Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

S novou krví

Nebudeme čtenáře unavovat podrobným líčením dojmů Nelly, když v autě projížděla ulicemi Prahy, po Mánesově mostu přes Vltavu, Staroměstským náměstí a Václavským náměstím vzhůru na Vinohrady. Dívka se chvěla jako list, když konečně v průvodu profesora Talga a Holana byla uvedena do sanatoria, kde svůj úžas projevila jektavou otázkou:

„Je... všude... ve světě... tolik... lidí?“

Personál sanatoria měl pro ni mnoho soucitných pohledů, které němě, ale výmluvně pravily: Jakou to živou mrtvolu nám sem přivádí šéf! Co s ní chce dělat? Mnoho už sice dokázal, ale zázraky dělat není ani v jeho moci. To děvče nám zde dodýchá!

Do těchto úvah hloučku třeskl Talgův rozkaz jako výstřel do hejna vrabců:

„Uložíte slečnu de Saint-Privée do jedničky!“

Jednička! Nejdražší přepychový pokoj! Vzácnost, je-li obydlen.

„Sestro!“ zněl další rozkaz s pokynutím starší sympatické ošetřovatelce, „vyměníte si službu na dvojce a převezmete výhradní ošetřovaní tohoto případu. Slečna de Saint-Privée je Francouzka. Říkejte jí prostě Nelly. Předávám vám ji, jako by byla vaší dcerou. Rozumíte mi?“

„Ano, pane profesore.“

„První dieta, až na další.“

„Prosím.“

„Přísně zakazuji zatím všecky styky s ostatním personálem a všemi pacienty. Naprostý klid a vystříhat se všeho, i nejmenšího, co by pacientku rozrušilo.“

„Pojďte, Nelly. Jmenuji se Marie. Budu vás ošetřovat jako svou vlastní dceru,“ řekla ošetřovatelka.

„Ano,“ přikývla Nelly s úsměvem. „A co ty, strýčku Holane?“

„Vrátím se domů. Přivedu Jiřinku. Bude zde s tebou.“

„Ach ano, přiveď! Velmi se těším!“

A teď jen krátký souhrn, co se s Nelly událo v týdnu, který následoval a jímž skončil její pobyt v sanatoriu profesora Talga.

Ihned po svém návratu domů navštívil Holan švagrovu rodinu. Pověděl jim, že jeho svěřenka přijela, ale bylo nutno neprodleně ji dát do péče profesora Talga, který uznal za jedinou možnou záchranu jejího mladého života – transfúzi krve. Rodina Bradova se pochopitelně zalekla, když řekl, že Jiřinka má ubohé dívce darovat část své zdravé krve. Zalekla se také Jiřka, ale její obava kořenila jen v otázce: „Nebude to bolet?“ Holan samozřejmě chápal všecky tyto obavy; vždyť šlo o jeho neteř a úbytek krve, ať jakýkoli, není žádným žertem.

„Pojedete se mnou všichni do sanatoria. Talg vám dá záruku a tobě, Jiřinko, ujištění, že nebudeš cítit víc bolesti než slabé bodnutí špendlíkem. Uvidíte také Nelly. A pak se rozhodnete.“

Tento návrh nemohli odmítnout.

Další překážka padla, když Jiřka, vrátivší se z laboratoře po odnětí krve na zkoušku, řekla s veselým úsměvem: „To nic nebylo!“

A poslední obavy a rozpaky se rozplynuly, když Bradova rodina spatřila Nelly. Paní Jiřině se mimovolně zarosily oči nad průsvitnou pletí ubohé dívky, jejíž vkaz od Jiřího se jim zdál jakoby z úst anděla...

Bylo rozhodnuto.

Manželé Bradovi s Holanem odjeli ze sanatoria a Jiřina zůstala u Nelly. Ještě téhož dne k večeru kolovala v žilách Nelly čerstvá krev. Účinek byl očividný. Nellina líčka jemně zrůžověla a mladá dívka spala zdravým, klidným spánkem. Zato na sousedním loži ležela mdle Jiřka, s trochu pobledlou tvářičkou, ale hluboký pravidelný dech svědčil o stejně zdravém, posilujícím spánku.

Po čtyřech dnech se transfúze opakovala.

A tři dny poté si odváželi Bradovi obě dívky domů.

Toho dne nebylo na Jiřce vidět změnu. Ale brzy rodiče s údivem pozorovali: Jiřka, dříve mlsná a vybíravá, jedla, co jí bylo předloženo. A také povahou se změnila ke svému prospěchu. Z náladového děcka se stala dívka.

Nelly nebyla k poznání: rozkvétající růžové poupě.

Jen ty její řeči o dědečkovi, jeho říši, nekonečné, kdesi hluboko v podzemí, o robotech a hlavně fantastické dopravě vozů a vlaků, řítících se tísícikilometrovou rychlostí a křižujících automatické trati, o jejím příletu v torpédu, cestou kdesi ve hvězdné stratosféře... co si z toho měli vybrat?

Ubohá dívka! Rozhodně to nemá v hlavě v pořádku. Ale je tak milá. Anděl! Její duše je čistá jako křišťál!

Hle, jak si hraje s tím angorským kocourem. Honí se s ním po parku, kocour šplhá na stromy, ocas rozčepýřený jako liška, a Nelly se šplhá za ním... kocour prská a šups! už je dole a Nelly za ním: „Na, čičičí! Tak už mi neutíkej! Vždyť tě chci jenom pohladit. Jiřinko, řekni mu, ať neutíká! On jistě nerozumí francouzsky. Hleď, už mám ruce odřené od stromů a tuhle jsem si roztrhla šaty.“

Jen ať dovádí! Aspoň se rozptýlí a snad se jí z hlavy časem vykouří ty vidiny a přeludy.

Vždyť podle papírů je francouzská šlechtična z Lyonu. Asi je Jiří i Arne někde ve Francii. Ten Nemo bude asi nějaký majitel dolů, snad uhelných. V šachtách jezdí vozy a vlaky. Ano, tak je to!

„Neměli bychom pozvat k Nelly profesora Koubu, aby ji vyšetřil, a je-li to možné, léčil?“ zeptal se jednoho dne Brada Holana.

„Ne,“ odmítl Holan rázně.

„Pročpak? Což nevidíš, že je...“

„Není. Je duševně zdráva jako my všichni.“

„Ale pak mně vysvětli...“

„Až přijde vhodný čas,“ ukončil Holan úsečně.

V přerodu té čisté bytosti letěl čas jako splašený kůň. Dni řadily se v týdny a splývaly v měsíce. Kolik? Kdo by počítal? Nelly jen pozorovala, že slunce zlátne a jeho žár se láme v lucernovitý, mírně hřejivý pocit. Vystihla také, že tento zdroj tepla a života se ráno stále více opozdívá v nástupu své pouti, těžce se prodíraje nad povrch mlžného moře, v jehož šedi utonula Praha a celý svět, jímž jí byl obzor; že stále níže se v poledne sklání vrcholný bod jeho obloukovité dráhy; a pak už rychle letí dolů a zchladlé zapadá za vlnitý hřeben kopce, jehož zeleň se mění v rez promíšenou temnými stíny.

Viděla také změnu v parku. Ale ta ji nelekala. Naopak, budilo její obdiv zpestření stromů a keřů a hlavně kulaté koruny akátů, z nichž třepotavě se snášely na trávník kulaté, jemňoučké zlaté plátky.

Ale to slunce?

„Kam se díváš tak napjatě?“

Škubla sebou a její oči, oslněné pozorováním slunečního západu, mžikavě utkvěly na Jiřce.

„Hleď, vidíš, kde zapadlo? Ještě před týdnem zapadlo tamhle, právě v té štěrbině lesa. Takový kus si ubralo na své dráze. A ráno na druhé straně také. Kdo řídí jeho trať? Proč se trpí, aby nás slunce šidilo? Což není strýček dosti mocný, aby zjednal pořádek? Nemůže zařídit, aby sluneční trať vedl někdo dbalejší? Není-li v celé Praze spolehlivějšího ředitele dopravy, jen ať mi řeknou. Převezmu vedení a uvidíš, jak bude slunce poslouchat!“

Jiřka se usmívala. Ubohá Nelly! Neví nic o nejzákladnějších zákonech přírody. Nebo je přece její rozum zatemněn? Jak jí má vysvětlit koloběh Země?

„Proč mi neodpovídáš?“

„Nelluško, časem se ti vše objasní. Je to přírodní děj už od věků. Každý rok se opakuje čtvero počasí: jaro, léto, podzim a zima. Teď minulo léto a nastává podzim.“

„Podzim? Co to znamená?“

„Země se vzdaluje od Slunce.“

„Země se vzdaluje? Tedy je Země vinna? Tím hůře! Proč to lidé trpí? Jaký to nedbalec řídí její dráhu? Cítíš přece ten chlad večer a ráno. A stále víc už je chladno i ve dne. Bude ještě hůř?“

„Přijde zima. Všecko listí opadá. Ptáci už odlétají na jih, kde je teplo. Napadne sníh, všecko bude bílé. Bude mrznout. Některá zvířátka zalezou do doupat, aby nezmrzla.“

„Nezmrzla?“

„Ano, umřela by zimou.“

„A my? Co my, Jiřko?“

„Dobře nám bude. Dostaneš teplý kožíšek. Budeme bruslit, sáňkovat, lyžařit. V pokojích se bude topit, bude nám teplo. Zima je také krásná.“

Nelly kroutila hlavou.

„Nic z toho nechápu. Nikdy jsem neslyšela takové slovo. Vím jen, že je mi... smutno. Tak podivně teskno je mi. Hleď, to listí. Na stromech je ještě zelené, pružné. A tohle, na zemi, podívej se, jak je suché, láme se a drtí v prach. Jiřko, neuschnu také tak?“

Jiřina vyrazila z hrdla nucený smích.

„Neboj se,“ objala konejšivě Nelly. „Uvidíš, jak nám bude veselo.“

A bezděčně jí napadlo přirovnání k princezně Pampelišce.

Errata:

14.08.2021 03:25