Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Klinika

Zpět Obsah Dále

V novém pokoji, proměněném na školku, dětí přibývalo. Monika měla oči nejvíc pro Elišku, ale věnovala se i ostatním, prostě jí to nedalo. Měla tu úlohu jediné odborné opatrovnice. Danka je zajišťovala spíš po materiální stránce. Monika se tomu zpočátku divila, ale i s tím se rychle smířila. Dostala se zkrátka do péče hodné čarodějky a tím to bylo vyřízené.

Dlouho ve školách do žáčků hučeli čistý materialismus – a přesto jsou schopní rychle se vrátit k nadpřirozenu...

Když jsem ukázal oběma ženám ocelové lanko, které se Haničce zařezávalo do kůže u kotníků, spravedlivě se rozhořčily.

„Tohle se o Barnevernetu říká,“ vysvětloval jsem jim. „Na pravé biologické rodiče jsou jako saně, stačí, aby dítě jen trochu okřikly, a už jim je zabaví, ale pěstouny nekontrolují, ti mohou děti týrat i zneužívat. Z toho je zřejmé, že Barnevernetu nejde o děti, jen o rozvrácení klasických rodin.“

„Proto tam asi thuki nejsou,“ vzdychla si Danka.

Až jsem se naježil, když to slovo vyřkla. Jenže hned jsem si uvědomil, že tu větu nevyslovila, ale směrovala ji telepatií jen na mě. Z hlediska Moniky a dětí mlčela.

„Jenže Barnevernet je příšerná organizace,“ pokračoval jsem. „Na tu jeden člověk nestačí.“

„Nejsi povinen předělávat celé Norsko,“ pokrčila rameny. „Kolik českých dětí ti ještě chybí?“

„Už jen jedno,“ vzdychl jsem si. „Je to chlapeček, má rok a půl a jmenuje se František. Jenže toho Barnevernet prodal dál, až do Ameriky, zřejmě za něho nejlépe zaplatili.“

„Komu?“ zajímala se Danka.

„Nějakému doktoru Smithovi,“ raději jsem se podíval na papírek, kde jsem to měl zapsané. „Doktor Smith, nemocnice, New Haven...“

„Zavolej nejprve některému Američanovi,“ poradila mi.

„Myslíš, že jim to mám předat, když je to jejich lodain?“

„Ne, ale ušetří ti spoustu času, když ti sdělí jméno značky ganfi přímo v New Havenu,“ dodala.

Byl to ostatně rozumný nápad a Danka mi sama dohodila telepatické spojení na jednoho z amerických žorukajni. Jakmile jsem vystihl jeho rezonanční lavititju, zavolal jsem mu přes celý Atlantik jako starému známému. Ještě se mě zeptal, kam se chci v New Havenu podívat, neboť tam je značek ganfi víc, ale když jsem mu to upřesnil, dal mi nejlepší možné jméno.

„Je to do vstupní haly dětské nemocnice, ale když se tam objevíš, neměň se ihned do reálné hmoty, mohl bys s někým kolidovat. Občas tam bývá fofr,“ poradil mi.

„Beztak tam chci být jako duch,“ ujistil jsem ho.

Tak jsem se tam objevil. Jenže jsem si včas neuvědomil, jaký obrovský komplex je dětská nemocnice New Haven. Brzy jsem zjistil, že najít konkrétního doktora chozením ode dveří ke dveřím je tam fuška snad na pár dní. Nezbylo mi než se vrátit do vstupní haly a zeptat se v recepci.

„Doktor Smith?“ vyvalil na mě oči postarší, prošedivělý černoch. „To musíte po schodech nahoru a pak podle směrovek na transplantační kliniku... poslyšte, máte nějak divný přízvuk, nejste z Ruska? To byste musel počkat tady, zavolám nahoru...“

„Nezdržujte se, najdu to sám,“ mávl jsem rukou.

„Ale vy tady musíte počkat! Zavolám ochranku!“ snažil se mě zastavit. A přitom vyťukával nějaké číslo na služebním telefonu.

Aha, došlo mi. Návštěvy z Ruska tu nejsou vítané... ale proč? Co proti nim mohou mít?

V té chvíli mě ale zamrazilo. Aféra s ruskými sirotky!

Kdyby to bylo něco podobného... zamrazilo mě.

Agenti Kremlu tenkrát zjistili, že stopy po dětech končí na transplantačních klinikách, jako je zdejší. Tam děti beze stop mizely. Agenti tvrdili, že děti, vyvezené z Ruska do Spojených států údajně k adopcím, slouží ve Spojených státech jako zdroj orgánů k transplantacím. Ruská vláda tenkrát zakázala vývoz dětí »k adopcím« za hranice Ruska, ale organizace pro práva dětí hned spustily proti tomuto zákazu obrovskou kampaň, jako kdyby jim šlo jedině o blaho ruských sirotků. Ve skutečnosti... chcete od organizací, založených a sponzorovaných milionáři, soucit s dětmi? A ke všemu ruskými?

Poslední desetiletí nás přesvědčovali, že Američané mají obdivuhodnou úctu k lidskému životu. Ano, ale pouze k životu Američanů. Ostatní pronárody jsou podřadné – jen Američané jsou výjimeční a jedineční, ostatní je proto musí poslouchat! A kdo nás poslouchat nebude, tomu zkroutíme ruce, chvástal se nepříliš dávno jeden americký černý prezident.

Mají děti dovážené do Spojených států sloužit pro adopce bezdětných, nebo jenom jako zdroj orgánů? Možná oboje. Ale ten druhý účel je hyenismus nejhoršího druhu, plně srovnatelný s lidožroutstvím!

Každá transplantace má přitom dvě oběti. Nejprve zemře dárce, zejména když je nedobrovolný a do dětské nemocnice dovezený načerno.

Druhou obětí bývá příjemce. Ačkoliv lékaři svorně tvrdí, že bez transplantace jejich oběti nutně zemřou a transplantace jim přidají aspoň pár let navíc, obvykle jde opravdu jen o pár let. Po celou tu dobu musí oběti užívat koňské dávky léků na potlačení imunity, jinak následuje rychlý konec, neboť tělo cizí orgán zcela zákonitě odvrhne. Léky potlačující imunitu naopak přivolávají a povzbuzují rakovinu, takže většina transplantací tak jako tak skončí na onkologii. Ale po celou tu dobu pobírají lékaři i farmaceutické firmy těžké peníze, které příjemci orgánů ochotně zaplatí. Rekordmanem je jakýsi milionář, který zemřel až po devadesátce a který postupně »spotřeboval« celkem pět transplantovaných srdcí. Opravdu pocházela jen od dárců, kteří zemřeli při havárii? Nebo je lékaři – kati odebrali ještě živým?

Získané peníze se rozdělí mezi lékaře, kteří transplantaci provedou, svůj díl dostanou i ti, kdo orgány – bohužel i s dětmi – přivezou. Zdravotnictví prý ve vyspělých zemích vytváří větší zisky než zbrojní průmysl – v méně vyspělých zemích je tomu obvykle naopak.

Jakmile mi ale hlavou blikla myšlenka, že sem chlapečka Františka přivezli jen jako »biologický materiál«, jak tomu značně cynicky říkají, už mě nepustila.

Mám tady podle vrátného počkat na ochranku, protože on pojal podezření, že bych »podle neobvyklého přízvuku« mohl pocházet z Ruska? Co kdybych byl opravdu agentem Kremlu? Nechali by mě jít jen tak za doktorem Smithem? Co když ani žádný doktor Smith neexistuje a tímto heslem se tu označuje příjem onoho »biologického materiálu«? Nestarala by se zdejší ochranka o rychlé odmrštění nepohodlného agenta – a možná i v dřevěné rakvi, případně ještě hůř, jako »biologický odpad« po odebrání všeho, co by se dalo využít k transplantacím pro bohaté klienty?

Naštěstí nejsem ruský agent. Jsem něco mnohem horšího, jsem žorukajni. Nenechal jsem vrátného ani dokončit vytáčení čísla – a rozplynul jsem se mu přímo před očima. Vytřeštil na mě oči, nemohl – a snad ani nechtěl – tomu uvěřit. Prošel jsem skrz turnikety aniž bych jimi pohnul a zamířil ke schodišti.

Jakže to ten dobrý muž říkal? Po schodech nahoru a pak podle směrovek na transplantační kliniku? Jistě tam trefím bez dalšího vyptávání. On bude možná rychlejší, zavolá jim, aby se na nevítanou návštěvu připravili, jenže... co jim to bude platné? Americké duchy nezastavily ani pancíře velitelství NORAD v podzemí Cheyenne Mountain!

Uvidíme, jestli se »doktoru Smithovi« podaří vyhnout se rozhovoru se mnou!


Dětská nemocnice v Yale je rozvětvený komplex budov. Vozí sem pacienty z několika sousedních států a pracují zde vyhlášené lékařské kapacity. Už jen dostat se na patřičné místo může být umění. Návštěvníkům proto na vrátnici vytisknou na míru plánek s vyznačenou cestou do té správné ordinace. Viděl jsem tady více lidí bloudit s očima na plánku. Někteří lidé totiž dokáží zabloudit i na úplně přímé cestě, natož tady.

Já jsem ovšem na vrátnici žádný plánek nedostal, naopak na mě vrátný poštval zdejší ochranku. Nevadí, trefím tam sám. Musí mi stačit ono lakonické určení »podle šipek«...

Nedalo se ale tvrdit, že bych šel najisto a bez zaváhání. Občas jsem se zastavoval a hledal další šipku.

Až mě náhle kdosi oslovil.

„Jdete na transplantační kliniku, že?“

V prvním okamžiku jsem mu málem odpověděl, jenže to už jsem si uvědomil, že jsem neviditelný a tudíž by mě nikdo neměl vidět.

V té chvíli jsem spatřil, jak se ke mně blíží postava jinak zbarvená než ostatní. Viděl jsem okolní lidi v infračerveném světle, ale tato postava byla světlejší, skoro se mi ztrácela.

Byl to druhý duch – takže jako já – žorukajni.


Potkat jiného žorukajni patřilo u mě ke zvláštnostem.

Byl jsem sice účastníkem několika virtuálních setkání, nazývaných kluby, ale přímo, z očí do očí, jsem se setkával jen s Dankou a s Cilkou.

„Odkud jsi ty?“ zeptal jsem se ho telepaticky. „Já jsem z Evropy, z Čech.“

„Víme o tobě,“ ujistil mě. „No, já jsem zdejší. Zabýváme se právě transplantačními týmy. Zaslechl jsem, že ses vypravil do Yale z téhož důvodu.“

„Vedou sem stopy jednoho uneseného českého dítěte.“

„To bychom měli vyšetřit,“ přikývl. „Ale nepřišel jsi sem dělat pořádek, že ne?“

„V první řadě mi jde o to dítě,“ ujistil jsem ho. „Pořádek by si měli udělat zdejší žorukajni. Upozorníme je na to, ale teď jde o to dítě.“

„Rozumím,“ přikývl duch. „Přesně o to jsem tě teď chtěl požádat. Nech nám to na starosti, je to naše, americká ostuda.“

„Taky už jste zjistili, co se tady děje?“

„Dostali jsme avizo z Evropy,“ řekl mi. „I tak tady máme problémů nad hlavu, teď jsme ale uznali, že právě tady se dějí nejtvrdší zločiny. Vrhli jsme se na ně všichni, je to skutečně obrovská světová ostuda. Omlouvá nás jen to, že nemocnice byly donedávna vychvalované jako vzor lidskosti a nenapadlo nás, že tomu může být přesně naopak.“

„Přenechám vám to,“ slíbil jsem mu. „Jednak jsem tady sám a mnoho toho nenapravím, a za druhé, především pátrám po ztraceném dítěti. Až je najdu, odnesu je zpátky a musím se postarat, aby se nestalo objektem dalšího únosu. Není všechno v pořádku ani u nás.“

„Dobrá, následuj mě na ganfi »Yalemedtrans«,“ navrhl mi – a zmizel.

Bylo to samozřejmě rychlejší než bloudit dál chodbami. Jakmile jsem si pomyslel to jméno, ocitl jsem se v jakési nóbl kanceláři. Duch, který mě sem přivedl, se obracel ke dvěma civilně oblečeným chlapům, sedícím u počítačů.

„Už po tom dítěti pátrají!“ ujistil mě.

I ti dva byli žorukajni, naštěstí se v počítačích vyznali. Nečekal jsem dlouho, za chvilku našli, co hledali.

„Ale moc vás v Čechách nepotěšíme,“ řekl jeden z nich. „Tady je o něm dokumentace. Letecká zásilka z Barnevernetu z Norska, chlapec, věk rok a půl... srdce použito k transplantaci pro dvouletého Daniela Berghofa, játra a současně levá ledvina se hodila tříleté Judith Myceliové, pravá ledvina pětileté Mary Cossackové... kdybyste přišli o deset dní dřív, zachránili byste ho, ale teď už je pozdě... tady poznámka: zbytek biologického materiálu ekologicky zlikvidován, což znamená, že zbytky těla spálili ve zdejší spalovně. Lituji!“

„V tom případě má cesta skončila,“ odvětil jsem zaraženě a přiznám se, i zklamaně. „Nechám to tady na vás, ale nenechte to bez zaslouženého trestu.“

„Bez obav,“ ujistil mě duch. „Tu ostudu Spojených států smažeme, žádný viník neunikne. Svoláme asi kvůli tomu další konsorcium, abychom nemuseli čekat sto dní. Bude to případ, jaký vezme každému chuť opakovat to.“

„Nejspíš tím zrušíme na hodně let všechny transplantace ve Spojených státech,“ přidal chlap od druhého počítače, ani přitom nevzhlédl od obrazovky. „Vychází nám, že ve Státech pak nezůstane ani jeden chirurg, specialista na tento obor. Ale bude to určitě lepší než aby lékaři zabíjeli zdravé děti a jejich orgány příštipkovali nemocným.“

„A já si půjdu podat viníky u nás v Čechách,“ slíbil jsem jim na oplátku. „Samozřejmě pokud věděli, do jakého pekla ty děti posílají. A rozhodně si podám i Barnevernet. Tam o tom věděli docela jistě. Musíme tyhle skvrny na lidské civilizaci co nejdřív odstranit.“

„Jděte, ani my nechceme zahálet,“ pobídli mě.

„Ať už je těm hrůzám konec!“ přál jsem si.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

11.08.2021 15:08