Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jiří procitl

Jiří se opravdu znamenitě zotavil. Jeho duše nabyla dřívějších sil a svěžesti. Také tělesně prospíval.

Arne by byl v tomhle bystrém a energickém muži a atletu nepoznal svého jemného a zasněného kamaráda.

Částečně se Jiřímu vrátila paměť, vzpomínky na minulost. Poznával už „strýce“ Pavla i Kmitka, který často navštěvoval Bradovu rodinu. Na vše se dovedl upamatovat, jen o Arnovi nevěděl. Alespoň nikdy se o něm nezmínil a jeho rodina i okolí se z pochopitelných důvodů vystříhalo jakékoli zmínky. Celkem nebylo těžké uchránit Jiřího od vzpomínek. Arnovi rodiče byli mrtvi a Arne zmizel.

Jednoho večera pracoval Jiří na modelu spletitého strojku, v jehož sestavě důležitou část podmiňovaly odborné znalosti elektrotechnické. Jiří se sice vyznal v základech, ale tohle byl pro něho přece jen tvrdý oříšek. Mohl se poradit s některým z odborníků, ale musel by nevyhnutelně prozradit podstatu, účel a ukázat model. A v tom byl Jiří jako každý vynálezce omluvitelně sobecký.

Zahloubán seděl ve své pracovně. Pojednou se v jeho mysli cosi událo.

Co... Co tohle jen je? Kdo to jen byl? Takový... Vidím ho jasně... silný, ramenatý, husté kučeravé černé vlasy... Nebyl právě příjemný, choval se ke mně poručnicky, ale měli jsme se rádi. Mnoho nemluvil, ale co řekl, bylo správné. A machr v elektrice. Dělal divy. Vím, že něco vynalezl. Ten by mně pomohl. A neměl bych ani námitek spojit se s ním, pracovat společně a...

Proud myšlenek ustal. Hoch hleděl oknem na bledý kotouč měsíčního úplňku, který vyplul nad kostrbatými obrysy domů a věží.

Co tohle... je mi to tak známé a přece tak vzdálené. Ten mladík... jaká jen v tom byla spojitost? Bože, co jen to je? Proč jsem tak rozčilen? Vždyť se celý chvěji. Snad vzpomínka na nějaký dávný sen? Jiří mávl rukou. Mnoho jsem dnes pracoval. Půjdu spát.

Brzy usnul.

Uprostřed noci byli rodiče v sousední ložnicí vyrušeni výkřikem, v němž byla bezměrná hrůza a děs. Jejich úlek byl takový, že nebyli schopni slova. Konečně zvolal otec:

„Jiří! Věčný Bože, snad se mu vrací...“

Otevřeli dveře ložnice. Mladík seděl na posteli s pěstmi zaťatými u úst a očima vytřeštěnýma do prázdna.

„Co je ti, Jirko?“ tázal se otec hlasem skrčeným úzkostí.

Hoch pohlédl na otce očima, v nichž byla přítomnost ducha a vědomí. Vydechl mocně, a přetřev si čelo, odpověděl klidně a s úsměvem:

„Měl jsem hrozný sen. Byl jsem kdesi na malém úskalí. Kolem vřelo moře. Ale skutečně vřelo. Horké páry zahalovaly výhled. Bylo mi, jako bych stál na kousku hmoty, skály nebo spíše lávy, která se stále více nořila do vřelé vody. A nebyl jsem sám. Byl tam se mnou právě ten mladík, o kterém jsem přemýšlel před usnutím. A pojednou se k nám snesly dvě obludy, okřídlení ďábli. Jeden se hnal ke mně a já ho střelil z pistole... Ne, nebyla to pistole, cosi hroznějšího. Teď si vzpomínám, byly to... paprsky smrti. Strašná zbraň. Nikdo jí neodolá. Překrojil jsem tu nestvůru v půli. Viděl jsem, jak ji žhavý paprsek krájí. Druhý ďábel se chopil... Arne! Arne Farin!“ Jiří vyskočil z postele. „Tak se jmenoval můj kamarád! Znali jste ho, pravda?“

„Ano... Ovšem... znali jsme ho,“ koktal otec.

„Jirko, prosím tě, nerozčiluj se, nemysli, nepřemýšlej!“ jektala úzkostlivě matka

„Neboj se, mami! Rozjasnilo se mi. Vím už všecko, co se událo. Vím, že jsem odjel tajně z domova za Arnem do LeHavru. Vzpomínám si na celou pouť s Arnem, na vše, co se událo cestou, i na to, co se s námi dělo na lávovém útesu u Krakatoy.“

„Krakatoa? Tam jste byli? Jak jste se dostali do toho pekla?“ trnul otec.

„Všecko vám souvisle povím. Nebojte se, můj rozum je zdráv. Jen dosud nevím, jak jsem se dostal domů, kdo mě vysvobodil z té hrůzy a co se se mnou dělo po dobu mé dlouhé nemoci. Zánět mozkových blan?“

„A – ano,“ pomohl si otec z rozpaků.

„To je ovšem těžká a dlouhá nemoc a měl jsem jistě veliké štěstí, že jsem z ní tak hladce bez následků vyvázl,“ kývl Jiří hlavou.

Dlouho přes půlnoc strávili rodiče naslouchajíce líčení svého syna.

Příštím dnem se počíná nový život Jiřího Brady. Novými vynálezy, z nichž jeden způsobil revoluci ve strojnickém světě, získal si zvučné jméno. Rektor techniky navrhl mladému adeptu studijní cestu do ciziny. Návrh přišel Jiřímu vhod, neboť měl pevné předsevzetí odjet do světa, avšak za jiným cílem! Umínil si, že bude pátrat po svém zmizelém kamarádovi.

Že byl Arne unesen čertem nebo nějakou nadpřirozenou bytostí, Jiřího ani teď nenapadlo. Jako nastávající inženýr, měl pro tuto dříve tak pohádkovou scénu jediné rozluštění – technické. Únoscem mohl být jen stroj, jemuž vtipný vynálezce dal vzhled nestvůry. A výsledek: geniální strojník, tvůrce takového letounu, nežije jistě někde na ostrůvku jako Robinson. Musí to být příslušník civilizovaného národa. V těch oblastech je dost Angličanů, a potom: není tu spojitost s Yamatakim? Jiří se teď už dobře upamatoval i na toto jméno, stejně jako na Xaviera. Není tu – pokračování? Nebyl Arne po ztroskotání japonského plánu unesen do Japonska, kde má být donucen k vyzrazení tajemství svých paprsků smrti?

Jiří radostně vyjel – za falešnou stopou. Tentokrát se svolením rodičů, kteří však nevěděli o pravém účelu synovy cesty.

Shodou okolností jel Jiří tam, kde se strojila nová pohroma pro celou Evropu. O tom však neměl tušení v té době ani Jiří, ani – Evropa sama.

Errata:

14.08.2021 03:25