Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pochvala

Referoval jsem o Monice oběma »kmotrám«. Vyslechly mě pozorně, nepřerušovaly mě.

„Jak to tedy provedeš?“ zeptala se mě Cilka.

„Nabídl jsem jim možnost, jak vyklouznout bez trestu,“ řekl jsem, podporován Dančiným chápavým úsměvem. „Bude to záležet na nich. Menší trest si už přece vytrpěli. Když napodobí Barču s Vinckem, nechám je být.“

„A když ne?“ starala se Cilka.

„Zbavil bych je nakradených peněz,“ řekl jsem. „Ale to už by mohlo stačit. Největší gauneři dostali co jim patřilo, tihle jsou jen malé rybky.“

„Dobrá,“ spokojila se tím Cilka. „Co s tím Ukrajincem?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Kdyby zůstal v Čechách a tím se vzepřel ultimatu, ospravedlňovalo by to exemplární trest. Ale jestli odjede na Ukrajinu, nemusí mě už zajímat. Takových jako on je tam mnoho, těžko napravíme všechno zlo světa.“

„To sice ne, ale když už jsi mu naznačil, že by měl být potrestaný, mělo by se to dotáhnout. Předáme ho žorukajni na Ukrajině, ti už se o něho postarají,“ rozhodla Cilka. „Nech mi ho, zařídím to.“

„Tím bych ale víceméně skončil,“ podotkl jsem.

„To bude jen dobře,“ přidala i Danka. „Máš se ještě hodně čemu učit, můžeme v tom konečně pokračovat. Jen budeš mít zahojenou ránu na duši. Pomsta je jistě sladká, ale spravedlivá pomsta je vždycky nejsladší.“

„Dejme tomu, že se za týden po nich ještě podíváš,“ řekla Cilka. „Můžeš jim tvrdit, že máš Jakimčuka za sebou a uvidíš, jak se ke tvému ultimatu postaví oni.“

„Dobrá, můžeme začít s učením,“ souhlasil jsem.

V rámci učení jsem se měl naučit »číst v thuki«.

Thuki má s knihou společný vzhled, ale tím podobnost končí. Desky se dají odklopit, ale pod nimi nejsou listy. Divím se, že to pátera Koniáše netrklo, když »tu kacířskou knihu« zabavoval. Kdoví, jestli ji vůbec otevřel! Mohla se mu vzepřít a pak vypadala jako zamčená na zámek – některé starodávné knihy skutečně zámky měly a tady to mohlo vypadat jako by byl důmyslně ukrytý uvnitř. Buď jak buď, páter Koniáš do ní ani nenahlédl, což mu nezabránilo prohlásit ji za »kacířskou« a zabavit. Pochybuji, že měl o ní správnou představu, ale to on nejspíš neměl o žádné ze zabavovaných knih. Stačilo, že kniha nevypadala jako oficiální katolická bible a už byla »kacířská«. Byl to přece fanatik a těm nejde o pravdu, ale o zničení všech úchylek od jejich kánonu.

Zajímalo by mě, jak se tvářil, když zjistil, že mu zmizela.

Podobnost s knihou ale končí vnějším tvarem. Důležité je, jak se v ní dá »číst«. Řekl bych, že v tomhle se thuki nejvíc podobá našim pozemským notebookům. Ty se přece také dají »otevřít jako kniha« a některé mají také pojistku, kterou musíte znát, jinak drží zavřené. A konečně, když notebook odklopíte, spatříte ve víku obrazovku a na jeho tělese klávesnici. Thuki klávesnici nemají, zato jejich obrazovka... no, do obrazovky to má dost daleko, ale proč bych tomu tak neříkal, když to plní velice podobnou funkci?

Thuki si můžete ze skrýše přinést nebo přivolat. To druhé je jistě jednodušší. Stačí pomyslet si »Thuki skiž Cecilie« a máte tu podivuhodnou knihu na stole před sebou, pokud vám na ni dala Cilka právo – ale byl jsem přece její »kmotřenec«, takže mi ji zapůjčovala ochotně.

Otevřete-li thuki, máte pocit, že jste otevřeli okno. Jako kdyby měl notebook dvě obrazovky, jednu obyčejnou a druhou na místě klávesnice. Je tu ale pár podstatných rozdílů. První, že se po odklopení desek thuki objeví jediná spojená »obrazovka« přes celou plochu odklopené části, jako kdyby se u notebooku obě obrazovky spojily do jedné bez znatelného přechodu z jedné na druhou. A ještě větší rozdíl je v zobrazení. Obraz thuki nevzniká za skleněným povrchem, ale otevře se okno do... málem bych řekl »skutečného« světa.

Zavěsíte-li otevřenou thuki na stěnu, získáte věrný dojem dalšího okna. Přitom vám dojem nekazí žádné sklo.

Pro většinu případů takové zobrazení úplně stačí. Thuki ale dovede víc. Na požádání vytvoří okno ještě větší, pak máte dojem, že vám zmizela celá stěna místnosti a díváte se přímo do... do čeho? Když thuki zobrazuje pohled z ptačí perspektivy, máte dojem, že místnost je jakousi kabinou podivného letadla a vznáší se i s vámi v oblacích.

Napoprvé se mi z toho zatočila hlava.

Stačí jediný pohled a pochopíte, proč ve vesnici Záhrobí nenarazíte na jediný počítač, jediný obyčejný televizor. Kdo má thuki, nebude vyhazovat peníze za naše předpotopní přístroje. Dvojnásob když si uvědomí, co je to za debilizátory.

Thuki totiž – na rozdíl od našich presstitutů – nelže.

Zpočátku mi ale vrtalo hlavou odkud má thuki ukazované obrazy? Vždyť v tom místě nemohla být žádná kamera! Jak může thuki ukazovat obrazy bitvy na Bílé Hoře z libovolného úhlu pohledu, od stavovského vojska i od císařských kyrysníků až po pohled z ptačí perspektivy, jako kdyby kameru nesl nad bojištěm nějaký malý, lehký dron – ale pokud vím, žádný dron nedokáže proletět kostelní zvonicí mezi rozkývanými zvony, to by byl oříšek i pro obratného netopýra – a nejprve byste museli vynalézt netopýra, který by se k tomu řvoucímu a kývajícímu se zvonu odvážil přiblížit...

„To je tím, že thuki mají kolektivní paměť,“ zkoušela mi to vysvětlovat Cilka. „Není v silách žádného živého tvora nosit v hlavě tolik obrazů, ale thuki – jednak to nejsou živí tvorové, ale něco vyššího, jednak spojují své schopnosti. A teprve pak je možné, že si toho dohromady tolik pamatují.“

„Zajímavé,“ podotkl jsem. „Kolektivní paměť... znamená to snad, jestli to správně chápu, že si jednotlivé thuki navzájem sdělují, co se kde kolem nich šustlo?“

„Sdělují – to není správné slovo,“ vzdychla si Danka.

„Thuki nejsou množství jedinců, ale jedna rozprostřená bytost,“ dodala Cilka. „Jak vnímají svět, to ani my nevíme, ale zřejmě vnímají souběžně všechno. A podle našich přání nám uvolní vždy tu část skutečnosti, o kterou máme zájem.“

„Dokázaly by sledovat určitého člověka?“ vyzvídal jsem.

„Myslíš Hryhoryje?“ odhalila Danka směr mého myšlení.

„Dokázaly by to,“ ujistila mě vážně Cilka. „Ale jak jsem řekla, přenecháme Hryhoryje ukrajinským žorukajni. Na jejich území – my to nazýváme »lodain« – si s ním jistě poradí.“

„Takže mi zbývá Ivan s Monikou,“ vzdychl jsem si.

„Ano, ale nech jim čas na rozmyšlenou,“ řekla Cilka.

„Jistě... tak jdeme dál?“

„Ale až po večeři,“ odložila to Danka.

Nechal jsem jim nakonec čtrnáct dní, kdy jsem trpělivě poslouchal moudra od obou »kmoter«. Cilka měla lepší přehled o thuki, zatímco Danka mě zase hodně zasypávala informacemi o přírodních léčivých přípravcích.

Nicméně na ty dva jsem nezapomněl a po dvou týdnech jsem se za nimi vypravil.

Ivana jsem nenašel, nebyl ani v dílně, ani doma. Tam jsem zastihl jenom Moniku. Když mě spatřila, leknutím opět vyjekla, ale už aspoň nic neupustila. Seděla na kanapi u televize, ale má přítomnost jí sledování pořadu zkazila. Dálkovým ovladačem vypnula televizi a obrátila se ke mně.

„Už seš zase tady?“ vyjela si na mě, ale cítil jsem, že si na tvrďačku jen hraje a při prvním náznaku dupnutí se sesype.

„Kde máš mužíčka?“ zeptal jsem se jí suše.

„Ty už jsi tady z Ukrajiny?“ neodpověděla mi.

„Jo, vrátil jsem se,“ ujistil jsem ji. „Hryhoryj je doma na Ukrajině a seká dobrotu, asi jsem ho vyvedl z míry. Chodí teď denně do kostela a dal se na pokání. Tím splnil mé podmínky, takže ho asi nechám být...“

„Proč nás nenecháš také?“ vyjela si na mě.

„Protože vy moje podmínky neplníte.“

„Já bych nejraději utekla někam daleko,“ přiznala Monika. „Kdyby to šlo, vykašlala bych se na všechno. Jenže to nejde.“

„Ale proč?“ provokoval jsem. „Když se sebereš a utečeš někam daleko, vlastně splníš moji podmínku a budeš v bezpečí – teda aspoň přede mnou, že jo...“

„Jseš sadista!“ zpražila mě. „A co tam někde daleko budu dělat? Vyučená nejsem, gympl je dobrej tak na ouřednici, jenže to chce hromadu konexí. Mám snad vzít flek prodavačky za minimálku? Zvyklá jsem na jinou úroveň! Leda bych se přidala k nějakýmu pasákovi, ale to se mi vůbec nechce! Ba ne, milej zlatej, budu se věrně držet Ivana. Jenom s ním mám šanci nebýt něčí onuce!“

„Tak budeš Ivanova onuce,“ podotkl jsem. „Hele, pochop mě, já musím držet slovo, prohřešky mi v Záhrobí netrpí.“

„Už jsem Ivanovi říkala, aby tu výstrahu vzal vážně!“

„No vidíš!“ pochválil jsem ji. „Ty máš aspoň rozum. Ale Ivana nechápu. On si snad myslí, že já jen tak žertuji? Nechápe, že mít proti sobě někoho ze Záhrobí není žádná legrace?“

„On to chápe,“ připustila unaveným tónem. „Vždyť proto není pořád doma, aby se s tebou nesetkal. A já většinou nevím, kde je a kdy se zase objeví a už mě to přestává bavit.“

„Co tě nebaví?“ zeptal jsem se jí nevinně.

„Čekání na nějakou katastrofu,“ přiznala. „Jestli tohle má být »užít si života«, je to podle mě pitomost!“

„Dobře, až se Ivan zase objeví, vyřiď mu, že jsem rychle objevil i Hryhoryje Jakimčuka na Ukrajině – a to je podstatně větší kus země než Čechy! A až po něm půjdu doopravdy, ani na dně Macochy se přece mnou neschová!“

„Já mu to taky říkala,“ souhlasila. „Ale copak si dá říct? Je jako mezek!“

„Radši ho varuj,“ poradil jsem jí. „Přijdu zase!“

„On se takhle stane za chvilku bezdomovcem,“ vzdychla si. „Bojí se domů – to bych radši utekla někam daleko!“

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny

Kmotrám jsem přiznal, jak jsem u Moniky dopadl. Pravda, po Ivanovi jsem se moc nesháněl, ani jsem mu neměl chuť škodit. Čekal jsem, že při jejich věku budou mít pochopení. A odhadl jsem to správně, neboť na sebe jen mrkly a usmály se.

Nevadilo jim ani, když jsem se tam následujícího dne vypravil znovu. Ani Monika se mě nepolekala, zřejmě si na mou poloprůhlednou podobu zvykla.

„Tvůj muž tady v noci nebyl?“ zeptal jsem se jí.

„Byl, ale odcestoval hned po ránu, ještě za tmy,“ sdělila mi ochotněji než dříve. „Řekl, že jede do Prahy, to je vždycky na delší dobu.“

„Varovala jsi ho?“ zeptal jsem se jí.

„Jo – ale nevím, jestli mě vzal vážně,“ odvětila.

„Jeho smůla, když to nechá plavat!“ ujistil jsem ji.

„Jeho smůla, jeho smůla...“ remcala. „Kdyby nebyl idiot, mohli jste být dodnes kámoši!“

„Jo, mohli,“ souhlasil jsem s ní. „Ale kdo začal? Já jsem ho neokrádal! Teď se mi vyhýbá... má proč!“

„Však ono to nějak dopadne,“ utěšovala se.

Slíbil jsem jí, že budu chodit denně, dokud se nesetkám s Ivanem, ale byl jsem si jistý, že ho Monika včas varuje, abychom se nesetkali. Zdánlivě v jeho zájmu, ale ve skutečnosti...

Dny plynuly, lhůta nezadržitelně ubíhala a Monika pomalu ale jistě ztrácela sebejistotu...

„Hele, musíš nás znemožnit?“ zeptala se mě vyčítavě.

„Musím,“ ujistil jsem ji bez velkého nadšení. „Nemohu si dovolit neplnit sliby. Ani když jsou pro mě nevýhodné.“

„A nešlo by to nějak... jinak...“ zkoušela to.

„Taky přemýšlím, jak to udělat, abych nemusel porušit slovo,“ ujistil jsem ji, ale aby pochopila, že neustoupím.

Ivan se teď doma objevoval řidčeji než předtím. Někdy se i dva tři dny neobjevil. Přicházel jen na noc, za rozbřesku se z bytu vytrácel. Jestli si myslel, že to na mě bude platit, nevím, ale byla by to přímo dětská naivita.

Vlastně bych teď ani chodit nemusel, mohl bych přijít až po vypršení ultimata, ale tohle ho udržovalo v nejistotě.

„Poslyš, Kájo,“ napadlo ji jednoho dne. „Co máš vlastně proti mně samotné?“

„Jen se vezeš s Ivanem,“ ujistil jsem ji. „Pamatuješ, jak ses mi zpočátku vysmívala, jak to se mnou krásně sválel? Pozdě jsi pochopila, že je zle, jenže tvé posměšky spravila facka, kterou sis vlastně dala sama. Ivanova vina se tak snadno nesmyje.“

„Hele – a co kdybych se s ním dala rozvést?“ zeptala se mě, co si myslím o jejím novém nápadu.

„Myslíš, že ti to pomůže?“ usmál jsem se trochu trpce.

Bylo mi jasné, že by už nejraději hodila Ivana přes palubu. Zpočátku jistě doufala, že se s ním bude mít dobře, ale když jsem se netajil s tím, že ho zničím, ani ne fyzicky jako finančně, začaly jí vrtat v hlavě pochybnosti.

„Ale musel bys počkat, až se s Ivanem vypořádáme!“ dala si hned podmínku.

„Aha!“ usmál jsem se trpce. „Rozvod se povleče deset let a budete se mi celou dobu smát. To si umím představit.“

„Když ale zničíš Ivana, zničíš i mě!“ vyčetla mi. „A to už snad nechceš, nebo ano?“

„Umím si to představit i jinak,“ řekl jsem. „Zničím Ivana i s tebou, ale protože to není fér, dal bych ti příležitost. Když se rozvedeš, vrátím ti půlku toho, co zabavím Ivanovi. Takže bys na tom byla stejně jako kdybys při rozvodu vysoudila polovičku původního společného majetku. Ivan by byl na dně, ale ty bys mohla začít znovu, jenže už ne od nuly. Líbilo by se ti to?“

„Jestli by to tak šlo...“

Hodí ho přes palubu, napadlo mě. Nebyl to dobrý nápad!

„Nešlo,“ zchladil jsem ji po chvilce přemýšlení. „Zničím ho a nikdo mě neodhalí, ale ty bys nedokázala vysvětlit, jak jsi k tomu přišla. Kdyby tě Ivan obžaloval ze zpronevěry, neměla bys čím to podezření vyvrátit. Hele, zapomeň na to.“

„Škoda,“ řekla. „Ale stejně se rozvedu. Zanedbává mě.“

„Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny.

Errata:

11.08.2021 15:08