Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výstup byl dosti namáhavý, průrva nedovolovala, aby kráčeli vzpřímeně, a dno bylo místy kamenité, někde drolivé a jinde zase kluzké, takže jen za pomoci holí a někde i lana se dostávali vpřed.

Čím výš, tím větší obtíže se jim stavěly do cesty. Domněnka, že tohoto výstupu bylo snad používáno, se nyní ukazovala lichá, neboť dosti příkré dno bylo pokryto mazlavým jílovitým nánosem, na němž nebyly žádné stopy lidské ani zvířecí. Tato náplava byla mokrá, a čím výše, tím více byla napitá vodou.

Místy se jim nohy bořily do bahna tak, že museli co chvíli odpočívat, aby nabrali dech.

A tu projevil Arne své mínění:

„Myslím, že naplavenina byla obnovena a prosycena vodním přívalem, který se dnes spustil z oblak na horská temena.“

„Souhlasím,“ přikývl Pavel, otíraje si potem zalité čelo a tváře. „A nahoře je rozhodně otvor, poněvadž zde vane průvan, za což budiž pochválen Hospodin, neboť nás aspoň trochu osvěžuje.“

„Ano. Ale ještě něco: byly-li tu stopy, jsou nyní zahlazeny. Mám stále dojem, že se tudy neplahočíme první.“

„Nevím, oč ten dojem opíráš?“ zavrčel lékař.

Ačkoliv pohoří nebylo příliš vysoké, trvalo několik hodin, než se před nimi objevil otvor ústící na denní světlo, kam se provlékli umazáni a zchváceni tak, že ani neměli zájem o své okolí.

„Jsem utahán jako štěně,“ supěl Pavel, klesl na balvan vedle Arna, který jen mlčky přikývl.

Teprve po chvíli se rozhlédli.

Pokud dovolovaly oblačné cáry, líně se plazící kolem, mohli chvílemi do nedaleka přehlédnout jednotlivé úseky okolí, které věru nebylo nijak vábné: divoce rozeklané, omšelé a kostrbaté štíty, lesknoucí se vlhkem sražených par a ranním přívalem, který tu zanechal v průrvách a rozsedlinách, roklích a vykotlaninách mělké i hluboké tůňky a tůně vody.

Po rostlinstvu ani stopy; jen rozhlodaný kámen, vodním živlem znetvořený tak, že se podobal válečnému pásmu, po dlouhou dobu vydanému všanc bubnové palbě.

Arne s Pavlem nevydrželi dlouho v nečinností. Touha, aby co nejdříve už zase byli »doma«, to je u Petra, je poháněla kupředu. Stýskalo se jim po kamarádovi, ale ještě více toužili pochlubit se mu se svými zážitky. A konečně je poháněla i zvědavost, jaká dobrodružství ještě na zbývajícím úseku cesty zažijí. Po krátkém odpočinku, při kterém se posilnili vydatným soustem a douškem dešťové vody, která – snad účinkem elektrických výbojů – měla příjemnou alkalickou příchuť, vydali se na další pouť. Asi hodinu tak kráčeli mezi hroty skal, co chvíli sklouzávali po hladkých balvanech a oblázcích dolů, při čemž se Pavlovi stalo, že se až po pás svezl do přírodního bazénu naplněného naštěstí příjemně chladnou vodou, což oběma vnuklo nápad na koupel – tak vábný, že neodolali. V té chvíli zapomněli na všechen spěch.

Znamenitě osvěženi pokračovali v cestě.

Konečně došli na místo, kde se horské pásmo srázně svažovalo a hluboko v údolí se prostíral širý kraj, nazveme-li tak obzor zúžený mlžným závojem.

„Bude to trvat, než se tudy sešplháme dolů,“ bručel lékař, znepokojen rozsochatými skalními hroty, které se hrozivě tyčily pod povážlivými srázy.

„Těmi průrvami se dostaneme snadno dolů,“ ukazoval Arne na rozsedliny, v nichž bylo možné rozkročmo a s rozpaženýma rukama se sesoukat.

„Jen aby to nešlo až příliš rychle!“

„Máme lana.“

„Výborný prostředek! Zřítí-li se jeden, stáhne s sebou i druhého. Ty skály jsou strašně drolivé.“

Pavlova námitka byla správná. Kudy tedy?

Zatímco Pavel prohlížel sráz pod sebou, Arne poodešel vpravo. Ale sotva učinil několik kroků, stanul překvapen leknutím. Pod spodním okrajem oblačných chuchvalců šklebilo se na něho dno asi padesát metrů hluboké propasti. A na jejím dně...

Rychle se vrátil k Pavlovi:

„Pojď se podívat,“ zval šeptem, „snad by se ti zamlouvalo sešplhat se dolů tudy,“ ukazoval směr. „Tam jsou totiž stěny pevné, nedrolivé.“

„Kde? Nic nevidím pro ty mraky.“

„Neřvi!“

„A proč? Co je?“ ztlumil Pavel hlas.

„Jen se namáhej ještě několik kroků! Je tam krásná rokle, která se vrývá do boku horstva. Z ní jeden průsmyk ústí přímo do roviny pod námi a druhý naopak směrem ke kráteru. Jenže...“

„Jenže?“

„Uvidíš. A nehulákej!“

Jakmile Pavel stanul nad srázem, vydechl zděšeně:

„Proboha! Jací jsou to lidé?“

„Nejdřív si lehneme, aby nás nespatřili. Tak, a teď si je podáme blíž.“

Triedry jim přiblížily skutečnost: rokle byla obydlena tvory, které bylo možné přirovnat k Eskymákům, ale jen podle drobných postav. Tvar lebky s nízkým, dozadu vtlačeným čelem, nepoměrně široká hruď, silné paže, dosahující po kolena krátkých nohou do O, a dlouhý trup připomínaly spíše lidoopy, ale tomu zase odpírala sinavá pleť bezvousých tváří, podobná pleti montérů ze Žlutého přízraku. Také oblek, šedý overal, byl skoro týž.

Ženy ani děti vidět nebylo. Jen asi dvacet mužů zaměstnaných urovnáváním kamenů a balvanů hráze, rozmetané vodním přívalem, po němž zbyla na hořejší části dna, svažujícího se směrem k průsmyku do údolí, malá tůně. Pozornost vzbudila také obloukovitá řada chýší postavených na přírodní terase pod protější skalní stěnou: homolovité stavby, připomínající stavby tropických všekazů.

Po delším pozorování zašeptal Arne udiveně:

„Ty příbytky jsou z téže hmoty jako stavení kolem kráteru!“

„A tihle lidé se zdají být příbuzní obyvatelům Žlutého tělesa.“

„Příbuzní sotva, doktore. Společný mají jen oděv a částečně i barvu pleti. Ale postava i celé vzezření je zcela odlišné. Ve spojení s nimi jsou však určitě. Jen bych rád věděl, co zde dělají,“ mumlal Arne a jeho triedr odbočil k hornímu konci. Za tůňkou ústil do propasti úzký kaňon, který, jak bylo vidět na povrchu horstva, táhnoucího se asi o deset metrů pod jejich stanovištěm, se klikatil do dálky asi dvou set metrů, kde se rozšířil v eliptický obrys jiné prohlubně, za kterou vystupoval do mraků sloup husté bílé páry.

Tento obraz se zdál Arnovi jaksi povědomý... A už si vzpomněl: gejzíry! Pak ale je ta elipsa – rokle troglodytů. A jako na povel se jeho dohad potvrdil:

„Podívej, Pavle, tam! Na ty balvany v pravidelném odstupu rozestavěné nahoře podél kaňonu,“ ukazoval.

„Nic nevidím – ach, ano: troglodyti!“

„Vrhači kamenů. Máme je teď pod sebou.“

„Ale to jsme si pořádně spletli směr.“

„Nediv se. V podzemní štole je těžké se orientovat. Jen když máme tu rokli za sebou.“

„Pěkně za sebou! Chceš snad říci před sebou, ne?“

„Jak to... Proč?“

„Člověče, vzpamatuj se! Chtěl jsi, abychom sestoupili tudy vlevo do údolí, viď?“

„Samozřejmě.“

„Tak tě, samozřejmě, ta štola zvrtačila. Vždyť jsme přece museli dřív přes gejzíry, abychom se dostali k troglodytům, pravda?“

„Na mou duši, Pavle, už chápu.“

„Tak vidíš! Musili jsme v podzemí opsat půlkruh a teď jsme zase na téže straně skal, jenže nahoře. Tamhle to houští pod námi je džungle, kde jsme se dívali na ty zelené netvory, a vlevo asi osm kilometrů odtud je kráter, který ovšem pro zamlžený obzor nevidíme. Musíme obrátit o plných sto procent...“

„Stupňů.“

„Eh, to je jedno. Musíme docela opačným směrem a mimoto okruhem, abychom se vyhnuli gejzírům a aby nás nezahlédli ti dělostřelci s kameny.“

„Těch se nemusíme bát. Neopustí své stanoviště. Jen bych rád věděl, kdo jsou ti lidé pod námi.“

„Gopovi!“

„Máš pravdu, Pavle. Bude to asi tak: byli sem ze Žlutého přízraku dopraveni, aby hlídali troglodyty a zahradili jim východ z rokle, po případě přístup do oblasti kráteru. Tedy – pohraniční stráž.“

„Souhlasím s dodatkem, že proti ní postavili troglodyti své vrhače kamenů, čili dělostřeleckou baterii odpovídající úrovni doby kamenné. Velmi vtipné opatření, že?“

„Ano. Ale tahle stráž musí mít nějaké zbraně. Rád bych věděl...“

„Nech si zajít chuť. Pro samu zvědavost zapomínáš, že tito tvorové mohou být vyzbrojeni jako ty paprsky smrti, ne-li ještě účinněji.“

„To je možné. A jistě někdy použili zbraně proti troglodytům. Proto ta jejich zášť.“

„Tak ať jsou k čertu, opičáci! Pojďme! Musíme hledět, abychom se brzy dostali přes horstvo.“

„Dnes už sotva. Musíme někde přenocovat.“

„Krásný požitek v tomhle vlhku,“ vrčel lékař, když se plahočili zpátky.

Stmívalo se, právě když se půda pod nimi začínala svažovat. Ale sestoupili jen o několik metrů a kraj kolem se náhle ponořil do temna. Pomocí lucerny podařilo se Arnovi najít jakžtakž vhodné místo k noclehu: rondel, okrouhlá kotlinka, obehnaná téměř do uzavřeného kruhu, vystlaná vysokou vrstvou jakýchsi vřesovitých rostlin, vyztužená silnými plavuněmi a hustou spletí, podobnou kleči, která byla sice mokrá, ale zato pružná.

„Ideální nocleh,“ pochválil si Arne. „Vlhko snadno izolujeme, prostřeme-li si nepromokavé stanové plátno. Ale je tu podivný zápach.“

„Také jej cítím. Snad to stelivo.“

„Ne, Pavle. Tohle čpí... hm... už si vzpomínám. Měl jsem v mládí doma terárium, zasklenou nádrž, kde jsem choval ještěrky, užovky a jinou havěť. Bylo to sice roztomilé, ale páchlo to ohavně. Že by pod tou vrstvou byli nějací...“

„Co je to tamhle?“ přerušil jeho úvahy Pavel.

„Kde?“

„Právě uprostřed!“

Kužel světla padl do středu kotlinky.

„Můj ty bože! Vždyť jsme v nějakém hnízdě... Arne, hrůza! Podívej se na ty nestvůrné hlavy. Pojď blíž!“

„Ani mě nenapadne. Naopak...“ Arne vytasil pistoli.

„Neboj se! Vždyť jsou to mláďata.“

„Ano, mláďata nějaké saně. Stůj, Pavle! Proboha, nechoď blíž!“

Ale Pavel byl už v žáru přírodovědecké vášně: skláněl se nad třemi ohyzdnými hlavami na dlouhých, hadovitých šíjích. Veliké vyboulené oči s kolmými pupilami mžouraly do světla a z hadově otevřených tlam, protáhlých v rovný zobák, vyšlehával rozeklaný jazyk a svítila řada sklovitých zoubků. Krk se kovově leskl. Těla byla ve stínu, ale Pavel přesto viděl obrysy blanitých křídel.

„Pojď se podívat, Arne. Tohle jistě neviděl žádný Pozemšťan. V žádném zvěřinci nenajdeš mladé ornitosaury!“

„Ptakoještěři?“

„Ovšem. Roztomilé, že?“

„Velmi,“ řekl Arne ironicky.

Vtom vyrazilo jedno mládě z hrdla pronikavý skřek a za ním se rozvřeštěla ostatní.

„Rychle odtud, Pavle! Přivolají mámu, která jistě není daleko na lovu a – slyšíš? Už se ozývá!“

Jen vyběhli, dolehl k nim skřek a zakrátko se ozval svištivý šumot křídel, který však zanikl v jekotu mláďat. Podle zvlněného vzduchu a zvířených oblak kroužil netvor chvíli nad hnízdem a pak se rázem snesl dolů. Skřeky mladých se změnily ve spokojené vrčení a chlemtavé zvuky.

Naši přátelé stáli asi dvacet kroků opodál nerozhodně. Kam v této tmě? Ale co zbývá? Nemohou přece vypudit ptakoještěří mámu se třemi „dětičkami“ z hnízda. Ta by je hnala!

Ještě štěstí, že jsou na tomto místě chráněni skalní hradbou před očima ještěra, který v noci vidí lépe než ve dne a dosud je snad neucítil. Mají sice zbraně, zvlášť Arnovy paprsky smrti účinkují rychle a spolehlivě, ale je tma jako v pytli a v této mlze by bylo těžké zasáhnout cíl. Také by jim sotva zbyl čas, kdyby se na ně netvor, jehož křídla mají rozpětí jako běžné letadlo, zřítil z výše jako balvan.

Hloupá situace. Báli se vykročit, aby na sebe neupozornili. Stačí slabounký šelest, a tomu se nevyhnou na této půdě plné kamení a zvětralého štěrku, balvanů a kluzkých oblázků. Ale také tu nemohou stát až do rozednění, kdy ještěr snad usne. Spíš zase ještě vzlétne na noční lov, uvidí je a... Musí dolů, aspoň o kousek níž, kam už nedosahují spodní mračné cáry, kde je čistší vzduch, budou mít větší rozhled a čas k obraně.

Nepůjde-li to jinak, tedy – po čtyřech.

Se ztlumeným světlem, takže viděl před sebou jen na píď země, plazil se Arne ze svahu následován Pavlem.

A jako by je osud chtěl hodně potýrat, svah byl stále mírný. Půjde-li to tak dál, potrvá hodinu, než sejdou.

Arne se zastavil na okraji srázu. Co teď? Musí zesílit světlo, aby alespoň viděl, jaká hloubka je pod nimi a co je dole.

Ale jsou jen nějakých sto metrů od hnízda. Nu, změní směr paprsku kolmo dolů.

Úzký, ale dlouhý proud vyšlehl, prorazil už naštěstí prořídlou mlhou a odrazil se od půdy. Sláva! Kolmá stěna nebyla vyšší než patnáct metrů a dole v značně průzračnějším vzduchu pokračoval svah. Na tuto hloubku stačí jedno z jejich lan, po němž se spustí. Kde je zaklesnout? Tuhle je skalní výčnělek. Drží? Ano, spolehlivě.

Dolů, Pavle!

Lékař se dostal dolů bez nehody. A po něm také Arne. Ale co teď s lanem? Eh, vem je čert! Nechají je zde na památku. Snad už je nebudou potřebovat, a když, stačí lano Pavlovo.

Nyní se už šlo dolů rychleji, neboť půda byla písečnatá a mohli sestupovat bez obavy, že způsobí hluk. Také světlo mnohem dále proráželo jemným závojem mlhy, která nad nimi houstla v neveliké výši. Nu, je tu svah a brzy se i nahoře obzor zvýší.

Svítili si těsně před sebe.

„Stůj!“ vykřikl Pavel úzkostlivě a smýkl Arnem zpátky.

„Co je?“

Pavel němě ukázal na temný stín před nimi.

„Vždyť je to strom!“

„Já myslil... vyhlížel tak příšerně...“ koktal Pavel zahanbeně. „Ale nějaký podivný strom. Pravidelný, jako by byl pěstován. A kůru má jako koženou a měkký je jako guma. Hustá koruna s listy, podobnými vějířovité palmě. Zajímavá rostina.“

„Tak už dost, bylinkáři. Raději hleďme být co nejdál.“

Arnovi se z hrdla vyrval zděšený vzlyk, a ne bez příčiny. Nad nimi krátce zasvištělo a v příštím okamžiku zapraskal obal tlumoku na jeho zádech.

Při svitu lucerny zahlédl Pavel nad svým druhem obrovský temný stín a před ním dvě zeleně světélkující koule.

V příští vteřině zacloumal Pavlem vzdušný vír a jeho přítel s veškerým příslušenstvím i s rozžatou lucernou vzlétl kolmo vzhůru.

Pavel stál jako sloup, ohromen strašlivým dějem dvou vteřin.

Lucerna nahoře vytryskla silným proudem vzhůru a osvětlila příšernou hlavu ptakoještěra, který unášel Arna.

Zahlédl ještě, jak se příšerná hlava křečovitě vypjala, dolehl k němu krátký chraplavý skřek, zlomil se v kloktavý zvuk, a pak celý děsný výjev zmizel v rozvířených kotoučích mraků.

Teprve teď se Pavel vzpamatoval z ohromení a děsu: jeho paže se vztyčily, prsty tápaly ve vzduchu a z hrdla se dral skrčený křik:

„Ar – ne! Probo – ha, Ar – ne!“

Vtom ho zkropila krátká sprcha. V bledém svitu hvězd viděl rozplesklé temné skvrny na svém oděvu, cítil je na tváři, na rukou...

„Krev!“ zasténal v děsu.

Čí krev? Netvora? Nebo...

Pavel napolo v mdlobách klesl na kolena.

Pojednou se divoce rozvířila oblaka a mezi jejich cáry se zračil nestvůrný obrovský netopýr, pravý zjev Harpyje, démona smrti a děsu.

V křivkách a úžasně rychlém víření trhavě poklesával a zase stoupal příšerný zjev, pod nímž viselo lidské tělo.

Nyní se krouživě snáší. Rozpjatá křídla se křečovitě škubou... blána jednoho křídla se trhá... krouživý let se mění ve spirálu... teď netvor pustil tělo ze svých spárů, a ubohý Arne padá – do husté koruny stromu.

Temné žuchnutí, jako by kámen padl do bahna; tlustý kmen se rázem smrskl. Druhé, silnější bouchnutí opodál, kam těžce dopadlo tělo nestvůry.

Ticho. Smrtelné ticho.

„Tak mně pojď aspoň pomoci z té břečky!“

Pavel vytřeštil oči. Šílí? Sluchový klam? Nebo Arnův hlas ze záhrobí?

„Slyšíš? Co je s tebou, Pavle?“

Dvěma skoky se octl u hromady.

Pohled, který se mu naskytl, byl vrchovatě k pláči i k smíchu, strašlivý i malebný.

Jakoby ve veliké kulaté míse, vyzdobené kolem garniturou vějířovitých palmových listů, vězelo Arnovo poprsí, zalité i s tváří, rameny a pažemi bahnem. Ostatní tělo bylo zabořeno do hnědé břečky, odporné na pohled, ale libě, ananasově vonící.

„Je ti něco, Arne? Jsi poraněn?“

„Nic mi není, doufám. Hoď mi konec svého lana. Musíš mě vytáhnout.“

Šlo to těžko. Hnědá kaše nerada pouštěla Pozemšťana ze svého objetí.

Konečně byl Arne venku. Ale jaký Arne!

„Vyhlížíš jako veliká majka,“ našel vhodné přirovnání Pavel; trup s nohama až po paže, vše tvořilo celistvé protáhlé vejce, hnědou kuklu, ze které jako by se prodíralo lidské tělo.

Ani pomyšlení, že by se mohl očistit z tohoto obalu, který lpěl na oděvu jako hustý klih.

„Povídej, co vlastně...“

„Počkej, Pavle, povídání nám neuteče. Dřív se musím zbavit toho obalu. Vždyť tu ležím jako kapr v bahně a nemohu se ani pohnout.“

„Jak to udělat?“

„Naštěstí jsem ve skafandru. Pomůžeš mi jej svléknout a je to.“

Po chvíli námahy byl skafandr stažen až po kolena. Tu se však ukázala překážka, na kterou nevzpomněli: boty. Nezbylo, než aby obal, jenž mezitím tuhl jako chladnoucí klih, pracně seškrabovali dýkami; pak se Pavlovi podařilo zout Arnovi boty a opatrně přes nohy svléci celou beztvárnou masu.

Konečně stál Arne zase v overalu vedle kamaráda.

„Á-ááá-ch!“ vydechl úlevně protahuje údy.

„Kde máš batoh?“ vzpomněl si Pavel.

„Tamhle,“ ukázal Arne na mrtvé tělo netvora.

„Tys jej odepjal?“

„Ovšem, ve vhodné chvíli. Jenže jsem netušil, že ten strom je tak úžasně dužnatý a měkký, že se pode mnou rozdrtí na kaši.“

„A paprsky?“

„Někde tu leží blízko. Odhodil jsem celý opasek, než jsem se spustil.“

„Doufám, že nezapadl do koruny stromu a neleží teď v té marmeládě. To by byl malér, chlapče! Sotva bychom ten aparát vyčistili.“

„Neboj se. Kdyby byl se mnou zapadl do té měkkoty, byl by ze mne teď už škvarek.“

„Proboha, proč?“

„Poněvadž by mokro způsobilo v baterii krátké spojení a výboj několika miliónů voltů.“

„Divím se duchapřítomnosti, s jakou jsi pamatoval v tom děsu na nebezpečí.“

„V tom mne přeceňuješ, doktore. Přece jsem nevěděl, že se strom změní v mokrou kaši. Seskočil jsem s nadějí, že dopadnu do husté koruny. Nic víc. Že opasek dopadl vedle, byla čirá náhoda.“

„Tak povídej, jak to vlastně bylo? Já jsem byl tak ochromen, že jsem ani nevnímal.“

„Zajímavý výlet, panečku! Ale pojď, zároveň se podíváme po opasku!“

A zatímco obcházeli rozplesklý koláč, Arne se rozhovořil:

„Bylo to několik šťastných náhod, které mi zachránily život. První a nejpříznivější, že ještěr zaťal drápy, dlouhé jako dýky, do mého batohu a ne do těla.“

„Zde je tvůj opasek!“ zvolal Pavel radostně. „Není přístroj poškozen?“

Arne namířil na pozůstatky stromu a stiskl spoušť; za prudké detonace se mokrá hmota roztřískla, jako když do škvařícího se sádla kápneš studenou vodu.

„V pořádku,“ řekl Arne spokojeně a pokračoval: „Kdybych nebyl tak překvapen náhlým vzletem, mohl jsem ještě včas vyvléknout paže a v nejhorším případě obětovat obludě zavazadlo. Ale než jsem se vzpamatoval, byl jsem už příliš vysoko. Posvítil jsem si tedy vzhůru na svého únosce, a když mně světlo jasně ozářilo příšernou hlavu, na dlouhém krku vypjatou vpřed, zamířil jsem paprsky pod dolní čelist a stiskl knoflík. Paprsky proletěly hlavou i mozkem.“

„Ano, vzpomínám si. Ještěr bolestně zařičel a zvedl hlavu křečovitě vzhůru.“

„Takový průstřel by okamžitě usmrtil i slona, kdežto tuto obludu, jak jsem vystihl, jen poranil a na nějaký okamžik zakalil její bystrost. Je známo, že například koroptev, zasažená brokem do hlavy, letí kolmo vzhůru a pak se mrtva zřítí jako kámen. Podobně se stalo s ještěrem, který se mnou jako šíp vzlétl do hustých mračen, výš a výše... Krev mně stydla v žilách při pomyšlení, že se se mnou z této výšky zřítí netvor jako ta koroptev. V té chvíli jsem proklínal svoji ztřeštěnost. Proč jsem mířil na hlavu místo na křídlo, které jsem mohl v bláně rozříznout a letoun by byl nucen se se mnou snést vývrtkou k zemi! Teď se nedalo nic dělat pro husté oblaky, v nichž jsem neviděl ani na píď kolem sebe. Nemohu říci, ale jistě to bylo velmi vysoko, neboť nade mnou bílé, rozvířené kotouče řídly. Nyní jsem viděl obrysy křídel a neváhal jsem namířit na střední blánu jednoho křídla, stiskl spoušť a přejel hlavní blanitou plochu, která praskla po celé šířce jako rozříznuté plátno. Výsledek se ihned projevil: kolmý vzestup rázem ustal a pták opsal ostrou spirálu. Cítil jsem, jak se šroubovitě snáším k zemi. Sláva! zajásal jsem. Ale předčasně. Už jsem byl zase na spodním okraji mračen a v rozvířených kotoučích jsem začal rozeznávat obludné tělo, na něž jsem si svítil, připraven, že netvoru odříznu paprsky hlavu a seskočím z příhodné výšky, abych se včas vyhnul dopadu mrtvého těla, pod jehož tíží bych v nejlepším případě vyvázl s přelámanými žebry. Ale vtom se obluda vzpamatovala; těsně před svým obličejem jsem spatřil její strašlivou hlavu se zeleně planoucíma očima, krvelačně rozšklebenou tlamou... Vzteklý chrapot se jí dral z hrdla... Nemohl jsem déle otálet. Spíš ať si přelámu pádem hnáty, nebo, nelze-li už jinak, skončím život na půdě Venuše, než abych si nechal rozdrtit lebku v těchto hrozných a hnusných čelistech. Zamířil jsem pistoli na ještěří krk a rázem jsem obludu sťal. Člověče, teď jsem teprve zakoušel! Zaléván krví – však i ty jsi zkropen, jak vidím – zmítal jsem se ve víru, až se mi točila hlava! Tělo, přes roztržené křídlo, se v křečích kroutilo a koulelo, stoupalo a zase klesalo... Zkřížil jsem paže na prsou, abych se nevyvlekl z popruhů, a jen jsem se modlil, aby mne nestvůra nepustila ze spárů. Věděl jsem, že tento tanec bude slábnout a ustane s vykrvácením, a spoléhal jsem jen na to, že ohromná křídla přece jen zmírní konečný pád. Pod sebou jsem už sice matně, ale dostatečně rozeznával půdu a spatřil jsem strom. Milosrdný bože, dej, abych se k němu přiblížil! Prudkost křečí se znatelně mírnila. Pojednou křídla strnula v rozpětí a já jsem se spirálovitě snášel dolů. Vyčkal jsem, a když jsem se zase blížil nad korunu, vyvlékl jsem paže a držel se popruhů. Ve vhodném okamžiku jsem se spustil. Ostatní už víš,“ končil Arne.

Stáli nad bezhlavou mrtvolou ptakoještěra, jehož strašné spáry byly zaťaty do batohu, rozdrásaného tak, že obsah jistě nebyl k potřebě.

„Necháme to zde,“ řekl Arne. „Není tam nic, zač bychom v Aeronautilu neměli náhradu. Všecko je rozmačkáno.“

„I některá plechová konzerva musí být probodnuta drápem, poněvadž obsah vytéká. Ostatně nemůžeme být daleko od Aeronautila.“

„Nejsme daleko, jen poněkud stranou. Pohleď, doktore, není tamhle ta vysílačka?“

„Zdá se. Je sice trochu zamlženo v té dálce, ale přece... ano, Arne, je to socha, kolem které jsme šli. Pojďme k ní. Tam se už snadno vyznáme.“

„Nerad bych... Bojím se, že bude naše návštěva zase fotografována a snímky vysílány. Ale nic jiného nám nezbývá. Snad se budeme moci alespoň nějak vyhnout a poněkud obejít tu zrádnou věc. Především toužím po tom, abych mohl aspoň smýt tu hnusnou krev z hlavy a obličeje,“ stýskal si Arne, když sestupovali ze stráně směrem k soše, která se tyčila v dálce asi dvou kilometrů.

„Také bych rád,“ hleděl Pavel s odporem na své potřísněné ruce.

Vlídný osud vyslyšel jejich touhu. Za chvíli došli na rovinu, a tu spatřili před sebou klidnou hladinu vody, která zápasila o nadvládu nad trsy drnu, kapradin a přesličkovitého rostlinstva. Byl to tedy plytký močál.

Když přišli blíž, viděli, že bažina je velmi rozsáhlá, a podle míst, kde hladina tvořila olověně šedé a do středu temné celistvé plochy, byly tu také hluboké tůně.

„Mohli bychom se i vykoupat.“

„K tomu si nech zajít chuť. Jen si vzpomeň na ichtyosaura a jiná zvířátka, jež jsme už viděli,“ zhatil Pavel rázem Arnovy laskominy.

„Je tu přece tak klidno.“

„Zrovna jako v té tůni. Ryboještěři jsou rafinovaní, holečku! Číhají na dně jako pavouk, ukrytý někde ve škvíře, aby pak náhle vyrazili na svou oběť.“

„Tak se aspoň umyjeme.“

Avšak přístup k vodě nebyl snadný. Nohy se jim začaly bořit do rašelinovité měkkoty.

„Musíme si zout boty, aby se voda nedostala dovnitř.“

Vrátili se na pevnou půdu a bosi kráčeli k močálu s botami v ruce. Smyjí aspoň bláto, které na nich dosud lpělo z tunelu, jímž se prodírali na horské temeno, a kaši, která byla jen ledabyle seškrabána z Arnových bot.

Tato čistka byla snadná a brzy byly boty uloženy na bezpečné místo, aby zatím oschly.

Voda byla příjemně vlažná.

Pavel zůstal na okraji, jen po kotníky ve vodě, což mu stačilo, aby se umyl aspoň po pás. Hůř bylo s Arnem: jeho košile byla znečištěna krví ještěra, která se mu ve stružkách řinula z hlavy po týle a po zádech. Musel se svléci úplně. Musí omýt celé tělo a vydrhnout lufou, kterou má Pavel naštěstí v tlumoku. Také potřísněnou košili zahodí; vezme si čistou z Pavlovy zásoby.

K řádnému mytí potřeboval však poněkud větší hloubku. Zašel tedy o několik kroků dál, kde bylo vody po kolena, čisté a průzračné, poněvadž hustá rostlinná vrstva nepropouštěla bahno.

S rozkoší se dal do díla. Voda kolem něho rudla a zkalila se. Zároveň se Arnovi zkalil příjemný pocit z lázně. Ustoupil poněkud vlevo, kde je čistá voda.

Ještě dvakrát musel měnit místo, než voda přestala rudnout.

„Mám ještě na zádech nějaké stopy?“ volal na Pavla.

„Nějakou skvrnku ještě vidím.“

„Tak mi pojď pomoci. Nedosáhnu si tam.“

Pavel se přiblížil.

„Zde máš lufu. Drhni! Jen víc!“ liboval si Arne.

Ale pojednou byl jeho pohled upoután něčím podivným.

V prvém okamžiku se domníval, že je to nějaký druh plavuně, která se plazí na dně. Takové klikaté stvoly tam ležely, dlouhé do nedohledna, končící jen asi metr před jeho nohama, zaoblené, silné jako palec, zelené jako ostatní tráva a mech.

Tam, kde dříve stál, je teď také taková plavuň, o něco silnější, asi jako dětská paže, a její konec mizí v krví dosud zarudlé vodě. A ta plavuň... je to klam způsobený mírným vlněním hladiny?

„Pohybuje se voda, nebo stvol té plavuně?“ vyklouzla mu bezděky otázka.

„Které plavuně?“

„Tamhle!“

Pavlovy oči sledovaly směr jeho ruky. Chvilku Pavel neodpovídal, ale pojednou řekl udiveně:

„Hýbá se... ta plav – – člověče! Vždyť to není... to je chapadlo! Nebo nějaký veliký červ, či snad žížala. Saje tu krvavou vodu. Ať je to cokoli, je to vodní živočich a je ve svém živlu, kdežto my... Pojďme odtud, Arne! Jsi už čistý...“

Bezděky se vzali za ruce a opatrně ustupovali, až jim voda dosahovala jen po kotníky. Při tomto ústupu pozpátku měli oči upřeny na zelené konce, které se zvolna šinuly za nimi, zachovávajíce stále stejnou vzdálenost.

Tato skutečnost potvrdila Pavlova slova. Mrazilo je hrůzou. Co znamená toto vytrvalé plížení? Co jiného, než že je zelení plazi sledují! Vodní hadi? Ti by měli rozšířenou hlavu, kdežto tyto zúžené konce se spíše podobají pijavicím.

Pavel se obrátil: mají už jen asi tři metry k pevné půdě. Ale ty tři metry, to je stále oblast živlu, ve které jsou zelené nestvůry doma. Nohy se boří do rašeliny a bahna. Voda se kalí. A přísaje-li se plaz k jejich bosým nohám... je-li jedovatý? V moři například žije mnoho druhů jedovatých hadů, jejichž uštknutí znamená neodvratnou smrt.

Paprsky s sebou nemají, nechali je na břehu, a jsou zcela bezbranní.

„Arne,“ šeptal Pavel rozčileně, „musíme vyběhnout. Drobnými a rychlými krůčky šlapat měkkotu tak, aby jí nezbyl čas uhnout pod naší tíží. Tak pozor! Teď!“

Jako když husy na rybníce zdivočí a plácajíce křídly ženou se po hladině, zrovna tak, ba ještě s větším účinkem rozburácené vody běželi ku břehu. Arne pádil ke svým šatům a – k opasku.

Právě když doběhl, slyšel za sebou Pavlův výkřik. Ohlédl se. Kamarád ležel na břiše, zarývaje prsty do drnu.

„Pomoz! Arne! Drží mě za nohu a táhne k vodě!“ řval zděšeně.

Arne na okamžik ztuhl úžasem. Kolem Pavlovy nohy byl ovinut zelený plaz, napnutý jako struna k močálu, kde oblé tělo, silné jako tělo hroznýše, mizelo pod hladinou.

A ještě něco. Z místa, kde Arne poprvé smýval ze sebe ještěrovu krev, vztyčil se kolmo nad hladinu had jako statný brejlovec tančící za zvuků fakírovy píšťaly; jeho temeno se krouživě svíjelo, jako by se rozhlížel, mohutnící tělo se rychle šinulo vzhůru... stále výš...

Několika skoky byl Arne u Pavla a zamířil pistoli na napjaté rameno, vlekoucí pozvolna, ale vytrvale lapenou oběť do močálu. Ozvalo se krátké zasyčení a nad bažinou škubavě zavrávoral silný pahýl, až náhle s těžkým plácnutím dopadl na vodu, pod jejímž rozvlněným povrchem zmizel.

Zato však vyrostl druhý plaz do několikametrové výšky a jeho protáhlý konec se hrozivě nad nimi svíjel.

Arne ovšem neotálel.

Paprsky zasáhly sice jen špičku, ale to stačilo. Zelená hrůza se rázem smrštila a, bolestně bičujíc vodu, vnořila se do tůně, kde předtím zmizel pahýl.

Zatím Pavel zápasil s dvoumetrovým hadem, jehož konec byl pevně přisát k noze; celé tělo se zuřivě protahovalo a smršťovalo, ovíjejíc se kolem jeho nohou i pasu s takovou silou, že se v ubožákovi tajil dech.

„Po – pomoz mi pře – ce!“ chroptěl a chránil si hruď, aby mu nestvůra sevřením nepolámala žebra.

„S paprsky nemohu teď nic dělat. Mohl bych tě zasáhnout.“

„Nožem!“

„Nemám nůž u sebe.“

„Přines!“

Ach, ovšem! Vždyť šaty nejsou daleko. Za okamžik přiběhl zpátky.

„Ry-chle!“ vyrazil ze sebe poslední zbytek umdlévajících sil.

Ale sotva se Arne sklonil nad ubohého druha, řádící troska podivného plaza jako by to viděla: tlustý konec svírající Pavlovy boky se náhle odvinul, protáhl se a objal kolem pasu – Arna.

„Ďá – ďáble!“ vyhekl Arne. „Teď nás... drží... oba! Tu máš!“ vbodl ostrou dýku do zeleného těla v místě mezi svým a Pavlovým tělem a řezal. „Jako... jako guma! Těžko... zabrat!“ lapal dech. „Už to jde! A-áách! Konečně! Je – é – Vž – vždyť mne ta potvora přeštípne!“

„A mně rozmačká nohu,“ ječel Pavel. „Čím víc ji krájíš, tím je silnější!“

Arnova dýka se zuřivě nořila do zeleného pahýlu a také Pavel mohl nyní vytasit z opasku svůj nůž. Ale všecky ty bodné i řezné rány málo pomáhaly. Arne se svalil a supěl a sténal, přece však se dokoulel k pistoli, odhodlán použít jí, děj se co děj. Samozřejmě musí být velmi opatrný, neboť sebenepatrnější zasáhnutí vlastního těla by bylo osudné.

Arne klekl na obě kolena, vypjal trup co možno vpřed a přiložil hlaveň pistole na příšerný ovinek kolmo dolů, stiskl knoflík a jel hlavní po délce. Účinek byl zpočátku pro Arna tak bolestný, že jen s nadlidským přemáháním vydržel křečovité utažení svého pasu, kterým pahýl reagoval. Ale když zahnul k zevnímu okraji a byla vykrojena dobrá polovice tloušťky, sevření náhle povolilo a ostrá dýka – musel velmi opatrně, aby na sobě neprovedl harakiri – konečně prořízla zelené pouto. Obě části spadly na zem, kde se svinuly v křečovitě se škubající klubko.

„Bestie!“ ulevil si, když krájel paprsky zelené části na kousky.

„Nehrej si a pojď mi pomoci!“ křičel Pavel. „Vždyť už mám celou nohu strnulou!“

Podobnou operací se Araovi podařilo osvobodit Pavla, který kupodivu rychle pookřál a hned byl plný přírodovědeckého zájmu. Skloněn nad přemoženým netvorem vyjadřoval svůj údiv:

„To chapadlo je docela bez krve.“

„Chapadlo?“

„Co jiného? Je to zřejmě konec chapadla nějaké obrovské chobotnice, která leží tam někde v tůni. Musí to být neslýchaný obr. Inu, odpovídá rozměrům ostatních druhohorních tvorů.“

„Ale není podivné, že každý ten kus,“ ukazoval Arne, „dosud žije?“

„To dělají nervy. Části těla u hadů se také nějakou chvíli po smrti svíjejí.“

„Vím, doktore, ale tohle je jiné. Vzpomeň si, jak mě napadl a sevřel druhý konec pahýlu. To nebyla náhoda.“

„Myslíš snad...?“

„Ano, hydra! Obrovský nezmar!“

„To nemohu vyloučit. Pak je to rameno nějakého prapředka sladkovodního nezmara, jaký v miniatuře žije i v našich vodách. Arne, tohle jsou zkušenosti pro nás! A hleď! Tamhle se zase vztyčuje nad vodu zelený had!“

„Na mou duši! Počkej, bestie, přiškvařím ti...“

„Nech toho, Arne! Pojďme odtud!“ vyskočil Pavel ze země.

„Aúúú!“ zavyl bolestně.

„Co je ti?“

„Noha mě brní,“ žaloval Pavel a belhal se ke svému tlumoku.

Arne přiběhl k šatům a rychle se oblékal. Ale oběma nebylo dopřáno času. Čtyři zelená ramena se povážlivě zvedala a blížila se ke břehu.

Popadli svršky a běželi dál, aby v bezpečí dokončili toaletu. Když skončili s oblékáním, viděli, jak dlouhá chapadla tápají nad místem, kde ležely rozřezané kusy. A jako by netvor viděl, ovinuly se konce ramen kolem zbytků... Záhy bylo místo prázdné. Kusy i ramena zmizely ve vodě.

Errata:

30.05.2021 11:04