Ostrov Honšú
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Během noci dorazila flotila k největšímu z japonských ostrovů; díky dokonalým radarům objevila přesné místo, kde se rozkládalo císařské hlavní město Edo a zakotvila na dohled od něho na volném moři. Když se tedy obyvatelé ráno probudili a slunce vystoupilo na oblohu, spatřili před městem tři lodi s prapory barvy krve, ozdobené osmihrotým křížem a tančícím tygrem v modrém terči. Prapory nepřítele.
Enkra je nenechal moc dlouho přemýšlet; jen co zjistil, že si ho všimli, dal vysílat na jejich obvyklé vlně:
|
Mluví Enkra Weston, velitel výzkumné flotily a princ Arminu. Žádám velitele města, aby přijel na mou vlajkovou loď Liberty k vyjednávání! Pokud tak neučiní, budu nucen považovat město Edo za nepřátelské! |
Nepřišla sice žádná odpověď, ale Enkra kvalitním dalekohledem postřehl na břehu určité rojení. Věděl několik věcí: že ačkoliv je přístav v Edu rozsáhlý a mohutný, v současné době v něm nemůže být víc lodí než pro naléhavou potřebu města, neboť tam mívala základnu Šibusakova flotila, kterou zničil. Taky tam není dostatečná posádka; právě z ní se rekrutovali příslušníci flotily, kteří byli zabiti nebo zajati. Město samo bylo opevněno jen velmi slabě a v podstatě se nedalo hájit.
Po třetím opakování výzvy se ohlásila vysílačka z ostrova:
|
Mluví plukovník Hitoši, velitel města! Jsem pověřen velením v hlavním městě, ale nemohu jednat s nepřítelem! Nevím, na jakém základě mne vyzývá princ nějaké země k jednání a čím chce vyhrožovat městu; ale v každém případě budu svoje město hájit do poslední kapky krve! |
„To se dalo čekat,“ povzdychl si Enkra, „Asi bude zapotřebí jim předvést naši sílu...“
Len Carson byl připraven, seděl za lejzrovým dělem a čekal na příkazy. Už si vyhlídl pár objektů, které by rád pošimral svojí zbraní.
|
Plukovníku Hitoši, vážím si tvé statečnosti a oddanosti svému veliteli. Uznávám, že se nemůžeš vzdát na základě pouhé vyhrůžky. Rád bych ti ale sdělil, že jsme zlikvidovali flotilu kapitána Šibusaky, zajali flotilu admirála Kidžiho a obsadili všechny ostrovy až po tento. Abys věřil tomu, co říkám, předvedeme ti zbraně, které máme k disposici a které mohou docela zničit tvoje město; jistě víš, že se nedá účinně hájit a že nemůžete odnikud očekávat pomoc! |
Odpověď nepřišla; Enkra ji ani neočekával.
„Varovný výstřel, Lene!“ nařídil.
Len stiskl spoušť. Očesal strážní věž přímo v přístavu, nějaké opevnění na pobřeží a taky nazdařbůh přejel dělem klikatě přes městské střechy. Pár střech vzplanulo, zřejmě byly ze dřeva nebo z rákosu. Pak to Enkra zastavil a vyčkával, co bude dál.
Z přístavu se vykolébala loď. Těžko odhadnout, čím byla, než ji Bůh potrestal službou v tomto zapomenutém koutě světa; snad obchodní, ale to muselo být před moc a moc lety. Zflikovali ji otřesně, sotva se ploužila, parní stroj se zahlcoval a chrlil oblaka černého dýmu. Za ní se schovávaly tři čluny poháněné motorem a pak zhruba čtyřicet lodiček hnaných vesly, které neměly naprosto žádnou šanci. Celá ta flotila byla k pláči.
Enkra předpokládal, že mu jede vstříc velitel města plukovník Hitoši, takže zakázal na flotilu střílet. Lodi se blížily, na té velké výhružně trčely dopředu hlavně děl; najednou začala pálit, docela bez výstrahy, společně s nimi i ty čluny a z vratkých šináglů osamělé ručnice, zřejmě hodně staré.
Enkra smutně zakroutil hlavou. „Ach, Bože můj! Potopit!“
Len dělem přeřízl tu chudinku vejpůl a vzápětí ji prořízl pod čárou ponoru. Někteří jiní stříleli z ručních lejzrovaček na čluny; potopili všechny tři motorové a pár veslic, zbytek se obrátil a prchal k pevnině. Taky z potápějící se lodi skákali námořníci do vody a plavali zpátky do města; neměli to daleko a mohli se snadno zachránit.
„Co dál?“ ptal se Jackie, „Po dobrým nebo po zlým?“
„Myslím, že je řada na nich.“ řekl Enkra.
Čekali půl hodiny. Potom Enkra nařídil opět vyzvat plukovníka Hitošiho, aby se vzdal nebo aspoň vyjednával. Odpověď nepřišla.
Zato se ozvali velitelé obou druhých lodí, Chris Everett a Sebastiano Mendoza. Naléhali, aby jim byl povolen čelný útok; jejich lidojedi už se nemohli dočkat pořádné bitvy.
„Žádnou pořádnou bitvu!“ rozhodl Enkra, „Mám pro ně přísný rozkaz: neubližovat ženám a dětem, bojovat jenom s těmi, kdo nás napadnou! Pouze nepřítel okusí boje, civilním osobám nebudeme za žádných okolností ubližovat!“
Fu-Kao snaživě pokyvoval hlavou, ale Enkra si nebyl tak docela jist, zda chápe, o čem je vlastně řeč. Proto dodal jasněji:
„Každej velitel drží svý chlapy na krátkým řetěze!“
Jak se to komu líbilo, těžko říct; rozhodně se nikdo neodvážil nic namítat. Enkra rozhodl, že se pojedou podívat na břeh, což je nadchlo; zbraně už měli připraveny a většina byla v nějakých uniformách. Všechny tři lodi se vydaly ke břehu; nikdo jim v tom nebránil, dokonce ani nikdo nestřílel. Zakotvili před přístavem v takové vzdálenosti, aby ručními zbraněmi mohli účinně zasahovat – chvíli čekali, ale na břehu se nic nehýbalo.
„Vylodit!“ rozhodl Enkra.
Byly spuštěny čluny; Enkra jel hned v tom prvním, stejně jako Sebastiano a Chris. Zajeli ke břehu, vystoupili na betonová mola a rozhlíželi se kolem. Přístaviště bylo neurovnané a zmatené, na mnoha místech rozházené části nákladu, jak je lidé opustili. Nikde ani živáčka; z jedné bedny vystrčila hlavu místní kočka, když spatřila cizí lidi, zaprskala a zmizela v nějaké jiné díře.
„No, co teď?“ ptal se Sebastiano.
„Kupředu! Žádný blbosti, dokud nezaútočí, nebudeme střílet!“
„Kupředu?“ řekl Chris, „Ale kudy?“
Z nábřeží vedla řada úzkých uliček mezi téměř stejnými domky z keramických cihel, se střechami a verandami ze dřeva a stěnami z papíru. Vypadalo to jako v japonském filmu ze středověku; podobné město mohlo být krásnou kulisou k samurajskému příběhu. Ohlíželi se po nějaké širší ulici, která by nasvědčovala, že je hlavní a vede na náměstí, ale všechny byly stejné, dlážděné drobnými kostkami a málokdy používané pro jiný povoz než káru.
Leopard Tannarrsekharr prozkoumal všechny.
„Nejvíc lidí chodí touhle ulicí! Taky tamtou u modrého domku a tou zakřivenou. Ty jsou asi hlavní...“
„Já jdu středem!“ řekl Enkra, „Sebastiano doprava, Chris doleva. Pozor, udržovat spojení! A na ulicích nechávat hlídky, nestojím o to, aby nás přepadli zezadu!“
Vyrazili. Nepochodovali, šli volně středem ulice a sledovali, odkud se kdo vynoří. Nikdo se neobjevoval. Všude bylo ticho. Dveře byly pečlivě zatažené, okenice přibouchnuté, okna zavřená. Možná byly za nimi pozorné oči, ale nikdo neměl odvahu podívat se na cizí ďábly přímo.
Z jedné boční uličky se najednou vyřítil nějaký chlap s mečem; řval a hnal se přímo na ně. Někdo vypálil z lejzrovačky a ten muž se natáhl jak široký tak dlouhý Enkrovi k nohám.
„Co to bylo?“ ptal se kdosi.
Enkra obrátil mrtvého špičkou boty. „Řekl bych místní policajt. Podle uniformy...“
„Zbláznil se?“
„Splnil svou povinnost bránit město. Nebo jen možná svoji ulici. Zkrátka udělal, co mu nařídili a neuvažoval o tom...“
Dva odnesli mrtvého ke zdi a uložili. Pak všichni pokračovali v cestě; nikdo další se už neobjevil, město bylo tiché a mrtvé jako hřbitov. Proplétali se uličkami v čele s leopardem a lišákem Semmim; tak dorazili až na nějaké náměstí plné kramářských bud se všelijakými potravinami i výrobky lidové tvořivosti. Většina bud byla prázdná, v některých zrovna rozkládali svoje výrobky, když na nějaký pokyn uprchli. Jen v koutě stálo podivné zvíře se šedivou srstí, veliké jako velbloud, nohaté, ušaté a smutné; když k němu došli, pohlédlo na ně melancholickýma něžnýma očima a tesklivě zahýkalo.
„Osel! Pro pána krále, osel!“
„Skutečně, má na zádech kříž!“ Sebastiano vyšel z boční uličky přímo za oslem a jako jediný mu viděl na hřbet, „Dost se změnil!“
„Zřejmě import z dávných časů...“
„Kde je osel, budou i lidi...“ řekl Enkra.
Fu-Kao a jeho bojovníci si prohlíželi osla, těžko říct, zda nenávistně nebo jen hladově. Někdo sebral z jednoho stánku jakési ovoce a zakousl se do něj s patřičnou chutí.
Z další uličky vyběhl tygr Wagarra, za ním Chris a jeho lidé. Zastavili se a rozhlíželi po zmrtvělém náměstí.
„Co teď?“ ptal se Chris.
Někde v domku okolo se rozplakalo dítě.
„Jdem dál!“ řekl Enkra, „Je tu veliká budova s břidlicovou střechou. Najděte mi ji!“
Nebylo potřeba ji moc hledat, z tržiště vedla cesta přímo k ní. Šelmy tvrdily, že je to jediná cesta, po které jezdí motorová vozidla. Vyrazili tudy, opět mrtvým a opuštěným městem; tak došli až k šedivé betonové zdi, vysoké snad pět metrů; přes zeď trčely strážní věže, brána proti cestě byla důkladně zavřena a chráněna dalšími věžemi.
„Citadela!“ řekl Sebastiano, „Zaklepem na bránu a pozeptáme se, je-li pan plukovník doma?“
Enkra se rozhlížel. Z věží nikdo nestřílel, ač je měli od první chvíle na mušce lejzrových pušek.
„Bránu ne! Vedle, na zeď...“
Sebastiano se rozkročil proti zdi. Namířil na ni lejzrovačkou, stiskl spoušť. Červený paprsek vykrojil ve zdi čáru, z ní další dolů, pak druhou, nakonec druhou vodorovnou. Vzniklý blok rozřezal Sebastiano tak, aby se dal rozbít.
Uvnitř byl dvůr. Z něj začalo pálit sto zbraní.
Chris hodil do otvoru ruční granát. Jakmile vybuchl, vpadli do díry Bello a Kay-Britt, a hned za nimi Fu-Kao, sledován svými bojovníky. První používali lejzrové pušky, druzí spíš kamenné sekery, ale obojí se vrhli na japonské vojáky, kteří se zase vrhli na ně. Ze strážních věží zařehtaly kulomety, ale kluci je vzápětí uřízli lejzrovačkami. Současně se už propalovali na dalších místech a vtrhli do dvora; lidojedi v první řadě.
Boj na nádvoří netrval dlouho; když vojáci zjistili, že nemají šanci, stahovali se k jedné bráně do vlastní budovy, rovněž betonové a rovněž dobře hájitelné; například okna začínala až ve druhém patře. Tuhle budovu určitě nestavěl ani neprojektoval Japonec; byl to někdo, kdo se vyznal ve stavbách bílých lidí.
Brána s třeskotem zapadla; kdo se dostal dovnitř, měl štěstí. Kdo to nestačil, toho podřezali Fu-Kaovi bojovníci. Sám Fu-Kao rozbil svým kyjem hlavu třem Japoncům a byl na vrcholu štěstí. Kdyby mu to dovolili, hned by jim uřezal hlavy a schoval si je pro vychloubačnou oběť ve svém obu. Armini opanovali nádvoří; kdo patřil k nepřátelům, toho domorodci zabili. Pár jich sice padlo, ale z toho si nic nedělali; z Arminů nepadl nikdo, drželi se rozumně vzadu a raději stříleli do oken.
„No, a dál?“ ptal se Chris.
„Stáhnout se a vyčkat!“ nařídil Enkra.
„Dáme jim šanci?“ ptal se Bello Corrona.
„Je to naše povinnost.“
Z pevnosti zatím nepadl jediný výstřel. Taky Armini už nechali bezúčelného roztloukání oken.
Pak se v okně objevila hlaveň pušky, k níž byl uvázán bílý hadr.
Enkra okamžitě odvolal lidojedy a zakázal jim jakoukoliv činnost. Sám zůstal stát před zavřenou pevnostní branou.
Brána se pozvolna otevřela. Vystoupil z ní voják s další bílou vlajkou, zřejmě vyrobenou z prostěradla, a za ním sám plukovník. Vypadal hodně japonsky, proti ostatním vojákům, ale byl velice tlustý, starý okolo pětačtyřicítky a zřejmě spíš rozumný než fanatický. A měl neuvěřitelně světlou pleť na místní poměry.
Enkra mu postoupil vstříc. „Buď zdráv, plukovníku Hitoši!“
Plukovník se před ním zastavil. V jeho tváři bylo možno číst smutek a hanbu. „Dobrý velitel ví, kdy je poražen! Admirál kníže Kimura mne prokleje a zatratí, ale nedovolím dál zbytečně ničit další životy!“
„Jednáš rozumně, plukovníku! Slibuji ti, že se tobě ani tvým lidem nestane nic zlého, nikdo jim neublíží, nebudou-li mít v ruce zbraň. Stejně tak nikdo neublíží civilnímu obyvatelstvu!“
„Dal jsem rozkaz, aby se vojáci vzdali. Zde je můj meč, pane...“
Hitoši vytáhl svůj samurajský meč a podával ho Enkrovi; ten mu ho samozřejmě vrátil. „Ponech si svoji zbraň, plukovníku! Jsi čestný muž a nechceme tě nijak ponížit!“
Plukovník vydal několik rozkazů; poté vyšli z brány důstojníci, každý se svou zbraní v ruce. Ukládali je na zem a odcházeli ke zdi, kde jim Armini vyhradili místo.
Enkra nařídil, aby Fu-Kaovi muži opustili pevnost a stáhli se k lodím. Fu-Kao sám mohl zůstat, ale jeho divocí lidojedi tu být nemuseli. I když se jim to nelíbilo, poslechli.
Po důstojnících vycházeli vojáci a každý odložil svoje zbraně. Mnozí se tvářili nenávistně, ale nedalo se nic dělat; řadili se u zdi podle jednotlivých útvarů.
„Plukovníku Hitoši, jsem rád, že jsi se zachoval tak rozumně a chceš s námi spolupracovat!“ řekl Enkra, „Jde ale ještě o to, jsou-li tady ve městě další vojenské síly, které by nás mohly napadnout. Podívej se, máme dost velkou moc, abychom se nemuseli nikoho bát, ale neradi bychom při bojích poničili město a pobili civilní obyvatelstvo, ženy a děti. Proto se tě ptám, abych mohl udělat patřičná opatření!“
Plukovník očividně trpěl, když říkal: „Ne... ve městě už není jiná ozbrojená síla.“
„A byla?“ zarazilo Enkru.
„Ano. Major Fudžijaki, velitel policie.“
„Kde je teď?“
„Major... on nejdřív chtěl zničit celé město a pobít lidi! Nařídil mi, abych bojoval do posledního muže a přinutil bránit se všechny obyvatele z města. Já jsem... nemělo to cenu. Potom mi řekl, abych se opevnil v pevnosti a vyčkával na pomoc. Sám se svými muži odjel do tábora v Kasonomi.“
Enkra zapátral v paměti. Kasonomi byl výcvikový tábor asi třicet kilometrů od Eda, cvičili se tam důstojníci této armády. Sebastiana to zřejmě napadlo taky.
„Fu-Kao by měl dostat šanci...“ zašeptal.
„Ten tábor? Celý?“
Sebastiano kývl hlavou.
„Vezmeš si to na starost?“
„Zavedu ho tam a pustím ze řetězu...“
A tak Enkra kývl hlavou. „Nechat si je v zádech nemůžem...“
Sebastiano si vzal náčelníka stranou a něco mu vysvětloval. Enkra se přinutil nedívat na ně, raději sledoval, jak vojáci skládají zbraně. A snažil se nemyslet na jiné vojáky, kteří si nyní naopak zbraně připravují. Jsou už mrtví, i když o tom ještě nevědí. Protože překřížili plány lidí přišlých z dálky, lidí, které nikdy v životě neviděli a které uvidí jen ve své poslední chvíli. Zemřou a s nimi zemře mnoho z těch, kdo je přišli zabít. Protože ti jsou příliš divocí pro vkus Arminů a je zapotřebí snížit jejich počet, aby nebyli nebezpeční. Je to zlé. Ale život není vždycky dobrý...
Fu-Kao se podobnými úvahami nezabýval; jeho tvář se roztáhla štěstím, když mu Sebastiano nabídl životy celého vojenského tábora. Ani na okamžik neuvažoval o tom, že může padnout, a už vůbec ne, že může zahynout někdo z jeho kmene. Chtěl zabíjet a co bude potom, bylo pro něj příliš vzdálené. Sebastiano rozhodl, že je převeze do blízkosti tábora, odkud budou moci podniknout svůj útok a podpoří je střelbou; víc si Fu-Kao nepřál.
Zatímco Enkra myslel na podobné věci, dokončovali Japonci skládání zbraní. Kapitán, který šel poslední, oznámil Hitošimu, že všichni vojáci opustili pevnost. Taky on odložil samurajský meč a svoji pistoli a přešel k ostatním.
„Prohlédneme si kasárna.“ přál si Enkra.
Plukovník Hitoši je provázel. Vstoupili a šli nejdříve do poschodí, kde byly kanceláře a byty důstojníků. Hitoši je zavedl do svého bytu a moc se omlouval, že je nemůže pohostit, ale svou manželku a děti poslal urychleně do bezpečí mimo město. Byt byl zařízen skromně a prostě, s jedinou ozdobou, totiž obrazem představujícím jakousi zpotvořenou horu, která možná měla být Fudžijama. Hora Fudži je posvátná a i když ji nikdo z mladých nikdy neviděl, uctívali ji a malíři ji omalovávali, čím dál víc podle vlastní fantazie. Hitoši upozornil Enkru na čajový servis, tři hrnečky a konvici na poličce; bylo to cosi jako porcelán, každý hrnek byl jiný a všechny hrubě upatlané, jak se tvůrce marně snažil vdechnout jim starojaponský půvab. Z oprávněné hrdosti, kterou nad nimi Hitoši projevoval, bylo znát, že je to vzácnost a klenot místní kultury.
Mike, který samozřejmě Enkru doprovázel, si všiml knihovničky, již plukovník vlastnil; prozatím mezi Japonci moc knih neviděl. Byly tam čtyři knihy odborné, sepsané ve dvou případech velkým Kurotakim, jedna Kimurou a jedna zcela neznámým důstojníkem; ta pojednávala o stavbě lodí a jejich vyzbrojování. Ty tři sestavené veliteli byly vlastně vojenské předpisy, jak si je pánové zapamatovali a dotvořili dle vlastní fantazie a místních poměrů. Tři další knihy pak byly umělecké; jedna opět inspirovaná Kurotakim a sepsaná nějakým Kodžimou, shromažďovala už zmíněné mravoličné povídky o napravení chabě sloužících vojáků, druhá historické dílo, vyprávějící o dějinách Japonska stylem pohádek pro hodně hloupé děti. Kdo to sepsal, nebylo jasné, nejspíš někdo ze zachráněných, kdo si to pamatoval ze školy.
Poslední kniha Mika zaujala už jen tím, že byla psána ručně a tuší, japonskými znaky. Proti ostatním tištěným vypadala dost nevalně svojí výrobou; ale on ji namátkou otevřel a četl:
„Koruny palem se chvějí ve větru
moře utichlo a hvězdy se v něm zhlíží
nemám nic na práci a má služba končí.
Spíš, má milá v nezměrné dálce
nebo toužíš jako já?“
Mike přečetl báseň nahlas; plukovník se po něm ohlédl a smutně se usmál.
„Kdo to napsal?“ ptal se Enkra.
„Jeden můj bývalý voják. Je tam toho víc... celou tu knížku napsal on...“
„Je ještě tady?“
„Ne, už... propustili ho z armády. On to nebyl moc dobrý voják. Jmenoval se Asakima.“
Mike listoval knížkou. „Rád bych si ji přečetl! Zajímají mě takové věci. Neboj se, vrátím ti ji...“
„Máš rád knihy?“ ptal se plukovník.
„Tak rád, že je dokonce píše!“ smál se Enkra.
„Skutečně? Já se málokdy dostanu ke knize, která by byla... skutečnou knihou!“ plukovníka to vzrušilo, „Kdybych mohl...“
„Na lodi máme rozsáhlou knihovnu. Je ti k disposici!“
Plukovníka to přivedlo k úplnému záchvatu nadšení; teď už jistě nelitoval, že se vzdal.
Enkra pokračoval v obhlídce kasáren; jestliže místnosti důstojníků měly přece jen určitou úroveň, potom ubikace mužstva byly pod všechnu kritiku. Na jednu místnost připadalo deset až dvacet mužů dle velikosti pokoje, spali na zemi na rohožích vedle sebe a věci si ukládali před rohož do komínku. Nic jiného nevlastnili a ani na to neměli nárok. Přestože tu byl vzorný kasárenský pořádek, uhnízdil se v dlouho obývaných kobkách typický vojenský zápach, který dráždil především jemné čichové ústrojí šelem. Bylo to všeobecně místo hrůzy a utrpení a sám plukovník nevypadal moc nadšeně, že jim to musí ukazovat.
Armini se především přesvědčili, že v ubikacích nezůstaly žádné zbraně; o nic jiného jim v tuhle chvíli nešlo. Enkra rozhodl, aby se vojáci vrátili na ubikace a zůstali tam až do konečného řešení.
„Co tedy bude s našimi vojáky?“ ptal se Hitoši.
„Byl bych pro pustit je domů,“ prohlásil v dobré náladě Enkra, „Stejně nám na nic nebudou, tak ať se radši dají do práce!“
„To kníže Kimura nikdy nedovolí!“
„Kníže Kimura, jak se obávám, už nám do toho nebude moci kecat! Jeho vláda skončila – nebo skončí co nevidět!“
Hitoši byl příliš dobrým Japoncem, aby takovou zprávu vítal; ale zase se moc nerozčiloval a vzal to jako hotovou věc.
„No,“ řekl Enkra, „Myslím, že je po válce. Mělo by se vyhlásit, že město může dál žít svým vlastním životem. Aby se už lidi neschovávali zbytečně ve svých domečkách...“
Plukovník Hitoši se iniciativně rozhodl to zařídit. Jeden z domků nedaleko pevnosti patřil místní správě a bydlel tam obecní hlasatel; Hitoši zabušil na dřevěnou část stěny a když se zděšený muž objevil, oznámil mu, jaká je situace. Načež si hlasatel vzal mosazný gong a vyšel, aby oznámil novinky celému městu.
Nejdřív ze všeho se otevřely domky na náměstí. Obyvatelé vyšli ven, ohlíželi se po Arminech a zřejmě se jich velice báli; avšak vstupovali do svých krámků a hned se snažili nabízet zboží. Enkra se procházel tržištěm, prohlížel si to či ono a vyptával se na ceny. Hitoši ho doprovázel a vysvětloval mu, co si přál vědět.
S penězi to rozhodně nebylo jednoduché; sice existovaly, ale většina lidí je neměla, tak se zavedl velmi zvláštní a složitý systém. Totiž ten, kdo něco kupoval, to zůstal prodávajícímu většinou dlužen, napsal na lístek k tomu určený hodnotu svého dluhu a svůj podpis. Ten potom předal věřiteli, aby to používal jako peníze. Jak to po čase spláceli, nedokázal vysvětlit ani Hitoši; zřejmě se jednalo o dluhy věčné.
Enkrovi tento systém vyhovoval, ani on neměl žádné peníze. Takže se ochotně podepisoval na lístky a kupoval si ovoce a všelijaké pochutiny pro sebe i příslušníky svého dvora. Za chvíli si trhovci zvykli na zvláštní vzhled a způsoby Arminů a přijali je za své; takže začaly vylézat i děti, což znamená, že strach, pokud opravdu panoval, skončil.
Dětem se nejvíc líbily šelmy; jako obyčejně se jich nikdo nebál, zřejmě jim tygr připadal jako zcela neškodná kočka. Zvlášť když se šelmy chovaly vlídně a nikomu neubližovaly; děti je tahaly za uši a ocas, smály se a bavily. Pak se s nimi začali bavit i lidé a rodiče, když to viděli, došli k názoru, že hosté nejsou tak zlí. Zkrátka chybělo jen vyhlásit všeobecné oslavy té šťastné chvíle, kdy princ Enkra dobyl hlavní město Edo.
Plukovník už poslal nějakého sluhu pro svoji manželku s dětmi; paní plukovníková byla domorodka o hlavu vyšší než pan manžel, a protože se měla dobře, velmi tlustá a blahobytná. Dětí bylo pět od šesti do sedmnácti; ochotně souhlasily, že oplatí Enkrovi návštěvu a půjdou se podívat na Liberty. Hitoši toužil spatřit lodní knihovnu; mohl vidět jen jednu kajutu obloženou knihami, ty ostatní byly v bednách v podpalubí, ale i tak žasnul a nesmírně litoval, že si je nemůže přečíst, nejsa znalý arminštiny.
Enkra mu nabídl, že se to dá zařídit. Takže hned nastoupil Čang se stříhacím strojkem a Sheilla s Wallisem; za hodinu na to už Hitoši mluvil dokonalou arminštinou a jeho synové a dcery, hlavy do hladka vyholené, čekali v řadě. Plukovník se divil čím dál víc a bylo jasné, že získali dalšího nadšeného obdivovatele.
Komu se to ale nelíbilo, byl kapitán Šibusaka. Když plukovníka viděl (zřejmě už věděl o událostech ve městě), opovržlivě ohrnul nos a vyjádřil se o něm jako o zbabělci a zrádci. Enkra byl nucen zasáhnout a poučit Šibusaku o jeho právech.
„Já se vzdal v situaci, kdy se nedalo nic jiného dělat!“ řekl kapitán pohrdavě, „Jenomže Hitoši se vzdal z vlastní zbabělosti! Měl pořád ještě dost lidí i zbraní a jen to, že se bál bojovat, ho zadrželo!“
„Hitoši udělal něco mnohem moudřejšího: zachránil životy svých lidí! Každý, kdo má jen trochu rozumu, musí pochopit, že ti lidé by zemřeli zbytečně; Hitoši to pochopil, zatímco ty jsi způsobil smrt ještě dalších, a to docela zbytečnou!“
„Ale padli čestně!“ vrčel Šibusaka.
Nemělo cenu se s ním hádat; měl svou hlavu a nehodlal ze svého přesvědčení nic slevit. Bylo třeba nechat ho, až dostane rozum sám od sebe – nebo vůbec ne.
Armini udělali všechno pro to, aby upevnili svou vládu v Edu; především poslali do ulic hlídky. Byli to vždy dva muži, provázení jednou šelmou, což stačilo a nevyvolávalo zbytečnou pozornost obyvatel. Je třeba říct k jejich cti, že je to nijak nepřekvapovalo a že si nevšímali arminských hlídek víc, než dříve svých vlastních.
Enkra byl spokojen; teď mu šlo nejvíc o to, jak bude reagovat vláda. Ještě pořád měla několik lodí; kolik se nedalo zjistit, protože to doopravdy nikdo nevěděl. Hitoši, kterého podrobili výslechu, se v lodích nevyznal vůbec a námořníci říkali každý něco jiného; kromě utajení vládla v císařském námořnictvu též totální dezorganizace.
Enkra rozhodl s obvyklou rázností:
„Ostrov Kjúšú, kde leží Kjóto, sídelní město admirála Kimury, je na doslech vysílačky! Oznámíme to panu admirálovi.“
Sheltie Rabowski byl na vrcholu blaha. Už seděl u vysílačky a chystal se k práci.
|
Mluví Enkra Weston, princ Arminu a velitel flotily. Volám admirála knížete Kimuru, velitele tohoto státu! |
Tuto výzvu dal vysílat v pravidelných intervalech na vojenské vlně Japonců.
Žádná odpověď nepřišla. Enkra to ani nečekal.
|
Přestože se admirál Kimura odmítá ozvat, jsem si jist, že mne slyší a uslyší rovněž, co mu teď řeknu. Chci mu oznámit situaci, jaká nastala a vyzvat ho, aby uvážil, jak postupovat dál a pak rozhodl dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak se zachová. Tedy: Zničil jsem flotilu korvetního kapitána Šibusaky, vzal jsem si loď Orel a ostatní potopil. Muži, kteří tvořili posádku flotily, buď padli nebo byli zajati. Korvetní kapitán Šibusaka se stal mým zajatcem na čestné slovo. Obsadil jsem ostrovy od Okinawy až po Honšú. Dobyl jsem Edo, hlavní město ostrova Honšú, získal místní pevnost a celou její posádku. Zničil jsem výcvikový tábor Kasonomi, který se postavil na odpor. Město je v pořádku, obyvatelstvu jsem neublížil. Další moje plány předpokládají dobytí ostrova Kjúšú a hlavního města Kjóta, likvidaci zbytku válečné flotily a zajetí admirála Kimury. Poté hodlám uspořádat mírovou konferenci, na které dojednáme podmínky vlády japonského národa nad souostrovím. Jsem ale ochoten od takového postupu upustit v případě, že se mnou vláda naváže přímé jednání bez postranních kliček a beze snahy pokračovat v boji. Uvědomte si, prosím, že disponuji mnohem větší vojenskou silou než kdokoliv na tomto souostroví a nebudu nadále trpět jakékoliv provokace ze strany vlády, která nedokáže reálně pochopit situaci! |
„Tak se na ně musí!“ souhlasil Roger Monroes, „To jsem zvědav, co na to pan admirál!“
Pan admirál vyčkával. Zhruba asi deset minut. Potom se ozval jeho hlas, hluboký a zvučný:
|
Hovoří admirál Kimura, zástupce Jeho Veličenstva císaře Japonska a vrchní velitel armády na těchto ostrovech. Jsem ochoten jednat o situaci, jak mi navrhuješ, pane... |
Už to, že Enkru oslovil pane, znamenalo značný obrat v situaci. Enkra si toho byl dobře vědom.
„Jsem šťasten, že se setkáváme, i když prozatím jen na vlnách rádiového spojení,“ prohlásil zdvořile, „Bude mi potěšením, až ti budu moci přijít osobně složit svou poklonu...“
Admirál Kimura měl nejspíš o tom potěšení dost rozdílné mínění. Chvíli váhal, než odpověděl:
|
Bylo by mi velikou ctí spatřit tvoji jasnou tvář, pane; avšak situace, za které se setkáváme, nepřeje dokonale dobrým vztahům. Zdá se, že jsme doposud nepříteli a zůstaneme jimi, pokud se budeš chovat tak, jak tomu bylo doposud... |
|
Chovám se, jak je třeba! To vy jste nás napadli, zabíjeli jste naše lidi a posílali proti nám svoje lodi! My jsme se jen bránili a pokud jsme už byli nuceni zaútočit, snažíme se chránit lidské životy i materiální hodnoty, pokud to jde! |
|
Vy chráníte svoje životy! My chráníme svou vlast! |
pronesl admirál pateticky.
|
Nepřišli jsme ublížit vám ani vaší zemi! Jsme přátelé, dokonce jsme ochotni vám pomoci, pokud byste naši pomoc potřebovali... |
To bylo zas oblíbené stanovisko Enkry a on je znovu opakoval.
|
Pokud nám skutečně chcete prokázat nějakou službu, pak obraťte svoje lodi a vraťte se, odkud jste přišli! Nechceme tu cizince, ať nám chtějí uškodit nebo pomoci, protože každý, kdo sem přijde, je naším nepřítelem! Zejména Tvoje Výsost, o jejíchž záměrech jsme už dostatečně informováni! |
|
To bohužel není možné. Vrátit se domů je naším cílem, předtím je ale naší povinností provést průzkum ostrovů, jejich zakreslení a zajištění pozitivního vývoje všech obyvatel, jak domorodců, tak přistěhovalců. V žádném případě nechceme narušovat etnické zvláštnosti vašeho státu, ale těžko můžeme připustit zvyklosti hraničící s kriminálními delikty, což je jasné z hlediska lidskosti! O čemž si ještě detailně promluvíme tváří v tvář, až navštívím tvoje hlavní město... |
|
Ale já nechci žádnou vaši návštěvu! Odmítám s vámi o čemkoliv jednat! |
rozkřikl se Kimura.
|
„To je vedlejší, jestli si to přeješ nebo ne; už se toho stalo tolik, že naše vztahy mohou skončit buď řádnou mírovou smlouvou, nebo válkou a zničením tvé vlády!“ řekl Enkra pevně, „Já dávám přednost té první eventualitě, ale jsem připraven na cokoliv. A rozhodně tě varuji před neuváženými kroky...“ |
|
„Má flotila tě zničí!“ sípěl Kimura, „Okamžitě vysílám všechny své věrné proti tobě a zakrátko sám poznáš, co je být neuctivý k hlavě státu!“ |
|
„Tak dost!“ štěkl Enkra, „Už jsem toho řekl dost, a ty taky! Dávám ti zítřejší den a noc na rozmyšlenou, co si chceš vybrat: mír nebo válku! Jestli budeš nerozumný a budeš chtít pokračovat v boji, uvidíš příštího jitra před svým Kjótem moje lodi!“ |
|
A ty uvidíš svoji krev na mém meči! |
zaječel Kimura a zrušil spojení.
Enkra těžce dýchal a oči mu blýskaly zlostí.
„V pořádku!“ pochválil ho Roger, „Konečně jsi jednou promluvil jako muž a princ!“
„Mluvil jsi jako pitomec,“ řekl Mike, „Měl jsi mu zaručit nedotknutelnost jeho vlády a mohl jsi s ním jednat po dobrém...“
„Nedotknutelnost?“ Enkra vyskočil jako leopard, „Já mu ukážu nedotknutelnost! Vraždění a vyhlazování domorodců mám tolerovat? A neustálé napadání?“
Roger zbystřil pozornost: „Počkej, to není taková blbost! Jestli to Mike myslí tak, jak to myslím já...“
„Co zas myslíš?“ ptal se Enkra nejistě.
„Tak jako Roger jsem to jistě nemyslel!“ bránil se Mike, ačkoliv Roger svůj plán ještě neřekl.
„No, měl jsi mu slíbit, že se mu třeba podrobíme, jen když budeme moci spatřit jeho jasnou tvář!“ usmál se Roger, „A potom, až bychom byli u něho, by naši vytáhli lejzrovačky...“
„To jsem čekal!“ bručel Mike.
„Oba držte zobáky!“ zakřikl je Enkra, „Nesouhlasím ani s vyjednáváním a pozičními ústupky, ani s nějakou zbabělou fintou! Už toho bylo dost; teď chci jednat čestně a ukázat jim naši sílu, abychom s nimi mohli dojednat čestný mír!“
„Což je rána,“ řekl Roger, „No nic, snad jsem toho tolik neřekl!“
„Řekl jsi toho dost, Rogere, až moc!“ rozčílil se Enkra, „Teď i při jiných příležitostech! A říkám ti rovnou a naposledy, už toho mám akorát dost!“
Pročež všemocný Roger zůstal stát jako tele a koukat na svého pána s pusou otevřenou.
„Uděláme nejlíp, když vypadnem!“ řekl mu Mike.
„To uděláte!“ souhlasil Enkra, „A oba dva!“
Takže vypadli ven, a vypadali rozpačitě.
„Co ho kouslo, prosím tě? Tak pěkně jsme se bavili a najednou se vzteká!“ smál se Roger, „A pro nic za nic, už jsem mu toho řekl víc a horšího, a byl vždycky klidnej, a najednou...“
„Únava materiálu. Je toho na něj moc a neví si rady, tak se vzteká. Enkra má výbušnou povahu, naučil se sice ovládat, ale někdy to z něj taky musí ven. Je to v pořádku, bude zapotřebí, aby byl klidný a měl dobrou náladu. Zařídím, aby se vyvztekal dneska, takže zítra s ním bude pohoda...“
„To bych rád věděl, jak!“
„Taky nevím. Ale nějak musíme. Jinak bysme s ním nevydrželi a nepřítel taky ne. Potřebujem velitele v dobrý náladě...“
Mike šel za plukovníkem Hitošim; ten seděl v knihovně a četl si v několika knížkách najednou. Když vešel Mike, o kterém věděl, že patří k velitelům, vylekaně vyskočil a knížky upustil.
„Klid! Jen si klidně čti, já jenom přišel něco vybrat...“
Mike přejel rukou po hřbetech knih; většinu jich vybíral sám.
„Vy tu máte takových knížek!“ vydechl Hitoši, „Je tady vůbec někdo, kdo je všechny přečetl?“
„No... například já.“
Hitoši zčervenal a pocítil cosi jako úctu. „Směl bych se... ovšem s laskavým prominutím mé hlouposti... na něco otázat?“
„Samozřejmě. Bez prominutí, protože vůbec nejsi hloupý ani nevzdělaný, jen jsi neměl možnost projevit své sklony a nadání!“
„Tedy, směl bych se otázat na některé... příběhy, které by snad měly být v knihách obsaženy?“
„Jistě. O co jde?“
„Například... o dvou lidech, kteří letěli na planetu jménem... Mars. To je něco jako... zkrátka taková země. Ten spisovatel si představuje, že ve vesmíru jsou ostrovy, na nichž žijí lidé...“
„Má pravdu. Tohle je jeden z těch ostrovů.“
„Chm... tedy ano. A tam se potká s jednou ženou, velmi krásnou, zamiluje se do ní. Je to dcera vládce a ten ji odsoudí k smrti.“
„Alexej Tolstoj, »Aëlita« nebo-li »Země zůstala tam«,“ řekl Mike a sáhl jistou rukou do knihovny.
„Taková kniha opravdu existuje?“
„No ovšem – vždyť ti ji dávám!“
„Ach... no dobře. Potom... příběh jednoho samuraje. Osamělého bojovníka, kterého si najme místní kníže, aby našel zetě... muže své dcery, který se ztratil. Zjistí, že ho zabila druhá dcera, která je šílená. Ale ten samuraj to knížeti neřekne, má strach, že by mu ublížil...“
„Odehrává se to v Japonsku nebo v Americe?“
„Nevím. Já... našel jsem takovou knížku. V cizí řeči s divnými obrázky. Lidé tam chodí zvláštně oblečení, dělají divné věci...“
„Raymond Chandler, Hluboký spánek. Detektivka.“
Mike opět našel knížku a podal mu ji.
„Snad, nevím to jistě. A potom... příběh o muži, který se ujal malého děvčátka – dcery jedné gejši. Uprchl z galejí a stal se velitelem své vesnice... ale znám jenom začátek, konec chyběl!“
„Victor Hugo, Ubožáci. Mám tady knihu francouzsky i arminsky, a ještě navíc dvě verze filmu...“
„Ty všechny věci opravdu existují?“
„Copak je nevidíš?“
„A nejsou zakázané?“
„Vůbec ne. Proč by měly být?“
„Takové knihy u nás být nesmějí... Já je viděl jen proto, že jsem vysoký důstojník...“
„U nás patří k běžnému vzdělání. Každý člověk má doma knihovnu a které knihy nemá, ty si může vypůjčit ve veřejné knihovně.“
Hitoši zaváhal, ale pak řekl: „Jednou byl člověk, který uměl překládat knihy z cizího jazyka. Přeložil několik knih, které někde našel. Uvařili ho ve žhavém oleji. Spouštěli ho pomalu kousek po kousku do kotle... maso mu odpadávalo od kostí a on pomalu umíral...“
„Za to, že uměl překládat knihy?“
„Překládat knihy z cizích řečí je těžký zločin!“
„Já knihy píšu...“
„Nevím, jaký trest by ti dali za psaní knih. Je to zločin tak nepředstavitelný, že bys umíral mnoho dní ve strašných bolestech!“
Mike se zamračil; přistoupil ke knihovně a přejížděl dlaní po hřbetech knih.
„Šťastná země, kde psát knihy není zločin...“ řekl Hitoši, obdivně pozorujíc to bohatství.
„I já znám zemi, kde psát knihy je zločin,“ povzdychl Mike, „Je teď daleko, ale vzpomínám na ni stále. Je to nejkrásnější země na světě. A moje vlast...“
Plukovník Hitoši posmutněl. „Země, kde vládne princ Enkra?“
„To ne. Země, kde jsem se narodil a odkud jsem musel odejít. Princ Enkra mi poskytl nový domov.“
„To je dobře... jsem rád!“
„Já taky. Víš co, vem si ty knížky jdi si číst! Já musím... mám ještě nějakou práci.“
Mike šel k princi Enkrovi. Objevil ho ve velitelské kajutě, kde soustředěně studoval mapy; Denisovu i japonského generálního štábu. Zvedl hlavu.
„Přišel jsem se ti omluvit,“ řekl Mike, „Udělals dobře, že ses vůči nim zachoval tvrdě. Jejich vláda skutečně nemá právo na existenci...“
Enkra zrozpačitěl ještě víc než v té první chvíli. „Já jsem se totiž chtěl omluvit tobě! Potom jsem si uvědomil, jak jsem se choval ke Kimurovi i k vám a pochopil jsem, že jsem to hodně přestřelil...“
„Nijak zvlášť. Oni si vážně nezaslouží, abychom je nechávali u moci. Jejich stát nestojí za nic!“
Enkra se ptal na důvody a Mike mu vysvětlil, o čem mluvil s Hitošim. Enkra pokyvoval hlavou.
„Pořád je to stejné: jsou krutí a neuvědomují si, že by neměli být. Nechápou to, bude zapotřebí ještě hodně let, než pochopí!“
Jen Mike odešel, přišel k Enkrovi Roger. „Vrátil se Frenn Morris.“ hlásil trochu rozpačitě.
„Odkud? Kam jsme ho vlastně poslali?“
„Nevíš? Přece do trestanecké kolonie!“
„Nevím, že je vůbec nějaká trestanecká kolonie!“
„Sám jsi mu to přece nařídil, když jsi zaslechl zmínku, že tam odváželi zajatce! Odjel přece tím náklaďákem...“
Enkra koukal dost hloupě. Pak se vzpamatoval. „No, ať je to jak chce, udělal dobře. Co dál?“
„Vrátil se. Přivezl pár lidí... asi bude lepší, když ti to řekne on sám!“
Enkra šel s Rogerem a uvažoval, zda skutečně někomu říkal, aby jel mezi trestance. Usoudil, že to může být pravda; ve zmatku po pádu pevnosti po něm žádal kdekdo kdeco, i něco o trestancích se ozvalo, ale myslel, že se jedná o trestnici ve městě. Někoho tam poslal, snad skutečně Frenna. Celkem dobře, protože jestli je někdo klidný, uvážlivý, rozumný a nenechá se vyprovokovat k žádné neuváženosti, je to Frenn.
Frenn čekal na palubě, seděl na zábradlí a hrál si s černým baretem, zdobeným třemi hvězdičkami. Vypadal nějak nejistě.
„Co mi chceš říct?“ ptal se Enkra.
„No... byl jsem tam...“ řekl Frenn.
„No jo, dobře... kde to vůbec je?“
„Tak dvacet kiláků odtud, na pobřeží. Dost nehostinný místo, na větru, suchý, pár stromů, tam jsou trestanecký baráky. Hlídali to tam dozorci... když viděli japonský auto, vítali nás jako svý, než přišli na ten omyl; ale to už se nedalo nic dělat, už jsme to měli zabraný...“
„A v čem je teda problém?“
„Já... nějak mi ujely nervy. Nezvlád jsem to.“
„Co jsi provedl?“
„Nechal jsem všecky ty bachaře postřílet.“
„Cože, ty?“
„Přesně řečeno, nechal jsem si je narovnat do řady, popadl sapík a trrrr... už leželi.“
Enkra si přetřel rukou obličej. „Já už asi blbnu. Co se tam vlastně stalo?“
„Nic moc. Jenom... pojď se na ně podívat, Asthra je má zrovna v práci. Vzal jsem ty, co potřebovali naši pomoc hned. Ostatní tam hlídají kluci... potřeboval bych asi Sheillu. Nebo dokonce Asthru. Musí to dát do pořádku, jinak za nic neručím...“
Enkra už sbíhal po schodech, Frenn za ním. Čepici si už zase nasadil na hlavu. Náklaďák stál u mola a Asthra tam něco tropila se Živým Ohněm; Enkra seběhl do přístaviště a došel k nim.
Právě přinášeli muže. Kolik mu mohlo být, nebylo jasné, ale zbyla z něho jen kostra potažená kůží. Byl tak slabý, že ho museli nést; a na rukou a nohou měl železné okovy, od kterých někdo odřízl řetězy.
„Proč jsi mu to nesundal?“ ptal se Enkra.
Frenn v rozpacích položil ruku na tesák s čepelí z protonové oceli. „Nešlo to. Měl jsem strach, že je poraním. Kterým to šlo, těm jsme to rozřezali hned na těle...“
Okovy byly zarostlé do masa. Každý pohyb musel těm nešťastníkům působit strašlivou bolest. Ten muž byl běloch, měl modré oči, které upíral na své zachránce se směsicí strachu a naděje.
„Jsou pořádně zfetovaní,“ řekl Frenn, „Rozdali jsme jim všecky posilovací prášky a vitamínový koncentráty, co jsme měli. Asi v dost divnejch kombinacích, ale... jinak to nešlo.“
„Co jsou zač?“
„Většina z nich si už nepamatuje ani svý jméno. A když si ho pamatuje, nechce ho říct. Běloši nebo taky místní lidi, co se něčím provinili. Nechtějí to ani prozradit, bojí se, že by mohli být znovu trestaní. Je s nima dost těžká domluva...“
Vsunuli nešťastníka do Ohně. Chtěl se bránit, ale neměl k tomu sílu. Teprve když ho Oheň zbavil okovů a dal mu trochu energie, pokusil se něco říct, ale jen sténal a nesouvisle blekotal. Ani nedokázal vysvětlit, jakou mluví řečí.
„Přivezl jsem taky jednoho, je dost v pořádku! Když viděl mou baretku, poznal, že jsme běloši nebo něco takovýho. Přihlásil se sám, to je úspěch. A taky viděl, co jsem udělal s bachaři...“
„Mám pocit, že jsi udělal dobře.“
„Já si to myslím taky. Ale kulturní člověk nezabíjí na první nával vzteku!“
„Někdy jo. Já bych to udělal taky tak.“
Frenn kývl. Od automobilu přivedl jeden z jeho kluků muže tak okolo třicítky, který směšně mžoural očima a nebyl si jist, co se to děje. Enkra nevypadal zrovna moc evropsky a nosil uniformu podobnou japonské, aby měl větší autoritu u domorodců.
„Marty Shermann, US Navy!“ představil se, „Byl jsem strojníkem na lodi Eagle, jestli vám to něco řekne, pane!“
„Říká mi to dost. Jsem Enkra Weston.“
Marty Shermann opět zamrkal. Byl prostřední postavy, vlasy zřejmě světlé, ale ostříhané skoro dohola. Tvář souměrnou, nevyjadřující ani příliš, ani málo inteligence. Zkrátka obyčejný voják na svém místě.
„Já vím, pane,“ řekl teď nejistě, „My... zkrátka, sledovali jsme vaši expedici...“
„To je v pořádku. Momentálně mám vaši loď ve svojí flotile; jak jste se dostali do zajetí?“
„No, my jsme... Sakra, ale to jste potom dali těm šikmookejm prasatům na frak, že jo?“
„Dá se to tak říct.“
„To je bezva! Páni, šéfe, to je gól! A voni si byli tak jistý... dík, šéfe, to je moc dobrá zpráva!“
„Tak povídej, jak vás zajali!“
„Nemám šajnu. Já byl dole ve strojovně, dělal jsem si svou práci. Najednou křik, že kolem je nepřítel a že se bude bojovat. Já vystrčil palici z díry a bocman už na mě řve, že abych nečuměl po vejrech a staral se o svý mašinky. Tak jsem zalez a starám se o svý mašinky. Až do momentu, co přišli ty žluťáci. Moc fraků se mnou teda nenadělali. Koukli, co jsem a už mě šíbovali na jednu svou loď. Když jsem něco řek, kopanec do držky. Když jsem neudělal, co si přáli, kopanec do prdele. Tak mě dokopancovali až sem a vod tý chvíle jsem tady.“
„Co jsi dělal v táboře?“
„To, co všichni. Za svítání vstát, hrst rejže a celej den s motykou na poli. Za soumraku domů a zas hrst rejže. Teda toho hnusu, co voni považujou za rejži. A hnedka spát. Za všecko tresty podle sazebníku.“
„Za zběhnutí – kolik?“
„Pokus o útěk, jo? Přibití dřevěnejma kolíkama na zem před boudama. Za ruce a za nohy, jako přibili pohani Krista Pána na kříž. Jenže k zemi.“
„A co víc?“
„No nic. Některý tam leželi čtyři, pět dní. Než je slunce vysušilo a slítly se kavky. Některejm vyklovaly oči, ještě dokud byli živý. Chodil tam strážnej, ale ten se bavil, jak ho kavky voklovávaj. Nejdřív oči, ty voni moc rády...“
„Frenne, já už se ti nedivím!“ vzdychl Enkra.
„Jednou, to byla sranda,“ řekl Marty přesvědčivě, „To jednoho měli napíchlýho na kůlu. To je rychlejší. Udeřil dozorce, tak ho našpicovali a trčel nad chatrčema. Už asi moc nevnímal, ono to jde rychle a člověka nic nebolí, že prej. Jen ten první pocit, než mu to propíchne střeva až k žaludku. Povídají to, i když žádnej z těch, co si to už zkusili, nic nehlásil, že. A tak tam trčel a najednou přilít ten velkej vorel, takovej... no, ohromně velikej pták. Vypadá jako orel, co je na naší lodi vypodobněnej, náš americkej s bílou hlavou, jenže je tak pětkrát větší...“
„Opeřená stíhačka.“
„Jo, prima výstižný! Zkrátka, ten ptáček si přišel pro sváču. A jak tam chodil strážnej, nějak zapomněl, že ho má merčit a ten orel si řek: proč sváču, která neuteče, když je tu jeden oběd, co ještě běhá. Tak to vzal přímo zobákem dolů a nalít... ten strážnej ho chytil do radaru moc pozdě, udělal hop a skok, třetí ho měl zachránit, už by byl mezi pytlema s pískem. Jenomže ho orel chyt drápem v polovičce druhýho skoku. Smůla. Dost řval, když poprvé v životě letěl letadlem. A naposledy, teda, no! Tak dá se říct smůla, že jo...“
„Dost blbá smůla!“ souhlasil Enkra.
„Fakt, já bych se taky smíchy neudržel. Tehdá se tomu chechtal celej lágr. Možná i ten kluk na tužce...“
„Myslím, že ten se moc nechechtal.“
„Ale jo! Když člověk dostane záchvat smíchu, tak mu prej špice zaleze hloub a je dřív po něm. Občas kluci zkoušeli těm, co byli na kůlu, říkat fóry.“
„Poslouchej, jak ty jsi byl dlouho v tom lágru?“
„Těžko říct... vod tý chvíle, co nás chytli. Nevím, jak počítat dny...“
„Kolik jsi za tu dobu viděl poprav?“
„No... Čtyři nebo pět. Ale slyšel jsem povídat o ostatních. On jeden neví, kdy ho drapnou... tak se vo tom furt blbě žvaní...“
Enkra jenom kroutil hlavou. „Jdi se dát ošetřit. Poslechni, co chceš teď dělat?“
„No... vy jste říkal, šéfe, že máte naši starou loď, myslím jako Orla, že jo! Tak já nevím... že bych třebas šel zpátky na svůj džob, nešlo by to?“
„A šel bys?“
„Jasně! Teda jako... jaká je vejplata?“
„To nevím. U nás slouží dobrovolníci.“
„To je jako co?“
„Lidi, kteří jsou na mých lodích, jsou moji kamarádi. Jedou se mnou a nevědí, jakou dostanou mzdu. Až budeme zpátky doma, budeme rozdělovat podíly na kořisti. Taky podle toho, jaký bude zrovna kurs měny...“
„To je chytrý, šéfe! Poslechněte, kdybych se dal k tomu vašemu establišmentu, jakej by měl bejt můj podíl?“
Enkra se ohlédl na Frenna, který se začínal zubit.
„Podle zařazení. Já nevím přesně...“
Marty Shermann chvíli uvažoval, ale tak hbitě, že mu byla málem vidět v hlavě přeskakující kolečka.
„Hele, já to beru, ať je to jaký chce. Vy mě nejspíš nevošidíte a já se ani nenechám. Ostatně, než bejt u těch šikmovokejch bestií, tak to se radši nechám neverbovat kamkoliv...“
„No... abys nelitoval! Ale máme už všelijaký lidi, vezmem i tebe. Když říkáš, že jseš tak dobrej strojník...“
„Dobrej? Výbornej! Dokážu spravit všecko, co šlape na kolečka, od parního stroje až po švýcarský hodinky. Teda, nesměj to bejt digitálky, ale ty stejně nikdo nespravuje, zahodí a koupí jiný!“
Enkra pokýval hlavou. „Zařadit na Orla!“ řekl a šel se radši podívat, co dělá Asthra s nemocnými. Někteří už leželi stranou; Oheň jim dodal sílu, takže se dokázali posadit a sledovat, co se kolem děje.
„To jsem ještě neviděla!“ řekla Asthra přes rameno, „Jsou pěkně zřízený... pár dní a konec! V takovým stavu je prej každý ráno hnali na práce, je to pravda?“
„Bojím se, že jo.“
„Já navrhuju postřílet na místě!“
„To už je taky vyřízený.“
„Aspoň někdo že má rozum...“
Enkra se sklonil k jednomu z raněných. Byl to dle vzhledu běloch, tak se zeptal: „Jak se jmenuješ? Odkud jsi přišel?“
Raněný na něj hloupě poulil oči a neodpovídal. Něco zablekotal, ale rozumět mu nebylo.
„Tvoje jméno! Name! Nome! Familia?“
„Eééé... ééé...“ sténal muž.
„To nemá cenu,“ řekla Tanya, „Ptali jsme se všech. Nemluví...“
„Jak jsou tam asi dlouho?“
„Tři, čtyři roky. Dýl nevydržej.“
„Lidé, kteří přešli čáru a nemohli se vrátit,“ řekla Asthra, „Lidé ze ztracených lodí. Možná naší Arabelly, výletní lodi pro lepší lidi...“
Enkra obcházel raněné. Pak si na něco vzpomněl a šel se na to schválně zeptat Martyho: „Ženy byly v táboře taky?“
„Ne, šéfe. Jenom chlapi. Ale ženský odváděli jinam a používali je na děcka. Oni moc chtějí mít děcka s bílejma ženskejma, aby vypadali jako Japonci...“
„Víš to jistě?“
„Jo. Jeden kámoš měl s sebou ženu. Prej jeli na výletní jachtě. Ještě měli dvě děcka, čtyři roky a sedum. Chytla je bouřka, odnesla a oni nevěděli kam. Najednou bylo kolem nich cizí moře, tak pluli. Děcka začaly brečet, protože rodiče se pohádali; potom přišla konečně noc a on viděl ty hvězdy... dost se polekali. A když bylo ráno, objevila se loď. Křičel a volal, oni k němu dojeli a viděl, že jsou to vojáci, tak myslel, že je s ním dobře. Jenomže oni ho strčili do želez a jeho ženu taky. Děcka... prej je důstojník rozsekl mečem vejpůl. Po dýlce i s hlavičkou. A hodil do vody rybám. Ty kolem se tomu ještě smáli...“
„Kde je teď ten tvůj kamarád?“
Marty si rozpačitě zamnul nos. „No... to byl totiž zrovna von, co napíchli na tu tužku, jak jsem povídal vo tom orlovi...“
Enkra si zhluboka vzdychl. „Asthro, doraž to tady a dej je odnést na loď. Pak se seber a jeď s Frennem do tábora, ošetřit všecky ostatní. Necháš tam Sheillu a sama se vrátíš. Velitelem tábora bude... Sheilla! Zvládne to sama. Prozatím ho změníme na polní lazaret. Souhlasíš?“
„Jistě.“
„Já se jdu poradit o tom, co dál...“
Člověk, kterého hledal, byl Mike. Ten hledal taky Enkru, takže se docela shodli.
„Je to k blití, Miku! Zkrátka k blití! Jak můžou vůbec existovat lidi, co jsou tak krutý k druhýmu člověku? Copak v nich není ani troška obyčejnýho lidskýho citu?“
„Jak v kom,“ řekl Mike podle pravdy, „Třeba plukovník Hitoši je docela dobrej. Má rád svou ženu a děti, zajímá se o knížky, dokonce mě pozval k sobě domů...“
„Hitoši? Taky jeden z nich! Jenom pěkně věř svými Hitošimu, a on tě někde za rohem podřízne jako kuře!“
„Tak to ne. Jednak se nenechám, a jednak mu věřím. Působí na mě daleko kulturněji...“
„Ty lidi z tábora jsi viděl?“
„Viděl. A umím si to představit. Jenomže všechno udělali lidi a lidi to musejí napravit! Když je to nenaučil Kimura, naučíme je to my, ale naučíme! Proto potřebujeme lidi, jako je Hitoši!“
„No dobře! Jdi si s ním vypít čaj, nebo co tu pijou při hostinách! Ale v noci se moc po ulici netoulej, nebo ti píchnou mezi žebra šipku, víš?“
„Než bude noc, budu zpátky...“
Byl už večer; dnešní den byl neobvykle rušný. Když Mike došel do pevnosti, byl tam naprostý klid, japonští i arminští obyvatelé se k sobě chovali velice přátelsky, seděli spolu u ohně a zpívali nebo si povídali. Plukovník Mika uvítal a vedl do svého bytu; tam kromě jeho ženy a dětí objevil i drobounkou stařenku jako z pohádky s bílým drdůlkem a dobráckýma očima. Překvapeně zírala na cizího důstojníka.
„Dovolil jsem si pozvat sem svoji maminku,“ řekl plukovník, „Ještě nikdy nebyla tady v pevnosti; ani jsem ji sem nechtěl brát za dřívějšího stavu věcí...“
Nebylo divu; stará paní měla tvář jako starý pergamen a světlé, vybledlé oči plné smutku. Ale určitě nebyla Japonka a nevypadala, že pochází z tohoto světa.
„Ty nejsi Japonec, důstojníku!“ řekla, když usedli na rohož a Hitoši přinášel konvici na čaj. Jeho žena rozdělávala oheň v díře uprostřed podlahy, jako je tomu u starých japonských domů.
„Ne. Pocházím z cizí země, které se říká Evropa.“
„Z které?“ zvedla oči, jak se zdálo, ulekaně.
„Nic ti to neřekne. Morava.“
Řekla jenom „Áááá!“ a zase zmlkla.
Mike seděl se zkříženýma nohama a sledoval, jak Hitošiho žena připravuje čaj. Konečně se stařenka zeptala:
„Umíš zpívat, cizinče?“
„Moc ne.“
„A tuhle – umíš?“
„Volga Volga, mať radnaja, Volga ruskaja reka...“
zazpívala stařecky třaslavým hlasem rusky.
„Ano, tuhle umím.“ přiznal.
„Tak zazpívej!“ přála si.
Mike se podíval na Hitošiho. Spatřil v jeho očích napjaté očekávání, tak si odkašlal a spustil:
„Za ostrůvkem v řece Volze, v ranní páře nad vodou
objevil se znenadání Stěnka Razin s lodí svou.
Vpředu on a kněžna krásná na lehátku v polibcích
svatební jim píseň hráli – samá láska, žert a smích...“
„Ano!“ vzdychla stará paní, „To je ono! Zazpívej ještě, zpívej, jak je to dál!“
„V pozadí však od kozáků reptavý je slyšet hlas:
Chraň se žen a chraň se lásky, neb ta vábí, svádí nás!
Stěnka Razin dobře všim si hlasů těch a zdvihá pěst:
Bratři, vy však uvidíte, kdo kozákem byl a jest!“
Hitoši přestal pít čaj, odložil šálek. Doširoka otevřel oči a usmíval se.
„Volho, Volho, máti rodná, tak promlouval ku vlnám
dobře chraň ten poklad vzácný, kterého ti dneska dám...
Pak políbil kněžně ústa, na rukou ji vzhůru zdvih
a již tělo krásky bílé slétlo do vln vířivých.
Proč jste chásko zmlkla náhle, proč hledíte v modro vod?
Tílko hrej si, nechť ta píseň pohřební je doprovod...“
Stařence tekly z očí slzy. Mike už pochopil, že ona těm slovům rozumí velmi dobře; a taky Hitoši zřejmě jako dítě slýchal něco v řeči, kterou se zpívalo. Jenže to bylo dávno; a on je zcela jistě Japonec.
„Za ostrůvkem v řece Volze, v ranní páře nad vodou
mizí v dálce v zadumání Stěnka Razin s lodí svou...“
dozpíval Mike a pak počkal, až se vzpamatují.
„Ano, tak to bylo!“ vzdychla stařenka, „Tak jsem taky uměla zpívat – kolik je to let? Ty jsi skutečně člověk od nás... z našeho světa!“
„Ano, jsem.“ přiznal Mike.
„Ty jsi někdy viděl řeku Volhu?“
„Ano, viděl.“
„Narodila jsem se tam! Hrála jsem si jako dítě na jejím břehu; tam, co je město Carycin...“
„Už se tak nejmenuje. Přejmenovali ho po válce na Stalingrad... a nakonec Volgograd.“
„To je jedno! Když jsem byla malá, pluly tam veliké lodě dolů po Volze... do Astracháně a pak dál, do velikého moře...“
„Ano, já vím.“
„Já jsem moc chtěla vidět moře; jenomže tohle ne! Naše moře... já už ani nevím, kolik je to let!“
„Kolik let už žiješ?“
„Copak já vím? Tady nepoznáš, kolik uteklo dní, ani let! Je tady pořád stejně... nikdy tu není sníh! Viděl jsi někdy sníh?“
„Viděl. Poměrně nedávno.“
„Máš na co vzpomínat, cizinče. Už ho nikdy neuvidíš, protože tady není. A na noci, kdy svítil měsíc, vzpomínáš?“
„Vzpomínám.“
„Proč tu není žádný měsíc? I hvězdy jsou tu cizí! Pořád pro mne cizí...“
Mluvila nesouvisle, vzpomínala si na stará, dávno zapomenutá slova, kterým její syn rozuměl zpola nebo už vůbec ne. Ale ona si pořád ještě vzpomínala.
Mike se neptal na její osud. Věděl, jak to bylo: před dávnými lety plula přes moře. Jako dítě nebo jako dívka? Ztratila se a skončila tady, na ostrovech. Její rodiče zemřeli. Všichni zemřeli – ona žila. Potom přišli Japonci. Jeden z nich si ji vzal a stal se otcem syna, který se stal plukovníkem Hitošim. Banální příběh. Jenom ta stařenka vzpomíná na měsíc nad řekou Volhou...
Hitoši šátral v úkrytu pod podlahou a přinesl tři neuvěřitelně roztrhané knížky, které tam měl schovány. Starý výtisk Aelity od Tolstého, paperbackové vydání Chandlerova Hlubokého spánku v angličtině a kus Hugových Ubožáků. Francouzsky.
„Matka těm řečem rozumí! Četla mi z toho... byla vychovatelkou u dětí nějaké vznešené dámy. Aspoň mi to povídala...“
Stará žena seděla, dívala se pootevřenými dveřmi na hasnoucí nebe a něco si šeptala. Bylo to rusky; ale už tomu vůbec nebylo rozumět...
30.05.2021 11:48