho slavné činy, skvělé vlastnosti a všechny příhody od dětství až do dospělosti. Při tom všichni ostatní z rodiny potvrzovali jeho slova a k tomu kvíleli a plakali. Ženy odložily své ozdoby a vše, co je okrašlovalo; potom opižlávaly sobě i svým dětem vlasy těsně u hlavy dost tupými noži. Jistě to bolelo a děti začaly vřískat i kvůli tomu. A potom ještě víc, když všichni popadli ty trnité větve a začali jimi šlehat jak sebe, tak druhé; nejdřív ovšem děti. Na jejich kůži se objevily krvavé škrábance, ale oni nepřestávali lkát a bičovat se. Ženy si nehty i noži rozdrásaly tváře, muži si způsobovali hluboké zářezy různě po těle; krev se z nich řinula, ale nikdo na to nedbal. Cílem bylo způsobit si co největší bolest a přestože všichni řvali, asi opravdu bolestí, nepřestávali; ani větší děti neustávaly v sebezraňování, dokud mluvčí neskončil, a ten mluvil co nejdéle, ačkoliv i jeho šlehaly trnité větve a krvácel z mnoha ran. Teprve když skončil, pomazali se blátem, které se okamžitě smísilo s jejich krví, pak zalezli do hloučku stranou od ostatních a tam tiše kňučeli.

Pak vystoupil mluvčí jiné rodiny a vše se opakovalo. Ačkoliv obřad oplakávání mrtvých byl bolestivý, barbarský a krutý, všichni od docela malých dětí k němu přistupovali s vážností a odhodlaností, dokonce se zápalem dávajícím tušit, že jej cítí jako svoji svatou povinnost.

Arminští hosté vydrželi do konce. Pozoruhodně slabé nervy ukázal jen Allan Stafford, který se už tak těžko ovládal. Přišel k Mikovi a otřeseným hlasem se ho zeptal, kdy už tomu šílenství bude konec.

„Bohužel, ještě dlouho ne. Je spousta rodin, ve kterých někdo padl a musejí ho oplakat.“

„Ale vždyť se to nedá vydržet! To snad vůbec nejsou lidé, když dokážou takhle vyvádět!“

„Jsou tvrdí a necitelní k druhým i k sobě, to je pravda. Ale že by nebyli lidmi? Co to tedy je, než projev lidského smutku a bolesti? Neumějí to dát najevo jinak, ale cítí skutečně upřímný žal nad smrtí svých blízkých...“

„Jak to bude dlouho trvat?“

„Budou truchlit až do příštího východu slunce. Potom ze sebe smyjí bláto a krev a budou moci znovu žít. Jejich mrtví už budou jen vzpomínkou, která je bude doprovázet...“

„Když jsou z toho tak smutní, proč nezačali oplakávat své padlé hned, jak se dozvěděli o jejich smrti? Včera se přece smáli, bavili a cpali se masem!“

„Ano, na veřejnosti. Ale už včera, když jsem byl sám, ke mně přišlo pár lidí a ptali se, jak to bylo s jejich mrtvými. A když jsem o tom vyprávěl, viděl jsem v jejich očích skutečnou, nefalšovanou bolest!“

Allan jenom ohrnul rty.

„Konečně, u nás se taky pořádají oficiální pohřby...“

„Přesto se mi to zdá hrozně barbarské!“

Tento názor Allana Stafforda nalezl jistou podporu i u Arminů; konkrétně u Pippi, které se to nelíbilo od začátku a ještě míň, když se náhodou připletla k jedné truchlící rodině a dostala po hřbetě trnitým šlahounem. Přiběhla za Ťapkou s brekem a maminka měla co dělat, aby ji utěšila. Ovšem z domorodců si toho nikdo nevšiml, měli jiné starosti.

Sheilla přišla za Mikem. „Můžeme do toho zasahovat?“

„Obávám se, že ne. Neodpovídalo by to smyslu pro důstojnost obřadů. Budeme muset počkat, až jejich den lítosti skončí.“

„Souhlasím. Ale chtěla bych jim pomoci... například Ohněm!“

„Tak jo. Ale to bude možné až ráno. Potom se mají umýt a není řečeno, čím. Doporučím jim Oheň.“

„Zařídím to.“

Starý Bo-Toa se dozvěděl, co Mike chystá, až odpoledne. To už měl také on za sebou projevy lítostí za své padlé a byl smrtelně vyčerpán. Když mu to Mike říkal, poslouchal chvíli mlčky a jen řekl: „To bude dobré. Udělejte, co chcete...“

Pláč, kvílení a smutný zpěv pokračovaly celý den a pak i celou noc; za tu dobu nikdo nic nejedl, jenom kojence ženy nakrmily. Armini se najedli z vlastních zásob, pokud možno tak, aby to ostrované neviděli, protože jim připadalo trochu necitelné jíst, když druzí truchlí. Taky šli spát, ale ponechali hlídky pro případ, že by toho bylo zapotřebí.

Ráno se Armini sešli ještě před svítáním. Sheilla se připravila a ve chvíli, kdy obzor na východě začal rudnout, zapálila Živý Oheň. Což nejvíc potěšilo Pippi, která co chvíli kňourala kvůli drápancům na zádech. Ty se v noci zanítily a čím dál víc bolely; dalo se tedy dost přesně odhadnout, co musí cítit domorodci, sešlehaní od hlavy k patě.

Pippi se nekoupala v Ohni od odjezdu z Kjóta a za tu dobu jí narostlo na hlavě něco jako nazlátlý mech. Teď o něj tedy přišla, a jenom co s radostí zjistila, že jí Oheň vyléčil škrábance na kůži, zjistila i tohle a zase kňourala.

„Nedá se nic dělat, holčičko!“ řekla jí Ťapka, „Člověk nemůže mít vždycky všechno. Budeš si muset zvyknout, že za vše se něčím platí...“

„Ale... Sheilla povídala, že se s tím dá něco dělat! Já bych chtěla mít zase dlouhé vlasy, jako jsem nosila dřív! A jako mají holky!“

„Především, ani ostatní je mít nebudou – a pak, není to právě teď jedno? Stejně nosíš na hlavě šátek proti slunci; tak budeš místo něj nosit paruku jako Sheilla, ne?“

„Ale vy máte takovej stroj...“

„To je pravda. Ale taky máme slabý baterie a nemůžeme je používat na hlouposti. Zkrátka si zvykneš, jako všichni!“

„To budou všichni chodit bez vlasů?“

„Jak budou chtít. Ale já, abys nebyla smutná, se vykoupu jako ty, chceš?“

Než si to mohla Pippi rozmyslet, Ťapka se s velkým potěšením vykoupala v Ohni. Stejně jako ostatní Armini, kteří tu zrovna byli, protože tahle zábava je nikdy nepřestala těšit.

Domorodci přicházeli k moři, sestupovali do vln a omývali se; smývali ze sebe špínu a krev, což jim působilo ještě další bolest – pak vystupovali na břeh, stáli tam a hleděli na vycházející slunce. Byli nezvykle tiší a smutní.

Cvrček objevil chlapce Pi-Pu; ten, přestože jeho zranění nebylo ještě ani zdaleka v pořádku, samozřejmě oplakával padlé jako ostatní. Když ho Cvrček oslovil, přišel k němu.

„Je možné umýt se nejen v moři, ale i v Ohni, který dává život! Už to přece znáš! Jestli chceš...“ navrhl mu Mike.

„Ano, znám!“ řekl Pi-Pu vážně, „Oheň mi dal život po boji s Tlusťochem. Budu rád...“

Sheilla mu jenom pokynula a chlapec vstoupil do plamene. Oheň jej uchvátil, objal a zahalil plameny; když jej Sheilla za ruku vyvedla, na jeho těle zmizely škrábance po trnitých větvích, rána na břiše byla opět vyčištěná a ošetřená, i když samozřejmě ne zcela vyléčená.

Ostatní to zaujalo; přišel taky Bo-Toa a potvrdil jim, že tohle je Živý Oheň, který zažil v mládí a o kterém jim často vyprávěli staří. Aby to dokázal, hned si přál jej okusit; samozřejmě mu to umožnili. Když vystoupil, vypadal daleko mladší a cítil se plný síly. Vyvolalo to u něho nadšení a hned se svými pocity pochlubil ostatním, takže se hned shrnuli okolo a chtěli taky.

Jako obvykle, nikdo se ničeho nebál a přijímali to jako velikou legraci, především děti, kterým nejvíc vyhovovalo, že je Oheň zbavil bolestivých a zanícených škrábanců po trnitých větvích, které jinak bolely ještě řadu dní.

Takže když nastalo ráno, všichni na ostrově byli očištění, zdraví a spokojení; tím dostali pořádnou chuť k jídlu, neboť celý včerejší den nejedli. Maso bylo napečeno, takže se do něj dali a cpali se jako nezavření; snědli za to ráno dobrou polovičku celého Tlusťocha a k tomu ještě všelijakou zeleninu. Děti nejrůznější dobroty, které viděly u Arminů, neboť jen málokdo odolal, aby se s nimi nerozdělil.

Potom muži vzali kánoe a šli chytat ryby, ženy šly na zeleninu a hlízy podobné bramborům, jenže s dost protivnou škrobovitou chutí. Děti si hrály na mělčině a řádily jako čerti, neboť je koupání v Ohni rozdovádělo. Dospělí, kteří na ostrově zůstali a nic nedělali, ulehli, aby si odpočali; především Mike a Bo-Toa, poněvadž jeden druhého potřeboval vyslýchat kvůli některým zajímavým podrobnostem jejich života. Mike si dokonce nahrával celou diskusi na magnetofon, protože čím odbornější byla jejich řeč, tím méně si rozuměli a bylo dobře si v klidu všechno přehrát, zaznamenat a přeložit.

Errata:

30.05.2021 11:47