Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V polovině června prošel Enkra posledním povinným vzdělávacím cyklem a vzápětí složil závěrečné zkoušky s prospěchem vynikajícím. Dostal vysvědčení s jedničkami odshora až dolů, dokonce i z chování. (V poslední době se stalo tradicí, že klukům ze smeček dávali z chování dvojku kvůli jejich rváčským manýrám. Bylo věcí cti každého kluka tuhle dvojku mít, ale u prince si to přece jen netroufli.)

Okamžitě po skončení školy předložil universitě absolventskou práci na téma Psychologické aspekty léčby a rekonvalescence velkých kočkovitých šelem. Jak jeho oponenti, tak vědecká veřejnost ocenila velmi zajímavé závěry práce a její celkový rozhled; opatrně připomenuli, že pro kandidátův nízký věk (necelých osmnáct) je zřejmě nedostatečně precizně vypracována. Host university profesor Hasseltime se vyjádřil, že pan kandidát má sice obrovské znalosti a dobře se seznámil s problémy nemocí kočkovitých šelem, ale práci ušil horkou jehlou a prospělo by mu, aby ještě pár let srovnával a hodnotil, než si troufne vědecky publikovat. Jenže týž profesor Hasseltime prohlásil také, že by Enkra doktorský titul na universitě získal, i kdyby místo té práce namaloval na papíry jenom necudné obrázky. Buď jak buď, Enkra promoval a stal se doktorem veterinární medicíny. Fakulta mu doporučila věnovat se spíš práci koordinátora než specialisty; ostatně nikdo nemyslel, že by si otevřel lékařskou praxi a začal léčit nemocné tygry.

Stejně tak všichni Enkrovi kamarádi ukončili svá studia, vědecké práce, vojenskou službu, rozdělanou práci a podobně, a chystali se vyjet na veselou zábavní cestu po Tichomoří. Noviny o tom psaly, uveřejňovaly jména a životopisy účastníků cesty (až na výjimky) a bavily čtenáře, jak se dalo.

Loď stála na molu v Indiopolisu a neustále do ní nosili další a další zásoby, jako kdyby se chystali na dlouhé roky plavby. Stěhovali se tam i jednotliví mořeplavci; kabiny byly dávno plně obsazeny, visutá lůžka natažena i v chodbách a na palubách byly postaveny stany pro ty nejméně náročné účastníky. Kolik jich dohromady bude, o tom už dávno všichni ztratili přehled. Byl odhad, že loď poveze možná dvojnásobek kapacity cestujících.

Enkra se sbalil zázračně rychle. Důležité věci už poslal předtím, teď měl všechen svůj majetek v jednom vaku a pouzdru na zbraně. Bylo mu vidět na očích, jak se hrozně těší.

Mary Westonová plakala a hořekovala, že ho už víckrát neuvidí. Enkra jí neřekl, kam doopravdy má namířeno, ale mateřským instinktem nejspíš pochopila pravdu a nedala se nijak utěšit. Robert Weston už dávno ztratil důvěru, že by měl na jednání svého potomka jakýkoliv vliv; nikdy mu neodpustil, že se stal princem, a když se napil, občas se rouhal velezrádnými výroky, které všichni velkoryse přehlíželi. Řekl Enkrovi svoje, ale ten to samozřejmě pustil z hlavy, aniž projevil sebemenší zájem. Zato matky mu bylo líto, utěšoval ji jak mohl, ale vzdát se cesty nechtěl. A Mary byla nakonec nucena pochopit, že její chlapec je už dospělý a má svoje zájmy, které ona musí respektovat. Od té chvíle plakala už jenom tajně.

Sir Lera se rozloučil s Enkrou na slavnostní audienci za přítomnosti dvora a hostí. Oficiálně byla celá cesta odměnou za dobré výsledky ve škole a studijním pobytem za účelem získání širšího rozhledu. Enkra zdvořile poděkoval a slíbil, že bude i nadále pracovat k rozkvětu vlasti. Ty projevy vyšly v tisku v nezkráceném znění.

Když se potom sešli k večeru v soukromých komnatách sira Lery, mluvil trochu jinak. Přítomen byl i Mike Cross, který se oficiální slavnosti nezúčastnil, nemaje žádné státní funkce.

„Celý život toužím vypravit se tam, kam teď jdete vy!“ řekl sir Lera, „Už od chvíle, kdy se vrátil Denis Baarfelt. Říkal, že je to svět plný nebezpečí a zvláštních věcí; varoval mne, abych tam nechodil. Od té chvíle po tom toužím a jestli se vám podaří najít spolehlivou cestu, chtěl bych, až odejdu do výslužby, aspoň zkusit, co tam je...“

„Nemůžeme ti bohužel nic slíbit. My sami nevíme, co nás tam čeká!“ řekl Mike.

„Já vím. Vím všechno, co můžete vědět. Právě to mne láká. Nikdy jsem nedostal příležitost jít do neznáma. Vždy jsem chodil jen po cestách příliš dobře vyšlapaných...“

„Jsi Vládce.“

„Vím. Ale nepřineslo mi to štěstí. Přestože jsem se leckam do světa podíval, v rámci státních návštěv. Jenže to chodíš tam, kam tě vede tvůj hostitel a musíš při tom myslet na tisíc dalších věcí, aby tě někdo neoblafnul při jednání... Ty už to určitě taky víš, Enkro...“

„Vím,“ pokrčil rameny chlapec, „Nelíbilo by se mi jezdit po státních návštěvách. A ještě míň je doprovázet...“

„Budeš si muset zvyknout. Konečně, všichni si zvykli. Tohle je asi poslední cesta organizovaná tak, jak chceš. Až se vrátíš...“ Vládce se zarazil, pak pokračoval: „Já věřím, že se vrátíš. A ujmeš se vlády.“

„Vrátím se, pane.“

„To samé slíbil Denis Baarfelt. Vrátil se, ale později, než čekal. Kdy se vrátíš ty?“

Enkra se v rozpacích ohlédl na Mika. A řekl: „Nevím přesně. Až prozkoumám celou tu zemi a zjistím všechno, co chci vědět.“

„Jestli chceš poznat celou zemi, potom se nevrátíš nikdy.“

Enkra sklopil oči. Vládci si netroufal říct to, co povídal každému jinému.

„Za starých časů vyjížděli mladí muži do světa, aby tam hledali dobrodružství.“ řekl Mike.

Sir Lera se po něm ohlédl.

„A zabíjeli draky a ochraňovali princezny, ne? A ty máš být kouzelník Merlin, který chrání svého krále a učí ho vládnout?“

„Snad jsem tolik neřekl...“

„Neřekl, ale stačilo, cos napovídal Enkrovi! Zlákal jsi ho na tu cestu a teď chceš ohrozit samy základy říše tím, že ho tam někde přesvědčíš, aby se do něčeho zapletl. Dobře tě znám. A svého syna taky!“

Enkra začal něco vysvětlovat, sliboval, že se do ničeho plést nebude a tak dál. Mike radši mlčel a čekal, až to nějak ukončí.

„Já vím,“ řekl sir Lera, „Právě jsem řekl, že tě znám. Oba dva vás znám, až moc dobře. Na tebe, Enkro, nespoléhám vůbec. Na Mika trochu, i když se často přesvědčuju, že je to chyba. Ale doufám, že to aspoň dobře dopadne.“

„Já taky doufám!“ řekl Mike.

„Především tobě říkám... k čertu, co vůbec ti mám říct? Když řeknu, abys mi nechodil na oči, jestli se jim něco stane, tak tím riskuju, že se už opravdu víckrát neobjevíš!“

„Neboj se. Jestli se jim něco stane a já to přežiju, určitě přijdu. I kdyby to mělo být jen proto, abych tady přijal trest.“

„I tomu věřím. Jsi takový, že bys skutečně přišel. Ale stejně chci věřit, že se nic takového nestane. Že se vrátíte ve zdraví.“

„Já taky doufám. Ale Denis odejel se dvěma loděmi, vrátil se s jednou a troskami posádky. Kdo ví, co ho tam potkalo!“

„Jsem rád, že jsi na to připraven. Doufám, že líp než Denis.“

„Máme lejzrové pušky a děla, elektrické dělo, klasické vybavení a... víš, co je silové pole? V poslední době vymysleli inženýři z university a Asthřiných laboratoří takový přístroj; vytváří pole okolo objektu, který se mu určí. Zatím do velikosti pěti set metrů v průměru, ale to na naši loď docela stačí. Přes tu bariéru neprojede nic hmotného!“

„Ani lejzrové paprsky?“

„Zkoušeli jsme to. Neprojdou. Nic, co znají lidé, nás nemůže zasáhnout. Ale... pokud chceme střílet, musíme to pole zrušit. Zatím je to ve stádiu pokusů, my máme první spolehlivý prototyp. Namontovali ho před šesti dny.“

Sir Lera chvíli uvažoval. „Silové pole...“ opakoval rozvážně, „Ve stádiu pokusů... no, snad to má nějakou cenu. Já ti věřím, Miku, žes udělal všechno, co se dalo. O to víc ti věřím, že jsi už jednou udělal chybu a vyvázl z ní šťastně. Podruhé už si každý dává větší pozor...“

„Dělám, co můžu.“

„Já vím... dobře. Budu věřit a čekat. Nelíbí se mi to, ale vím, že musím čekat.“ sir Lera se nuceně zasmál, „A ještě něco. Chtěl bych, abys v případě, že se setkáte s lidmi, vystupoval jako představitel našeho státu. Jsi komthur a máš povinnost starat se o státní zájmy!“

„Už nejsem komthur.“

„A!“ Vládce mávl rukou, „Nemluv hlouposti! To o tvém odvolání jsem nikdy nemyslel vážně a ten tvůj kříž mám pořád ještě ve stole. Chápeš, že to bylo nutné, kvůli politické situaci. Ale teď už je snad všechno v pořádku!“

„Přesto netoužím mít státní funkci!“

„Je úplně lhostejné, po čem toužíš a po čem ne. Jednou tu funkci máš a to stačí. A musíš svou zemi reprezentovat, protože nikdo lepší tam nebude.“

„Teď jsem pochopil!“ uklonil se Mike, „Já to beru, když se mi to správně zdůvodní. Ale nevezmu si ten kříž; mám svůj a myslím, že tam ti lidé těžko budou vědět, co který znamená.“

„To už je tvoje věc. Nechám ho u sebe až do tvého návratu.“

Všichni tři zmlkli. Rusové mají takový zvyk, před odchodem chvíli posedět. Oni taky seděli, dívali se jeden na druhého a uvažovali, jestli a kdy se setkají. Nakonec nevydržel Enkra:

„Já ti děkuju!“ řekl zjihle, „Moc děkuju. Za všechno, co jsi pro mě udělal... i za tuhletu cestu. Za všechno, víš?“

Sir Lera jej pohladil po vlasech. „Já ti taky děkuju! Ty dobře víš, že tě mám rád. Sešli jsme se sice za divných okolností, někdy jsme si třeba i nerozuměli, ale... vybral jsem si dobrého syna. Jsem rád, že jsi takový, jaký jsi. I s tou nezkrotností a nerozvážlivostí. Chtěl bych, abys byl takový, i až se vrátíš. Aby tě to nezlomilo...“

Enkra chtěl něco říct, ale Lera ho zarazil.

„Ne, už nic neslibuj! Slib je lehké vyslovit, ale někdy těžší splnit. Pamatuj na to, co jsem ti řekl. O co jsem tě prosil.“

A tak Enkra řekl jenom: „Ano.“

„Tak jděte,“ řekl sir Lera, „Hodně štěstí...“

Přístav v Indiopolisu byl celý vyzdoben vlajkami, květinami, fábory. Kdo něco znamenal, byl tady, buď mezi odplouvajícími, nebo aspoň vyprovázejícími. Na loď se nosily poslední věci, většina cestujících byla už ubytována. Vyfasovaly se už také uniformy: jako tradičně to byly bílé šortky a bílé tričko s osmihrotým křížem na srdci. Takové uniformy nosívali námořníci císaře Charryho; jenom důstojníci měli na tričku našité hvězdičky a seržanti proužky na rukávech.

Někteří navrhovali, aby se uspořádalo něco jako zasvěcení, rituální stříhání a podobně; Enkra neprojevil velký zájem, v poslední době se k povinným účesům choval laxně a nechával všemu volný průběh. Takže si jenom poopravili vlasy na společensky únosnou délku a nechali je volně splývat na ramena.

Dopoledne se v městské katedrále konala slavnostní mše. Sloužil ji sám biskup a věnoval vzpomínku všem lodím, které z toho místa vyplouvaly na svoje výpravy, především expedicím Denise Baarfelta. Požehnal mořeplavcům a vyjádřil přání, aby se všichni vrátili živí a zdraví.

Večer pak věnovali oslavám a loučení. V Indiopolisu se umí oslavovat i loučit a nikdy tam nebyla nouze o alkohol. Ani tentokrát nebylo člověka, který by se nenapil; mnozí vypili tolik, že by to stačilo otrávit slona. Celou noc bylo veselo, až když se nad hory vykulilo slunce, potácely se vrávoravé postavy k přístavu, aby nastoupily na loď.

Enkra si v noci sice taky moc neodpočal, ale koukal svěže; stál na můstku, obklopen svými důstojníky. Jako jeden ze tří měl na hlavě třírohý důstojnický klobouk; dva druzí byli Sebastiano Mendoza a Elliott la Sale, kapitáni lodi. Enkra byl z titulu své funkce admirálem moře Oceánu a nejvyšším velitelem. Roger Monroes námořnickou funkci neměl a ani o ni nestál. Úplně mu stačilo, že stál vedle Enkry na můstku a sledoval dění potměšilýma zelenýma očima. V davu na molech byla spousta jeho milenek, a u některých byl docela rád, že se jich zbaví.

Připlul vlečný parníček; Liberty by byla sice dokázala vyplout z přístavu sama, ale nebylo to zapotřebí a mohla by se nešťastnou náhodou poškodit srážkou s nějakým člunem, které se napletly všude, kde bylo místo. Proto bylo nařízeno vyvléci loď do zátoky, kde napne plachty a vyjede na otevřené moře.

Elliott požádal Enkru o svolení k vyplutí. Enkra vydal rozkaz a vzápětí jej Elliott tlumočil námořníkům. Osm vazounů se opřelo o ruční vrátek, aby vytáhli kotvu. Sice se obvykle spouštěla i vytahovala elektrickým motorkem a vrátek tu byl jen jako záloha, ale připadalo jim to daleko stylovější.

Z lodi na břeh a z břehu na loď proletěly papírové stužky. Lidé na druhé straně je chytali a drželi pevně v ruce; bylo to poslední rozloučení, poslední pouto se zemí. Když se loď pohnula, vítr stuhy napjal a lidé je drželi, dokud se nepřetrhly; potom si jejich zbytky uvazovali na krk nebo do vlasů. Všichni křičeli a mávali, vojenská hudba městské námořní posádky spustila hymnu, zvony všech městských kostelů i pagod zvonily, chlapci a dívky skákali do vody a alespoň kousek plavali s lodí. Mnozí plakali nebo křičeli nadšením.

Vanul příznivý vítr; vlečný parníček vytáhl Liberty z přístavu, tam vypojil tažné lano a odsupal. Elliott vydával příkazy, bocmani pískali na píšťalky a námořníci se vyšplhali do lanoví, aby uvolnili plachty. Všichni si počínali co nejlépe, protože pracovali před očima celého města, vesměs námořních odborníků.

Mike stál na přední palubě u zábradlí. Došla k němu Ťapka, zastavila se vedle něho, on ji objal pravičkou a ona mu položila hlavu na rameno. Mlčeli a dívali se na město a oba mysleli na to, jestli se sem ještě vrátí.

A Mike myslel ještě na něco jiného. Na otázku, kterou mu položil sir Lera, když odcházel: „Myslel jsem, že teď, když jsi našel to děvče, nebudeš už tolik toužit po dálkách...“

„Teď jsme dva, kdo po nich toužíme.“ řekl mu tehdy Mike. A když se teď díval na svoji mladou a krásnou ženu, cítil znovu, že je šťastný. Že mu život dal všechno, co mu mohl dát.

Loď se rozjela; vítr napjal plachty a hnal Liberty ke vjezdu do zátoky. Nad nimi se zvedly temné skály s omšelou zříceninou pevnosti Alexandretty; kousek od ní bylo možno rozeznat na skalách skupinu totemů a za nimi velkou hromadu kamení. Tam včera každý z účastníků výpravy položil svůj kámen. Až se vrátí zpět, každý si jeden kámen z hromady vezme. Co zbude, je pomník těm, kteří se už nevrátí.

A každý z nich si říkal:

„Kdo ví? Vrátím se já?“

A pak loď Liberty vyplula ze zátoky a vyrazila na širé moře.

Errata:

30.05.2021 11:48