Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nejhorší trest

Vstoupit někomu do jeho myšlenek byla vážně příšerná síla! Uvítali by ji všichni diktátoři, to by se jim to vládlo! Cosi mi říkalo, že tu možnost znají žorukajni odedávna. Proč ji ale nepoužívají? Zřejmě to není tak jednoduché, jak se zdá. Když už ale tu možnost mám, využiji ji do poslední kapky.

Exekutor pan doktor Goldmann nebyl doma a nechtělo se mi honit se za ním po městě a nejbližším okolí. Nedaleko však bydlel Vincenc s Barčou a napadlo mě vyposlechnout si jejich pravé myšlenky. Doma byla jen Barča – nevadí, rád se dozvím, jak jsem na tom byl u ní doopravdy.

Tentokrát jsem se jí neukazoval – nač ji plašit? Prolnul jsem se do jejich obýváku, kde seděla a koukala se na telku, to byla vždycky její nejmilejší zábava.

Posadil jsem se jí zprudka do klína a prolnul do ní. Tak co, Barčo, opravdu ses mě tak bála?

Jen se otřásla – no jistě, »sáhla na ni smrt«, ale víc si toho nevšimla, jak byla zaujatá dějem na obrazovce.

Že mě husa nekopla! Pobyl jsem v její mysli jen chvilku, ale bylo to pro mě jako tři rány palicí do hlavy.

Že by se mě někdy bála? Ale kdež! Považovala mě už od začátku jen za kořena vhodného jako zdroj peněz. Dával jsem jí dost, ale jí to bylo málo. Mrcha odpozorovala, jak do svého počítače zadávám platby, odkoukala mi i které klávesy mačkám jako heslo, a pak čas od času, když jsem nebyl doma, zasedla si k mému domácímu počítači a posílala si na své konto, o kterém jsem neměl nejmenší tušení, různě velké částky. A jak s jídlem roste chuť, výše částek s časem rostla. V době mé havarie měla na svém tajném kontě víc než byl můj provozní kapitál. Měla by aspoň důvod bát se mě? Ba ne, byla si jistá, že to se mnou vždycky nějak sehraje. Byl jsem, málo platné, příliš důvěřivý!

A jak to táhla s Vinckem? Jeho verze byla, že jí nabídl ochranu přede mnou, ale ve skutečnosti to bylo úplně jinak.

Vincek byl chlap na baterky, Nechápu, čím ji zaujal, když každou výplatu hned prohrál v hracích automatech v herně.

Začala chodit s Vinckem dlouho přede mnou, ale Vincka se peníze nedržely, třela by s ním bídu s nouzí. Pak ji napadlo vlísat se k nějakému bohatému kořenovi a k jeho peněžence. Věrností se ovšem nezdržovala, peníze ji zajímaly víc a Vincek se jí rychle přizpůsobil. Byl jsem pro oba jen bohatý nádiva, ale skoulela to se mnou bezvadně! Naoko už plánovala svatbu, ale její termín neustále nenápadně odkládala, přitom za mými zády tajně navštěvovala Vincka a vytrvale mě po pěticiferných částkách okrádala.

Tak proto, jakmile pochopila, že ze mě už nic nedostane, hbitě utekla zpátky k Vickovi! Za vodění za nos i za zlodějnu by zasluhovala pořádný trest, jenže...

Pochopil jsem, že mi tentokrát vyklouzla. Když usoudila, že má konečně dost, rozhodla se ulovit Vincka. S chlapy to ale uměla hrát, mrcha jedna! Přesvědčila ho, aby jí svěřil »rodinný rozpočet« a chudák Vincek přistoupil i na to, že mu nechávala jen takové kapesné, aby se v hospodě necítil jako úplný žebrák.

A aby to pojistila, schválně vysadila antikoncepci a pak ho postavila před hotovou věc – budou se muset brát a basta!

Pomsta je sladká, ale tady jsem důkladně narazil. Nějaké ponaučení by si určitě zasluhovali oba, oba lhali jako z partesu, Barča mě navíc okrádala a Vincek o všem věděl, takže v celé věci vystupoval jako bezohledný pasák, ale... aby moji pomstu odneslo úplně nevinné dítě, to by byla prasárna ještě větší.

Vyzráli na mě – zejména Barča!

Tak proto se Vincek nejvíc ze všeho staral, aby jí setkání se mnou neublížilo!

Jenže v této chvíli mi nezbylo nic jiného než bez dalších cavyků vycouvat. Vinckovi to ještě vyčtu, jako chlap to snese a neměl by si myslet, že mě tak skvěle ukecal, ale Barča... ta je zrovna teď pod ochranou.

Co se dá dělat, omezím se na větší darebáky.

Brzy jsem se seznámil i s dalšími aktéry svého pádu. Byli to ale vesměs velice vážení pánové s právnickým vzděláním, takže bych klasickou soudní cestou neměl proti nim nejmenší naději. Jednak právo znali a bylo by těžké chytit je na porušení zákonů, jednak se znali s jinými právníky a profesní solidarita je chránila ještě lépe. Zejména když byl hlavním členem jejich mafie i vážený předseda soudu, který mohl všechna darebáctví přikrýt svou autoritou.

Justice je v Čechách už dávno bolavým vředem a nic na tom nemění rozsudek, že pojem »justiční mafie« je urážkou a jeho použití musí být trestné.

Také tady bylo všechno podle zákonů v pořádku. Běžná hraběcí rada je nesouhlasit s rozsudkem, ale respektovat jej. Co má člověk respektovat? Vadný rozsudek, byť vynesený údajně »nezávislým soudem«? Ta prohnilá praxe měla dávno zmizet v propadlišti dějin, podobně jako rozsudky sekání rukou, trhání koňmi a vplétání do popravčího kola, ačkoliv byly přece také vyneseny »nezávislými« soudy. Nezávislost soudů přece nesmí znamenat nezávislost i na zákonech a zdravém rozumu!

Přesto se s tím setkáváme u množství odvolání.

Vyšší soud bez uzardění oznámí, že soud nižší instance »porušil zákon« a vrátí mu případ k novému projednání, místo aby porušení zákonů hned zhodnotil jako zločin spáchaný těmi, kdo mají zákonnost vytvářet a ne ji porušovat! Proč má občan respektovat rozsudek, který porušuje zákon?

A když se někdo – jako já – ocitne tváří v tvář zjevnému nespravedlivému jednání soudu, má poslušně sklapnout kufry a mlčky trpět? Ano, přesně tak si to ti farizeové představují.

Občanovi ovšem v mnoha případech nic jiného nezbude, protože soudům na rozdíl od něho pomáhají prosazovat jejich zločiny ozbrojené složky – policie a u větších tyranií i vojsko. Postavit se na odpor může jedině ten, kdo má dost peněz, aby si mohl spravedlnost zaplatit a často i podplatit.

Anebo ten, kdo má jiné možnosti.

Trvalo mi pár dní, než jsem se důkladně zorientoval v té mafiánské justiční chobotnici. Do Záhrobí jsem se vracel často až pozdě večer rozmrzelý a v náladě pod psa, ale ochotně jsem referoval »kmotrám« Cilce a Dance, jak pokračuji. Zatím, jak se zdálo, neměly důvod mě kárat. Navíc mi přičetly k dobru, že jsem vzdal potrestání Barči s Vinckem.

„Nepochybuji, že s tebou hráli nepoctivou hru,“ shrnula to Cilka. „Ale je správné nechat je. Darebáci se občas nachytají na vlastní lumpárny, ale nevinné netrestej.“

„Jak si ale představuješ tresty těch právníků?“ chtěla po mně předem vědět Danka.

„Nemusíte se bát, že bych porušil přísahu thuki,“ ujistil jsem obě. „Nezamýšlím nikoho z nich zabít. Opakuji, to by byl pro ně příliš mírný trest, zejména kdybych to měl udělat tak, aby netrpěli. Vteřinová krátká bolest není správný trest.“

„Jak to chceš tedy provést?“ opakovala otázku Danka.

„Tenhle typ lidí považuje za nejdůležitější věci na světě peníze a moc,“ uvažoval jsem. „K jejich potrestání stačí, když jim je seberu, nejlépe tak, aby pochopili, že je to bez odvolání. I pro mě byl kdysi nejtěžším trestem pád mezi bezdomovce. Pro ně to bude ještě horší. Já jsem tenkrát hned pochopil, že se z toho jako invalida nedostanu a smířil jsem se s tím. Možná to vedlo k dobrému, zato oni budou mít místo handicapu vědomí, že jim nikdy nedovolím postavit se na nohy, i kdyby na nich fyzicky ještě stát mohli.“

„Tak by to asi mělo být,“ přikývla vážně Cilka.

Měl jsem tedy jejich podporu.

První útok jsem vedl proti soudci Slamáčkovi.

Nemusím jistě zdůrazňovat, že mě pan doktor neposlechl a nevzdal se dobře placeného místa soudce. Nechával jsem ho po celý měsíc na pokoji, tak jako další členy justičního gangu. Poslední možnost dostali všichni, ačkoliv jsem nepochyboval, jak se zachovají a celý měsíc jsem pilně připravoval protiúdery. Soudce JUDr Slamáček byl jen první na řadě.

Za poslední měsíc jsem založil v českých bankách nové účty. Některé na mé skutečné jméno, tam jsem dokonce použil svůj pravý občanský průkaz, jinde na jména naprosto fiktivních společností. Využil jsem i toho, že naše finanční ústavy patří ve velké většině zahraničním společnostem a založil jsem si konta i v zahraničí. »Kmotry« mi k tomuto účelu prozradily potřebná jména hodně vzdálených značek ganfi a pokračoval jsem i tam, kde se na mě zaměstnanci místních bank dívali s nefalšovaným podezřením jako na cizince.

Thajsko, Rusko, Japonsko, Seychely.

Den po uplynutí měsíční lhůty jsem se v nestřežené chvíli vnořil do pana Slamáčka, »přečetl si« nutné znalosti a s nimi jsem po jeho odchodu do práce zapnul jeho domácí počítač.

Takový uragán ovšem pan doktor Slamáček nečekal!

Ani jedno jeho heslo nebylo pro mě neznámé. Pan doktor měl pochopitelně několik na sobě nezávislých kont, aby měl prostředky rozhozené na více místech u různých bank. Byly tam ve větším bezpečí, ale především, nikdo tak nemohl získat přehled o jeho finanční situaci. Nemusel se obávat ani hrozeb neustále odmítaného zákona o majetkovém přiznání, se kterým by měl jinak problémy.

Peníze ze všech jeho kont jsem nejprve přeposlal na pár kont fiktivních společností. To by však zaměstnanci bank brzy odhalili, proto jsem pokračoval. Z těchto kont jsem sumy peněz stejným způsobem přelil na další, vzdálenější konta – a vzápětí jsem prázdná konta fiktivních společností na dálku zrušil.

I tohle ještě úředníci rozmotají, ale už ne hned. Poskytne mi to dost času přeposlat peníze dál.

V klidu jsem vypnul počítač pana Slamáčka a přesunul se do blízké internetové kavárny, kde jsem pokračoval v bohulibé činnosti – posílání balíku peněz dál a dál do světové finanční džungle. Rakousko, Německo, Moskva, Londýn, Tokio.

Teď už to bude nejspíš pěkně tvrdý oříšek i pro experty Interpolu, ale to pořád není všechno.

Několikrát jsem převedl peníze z jedné měny do jiné bez ohledu na poplatky. Koruny se měnily na eura, dolary, yeny, rubly a nakonec v Moskvě na destičky zlata – momentálně bylo v Rusku nejlevnější. A po zlatu se slehla zem – tak jak jsem je nakupoval, odnášel jsem si je ve stavu allohmoty do Záhrobí.

Tady ať to někdo vypátrá!

Nebyl jsem u toho, když pan Slamáček zjistil, že nemá na žádném ze svých kont ani vindru. Škoda. To musel být pohled pro bohy, jak asi měnil barvy – bledl, rudl, modral i zelenal.

Samozřejmě okamžitě volal Policii, že mu nějaký hacker vybílil konta. Policii nahlásil jen tři, přiznat všechny by bylo vlastně přiznání praní špinavých peněz. Tolik jich totiž nemohl legálně našetřit ani ze svého královského platu. Jako svůj druhý krok sepsal žalobu na všechny banky. Žádal o navrácení peněz, neboť »nedostatečně chráněný bankovní systém umožnil jejich rozkradení«.

Říká se sice »Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr«, ale tady pan doktor narazil – a to hodně tvrdě. V záznamech bank se pochopitelně našlo, ze kterého počítače převodní příkazy přišly – a všechny adresy ukazovaly na soukromý počítač pana Slamáčka, navíc umístěný v jeho vlastním domě, takže se dal ihned vyloučit neoprávněný zásah jeho spolupracovníků, jak by se to – snad – dalo vysvětlit u služebního počítače u soudu.

Banky reagovaly ihned. Podaly na pana doktora trestní oznámení z pokusů o podvod. Podle nich si sám odeslal peníze nějakým »bílým koním« a osočil banku z nedostatečné ochrany peněz, aby se neoprávněně obohatil.

To už zavánělo ohromným průšvihem, přesahujícím jeho možnosti nějak to ututlat. Nepomohlo mu ani urychlené stažení žalob, když si uvědomil, proti čemu se postavil. Nejhorší bylo, že šlo o opravdu bohaté banky se sídlem v cizině, kterým se svým formátem nemohl rovnat.

Žalobami se začala zabývat soudcovská komora a dotklo se to až ministra spravedlnosti. Zdálo se, že pana soudce čeká velice nepříjemné období života, nejspíš se zvýšenou ostrahou, a ani po návratu nemůže počítat s pohodlným křesílkem ve své soudcovské kanceláři. Zejména když se expertům podařilo vystopovat přesuny peněz do ciziny. To stačilo i na zdůvodnění vyšetřovací vazby – obavami z útěku za hranice.

Pád mezi bezdomovce byl proti tomuto držkopádu skoro nevinnou záležitostí. A aby o příčinách toho pádu ani na chvíli nepochyboval, navštívil jsem ho ve vyšetřovací vazbě.

Když mě spatřil, zmodral a zalapal po dechu.

„Měl jste si vybrat předčasný důchod, pane Slamáčku!“ oslovil jsem ho smutným tónem. „Ale já jsem vás varoval!“

„Takže ten hacker...“

„Uhodl jste!“ přitakal jsem. „Varoval jsem vás přece, že mám nepředstavitelné možnosti. Nu což, užijte si zaslouženého trestu, už vám dám pokoj. Leda byste se trestu nějak vyhnul – budu to sledovat jen z dálky, ale víte dobře, že moje možnosti jsou dost účinné...“

„Jsi aspoň spokojený?“ vybuchl soudce.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Vy jste mě přece zničil ještě víc. A nebyl jsem jediný, koho jste zničil. Přitom jste pořád ještě naživu, nesnažím se vás ani zabít, i když bych mohl, uvědomte si to! Ale nechtěl bych se s vámi v Záhrobí setkávat!“

„Tomu říkáš milost?“ vybuchl ještě dotčeněji.

„Milost jsem říkal předčasnému důchodu,“ trochu jsem přitvrdil i v telepatii. „Tu jste zavrhl, ačkoliv jste si ji vybrat mohl a měl jste na rozmyšlení měsíc. Co chcete víc? Darebák patří za mříže a vy jste darebák, připusťte si to konečně!“

Zmizel jsem dříve než se nadechl k odpovědi.

Už mě nezajímala.

Errata:

11.08.2021 15:08