Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kovový muž jménem Brinkant neměl rád překvapení. A už vůbec neměl rád úředníky. Úřad tu přece byl od toho, aby drtil vnějšáky, a ne železnou šlechtu původem z Xartu!

Proto si, jako naprostá většina Xarťanů, najmul nějakého vnějšáka, aby tyto trudné starosti za něj řešil. Vlastně ani neznal Xarťana, který by neměl svého důvěrníka. Centrální správa Xartské společnosti, stručně zvaná Úřad, byla složitá, rozvětvená a neuvěřitelným způsobem zauzlovaná organizace, vytvářející štít mezi Xartem a okolním vesmírem, hovorově zvaným Vnějšek.

Ovšem zajímavější bylo, že úplně stejným způsobem řešili své pracovní povinnosti i zaměstnanci Úřadu. V důsledku toho veškerou byrokracii na Xartu obhospodařovali vnějšáci, čili bytosti pocházející z jiných světů. Pokud by se nad tím faktem někdo zamyslel trochu hlouběji, nepochybně by mu došel tragikomický paradox zdejší železné společnosti: aniž by ji doopravdy potřebovali, Xarťané si prostřednictvím vnějšáků nechali vybudovat tak složitou byrokracii, že její zvládnutí museli opět přenechávat vnějšákům.

Za svoje peníze.

Možno tedy snadno pochopit Brinkantovo rozladění, když mu na jeho osobním organizéru cinkla výzva z Úřadu. Znechuceně zavrčel. Brinkant byl antropomorfní Xarťan rozměrů a vzhledu obživlého golema, sestaveného z vyboulených ocelových svalů, a sebemenší projev jeho nelibosti by dozajista obrátil jakéhokoli vnějšáka na bezhlavý útěk. Leč nikdo takový nebyl v dohledu, a tak kovový rachot, ozývající se z jeho těla, odezněl bez efektu.

Zobrazil si zprávu a otráveně přeskočil čtyři úvodní stránky, aniž jim věnoval sebemenší pozornost. Věděl, že kromě výčtu paragrafů, odkazů na jiné paragrafy, varování před sankcemi a podobně pokleslými výhrůžkami neobsahují nic jiného.

Pátá stránka konečně sdělovala, oč jde.

A Brinkant zapochyboval, zda ho nešálí zrak.

V předmětu zprávy se skvělo jediné slovo: dědictví.

„Blbost,“ zavrčel Xarťan.

Žádný obyvatel Xartu neměl příbuzné. Xarťan se líhne sám, žije sám a umírá sám, neboť je od přírody dostatečně silný na to, aby zvládl svůj boj s vesmírem bez jakékoli cizí pomoci. Nepotřebuje nikoho krom sebe. Tak praví dávná Xartská triáda, moudrost předků.

A Xarťan Brinkant silný byl. Nebylo nic, co by nezvládl. Až tedy, přiznejme, na byrokracii Úřadu.

Přepnul organizér. „Svištíku? Něco mi přišlo. Podívej se na to,“ řekl a zrušil spojení. A je vyřešeno, pomyslel si spokojeně.

Že se mýlí, ozřejmil mu organizér hned vzápětí, když se na něm objevila Svištíkova volací značka.

„Tak oč jde?“ zavrčel Brinkant.

„Žádné obavy, duke Břinkante,“ spustila maličká tvář na zobrazovači, „je to velmi prosté: stal ses majitelem kosmické lodi. Jméno neznámé, imatrikulace nula osmnáct.“

„Jak to??“

Bylo znát, že důvěrník listuje virtuálními stránkami dokumentu. „Nějaký tsar Baarkudej z Niwie ti ji odkázal.“

„Nikoho takového neznám!“

„To nevadí, duke. Prostě ta loď je teď tvoje. Můžeš jí prodat, darovat anebo zahodit,“ předložil tři nejvýhodnější varianty.

Brinkant rezignovaně zavrtěl hlavou. Svištík byl velice šikovný důvěrník, ale některá úskalí Xartské řeči pro něj byla nepřekonatelná. Kupříkladu neustále komolil Xarťanův dědičný titul Drke, i jeho jméno. Nu což.

Kdyby byl Brinkant skutečně skalní Xarťan, s takovou odpovědí by se spokojil. Byla dostatečně krátká a srozumitelná. Jenže kovový muž se v mládí shodou okolností dostal ze své rodné planety na krátký čas pryč a to co ve Vnějšku spatřil, ho nejen překvapilo, ale přímo ohromilo.

Čas od času pak seděl, vyvolával si v hlavě obrazy a zážitky, a hloubal nad nimi. Byla to venkoncem marná činnost, za kterou by si určitě od okolní společnosti vysloužil posměch, ale Brinkantovi nedávalo pokoje, proč je vnější svět tak moc jiný.

Kdo ví, co všechno mu v danou chvíli běželo hlavou, když náhle řekl: „A co kdybych si jí nechal?“

Svištík doširoka otevřel svá očka, což (jak už Brinkant věděl) znamenalo gesto úžasu. „Promiň, duke, asi nerozumím...“

„Ptám se, co by obnášelo podržet si loď ve svém vlastnictví,“ zopakoval to jinými slovy.

„Nechat si jí? Ale... proč?“ žasl důvěrník.

Drke zaváhal. Skutečně, proč? Vždyť tady je doma, tady má nejen vše co k životu potřebuje ale i chce. Na co nějaká kosmická loď? Kdyby ji prodal, vydělal by nějakých tři sta tisíc solů, možná i víc. To by bylo velice příjemné.

Ale kdybych si ji nechal, mohl bych putovat Vnějškem, ozvalo se mu v hlavě. Xarťan se podivil sám sobě: co mě to napadá? Jenže tahle myšlenka byla, to musel přiznat, velice lákavá.

Vnější vesmír!

Brinkant se zarazil. Uvažuji špatným směrem, snažil se zkrotit neposedné nápady. Vnějšek nepotřebuji! Ale místo toho, aby se zatvrdil, naopak mu v hlavě vyběhla všechna ta zvláštní místa, divné bytosti, a obrovský, doslova nekonečný prostor Vnějšku.

Drke znovu dlouze zavrčel, když si uvědomil, že té nabídce nedokáže odolat. Ačkoli nevěděl proč, jasně cítil že přesně na tohle celý život čekal. Zvednout se nad rodný Xart! Volný, nespoutaný se vnořit do nesčetnětvarého, kolotajícího, bezbřehého Vnějšku.

Takový nápad nebyl vůbec obvyklý. Xarťané milovali svůj svět a Vnějšek je pranic nezajímal. Ale pokud Brinkant věděl, nikdo z těch několika zvědavců, kteří se přece jen vydali Ven, už se nevrátil. Je snad pravda to, co se tiše šušká, totiž že ten Vnějšek je skutečně tak úžasný, že už tam zůstali?!

„Budu putovat Vnějškem,“ řekl.

Svištík vykulil oči ještě více. „Létat vesmírem?! Bez nějakého konkrétního záměru? Bez plánu? Jen tak?!“

Drke přikývl. „Ano, jen tak.“

Svištík lapal po dechu.

„Tak co by to obnášelo?“ pobídl ho Brinkant.

Kdyby byl Drke takzvaný „čvachták“, patrně by mu neunikla nová změna správcova výrazu. Ale protože mimika Xarťanů byla – jak jinak – kovová, neměl Brinkant pro rozpoznání takových nuancí smysl.

Jen nepatrná poznámka k novému termínu. Souhrnné, a upřímně řečeno značně dehonestující přízvisko „čvachtáci“ si vysloužily všechny bytosti na biologické bázi, obvykle nasycené krví. Mají totiž velmi zábavnou vlastnost: když se na ně šlápne, čvachtá to.

„Potvrzení převodu, ocenění majetku, stanovení poplatku, registrace vlastnictví, registrace pozice na oběžné dráze, poplatek za parkování, technická prohlídka, poplatek za...“ vychrlil ze sebe Svištík, ale umlkl, když viděl že jeho slova už jdou mimo Xarťana. Skončil tedy s výčtem a řekl krátce: „Bude to obnášet pár náležitostí, které všechny zařídím, odhadem za dvě stě solů.“

„Dvě stě?!“ zopakoval Brinkant. To nebylo zrovna málo.

„Možná méně, ale možná i trochu více,“ pokrčil Svištík rameny.

„Trochu hodně na to abych se pobavil,“ podotkl nespokojeně.

Svištíkův výraz se stal prohnanějším. „Ještě by byla jedna možnost, duke. Prostě bys odletěl. Prakticky zadarmo.“

„To zní o mnoho lépe. Co by to obnášelo?“

„Mluvíme teď o prostém odletu? Bez úředních formalit?“

„Jistěže!“

„Dopravu na orbit, a lodivoda. Osm solů. Dvanáct pokud budeš chtít letět bez čekání.“

Brinkant spokojeně kývl. „To už se mi líbí. Udělej co je třeba a zajisti to.“ Málem se pousmál. Šikovného Svištíka si vybral před dvěma lety! Je to radost mí takového služebníka.

„Duke? To jako teď hned?!“ ujišťoval se důvěrník.

„Ano, teď hned. Nebudu to odkládat. Rozhodl jsem se.“

„Rozumím, zajistím,“ kývl Svištík a odpojil se.

Errata:

30.05.2021 13:23