Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyznání mladých lidí

Asi za dvě hodiny Nelly procitla, snad vlivem Nemových očí, které ji napjatě pozorovaly.

„Jak je ti, dítě?“

„Dobře, dědečku Ale... jak jsem se sem dostala? A proč tu ležím? Ach, teď si vzpomínám: pracovala jsem a pojednou mi všecka světélka splynula v mlhu a pak se náhle kolem setmělo. Víc nevím. Co to bylo, dědečku? A co je s dopravou? Musím hned...“

„Jen klidně lež, děvuško! Doprava je už zase v pořádku. Řídí ji za tebe Arne.“

„Arne! Což se může vyznat v té spleti?“

„Zatím je uvolněn jen druhý horizont.“

„Pak ano. Ale co ostatní?“

„Počkají, až se napraví...“

„Co, dědečku? Co se má napravit? Zavinila jsem něco?“

„Nic, Nelly. Nic jsi nezavinila. Nemůžeš přece za to, že tvé nervy ochably. Vinen jsem já. Počítal jsem s lidskou silou: kus jako kus. A v tom je ten omyl. Dlouhá léta řídil dopravu tvůj otec za tvé vydatné pomoci. Od jeho smrti jsi ji vedla sama. Mnoho to bylo pro muže, tím více pro děvče. I když teď, jako na druhém horizontu, budou všecky ostatní trati zautomatizovány, bude řízení dosti pracné. Proto jsem se rozhodl, Nelly, že tě zbavím této úmorné práce. Arne tě zastoupí a bude se střídat s Jiřím. A kromě toho... ale to ti povím později. Z tvých otázek vidím, žes byla zachvácena náhlou mdlobou. Za tvého bezvědomí se udála na čtvrtém horizontu malá nehoda, která není významná a vše bude zase v pořádku.“

„Pak bych přece mohla zase...“

„Ne, děvuško.“

„Tak mi aspoň dovol, dědečku, abych se na Arna podívala hned. Hleď,“ vstala z pohovky, „vždyť jsem už zase čilá.“

Bylo tomu tak, Nelly nejevila nejmenší stopy únavy.

„Budiž,“ svolil, „ale dříve vypij tohle,“ podal jí pohárek světélkující tekutiny.

„Vidíš, až do poslední kapky! Jak to osvěžuje,“ vrátila mu prázdnou číšku. „Tak smím už jít?“

„Jdi, dítě,“ přikývl a s úsměvem hleděl, jak radostně vyběhla z komnaty.

Ale sotva se za ní zavřely dveře, zvráskovatělo kmetovo čelo a ze rtů splynula tichá otázka:

„Zachováš mně ji, Bože? Nedávám ji pozdě pod tvou ochranu?“

Arne byl překvapen.

„Nelly!“

„Chci se podívat, jak ti to jde, Arne.“

„Dobře. Je to hračka.“

„Ano, na dvojce. Ale ostatní, panečku!“

Stiskla knoflík na ploše stolku, z jehož přední částí se vynořila malá televizní plotýnka. Nelliny prsty otáčely usměrňovačem a na prosvícené desce defilovaly obrazy vagónů a vlaků, ženoucích se závratnou rychlostí vpřed. Jako vystřelená torpéda soukající do sebe lesklé stuhy kolejnic letěly torpédovité vozy a spjaté vlakové soupravy, automaticky signalizujíce do dálky svou cestu.

„To je druhý horizont. Ten právě kontroluješ, Arne,“ vysvětlovala. „Teď ti ukážu toho geniálního robota, který celý ten horizont řídí.“

Chvilku viděl Arne na desce jen změť světelných čar jako roj letících jisker, dokud Nelly otáčela usměrňovačem. Konečně obraz nabýval přesnějších tvarů, až měl Arne dojem, že se vznáší vysoko nad hvězdou, jejíž deset či více ramen se ztrácelo v daleké, jakoby nekonečné tmě.

A uprostřed hvězdy stálo cosi jako proslulá Eiffelova věž, jenže spodek byl rozčleněn na mnoho konstrukcí, ve výši se scelujících, ale dole tvořících vysoké viadukty, uzákladněné jako olbřímí nohy mezi lesklými paprsky obrovské hvězdy. Nahoře končila věž koulí, kterou by bylo možno přirovnat k schoulenému ohromnému ježku, z jehož nesčetných ostnů sršely záblesky různobarevných, oslnivých proudů světla.

„To je on!“ ukázala na podivný zjev s nadšením.

„Netvor!“ otřásl se Arne.

„Pravda, není hezký. Ale je to geniální výtvor dědečkův. Všecko vidí, o všem ví. Na tisíce mil kolem. Drží v šachu všecek ten šílený shon. Pohleď jen na ty vozy a vlaky, jak křižují pod jeho nohami.“

„Nevidím.“

„Jak by ne? Přece ty svítící stuhy, které se sbíhají a rozbíhají na všecky strany,“ ukazovala.

„To jsou kolejnice.“

„Mýlíš se. Jen dobře pozoruj! Zaostřím ti více pohled.“

Arne měl dojem, že klesá dolů. A pak už viděl: co měl za lesklé kolejnice, byl lesk světelných signálů vozů a vlaků, které s rychlostí vystřelených nábojů křižovaly pod nestvůrným robotem.

„Co říkáš teď?“ obrátila se k němu.

Arne neodpověděl. Jen zhluboka vydechl.

„Všude jinde je klid. Dědeček zastavil dopravu, protože jsem omdlela a na čtvrtém horizontu prý se stala nehoda. Podíváme se tam.“

Na plotně se zase vystřídaly série mlhovin.

„Tma. Všude je tma. Mrtvo. Jak to divně působí, když jsem zvyklá na...“

Nedopověděla.

Hrobové ticho se zavěsilo nad oběma, když se televizní plocha prozářila rudým plápolem a usměrňovač zostřil moře plamenů, z něhož vířivě stoupaly sloupy černého dýmu. A uprostřed této ohnivé zkázy se v divoké změti a spleti svíjely rozžhavené, beztvárné kovové trosky vozů, kroutily se a vzpínaly kovové tyče a dráty, tající v žáru deštěm žhavých krůpějí stružek, z nichž tryskaly ohňostroje oslnivých jisker... Veliká kupa živých netvorů, pekelných oblud, vztekle a zoufale zápasících s rozběsněným ohnivým živlem, klubko hadů a ještěrů, svíjejících se a vymršťujících ve smrtelných křečích. Ohromný pekelný kotel v plné hrůze!

Vždyť ani ďábli nechybějí! Teď právě se jich snesl celý roj na netopýřích křídlech – přímo do plamenného jícnu. Jejich těla se bíle, studeně lesknou a v lebkách blýskají rychlými kmity zelené oči.

„Vždyť to jsou roboti vyslaní k odklizení trosek,“ řekl Arne. „Jsou asi z platiny, která tomuto žáru odolává. Hleď, už odnášejí žhavé kusy, letí s nimi pryč. Jak rychle jde ta práce. Teď už je místy vidět kolejnici. Za chvíli bude místo vyčištěno. Ale to plamenné moře? Co to hoří? Asi nafta podle toho černého dýmu.“

„Vidíš, už tu jsou jiní roboti,“ šeptala Nelly. „Krouží nad plameny a shazují jakési bomby. Plameny rychle hasnou.“

„A už je tam tma a klid. Jak se třeseš! Nemělas vyvolávat tu podívanou! Dědeček by se zlobil, kdyby věděl... pojď, sedneš si sem,“ pouštěl dívku do křesla.

„Už je mi dobře. A potom... Arne, je mi dobře... u tebe... Co je to, Arne?“ Na stolku zářila modrá žárovka. „Dědeček volá k večeři, Arne!“

Po večeři se zahleděl Nemo na Nelly. Po dlouhých letech doutnala v jeho srdci jiskérka, jejímž teplem rychle tál ledový obal. Musí mluvit! Musí jí říci své rozhodnutí. Nelze otálet, neboť už stanovil přesně hodinu, kdy Nelly bude odevzdána světu. Čtyři hodiny potřebuje robot na cestu. Hodina jí zbývá k rozloučení a přípravě. Musí se tak stát! „Nelly,“ vyrazil násilně z hrdla a – zmlkl pod tázavým pohledem dívčiných očí.

Co je to s tebou, starče? Všemocný vládče Země a živlů, který už po mnoho desítiletí jednoslabičnými slovy rozhoduješ o osudech lidstva, proč oněměls pod jediným pohledem tohoto dítěte?

„Těžko... je... mi!“ zasténal, ale v příštím okamžiku se už vzpamatoval. „Tvé zdraví je ohroženo. Naštěstí se výstraha ohlásila ještě včas. Rozhodl jsem... Musíš dočasně odtud. Připrav se, děvuško! Za hodinu se rozloučíme.“

„Dědečku, kam...?“

„Na svět, dítě. Neboj se! Budeš v dobrých rukou, v rodině Jiřího rodičů. Jiřího sestra bude ti kamarádkou. Bude ti veselo. Uvidíš jiný svět, bude tě hřát pravé slunce, budeš dýchat skutečný vzduch. Poznáš pravou přírodu, krásné pestré kvítí na lukách, jimiž se vinou stříbrné stuhy potoků, vodní tůně a jezera v šerém tichu hájů a lesů; budeš se s dívkou jako ty procházet po zelených kobercích, protkaných zlatými a stříbrnými květy, naslouchat písním ptáků, hrát si se zvířátky Naučíš se znát lidi. Poznáš lidské mraveniště. Mnoho mužů i žen, mladých i starých, dívek jako ty, maličkých dětí, jako jsi byla, hochů, jako je Jiří i Arne.“

Nelze říci, vyslovil-li Nemo toto poslední přirovnání maně či se skrytým úmyslem. Jisté je, že výraz dívčiny dosud poetickým líčením zaujaté tváře se změnil.

„Krásně mně to líčíš, dědečku,“ vydechla. „Věřím ti. Vždy mluvíš pravdu. Ale nemohu si tu pozemskou přírodu představit. Kamarádku... ach, ráda bych ji měla! A ty malé dětičky, zvířátka a ptáci, to vše musí být roztomilé. Na lidi jsem zvědava.“

„Rozhodl ses, dědečku,“ pokračovala tiše, „tvá slova jsou pro mne vždy zákonem. Vyžaduje to moje zdraví, řekls. Nevím, nevyznám se v ničem. Důvěřuji tvé moudrosti. Snad je to krásné na světě. Ale... netěším se. Naopak, bolí mě, že se mám od tebe a Arna odloučit. A světa se bojím,“ dokončila sotva slyšitelně.

„Neboj se, Nelluško,“ pohladil Jiří dívčiny vlasy. „Bude ti veseleji než zde.“

„Jak by mohlo? Bude vám zde veseleji beze mne?“

„Nebude dlouhé to rozloučení,“ pospíšil si Nemo přispět Jiřímu z rozpaků. „Snad jen nějaký měsíc. Až se zotavíš, zavolám tě zpátky. Ale myslím, že se ti na světě zalíbí a nebudeš pospíchat s návratem,“ nutil se Nemo do veselého tónu.

Nelly se jen mlčky a trpce usmála. Myslila na Arna. A nejen proto, že v této chvíli seděl nad páčkami v Centru.

Za půl hodiny nato hlásil Nemův komorník, že se robot snesl před palác. Vtom přišel i Arne, jehož služba pro dnešek končila.

Nemo s Nelly a oběma hochy vyšli na plošinu, kde ležel podobný vůz torpédovitého tvaru, s jakým jsme se už seznámili při návštěvě u Amundsena v Grónsku.

„Tuhle skříňku,“ podával Nemo vnučce malou kazetu, „odevzdej Pavlu Holanovi, který tě uvítá. A teď už nesmíme ztrácet čas. Na shledanou, dítě,“ vtiskl kmet na dívčino čelo polibek.

„Pozdrav ode mne rodiče a Jiřinu,“ rozloučil se s dívkou Jiří.

Nelly stanula před Arnem. Její ruce se položily na Arnova ramena a ústa vy šeptla:

„Co ty mi povíš na cestu, Arne?“

Hoch sevřel její štíhlé tělo v náručí.

„Nelly! Mám tě rád!“

„Jako... já tebe?“

„Víc! Ještě víc! Zotav se brzy!“

Vyvinula se mu z objetí a vesele řekla: „Na shledanou!“

Sotva za ní zapadla dvířka, zvedlo se torpédo a jako střela zmizelo ve výši.

Errata:

14.08.2021 03:25