Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Za ranního šera opustily čtyři lodi město Eddo a vypluly směrem k ostrovu Kjúšú, aby vykonaly konečně zúčtování s vládou knížete Kimury. Jeho vysílačka se neozvala a ani výzva, kterou opakoval Sheltie večer, se nesetkala s odpovědí. Nastal čas, aby si Enkra přišel pro odpověď do Kimurova hlavního stanu.

Po třech hodinách plavby oznámil Sheltie od radaru, že zachytil nějaká plavidla. Podle něho jich bylo velké množství, deset nebo i víc.

Enkra nařídil rozvinout se do bojové formace. Jeho flotila zaujala postavení v řadě vedle sebe v dostatečné vzdálenosti, aby všechny lodi mohly manévrovat. V tomto uspořádání vyrazili vstříc Kimurově flotile.

Zakrátko se zjevily na obzoru černé tečky; Enkra s dalekohledem u očí je počítal a nasčítal jich celkem dvanáct. Proti čtyřem lodím to byla trojnásobná přesila, kromě toho všechny byly dobře vyzbrojeny, zatímco třeba Poutník neměl na palubě jedinou zbraň účinnější než lejzrové pušky.

„Co uděláme?“ ptal se Chris Everett.

Enkra váhal jen několik vteřin. „Je to jasné. Jakmile se dostanou na dostřel, varovnou palbu z lejzrovaček a děl. Jestliže to nepochopí, potopit všechno, co se dá!“

„Až na jednu maličkost!“ ozval se ve vysílačce Bello Corrona, „Jste mi dlužni jednu loď! Já si vyberu a pak si ji obsadím, jo?“

„Ty si trhni nohou a zakukej!“ zařval Enkra vztekle.

Bello se rozesmál, ale předtím vypnul vysílačku. I ostatní měli radost, že Enkra má špatnou náladu; v takovém stavu bude méně přístupný soucitu a bude rozhodovat rázně a nelítostně.

Kimurova flotila se blížila. Hlavně jejích děl byly obráceny na Enkrovy lodi a čekaly jen, až se dostanou na účinný dostřel.

Na Enkrův pokyn Len Carson vypálil z lejzrového děla varovný výstřel. Očesal jim po řadě lanoví a dal tak na srozuměnou, že Armini je v žádném případě nebudou šetřit. Taky z ostatních lodí vypálily lejzrové pušky; mnoho škody sice na tu dálku neudělaly, ale zapůsobilo to.

Kimurovy lodi se blížily.

„Pozor!“ řekl Enkra, „Jakmile se dostaneme na dostřel jejich děl, potopit každou loď, která vystřelí ze svého děla!“

„Rozumím!“ ozvalo se ze tří zbylých lodí.

Velitelská loď Japonců vypálila salvu z děl.

„Pal!“ zavelel Enkra.

Len Carson stiskl spoušť. Lejzrové dělo rozřízlo celou příď velitelské lodi a ona se začala prudce potápět. Její rychlost způsobila, že do rozbité přídě začala téct voda mohutným proudem, rázem příď přetížila a loď se zvedla šroubem nahoru, jako kdyby se přídí zapíchla do vln. Samozřejmě, že v této pozici neměla jedinou myšlenku na pokračování v palbě.

Asi dvě minuty se nedělo nic. Potom se najednou jedna z lodí vynořila z formace, zprudka otáčela a dala se na cestu kolmo k ostatním; bylo vidět, že dělá jakýsi oblouk a prchá, ne sice přímo zpátky, ale někam jinam, kde zřejmě tušila spásu. Vzápětí na to za ní vyrazily dva torpédové čluny, jako kdyby ji chtěly zadržet, ale namísto toho ji předjely a zmizely v dálce.

„No...“ řekl Enkra spokojeně.

Jednolitá formace se rozpadla. Některé lodi popojížděly zpět, jiné pokračovaly v cestě dopředu; další se obrátily a namířily si to zase jiným směrem, možná k nějaké svojí základně. Ale v žádném případě už nechtěly útočit, to bylo jasné i veliteli.

Velitelská loď se sice potápěla, ale podařilo se spustit nějaké čluny; Japonci se zřejmě rozhodli neumírat jako stateční muži, aby se nedostali do zajetí. Dvě lodi dokonce zůstaly stát na místě, spustily plachty a vyčkávaly, co bude. Ty, které vyjely dopředu, pomalu zastavovaly a jejich velitelé zřejmě váhali, co podniknout rozumného.

To už byly lodi tak blízko, že kdyby někdo začal střílet, každá rána by spolehlivě zasáhla cíl. Ale zatím nikdo nevystřelil.

„Tak co, co bude?“ ptal se Sebastiano rádiem.

„Nestřílet! Vypadá to, že válka nějak bere rozumnější konec!“

Enkra se přiblížil k jedné lodi; na palubě byla celá posádka, muži měli zbraně, ale neměli zájem bojovat. Na můstku stál kapitán s celým svým štábem, meče zastrčené za opaskem.

„Mluví princ Enkra Weston,“ řekl Enkra do hlásné trouby, „Vyzývám kapitána, aby se vzdal!“

„Mluví kapitán Kotorano!“ ozvalo se, „Žádám ujištění, že důstojníkům ani posádce se nic nestane a nikdo z nás nebude zabit ani mučen! Jinak se budeme bránit do posledního dechu!“

„Dávám čestné slovo, že s válečnými zajatci bude zacházeno slušně a laskavě! Zatím jsme nikomu neublížili a nebudeme s tím ani začínat...“

„Vzdáváme se!“ ohlásil kapitán.

„Proplujte mezi námi a zastavte se!“

Loď se dala pomalu do pohybu; projela mezi Orlem a Poutníkem a zastavila; nikdo ji neobtěžoval. Enkra vyčkával; další japonská loď se přiblížila a její kapitán hlásil: „Vzdáváme se!“

„No, a je po parádě!“ řekl Roger a šel se posadit na zábradlí.

Lodi, které zůstaly, se vzdávaly jedna po druhé; Enkra poslal ke každé z nich jednoho svého důstojníka, aby je vedl. Povšiml si, že lodi, které se předtím daly na útěk, některé zastavily a vyčkávaly; potom se dokonce vrátily a rovněž se vzdaly.

„Jsem zvědav, co na tohle řekne admirál Kimura!“ smál se Roger, „I jeho vlastní podřízení už toho mají dost!“

„Dostali rozum.“ konstatoval Enkra.

Prošel do navigační kabiny. Tam seděl u zdi korvetní kapitán Šibusaka a plakal: „Dovol mi zemřít, pane! Nemohu snést tu hanbu, která padla na naši armádu!“

„Nepadla na vás žádná hanba! To, co udělali tvoji kamarádi, bylo jen rozumné. My nikomu neublížíme...“

„Už jsem pochopil, že jim neublížíte,“ vzlykal Šibusaka, „Vy nepotřebujete zabíjet ani rozsévat hrůzu. Máte lepší možnosti: koupíte si každého svou vzdělaností a moudrostí! Každý, komu umožníte přístup ke vzdělání, se k vám přidá rád a dobrovolně a ještě za sebou přitáhne ostatní! Já moc dobře vím, s čím počítají ti zrádci, kteří dneska tak hanebně složili zbraně!“

„Počítají s tím, že je přijmu jako přátele. A mají pravdu, já to skutečně udělám. Umožním jim, aby se stali plnoprávnými členy lidské společnosti...“

„To já nemohu snést! Dovol mi, pane, abych zemřel! Chci provést seppuku!“

„Nedovolím. Potřebuji všechny – i tebe!“

„Proč? K čemu?“

Vtom na něj Enkra skočil, postavil ho jedním trhnutím na nohy a vrazil mu z každé strany facku, až to mlasklo.

„Ty pitomče zabedněná! Potřebuju tě živého, chápeš? Budeš jedním z mých nejlepších samurajů a budeš stát za mým trůnem, až bude zapotřebí tvých služeb! Chápeš, že já si nemůžu nechat ujít muže tak statečného a zásadového, jako jsi ty? Jsi nejčestnější z celého tohohle zasraného Japonska, proto tě chci mít a budu tě mít, i kdybych tě měl zkopat, že bys plival zelenou vodu!“

Šibusakovi ani nenapadlo se bránit, nechal se držet Enkrovou silnou rukou pod krkem a zíral na něho s očima vytřeštěnýma. Až konečně, když ho Enkra pustil, sklopil hlavu a řekl: „Učiním, co si přeješ, pane...“

„No proto! Tak jdi na svoje místo a už se neopovažuj žvanit hlouposti!“

Enkra si vzal papíry, které potřeboval, a vrátil se na palubu.

„Co uděláme?“ zeptal se Jackie, „Vrátíme se a někde je necháme?“

Enkra chvíli uvažoval. „Ne. Poplujeme dál. Vydám jim rozkaz, aby se odebrali do Edda a čekali. A složili zbraně do rukou Frenna Morrise.“

„Myslíš, že to udělají?“

„Už se jednou vzdali. Nebo jim nevěříš?“

„No... stoprocentně ne. Ještě poznali málo chuť vlastní krve!“

„Dobře. Počkají tady na moři. Jestli je to od nich nějaký podraz, budou se muset hnout, tehdy to poznáme. Sheltie, rozkaz pro naše strážné na japonských lodích: Zůstat na místě. Každou hodinu vysílat některou z našich písniček tak, že každý řekne jeden verš po řadě za sebou. Jestliže se na písničce něco změní, hned poznáme, že něco není v pořádku...“

„A co uděláme my?“

„Slíbili jsme návštěvu knížeti Kimurovi. Bylo by nezdvořilé nepřijít, když jsme ohlášeni...“

Roger se jenom ušklíbl: „Tak zdvořilýho člověka jako ty, Enkro, už jsem dlouho nepotkal...“

Lodi opět vypluly a pokračovaly v plavbě k ostrovu Kjúšú. Krátce po poledni se před nimi objevilo pobřeží a brzy na to spatřili zvednuté střechy starobylého hradu, tyčící se nad shlukem domečků ve slohu podobném obvyklému vzhledu těchto měst. Armini, kteří japonské hrady viděli ve skutečnosti, mohli posoudit, jak dalece se podobá originálu.

„Co uděláme?“ ptal se Elliott la Sale.

Enkra si prohlížel dalekohledem přístav. „Zakotvíme.“

„Kde? Přímo v přístavu?“

„Ano. Jak vidím, není tam jediná kloudná loď. To odpovídá tvrzení zajatců, že všechno, co bylo k životu, poslali proti nám. A stejně tak bude pravda, že už nemají žádnou armádu...“

„Ty chceš zaútočit přímo na hrad?“ podivil se Roger.

Enkra položil dalekohled a usmál se ně něj. „Zaútočit? Ne, proč? Já chci zkrátka přijít ke knížeti Kimurovi na čaj. Prostě tam přijdeme, jako kdybysme vůbec nehodlali bojovat. Jen kdyby nás někdo napadl, budeme mít lejzrovačky a ostatní zbraně. Oni taky nosí meče...“

„Myslíš, že se nebudou bránit?“

„Uvidíme, až tam doplujeme.“

Liberty vplula do přístavu; byli tam sice nějací lidé, ale ti bez boje utekli a schovali se do místních kanceláři nebo snad kasáren. Enkra nařídil spustit kotvy; takže Liberty zakotvila u mola, aniž jí kdo kladl překážky.

„Co dál?“ zajímal se Roger.

„Arabella a Orel zůstanou mimo přístav jako záloha. Poutník může přistát vedle nás.“

Poutník skutečně přistál; ostatně, neměli na něm žádná děla, tak nebyl jako záloha k ničemu. Enkra chtěl mít Mika u sebe, aby mu pomáhal při případném jednání.

Všichni se oblékli do slavnostních uniforem; tentokrát podle arminského vkusu, se všemi odznaky své moci. Vypadali slavnostně, když vyšli na molo a vydali se hlavní ulicí nahoru ke hradu; opakovala se situace z Edda, lidé zůstali schováni v domech a pozorovali z úkrytů, co bude. Enkra vedl svůj oddíl hlavní ulicí, klidně a uvážlivě, jako by byl na nějaké turistické exkurzi; ale jeho lidé měli téměř neustále ruce na svých zbraních a byli připraveni jich použít.

Hrad byl postaven na malém pahorku, zřejmě jediném ve městě, celý obklopen mistrně vypracovanými zahradami ve starojaponském slohu. Trochu přesněji v tom, co si kníže Kimura představoval jako zenovou meditační zahradu; nebylo jisté, zda v mládí nějakou viděl na vlastní oči. Ale zahradníci se rozhodně snažili.

Do zahrad se vcházelo branou torii, před níž se procházely stráže. Ty samozřejmě neutekly, když se objevili Armini; naopak, z brány vyšli ještě další ozbrojenci. Většinou neměli na sobě ty moderní uniformy, ale něco připomínajícího staré japonské oděvy samurajů, k tomu meče a samopaly místní výroby. Jejich důstojník přišel v brnění z lakovaných slaměných plátů a přílbě s důkladně vykroucenými rohy a hleděl na cizince přísně a zarputile.

„Kdo jste a proč přicházíte?“ vybafl na ně, když Enkra došel a zastavil se před ním.

„Jsme hosté z ostrova Arminu; já jsem princ té země a jmenuji se Enkra. Jsme ohlášeni u Jeho Výsosti knížete admirála Kimury.“

Důstojník trčel v bráně jako zaražený hřebík a jeho šikmé oči sledovaly příchozí. Enkra chvíli váhal, co udělá; pak ale samuraj udělal dva kroky vpřed, zadupal, obrátil se vpravo vbok a pokynul svým vojákům, aby uvolnili bránu.

„Jeho Výsost kníže admirál Kimura vás očekává!“ pronesl rázně.

Mike šel vedle Enkry. Povšiml si, jak si jeho princ zhluboka oddychl ulehčením.

Nyní už kráčeli vznešeně a zvolna; procházeli těmi zahradami, přičemž Enkra zachovával důstojnost prince. Občas přistoupil k některému keři, aby se pokochal krásou květu, přivoněl k němu a případně pochválil jeho barvu nebo tvar. Mezitím už se sbíhali všelijací sluhové, zůstávali v bezpečné vzdálenosti a sledovali cizince; nic takového ještě neviděli.

Vystupovali po terasových schodištích do vyšších pater zahrady; zde objevili umělý vodopád, obklopený kameny symbolizujícími divočinu. A jezírko, ve kterém chovali zlaté rybičky, docela pozemské; na jedné z lodí, které zajali, zůstalo akvárium a Japoncům se podařilo si ty rybičky namnožit.

Konečně se dostali na terasu přímo před vchodem do zámku; tam byla shromážděna Kimurova palácová stráž. Důstojníci se zdravili a vojáci prováděli všelijaké cviky s kopími; Enkra mezi nimi procházel se vznešeně nepohnutou tváří, jako by mu jejich úcta právem patřila a nic jiného neočekával.

Teď procházeli špalírem palácové gardy s tasenými meči; hosté se snažili nedat na sobě nic znát, ale mnozí zaváhali při představě, že by se Japonci rozhodli je pobít. Většina měla ruce na pažbách svých lejzrových pistolí; protože však podle místního mravu bylo slušné svírat v ruce zbraň, Japonce to nepřekvapilo.

„Nezdá se, že by Kimura měl málo vojáků a služebnictva!“ šeptal Enkrovi Roger.

„Spíš se zdá, že vypochodovali všichni, co mu ještě zbyli!“

Stoupali po schodišti za hlaholu poněkud nemelodických trubek a dunění bubnů. Vystoupili na další terasu paláce; tam stály do čtyř stran špalíry samurajů s rukama na mečích. Uprostřed potom chlap vysoký dva metry dvacet, se svaly mohutnými jako gorila a celým tělem tetovaným všelijakými hrůzostrašnými motivy; bylo to vidět, protože byl až na bederní roušku nahý. Za opaskem měl hrozitánský dlouhý meč a na hlavě příšernou přílbu s tváří ďábla, kryjící jeho vlastní obličej.

„Kóbar, velitel palácové stráže!“ šeptl Mike.

„Jak to víš?“

„Z výslechů. Popisovali ho, je to nejlepší bojovník celé země!“

Kóbar dopochodoval k nim a zvedl ruku:

„Následujte mne! Jeho Výsost admirál kníže Kimura vás očekává!“

Vešli do paláce; tam nebylo už žádné schodiště na žádnou další terasu, ale sál celý z vyřezávaného dřeva a rýžového papíru, osvětlený parádními lampami a barevnými lampióny s posvátnými texty. Na pódiích okolo všech stěn seděli jednotliví hodnostáři státu, za jejich zády stáli podřízení. A v čele, na malém koberečku, seděl sešlý stařík se svěšenou hlavou.

Enkra vstoupil a kráčel k němu, jeho lidé ze ním. Jejich kroky duněly po lakované podlaze.

Kníže Kimura pomalu zvedal hlavu. Jeho šikmé oči byly plné slz. Prohlížel si Enkru a jeho družinu a zřejmě odhadoval svůj osud.

Enkra se zastavil. Potom zvolna sklouzl na kolena a sklonil před Kimurou hlavu.

Cvrček, pověřený funkcí herolda a tudíž velmi pyšný na svoje poslání, postoupil vpřed a provolal zvučným hlasem:

„Enkra Weston, titulární hrabě z Guyrlayowu, princ a následník trůnu Arminského císařství, velmistr řádu Černé Lilie a z dopuštění božího ochránce spravedlnosti obou světů, dovoluje si složit poklonu Jeho Výsosti admirálu knížeti Kimurovi, nejvyššímu správci této země!“

Kníže Kimura měl tvář jako starý pergamen; žlutou a ztmavlou, plnou drobných vrásek. Když zaslechl toto prohlášení, na jeho tváři se nic nehnulo; jenom někteří jeho důstojníci byli těmi slovy poněkud překvapeni. Kníže předem neurčil nikoho, aby za něj mluvil; proto nyní byl nucen říct sám:

„Kníže Kimura vítá prince Enkru, pána jeho země a nyní i našeho pána, který nás přemohl svou mohutnou paží...“

„Koukám, starýmu pánovi hlavička ještě slouží...“ zasyčel Roger jako had pokušitel.

Enkra mu nevěnoval pozornost; usedl na zem se zkříženýma nohama, jak seděli japonští hodnostáři. Po něm si posedali všichni ostatní; zadní pro jistotu tak, aby měli možnost střežit místní stráže pro případ, že by se chtěly o něco pokusit.

„Nepřišel jsem, Kimuro, abych ti vládl!“ řekl Enkra vlídně, „Přicházím za tebou jako přítel, neboť i když jsi pánem ve své zemi, některé zvyky, které jsi zavedl a které zavedli tvoji předchůdci, jsou ti malou ctí a spíše poškozují zemi, než jí pomáhají. Byli bychom se mohli setkat dříve a za příznivějších okolností, kdyby tvoji podřízení, možná ne zcela na tvůj rozkaz, nebyli napadli moje lidi, mnoho jich pobili a dalším způsobili škodu. Proto i my jsme museli bojovat a odpovědět na násilí násilím, ačkoliv to ani zdaleka není naším zvykem. Je nám líto krve, kterou jsme prolili a byli bychom samozřejmě mnohem raději, kdyby všichni ti, kdo padli, byli dosud naživu pro prospěch obou našich zemí...“

Kimura dostal šanci se vymluvit, že nevěděl o válce mezi Enkrou a svými vojáky; bylo by to sice poněkud krkolomné vysvětlování, ale určitá šance to byla a například Roger by jí bez váhání využitkoval. Kimura ovšem ne.

„Příkaz bojovat s vámi a zničit vás jsem dal svým vojákům já! Překročili jste hranice bez povolení a nejednali s našimi zmocněnci, jak se sluší a patří na cizince. Proto jste podle našich zákonů museli být zničeni, případně zajati a předvedeni do Kjóta, abyste byli souzeni.“

Enkra přijal tu řeč s určitým zadostiučiněním; ve skutečnosti si nepřál, aby se ten důstojný stařec trapně vymlouval. Takhle bylo jednodušší se domluvit přímo.

„Jsem rád, Kimuro, že nepopíráš svou osobní vinu na tom, co se stalo. Stejně tak i já musím přiznat, že jsem se nechoval vždy dostatečně uvážlivě a dopustil, aby moji lidé postupovali tvrdším způsobem, než bylo nezbytně nutné. Jsem nucen se ti přiznat, že jsem člověk nadměrně a škodlivě vznětlivý, a v případě, že jsem napaden, reaguji až nepřiměřeným hněvem! Stejně tak se obávám, že kdybych byl v tomto paláci napaden, ovládl by mne opět hněv a já bych vydal takové rozkazy, že by z města i s palácem nezůstal kámen na kameni! Doufám, že to nikdy nebudu nucen udělat, stejně jako jsem nemusel ničím ublížit obyvatelům měst, která jsem obsadil na ostrově Honšú!“

Roger se spokojeně zašklebil. Ani on by nedokázal tak obratně varovat nepřítele a přitom mu ani v nejmenším nevyhrožovat.

„V mém paláci tě nikdo nenapadne!“ prohlásil Kimura, který si to dobře uvědomil, „Jsi naším pánem, neboť jsme poznali tvoji sílu a víme, že náš osud by nebyl příznivý. Ale to ještě nemusí znamenat, že bychom ustoupili od zákonů, které jsme obdrželi od božského císaře a které dodržujeme!“

„Můj mluvčí mne označil za ochránce spravedlnosti,“ kývl Enkra na Cvrčka, „Z toho důvodu se cítím být povinen posuzovat i tvoje činy a vytýkat ti, kde ses odklonil od práva obvyklého mezi civilizovanými lidmi. Nicméně máš samozřejmě právo vysvětlit svoje zákony a poučit mne, z čeho a proč jsi vycházel při jejich stanovení. Mám na mysli tvé zákony proti cizincům, na jejichž základě jste s námi bojovali...“

Kníže Kimura tentokrát delší dobu váhal, než začal mluvit. A byla to řeč vážná a uvážlivá:

„Ocitli jsme se řízením osudu na místě, kde kromě nás nebyli žádní civilizovaní lidé. Jsme vyvrženi na ostrovech, z nichž není úniku a máme povinnost uzpůsobit je tak, aby na nich mohl žít a vzkvétat lidský rod, především náš starý a vznešený národ Japonský, pocházející od sluneční bohyně Amaterasu. Podrobili jsme si domorodce, jejichž zvyklosti byly hanebné a žili ve stavu podobném zvířatům. Dali jsme jim vyšší kulturu a poskytli možnost vyvíjet se ve skutečné lidi hodné toho jména, což jsme jim dokázali poskytnutím japonského občanství. A stanovili také zákony, možná z hlediska cizinců tvrdé a nelítostné, ale rozhodně zcela a naprosto oprávněné a moudré. Zákony, které nám umožňují přežít jako lidé i jako národ, který upřímně milujeme.

Víme však, že naše hranice občas přestupují cizí lidé. Naši nepřátelé, lidé cizího jazyka a bledé pleti, barbaři neznalí našich zvyklostí a práv. Přicházejí, aniž bychom jim to dovolili a osobují si právo žít tady, stejné právo, jaké máme od bohů přiřčeno pouze my! Tito lidé jsou nám svrchovaně nebezpeční a my se musíme bránit nejen proti nim, ale zejména proti myšlenkám na neposlušnost a vzpouru, které k nám přinášejí. Snad si sami uvědomujete, jaké jste způsobili pozdvižení vy, se svými fantastickými a nikdy neviděnými vynálezy! Nemohu vás prozatím obvinit z rozvracení státu a šíření nedovolených a zcestných myšlenek; ale udělali jste to a je vaší vinou, jestliže naše nešťastná země zahyne a stane se blátem pod nohama cizáků!“

Enkra se ohlédl na Mika a ukázal mu na rukou, zda nechce odpovědět místo něho, ale Mike ukázal, že bude lepší nechat knížete domluvit.

„Zákony mluví jasně! Překročí-li cizinci naše hranice, jejich povinností je vzdát se pohraničním strážím! Vydají veškerý svůj majetek, především zbraně, lodi, dopravní prostředky a další věci nezbytně nutné pro provoz státu; dále pak veškeré podvratné materiály, zobrazující nepravdivým a klamným způsobem život na druhé straně, což vše bude prozkoumáno určenými odborníky a pak buď využito pro naši propagandu, uloženo do archivu státu k pozdějšímu využití, nebo konečně zničeno. Poté vyčkají spravedlivého posouzení svých činů a odeberou se na místo, které je jim vykázáno, kde dostanou možnost se podílet odpovídajícím způsobem na budování státu. To je moudré, spravedlivé a oprávněné – protože my jsme tu byli první a máme právo stanovit si zákony, které musejí všichni dodržovat!

Co jste ale udělali vy? Vyhnuli jste se našim strážím, využili tajfunu a unikli na volné moře, kudy jste bloudili mnoho dní a objevili se z docela jiné strany, než odkud jsme vás mohli očekávat. Je to snad podle práva? Nesplnili jste základní povinnost cizinců, naopak jste se věrolomně pokusili naše stráže obejít a proniknout do země tajně. Potom jste se objevili na ostrově Kita a napadli naše vojáky. Vojáci postupovali ve shodě se svými rozkazy, když zaútočili na vaše průzkumníky, protože jste měli nebezpečné zbraně a vedli s sebou podivného tvora, který mohl vojáky ohrozit. Naopak vaše akce, když jste v odvetu zabili všechny vojáky na ostrově, byly zcela neoprávněné!“

„Sakra práce!“ ocenil to Roger Monroes.

„Neruš,“ řekl Enkra, „Nech ho domluvit!“

„Naše velitelství si počínalo podle předpisů v podobných případech: vyslalo proti vám flotilu, kterou vedl admirál Kidži. To, co jste podnikli vy, je tak strašlivé a zavrženíhodné, že za celou dobu existence našeho státu se nikdo ničeho tak hrozného nedopustil! Vy jste totiž přepadli naši flotilu, napadli svoje nové přirozené pány a vzali je do zajetí, přičemž jste zabili ty, kteří se bránili! Použili jste k tomu zbraně, které dle našich zákonů nemáte právo vlastnit, zbraně, které jsou u nás prozatím neznámé a mají větší účinnost než naše! Naše lodi jste sprostě ukradli nebo zničili a z našich vojáků si udělali svoje sluhy! A co nejhoršího, začali jste mezi ně šířit zakázané informace, učili je cizí řeči a ukazovali jim věci, které jsou na škodu naší zemi! To nemůžeme dopustit!

Admirála Kidžiho, jednoho z našich nejlepších mužů, jste přinutili podrobit se a poškodili agitací i neznámými preparáty jeho rozum natolik, že podlehl vašim klamům a šalbám! Potom jste ho poslali k nám s řečí opovážlivou a drzou, odporující všem zvyklostem a zákonům, jako by dohoda mezi námi byla možná a blahodárná pro oba národy! Nešťastný Kidži, můj milovaný druh a přítel, se doposud nevzpamatoval z vaší infiltrace a je otázka, zda se mu vůbec kdy vrátí jeho zdravý rozum!

Vyslali jsme proti vám další flotilu, vedenou korvetním kapitánem Šibusakou! Vy jste ji opět zničili a zajali naše lidi i jednu z našich lodí! Dobyli jste ostrov Okinawu, dobyli jste ostrov Honšú a zabrali zdejší posádku! Pak jsme proti vám vyslali další flotilu, o jejímž osudu doposud nemáme přesných zpráv, ale musíme se domýšlet toho nejhoršího...“

Enkra už to nevydržel a řekl nahlas: „Ta flotila se nám vzdala!“

„Cože?“ hlesl Kimura překvapeně.

„Vzdala se. Složila zbraně!“

„Lžeš! To by naši vojáci nikdy neudělali!“

„Myslíš, že by mi pomohlo lhát tak hloupě?“

Kníže Kimura si zakryl tvář dlaněmi a chvíli tak setrval.

A Enkra řekl: „Stejně tak se mi vzdalo město Eddo a město Hirošima. Bez boje, jako příteli a ochránci.“

Kimura vzhlédl. V jeho očích byla nenávist. „Zničil jsi všechno, co jsi potkal! Přemohl a porazil naše vojáky, obsadil ostrovy, potopil a zabral naše lodi! A teď jsi přišel do mého paláce jako velitel a pán, protože jsi silnější! Ano, máš větší moc než my, proto jsi naším pánem! Ale nemáš pravdu! Protože pravdu máme my, my jsme skutečnými pány této země! Ty jsi jen okupant a ničitel, který nedokáže nic než bořit a kazit vykonané dílo! Ať nás dáš třeba zabít – pravdu máme my!“

Tohle extatické prohlášení zarazilo i Enkru; chvíli na Kimuru zíral s tichým úžasem.

„V životě jsem neviděl stát, který by svoji vnitřní debilitu propagoval tak důsledně!“ řekl potom, pořád ještě otřesen.

„Nevím, co se opovažuješ nazvat debilitou!“ řekl Kimura důstojně.

„To ti můžu říct! Stav, kdy předpokládáš, že jen tvůj stát má právo na existenci, že jenom tvoje zákony jsou správné a co jsi vymyslel a zavedl do života ty, je správné pro všechny. Upíráš ostatním lidem všechna základní práva a osobuješ si rozhodovat o jejich životě, majetku a všem, co mají s sebou. To je tak neuvěřitelný nesmysl, že by to vyvolalo údiv i v těch nejhorších diktaturách!“

„To je možné! Ale my máme pravdu!“

„Vy nemáte pravdu, Kimuro! Naopak, každý člověk na světě má právo mít vlastní pravdu a sám rozhodnout, jaký má na co názor! Vy jste nejhorší a nejzpustlejší diktatura, jakou si dokážeme představit; vaše vláda je skvrnou na tváři tohoto světa i celého lidstva! Jestli je něco, co jsem musel udělat pro svůj klid a svoje svědomí, tak přijít a říct ti tohle!“

„My máme pravdu! Tohle je naše země!“ sípěl Kimura, který se vztekem začínal dusit.

„Čí země? Těch pár vojáků, co sem přišli z Japonska? Jejich dětí, které neznají nic ze světa na druhé straně a představují si jej podle vašeho vyprávění? Nebo domorodců, kterými ty pohrdáš a jejich kulturu nazýváš barbarskou a zvířecí, ale kteří do doby, než spatřili tvoje vojáky, žili klidně a šťastně! Snažíš se zničit všechno, čeho se bojíš; ale lidský svět je silnější než tvůj a jakmile dostanou tvoji poddaní možnost poznat lidský rozum, postaví se sami proti tobě!“

Kimurovy oči nyní plály horečným vztekem: „Urážíš mne, princi! Můžeš si to dovolit, jsi silnější! Ale nic nezměníš na tom, že jsi přešel hranici jako my a musíš tu zůstat a žít s námi; ať chceš nebo nechceš, budeš s námi muset spolupracovat a sám poznáš, že zákony jsou správné a jedině možné, protože kdybys je nedodržoval, nemohl bys tady žít!“

„Kdo ti řekl takovou hloupost? Já tady v žádném případě nechci zůstat; naopak chci se vrátit zpátky domů, do našeho světa!“

Jeho slova vyvolala obrovské vzrušení.

„To nedokážeš!“ vykřikl Kimura.

„Jeden z našich lidí, předek mnohých z nás, to dokázal! Neslyšel jsi jméno Denis Baarfelt?“

Už jak to jméno Enkra vyslovoval, bylo mu jasné, že slyšel. Nevěděl kdy a od koho, ale někdo jistě existoval, kdo si pamatoval na expedici a jejího vůdce. To nebylo nic divného, Denisova expedice musela za sebou nechat spoustu památek; i když o jejím konci vědět nemohli. Ale pro Kimuru znamenalo hodně.

„Neslyšel!“ řekl Kimura vzápětí.

Enkra bleskově přelétl tváře Japonců. Všichni byli vychováni k umění nedávat na sobě znát svoje pocity, ale patřili ke špičkám státu a jistě čas od času slyšeli něco, co bylo pro obyčejné občany informací utajovanou. Takže Enkru zajímalo, co vědí; nikdo nedal najevo, že by ho něco překvapovalo, avšak sledovali jednání s napjatou pozorností. Možná větší, než Kimura očekával.

„Denis Baarfelt byl muž, který sem jako první prošel vědomě a záměrně. Přivedl dvě lodi a s těmi propátral celý dosažitelný a poznatelný okruh tohoto světa. On to byl, kdo první pochopil, že se jedná o jinou planetu, než je Země, ale propojenou s ní tunelem či snad styčným místem, kterým lze procházet. Zdůrazňuji: oboustranně! Denis prošel tam a vrátil se zpátky. O své cestě zanechal poznámky, které hodlal později zpracovat; jen smrt mu v tom zabránila. Jaké byly přesně jeho záměry, to nevíme, ale chtěl se sem buď sám vrátit, nebo uspořádat další expedici. Protože to už nestačil, uskutečnili jsme ji my.

Teď k naší existenci. Prošli jsme do vašeho světa dobrovolně a záměrně. Jako první a jediní v současné době a jediní z těch, kdo tu dnes jsou. Současně připraveni na jakékoliv přijetí, jakoukoliv situaci. Proto máme dobré a fungující zbraně; nebyly určeny proti vám, ale proti jakékoliv síle, na kterou narazíme. Protože pokud neklamou Denisovy zápisky, existuje v tomto světě síla mnohem větší a drtivější, než je vaše. Přišli jsme do vašeho světa s cílem jej poznat a opět se vrátit. Neměli jsme zájem zasahovat do vašeho života víc, než je nutné, v každém případě zasahovat raději přátelskou pomocí než zbraněmi.

Vy jste nás začali zabíjet. Bylo to podle vašich směšných zákonů, ale my se nestaráme o cizí zákony! My se bráníme a pokud je třeba, i útočíme! Jsme vyslanci své země, reprezentujeme stát, který je vám v každém případě rovnocenný; v současné době už nadřazený, ne z důvodu techniky, ale naprosto nesouměřitelných schopností lidských! Proto jsme silnější než vy!

Ještě jednou pro ty, co zatím dost rychle nepochopili: Jsme tady dobrovolně jako vědecká expedice, která přijde, prozkoumá co chce a může a opět odejde. Kdybyste nás nebyli napadli, už bychom možná byli pryč, neboť hlavním objektem výzkumu vůbec nejste vy, ale mnohem zajímavější civilizace, která existuje za hranicemi vašeho Nipponu. Ale díky tomu, že jste nás napadli, jsme poznali tuhle debilní enklávu válečného Japonska přeneseného do jiných podmínek a okolností; a pocítili potřebu zasáhnout. Vyprovokovali jste nás – následky si přičtěte sami! Jsme nuceni vyřešit otázku vašeho státu po dobrém či po zlém!

Opakuji: váš stát je debilní. Zákony, kterými se řídíte, jsou špatné, škodlivé a v celém světě neskutečné. Tuto situaci je třeba změnit; už proto, že si podobný stát nemůžeme nechat v zádech jako stálé nebezpečí. Říkám rovnou, že vám tu zavedeme naše pořádky! Po dobrém nebo po zlém, ale zavedeme je. Je to jen vaše vina, ale to asi těžko pochopíte. My se postaráme, abyste to pochopili. Pár hlav při tom padne, ale bude jich daleko méně, než jich padlo doteďka, protože nemáme zájem nikoho zabíjet. Ale budou to v první řadě vaše hlavy, pánové! Protože vaše hlavy jsou ze zdejších možností asi ty nejinteligentnější, a právě vy máte samozřejmou povinnost vést svoji zemi k dobrému. O to hůř, když to neděláte! Já nemám čas diskutovat s každým zabedněným samurajem, který venku mává mečem; ale na vás si čas udělám, na to vemte jed! Ty v tom modrém kimonu, nech tu ruku kde je, nebo ti ji ustřelím! Říkám vám na rovinu, že budete držet hubu a krok podle toho, co vám nařídíme; nebo nebudeme kamarádi!“

V té chvíli se Kimura vzpamatoval: „Princi, to je příliš! Jsme suverénní stát a nemůžeš s námi jednat jako se školáky! Jednáš s vládou této země, jako kdyby to byli nezbední kluci a ty jejich vychovatel!“

„Copak to tak není?“

„Není! Možná ti naše zákony nevyhovují, ale stojí za nimi naše armáda a obyvatelstvo! Kdo stojí za tebou kromě tvých námořníků?“

„V této chvíli už i řada tvých občanů.“

„Snad; ale získal sis je svými podfuky a možná taky svou výřečností! Uvolnil jsi je ze sevření zákona a to se jim líbí, komu by se to nelíbilo? A to ještě nevědí všechno; že možná tvoje řeč je lež! Možná neexistuje žádná cesta zpátky a všechno, co tu povídáš, jsou jen lži a podfuky!“

„Ty lžeš, Kimuro, dobře to víš! Co z mých slov můžeš napadnout jako lež? Nevidíš sám, že jsme sem přišli připraveni na místní podmínky? Že veškeré naše konání v této zemi je záměrné a dopodrobna připravené, že se chováme dostatečně rozumně?“

„Náhoda!“

„Zajali jste americkou loď Orel, která se vypravila po našich stopách. Taky ta byla na změněnou situaci připravena, i když ne tak dokonale jako my. Její posádka šla za námi, ať bude naše cesta jakákoliv, mohla tam jít. Vy jste ovšem samozřejmě většinu posádky pozabíjeli!

A dál: piráti náčelníka Li-Janga. Ty jste dokonce přijali jako přátele a zařadili do své armády. Nedivím se, jejich filosofie vám vyhovovala. Co jste ovšem nevěděli je, že jsou kdykoliv ochotni vás zradit, což se taky stalo. Ale ještě předtím vás jistě informovali o nás, našich možnostech a možná dalších skutečnostech z našeho světa. Jak jste reagovali? Samozřejmě hloupě, jako vždy! Zničit, pobít, zotročit – nic jiného neumíte! Kimuro, já už se s tebou nebudu hádat ani špinit! Řekni rovnou, jestli nemám pravdu!“

„Nemáš! To všechno, co jsi říkal, je jenom ničemná lež, kterou nás chcete obalamutit, abyste získali naši zemi a naše bohatství! Poznali jste v nás bohatý stát a chcete nás získat, to je jasné!“

„Bohatý stát? Bordel na kolečkách, chceš říct! Zemi, kterou budeme muset podporovat, vláčet ji za sebou jako mlýnský kámen, abychom ji vůbec udrželi nad vodou! Že se nestydíš tak mluvit!“

„Zemi, která vás bude živit, jestli se nedokážete vrátit! Cos říkal, je možná pravda, ale jen zčásti; dokázali jste dojít sem, ale nedokážete už jít zpátky! Co uděláte potom?“

„Potom? Prosím tě, mysli trochu! Jsme zatím na začátku expedice a nemyslíme vůbec na její konec! Co budeme dělat, až se budeme vracet, je otázka daleké budoucnosti, prozatím máme před sebou průzkum dalších a mnohem zajímavějších zemí!“

„Japonsko je jediná země v tomto světě! Teď lžeš! Snad jsou tu ještě nějaké ubohé ostrovy, na kterých žijí primitivní domorodci; možná! Ještě jsme je nestačili objevit, ale určitě nestojí za zájem civilizovaných lidí. A nějaké další země? To nám právě sprostě lžeš, protože na této planetě další země nejsou, alespoň ne takové, které mají nějaký význam!“

„Kimuro, kdybys myslel vážně to, co říkáš, byl bys největší idiot a ignorant, jaký se kdy dostal do čela vlády! Jenže ty lžeš a já ti hned dokážu, že lžeš! Pro ostatní: jsem ochoten věřit, že mnozí z vás ještě nevědí všechno o tomhle starém podvodníkovi, takže vám vysvětlím maximálně klidně, o čem mluvím.

Jde o to, že jste za čtyřicet let své existence v tomto světě nedokázali ani propátrat okolí a najít svoje sousedy! Nebo jste je možná našli a zděsili se natolik, že jste to poznání raději potlačili a zakázali! Ale žijete ve světě, který je plný jiných civilizací, asi dokonalejších, než jste vy sami! Jste uprostřed živého světa, který je obrovský a nepoznaný, který láká k prozkoumání a poznávání; což ovšem vám nic neříká, protože jste jen zabednění otroci soustředění na pár ostrůvků v oceánu. Ale za tím oceánem leží země Kam, obrovský kontinent plný záhad. Zatím je to náš cíl; ale věříme, že za zemí Kam mohou ležet ještě další země a jejich existence je tajemstvím i pro nás. Avšak neexistuje tajemství, které bychom netoužili poznat, proto půjdeme i tam! A vy si myslíte, že při takových cílech máme starosti o vaše ubohé zablešené knížectví?“

Kimura se dusil. Jeho podřízení se dívali jeden na druhého a zřejmě by se rádi mezi sebou poradili, ale vážnost chvíle a Enkrova přítomnost jim v tom bránila.

„Lžeš!“ vyrazil Kimura, „Ve všem lžeš!“

Enkra se zhluboka nadechl jako před výbuchem hněvu, ale zarazil ho Mikův prudký pohyb prsty. Ale stejně výbuch přišel: „Když lžu – tak mi řekni, komu patřila loď Poutník, ta loď, která kotví vedle mojí!“

Kimura sebou škubl, jako kdyby ho praštil. A potom se bezmocně rozplakal.

„Tu loď nepostavil nikdo z národů naší Země,“ pokračoval Enkra, „A je naprosto jasné, že jste něco takového nedokázali ani vy. Někdo se na ní plavil a vy jste ho zajali a zabili. Kdo to byl? Nedokážeš mi odpovědět, Kimuro, a nelhat?“

Nastalo ticho; bolestně je přerušovalo jen starcovo vzlykání.

„Nedokážeš!“ konstatoval Enkra vítězoslavně.

„Zabte ho!“ zařval hodnostář v modrém kimonu.

Samuraj u vchodu se hnul, aby přivolal nějaké své muže. Vzápětí vystřelil Bello Corrona z lejzrovačky a propálil mu lakovaný krunýř v oblasti srdce; samuraj ani nevzdechl a natáhl se na zem. Jackie Therlowe vzápětí prostřelil hodnostáři v modrém lebku.

„Snad jsem vás varoval!“ řekl Enkra důrazně.

Kimura reagoval novým zavzlykáním.

„Teď vám řeknu, co bude,“ pokračoval Enkra, jako by se nic nedělo, „Navrhuji tohle: odejdu odtud a ponechám vás, abyste se nějakým způsobem dohodli. Je to vaše vláda a vaše starost, jak vyjít se silnějším sousedem. Připomínám, že jestli se mi vaše rozhodnutí nebude líbit, zruším rozhodnutí i s jeho tvůrci! Říkám vám to otevřeně a dost jasně, protože i vy máte ve zvyku jasně formulovat svoje plány. Můžete se pokusit se mnou bojovat; bude to trvat krátce, pobijete při tom spoustu lidí a rozčílíte mě ještě víc, než už jsem! Ničeho jiného nemůžete dosáhnout, protože mám prostředky, jak zničit toto město i s palácem a vámi všemi. To platí především o Kimurovi a těch, kdo mají chuť jednat jako on. Nebo za mnou vyšlete tříčlennou delegaci, se kterou budu projednávat naši další spolupráci. V té delegaci Kimura být může nebo nemusí, to je vaše věc. Jste vláda a jak rozhodnete, tak to bude. Té delegaci poskytnu jakékoliv informace, o jaké mě požádá, včetně zařazení do vzdělávacího systému.

Vaše armáda, nebo to, co z ní zbylo, prozatím nebude vyvíjet žádnou činnost. Nežádám od vás, abyste složili zbraně, vaše flintičky a meče mi nenahánějí vůbec žádný strach. Jenom vás upozorňuji, že jakmile bude mezi námi dosaženo jakékoliv dohody, bude každé další zabití člověka posuzováno jako vražda a ta se v civilizovaném světě vyšetřuje a trestá. My si najdeme toho, kdo ji spáchal, a vyřídíme si to s ním! O vašich zákonech a o tom, co s nimi uděláme, si popovídáme později, až bude čas.

Prozatím jen tohle: Nevím, kde je admirál Kidži, a moc rád bych to věděl. Je to moudrý a rozumný muž, aspoň byl, když jsme se rozcházeli. Rád bych s ním opět mluvil. Jestliže se mu něco stane, pachatele si najdu!

Co se Kimury týče: pro vaše poučení, na Zemi existují ústavy, kterým se říká domovy důchodců. Tam se posílají lidé, kteří už nestačí na svou práci. Nikomu nechci radit, jen vám to jemně říkám, kdybyste se nemohli domluvit, co se starým pánem!“

Japonci mlčeli. Názorná ukázka, jak Enkra dovede řešit svoje problémy, jimi dost otřásla. Ty dvě mrtvoly tu ještě ležely.

„To je vše, co jsem vám chtěl prozatím říct. Další projednám s vaší delegací, až se s ní sejdu. Přeju vám, abyste uvažovali rozumně!“

Což když pravil, pokynul svým mužům, aby se zvedli a připravili k odchodu. Samozřejmě s rukama na zbraních, jak přišli.

Jenže jeden z Japonců vstal také. „Počkej, princi!“

Enkra se zarazil a obrátil k němu.

„Jmenuji se Kaneda; jsem velitelem továrního tábora, který vyrábí nejdůležitější předměty, především zbraně, a domnívám se, že mám právo s tebou jednat!“

„Zajisté,“ řekl Enkra klidně, „Jednat o čem?“

Kaneda vypadal rázně a tvrdě; japonská rasa se na něm podepsala jemně ušlechtilou tváří, zatímco tělo měl mohutné a svalnaté jako domorodec. Asi měl vysoké postavení, ostatní na jeho pokyn okamžitě utichli.

„Rád bych řekl tohle: v mém továrním okrsku je zaměstnáno mnoho cizinců. Nacházejí se sice pod nejpřísnějším dozorem, nicméně jsou jim poskytovány určité výhody, neboť potřebujeme jejich schopnosti. Z toho důvodu jsem často s těmi lidmi mluvil, a nejen o věcech povolených, ale i o záležitostech, které jsou v naší zemi zakázány. Což přiznávám poprvé a spíš tobě, než Kimurovi.“

Kníže Kimura nabyl v obličeji barvy poněkud purpurové; kdyby tu nebyl Enkra, asi by Kanedu okamžitě ztrestal.

„Když jsem jednal s cizinci, několikrát jsem prováděl detailní výslech těch, kteří mi připadali inteligentní; znám i mnohá fakta v této zemi utajovaná. Proto vím, že mnoho věcí, které jsi říkal ty a admirál Kidži, se zakládá na pravdě. To ostatní neznám, ale mám zájem to poznat a jsem ochoten tomu věřit, pokud mi budou předloženy důkazy. O to právě chci požádat, abys mi je poskytl!“

„Konkrétně – o čem?“

„Zmínil ses o možnosti projít vzdělávacím kursem na tvé lodi. Já se k tomu hlásím!“

Nastalo poněkud rušno, neboť několik dalších velitelů vstalo na nohy a dohadovalo se. Enkra velitelsky mávl rukou a utišil je.

„Navrhl jsem vám vzdělání; je samozřejmé, že svůj slib splním. Přijímám tě.“

Ti, kdož vstali, se hlásili rovněž; Enkra s potěšením postřehl nevoli v Kimurově obličeji a rozhodl se toho využít.

„Přijmu každého z vás, kdo má o studium upřímný zájem. Ale prosím, abyste prvořadou pozornost věnovali záležitostem státu, to jest uzavření nějakého příměří. Dokud je mezi námi válečný stav, nemůžeme se soustředit na rozumnější problémy!“

„Ano, to je moudré,“ řekl Kaneda, „Tím chceš říct, že o tom nelze jednat, dokud bude u moci kníže Kimura?“

„Zrádče!“ zaječel Kimura, „Jen počkej, až ti cizinci odejdou! Pak se srovnáme!“

Kaneda sestoupil dolů z pódia a zastavil se vedle Enkry.

„Plukovníku Ozori!“ zvolal.

Jeden ze samurajů napochodoval k němu a zastavil se před ním. Měl tupou, leč velmi ráznou tvář a zřejmě byl ochoten poslouchat slepě a bez uvažování.

„Zatkni knížete Kimuru, Faganeho, Kotinašiho, Wakanabu a Sakedu a dej je okamžitě zastřelit!“ nařídil Kaneda, „Ostatní členy vlády prozatím uvěznit; kromě těch, kteří jsou zde se mnou, samozřejmě. Velení ve státě přebírám já!“

Purpurová barva ve tváři knížete Kimury se změnila ve fialovou. Vypadalo to, že dřív než popravčí četa ho sklátí infarkt.

„Zrádče!“ vykřikoval, „Zrádče!“

Samuraj Ozori zařval několik rozkazů a jeho vojáci se chystali je provést.

„Počkej,“ řekl Enkra, „Takhle ne!“

Ke cti Ozoriho je třeba říct, že se zarazil.

„Dát zabít politické odpůrce není zrovna znakem rozumného a demokratického státu! Souhlasím s tím, aby byli prozatím internováni a střeženi, ale rozhodně bych nebyl pro to dát je zabít. To bys začal svou vládu stejně krvavým terorem jako oni!“

Kaneda se na to netvářil moc nadšeně, ale asi usoudil, že tomu Enkra rozumí líp. „Dobrá; zatím dej všechny zavřít!“ nařídil Ozorimu a ve tváři mu bylo znát, že je to doopravdy jenom zatím; pokud možno do chvíle, kdy ho Enkra pustí z dohledu. Nechat naživu předešlého vládce a jeho věrné si netroufal.

Ozoriho vojáci zvedli všechny zbývající členy vlády na nohy a odvedli je. Většinou mlčeli a chovali se hrdě; Kimura ovšem sprostě nadával a vyhrožoval jim strašlivými tresty.

„Tak je to správně, princi?“ lísal se Kaneda.

„Dá se říct. Ovšem stejně to je poněkud nedemokratické. Víš, co je to demokracie?“

„Nevím.“

„Je to situace, kdy vládne lid. Zkrátka, kdy každý člověk má právo podílet se na vládě.“

„To není možné. Nemůžeme přece chodit od jednoho ke druhému a ptát se ho, co soudí o záležitostech vlády...“

„To ne, ale přece jen se jich někdy budeme muset ptát. To ti ještě vysvětlíme, jak to funguje. Prozatím ti postačí vědět, že každý člověk má právo být naživu a nebýt bez soudu popraven. Víš, co je to soud?“

„Ovšem! Viděls, jak rychle jsem odsoudil Kimuru a ty ostatní!“

„Soud v našem pojetí je dvanáct čestných mužů, kterým je předložen případ zločinu, oni ho důkladně prozkoumají a rozhodnou, zda se pachatel dopustil něčeho zlého a pokud ano, jaký trest si zaslouží...“

„To já vím sám. Smrt!“

„To právě není tak jasné...“

„Princi, já chápu, že z nějakého důvodu chceš nechat naživu co nejvíc lidí. Chápu to, protože většina lidí ze světa uvažuje podobně, taky se hrozí myšlenky na smrt, dokonce i cizích lidí. Ale nechat naživu Kimuru je velice nebezpečné, protože nás okamžitě zase napadne!“

„K tomu už nebude mít příležitost.“

„No... nevím. Já znám velmi dobře Kimuru. Vím jen to, že dokud bude naživu, nevzdá se; a lidé jej poslouchají!“

„Všichni ne, jak vidím na tobě.“

„Já a mí přátelé jsme nebyli s Kimurovou vládou spokojeni už dávno. Věděl to a nedůvěřoval nám, ale potřeboval nás. Jsme to my, kdo dokáže zorganizovat výrobu; bez nás by se státní systém brzo zhroutil!“

„Takže už víš i to. Výborně, Kanedo, zdá se, že jsi vhodný muž do vyšší státní funkce. Jen co projdeš tím školením, aby s tebou byla trochu rozumnější řeč... Co je zač ten Ozori?“

„Je to samuraj, pane. Je mi oddán, protože je příslušníkem mého klanu a já jsem mu pomohl dostat se k hodnosti. Víc nic.“

„To mi stačí. Je možné svěřit mu velení?“

„Ano, myslím, že je.“

„Tak ho tedy pověř velením!“

Kaneda se snažil něco vysvětlit Ozorimu; zatímco Roger řekl švédsky: „Ten Ozori se mi nelíbí. Věřím, že je absolutně věrný, taky mu nic jiného nezbývá. Ale je to na první pohled pitomec!“

„Nemůžeme si vybírat. Co máme, použijeme. Co soudíš o Kanedovi?“

„Zvětřil možnost dostat se nahoru. Ten půjde s námi, o to se nebojím. Načichl západní civilizací a dobře ví, že u Kimury by se jakživ nechytal...“

Kaneda se znepokojeně otočil; nelíbilo se mu, že se dohadují neznámou řečí. Enkra ale okamžitě řekl:

„Myslím, že bychom mohli ponechat v paláci pár našich lidí, aby pomohli zorganizovat jeho střežení. Pro případ, že by došlo k nějakým potížím, které byste nemohli vyřešit sami...“

„Nevěříš nám?“ zeptal se Kaneda smutně, „Ani se ti nedivím; těžko věřit, když jste s námi bojovali a ta válka doposud nebyla ukončena. Dobrá, bude jen dobře, když tu zůstanou...“

Enkra se rozhlédl, komu svěřit tu úlohu; byl tu Bello, byl tu Kay-Britt Wulffssonn. Oba přikývli, když na ně padl jeho pohled.

„Bello a Kay-Britt. Necháte si dvacet lidí a budete mít oči na šťopkách! A zůstane tu taky Wagarra a Tannarrsekharr!“

Všichni jmenovaní považovali své poslání za poctu, takže je to potěšilo. Enkra vybral pro jistotu takové, na které se mohl spolehnout, že nebudou věřit nepříteli za žádných okolností.

Kaneda přijal jmenované důstojníky zdvořile; oznámil samurajům, že tito dva budou nyní patřit ke štábu a budou jim velet, oni jsou nuceni je ve všem poslouchat. Což přislíbili. Také oznámil, že od chvíle jeho nástupu k moci ustává jakákoliv válka mezi Japonskem a Arminem. Čímž jen tak mimochodem ujasnil, že od teďka vládne on a žádný Kimura. Enkra byl zvědav, jak to přijmou; lhostejně, jako všechno. Ačkoliv Kimura byl jejich nejvyšší pán a milovali ho dle všech možných příkazů, jeho odstavení je nijak zvlášť nevzrušilo a plnili rozkazy nového pána stejně kvalitně a neochvějně jako starého.

„Bylo by dobře oznámit lidu, že válka skončila a je opět mír!“

„A proč?“ divil se Kaneda.

„Národ taková zvěst vždycky potěší...“

Kaneda si to nechal projít hlavou a zřejmě to stejně nepochopil; leč přání jeho pána mu bylo rozkazem, tak zavolal důstojníka a nařídil, ať knížecí heroldi ohlásí lidu, že válka skončila. Enkrovi teď už jen vrtalo hlavou, jak to pochopí lid.

Lid to zřejmě pochopil; když konečně opouštěli palác (mnozí s ulehčením), ozývaly se už na ulicích zprávy, vykřikované místními strážníky. Roger navrhoval poslat obecního policajta s bubnem, ale nebrali ho vážně. Lidé vycházeli z domů, očumovali podivné hosty a váhali, co by tak asi měli podniknout. Trhovci se pokoušeli nabízet zboží, ale Armini neměli snahu něco kupovat.

Takže se vrátili na loď a Enkra, sotva předal nováčky Asthře k zajištění základní instruktáže, sezval okamžitě poradu štábu.

„Dosáhli jsme míru a vypadá to, že aspoň prozatím dost pevného, abychom mu mohli trochu věřit! Kimura je pod zámkem a vlády se ujal člověk, který s námi nechce jít do otevřeného konfliktu. Zkusíme se s ním domluvit po dobrém a já doufám, že to půjde.“

Enkra si to myslel a mysleli si to i ostatní jeho důstojníci. Až na některé výjimky:

„Strašně rád bych věřil v poctivost a dobré úmysly Japonců,“ prohlásil Sebastiano za pochvalného mručení některých dalších, „Jenže už jsem se probral z iluzí a dobře vím, že tihle Japončíci jsou podvraťáci až na půdu! Možná je v nich něco dobrýho, ale setsakra bych si rozmyslel aspoň na chvilku jim věřit!“

„Jasně!“ souhlasil s ním Chris, „Jsou poražení a potřebují mír; taky moc dobře vědí, že na jejich město jsou namířeny všechny naše kanóny. Ovšem až ty kanóny jednou mířit přestanou, dostanou zase ty svoje nápady. Kromě toho Kimura je sice v base, ale u nich, což není nikdy stoprocentní! Enkro, nevěř jim, znáš je!“

„Znám je moc dobře,“ řekl Enkra, „A i když jim věřím, nechal jsem tam Bella a Kay-Britta. Mám s nimi smluveno, že každou půlhodinu budou hlásit vysílačkou situaci. Střídavě jeden verš z nějaké písničky, kterou všichni známe. Pro jistotu.“

„To je teda absolutní důvěra v jejich spolehlivost!“ rozesmál se Roger, „Nejspíš tě navrhnu na medaili doktora Dobráčka...“

„To není nedůvěra, jenom opatrnost! Kdybych jim skutečně nedůvěřoval, nechal bych ten jejich zámek podminovat a vyhodit do povětří i s osazenstvem. Ale věřím, že většina jsou lidé čestní a když dali nějaké slovo, jsou také ochotni ho dodržet!“

„A když ne, tak si na ně došlápneš!“

„Neradil bych jim, aby si zahrávali. Už mám těch jejich podrazů plný zuby!“

Důstojníci se nejdřív dostatečně zasmáli důvěřivosti svého prince a pak začali vážně jednat. Zajímalo je, co bude dál.

„Mám jediný a pořád tentýž plán: zajistit tady řádnou vládu, která bude ku prospěchu celému národu. To znamená vybrat z nich takové, co budou ochotni dodržovat demokratická práva občanů!“

„Jsou takoví?“

„Jistě. Kidži, Hitoši, Kaneda a mnozí další!“

„A Šibusaka!“ píchl Cvrček.

„Šibusaka se může domoci vysokého postavení u mého dvora. Ale nedovolím, aby zaujal jakoukoliv státní funkci tady u svých!“

„Zdá se, že všechen rozum jsi zatím neztratil a bereš to uvážlivě. Jaké máš záruky, že takový Kidži nebude vládnout stejně diktátorsky jako Kimura? Jsou ze stejnýho vrhu a bez problémů by se domluvili, kdyby bylo potřeba!“

„Možná; nemám o nich větší iluze, než je rozumné. Ale Kidži už ví, že kromě jeho moci je tady ještě jiná a silnější. Totiž naše; dokud budeme nablízku, docela jistě si dá pozor.“

„Ale my věčně nablízku nebudeme!“

„To vím. Budeme tu muset nechat svého člověka jako guvernéra nebo nějakého správce. Aspoň do chvíle, než se budeme vracet.“

„Jednoho člověka? Spíš celou flotilu válečných lodí!“

„Člověka, který vydá za takovou flotilu. Někoho dostatečně tvrdého a bezohledného, aby udržel tu bandu v poslušnosti.“

„Bez vojáků? To ho brzo smetou!“

„Vojáky mít bude; Fu-Kaovy lidojedy. Možná nejsou vytříbení společníci, ale dobří vojáci to jsou docela jistě.“

„Koho navrhuješ jako vyslance?“

„Uvažoval jsem o Bello Corronovi.“

„Je sebevědomý a ctižádostivý, pochází z rodu Baarfeltů a má všechny předpoklady. Ale vezme to?“

„Doufám, že přijme. Je to významný úřad!“

„Ale ještě významnější je být po boku svého prince, až objeví Kamennou korunu.“

„Ovšem, to vím. Ale co můžu dělat? Někdo musí ty syčáky držet na uzdě!“

„A kdyby to nevzal, kdo jiný?“

Enkra váhal, až se někdo zeptal: „Co takhle Falko?“

„Umí jednat s domorodci.“ řekl Enkra souhlasně.

„Jenže, kdo je vlastně Falko?“ zeptal se kdosi, „Vždyť ho nikdo z nás ani nezná! Víme o něm jen to, že je rodem Armin; možná ani to ne. Taky ho honí Interpol za nějakou rozepři s teroristy a on se nerozpakuje sem tam někoho zhasnout jako svíčku.“

„To je ta nejlepší kvalifikace!“ řekl Roger.

„Falko je náš kamarád,“ řekl Enkra, „Chceš říct, že mu nevěříš?“

„To ne, to bych si nedovolil!“

„Nebo máš lepšího kandidáta?“

„Ne, rozhodně ne!“ mluvčí se polekal, že by to mohl dostat sám. Byl to Ellery Bannister zvaný Django; povýšil do štábu po smrti Nagajamy.

„Dobře, je rozhodnuto. Místo guvernéra dostane v první řadě Bello Corrona a když nebude chtít, Falko.“

„Teď už jde jenom o to, aby s tím souhlasili taky naši milí šikmoočkové!“ řekl Roger.

„S těmi budu jednat já,“ mávl rukou Enkra, „Jestli chceš, můžeš mi při tom pomáhat!“

„Bude mi ctí a potěšením! Já už jim vysvětlím situaci, že se jim budou dělat mžitky před očima!“

S tím se rozešli; Enkra se šel přesvědčit, jak se daří výuka.

Kanedu našel, jak sedí u Asthřina pultu a soustředěně čte. Holá lebka se mu blýskala ve světle lampy a Asthra, která se zabývala svými programy, ho s úsměškem pozorovala. Když vstoupil Enkra, okamžitě odložil knihu a postavil se do pozoru.

„Jen seď! Co to čteš?“

„Knihu, pane!“ ohlásil Kaneda téměř pyšně.

„To vidím. Ale jakou?“

Kaneda to nedokázal vysvětlit. Podíval se na Asthru a vykoktal: „Jakou mi ona půjčila!“

„Každá kniha,“ vysvětlila Asthra trpělivě jako slabomyslnému děcku, „Má na první stránce svůj název. Podle toho se rozlišují.“

Enkra už zalitoval, že se zeptal a byl by to rád odvolal, ale bylo třeba naučit Kanedu odpovídat na podobné otázky. Takže ho nechal, aby si našel první stránku, na ní název a konečně aby přeslabikoval: „Ptáci, zvířata a moji příbuzní.“

„To znám. To je kniha vzpomínek přírodovědce Geralda Durrella, z jeho mládí na ostrově Korfu. Jak se ti to líbí?“

Kaneda upadl opět do trapných rozpaků.

„Rozumíš tomu, o čem se tam píše?“

„Nerozumím vůbec ničemu.“ přiznal otevřeně a se značnou úlevou.

„To snad ne! Podívej, on tam popisuje svoje zážitky při poznávání přírody; ptáků, zvířat, hmyzu... a taky lidí.“

„Ano... co je to ježek?“

„Zvíře. Takové malé, s naježenými bodlinami po celém těle. Velmi sympatické zvířátko.“

„Sympatické – s bodlinami? Jako pták uru?“

„Já zase neznám ptáka uru.“

„No, pták, který má bodliny. Nelétá, ale plave a když ho člověk chce chytit, popíchá si ruce.“

„Trochu mě to překvapuje, ale nepochybuji, že něco takového může existovat. U nás je zase zvíře, kterému se říká ježek.“

„A proč se ten člověk zajímal o takové zvíře, které k ničemu užitečnému není?“

„Protože chtěl poznat přírodu.“

„A k čemu mu to bylo?“

„No... přece aby byl moudřejší!“

Kaneda o tom měl velmi závažné pochybnosti.

„Podívej, ten Gerry byl v tu dobu ještě malý, byl chlapec a o všecko se zajímal. Zůstalo mu to i do dospělosti, je to dnes velmi významný přírodovědec a ředitel zoologické zahrady, ale ta kniha vypráví o tom, co zažil, když byl kluk a poznával svět.“

„Koho zajímá, jaký byl nějaký člověk, když byl malým klukem?“

Teď trochu zrozpačitěl zase Enkra. „Copak to není zajímavé? A vůbec; ten kluk toho tolik zažil a viděl, že to zajímá každého, kdo se do té knihy dokáže pořádně začíst! Přece každý má na dětství ty nejkrásnější vzpomínky, ne? Copak ty rád nevzpomínáš, jak jsi byl malým klukem a zažíval různá dobrodružství?“

Otázka šla do prázdna. Kaneda jen zíral.

Enkra si sedl naproti němu na okraj stolku. „Na co nejraději vzpomínáš ze svého dětství?“

Kaneda nezačal koukat o nic chytřeji.

„Podívej, mě by vážně zajímalo, jak jsi žil v takových... dejme tomu deseti letech! Chodil do školy, hrál si s ostatními kluky... nebo ne?“

„No ano. Jako ostatní.“

„Tak vidíš. Kde jste bydleli?“

„V domku.“

„Tady v Kjótu?“

„Ne. V Osace na druhém konci ostrova.“

„Líbilo se ti tam?“

Hloupý výraz usvědčil Kanedu z nepochopení.

„Jak to tam vlastně vypadá?“

„No... jako všude jinde. Jako tady.“

„Hm. Čím byl tvůj otec?“

„Důstojníkem.“

„Měl tě rád?“

„Nevím. Občas nás navštěvoval. Byl příslušníkem císařské armády a patřil ke štábu knížete Kimury. Měl na nás velmi málo času.“

„A tvoje matka?“

„Moje matka byla hodná.“

„Máš nějaké sourozence?“

„Dva bratry a čtyři sestry.“

„Vás bylo sedm dětí?“

„Ano. Kromě těch, které měl otec s jinými ženami. Já znám jenom děti mojí matky.“

„Tvůj otec měl víc manželek?“

Význam slova manželka byl Kanedovi nejasný, ale dokázal jej obstojně pochopit. „Je povinností japonského důstojníka oplodnit co nejvíce žen, aby naše ušlechtilá rasa získala dostatečně silné potomstvo a mohla se rozvíjet...“

„Aha, ovšem. Už chápu... tvůj otec s vámi trvale nežil, že?“

„Už jsem ti říkal, že žil u dvora.“

„Matka si nenašla jiného muže?“

„Na to neměla právo! Byl by to přečin, kdyby ji oplodnil!“

Enkra si nenápadně otřel pot z čela. „Kdo živil tvoji matku?“

Kaneda opět nechápal, co tím myslí.

„Když měla sedm dětí, někdo přece musel na tolik lidí vydělávat na živobytí! Něco pracovat, ne?“

„Obdělávali jsme pole. Matka a všichni, kdo jsme mohli chodit. Až na nejmenší dítě.“

„Tak žili všichni ve vaší vesnici?“

„Ano, samozřejmě.“

„Chodil jsi do školy?“

„Ovšem! Každý den, když byla!“

„Jak často byla škola?“

„Každý pátý den až do poledne!“

„Kolik to bylo hodin?“

„Nevím. Začínalo se, když přišel učitel a skončilo se, až když se podávala polední rýže.“

„Co všechno jste se učili?“

„Učili jsme se číst, psát a počítat peníze.“

„A víc nic? O přírodě a rostlinách, o tom, co je všude kolem vás? O historii a o zeměpise?“

„Ne. Koho zajímají takové věci?“

„Chodily do školy všechny děti?“

„Do této ano. Pak se rozhodlo, kdo bude jen obyčejným vojákem a kdo důstojníkem. Mne vybrali do důstojnické školy, tam jsem se učil víc. O Japonsku a o tom, jak vznikl náš národ...“

„Vidím, že máš skutečně úctyhodné vědomosti. No dobře, Kanedo, chápu, že jsi to neměl moc lehké. Ale přece v tom tvém dětství muselo být něco, na co si rád vzpomínáš!“

Kaneda dlouho usilovně přemýšlel. „Jednou byl nějaký svátek. Přivezli nám do naší čtvrti veliký kotel jídla a každý si mohl vzít, kolik chtěl. Vzal jsem si čtyři misky a všechno jsem snědl. Bylo toho moc!“

„Přecpal ses a bylo ti špatně?“

„Bylo mi trochu divně. Ale to bylo tím, že jsem poprvé v životě neměl hlad. Ani ostatní, matka a bratři a sestry, neměli hlad. Každý se mohl najíst, kolik dokázal...“

Enkra si jenom povzdechl. Jeho vzpomínky byly přece jen poněkud obsažnější.

„No dobře, čti si dál. Aspoň se dozvíš něco o tom, jak se žije ve světě... Asthro, až všichni projdou Wallisem, bylo by dobře jim pustit nějaký video. Ale něco rozumnýho, žádnej krvák! Něco o dobrých lidech, kde se nikdo nehádá a všichni se mají rádi!“

„Nějaký porno?“ tázala se Asthra.

„Ale ne, něco něžnýho! Z čeho by pochopili, jak se u nás žije!“

„Já jim něco vhodnýho vyberu.“ slíbila.

Enkra odešel. Uvažoval při tom, jak dlouho bude trvat, než se z těchto nešťastníků stanou doopravdy plnohodnotní lidé, schopní pochopit a přijmout lidské vymoženosti. Než se naučí vidět krásu a cítit něco víc než nenávist nebo zvířecí chlípnost. A než poznají, co je láska, přátelství či soucit.

Rozhodl se navštívit Mika; ten se přestěhoval na svého Poutníka a na Liberty docházel jen když bylo něco důležitého zapotřebí. Poutník kotvil u vedlejšího mola, takže Enkra vyšel ze své lodi a vstoupil na můstek, hlídaný jedním tygrem a jedním jaguárem. Ujistili ho, že Mike je přítomen a bude rád.

Enkra vstoupil do kajuty; překvapilo ho, že Mike nebyl sám. Na posteli seděl vedle něho domorodý chlapec Ba-Tao a na zemi u protější zdi se krčili tři mladí Japonci, většinou oblečení v různých hadrech a celkově zbídačelí. Každý měl na kolenou ešus s jídlem, ale už nejedli, asi se pro tu chvíli nacpali dost. Mike něco vyprávěl a když vstoupil Enkra, ohlédl se a usmál.

„Co se to děje?“ ptal se Enkra opatrně, všímaje si znepokojení, které viděl na tvářích otrhaných návštěvníků.

„Povídám jim pohádku o Třech zlatých vlasech děda Vševěda.“

„O čem?“ zarazil se Enkra, ale hned mávl rukou, než to Mike zopakuje nebo vysvětlí, „Totiž, proč jim vykládáš zrovna tohle?“

„Připadá mi pro ně vhodná.“

„To jistě je, ale... kde jsi k nim přišel?“

„Vyžádal jsem si je od místní policie. Chtěli jim useknout ruku a umrskat je, protože kradli na tržišti. Jenže, napadlo mi zeptat se místních policajtů a oni mi je předali.“

Enkra nad tím kroutil hlavou. „Jak ses to dozvěděl?“

„Všiml jsem si jedné docela pěkné budovy a zajímalo mě, co tam je. Zeptal jsem se, a ono vězení. Tak jsem tam provedl inspekci; asi se jim to nelíbilo, ale dali mi je.“

„Jak to, že tě vůbec poslouchali?“

„Nařídil jsem jim to.“

Enkra se tomu ani moc nedivil. „Co s nimi budeš dělat?“

„Zařadím je do své posádky, samozřejmě.“

„Myslíš, že se k tomu hodí?“

„Těžko říct. Ale nic lepšího nemám.“

Enkra si sedl tak, aby nepřekážel, a naslouchal. Sledoval tváře domorodců; většinou nevyjadřovaly nic, ale když se jim něco zdálo zajímavé, přece jen na nich spatřil náznak něčeho jako pochopení. Mike se snažil mluvit pokud možno co nejjednodušeji a používat slova, která mohli chápat. A docela mu to šlo japonsky, což Enkra dost obdivoval.

„Proč jsi nepřišel, abychom je zařadili do vzdělávání?“ zeptal se, když Mike na chvíli přestal, aby se napil čaje.

„Zatím jsou dost plaší. Jsem jim dal nejdřív najíst, protože myslím, že to potřebovali. Potom jsem se snažil nějak je uklidnit, třeba pohádkou. Pak přijde další; se vzděláváním ovšem v každém případě počítám...“

„A co Ba-Tao? Jak se osvědčuje?“

„Výborně!“ Mike se na kluka usmál, „Vyzná se už v plachtách a naučil se ovládat kormidlo. To naše má zvláštní systém převodů, otáčí se na opačnou stranu, což nechápu. To pochopil dřív než já a nesplete se!“

Ba-Tao se polichoceně usmíval nad tou chválou.

„Ani se nedivím,“ mávl Enkra rukou, „Když to vidí poprvé, nemá pochybnosti, že to tak musí být. My jsme zvyklí na něco jiného.“

Kluci začínali být nesví; mluvilo se cizí řečí a drsné hlasy Arminů se jim nelíbily. Asi by byli utekli, ale Mike začal opět mluvit o dědovi Vševědovi a o jabloni, pod kterou byl had. Neměli potuchy, co je to jabloň, ale dohodli se na nějakém stromě, na němž roste ovoce. Hady znali, dost pořádné, jak se zjistilo.

„Vlastně jsem se tě přišel zeptat, jestli myslíš, že má smysl s Japonci zkoušet rozumně mluvit,“ řekl Enkra, když to skončilo, „Jenže ty už jsi mi odpověděl. Tak ti děkuju a zas půjdu...“

„Kdybych si nemyslel, že to má smysl, neměl bych tady co dělat.“

Enkra pohlédl na trojici otrhánků, kteří jej sledovali napolo se strachem a napolo s probuzeným zájmem.

„Možná je lepší začít od dětí! Třeba od těch, které chtěli zabít za krádeže jídla na tržišti. Asi jsi udělal dobře.“

Potom odešel. Na palubě potkal Ťapku, která přicházela z města a nesla v koši zeleninu velmi podivného vzhledu, zjevně místní.

„Kdepak jsi byla?“

„Na tržišti. Koupila jsem tam trochu zeleniny, zkusím z toho něco udělat. Je to zajímavé...“

„Myslíš, že to všechno je k jídlu?“ podivil se, očichávaje neznámé rostliny.

„Když to prodávají, tak asi jo. Zkusila jsem jim za to dát naše drobné, dost je to bavilo. Oni tu mají zvláštní čtyřhranné peníze, vysekané z kusu plechu. Nic moc, za pár hodin bychom jich dokázali narazit pro celou posádku...“

Enkra se jen smál. „Teď jsem mluvil s tvým mužem. Sebral někde tři místní zlodějíčky a má v úmyslu z nich udělat svou posádku.“

„Já vím, to je v pořádku. Taky se chystám udělat nějakou akci pro děvčata. Třeba budu potřebovat někoho k ruce, ne?“

„O něčem vhodném už víš?“

„Jeden z nich vyprávěl, že má sestru, je momentálně ve veřejném domě na předměstí. Jen co bude uzavřena mírová smlouva, se tam podívám a jestli ta holka je co k čemu, vezmu si ji.“

„To vypadá, jako by ses chtěla dopustit násilí!“ pohoršilo ho.

„Já? Co si o mně myslíš – přece mě znáš!“

„No, právě proto! Když se ti někdo nebude líbit, prokopneš mu žebra dovnitř!“

„To bych nikdy neudělala! Leda kdyby mě neposlechl...“

„Podívej, jestli ti můžu něco poradit, vem si s sebou někoho z místních policajtů. Mikovi dost ochotně vyhověli, když je žádal o ty tři zlodějíčky – aspoň říkal...“

„Mikovi bývá dost těžký odolat...“

„Počkej – ty o tom něco víš?“

„Byla jsem s ním.“

„No a?“

„Aby je přesvědčil, vypálil jim lejzrovačkou díru do železem pobitých dveří. A řekl, že další díru vypálí do jejich velitele. Těžko odmítnout člověka, který má podobnou zbraň.“

„S tím se mi nějak zapomněl pochlubit!“

„Jistě z vrozené skromnosti.“

„Nojo, jistě. Víš co, Ťapko, neodkládej tu akci, co plánuješ na holky. Povoluji to.“

„Povoluješ – na teď?“

„Dneska v noci. Ale jejich důstojníka s sebou. Jasný?“

„Jo. Nebude to nijak lehké.“

„Nikdy jsem ti nedával lehké úkoly.“

Ťapce se zaleskly oči. Mávla mu na pozdrav a odběhla; Enkra se šel vrátit na svou loď, aby se zajímal, jak pokračuje učení.

Kaneda a jeho muži sledovali na videu film. Enkra nepoznal, jaký film to je, něco o dvou mladých lidech, kteří se milovali a rodiče tomu nepřáli. Ovšem zpracované to bylo jako veselohra, takže se dalo očekávat, že se nakonec dostanou.

Enkra usedl a chvíli se díval s nimi. Pak došlo k milostné scéně, když chlapec vlezl za dívkou do pokoje a strávil s ní noc; ráno ho při útěku dopadl dívčin otec, nafackoval mu a pohádal se s ním; mladík se nechal a trval na tom, že si děvče chce vzít a že teď už musí, protože ta návštěva nebyla první a nejspíš nezůstane bez následků, jak ostatně soudil i pan otec. Chlapce zavlekli do domu na snídani, přivedli i dceru a všichni se hrozně hádali. Nakonec dospěli k dohodě, že mladí se tedy vezmou. Starý dokonce vytáhl láhev a všem naléval; jen dceři nedal, protože co kdyby už opravdu byla v jiném stavu. Nakonec vše skončilo svatbou a starý táta, nyní dědeček, pyšně vozil po městě kočárek, ze kterého se usmívala dvojčata.

Enkrovi se film líbil a dobře se bavil.

Japonci koukali jeden na druhého, jako by po nich cákal vlažným škrobem. Nakonec prohlásil Kaneda jako jejich velitel:

„Otřesné! Hnusné a nemravné!“

„Cože?“ podivil se Enkra.

„Chování těch lidí je mimo vší pochybnost naprosto nemorální! Divím se, jak vůbec mohl být takový film natočen a kdo se odvážil ukazovat takovou nemravnost lidem!“

„Nechápu, o jaké mluvíš nemravnosti!“

„O tom, že se dcera odvážila neuposlechnout svého otce, který ji zplodil; a on ji přesto nechal naživu! Ten muž, co si ji chtěl vzít, se k ní vůbec nehodil, rodem ani postavením a bohatstvím, řádně o ni nepožádal, ale použil toho nejhoršího možného způsobu, jak si souhlas vynutit! A dokázal to!“

„A co měli podle tebe dělat?“

„Ten muž měl především napravit svoji poskvrněnou čest! Zabít dceru i s jejím milencem. Jen tak se mohl dočkat, že s ním vůbec ještě bude někdo mluvit...“

„To by ale na tom nebylo nic k smíchu! Ten film je veselohra!“

„Tobě snad připadá, že je na tom něco k smíchu? Neumím si představit, čemu bych se na tom měl smát!“

„Asi máme jiný smysl pro humor. Co je k smíchu třeba tobě?“

Kaneda zaváhal. Potom dlouho přemýšlel.

„Nebo si na něco vzpomínají ostatní?“ zeptal se Enkra a díval se z jednoho na druhého.

Až jeden si skutečně vzpomněl. A rozesmál se.

„Když Taoišin připravoval ikebanu na slavnostní oltář ke svátku císařských narozenin, vložil jednu ze tří chryzantém tak nešikovně, že během obřadů se uvolnila a vypadla.“

„No a?“

„Všichni se tomu velice smáli!“ řekl muž a ostatní se šklebili na souhlas. Až na Kanedu, který se tvářil velmi pohoršeně.

„Jak můžeš mluvit o tak politováníhodných a ošklivých věcech?“

„Všichni se potom smáli!“ řekl Japonec, už poněkud v rozpacích, „Já jsem si myslel, že je to velmi veselý příběh...“

„Určitě ano,“ řekl Enkra, „Co říkal ten, co to zavinil?“

„Provedl samozřejmě harakiri. Proč?“

Enkra protáhl obličej. „Tak to je opravdu moc veselý příběh. Děkuju...“

Nikdo zřejmě nepochopil, že by se mu ten příběh mohl nelíbit.

„Nejsme tu proto, abychom se smáli hloupým historkám,“ řekl Kaneda, „Jsme tady proto, abychom se něčemu užitečnému naučili. Jsem samozřejmě rád, že jsme si osvojili vaši řeč; teď se nám ale jedná o pokrokovou výrobní technologii, kterou ovládají příchozí z vašeho světa. Jsem si vědom, že nebude lehké ji zvládnout, ale pro řádný chod našeho státu je to naprosto nezbytné! Proto bych rád, abyste nám pomohli!“

„Jistě, chápu,“ přešel Enkra rychle na státnické záležitosti, „Ale než získáte znalosti výrobních technologií, je k tomu nezbytné provést určité změny ve vaší společnosti. Především ji demokratizovat a odstranit všelijaké přežitky. Například kruté zacházení s poddanými!“

„Jistě! Ani já to nemám rád!“

„Příběhy, které jsme si vzájemně předložili k posouzení, o tom jasně promlouvají! Domnívám se, že se k nim máme vrátit a posoudit je!“

„Jaké příběhy?“

„Příběh o lásce formou veselohry a příběh o muži, který provedl harakiri pro chybu v ikebaně pro císařské narozeniny.“

„Má cenu zabývat se takovými věcmi?“

„Má. Zejména z důvodu, že ty to nechápeš a nerozumíš tomu. Vaše společnost nepokročí dál, dokud nepřijme za normu společenského chování zásadu, že není dovoleno nikoho zabít pro hloupý konflikt, ani mu dovolit, aby se sám zabil. Vy se musíte naučit řešit po dobrém podobné věci a nepobíjet své nepřátele!“

„Má to nějaký vztah k problému, který se chystáme vyřešit?“

„Ano, podstatný. Já totiž nesouhlasím, aby pokrokovou techniku dostali do ruky lidé se středověkým způsobem myšlení.“

Kaneda naprázdno polkl. „No, prosím. Co tedy požaduješ?“

„To není otázka požadavku! Především chci, aby si každý ve vaší společnosti uvědomil cenu lidského života! Každý člověk je jedinečný a neopakovatelný a je nezměrná škoda, jestliže kdokoliv z lidí zemře! Chápeš to?“

„Jistě, chápu. A co lidé, kteří nemají žádnou cenu?“

„Každý člověk má nějakou cenu. A mnohý větší, než si dovedeme představit. Já třeba také rozhoduji o lidech, i o jejich smrti. Bojoval jsem a zabíjel, abych nebyl zabit sám. A rozhodl jsem o smrti mnohých, v poslední době i vašich vojáků.“

„O tom snad už nebudeme mluvit!“

„Naopak, o tom musíme mluvit! Zabíjeli jsme se navzájem, ale já to činil s lítostí a hněvem, nechtěl jsem zabít nikoho zbytečně! Proto jsem všechny, u nichž to bylo technicky možné, pouze zajal a internoval, abychom je mohli co nejdřív propustit!“

„Jsem ti za to vděčný.“

„Zastávám názor, že každý má právo na život. A nejen to; každý má právo žít po svém podle svých vlastních zásad, které jsou pro ostatní, včetně celé společnosti, posvátné a nedotknutelné. Společnost mu může říct svůj názor, může jej upozornit, že svým jednáním škodí druhým, ale k drastickým trestům (a to je kromě zabití i uvěznění) by měla přikročit až po zralé a dobře promyšlené úvaze!“

„No ovšem. A proč mi to říkáš?“

„Protože je to zásada, kterou si musíš osvojit. Natolik, aby ti přešla do krve a aby ses jí řídil, i když si na její znění nevzpomeneš. Zkrátka, aby to byla součást tvého já...“

„Ovšem. Přijímám.“

„Součástí toho je také dovolit všem ostatním, aby žili, jak se jim líbí. Například dovolit to i příchozím z jiného světa.“

Kaneda zaváhal. „Jak to myslíš?“

„Není vyloučeno, že po určitou dobu ještě nebude zajištěno oboustranné spojení. To znamená, že i nadále se sem dostanou lidé nešťastnou náhodou. Že my jsme přišli záměrně, ještě neznamená, že o tom vědí všichni lidé a že umějí této možnosti záměrně využívat. Většina sem přijde nedobrovolně a nebudou se moci vrátit do svého světa. Je zapotřebí, aby je vaše společnost přijímala přátelsky.“

„Ale ti lidé jsou naši nepřátelé!“

„Proč si to myslíš?“

„Jsou jiní než my! Jsou zlí a hrubí, a mají škodlivé názory!“

„Budete muset jejich názory tolerovat. Protože mají svoje představy, které zase nesouhlasí s vašimi, a i oni je budou muset tolerovat.“

„Co když budou svoje názory hlásat?“

„Budou moci. Všichni mají právo říct, co si o které věci myslí. Budeš muset pochopit i to, že vaši lidé budou jejich názory přijímat a souhlasit s nimi. Jako souhlasí s našimi.“

„Vy jste ovšem zvítězili!“

„To na věci vůbec nic nemění. Naše názory by zůstaly naprosto stejné, i kdybychom prohráli.“

Kaneda nad tím uvažoval. Dost mu to trvalo.

„Tak je tomu i ve vašem světě?“

„Ano. A nejen to. V našem světě existuje volný pohyb a výměna idejí a uměleckých děl. To znamená, že každý šíří to nejlepší, co má nebo co sám považuje za nejlepší, mezi ostatní. Filmy, knihy a jiná umělecká díla, ve kterých se odrážejí okamžité názory té které společnosti, státu nebo třeba jen jednotlivého umělce. A druzí je posoudí, přijmou či odmítnou, a nabídnou svoje.“

„Když ale odmítnou, pak to znamená, že s tím nesouhlasí a je to špatné!“

„Je to jiné než jejich přesvědčení. Samozřejmě nelze souhlasit úplně se vším; ale musíme dát každému možnost, aby si to myslel a aby nám to řekl. To je zásadní lidská zvyklost.“

„Ale to je úplně bláznivý svět!“

„Je to náš svět. Jediný, který známe a jediný, který si přejeme mít. A ty ho budeš muset přijmout, ať chceš nebo nechceš, protože jen v takovém světě je možné se dostat výš.“

Kaneda chvíli mlčel a přemýšlel. Dost těžce.

„Stejně s tím moc nesouhlasím.“ řekl.

„Pak ti budu muset říct argument, který naprosto odporuje tomu všemu, co jsem teď říkal: Já si to přeju. Přikazuju ti, abys provedl ve své zemi demokratické změny dle mého přání. Jinak se u nás nechytáš!“

Nebylo to sice moc demokratické, ale Kaneda okamžitě pochopil i přes divnou formulaci na konci. „Ano, pane, to chápu!“

„Vím, že je to přesně to, proti čemu tady celou dobu bojujeme. Jenže dokud nechápeš, co je správné, budeme ti to muset nařídit.“

„Kdo je silnější, má právo nařizovat,“ řekl Kaneda, „Silnější jsi ty, takže tě poslechneme.“

Enkra si jenom povzdechl: „Jenže my tu nebudeme dlouho! Už tak jsme se ve vašem souostroví zdrželi zbytečně déle, než jsme čekali! Brzy odejdeme a ty budeš muset reformy zachovávat i po našem odjezdu. A to ne proto, že by ses obával našeho návratu, ale proto, že ti jejich zásady proniknou do krve a stanou se tvými vlastními zásadami...“

Což bylo nad Kanedovy síly pochopit.

„Chtěl bych ti říct jen jedno, princi,“ řekl konečně, když už i on chápal, že si navzájem naprosto nejsou schopni porozumět, „Pro Kimuru a pro naše vlastní otce byla tahle země místem, kam přišli a kde si chtěli zřídit svou vlastní zemi s vlastními zákony. Pro tebe je to místo, kam jsi přišel, něco tady způsobíš a odejdeš. Ale pro nás je tato země domov! Je to místo, kde jsme se narodili a kde chceme žít. A kdybychom z ní někdy odešli, třeba do světa, kde jsi se narodil ty a naši předkové, vrátíme se sem, protože svoji zemi milujeme. Milujeme ji víc, než si ty umíš představit; milujeme ji tak, jako ty miluješ místo, kde jsi spatřil poprvé svítit slunce. Pro svou zemi uděláme víc, než si může představit kdokoliv cizí. Jestli nám řekneš, jak máme žít, a bude to lepší než náš život, jestli to prospěje naší zemi, pak tě poslechneme. Jinak se zařídíme tak, jak sami uznáme za potřebné.“

Enkra chvíli mlčel a nechal to doznít.

„Jestli to cítíš takhle, Kanedo, pak už toho není moc, co bychom tě měli učit. Potom sám přijdeš na to, co musíš udělat pro svůj národ. Pro všechny lidi z tvého národa, pro Japonce, domorodce i cizince, kteří tu budou žít. Protože oni všichni jsou tvoji bratři, stejně jako já považuji za své bratry každého ze svých lidí. Možná jsem někdy tvrdý k cizím, ale svoje lidi chráním a chránil bych je vždycky a proti každému. Takže chápu i vás, když jste se chtěli ohradit hradbou svých zákonů proti každému, kdo by vás ohrozil. Přemýšlej o tom, co jsme ti řekli. Přemýšlej třeba o tom, že dnešní děti by měly mít na své dětství lepší vzpomínku než jediný den, kdy se dosyta najedly.“

Chtěl odejít, ale Kaneda jej zadržel: „Počkej. Ještě mi řekni, koho ty považuješ za svoje lidi?“

„Všechny, které chci mít. Těžko vysvětlit. To jsou ti, kteří se narodili v naší zemi. Potom ti, kteří se narodili jinde a přišli k nám, aby žili s námi. A taky... jak jdu světem, potkávám tu a tam někoho, koho bych chtěl mít. Na svojí lodi nebo ve své zemi. Tak si ho vezmu. Možná to není moc dobré pro ostatní lidi, ale jestliže ho potřebuju a jestli on sám chce se mnou jít, pak se na nic neohlížím. Je to tvrdé, ale je to tak, jak to povídám.“

„Rozumím ti. Moc dobře ti rozumím!“

„Můj kamarád Mike sbírá posádku na svoji loď Poutník. Objevil někde tři kluky, tvoje lidi. Jenže vaši je chtěli zabít pro nějaké přečiny proti zákonům. On je sebral a já s tím souhlasím, protože jestli je potřebuje, má je mít. Má právo je sbírat po všech cestách, protože je velitelem lodi a já mu to právo dal.“

„Dobře. Já s tím taky souhlasím.“

„Tak ti ještě řeknu: jeho žena Ťapka žádala o nějaké dívky, které by použila. Jeden z těch kluků má sestru v nevěstinci blízko přístavu. Dal jsem Ťapce příkaz, aby si tu dívku odvedla, pokud ji bude chtít. Násilím, třeba proti tvým lidem. S tím taky souhlasíš?“

„Je mi jedno, co provedete s dívkami z nevěstince. Vem si je třeba všechny.“

„Děláš chybu; vzdáváš se lidí, které budeš možná jednou potřebovat. Já bych je nedal.“

Pochopil to Kaneda, nebo nepochopil? Tvářil se podivně a neříkal nic.

„Přemýšlej,“ řekl Enkra, „Uvidíme zítra.“

Errata:

30.05.2021 11:48