Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra vydal přísné příkazy, aby se nikdo nepohyboval sám, ale zásadně s doprovodem, aby byl chráněn proti případným nepřátelům. Bylo to opatření rozumné a taky každý poslechl. Ovšem až na plukovníka Chrise Everetta.

Chris chodil samozřejmě sám a nikomu se nesvěřoval kam. Tím spíš v tak veselém městě jako Honolulu; toulal se po ulicích a dával při tom přednost barům, které už na první pohled vypadaly podezřele. V jednom z barů zaujal jeho pozornost jakýsi chlapík šibeniční tváře, který si ho pozorně prohlížel. Po chvíli dokonce přistoupil a poručil dvakrát whisky, pro sebe i pro Chrise.

„Napijete se se mnou, plukovníku?“ zeptal se s divným úsměvem, „Myslím, že jste plukovník Chris Everett, ne?“

„Jsem Everett.“ řekl Chris bez vzrušení.

„To jsem rád! Hledal jsem vás, plukovníku.“

„Hm. Proč to?“

„Mám pro vás obchod.“

„Vy, to je kdo?“

„Jistá organizace, kterou zastupuji.“

„Myslím, že jsem pochopil. Můžu vědět, s kým mám tu čest?“

Pochybně vypadající muž se opatrně rozhlédl. Pak prohlásil tónem velice podezřelým: „Tady ne! Popovídáme si o tom někde, kde na nás nebude tak moc vidět. Tady je moc zvědavých očí a jistě by vám to taky nevyhovovalo!“

„Zatím nemám žádný důvod, abych s vámi o něčem jednal!“

„Obchod, který nabízím, není důvod?“

„Ještě o něm nic nevím.“

„Stačí, když řeknu, že nabízím sto dolarů na osobu a den?“

„Nestačí. Není to zlá cena, ale v téhle chvíli mám lepší kšeft.“

„Dobře. Stopadesát dolarů!“

„Ale já vážně nemám čas!“

„Co se dá dělat. Dvě stě dolarů!“

„Na osobu a den?“

„Ano, samozřejmě. Dvě stě na osobu a den.“

Chris zvážněl. „To je dobrá nabídka. Taková, že skutečně stojí za to o ní uvažovat. No dobrá, půjdeme si o tom popovídat...“

Vyšli z baru. Město Honolulu, ačkoliv leží na Havaji, nazývané perlou moří, nevypadá vůbec jako domorodá vesnice z časů kapitána Cooka; naopak je to velice americké a nesmírně rušné město, kde sviští taxíky, zní veselá hudba a po ulicích se toulají spousty divných existencí. A má i zapadlé uličky, kde se nacházejí podezřelé lokály; tam vedl ten chlapík Chrise Everetta a při tom se podezíravě ohlížel, zda je někdo nesleduje.

Chris se výborně bavil. Málokdy se bavil tak dobře; usmíval se a vypadal bezstarostně. Přišli do zapadáku, ve kterém se klidně mohl točit film z prostředí banditů; kdyby režisér hledal potřebný kompars, mohl si vybrat z povalečů, kteří tam popíjeli u baru. Chrise a toho chlapa si nikdo nevšímal, asi vypadali stylově.

„Půjdem do kanceláře!“ navrhl ničema.

„Nejdřív se napijem,“ řekl Chris, „A ty bys mi mohl říct, o co vlastně jde v tom tvým kšeftu!“

„No... o takovou akci. Potřebujem domluvit jedný vládě...“

„Kde?“

„V jedný zemi v Jižní Americe.“

„Fuj! Nemám rád Jižní Ameriku.“

„To je škoda! Ale já to potřebuju, ta vláda neposlouchá a já musím... a platím docela dobře! Nemůžeš se přemoct?“

„Která je to země?“ Chris se i se skleničkou obrátil zády k baru a prohlížel si lokál i muže, co tam seděli. Mnozí se po nich dívali, ale teď sklopili oči ke svému pití.

„Tím chceš říct, že bys měl čas?“

„Momentálně bohužel ne. Ale mohl bych dohodit kšeft kamarádům, kteří třeba čas mají...“

„Ale nám jde speciálně o tvý lidi! Ty jseš nejlepší, koho známe!“

„Už dávno ne, kamaráde. To jsou vzpomínky na dávný léta...“

„A to, co máš, se nedá odložit?“

„Ani bych to odložit nechtěl.“

„Je to tak dobrej kšeft?“

„Docela jo.“

„Ve který části světa? Doufám, že ne tady v Tichomoří!“

„A kdyby?“

„To by mě zajímalo, jakej kšeft přitahuje svobodný bojovníky!“

Chris neřekl nic. Jenom se usmíval.

„Vážně by mě to moc zajímalo...“

„To věřím, že by tě to zajímalo.“

Ničema se ohlédl po těch mužích. Už nepili, sledovali diskusi a k něčemu se chystali. „Tak co?“ zeptal se.

„Pro koho děláš?“ zeptal se Chris.

„Tady se ptám já!“ vypjal se ničema v celé výšce.

Chris se naopak zamračil: „Radši se nevyptávej!“

Teď už pochopili všichni, že nemá cenu jednat s ním po dobrém. Ti muži vstali, postavili se kolem něho a ničema řekl:

„Máš smůlu, chlapče! Asi jsi nepochopil, že my tady máme právo se ptát na cokoliv! Ty nám budeš buď odpovídat, nebo si to s tebou srovnáme! A to se ti asi nebude líbit...“

Chris se rozhlížel. Bylo jich hodně a byli ozbrojení, zatím jen noži a klacky, ale možná měli taky střelné zbraně po kapsách.

„Nojo,“ řekl tedy, „Tak to jsem neodhadl. Co se dá dělat...“

„Takže půjdem nahoru!“ řekl ničema, „Nezkoušej na mě žádnou blbinu, já moc dobře vím, co dokážeš! A hlídáme tě, nezapomeň!“

„Já vidím dobře.“ řekl Chris.

Nahoře se nacházelo pár malých pokojů; dřív to byl asi bordel. Ten chlap a dva další zavedli Chrise do jednoho z nich, asi toho nejlepšího, ale i tak hluboce pod úrovní. Ti dva se postavili za něho, ničema si sedl důležitě ke stolu a pustil magnetofon.

„Tak mluv! Všechno o cílech a záměrech vaší výpravy!“

„Jednoduché. Pátráme po pokladech, ukrytých piráty na ostrovech.“

„Jakých pokladech?“

„Nevím přesně. Princ má mapu, na které je vyznačen úkryt pokladu. Velmi cenného...“

Ničema chvíli koukal, jako kdyby tomu věřil. Pak se rozvzteklil a bouchl do stolu: „Na to taháte lejzrový zbraně a další přepychovou techniku? Nemysli si, že jsem takovej blbec, chlapečku, nebo tě to bude mrzet!“

„Nevím, co víc bych ti mohl říct!“

„Pravdu!“ zařval darebák, „Čistou pravdu! Jestli se ještě pokusíš lhát, nedostaneš se odtud; a to, co tě čeká před smrtí, nezávidím ani nejhoršímu nepříteli...“

Chrisovi se to líbilo čím dál míň. „Tak dost! Nezdá se, že bys to byl zrovna ty, kdo pořádá to představení ve vlastní režii! Máš nějakýho šéfa, pro kterýho děláš, a já chci vědět, kdo to je. Vem laskavě na vědomí, že budu mluvit s tvým šéfem a tomu možná na něco odpovím. Ale s kdejakým poskokem se bavit nebudu!“

„Budeš se bavit s tím, kdo se bude bavit s tebou, rozumíš?“ zasípěl mizera, „Nebo tě donutíme k řečí – my to dobře umíme!“

„No dobře, já taky nemám moc času. Santiago!“

To poslední slovo vykřikl. Současně vyskočil, jednoho ze strážných kopl do břicha a druhého udeřil hranou dlaně do krku. První sice klesl, ale zkoušel vstát; Chris ho kopl do hlavy a jak zvrátil hlavu dozadu, udeřil ho sevřenými prsty do ohryzku. Je to smrtelná rána, taky ho na místě zabila. Ničema zkusil sáhnout do stolu pro revolver, ale Chris mu přirazil ruku do šuplíku.

Dveře se rozlétly. Dovnitř vpadl nejdřív velký kosmatý pes neurčité rasy, potom Sheltie Rabowski s pistolí a nakonec Cvrček, který vedl hostinského s jednou rukou zkroucenou do nemožnosti a druhou zlomenou.

„Tady je to dobrý!“ řekl jim Chris, „Prohledejte barák, jestli tu není jeho šéf! Nic jsem z něj nedostal, vezmu si ho s sebou!“

Přehodil si ničemu přes rameno. Mezitím se probudil strážce, který byl ještě naživu, a pokusil se sáhnout pro pistoli. Čokl Barth skočil a jeho tesáky jednou hluše třaskly.

„Dělejte, chlapi!“ řekl Chris, „Musí tady po nás zůstat čisto, a měli bysme sebou hodit, než sem někdo vlítne...“

„Uklidit?“ zeptal se Cvrček a naznačil zapalování Ronsonem.

„Radši ne! Žádný přivolávání místních poldů, radši po dobrým!“

Scházel dolů po schodech a chlapa si nesl na rameně jako pytel otrub. Dole stál uprostřed lokálu Falko, v ruce držel svůj bič a okolo něho se válelo pár chlapů v krvi. Když viděli svého šéfa v zajetí, dva se pokusili pohnout; Falko dvakrát švihl, jednomu prosekl špičkou biče krk a druhému vyrazil jedno oko.

„Říkal jsem nehejbat! Nebudu to nikomu povídat dvakrát!“

V tu chvíli zaslechl ničema, že ozdobný knoflík na Chrisově košili něco zachrochtal. Chris odpověděl: „Nojo, dyť už jdem!“

A darebák pochopil, že od první chvíle někdo slyšel všecko, co si s Chrisem povídali a že tedy od počátku nebyl lovcem, nýbrž kořistí. A zaštkal. Pochopil, že jeho život má jen takovou cenu, co ví a žít bude do té doby, než se to dozvědí oni. Milost čekat nemohl; sám by ji taky nedal.

Venku ho Chris postavil na nohy, ale držel okolo ramen. Přidali se dva další, smáli se, zpívali a vedli svého poněkud podnapilého kamaráda někam, kde jim ještě nalejí. Kdyby se jim pokusil utéci, nikdo mu neuvěří, že ho chtějí zabít. V tuhle noc všichni pijí, baví se, tančí a smějí se. Jenom jeden zemře.

Přicházeli další; s nimi blonďatá holka s pronikavýma modrýma očima, která zřejmě požívala mezi ostatními značné úcty. Prozkoumala ho a usmívala se při tom.

„Nic neřeknu!“ zasípěl ničema.

„Budeš muset.“ řekla mírně.

Chrisovi bylo lehké mlčet. Věděl, že kamarádi ho slyší a budou tady v pravý čas. On neměl žádnou šanci, jeho kamarádi už nebyli. Nebo neměli sebemenší chuť následovat ty, co už nežijí.

Dívka mu položila ruce na spánky. Pocítil cosi jako slabý úder proudu a ztratil vlastní vůli. Od té chvíle odpovídal jako stroj.

„Jak se jmenuješ?“

„Chalkovič. Norbert Ivanovič.“

„Ty nejsi Američan?“

„Narodil jsem se v Chicagu. Jsem.“

„Tvůj otec se přistěhoval? Odkud?“

„Měli jsme statek na Ukrajině. Otec byl baron a důstojník carské osobní gardy...“

„Co dělal v Americe?“

„Vrátného v nočním podniku.“

„Co děláš ty?“

„Obchoduji s drogami a kradenými věcmi.“

„Kdo tě najal na tuhle akci?“

„Georg Wallace.“

„Kdo je to?“

„Američan. Zřejmě obchodník.“

„Kde se s ním máš sejít?“

„Seznámil mě s ním Slim, barman v Orionu. Ten mu oznámí, až s ním bude mluvit...“

„Co jsi měl udělat?“

„Zatknout a vyslechnout plukovníka Everetta.“

„Proč právě jeho?“

„Pan Wallace ho zná.“

„Jak dlouho znáš ty toho Wallace?“

„Od včerejška.“

„A barmana Slima?“

„Dlouho. Co jsem tady.“

„Co jsi měl udělat potom?“

„Až vyslechnu Everetta, mám dostat tři tisíce dolarů.“

„Proč ho nevyslechne rovnou Wallace?“

„Nevím.“

„Pro koho pracuje ten Wallace?“

„Nevím.“

Pak už byla diskuse velmi jednostranná: na každou složitější otázku odpovídal zajatec, že neví. Nebyl neochotný vypovídat, skutečně nevěděl nic víc. Nebyl to žádný velký myslitel a práce, kterou mu svěřili, odpovídala jeho přirozené inteligenci.

„Co uděláme?“ ptal se Chris Everett.

„Zmáčknem toho Slima!“ navrhl Falko.

„Přímo v jeho baru, že jo? A za chvilku na nás vlítnou poldíci! Nemůžem pořádat žádný manévry, to by nás šéf přetrhl...“

„Nechte mě něco zkusit!“ řekla Sheilla, „Naprogramuju ho...“

„Zkus to...“ povolil Chris.

Sheilla si odvedla Chalkoviče na lavičku, sedla si k němu a začala se lísat. Objímala ho, mazlila se, jeho ruku si položila za blůzku a druhou do klína. Rafinovaně ho dráždila a on se jí podvoloval s patrnou chutí. „Teď pro mě musíš něco udělat, miláčku!“ šeptala mu, „Musíš pro mě zavolat Wallace. Půjdeš do Orionu a řekneš barmanovi Slimovi, že s Wallacem musíš mluvit. Já budu pořád s tebou, neboj se... budu ti říkat, co máš dělat!“

Chlapci sledovali její činnost mlčky a se zájmem. Chalkovič neměl žádnou vlastní vůli, nejdřív se potácel jako opilý, ale pak se uklidnil a dal se od Sheilly dovést do Orionu. Armini udělali kolem baru dokonalé obklíčení.

Barman Slim se stále usmíval. Usmíval se, když míchal nápoje, když radil pánům, která dívka je nejochotnější i kde se dají výhodně proměnit peníze. Usmíval se na Chalkoviče i jeho dívku. A usmíval se, i když někam telefonoval.

Wallace přijel v mercedesu a v bílém obleku; vypadal dobře a o peníze neměl nouzi. Vešel do baru a ptal se Slima, kde je Chalkovič. Potom ho uviděl, a s ním i Sheillu.

Reagoval hrozně rychle, rychleji, než někdo mohl zasáhnout. Prvním výstřelem zasáhl smějícího se barmana Slima do hlavy. Druhým Chalkoviče, taky do hlavy. Sheilla neměla revolver; hodila nožem a zasáhla ho do stehna. Kulka, kterou jí určil, ji minula, uskočila včas. Wallace vyběhl ven, ale chápal, že zraněný se moc daleko nedostane; a u jeho auta už byli oni. Reagoval opět rychle: střelil se rovnou do úst.

Když k němu doběhli, byl už mrtev.

„No... to se nám povedlo!“ řekl Cvrček.

„Šéf nás přetrhne.“ soudil Sheltie.

„Zřejmě poznal Sheillu,“ mračil se Chris, „Zná ho někdo? On nás zřejmě znal všechny...“

„Což je pochopitelný, když šel do akce.“

Přiběhla Sheilla a oznámila, že ani barman, ani Chalkovič nejeví známky života.

„Mizíme!“ řekl Chris, „Zvrtali jsme to! Policajti...“

Zmizeli a než přišla policie, byli pryč. Enkra je neuvítal moc nadšeně, ani to nemohli čekat.

„Akce se nepodařila,“ řekl mu Chris, „Počítal jsem, že zkusí naťuknout Cvrčka, Sheltieho nebo někoho z mladých. Já jsem měl být v akci – zřejmě rozhodli jinak...“

„Zřejmě jsi předpokládal špatně!“ řekl Enkra, „Teď víme, že po nás jdou, ale nevíme nic o tom, kdo a proč. A byla to poslední možnost to zjistit, další vhodné místo už nebude. Musíme to nechat osudu...“

„Myslím, že to není taková škoda,“ soudil Roger, „Nejspíš Američané, zřejmě náš tradiční soupeř CIA. Zmizíme jim z dosahu a můžou si dělat, co je napadne. Nebudeme nikde na tomto světě!“

„A co když vědí víc, než tušíme?“

„Co například?“

„Nejsou hloupí. Můžou vědět, kam jdeme!“

„Myslíš, že zkusí jít za námi?“

„Možná.“

„A co? Chceš kvůli tomu odvolat akci?“

„Ne, to ne. Máme šanci, že se tam nedostanou, že nevědí, kudy a jak. Musíme to udělat!“

„V tom případě je nechme, ať si dělají, co dokážou. Máme svoje starosti. Jen nesmíme nechávat naše bez dozoru. Nikdy a nikde!“

„Souhlasím. Ostatně, zítra odplujeme...“

Rozešli se; Sheilla zamířila do kabiny, kde Mike Cross a pár dalších bádalo nad hvězdnou mapou a Ťapka počítala koordináty. Posadili se a poslouchali, co jim vyprávěla.

„No dobře, a co se ti nelíbí?“ zeptal se Jackie Therlowe. Během poslední doby se hodně zajímal o astronomická pozorování.

„Nejsem si jistá, že to byla CIA.“

„Proč?“

„Nevím. Připadalo mi to moc amatérské.“

„Máš nějaký důvod, nebo jen pocity?“

„Jenom pocit. Ale nechápu, proč by jednali tak nesmyslně. Celé je to jaksi uhozené, tam v Djakartě i tady. Nelíbí se mi to.“

„Dobře. Zdá se, že víš, co říkáš. A co s tím chceš dělat?“

„Nic. Jenom se mi to nelíbí.“

Chvíli všichni mlčeli. Pak řekla Sheilla:

„Miku, proč nemáme s sebou delfíny?“

„Myslíš jako průvodce? Nejde to...“

„Já vím, že existují dokonalejší systémy vyhledávání cizích lodí v prostoru, ale za starých časů snad delfíni sloužili spolehlivě! Já bych je rozhodně s sebou chtěla!“

„Já vím. Ale Denis zakazuje delfíny. Měl je s sebou a všichni mu do dvou měsíců zahynuli v křečích. Ve vodě je tam něco, co je zabíjí, ale lidem ani jiným suchozemcům neublíží. Dokonce někteří odvážnější delfíni chtěli jet s sebou, ale já jim to zakázal.“

„Škoda, že to nejde! Byla bych o poznání klidnější...“

Mike ji objal a pohladil po vlasech.

„Taky si děláš starosti? Já také. Myslím na to pořád a nevím, co počít. Někdy si dokonce myslím, jestli doopravdy není chyba provokovat osud a chodit tam. Ale nesmíme se bát...“

„Já se nebojím.“

Vyšla ven. Měli ještě hodně práce s hvězdami, teď jejich polohu zaznamenávali několikrát za noc. Bylo to zřejmě třeba.

Když vyšla na palubu, chvíli tam stála a pozorovala moře. Město zářilo tisíci světly, lidé se smáli a bavili. Nikdo ještě neví, že dnes zemřeli lidé, a proč se to stalo. Ale možná nezemřeli všichni, někdo zůstal a ten teď už ví a dělá svá opatření. Kdoví, jaká budou.

Přešla palubu. Povšimla si tmavého stínu, který seděl na zábradlí a taky se díval na město. Když přistoupila blíž, obrátil se k ní a oči mu zazářily ve tmě. Byl to Enkra.

„Taky nemůžeš spát?“ zeptala se.

„Přemýšlím. Ti lidé nebyli sami.“

„Já to vím, Enkro. Všichni to víme. Jsme na ně připraveni...“

Enkra jenom pokýval hlavou.

„Tak to je dobře.“ řekl.

Errata:

30.05.2021 11:48